Hromadné - Ovšem o vychovanost tu jde především. - část 4.

(Nemocnice, komnaty Toshiyi)

Aki, Toshiya

"Hm." Broukne jako první Aki celkem nesměle, protože si není schopný uvědomit, jestli mu to opravdu nabídl. A taky je tu možnost, že ho Sena odmítne. Tedy není, to by si měl konečně pečlivě vtlouct do hlavy. Jenže on by ho opravdu nepotrestal, kdyby mu cokoliv odmítl. Takhle to mezi nimi prostě nechce. Však je princ, tak si nechá nějaké své vrtochy a tohle je jeden z nich. Svobodná vůle jedné překrásné konkubíny. Musí se hodně ovládat, aby se nenaklonil pro další políbení. Jednou bylo najednou hrozně málo. Ty sladké rty, přitahují ho k sobě ale zároveň se obává odpovědi. A té se prozatím nedočká. Ozve se Hydův hlas a on se na něj také podívá.
"Jsem rád, že už je ti lépe." Pokývá hlavou. Mohl by říct, že o něj bude dobře postaráno ale v tuhle chvíli mu to přijde skoro jako přemlouvání. A on to pořád chce nechat hlavně na Senovi.
"Neměj o mě strach, nic se mi tu nestane." Prohodí Hyde a věnuje mu úsměv, který je zdánlivě ospalý.
"Počkám tu na tebe." Ujistí Senu naposledy a omluvně sklopí pohled s podobným výrazem.
"Po Vašem svolení, můj princi." Zachová se, tak jak by měl, i když už trochu pochybil. Taky ale ví, že mu to Aki jistě odpustí, stejně se na něj skoro nedívá.
"Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít. Tvé zdraví je na prvním místě." Ujistí Hyda Aki naprosto upřímně a nemá nic proti Senovu polibku pro nemocného. Je to milé, jak se o sebe starají, to se opravdu jen tak nevidí. Zdá se, že to nemusí všechno být jen o soutěživosti, závisti a intrikování, jak vždycky slýchával. Pomalu sám vstane, aby nabídl  Senovi svou dlaň a pomohl mu vstát. Rozloučí se s Hydem a krátce si povzdechne.
"Nabídl bych ti rámě ale..." Nedopoví to, protože ví, že prostě nemůže. Zase ho jeho omezení dostihnou. +Pak, že princ může všechno.+ Pomyslí i ironicky a vyjde na chodbu. Tam se k němu připojí jeho doprovod a on odvede celé procesí až ke dveřím do svých komnat. Za nimi se natočí čelem k Senovi, po té co vyžene všechny sloužící a vezme jej za dlaně.
"Budeš tu chvíli sám, je mi líto. Ale zůstane tu s tebou Seiko, je milá. Můžeš jí říct o cokoliv. Sena-chan, pokusím se být, co nejdříve zpátky." Slíbí mu měkce, když pustí jednu jeho dlaň, pohladí jej po tváři a nakloní se pro další krátký polibek.
"Hezky se bav." Popřeje mu mile, když se oddálí a s krátkým povzdechem vyrazí vstříc povinnostem. U dveří se ještě krátce ohlédne a pak už nasadí nepřístupný výraz, než vykročí na chodbu.

"Dobře, beru to na milost." Odtuší Toshiya s pobaveném úšklebkem, protože teď stejně na nic ani nikoho jiného myšlenky nemá. Pohrává si s ním v klíně, stejně jako s jeho polovičkami a dál provokuje vchod do jeho nitra. Všechno jen proto, aby slyšel další povzdech, či jen delší vydechnutí. Je to opojný pocit mít na klíně někoho s kým sdílí mnohem víc, než jen postel. Už jen to, jak si rozuměli v harému mu napovídá, že chvíle s ním budou nezapomenutelné. Nechává se klidně vybalit, tu práci mu prostě neusnadní, jen ať se hezky snaží.
"Vypadám, že bych to snad uměl? Zkus mě překvapit." Pobídne jej roztouženým hlasem a je opravdu zvědavý, co na něj vymyslí. Čeká snad všechno a je připravení mu dokázal, že on sám se ničeho nebojí. Je to snad poprvé v životě, kdy někoho opravdu poslechne a položí se, posouvají se po posteli kousek výš, aby měli pohodlí oba dva. Ledovým pohledem jej upřeně sleduje a další dlouhé vydechnutí, společně s nutkáním prohnout se v zádech následuje, když ucítí jeho nehty. Klidně by mohl víc přitlačit, rozhodně by mu to neměl za zlé. Silněji sevře jeho stehna a vzápětí nespokojeně zamručí, když ho musí pustit.
"Teď se modli, ať to stojí za to." Prozradí mu, jak moc se mu na jeho klíně líbil. Rozpřáhne paže na několik dlouhých sekund zůstane v tomto momentě prostě zaseknutý. Překvapí ho, co si na něj vymyslel a vlastně zůstává trochu konsternovaně hledět na Dieho pozadí.
"Mmm, hezký výhled, moc hezký výhled." Vzápětí se kousne do rtu, jak moc jsou příjemné Dieho rty v jeho klíně. +No, tak tohle je kvalitní souboj.+ Pomyslí si ale neváhá příliš dlouho. Ani to nejde. Dlaněmi přejede po jeho stehnech, které místy stiskne a pak promne i pozadí, jak kdyby ho chtěl napínat, aby si nebyl jistý, jestli se k němu přidá ale...Byl by idiot, kdyby zůstal jen ležet. Odtáhne levou polovičku, aby měl mnohem lepší výhled a nějakou dobu jen dráždí jeho vchod prsty, než se skutečně pozvedne se zatnutí svalů na břiše. Prostě se rozhodl tuhle válku vyhrát. Vždycky odejde jako vítěz a donutí ho minimálně křičet. První mu věnuje jen několik letmých polibků, než popustí uzdu svému rozpoložení a začne se, se špičkou jazyka dobývat dovnitř. +Já ti ukážu, kdo za to opravdu stojí.+

Die, Sena, Gackt

Oba se s Hydem na Akiho podívají, jestli smí počkat tady, než si pro něj Sena zítra ráno přijde a on přikývne. Senovi se opravdu uleví. Cítí se před Akim zvláštně uvolněně, když nemusí nijak skrývat svůj vřelý vztah ke svému mentorovi a tím spíš, když to Akimu vůbec nevadí. Jsou s Hydem jako rodina, jediná, kterou mají. Princ má zvláštní pochopení a vysokou míru empatie, zdá se. Sena má jen strach, aby ho ti dravci všude kolem nepřeválcovali, ale v tom by mu mohl pomoct. Vloží svou dlaň do té Akiho, když si nechá pomoct do stoje a naposled se po Hydovi ohlédne. Kývne na něj na rozloučenou a pak už následuje prince. Musí jít za ním, obklopený jeho i vlastním doprovodem, kráčí s hlavou skloněnou a dobře se snaží zapamatovat, kudy vede palácem cesta k jeho komnatám. Ty dveře jsou obrovské, vykládané zlatem a je tu mnoho stráží po celé délce chodby. Někdo je poslán zpět, někdo vstoupí s nimi a někdo bude během dne čekat venku, kdyby Sena něco potřeboval. Uvnitř otevře ohromeně ústa a naprosto se zapomene, když musí očima těkat všude kolem sebe. Ty komnaty jsou - naprosto neskutečné. Má pocit, že jsou ze zlata snad i stěny. Trhne sebou, když na něj Aki promluví a honem k němu vrátí pozornost, když ho chytne za dlaně. Usměje se. Nikde nikdo, kdo by mu vnucoval tu ženu, dneska s ní trávit čas nebude. Přikývne.
"Nespěchej, Aki-san, já nikam neuteču." Řekne mu tiše, než mu vyjde rty měkce vstříc. Pak ale osamí a znovu se důkladně rozhlédne. Seiko si ho měří zkoumavým pohledem a nabídne mu několik možností, jak trávit čas. Nakonec si vyptá papír a štětec a nechá se usadit na terasu, odkud by měl brzy pozorovat hvězdy. Je tu vidět úplně na všechno a hlavně na vstupní nádvoří. Tady by mohl vysedávat celé dny a věděl by, co se kde šustne. Teď ale předstírá ušlechtilé umění kaligrafie, zatímco chce relaxovat o samotě a jakmile je k tomu příležitost, napíše na malý kousek papíru vzkaz pro generála. Otře papír o tepnu na krku, aby z něj byl cítit jeho parfém, nemůže se podepsat, ale to není podstatné. Jenom mu sdělí v krátkém verši, že si půlnoční pták polámal křídla a je třeba jej uložit do ochranné klícky, než se zotaví. Jestli to pochopí, to nemá tušení, ale nic lepšího nevymyslel. Počká si, až půjde Seiko na toaletu a honem vzkaz podstrčí svému vlastnímu sluhovi s tím, aby ho zanesl muži jménem Gackt. Kdyby se to někdo dozvěděl, mohl by si myslet, že s ním sám něco má nebo s ním jinak intrikuje. Rovnou sluhovi pohrozí kde jakým neštěstím a srdce mu prudce buší, ale pro Hyda to rád udělá.
Die se musí pro sebe usmát. +Ty se modli, ať to zvládneš, můj pane...+ Pomyslí si, když ho nenechá moc zvykat na tuto situaci a rovnou jej vezme do úst. Beztak to bylo příliš lákavé, než aby dlouze chodil kolem horké kaše. Však se skrývala stále uvnitř Toshiyova těla a to nemohl nechat jenom tak dlouho. Líbí se mu jeho slova o hezkém výhledu, nutí ho se mírně usmát, ale umí se dobře ovládnout. Brzy ucítí jeho dlaně zpět na stehnech, běhá mu z toho mráz po zádech, když ho masíruje a pohrává si s jeho pozadím. Velmi dobře cítí, jak odtahuje jeho polovičky, snad aby se mu lépe dívalo. Nemýlil se v něm, zdá se, že Toshiya si uměl dobře užít situace, které by jiní mohli označit za perverzní. Die by ho rozhodně nechtěl nudit a už vůbec ne v posteli. Už ho má plně ve svých ústech, zatímco ho konečky vlasů lechtá na kůži a prsty přejíždí po pevných stehnech. Velmi často jimi zajíždí na jejich vnitřní stranu a rád by přidal na tempu, ale Toshiya ho začne vyvádět z míry z druhé strany. Nejdříve jen prsty, což mu způsobuje silné pnutí v klíně, ale pak doopravdy ucítí i jeho odvážné rty a musí na okamžik ustat ve své činnosti. Pevně zavře oči, stiskne rty a unikne mu několik hrdelních a trochu zmučených zasténání, než se alespoň trochu ovládne a vrátí si jeho penis do úst. Teď ho vážně vyprovokoval. Rozhodně podle toho nasadí tempo. Toshiya bude první a hotovo! Jednou dlaní si ho přidržuje proti ústům, zatímco tou druhou mu zajíždí kam nejdál může.
Gackt se nenachází v paláci, ale v ležení za ním, kde většinu dne trénuje své vojáky a stará se o všechno kolem hranic princovy provincie. Proto se nejdřív nedozví o poprasku v harému, ale když se objeví sluha a předá mu vzkaz, je mu jasné, že je to něco zvláštního. Nestačí se na nic zeptat, hned zase uteče, ale Gackta napadne přivonět k papíru a pak mu začne opravdu silně šrotovat v hlavě. Půlnoční pták? Kdo je půlnoční pták? A čí to byl sluha? Zlámal křídla a musel být... kam se dávala nemocná zvířata? Nepovažoval se za hloupého, ale tohle... Mimoděk se nad tím musí smát. Ještě chvíli pokračuje v práci, ale ten papírek mu nedá spát. Měl někam jít a ten někdo se mu bál napsat, kdo je a kam. Půlnoční... o půlnoci... Nakonec vysedne na koně a cvalem se vydá k paláci. Je neskutečně zvědavý, někdo si opravdu získal jeho pozornost. Prostě se zajde podívat na pár míst, především k lékaři, vymyslí si něco o zásobách pro své důstojníky a přijde tomu na kloub. +Kdo jsi, že si se mnou takhle hraješ?+ Pomyslí si a netuší, že jeho příjezd je pozorován z nejvyšších pater paláce, kde si Sena zadumaně a v soukromí píše štětcem. Nakonec se mu opravdu podaří vstoupit k lékaři, který je přítomen. Vymlouvá se u něj na potřebné léky, prohazuje spousty slov o ničem a nahlíží za kde jaký závěs. Nic divného. Lékař odejde něco hledat do své zásobárny, Gackt na drzo projde celou ošetřovnou o několika pokojích a najednou ho uvidí na lůžku, odděleném poloprůsvitnými závěsy kvůli soukromí. Setkali se o půlnoci... a teď ležel tady. Málem ho raní mrtvice, když si představí, že má polámané kde co. Doktor stále nejde. Přivře za sebou posuvné dveře, aby ho slyšel přicházet včas, vytáhne vzkaz a zamává s ním mezi dveřmi.
"Tak to ty jsi půlnoční pták..." Vydechne, když k němu impulsivně přejde a poklekne na jeho futon. Konečně mu vidí pořádně do tváře a vzkaz mu předá.
"Co se stalo?" Jeho oči se z pobavených změní na starostlivé, neudrží se a dlaní mu urovná vlasy na čele. Žádné obvazy... Mimoděk krátce sevře v dlaních jeho útlá ramena, aniž by si uvědomil, že by mu ty ruce taky mohli useknout, ale pak ho zase pustí a zakotví modrým pohledem ve velkých šedých očích. Bože... není krásnější osoby.

 Hyde, Toshiya

Toshiya byl hodně ale nikdy ne ostýchavý. A to platilo v ložnici dvojnásob. Rád za sebou nechával spoušť a ničil svou společnost, jak jen to bylo možné. Teď to ale vypadá, že na šel dokonalou konkurenci, no možná spíš společnost. Chce s ním bojovat ale ne tak, jako s ostatními. Ano, tohle je přesně ten boj, který milerád podstoupí a možná se ani mračit nebude. Jenže Die ho celkem obstojně připravuje o příčetnost svými obratnými rty a občas se nedokáže uhlídat, aby si tiše nezasténal. Ovládnout vrchol je s každým pohybem jeho rtů, čím dál složitější. Tohle je opravdu mučení a souboj ega a uspokojení. Kdo bude vítěz, nedokáže říct ani on sám. Udělá ale všechno proto, aby to bylo to ego, jinak se na sebe ani nebude moci podívat do zrcadla. Stejně, jak Die zrychluje tempo v jeho klíně i on obratněji pohybuje jazykem a razí si cestu do jeho nitra. Je na čase si trochu víc pomoct. Nesmí zaváhat ani na chvíli, i když jeho uvažování je velmi daleko. Přesto všechno sklouzne dlaní po jeho stehně přes vnější stranu a najde Dieho chloubu, aby ji mohl znovu sevřít. Však on mu ukáže, jak ho dokáže zničit a pak si bude stýskat až za ním nepřijde! Vážně je o tom přesvědčený a nic menšího si ani nedovolí. Musí být prostě nejlepší. Pohne se dlaní poprvé a pak už nepřestane. Jakmile přidá Die, přidá i on a žene jeho a vlastně i sám sebe mnohem blíž k vrcholu. +Odnesou tě odtud, přísahám.+ Slíbí mu v duchu a ze rtů se  mu vydere další zasténání. +Anebo prostě odpadnu.+ Začíná si v duchu přiznávat, že by to s ním opravdu mohl zamávat mnohem víc. Tak dlouho na to celé musel čekat. Kolik času uběhlo od toho, kdy vstoupil do harému? Začíná vnímat třes svého vlastního těla a ještě zrychlí. Přidá i prsty, které střídá s jazykem, aby mu způsobil tu největší slast, jakou v tuhle chvíli dokáže. A pak už se opravdu neovládne. Je to jak vichřice, která se prožene jeho tělem. I přes výbuch, který jej skoro dokonale odrovná neustane v pohybech v Dieho klíně. Prostě ho na ten vrchol dožene, co nejdřív, ať ho to stojí klidně všechny síly. Ale nedá mu pokoj ani po něm. Dál jemně masíruje jeho chloubu, aby prodloužil celý jeho prožitek a dohnal za hranice příčetnosti a pak si ho pořádně užije. Jen, co se sám trochu vzpamatuje, proboha!

Hyde si celou péči naprosto užívá. Doktor se o něj stará náramně a připadá si tu jako v bavlnce. Vlastně by sem občas mohl podobným způsobem zavítat, aby o sebe nechal tak hezky pečovat. Dokonce to vypadá, že se na něj lékař dívá víc, než by byl vhodné a maskuje to za profesionální zájem. +Vidím ti, až do žaludku.+ Baví se nad tím Hyde úplně dokonale. Sem tam si opravdu dovolí usnout a přemítá, jak se asi vede Senovi. Tohle se mu opravdu povedlo. Nemohl vědět, že se to podaří, mohl jen doufat. Možné důsledky, které to celé bude později mít si uvědomuje ale...není to zas tak vysoká cena. Aki zdá se má pro Senu dost velkou slabost, aby se dalo zařídit, kde co.  Bezděky si vzpomene na svůj 'vztah' s císařem a znovu se jemně pousměje. Byli si blízcí ale nikdy to nebylo takové. Jsou společně naprosto kouzelní a jemu začíná být upřímně líto, že spolu nikdy nebudou moci opravdu být. Nikdy se to nemohl stát ale přesto...+Jen využijte všechny možnosti.+ Proběhne mu hlavou rozverně a sám tuší, co by se dnes v noci mohlo stát. +Jen na něj buď hodný princi.+ Pomyslí si rozverně ale vlastně o tom vůbec nepochybuje. Snažil se odhadnout jeho povahu a málokdy se pletl. Snad se to nestane ani tentokrát. Je dokonale zabraný do svých myšlenek, takže si ani nevšimne, že někdo vstoupil. Překvapeně zamrká, když se ozve hlas, který slyšel jen jednou ale poznal by jej kdekoliv.
"Pták?" Zacloní si ústa rukávem a tiše se melodicky zasměje.
"Pane veliteli, přivádíte mne do rozpaků." Šeptne tiše, aby jej mohl slyšet jen on. Nechová se, jak by se slušelo ale v jeho přítomnosti s tím má prostě problém. Nevadilo mu to na oslavě, tak snad nebude ani tentokrát. Ale stejně nerozumí tomu, kde se tu vzal a o čem to mluví. Pozorně ho sleduje očima, jak si k němu kleká. Ví, že nikoho jiného by tu neviděl raději. Asi si bude něco provádět hodně často, pokud pokaždé přijde. Spokojeně přivře víčka, když ucítí jeho dotek a neubrání se tichému zavrnění. Další dotek a pak o něj přijde. Neovládne svůj výraz a na chvíli posmutní, když ho pustí. Měl by se ovládnout ale prostě to nešlo.
"Jsem v pořádku, jen jsem neunesl tíhu dnešních událostí. Měli jsme náročných posledních pár dní." Ne, ani jemu neprozradí čeho je schopný, možná později. Tohle eso si ještě nechá v rukávu, mohlo by se mu hodit, i když ho proti němu rozhodně nechce používat.
"Je ale možné, že by se mi mohlo přitížit." Snaží se tvářit vážně, jak kdyby opravdu ležel na smrtelné posteli a koutky mu jemně cukají.
"Přišel jsi." Odtuší tiše a v očích mu zazáří hvězdy.
"Jsi tu náhodou Ga-san nebo tě snad přivedly mé sny?" Zeptá se jej smyslně a zase popouští uzdu svému vlastnímu já. Pokouší štěstí ale sedělo u nich jednou, třeba přijde podruhé.

Die,  Gackt

Ty pocity, které v něm vzbuzuje Toshiyův jazyk, jsou naprosto neskutečné a rozechvívající. Marně přemýšlí, jestli mu někdy někdo věnoval takovou péči a pozornost, protože on tu byl přece od toho, aby tohle poskytoval ostatním, ale rozhodně ne ostatní jemu. Asi poprvé v životě se cítí, jako by byl s rovnocenným milencem a ne se svým pánem a s někým, s kým prostě bez odmlouvání být musí. Zvládá to všechno obstojně absorbovat a zároveň se soustředit až do chvíle, kdy ho najednou Toshiya také uchopí v klíně a začne ho dráždit i z této strany. V tu chvíli je všechno soustředění v koncích, stejně jako pocit, že ho hravě dovede na vrchol jako prvního. Všechno se to kumuluje do společného výbuchu, který nebude schopný oddalovat dlouho, takže se jeho cílem stane jen jediné - přidat tak moc, aby už Toshiya byl. Zdá se, že tohle napadlo je oba, protože tempo se stane neskutečným a čím víc toho je, tím víc cítí, jak se všechno sbíhá v jeden bod a následnou erupci. Jen díky tomu, že je o maličkou chvilku později, než Toshiya, dokáže polknout všechno, co mu dal a pak ho pustit, aby mu v přívalu slasti ještě neublížil. Kdyby tušil, co mu v duchu slibuje, asi by se spokojeně usmíval a doufal v to, protože jen ta představa, jak ho nesou uříceného na lehátku na očích všem, by se mu opravdu líbila. Nikdy se s ním nedělo tolik věcí naráz a to i po tom, co oba prožili své orgasmy. Kombinace jazyka, prstů i dlaně v klíně, byla naprosto neskutečná, což ocenil hlasitým projevem a na několik chvil musí opřít čelo o spojené dlaně, když na něm klesne ještě o něco víc. Jenže Toshiyova dlaň neustává, pořád ho hýčká a obnovuje pocity, které před chvílí prožil. Chvílemi je to velmi příjemné a chvílemi se to skoro nedá snést. Jeho tělo rozhodně nemá dost, jen musí opadnout největší přecitlivělost a pak by se byl schopný udělat snad ještě jednou v několika málo minutách. Při tom, co mu Toshiya provádí není schopný ani z něj slézt, prostě nechce, muselo by se to na chvíli přerušit.

Gackt ho vlastně vůbec nezná, ale stejně už by mohl tušit, jaká čertovina mu kouká z těch velkých očí. On rozhodně nenarážel na tohohle ptáka, ale dobře! Žádná tabu, zdá se!
"Pochybuju, že se dáš přivést do rozpaků." Musí se zasmát.
"Tíhu dnešních událostí?" Zopakuje po něm a už zase se starostlivě mračí. Bohužel zatím nestačil zjistit jakých. Co se mohlo stát takového, že je Hyde na ošetřovně, když na sobě očividně nemá ani škrábnutí?
"Jsi snad nemocný?" Proč o něj má takové obavy? U slov o přítěži už vypadá opravdu znepokojeně, ale pak si všimne těch cukajících koutků. Tady něco nehraje...
"Přišel." Pousměje se znovu něžně, ale domníval se, že tohle psaní psal on. Když se na lístek znovu podívá dojde mu, že to není stejný parfém, jaký před chvílí cítil, když se k němu natáhl víc. Nechá ho, aby si vzkaz přečetl.
"Myslel jsem si, že jsi ho napsal ty. Chtěl jsem ti vynadat, že šifry nejsou tvá silná stránka. Byl jsem asi na deseti různých místech. Pokud jsi ho ale nepsal..." Podezřívavě se ohlédne přes rameno. Klidně by to mohla být past, jak je nachytat společně. Lékař ještě stále nejde. Možná se zdržel u nějakého jiného pacienta nebo seznam, který si Gackt vymyslel vydá na víc času, než se zdá. Takhle na denním světle, bez nejdražšího kimona, vypadal Hyde trochu jinak, než v tu noc, mnohem křehčeji. Pořád si ho musí prohlížet. Srdce mu z něj ale neposkakuje o nic méně. On si svou harémovou odměnu ještě nevybral, jenže o něho si ani nesmí říct.

 Hyde, Toshiya

Má pocit, že se mu s příchozím orgasmem zachvějí i konečky vlasů. Nedokáže pochopit, jak to může být tak silné. Vždycky si to dokázal užít ale teď je to úplně jiné. Jak kdyby snaha dopřát někomu jinému stejné pocity umocnila celý prožitek. Nechává víčka zavřená a snaží se ovládnout dech. Jediné, na co však dokáže myslet, jsou Dieho horké rty, které ještě před chvílí byly v klíně a všechno...Byl opravdu úžasný od začátku až do konce. Ale on ho prostě nechce nechat odpočinout. Nechává svou dlaň v jeho klíně a střídá jemný pohlazení za opatrné sevření a občas se prostě zastaví, když se Dieho tělo příliš ošije. Skoro to vypadá, že se dokázal na okamžik uklidnit a věnovat plnou pozornost někomu jinému, než sám sobě. Volnou dlaní jej pohladí po stehnu, které jemně promne a v očích se mu provokativně zablýskne. Je na čase konkubínce ukázat, kam až může jeho starost sahat a ano...Taky si chce užít mnohem víc sám. Byl by blázen, kdyby si podobnou příležitost nechal ujít, ještě s osobou, ve které našel zalíbení. Několik okamžiků ho jen hladí, aby nepojal žádné podezření, než ho pevně uchopí za bok a převalí stranou na postel vedle sebe. Musí ho na chvíli sice pustit a přestat je dráždit ale hned, jak se trochu nadzvedne, má už ruku zase zpátky. Jak kdyby se bál, že stačí jen okamžik a Die převezme otěže. A to prostě nechce. Dneska je to na něm. Nesnese pomyšlení, že by na tuto noc jen tak zapomněl. Začne se velmi pomalu zvedat do sedu, aby si mohl celé jeho tělo prohlédnout hladovýma očima. Je nádherný a ten jazýček taky stojí za to, ve všech směrech.
"Došel ti dech, Die-chan?" Zeptá se jej hlasem, který už zase nese známky roztouženosti, jen je pořád udýchanější, než by si býval přál.
"Jestli ne, za chvíli ti dojde." Slíbí mu sebevědomě a skloní se nad jeho hruď a poškádlí jí zuby zanechávajíc za sebou načervenalé stopy. Dovolí si ještě několik, ne příliš silných stisknutí jeho kůže mezi zuby a za každým z podobných doteků následuje lehký pohyb dlaní, velmi pomalu, poslední co by si přál je, aby to bylo nepříjemné.
"Až budeš chtít prosit o větší pozornost, nestyď se, dneska můžeš." Prohodí s nádechem chladného pobavení ale Die už jistě ví, že si u něj může dovolit opravdu hodně.

"Hm." Zavrní si Hyde jako první měkce. On snad vážně věří, že Gackt je tou osobou, která by to dokázala. Vážně mu to tak připadá.
"Můžeš to třeba někdy vyzkoušet." +Třeba hned?+ Proběhne mu hlavou hravě ale nad jeho obavami z nemoci jen zavrtí hlavou.
"Nejsem nemocný, jen..." Odmlčí se krátce a neví, jestli před ním může být natolik upřímný. Věří tomu, že by mohl ale rozhodně ho nechce dostat do problémů.
"Jen menší slabost." Sdělí mu nakonec úplně jednoduše. Jeho touha ho ochránit je mnohem silnější. Kdo ví, co by ho pak napadlo a mohlo by to dopadnout špatně v postavení v jakém se nacházejí.
"Napsal?" Zamračí se a v prví chvíli opravdu nechápe. Má to co dělat s jeho prvním oslovením. Pomalu vezme vzkaz z jeho rukou, a když se konečky jeho prstů dotknou Gacktovy kůže projede jím příjemné zamrazení a celý se z toho zachvěje. V ten samý okamžik se mu krátce podívá do očí a usměje se. Ne rozverně, ne smyslně, je to úplně obyčejný a velmi něžný úsměv. Prohlédne si papírek a slova mu příliš neřeknou. Ale ten parfém...Koutky se mu pozvednou a promne si rty o sebe, když sklopí oči.
"Poslal jsi ho za mnou." Zamumlá zdánlivě nesmyslně.
"Je to nejspíš někdo, kdo si myslí, že by jsi tu měl být. Postarat se o mě." Zvedne k němu zářící oči.
"Je to od dobrého přítele, kterému bylo nejspíš líto, že jsem tu sám, Ga-san. A asi si myslel, že ve tvé společnosti by mi bylo nejlépe." Zatváří se tajemně, když se pomalu zvedne do sedu a odhrne si vlasy z tváře a pravého oka.
"A měl pravdu." Krátce stočí pohled ke dveřím, za nimiž je zatím očividně klid, když k němu opatrně natáhne dlaň a motýlím dotekem jej pohladí konečky prstů po tváři.
"Co budeme dělat?" Zeptá se jej skoro naléhavě, jak kdyby měl tu moc to celé změnit.