Aoi x Reita - Chybí ti bičík. - část 3.

(Ranč)

Aoi

+Já vím...+ Projde jeho myslí. Cítí to z něj, ví, jak se na Akia dívá, jak se nabízí se starostí o něho, nikdy neměl pocit, že by ho tu měl jen proto, že by bez něj Aoi nejel. Snaží se mu to všechno říct tím polibkem mezi nimi. A pak přijde ten Reitův úsměv a on ví, že je to tady. Už si řekli všechno důležité a teď dostane Aoi za uši. Snaží se tvářit jako nevinnost sama.
"Říkal jsi ale, že budeme hned zpátky. Nechceš si to nechat na noc?" Ne, že by se nesnažil maličko zachránit, ale zároveň se neskutečně těší na tu obrovskou postel, kde rozhodně nehodlá být sám a především - chůva v pokoji vedle, s Akiem, kdyby náhodou a pěkně hlídat až do rána. A oni by měli čas a klid... Maluje si to, ale Rei ho neposlouchá. +Kruci...+ Cítí Reitův nos, jak posouvá top vzhůru, odhaluje nejprve jeho břicho a po tom i hrudník. Nakonec mu dá pocítit i své horké rty, zatímco se Aoi nedočkavě vrtí a snaží se představit si sám sebe, jak je výřečný. Uhm... už teď neví, co že to dělali celý den a to ještě ani nezačali. To by samo o sobě mohlo vydat na dlouhé noční pokračování. Už cítí, jak mu povolují kalhoty, zatímco plně naslouchá jeho hlasu, koně jsou zapomenuti a ten les skoro taky. Hledí sice na nebe, ale příliš nevnímá ani to, jen se natahuje každým nervovým zakončením pro Reitovu pozornost. Stočí oči za ním dolů, potká se jimi s jeho pohledem a pak se mírně zachvěje, když ho políbí tak velmi nízko. Vzdychne si při doteku jeho zubů a ani ho nenapadne dělat něco s rukama. Teď nastává chvilka, kdy nebyl vyzván a už se toho navyváděl hodně. Povzdechne si, znovu se podívá na nebe a přemýšlí, kde by začal.
"Ráno jsem byl nervózní, ale ne zase tak moc, kolem Akia je hodně práce..." Zní to spíš jako povzdechy, než jako souvislé vyprávění.
"Když jsme nastoupili do auta, sedl jsem si schválně dozadu a posadil ti tam chůvu, abych tě potrápil." Přizná první hřích a stiskne víčka v očekávání okamžitého trestu, ale jak se nad tím mračí, tak se zároveň uculuje.
"Moc se mi líbí ten pokoj, co jsi mi vybral. Neviděl jsem....ah... tvůj, ale nebudeš ho potřebovat..." Znovu se odmlčí v dalším povzdechu. Začíná to být vážně náročné.
"No a po tom jsi odešel, i když jsem nechtěl, to mě vážně rozhodilo...ummm...." Propíná se proti němu.
"Potkali jsme se dole... měl jsi v ruce bič... nebo neměl? Já nevím... možná jsem si ho vysnil..." Stiskne pevně čelist i víčka.
"Pořád bys něco podnikal a já asi nemám moc tě zlomit a nalákat..." +Bože, udělej mě...!+

Reita

"V noci budeme dělat úplně jiné věci, tam budeš muset být tiše." Odtuší mezi jednotlivými doteky ale víc už mu nehodlá dovolit. S každým dalším slovem začíná být doslova pohlcený Aoiho barvou hlasu, která mu dává jasně najevo, které místo se mu líbí mnohem víc. Rozhodl se ho trochu trápit ale takhle ho to u něj baví nejvíc. Věří, že postupně budou zacházet dál a dál, vyzkouší mnohem víc ale po slovech, které si dneska řekli, ho chce rozmazlit svou péčí a že jí bude dost a dost. Přesto se nedokáže odprostit od podobného jednání ale už dávno ví, že si to oba mnohem víc užijí. Chce dát Aoimu to, co nikde jinde nedostane a  udělá všechno proto, aby to bylo pro něj to pravé, aby on byl pro něj ten pravý. Při slovech o trápení a autě se mu pozvedne pravý koutek.
"Zlobil jsi." Odsouhlasí mu a věnuje mu kousnutí těsně vedle vystouplé kosti kyčle, zanechávají za sebou pozůstatek svých zubů. Vzápětí se ale dotkne dlaní v jeho klíně přes látku kalhot a jemně jej pohladí.+Budu jak puberťák nad ránem utíkat z pokoje, aby mě chůva neviděla.+ Proběhne mu hlavou pobaveně ale vlastně se na to těší, stejně bude muset brzo ráno vstát, aby mohl odpracovat část jejich pobytu.
"Nelíbilo se ti, že jsi musel tak dlouho čekat?" Zeptá se jej a vnitřně ho to samozřejmě nesmírně těší. Musel se hodně přemáhat, aby se od něj držel dál a nevyužil chvíle samoty, kterou měli v pokoji ale moc chtěl, aby byli spolu zrovna tady.
"Možná bych tě mohl nechat čekat ještě chvíli." Další dotek rtů, když poposune látku jeho kalhot ještě o kousek níž ale zatím nic neodhalí. Jen přitiskne rty skoro u kořeně jeho chlouby a pak k němu vejde jazykem, jen krátce a provokativně.
"Nakonec mi nezbude nic jiného, než si na tebe ten bič opravdu vzít. Nedočkavý a netrpělivý, to budeme muset změnit. Protože ty přece nechceš být netrpělivý, že ano?" Ne, nechce měnit nic, to ale neznamená, že ho nebude dál provokovat, minimálně představami.
"A povíš mi, kde všude bych měl ten bič použít?" Zeptá se jej a snaží se být nenápadný, když se musí zhluboka nadechnout. Měl by problémy, kdyby spolu byli denně a mohli podobné věci provádět kdykoliv ale takhle...? Jak se má vůbec ovládnout?
"Co říkáš, kdyby jsi dostal třeba..." Naoko se zamyslí a vejde dlaní po kalhoty na jeho polovičce, kam mu jen zem dovolí.
"Sem." Odtuší. Ano, tam by si to jednou mohli vyzkoušet a on je přesvědčený o tom, že by Aoimu ukázal, jak moc to může být skvělé, když se to všechno dokonale spojí.
"Chci, aby jsi mi odpovídal, dneska se mnou budeš mluvit, Aoi-koi." Nakáže mu, stáhne kalhoty i s prádlem jen kousek, aby odhalil klín a část stehen ale zároveň se tam hezky vlezl.
"Anebo třeba tady?" Otře se o pravou nožku rty a pak ho ho jemně kousne.
"Možná bych měl ještě jedno místo." Podívá se mu do očí. Přibije dlaněmi jeho boky k zemi a přejde jazykem celou dálku jeho přirození. Ne, tam by ho opravdu nepraštil, na tohle ani on stavěný není ale jako provokace je to skvělé.

Aoi

Ano, to zlobil, ale ten trest je zatím sladký. Musel u toho silně zatnout zuby a ví, že památka po něm dva, tři dny nezmizí, ale přes to ho to spíš víc vzrušuje. Zavrtí hlavou, i když netuší, jestli ho Rei vidí.
"Nelíbilo. Myslel jsem si, že ti to dávám dost najevo, ale... ummm... budu muset být razantnější..." Pokračuje dál, zatímco už si s ním hraje Reitova dlaň. Asi ho bude štípat do zadku, dělat na něj neslušná gesta, když budou ostatní lidé zády a tak podobně. A to se pak v noci asi budou dít ještě větší věci. Cítí, jak ho napnutá látka svírá přes erekci těsně pod kořenem, je to nepříjemné, ale Reitův jazyk mu to zároveň velmi vynahrazuje. Pootevře jemně rty, když udělá užaslý obličej sám nad sebou, ale copak na to může něco říct? Byla to pravda. Byl nedočkavý a netrpělivý a potřeboval to trochu vyhnat z hlavy. Jen asi tak do zítřka, než ho to znovu popadne. Neodpoví ani na druhou otázku. Musel by říct, že chce a to by se Reitovi asi moc nelíbilo. Pak ho ale Rei začne nutit, aby si představoval, jak na něj bič doopravdy používá. Brzy mu pomůže s něčím velmi konkrétním, když se ho dotkne na pozadí, on si ho představí, jak jej svírá a jak ho to štípne přes polovičky a hlasitě si zavzdychá kvůli svírajícím kalhotám. Jeho erekce už je příliš silná. Reita mu připomene, že už mu nějakou dobu vůbec nic neříká. Měl vyprávět o dnešním dni, ale má hlavu plnou vlastních představ a ani neví, že je nevyslovuje nahlas.
"Promiň..." Dostane ze sebe měkce a kalhoty sjedou níž. Pro sebe se omámeně pousměje, když Rei poukáže na jeho stehno a namotává si u toho na prst pramen černých vlasů. Vůbec nevnímá jejich okolí, ale vůbec. Kdyby je třeba někdo pozoroval, měl by na to docela klid. Nadechne se, aby mu řekl, že ano, že tam klidně, ale v tu ránu ho Rei olízne, on se prudce nadechne a propne v zádech a dlaněmi se ho pevně chytí za ramena. Chvíli mu trvá uvědomit si, co by to mohlo znamenat. Odlepí hlavu od deky a podívá se dolů, rovnou na něj.
"To asi ne..." Zamračí se, ale je vidět, že jistý si není. Jak kdyby u něj v očích hledal nějaký záchytný bod, jestli se tohle vážně dělá a nebo ne a jestli by si to Rei přál. Jemu to už připadá moc, vždyť by se pak ani nevyčůral! Cuknou mu jemně koutky a zavrtí nad ním hlavou.
"Ty jsi mě úplně vyrušil." Napomene ho, i když mu něco podobného vůbec nepřísluší, ale u toho se nevinně zasměje a zase se položí.

Reita

"Víš, že slovo promiň na mě moc neplatí." Uchechtne se Rei ale ne, pro dnešní den se nechce příliš ovládat. Tohle je speciální chvíle a ta dovoluje speciální pravidla. Chvíli ho pozoruje z místa jeho klína, lokty se opírá o deku a ruce má pořád ukotvené na jeho bocích, aby mu nikam neutíkal a příliš sebou netrhal. To bude jeho dnešní trest, prostě ho na té dece uvězní. Trápí ho několik dalších minut, když mu na jeho odmítání nic neřekne. Pečlivě se věnuje olíbávání jeho chlouby u jemné kůže všude okolo. Trochu ho podržet v nejistotě, dokud mu podobné myšlenky alespoň částečně nevyžene z hlavy.
"Já vím, že ano." Odpoví mu nakonec, protože tím v podstatě trochu pozdržel Aoiho vzrušení.
"Já jsem jediný, kdo tě může vyrušit. Zapoměls?" Připomene mu, kdo tady něžně velí a pak se pomalu narovná a stáhne z něj ty kalhoty pomalu ale úplně. Přesune se nad Aoiho tělo a okázale si ho prohlíží celého, než pohledem zakotví v jeho očích.
"Řekni, Aoi-chan, máš pocit, že bych ti kdy byl schopný ublížit?" Pozvedne nepatrně obočí a zamilovaně se pousměje. Ostatní klidně ztříská, když si to budou přát a je mu jedno kam ale u něj...Musel bys pak roztrhat sám sebe.
"Vždycky jenom tak, jak si sám v nitru přeješ." Jeho úsměv se rozšíří a teď se mu na tváři objeví patrné vzrušení.
"Protože já přece vím, kam sáhnout." Odtuší měkce, když obemkne své prsty kolem Aoiho chlouby a začne v pomalých pohybech. Občas ho prostě pustí a klouzne konečky prstů o něco níž, aby podráždil i úplně jiná místa.
"Už mám jen jednu otázku." Odmlčí se krátce, když se rty přiblíží k těm jeho a jemně se o ně otře.
"Co by si teď přál?" V očích se mu blýskne, jak pořád nemá dost provokování Aoiho, jak kdyby nebyl spokojený, dokud ho nedostane na hranici, kterou už společně překonali. Trochu víc se skloní nad jeho tělo a opře se o loket pravé ruky, jejíž dlaní mu zakryje oči.
"Můžeš s odpovědí klidně ještě chvíli počkat." Zavrní tiše, když si nasliní prsty a opře se konečky opět o jeho vchod, tentokrát to ale není už jen obkroužení ale i jemný tlak, aby jej pustil dál. Rty mezitím věnuje pozornost jeho klíční kosti, šíji až se pomalu dostane i k lalůčku, dlaní mu ale nepřestává clonit oči. Však on si jistě užije i úplně jiné smysly a on společně s ním.

Aoi

S ním se prostě nedá hádat. Co by mu na to asi tak mohl říct? Pozoruje ho ze svého místa, jak se narovnává a stahuje z něj kalhoty, zatímco mu sám ochotně podává nožky, aby to mohl udělat. Jednu dlaň zvedne, aby se ho letmo dotkl konečky prstů po lemu jeho kalhot, které by taky moc rád sundal, ale ví, že mu to nebylo dovoleno, takže ji zase nechá klesnout, zatímco si ho Rei prohlíží.
"Jak mi to sluší v saku bez kalhot?" Zeptá se ho a zavrtí hlavou na jeho otázku. Kdokoliv jiný by si teď asi klepal na hlavu, protože to, co dělají, by za ubližování považoval, ale... to by přece vypadalo úplně jinak. Hrdelně vydechne, když Reitovu ruku konečně ucítí zase ve svém klíně. Je to pomalé a dráždivé, jemu se z toho začínají třást stehna, která dává pořád dál od sebe a když se ho Rei začne dotýkat i vzadu, už slastně přivírá oči a začíná být zase bez sebe.
"Vážně?" Podiví se, než se ho pokusí rty následovat, aby ho políbil, ale nepodaří se mu to. Místo toho mu Rei zakryje dlaní oči, hlavní podnět se tím vypne a on celou hlavu nasměruje rovnou do vlastního klína, kde se schyluje k něčemu velmi toužebně očekávanému.
"Úžasný vrchol v tvém podání, samozřejmě..." Řekne mu mezi vzdechy a vzadu pocítí jeho navlhčené prsty. Bude to se vším všudy už tady? Moc z toho pikniku asi nestihnou, ještě cesta zpátky... Bohužel Rei zdařile potlačuje jeho myšlení, jinak by už vyšiloval, jestli Akio nepláče. Roztouženě mu nastavuje krk i ouško, ošívá se pod ním, oběma rukama svírá jeho pas a pak mu ty kalhoty prostě začne rozepínat. Nikdo mu nic nezakázal, bez toho to nepůjde a jeho trpělivost došla právě teď. Rei mu buď naseká a pak neví, na čem bude po cestě domů sedět, nebo se jím nechá strhnout a konečně to udělají. Nedočkavě z něj tahá kalhoty dolů pod jeho zadek, z trpělivosti nebo snad poslušnosti se nenaučil vůbec nic a jednou dlaní tiskne jeho zadek, zatímco druhou se mu snaží dosáhnout do klína, aby ho přinutil uvažovat jenom o té druhé možnosti.

Reita

"Zeptej se mě za chvíli, až budu mít svůj mozek zpátky." Skládání komplimentů, které by byly duchaplnější,  už úplně není v jeho moci. Jak kdyby ho Aoi prostě zaklel a poslal jeho ovládání za hranice, které prostě nebyl schopný dodržet. Na jeho tváři hraje trochu mimo úsměv, když se Aoiho ruce dotknou kůže na zadku. Kruci, nechal se jím úplně zblbnout a není schopný se nenechat vydráždit.
"Zase zlobíš." Povzdechne si roztouženě a ne, tentokrát ho prostě brzdit nebude. Už tak sebe i jeho nechal příliš dlouho čekat, než aby dokázal dál odolávat. Ještě chvíli ale nechá dlaň na jeho očích a pohrává si s jeho přípravou, aby to nebylo spíš k vzteku, než k potěšení a pak už se nedočkavě pohne boky proti jeho. Jen tak na nečisto, aby jej vydráždil ještě víc.
"Už vím, co bude dneska trest pro tebe." Vydechne krátce a už trochu chraplavě, než si dá několik dlouhých vteřin ticha, aby ho dostal do dalšího očekávání, co si na něj vymyslel. Pak konečně stáhne dlaň z černočerných očí a oplatí mu pohled. Přirozením se opře o jeho vchod a jemně se na něj natlačí, aby se mu podařilo překonat první milimetry.
"Slast." Vyjde z jeho rtů jako první, když se pořádně zapře dlaněmi o zem a pronikne do něj o kousíček víc. Musí to trochu rozdýchat nebo vyvrcholí v další vteřině.
"Vzrušení." Vydoluje ze sebe trochu přiškrceným hlasem, když pokračuje dál ve svém pomalém dobývání.
"Jedno krátké a uspěchané milování." Vydechne jako poslední, než se skloní k jeho rtů a už jej líbat nepřestane. Ne, dneska to bude prostě úplně jiné, mnohem něžnější, než kdykoliv jindy ale jak kdyby to tak bylo správně. Další zasténání do Aoiho rtů na sebe nenechá dlouho čekat. Bože, jak by to mohl vůbec vydržet byť jen o vteřinu déle. Už celý den bylo jedno velké mučení, jak mu musel odolávat a teď když si to konečně užívají, bude mít problém přestat.
"Možná jsem měl zařídil pokoj chůvě o kousek dál." Dostane ze sebe trhaně. Ne, nemyslí na druhý konec ranče ale tak o dvoje, troje dveře by to možná nebylo na škodu. Už vůbec si nedokáže představit, co bude po návratu do reality jménem Tokio. Jak jen bez něj vydrží déle, než hodinu? Nebude ho mít na očích, nebude se moc starat a prostě z toho zešílí.
"Co bys řekl na večeři na pokoj?" Poslední otázka, než se jím nechá úplně pohltit a rozpohybuje boky v pravidelném rytmu, které občas protká trochu pomalejšími pohyby.

Aoi

Musí se tiše zasmát. Vypadá to, že mu jeho plán vychází a jeho trýznitel se na něj za to ani moc nezlobí. Pase se očima na výrazu Reitovy tváře, když se ho konečně sám dotýká a přikývne na jeho obvinění.
"Já vím." Zašeptá tiše.
"Právníci jsou paličatí, chtějí pořád vyhrávat." Vydechne ještě tišeji, než se mu hlas zlomí do stenů, jak ho Rei dráždí vzadu, aby ho na všechno připravil. Sám se začíná pohybovat proti jeho prstům a hledat uvnitř sebe konkrétní místa. Kousne se do spodního rtu, když Rei začne mluvit o trestu, ale čím víc mu toho odhalí, tím úžasněji to zní. Potkají se spolu očima a v ten samý okamžik ho ucítí na okraji svého nitra. Víc, než ochotně, ho pustí dál, vyjde mu rty vstříc v plamenném polibku a stiskne jeho pozadí ještě pevněji, než rukama vyjede po jeho zádech,  pod tričko a tiskne ho pevně k sobě. Jako by mezi nimi nesměl zůstat ani jediný milimetr místa. Pozvedne koutky nahoru po té poznámce.
"Budeš muset zařídit, abych nekřičel. Ještě, že to není moje starost." Nemůže si pomoct, ty provokace mu jdou na jazyk úplně samy a jeho milenec je tolik trpělivý... naštěstí. Jinak by ho už asi zabil. Už pravidelně sténá a prudce oddechuje, když se jejich tempo střídavě zvyšuje a zase snižuje podle toho, jak moc Rei chce, aby Aoi šílel.
"Myslím, že je to úžasný nápad. Chtěl jsem...ah... chtěl jsem mezi lidi, ale... už nikdy nechci..." Ubezpečí ho. Kašle na restaurace a seznamování s jeho přáteli, chce s ním být sám a dělat všechny ty zakázané věci, alespoň docela potichu. Čím víc si to představuje, tím spíš ho to žene k vrcholu. Brzy už boří dlaně do jeho světlých vlasů, olíbává jeho tvář a vzdychá mu do ouška a pak se celým tělem propne proti němu ve slastné křeči, která sevře i jeho nitro a nechce povolit. Přelévá se přes něj sem a tam, zatímco sám tiskne tvář z boku té jeho a přejíždí po ní lící sem a tam. Stehna se mu hrozně chvějí, ale to vlastně celé tělo. Ani trošku ho nechce pustit ze svého obětí, když si konečně uvědomí, jak jasně slunce svítí a ptáci zpívají. Dokonce jsou kolem nich ti koně, možná tu voní oběd... ale hlavně Reita. Jeho Reita...
"Ai shite iru." Broukne tiše.

Reita

"Myslím, že zítra se z trestu nevyhrabeš." Odtuší mezi jednotlivými povzdechy. Snaží se ze sebe vydolovat něco dalšího ale vůbec toho není schopný. Jsou tady, jsou spolu a kolem není nikdo, kdo by je viděl nebo slyšel. Vlastně by si lepší chvilku pro ně dva nedokázal představit.
"Nikdy?" Zasměje se trhaně, když se snaží udržet váhu na svých pažích. S každým pohybem se ale víc chvějí a on může být rád, že jeho fyzička je dobrá, jinak by už se po něm nejspíš válel, jak moc ho to dostává.
"Já ti to připomenu, až poběžíš do práce. Už..." Dlouze a tiše zasténá, když musí na pár okamžiků zpomalit, aby nedosáhl vrcholu příliš brzy. Je vlastně překvapený, že u toho vůbec dokáže vydat jiný zvuk, než sténání a hluboké povzdechy a dát dohromady souvislou větu.
"Už jen to, jak ses bránil někam jet." Vyčte mu měkce a pak už mu dojdou slova doopravdy. Jejich tempo se zrychluje, stejně jako stoupání k vrcholu, který je nakonec dostihne v podstatě zároveň. Jeho jméno se mu zadrhne v hrdle, když naplní Aoiho nitro a napůl se zhroutí na jeho hruď s tváři v podstatě zabořenou v černých, jemných pramenech. Spokojeně se usměje, jakmile přijde vyznání z jeho rtů a mírně se odtáhne, aby se mu podíval do očí a krátce jej líbne.
"I já tebe, nikdy o tom nepochybuj. Jsi všechno, co jsem kdy hledal. Oba dva jste." Ujistí ho naprosto vážně a znovu  se něj skoro položí, aby mohl olíbat jeho tvář, šíji a pak zas chvíli klidně oddechoval do vlasů.
"Mám ještě několik podobných míst ale pešky se tam nedostaneš." Provokuje jej s nádechem pobavení, i když je jeho hlas pořád poznamenaný nedostatkem vzduchu v plicích. Nakonec se přece jen posune vedle něj, i když velmi nerad opouští jeho nitro a pohladí jej před celý hrudník jeho středem, než se natáhne pro kousek jejich svačiny a vloží mu jí mezi rty. Dlaní si podpírá hlavu a nemůže se na něj vynadívat.
"Je mi líto, že to říkám ale budeme muset zpátky." Prohodí smutně, když se zvedne do sedu a je rád, že chvíli počkal, jinak by se na té dece nejspíš vyválel. Sáhne po Aoiho kalhotách a začne jej se starostí v očích oblékat. Skoro to vypadá, že nic lepšího na světě prostě neexistuje.
"Teď se budeš chovat hezky slušně, dokud za námi nezapadnou dveře pokoje." Přikáže mu měkce a uvnitř doufá v pravý opak.
"A netvař se tak, jde na tobě úplně vidět, co jsme dělali a jak moc se ti to líbilo." Dobírá si jej trochu, než začne opravdu všechno balit. Samozřejmě, až dooblékne i sám sebe, s kalhotami v půli stehen, by se mu asi špatně chodilo.

Aoi

Kdyby na to býval stačil reagovat, musel by si odfrknout nad tím, jak mu tu Rei připomíná, jak se bránil odjezdu. Co měl dělat?! Culí se nad tím v duchu. Jako hodně mužů, měl pocit, že bez něho spadne zeměkoule do vesmírné propasti. Pak ale přijde jejich společná slast a vyznání a jeho oči už jsou jenom samá něha. Hladí ho jemně po zádech, která jsou ještě mokrá potem a usmívá se do jeho vlasů.
"Vidíš? I teď mě trápíš. Pořád něco. Nalákat a pak připomenout koně." Brouká mu, ale pokud by to bylo jako dnes, bylo to nakonec moc hezké. Nikdy z něj asi nebude odvážný profesionální jezdec, ale podobné vyjížďky by s ním absolvoval moc rád a později mu to řekne. Přetočí se na polobok s paží pod hlavou, zatímco si ho Rei prohlíží a on se na něj usmívá zpět. Chvilku se nechává krmit a klidně odpočívá. Už je zvyklý na jeho oči a i když byl spíš stydlivý, jemu už věří.
"Já vím." Hlesne pak, ale vůbec se mu nechce hýbat. Dopřává si pohled na jeho tělo, když se Rei zvedá a natahuje si kalhoty, aby vzápětí mohl oblékat i Aoiho. Převalí se zase na záda a nestoudně ho to nechává provádět, zatímco si užívá všechno hýčkání a stihne u toho ještě pár soust pro sebe i pro něj. Zdařile ho tím rozptyluje od činnosti, ale nakonec se musí zvednout a nechat si pomoct zpět do sedla.
"Už chápu, jak promyšlené to máš... Nejdřív sex a pak mě posadíš do tvrdého sedla. Co mám teď asi podle tebe dělat?" Na oko se na něj zlobí, když se snaží najít si polohu, ale aby toho nebylo málo, Rei ho ještě provokuje komentáři na to, jak moc je na něm všechno poznat.
"Jestli jsem olíbaný a uválený a mám na sobě značky, je to jenom tvoje vina." Jenže ono to na něm asi opravdu vidět je. Na očích, na barvě tváří, podle trávy ve vlasech...
"Samozřejmě, já mám dobré vychování." Pojme jeho nabádání úplně jinak, než jak ho Rei myslel a ve stopách jeho koně vyrazí na cestu zpět. Když sesedá u stájí a Shou jim přidržuje koně, má pocit, že se na něj opravdu dívá až moc a nejradši by po Reiovi něco hodil, protože má od něho v hlavě nasazené, že o jejich sexu všichni vědí. Strašně se červená, ale snaží se na něj moc nedívat a pak už zmerčí chůvu s Akiem v kočárku. V tu ránu je zapomenuté úplně všechno, hlavně cizí pohledy.
"Moje malé bejby!" Zavolá, když si vykročí rovnou pro něj, vytáhne ho na ruce a začne mu pusinkovat tvář. Je tak maličký a roztomilý.
"Vůbec nepláče! Snědl všechno?" Ani moc nečeká na odpověď, jen spokojeně září a jde s ním někam úplně kdo ví kam, zatímco mu ukazuje koně opodál. Akio vypadá vyvaleně a od pusy mu teče slina jako koňská oprať. No a co!