Hromadné - Ovšem o vychovanost tu jde především. - část 5.

(Nemocnice, komnaty Toshiyi)

Die,  Gackt

Už je příjemně vydýchaný a přechází zvolna do stádia lehce unaveného konejšení a vrnění, zatímco ho Toshiya stále něžně dráždí v klíně a na stehnu. Jako by to ani nebyl on - ten uragán, který dnes poznal. Zrovna se mazlivě otírá tváří o jeho stehno, když ho Toshiyovy ruce obratně pošlou bokem do peřin, až vypískne. Musí se hned rozesmát, zatímco z něj opatrně stáhne nožku, aby ho nějak nekopl a z pozice na boku se na něj podívá. Jeho oči hřejí. Brzy sebou ale jemně cukne a pootevře rty, když mu Toshiya ihned sáhne zpět do klína. Teď se tam může podívat i Die a jeho klín se začne opět napřimovat. Tak, jak si Toshiya sedá, tak se on převalí na záda a nestoudně se mu vystaví, aby si mohl pořádně prohlédnout, co si s sebou přivedl. Do teď na to neměli zase tolik času a Dieho oči také hltají každičký sval té pevné postavy nad ním. Toshiya je opravdu nádherný, dokonale vymodelovaný. Ten pohled i jeho dlaň ho nutí začít znovu tlumeně vzdychat. Líbí se mu jeho slovní provokace sliby, které mu dává. Mírně mu zajiskří v očích a ještě chvíli mu dopřává pocit pohledu na vrnící kotě. Jakmile jsou ale Toshiyovy rty u jeho hrudi, zajede mu dlaněmi zpět do vlasů a při kousnutí za ně silně zatahá. U toho se mírně prohne v zádech a výrazně víc si zavzdychá. Toshiyova dlaň nepřestává pracovat a rozpalovat ho a při slovech o prosbách mu musí nechat, že od toho není daleko. Moc se mu líbí Toshiyovo zalíbení v jeho těle a pozornosti pro něho, tohle prostě nezná.
"Ještě stále jsi mi neřekl ani svoje jméno..." Napadne ho z ničeho nic. Za celý den ho naprosto nikdo neoslovil a Diemu se vlastně nepředstavil. Nebo to v zápalu vášně prostě zapomněl.
"Nežiješ tu dlouho, že ne... přijel jsi kvůli princi?" Vyzvídá dál, zatímco převrací jeho prameny, ale narůstající touha ho donutí znovu hrdelně zavzdychat, zavřít oči a přetočit tvář ze strany na stranu.
"Myslím, že tebe bych poprosit opravdu mohl. O spoustu laskavostí..." Začne boky vycházet vstříc jeho ruce a nechá svůj výraz ovládnout sobeckou slastí, kterou si začne nepokrytě užívat na místo, aby se staral o svého pána.
Gackt pokývá hlavou, když ho Hyde uklidní, že nemocný není. Dobře. To by opravdu nerad.
"Musíš víc odpočívat." Povytáhne jeho pokrývku o kousek výš, jako by se tím dalo něco vyřešit nebo Hydovi byla zima. Po jeho prvních slovech o poslání si myslí, že to Gackt někoho poslal, ale pak mu dojde, že už mluví o tom tajemném příteli. A kdo jiný by to mohl být, než ten, se kterým Hyde přijel? Bavili se spolu o něm? Udělala na Hyda ta noc u papírové stěny takový dojem? Skutečně mu Hyde řekl, že by s ním chtěl trávit nějaký čas? To bylo roztomilé. Vynalézavé konkubíny. Mít možnost, staral by se mnohem víc a lépe. Ten zářivý pohled ho donutí na chvíli zadumaně přiložit dlaň na ústa a pouvažovat, co dělat. Zase ji stáhne až v okamžiku, kdy se Hyde posadí a tím se k němu přiblíží. Všechno v něm jako na povel silně zavibruje. Měl pravdu... to je vyznání. Po jediném setkání. Ale Gackt to věděl, už když mu na něj poprvé padly oči. Jeho otázku zprvu pochopí jako co budou dělat teď hned v tento vzácný čas. Nejradši by roztál rty do úsměvu a řekl mu, že už zase pronáší zlobivé poznámky, ale Hydovy oči mu prozradí, že takto to myšleno nebylo. Že to bylo mnohem dalekosáhlejší a vážnější. Popadne ho silné nutkání slíbit cokoliv, jen aby mu udělal radost. Okamžitě přijít s nějakým řešením, jenže on ho nemá a nejradši by si za to sám nafackoval. Dostat konkubínu jak on z harému bylo nemožné... zůstat v jeho postavení a se samurajskou rodinou bez ženy bylo nemožné... Bylo mu jedno, že by se oženil a nějaká dáma by hlídala jeho finance, v tu chvíli by mohl doma mít bezstarostně i jeho a pravou lásku dávat jemu, ale to byl ten problém... mít ho doma... jak...?
"Kolik je ti?" Zeptá se měkce. Třicítka byla magická hranice, ale u něho jako mentora a císařova pokladu to bylo pořád málo. Kdy by pro ně ztratil cenu? A proč by ho věnovali jiné domácnosti?
"Nevím... zatím nevím..." Zavrtí nakonec hlavou, než po něm natáhne obě ruce a přitiskne si ho do pevného obětí. Jen tak, bez polibků a všetečných doteků. A jakmile ho drží... ví, že to je on a že už ho pustit nechce. Všechno je jak má být a v něm se zvedne silný ochranitelský pud. Mračí se na stěnu proti sobě, zatímco se nadechuje jeho vlasů a pak dveře klapnou. Musí ho pustit, vstát a ležérně se posadí na okenní parapet. Když se tu doktor vykolejeně objeví, Gackt se tváří jako profesionální herec, který se výborně baví v nějaké nevázané diskuzi.
"Máš zábavné pacienty." Prohodí.
"Tady bys neměl být, pane." Vykoktá doktor. Gackt rozhodí rukama.
"Nikdo jiný tu není, s kým jsem měl mluvit?"

Hyde, Toshiya

"Spousta otázek." Ozve se hlas Toshiyi, když se mírně oddálí, aby vyšel vstříc prstům ve svých vlasech. Tohle by klidně mohl dělat celé hodiny, jen ať ho klidně zatahá, i když to bude víc, jemu to rozhodně neublíží a nesesype se z toho.
"Jméno ti řeknu v tu správnou chvíli." Napíná ho dál a neubrání se kousnutí kousek nad jeho bradavku. Tělem se postupně posouvá nad to jeho, aniž by jej přestal dráždit. To mu prostě bude muset k celé přípravě stačit, však už se před chvílí snažil dost. Teď ho chce, jeho klín touží po pozornosti Dieho nitra a on už nevydrží ani dvě vteřiny.
"Přijel jsem kvůli sobě a teď sloužím věrně princi." To první zní jako pravda, to druhé jako povinnost. Rodinná čest je pro něj dost vysoko na žebříčku, takže udělá pro budoucího císaře maximum. Ale tohle je pořád jen princ, bude mu sloužit ale vždycky si bude myslet svoje, jiný už nebude. Napasuje se drze mezi jeho stehna a pozvedne štíhlou nožku, kterou víc stiskne, aby bylo jasné, že ten dotek je prostě jeho.
"Za chvíli přijde tvůj čas, kdy můžeš prosit." Odtuší touhou podbarveným hlasem, který se stává o kousek hlubším a už ne tolik ledovým. Nemračí se jako obvykle, i když je jeho výraz spíš kamenný. Špičkou napřímeného mužství se opře o jeho vchod ale jen lehce, aby se vůbec nedostal dovnitř. Chce umučit tím, jak moc ho bude chtít. Pozná na něm, kdy to hraje a kdy ne. Určitě!
"Teď mě hezky popros a já to udělám. Řekni mi, Die-chan, co by jsi rád." Provokuje jej dál, když si podvleče volnou ruku pod jeho kolenem a tím jak se zapře ji donutí zvednout se ještě o kousek výš. A pak znovu zopakuje svůj pohyb proti jeho pozadí.
"Tak už to řekni." Vybídne je s krátkým syknutím, které se protáhne v téměř neznatelné zasténání. Tohle na něj začíná být příliš a jestli to neřekne do pěti sekund, prostě to udělá. Začíná z něj být úplně mimo.Víc, než by ho kdy napadlo ale Die mu dává všechno, co u ostatních postrádal. Svůj ostrý jazyk, touhu potrestat ty, kdo mu stojí v cestě a k tomu zkušenosti, které on rozhodně ocení. Prostě jeden dokonalý celek v překrásně zabaleném balíčku.
"Toshiya." Vyjde z jeho rtů tiše, když mu dojde, jak moc chce, aby začal vzdychat jeho jméno. To už je to poslední, co mu snad k naprosté spokojenosti chybí. A pak to prosení, pak už jen malý krůček, aby jeho i sám sebe uhnat ve zběsilém tempu za druhým, později možní i třetím vrcholem. +Nechám si ho tady. Prostě jim ho nevrátím.+

Hyde skoro stydlivě sklopí očka, když snad i cítí, jak mu Gacktovo tělo odpovídá. Stačil jen jediný dotek a on už by nechtěl svou dlaň odtáhnout. Ztrácí se v tom. Nemyslel si, že by se mu to kdy mohlo stát ale...ono se to děje a nebere to konce. Co si jen počne? Tohle nikdy neměl dovolit. Ale jeho slova pracují za hlavu, kde jsou myšlenky, jak moc to není správné a jak na to oba jednou doplatí. Stojí jim těch pár okamžiků za ohrožení vlastního života? Teda toho, co momentálně vedou? Hledí mu upřeně do očí, jak kdyby je opravdu mohl spasit jen on. Sám si někde v nitru uvědomuje, že spolu snad nikdy nebudou moci být a to jej tíží. Stačil by jen kousíček, na moment ochutnat jeho rty a...pak ví, že by neodolal. Prostě by se na něj přitiskl a udělal by něco, co by rozhodně nikdo jiný vidět neměl.
+Jako mentor naprosto selhávám.+ Pomyslí si ale není to smutné, spíš pobavené.
"Dvacet pět, pořád je mi příliš málo." Odtuší a teď už opravdu smutný je. Koutky mu spadnou, když očka pozvedne zpoza závoje řas.
"Nikdy mi ani neřeknou, co bude po tom." Pokrčí rameny. Mají s ním nějaké plány? Jistě ano ale sám zatím nezjistil, co to přesně bude. Vypadá to jako neřešitelná situace. Nadechne se, aby mu řekl, že je to v pořádku, že nechce, aby si s ním přidělával starosti. Slova mu však dojdou, jakmile se Gacktovy pevné paže obtočí kolem jeho těla a na něj zaútočí snad všechno. Rozechvěje se v jeho náruči touhou, pokušením a taky něčím mnohem hlubším.
"Ga-chan." Neuhlídá svá slova ale jeho sen se rozplyne, když cvaknou dveře. Okamžitě se mu na tváři objeví jeho typický, jemný a okouzlující úsměv. A pak sklopí oči ke svým dlaním. Je mu hrozně líto, že doktor přišel.
"Snažil jsem se chvíli pánovi dělat společnost, aby se nenudil. Je to přece mé poslání." Pípne pokorně Hyde.
"Omlouvám se za troufalost." Ukloní se oběma a znovu se pohodlně položí. Doktor jej očividně přišel zkontrolovat a on může využít chvíle, kdy se otáčí a něco hledá. Napiš mi. Zformuje neslyšně rty a doufá, že Gackt umí alespoň trochu odezírat ze rtů.
"Je možné, že sem přiletěl skřivánek? Slyšel jsem ho před chvílí. Asi seděl za oknem. Zní skoro jako ten můj ochočený." Broukne zasněně a Gacktovi nenápadně pošel vzdušný polibek, než se zatváří jako dvě vteřiny před spánkem.
"Jsem unavený."

Die,  Gackt

"Lidé spolu občas i mluví..." Řekne mu rozverně a trochu odrzlým tónem hlasu, zatímco se spokojeně usmívá nad Toshiyovým drancováním jeho těla. Toshiyovy odpovědi jsou troufalé, kdyby je slyšely nesprávné uši, mohl by za to tvrdě pykat, minimálně za ten tón, který si Die dokázal dobře přečíst. Princovu tvář má ještě stále před očima. Mladinký, nezkušený... Tolik byl z něj a Kamija hotový... Ne, tohle by s ním určitě nedělal. Pohled na muže nad sebou je impozantní. Je mu vydaný na milost, nechá ho, aby mu zvedal nohy výš a zároveň se na něj dívá skoro vzpurně a očima přivřenýma jako kočka. Jeho doteky nejsou něžné, ale nikdy příliš bolestivé. Toshiya dokáže vybalancovat přesně tu správnou hranu. Přesto Dieho oči změknou, když poprvé pocítí jeho mužství proti vlastnímu vchodu a povzdechne si, i když se ještě nic neděje. To očekávání je obrovské. Nakonec se ale zdá, že Die bude mít mnohem víc trpělivosti, než Toshiya. Chce, aby ho prosil a při tom s tím nedovede otálet. Die se usměje jako větřící vlk, když ho takto odhalí, věnuje mu pohled Nejspíš to neudělám, ale nakonec mu vyhoví.
"Chci se ocitnout v oku tornáda. V tom živlu, který ničí úplně všechno a při tom je uvnitř něj bezpečí a klid. Tam přesně chci být. Prosím..." Vyjeví mu svoje přání a prosbu. Vzápětí se dozví jeho jméno, hlavou mu prolétne naučený seznam všech hodnostářů v paláci, který do nich bez ustání nalévají a najednou ví. Státní kasa - no tedy! Tedy... princova kasa, ale mohla by být státní. Mohl by mu jednou říkat pane ministře? Jeho přání se mu brzy splní, když si ho Toshiya začne brát a bez ohledu na to, co dělali před chvílí, stejně má z počátku trošičku potíž. To proto, že to není zrovna chlapeček... Pod jeho rukama se ale dovede dokonale uvolnit a krom toho mu vášeň brzy nedovolí jakkoliv myslet. Jen se nechat nést a prožívat tohle celé.
"Hrozně ti to sluší, když s tebou cloumá slast..." Vyrazí ze sebe hrdelně.

Ne, že by Hyde nevypadal mladě, ale dvacet pět je jistá pětiletá komplikace. Kruci... Nechtěl by ho připravovat o nejlepší roky, ale tak málo? A tak úspěšný a ještě mentorem pro prince... Podivně mu imponuje, když si uvědomí, že sám je o desetiletí starší.
"Hmm..." Broukne jenom hlubokým hlasem. Je mu to úplně jasné. Mají s ním vlastní plány po celý jeho život, hýbou s ním jako s figurou a to, že je tu dnes, neznamená, že tu bude i zítra. Stačí, aby Aki přestal být favorit. O to víc se musí sám o prince starat a nutit ho být nejlepší. Držet ho na výsluní. Pro dobro jich všech. Jenže ho nemůže naučit všechno, rozhodně tu není kvůli diplomacii a tvorbě zákonů. +Inoran...?+ Skutečně cítil chvění jeho těla, pravé a nehrané, slyšel tón jeho hlasu v tom důvěrném oslovení... Už dávno sedí na okně, když se Hyde pokládá a předstírá únavu, vypadá tak krásně takhle před možným usnutím. Mohl by ho pozorovat celou noc a jen rovnat jeho vlasy, jeden vedle druhého. Jako nějaký druh umění. +Skřivánek...+ Jeho skřivánek... Zasněně se pousměje, když si představí, že jednoho opravdu má. Věnuje mu poslední úsměv, když dostane vzdušné políbení i vzkaz a sotva znatelně přikývne. Pak dostane od doktora všechno, co si vyprosil a opustí Hydův pokoj. Není šance se sem vkrást, doktor tu bude hlídat i v noci... On bude nejspíš místo figur na mapě skládat haiku na Hydovu počest. A pak ho napadne malý plán. Ano, ten rozhodně uskuteční.

Hyde, Toshiya

Chtěl mu na to mluvení, ještě něco říct. Jenže Die je rychlejší a on se na moment zarazí, když se mu do hlavy probojují jeho slova. Zůstane na ně dvě vteřiny koukat s mírně pootevřenými rty. Jeho slova jsou vlastně úžasná. Nedokáže si představit, že by někdo zformuloval něco podobného a zase u něj o dost stoupne. Jak je možné, že je někdo jako on v harému, tohle prostě není fér. Kdyby byl žena, prostě ho požádá o ruku...Tedy, až to celé dokončí...Možná za týden.
"Ani krok stranou nebo tě smete." Varuje ho ale jeho hlas je znatelně měkčí, stejně jako oči, které jsou o kousíček hřejivější. Mohl by mu toho říct spoustu ale...Pravý koutek se mu mírně pozvedne, když do něj začne pronikat a sám pozvedne hlavu a nechá se ovládat tím, jak je Die úzký. Tohle je k zešílení.
"Tobě víc." Složí mu kompliment, aniž by si uvědomil, že vůbec něco vyslovil. Nad tímto nemusí vůbec přemýšlet, ani toho není schopný, když konečně rozpohybuje boky.  Všechno se uzamklo jen do jediného okamžiku a ložnice, ve které se právě nachází.
"Už jenom kvůli tobě sem stálo za to přijet." Vydechne mezi jednotlivými steny, které s emu derou z úst. Není schopný se ovládnout a každým přírazem zrychluje své tempo a žene je za hranice lidských možností. Nakonec vyplete paži zpoza jeho nožky a zapře se dlaněmi vedle Dieho těla, aby byl vůbec schopný celou tuhle smršť ustát. Svaly na nich se mu napínají a lesknou kapkami potu. Snaží sám sebe přesvědčit, že zvládne ještě chvíli, že dokáže vyvrcholení celého prožitku ještě oddálit. Není to však v jeho moci, Die je příliš krásný a akurátní, než aby to mu odolával. Narovná se v zádech, jednu dlaň znovu umístí do jeho klína, aby mu pomohl na vrchol společně s ním a tou druhou si jej pojistí za stehna, aby proti němu  mohl naposledy prudce přirazit. Vydrží přesně do okamžiku, než se jeho dlaň naplní a pak se spokojeně zhroutí vedle jeho těla. Místo toho, aby zůstal jen nečině ležet a užíval si dozvuků právě prožitého orgasmu, jak má ve zvyku, natočí se na bok, čelem k němu a kousne jej zlehka do ramene. Mezitím dlaní najde jeho bok a přitáhne si jej k sobě do náruče. Pak se teprve spokojeně vyvalí na záda a dlouze vydechne.
"Co máš v plánu na zbytek noci?" Prohodí s krátkým uchechtnutím a sám sobě se ušklíbne. Měl by ho poslat zpátky.
"Víš, kdybych náhodou dostal ještě v noci chuť zase rozvířit tornádo..." Odtuší s ďábelským blýsknutím v očích, jak kdyby mu šlo jen o jediné. Navzdory svým slovům ale přitiskne rty do jeho vlasů.
"Ani krok stranou, víš."

Die

"Ani krok stranou..." Zopakuje po něm tiše. To by mohlo být velmi těžké, v případě někoho jako je Toshiya rozhodně. Jenže on si na to prostě věří, už to, co se mezi nimi děje dnes dává tušit, že by si mohli rozumět. Vidí jeho oči, jak postupně měknou, vnímá jeho zájem a k tomu to, co se pro něho dnes všechno snažil udělat, jen aby byl Die spokojený. Proč? Pro konkubínu, která mu ani nemohla patřit? Tedy možná časem mohla, ale musel by ho darovat princ. Musí se omámeně pousmát, když se s ním začne přít o to, komu to víc sluší, ale pak přijdou ještě mnohem lepší slova. Dá mu práci se na ně v tuto chvíli jejich spojení soustředit, ale skoro by mu z toho vstoupily slzy do očí. I tohle tempo je podobně vražedné jako to před chvílí, cítí, jak prostěradlo pod ním vlhne potem, slyší, jak postel tlumeně povrzává, ale když se Toshiya skloní nad něj, prostě po něm natáhne ruce a přitáhne si ho víc do obětí. Olíbá jeho čelo i tvář, skoro jako by byli opravdoví milenci a pak mu dá zase víc volnosti, zatímco zatíná nehty do těch kamenných paží. Pak mu Toshiya uteče úplně, když se narovná v podstatě do kleku, ale Die se dočká nové pozornosti v klíně. Musí zmučeně zasténat, několikrát trhne hlavou do strany, protože je to prostě moc, ale zároveň se mu snaží dívat pořád do očí. Je to trochu souboj o to, kdo se zvládne lépe sexy mračit a přesto je v Dieho očích i plno něhy. Druhé kolo vyhraje Toshiya, protože Die je první. +Jedna, jedna...+ Pomyslí si trochu mimo sebe, ale cítí uvnitř sebe jeho horkost, která se mu rozlévá snad do celého těla. Přijde o něho příliš rychle, což okomentuje nespokojeným mručením. Všechno mu to teď teče po stehnech a břiše, ale chápe, že se Toshiya potřeboval položit. Tohle byl sport. To kousnutí nečeká, ale tiše se zasměje a stočí po něm oči, než ho Toshiya přinutí, aby se taky otočil na bok, blízko k němu. Omotá kolem něj paži i nožku a položí si tvář do ohybu jeho krku. Toshiyova vůně je teď snad stonásobná, jak je vydrážděná tím vším, co se dělo. +To, co mi nařídíš?+ Pomyslí si pobaveně, ale je to hrozně milá otázka.
"Vlastně jsem se chtěl naučit plést a pak jsem chtěl jít brzo spát, abych se vyhajal do krásy, víš?" Zlobí ho svým melodickým hlasem. U toho dalšího, ale doopravdy vyprskne a musí všechno tlumit do jeho kůže. On umí být zábavný, ne že ne. To políbení do vlasů ho ale znovu zaskočí a přiměje přivřít oči a víc sevřít jeho tělo.
"Ani krok stranou." Zopakuje i teď.

Toshiya

Vypadá hodně pobaveně, když se ozve Dieho mručení. Očividně se mu nelíbí, že si lehl vedle. On sám by uvnitř něj zůstal klidně celou noc ale nejspíš by se na něj za pár vteřin zhroutil a to by jeho ego rozhodně neuneslo.
"Tolik ti chybím?" Okomentuje to s nádechem ledového pobavení ale je vidět, jak je s tím spokojený. Má plné uši jeho smíchu a  je to snad první člověk, kterého by chtěl znovu rozesmát. Něco se s ním děje, Die ho prostě vyměnil, jinak si to nedokáže vysvětlit.
"Pletení je k ničemu." Odtuší jako první, aniž by ho ze své náruče pustil. Neskutečně si užívá teplo jeho těla a opravdu ho nechce pouštět. Ale proč by měl? Však je pro dnešní večer jeho. Aki mu nic nezakázal. To uvědomění mu vyhoupne koutky nahoru, jak už dlouho ne.
"Krásy máš taky víc, než dost." Napomene ho, jak kdyby Die pronesl něco, co ho uráží a začne se zvedat z postele.
"Jdu udělat průvan přede dveřmi, dej mi pár minut." Prohrábne mu dlouhé vlasy a několik dlouhých vteřin ho ve své posteli spokojeně prohlíží. Sluší mu to tam a jemu se ale vůbec nechce odcházet. Nakonec se přinutí si před odhalené ramena přehodit kousek látky a zakrýt svou nahotu, než rázným krokem zamíří z ložnice a zastaví se až za dveřmi, kde vyčkává doprovod, aby Die odvedl zpátky.
"Dnes už vás nebudu potřebovat. Přijďte ráno, to už možná skončím." Nařídí jim stroze a zase sebou zavře dveře. Vrátí se do ložnice, sebou nese lahev, kdyby náhodou měli chuť a přilehne si zpátky k němu.
"Pokud jsi měl v plánu odcházet, máš smůlu. Poslal jsme všechny pryč." Prohodí klidným hlasem a znovu si ho přitáhne do náruče.
"Dáme si krátký odpočinek, než se znovu podívám, jak moc své umění ovládáš." Odtuší pobaveně a spokojeně přivře víčka. Ne, ještě se mu nechce spát a další hodiny se s Diem baví na účet všech z paláce a vymýšlejí tresty, které by si rozhodně zasloužili. S každým dalším slastným věnováním pozornosti si Toshiya víc a víc uvědomuje, jak se mu moc dostává do hlavy. +A to jsem se ti smál.+ Proběhne mu hlavou myšlenka na velitele ale je to, to poslední, co si  pomyslí, než s Deiem v náručí spokojeně usne, někdy nad ránem. Sny má plné scénářů, jak si bude lámat hlavu a vymýšlet různé kousky, aby do harému mohl znovu. Ne kvůli ostatním ale jen a jen kvůli tomu, který leží vedle něj. Obstará mu všechno, co bude chtít, zařídí všechno, co bude potřebovat, ať už to bude složité, jak chce.