Die x Toshiya - Ovšem o vychovanost tu jde především. - část 1.

(Zahrada)

Toshiya

Veselí na chodbách bylo slyšet až do pozdních ranních hodin. Toshiya ale nešel spát, jak si ostatní nejspíš mysleli a usadil se za stůl, aby mohl pokračovat v rozdělané práci, stejně by neusnul dřív, dokud to nedokončí ale alespoň část, kterou by měl, co nejdříve předložit princi. +Jestli mě budeš schopný vůbec vnímat.+ Neodpustí si poznámku na jeho adresu. Jestli ho bude vnímat tak na půl, asi ho těmi lejstry praští nebo co! Do postele se dostane až těsně před svítáním, aby si alespoň trochu odpočinul. Stejně se mají sejít až odpoledne, takže si může dopřát několik hodin kvalitního spánku, kdy ho nikdo neruší. Jeho poskoci, jak je s radostí nazývá, byli dost důrazně upozorněni, že ho nemají budit.  Jakmile konečně procitne, cítí se opravdu dobře a odpočatě, i když se nepřestává mračit ani při oblékání a následnému servírování, no vlastně snídaně i oběda v jednom. Možná by měl trochu víc dbát na životosprávu ale práce byla v tomto ohledu mnohem důležitější. Nenesl, že by čísla neseděla. Pak by se nejspíš zhroutil celý svět. Následná schůzka s princem, který je očividně myšlenkami úplně někde jinde, trvá několik hodin. Když se mu asi po páté, samozřejmě se vší úctou snaží vysvětlit, že mu právě ušetřil nemalé jmění, když opravil všechny chyby, které jeho předchůdce nadělal, nepotlačí nutkání si krátce a téměř neslyšně povzdechnout, když se nikdo nedívá. +Kde je vaše bystrá mysl princi? V harému?+ Posmívá se mu v duchu ale nahlas si nic říct nedovolí, jen se pustí do vysvětlování po šesté a konečně se to setká s úspěchem a vyfasuje konečně nějaké uznání a vděčnost. +Už jsme si říkal, že se sem budu muset přestěhovat.+ Komentuje dál ve své hlavě ale mladému následníkovi se hluboce ukloní. A pak přijde odměna. Harém je dnes večer otevřený jen pro něj. Čeká celou dobu na nějaký háček a on to skutečně jeden má. Má prý ušetřit své pozornosti dary od císaře, které mají k dobru dalších pár dní po dlouhé cestě. +Máš obavy o svůj kvíteček. Uměl bych si představit i lepší odměnu, nejsem pan generál.+ Další myšlenka si najde cestu na povrch ale znovu se mu ukloní.
"Arigato, můj pane. Jste velmi laskavý." +Až je mi z toho zle.+ Jakmile je propuštěn vydá se na večeři ale nakonec se přeci jen rozhodne využít své odměny. Co by si neužil. Celý harém pro sebe...V očích se mu nebezpečně blýskne, když kráčí chodbou ve svém jednoduchém kimonu černé barvy, které dokonale splývá se stejně zbarvenými prameny.
"Pak si do tebe rýpnu pane veliteli. Ty totiž nevíš, že tvoje konkubínka má dneska volno." Zavrní si pro sebe tichým, ledovým hlasem, když se konečně dostane za brány harému. Ví o jeho příchodu a samozřejmě si nadiktoval, aby mu byli předvedeni ti zkušenější. Nemá čas ani náladu někoho něco učit, má to být odměna ne trest, proboha. Ve společném sále je zatím ticho. Správce jej chce usadit ale on ho rázným gestem paže odmítne. Chce si je hezky všechny obejít a prohlédnout. Je náročný a vždycky bude!

Die

Včerejšího dne se toho stihlo stát hodně. Tak třeba slyšel, že jeho největší konkurence byla pozvána na jakousi část banketu, oslav, pro uzavřenou skupinu lidí, který pořádala matka prince. A ta samá konkurence mu dneska na chodbě předvedla chráněnce. Ten tedy jednal... Když Die ten kvíteček viděl, opravdu upřímně se culil pod vousy, ale pravda byla, že kdyby ho Kamijo vychoval dobře, mohl by si tím pojistit jisté místo v případě, že by už výš nepostoupil. Ono taky za chvíli nebylo kam. Tedy za předpokladu, že to malé pískle vůbec na někoho udělá dojem. Pokud neudělá, každý bude vědět, že Kamijo nikoho vychovat neumí. No a pak tu byly princovy dárky. Krásný Hyde, který byl ještě o kategorii výš, než oni dva a jeho - uhm chráněnec, zase -, který byl opravdovou perlou. A na rozdíl od toho Kamijova všechno uměl. Situace se stávala zapeklitou a soutěživější a on bude muset hodně důkladně přemýšlet, jak obrátit štěstí na svou stranu. Rozhodne se začít obhlídkou toho Kamijova pokladu a najde si ho venku u prádla. Ještě se nikam nedohrabal a ani v Kamijově učení ho běžné denní práce a výuka neminou. Na sobě má nedbale zavázané noční kimono černé barvy s rudým lemováním a květy divokých orchidejí a plavé vlasy, které jsou dnes rovné, má rozhozené uvolněně na ramenou. Opře se ramenem o stěnu dřevné prádelny, založí si ruce na prsou a překříží nohy v kotnících, až odhalí stehno. Ruki čistí drahá kimona a brzy mu pod ruku padne to jeho.
"Nesahej na to, ještě máš na dlaních barvu. A já nechci, aby látka byla cítit, víš?" Řekne mu s milým úsměvem, zatímco sebou to mrně trhne a vrhne po něm vyděšený pohled. Trocha šikany ještě nikoho nezabila... Odlepí se od stěny a dojde k němu. Převýší ho víc jak o hlavu a vezme jeho dlaně do svých, zatímco na něj Ruki zírá. Cítí i skrytý obdiv. Už to na nich pozná. Usměje se na něj vřele, ale pak jeho ruce odhodí.
"Co jsem říkal. Nesmíš na ně sahat, rozumíš? Stály víc, než tvůj život." Nařídí mu. Je to jeho rozkaz proti rozkazu správců. +Hoď si mincí, oboje je špatně.+ Musí poslouchat správce i starší bratry, jaká smůla. Nechá ho tam tumpachového stát a odejde k pavilonu, kde si najde v nástrojárně svůj shamizen. Uměl úžasně hrát, měl na to prsty. Dneska chtěl být sám, neměl náladu ani na nákladná kimona ani na složité účesy. Byl z nich ze všech vnitřně rozladěný, vlastně celé ty roky skrytě smutný a sám... Bez ohledu na luxusní náruče, kterými prošel. Usadí se na polštáře u rybníčku s kapry, položí shamizen do klína a začne. Je zády k cestě, aby ho nikdo nerušil a jeho dlouhé vlasy se skoro dotýkají země. Dnes je překrásný slunečný den. Vůbec nemá ponětí, že je tu host, který si poručil všechny jeho postavení a že se po něm správci shánějí a nemohou ho nalézt. Procesí mužů a žen Toshiyova požadavku už stojí v sále, který je harému společný, když jeden ze správců vysekne Toshiyovi omluvu až na zem, že jednoho nemohou nikde najít. Pak k nim přistoupí jiný a pošeptá jim, že Die byl spatřen v zahradě.

Toshiya

Toshiya si po očku prohlíží všechny, kdo se pomalu dostanou do sálu. Sem tam mu jde vidět jemný odlesk v černých očích ale ani u jednoho z nich v nich nemá přílišný zájem. Přijdou mu...ano, krásní ale prostě nudní. Všichni příliš poslušní, jedna úklona za druhou a on už toho má plné zuby. Ví, že se nesmí protivit jeho vůli, pokud je tu s princovým svolením ale ani jediná jiskřička v oku, že by opravdu dokázali...vybočit z řady. Už, už se chystá, že si prostě někoho vybere, vyložené uleví sám sobě a potřebám svého těla a půjde zase zpátky s přesvědčením, že tu není o co stát. Tedy, co se jeho běžné chuti týká ale v tom k němu přijde jeden ze správců a on už předem ví, že se něco stalo. Všichni jsou tak příšerně průhlední. +Polib zem, když ti tu pupek dovolí.+ Povýšeně zvedne bradu a v očích mu zlostně zahoří, jak by ostatně mělo, když nedokázali splnit jeho příkaz a vlastně v tuto chvíli i nařízení prince. Jenže se v něm ozve jakési uspokojení, že tu je přece jen někdo, kdo se odváží riskovat.
"Ovšem, zahrady mají míle a je problém s nepřeberným počtem stráží někoho najít. Chci ho tady, okamžitě." Zavelí ledovým hlasem a u toho stahuje obočí k sobě a nahodí svůj nejlepší zamračený výraz, kterého je schopný.  A pak gestem paže všechny zastaví, když se dozví, kde zatoulaná konkubínka vězí. Tohle si s radostí vyřídí sám a bude se u toho náramně bavit.
"Už jsem si vybral, chci jeho. Pane správce." Vyzve ho gestem dlaně, aby šel k němu blíž.
"Věř, že tě nechám potrestat a budeš ještě rád, když to nedají do rukou mě samotnému." Šeptne mu tiše se zvráceným pobavením a sjede jej  kritickým pohledem od hlavy až k patě. Je vidět, jak moc si užívá jeho strach, který se mu objeví v očích. Pak prostě bez slova na rozloučenou opustí sál a vydá se do zahrady. Nespěchá, má času víc, než dost. O trochu víc se zamračí, když ho do tváře udeří prudké slunce ale nezastaví se ani na vteřinu. Pak ho uvidí. Pohled na něj jej donutí zastavit se na místě a zůstat několik dlouhých minut nepozorován, aby si ho opravdu řádně prohlédl. Nediví se, že je tak vysoko, i když není oděn tak, jak by se od něj čekalo. V kombinaci s oním zátiším to ale umění je a to on umí ocenit. Pravý koutek se mu mírně pozvedne, nejradši by jej ještě chvíli nerušil a  poslechl si jeho hru ale...to mu může klidně nařídit později, teď je na čase si jej pořádně podat. +Budeš vzpurný i tak?+ Vsází se sám se sebou, jaké přesně budou Dieho reakce, než se konečně pohne z místa. Našlapuje tiše, aby se dostal nepozorován až k jeho zádům. Věří, že ho přes skladbu neuslyší. Zůstane stát a založí si ruce na hrudi, už se zase mračí ale to není nic nového. Na tváři mu sedí chladný výraz a nic neprozrazuje, v jakém rozpoložení byl před chvílí.
"Omrzel tě život v luxusu a blahobytu, že se protivíš vůli pána." Uhodí na něj s tichým syknutím, jeden by řekl, že jeho hlas umí štípat, když chce. A je mu úplně jedno, že o jeho příchodu nevěděl, když ho nemohli najít.
"Nejsem vůbec spokojený, co s tím hodláš udělat?" Zeptá se jej a uvnitř se neskutečně těší na jeho reakci. Lekne se? Bude prosit? Nebo konečně narazí na někoho, kdo ho překvapí?

Die

Nemá ponětí, že je kdosi za jeho zády, vůbec ho neslyší přicházet. Je příliš zabraný do hry, do svého vlastního nespokojeného nitra a do všech myšlenek, které ho momentálně tíží. Většina konkubín obědvá nebo pracuje, v zahradě nikdo volný čas netráví a on ji tak má skoro celou pro sebe. Maličký kousek světa jenom pro něj. A pak sebou doopravdy trhne v leknutí, protože hlas za ním nepatří nikomu, koho zná, je velmi přísný a studený a vyslovuje věci, které neznějí vůbec příjemně. Cože on? Udělal snad něco? Hra okamžitě ustane, když se ohlédne přes rameno a zvedne černě podmalované oči vzhůru. Sám se umí obstojně mračit, ale teď je to spíš ustaraná vráska. Ten muž nad ním je hodně vysoký, asi tak jako on sám, ve tváři velmi krásný, ale zároveň strach nahánějící a Die ho tu nikdy neviděl. Musel tu být taky velmi krátce. Kdyby byl ráno u snídaně, věděl by, že princ v noci povolil vstup do harému mnoha mužům. Pak by byl nejspíš lépe připravený, jenže on to neví. A i přes to všechno mu koutky na okamžik stoupnou v náznaku skoro plachého, omluvného úsměvu. Nemá ani ponětí, kdo to je nebo co tu je, jen si umí domyslet, že někdo důležitý, kdo má povolení. Odloží tedy shamizen do trávy a elegantně vstane. Předvede mu naučenou úklonu proti které nejde ale říct nic a nadechne se pro první slova. Už jen hrdé držení brady naznačuje, že by to prosby nebyly. Jenže v tu chvíli už je tu vyklepaný správce.
"Můj pane, dovol, abychom ho prohlédli, připravili a pak ho k tobě přivedli." Snaží se to celé vyžehlit a Die se nespokojeně zamračí, když mu skočil do řeči, i když je vlastně postavením nad ním. Je zvyklý je všechny pucovat jako vlastní sluhy, kromě těch nejvyšších. V očích se mu rozčarovaně zablýská. +No jen počkej odpoledne!+ Ani neví, že je druhý, kdo mu vyhrožuje. Pohodí si pramenem vlasů z ramene na záda a ani ho nenapadne stydět se za svou neoblečenost. Prý prohlédnout! To snad není nutné? A vykoupaný je, co vstal! Okázale se dívá stranou, zatímco vyklepaný správce čeká na Toshiyovu odpověď.
"Pán odpustí slabosti srdce někoho tak bezvýznamného. Byl příliš krásný den a mne políbily múzy." Ukloní se Die znovu a i když si z něj netropí dobrý den ani trochu, rozhodně po něm vrhne štěněčí oči. Samozřejmě hrané. Hned je ale sklopí, aby mu nemohlo být nic vyčteno. Správce ho začne hubovat, že měl být po ruce, obzvlášť, když všechny předvolali a on po něm znovu vrhne pohled Ještě slovo a dostaneš! Vějířem a hned!
"Co může tato ponížená osoba nabídnout pánu, jako jste vy?" Vrátí se Die znovu k tomu, komu má a teď si dovolí dlouhý, hodnotící a zároveň trochu svůdný pohled do Toshiyových očí. Správce málem ranní mrtvice.
"Můj pane, omlouvám se! Nabídnu ti někoho mnohem... vychovanějšího!" Sykne poslední slovo na Die a ten toho má právě dost. On že není vychovaný? On umí věci, o jakých by se mu ani nesnilo.
"Ovšem o vychovanost tu jde především." Rýpne si.

Toshiya

Překvapil ho, to prostě vidí a hlavně to vypadá, že Die opravdu o ničem nevěděl. Pouští na něj hrůzu vlastně pro nic, protože to očividně není tak úplně jeho vina ale on si spíš testuje, jak bude reagovat. Poslušných oveček má prostě dost. +No ták, že nejsi jedna z nich a umíš to jen dobře maskovat.+ Už se tak trochu začíná modlit. Jinak tu totiž nejspíš umře nudou. Ten jeho úsměv je hezký, okouzlující ale to vidět nechce. Ne, že by se mu nelíbil, líbí a moc ale...on hledá trochu něco jiného. Oči má zabodnuté do Dieho tváře a nakloní hlavu mírně na stranu, když mu vysekne poklonu. Ne, ani tu vidět nepotřebuje, i když ví, že je to nutnost. Oči jsou opravdu studené, když se ozve hlas správce. Pořád kouká před sebe a pravý koutek téměř neznatelně povyskočí. Není příjemný úsměv, spíš děsivý a dává najevo s jakou radostí si správce vychutná, když si dovolil ho rušit. Pomalu se ohlédne přes rameno a vychutnává si minuty ticha.
"Dovolil jsem ti snad cokoliv říkat?" Zeptá se jej s tichým zavrčením a dlouze se nadechne, což značí, jak blízko má k výbuchu. Tohle měla být jeho chvíle a on mu ji kazí.+Sádla by z tebe bylo dost, co říkáš?+
"Pán nemá ve zvyku odpouštět jen tak. A obzvlášť, pokud jde o slabosti srdce." Stočí oči tentokrát na Die a v nich se mu blýskne s náznakem chladného pobavení. Nevěří mu ani slůvko, něco mu říká, že by řekl něco úplně jiného, kdyby mohl. Tahle svázanost. Ničí mu možnost užít si zajímavější povahy a že bych se ji tu našlo, o tom vůbec nepochybuje. A pak se zase ozve správce a v něm bublá vztek. Ještě chvíli bude mluvit a narve mu ten shamizen do...A pak uvidí něco, co ho málem přiměje zírat na Die s otevřenými ústy. Ten pohled! To je přesně to, co kruci celou tu dobu hledá. Vzdor, odvaha a rozhodně ne strach. Okamžitě je zpátky ledová maska ale teď už je v očích přítomný jeho osobitý plamen. Nechá je projít si slovní výměnou, než všechny ostatní slova utne plynulým pohybem paže.
"Ticho!" Sykne po nich tiše ale nepochybuje, že ho uslyší. Udělá krok a nakonec obejde Die, aby mu stanul za zády. Jednu paži ovine kolem jeho pasu a přitiskne si jej s krátkým trhnutím k sobě. Nadechne se  nosem a nechá víčka na moment klesnout, když ho pohltí jeho vůně.
"Ponížená osoba nic ale ty by jsi mohl. Jméno?" Zeptá se jej jako první, když se téměř neznatelně otře tváří o jeho prameny a počká si na odpověď.
"Die-chan, pan správce mě vůbec neposlouchá." Povzdechne si hraně s ledovým klidem a upře nebezpečný pohled před sebe.
"Řekni mi, co za trest by si zasloužil?" Úplně ignoruje fakt, že Die nebyl, tam kde měl být. Je patrné jak moc doufá, že Die naplní jeho očekávání.
"Když se mi tvá odpověď bude líbit, máš mé slovo, že tebe trest mine." Šeptne mu do ouška a nechá do svého tónu popustit trochu touhy, která značí, jak moc si správnou odpověď vychutná.
"Pokud ne, potrestám tě já osobně."  Stiskne silněji jeho bok, na kterém má položenou dlaň.

Die

Die okamžitě zaznamená ten nebezpečný úsměv, ale zatím si neumí přečíst, jestli patřil jemu nebo správci. A vzápětí zjišťuje, že správci a našpulí trochu rty, jak se snaží netvářit pobaveně. Radši toho ale honem nechá, když mu Toshiya ty slabosti srdce zamítne. Stejně by ho nepřesvědčil, že to myslel upřímně. Po slovní přestřelce se správcem si však všimne úplně jiného Toshiyova pohledu, snad zaskočeného, upřímně zaskočeného. Teď už to asi vážně schytá, protože by se měl umět kontrolovat tak, aby nikdo nepoznal, co si myslí. Jenže jeho jazyk nechce zůstat v krku, děje se to samo od sebe! Asi už se vážně hodně nudí, když takhle provokuje před někým tak důležitým. A pak je Toshiya skutečně oba napomene, on stiskne rty a znovu pozvedne bradu, když se střetne očima se správcem. Za chvíli budou klečet vedle sebe. Po zádech mu mimoděk přejede mráz, když se mu za nimi Toshiya ocitne tak blízko, vnitřně je připravený na mnohé. Na nějaký trest. Ten dotek ho vyvede z míry a prudce vydechne, když narazí zády o jeho pevné tělo. Slyší u ucha zřetelně ten jeho nádech, testuje si ho opravdu všemi smysly a vyvolává v něm dlouho netušené pocity. Šimrání v břiše ze strachu a jistého erotického dusna. Může jen doufat, že mu voní. Jeho slova donutí zase Die podívat se rozšířenýma očima před sebe. I tohle bylo samozřejmě odhaleno, ale... žádný trest? Nadechne se pro odpověď a správce je zase rychlejší.
"Jmenuje se Die, můj pane, ale už sis s ním nadělal starostí až dost. My ho to odnaučíme." Slibuje mu. Mohl by. Výprask v harému byl někdy velmi tvrdý, občas tou holí někoho zmrzačili. Aby přišel o vzpurnost, jakou Die má. Jenže Toshiya mluví úplně jinak a hned jeho první slova ho přimějí přestat se bát a zvednout koutky nahoru, když otočí škodolibý pohled do očí správce. A teď se začne třást on. Moc dobře Die zná, ví čeho umí být schopný a že je často velmi škodolibý.

Die by mu na to řekl, že to mu provedli tady. Že takový nebýval... dřív... ale teď každou křivdu oplácí stonásobně. Pootevře rty, ale očima pořád propaluje správce a ten zvolna klesne na kolena a opře čelo o trávník. Toshiya dal právě moc do ruky vrtošivé konkubíny a Die za to později nikdo nemohl potrestat. Toshiyův stisk vnímá Die jako oporu, kterou snad nikdy necítil.
"Tak nevím, jestli nemám chtít potrestat..." Vydechne smyslně Die ve vlastní představě průběhu takového trestu, ale pak mlaskne jazykem o patro.
"Myslím, že pan správce by si na znamení hanby měl oholit hlavu." Řekne jako ledová královna a správci se udělá nevolno. To byl vysoký trest, veřejná hanba, že něco opravdu moc pokazil. Tohle se nenařizovalo jen tak a zejména samurajové byli na své vlasy neskutečně hákliví. Ale podle Die to byla správcova vina, že ho nenašel včas, byla to jeho vina, že mluvil, když neměl, byla to jeho vina, že nutil Die třást se před nimi strachy, když byl kluk jako ten v prádelně!!! A kolikrát ho zbili! A čím víc na to vzpomíná, tím víc se chce mstít a bude se mstít, když může. Pokud místní něco nesnesou, je to hanba. Mnohem horší, než fyzické tresty a podobně. +Shoř na nedostatek cti!+

Toshiya

Už jen to, že správce nedržel pusu a odpověděl mu místo Die ho donutí jeho bok stisknou ještě o trochu víc ale ne tak, aby mu po něm zůstaly památky, zatím to prostě nechce. Kdyby měl chvíli na rozmyšlenou, asi si uvědomí, že Die by byl jeden z mála, na kom by podobné památky zanechal nechtěl a když, tak s úplně jiným podtextem. Šel sem s pocitem, že jen uvolní trochu napětí ale nakonec to vypadá, že se bude opravdu a upřímně bavit. Nejspíš...všechno, jakoby záleželo na odpovědi Die. Jako první přijdou slova, která ho nutí roztouženě se pousmát. Další z ujištění, že se přece jen neplete a má těsně u sebe někoho, kdo by konečně mohl dát vale všedním dnům. Pokud ho sem princ ještě někdy pustí. Ale...to už nějak zařídí, pořád má v rukávu dost ušetřených yenů, které mu může předložit. Ne, není naivní, aby vytasil svá esa všechna najednou a teď se mu to očividně vyplatí.
"To můžeme klidně uskutečnit později." Šeptne mu na potrestání jeho samotného ale podbarvení v hlase dává jasně najevo, že to bude úplně jiný trest, než má na mysli pro správce. Ten chudáček si přes pupek ani kleknout pomalu nemůže a jeho to svým způsobem pobaví. Mlčí ještě chvíli, když Die určí výši správcovi hanby, jak kdyby mu chtěl sadisticky dát naději, že si to třeba rozmyslí a nechá ho jít. Mezitím si užívá štíhlé tělo na tom svém, povolí trochu sevření, aby jej k sobě mohl vzápětí znovu přitisknout a vychutnat si dotek Dieho pozadí ve svém klíně. Ano, to je přesně to, co chtěl slyšet. Konečně dostat pocit, že je tu někdo, kdo si dovolí víc, pokud mu to bude umožněno a on mu to dopřeje ze srdce rád. Je zmetek a je na to pyšný. Ovšem pokud má někdo jeho přízeň....je schopný snad všeho a Die si ji po kouscích získává s každým dalším slovem.
"Ano, to je přesně trest, který jsem měl na mysli." Vydechne a jeho hlas začíná nést i stopy vzrušení. Teď je ale na čase dostát svému slovu.
"Vstaň." Sekne ledově rozkaz po klečícím muži.
"Svolej všechny znovu a pozvi i vykonavatele trestu. Pokud tam nebudou do pěti minut, přijdeš o víc, než jen vlasy." Pro tuto chvíli propustí správce. Nepočká ani, až jim zmizí z očí a prudce si Die otočí čelem k sobě. Paží ho pořád svírá kolem pasu a dlaní druhé ruky vjede pod dlouhé prameny a promne zadní stranu šíje. Jeho doteky rozhodně nejsou něžné, takový on nikdy nebyl ale v očích se mu jasně odráží, jak moc spokojený je a narůstající touha, kterou pouští na světlo. Je jím okouzlený, mnohem víc, než kdyby tady stál v předraženém a pozlaceném kimonu. Mnohem víc ho dostává do kolen jeho povaha, kterou mu ukázal.
"Se mnou se nemusíš krotit, jen říkej, co chceš..." Zavrní s jistou zvrácenou spokojeností, když se přiblíží k jeho rtům. Tolik na něj celá situace zapůsobila a vůbec si není jistý, čeho je schopný až budou společně sledovat celé to divadlo. A pak už prostě neodolá a uzme si jeho rty ve vášní naplněném polibku, který trvá několik dlouhých minut a poznamená jeho dech, který se značně prohloubí.
"Je na čase dostát našich slov." Pobídne je, když ho vezme majetnicky kolem pasu a vede jej k sálu, kde je opravdu celý harém. Sám se usadí do měkkých polštářů a pobídne gestem paže Die, aby se k němu usadil. Hrdě pozvedne bradu a změří si klečícího správce pohledem.
"Tvůj rozsudek..." Stočí oči krátce do těch ve své blízkosti a koutky se mu zvednou v ledovém pousmání. Oči jsou plné očekávání, jestli to opravdu vysloví i teď.