Aoi x Reita - Chybí ti bičík. - část 2.

(Ranč)

Reita

"Já vím, že máš starost. Ale za prvé máme oba telefony a tam, kam tě chci vzít signál je." Ujistí ho naprosto vážně, protože tohle byly věci, o kterých se prostě nežertuje.
"Jsme na všem domluvení. Víš, že mi můžeš věřit." Nepřestává jej provokovat, aby mu z hlavy vymazal všechny myšlenka na ostatní věci, kromě něj a Akia. Moc dobře cítí, jak mu Aoi tělo odpovídá. Musel by si nafackovat, kdyby tohle nedokázal ale všechno jak se zdá, funguje úplně skvěle.
"Navíc místo, kam tě chci vzít je jen kousek. Vždyť já vím, jak moc ho miluješ. Řekl jsem, že se postarám o vás oba a to znamená i to, že nemám v plánu tě odvážet příliš daleko." Další dotek rty, tentokrát jimi sjede po Aoiho šíji a několikrát ji políbí.
"Třeba se jednou dočkám a budeš milovat i mě." Tohle úplně neměl v plánu říkat ale je na něm vidět, jak na něj prostředí a Aoiho přítomnost působí. Cítí se tu mnohem lépe, než ve městě, i když...Je mu prostě dobře tam, kde je Aoi, to je ten hlavní důvod a moc dobře si to uvědomuje. A pak o Aoiho nečekaně přijde a musí se upřímně rozesmát, když se ohlédne za svá záda a ještě to odkašlání.
"Jsi roztomilý." Podívá se na něj a jeho oči značně změknou. Takhle ho vidět nemůže  nebo mu snad povolí tu vyjížďku odložit. Jeho sebeovládání dostává dost zabrat.
"Myslela si, že máš v kapse něco dobrého." Vysvětlí mu to úplně jednoduše a na chvíli poodejde, aby nahrabal nějaké pamlsky.
"Pojď za mnou, něco ti ukážu." Pobídne jej a vezme za zápěstí, aby ho dovedl až před sebe a zase se spokojeně natiskne na jeho záda.
"Podívej. Jen se neboj, opravdu ti nic neudělá." Šeptá mu tiše do ouška a vloží mu do dlaně několik pochoutek.
"Natáhni hezky dlaň, aby se jí to snáz bralo. Skvěle." Pochválí jej, když mu pomůže natáhnout ruku směrem k nenechavým nozdrám.
"Je to příjemné, věř mi." Pokouší se ho uklidnit, když si kobyla všechno vezme.
"Vidíš, nic to není." Vezme jeho ruku do své a udělá společně s ním krok blíž, aby ji společně mohli pohladit po krku.
"Víš, že bych tě nikdy neohrozil." Položí si hlavu na jeho rameno.
"To se prostě nikdy nestane." Nechá Aoiho dlaň položenou na hebké srsti a pootočí si jeho tvář k sobě, aby ho mohl líbnout na koutek.
"Už budou jistě nachystaní. Vyrazíme, ať jsme brzo zpátky. První si to vyzkoušíme společně na jízdárně, a když se ti to bude líbit, trochu se projedeme. Jsi pro?" To už se za nimi objeví Shou a zrudne, když je vidí v objetí.
"Jsou nachystaní." Vykoktá ze sebe a radši rychle zmizí.
"Heh, najednou se stydí." Protočí očima Rei ale vypadá dost pobaveně.
"Půjdeme?"

Aoi

Trochu ho uklidní existence signálu i na místech jako jsou tato. Ne, že by to tu vypadalo jako zapadákov, ale takhle v přírodě? Tedy pro něho to bylo hodně přírody najednou. Převrací to celé v hlavě, fakt, že je to předdomluvená akce s chůvou i to, že to bude jen kousek. Reita byl zodpovědný. Věřil mu. Postaral se o něho v clubu, stará se dál a k Akiovi se už teď chová jako k vlastnímu a to by vůbec nemusel. Netráví s ním čas kvůli jeho synovi. Vlastně to na něj dělá neskutečný dojem. Je v tomhle trochu jako ženská, kterou si podobným způsobem hravě omotá kolem prstu, když bude chtít. +Mateřství ti šplouchá na maják, dokázal by ses přece postarat sám.+ Připomene si, jenže to je ta jeho submisivní tajná stránka a touha, nechat to na někom dalším. Při tom všem se mu do mysli vloudí i představa opravdového, zamilovaného vztahu a v podstatě ten okamžik Reita vysloví něco podobného. Stačil se jen mírně odtáhnout a podívat se mu dlouze do očí s narůstajícím pochopením a vřelostí, než utekl za jeho záda. No ano, utekl. Snaží se potlačit rudnoucí tváře, když mu Rei řekne, že je roztomilý a upře černé oči na kobylu.
"Kde bych to vzal..." Vydechne tiše, ale udělá těch několik kroků k němu, ale vůbec se mu nelíbí, když se Rei začne stavět za jeho záda, vkládat mu pamlsek do ruky a přistrkovat ho blíž k těm zvířatům.
"Nemohl by přijít raději ten malý?" Dostane ze sebe, když drží ruku trochu křečovitě před sebou, ale natáhne prsty a brzy ho po kůži pohladí doslova sametový nos. Nic to není, jen je trochu oslintaný. Zamrká a usměje se, když se po něm pootočí. Reitovo tělo ho zatlačí do zad a přinutí k dalšímu kroku blíž a brzy už spojenýma rukama hladí koňskou kůži. Kobyla mu nic nedělá, šmejdí nosem u země ve slámě a on jemně přikývne. Znovu se pousměje, když ho Rei líbne, ale pak mu připomene ty osedlané koně. Proboha, z tohohle se nevykroutí.
"Tak dobře." Řekne malinko neochotně, ale i on sebou mírně trhne, když za sebou uslyší hlas, který už dnes slyšel. Jeho útěku se musí tiše rozesmát, ale alespoň na tu chvilku po cestě ze stáje vloží svou dlaň do Reitovy. Koně jsou přivázaní u hrazení a on se nechá přivést k tomu, na kterém by měl jet. Má pocit, že má na sobě oči všech okolo, když mu Rei ukazuje, jak se dostane nahoru. Všichni tady jezdit umí a nejspíš se budou dobře bavit. Teď není čas jim ukazovat, jaký strach z toho uvnitř má. Soustředěně přikyvuje, podá mu ohnutou nohu a najednou sedí nahoře ani neví jak, jakou má Rei sílu. Vytřeští oči, kůň přešlápne a on má pocit, že prodělal minimálně zemětřesení, ale nechá si vložit chodidla do třmenů a přinutí se narovnat. +Z toho koně bude vibrátor, jak se chvěju.+

Reita

"Vidíš, jak umíš být šikovný." Pochválí ho hned a přitiskl by se ještě na chvíli. Bude si to ale muset nechat na večer, teď je potřeba, aby byli někde úplně jinde.
"Bude se ti to líbit. Opravdu. Jsou tu krásné lesy a příroda kolem. Navíc, nemusíš šlapat po svých." Snaží se ho navnadit tím správným směrem a bez váhání stiskne Aoiho dlaň v té své, jak kdyby měl strach, že mu uteče. Sám si všiml kolik očí na sobě mají, skoro to vypadá, že se čas na ranči zastavil, aby se všichni přišli podívat, koho si sem přivedl a komu dává soukromé lekce. V duchu jim přísahá, že jestli se někdo bude smát bude snad poprvé v životě zlý.
"Tak šup nahoru." Pobídne jej i slovně, když mu pomůže do sedla.
"Koukají jenom proto, že ti to nahoře hrozně sluší. Ale to už já dávno vím." Šeptne k němu, když nechá dlaň dlouze sklouznout po jeho stehnu a vloží mu nejprve jednu nohu do třmenů a pak druhou.
"Tady máš otěže, polož si ruce i s nimi sem na hrušku." Ukáže mu přesně kam a spokojeně pokývá hlavou.
"Skvěle. První půjdu po svých ale vést ji budeš ty." Nastíní mu co má v plánu. "Když pěkně stiskneš holeně dáš jí signál, že se má rozejít." Pokračuje dál v základních instrukcích a je vidět, jak moc by si přál, aby se to Aoimu nakonec líbilo.
"Tihle reagují dost dobře na otěž na krku, nemusíš se tolik starat o nohy." Sevře Aoiho ruce ve své dlani a natáhne je k sobě doleva tak, aby se otěž dotkla koňského krku.
"Stačí jen tohle a půjde správným směrem, samozřejmě to funguje i opačně. Když je přitáhneš k sobě zastaví." Uchecthne se krátce, když mu ukáže i tohle a pustí jeho dlaně. Pak přejde ke koňské hlavě a podívá se na něj.
"Jakmile se rozejde bude to chvíli zvláštní. Koukej před sebe, hezky se narovnej a uvolni boky, to taky umíš skvěle, pak vám to půjde úplně náramně." Ujistí ho s úsměvem.
"Tak pojď. Ukaž mi, jak umíš velet." Jeho úsměv se rozšíří a v očích se mu blýskne, když udělá ještě několik kroků dozadu, aby byl o kousek dál a hezky si počká, až k němu opravdu dojde. +Ale jenom tady, jinak je to moje místo.+ Proběhne mu hlavou, když se rozhlédne a založí si ruce na hrudi.
"Nemáte co na práci?" Houkne hlasitě přísným hlasem na ostatní a někteří sebou dokonce trhnou, než se rozesměje a mumlají, že měli jen pauzu.
"Já vám dám pauzu. Slepice zvědavý." Ušklíbne se pobaveně.
"Jakmile zvládneš první kolečko, budeš z toho mít skvělý pocit." Pobídne ještě Aoiho a jeho oči výrazně změknou.

Aoi

Snad by mu ani nemusel říkat, kam by měl ruce dát, pevně oplete prsty okolo hrušky, jakmile je to možné. Přikývne, když mu Rei řekne, že půjde hned vedle něho. Určitě by toho koně chytil, kdyby se rozhodl, že chce někam běžet. Kdo ví, co by si mohl vzít do hlavy? Stačilo mu, když viděl při příjezdu, jak tamten vláčel Shoua.
"Myslel jsem si, že se řídí jenom rukama." Řekne tiše. Všichni to vždycky říkali, nikdy neslyšel o tom, že kůň se musí řídit i nohama. Jak to má asi udělat? Vždyť je rád, že sedí. Rychle protočí očima, když Rei mluví o bocích, ale vzápětí prohlásí ještě to o velení a Aoi po něm vrhne pohled Haha moc vtipné, vždyť víš, že já nevelím! Ještě, že tu snad není nikdo, kdo by si to mohl přiřadit k něčemu konkrétnímu. Nebyl tu nějaký jeho exmilenec, ne? To by snad doopravdy žárlil! Nestačí o tom víc přemýšlet a podezřívavě se rozhlížet, protože kůň se dá do pohybu skoro sám od sebe a je to opravdu tak zvláštní, jako Rei říkal. Trvá mu, než se trochu uvolní a přijde tomu na kloub, ale potlačit strach je mnohem složitější. Říká se, že zvířata to poznají. Shodí ho? Nebo k němu bude milosrdný? Tiše se rozesměje, když Rei nazve ostatní slepicemi a v ten okamžik to z něj trochu spadne. Doopravdy jede, nikam nepadá, kůň nikam neutíká a ohrada se blíží. Rei jde klidně vedle něj, vidí na tu jeho čupřinu světlých vlasů a dokonce přežije i přechod koňských nohou přes položený ohradník u jízdárny. Na ovále už kůň sám ví, co má dělat a on se spokojeně veze kolem dokola. Asi jako děti na pouti. Rei ho nenechá úplně zadarmo vychutnávat pocit, že to zvládá, když po něm chce nějaká zatočení a obloučky, ale kůň jde líně a on nakonec zvládne i tohle. Brzy jsou v sedle oba dva.
"Ale nedělej nic, aby chodil rychle!" Varuje ho honem Aoi, i když už se po něm uvolněně ohlíží. Rei vypadá jako by se na koni narodil a moc mu to sluší.
"To je poprvé, co vidím, že hřebec není ten se čtyřma nohama." Zavolá na něj a pro jistotu se ohlédne, jestli někdo není moc blízko.

Reita

"Mělo by to být tak, že víceméně jenom nohama ale to si zkusíme třeba zítra." Usměje se na něj mile a kráčí před ním. Sem tam se po očku ohlédne ale Aoi je zdá se víc, než v pohodě. Rychle si očividně zvykl a základy zvládá velmi dobře. Je na něj hrdý a k tomu pocit, že by podobnou radost mohli sdílet společně...ale ano, tahle práce je pro něj zároveň zábavou, i když ji teď dělat nemůže. Alespoň na jeden víkend se ale může odprostit od práce v clubu a navíc k tomu má tu nejlepší společnost. Už si v duchu maluje, jak je zítra oba dva vezme na procházku po okolních cestičkách a náramně si to užije. Pravděpodobně by do něj nikdo neřekl, že by se mohl kdy chtít starat o rodinu ale čím víc je s nimi, tím si je jistější, že to jinak nechce a už teď trpí díky vědomí, že spolu nikdy pořádně nebudou, už jenom kvůli Aoiho bývalé ženě a to ani nemyslí na svůj dluh...Jakmile Aoi vypadá o dost jistěji, konečně se vyšvihne obratně do sedla, otěže v pravé ruce a levou se opírá o vlastní stehno. Za jeho sedlem jsou připevněné brašny, které skoro praskají ve švech.
"Neboj, půjdeme krokem. Chci, aby se ti to líbilo, ne aby ses bál. Rychleji to můžeme zkusit...později." Odtuší s jasným dvojsmyslem a pobídne svého koně, aby vyrazil pryč z jízdárny a vydá se po cestičce směrem k lesu. Počká samozřejmě na Aoiho, dokud s ním nesrovná krok.
"Provokuješ mě pořád...ty prostě chceš, abych tě z toho koně sundal, vzal za nejbližší keř a dal ti na holou, hm." Prohodí, když se k němu nakloní.
"Ale těší mě, že jsi tak netrpělivý. Zapomínáš ale, že pořád vím nejlépe, co chceš a co potřebuješ." Broukne tiše, když se k němu nakloní a pak zase pohodlně uvelebí v sedle.
"Teď můžeme jít chvíli vedle sebe ale pak budeme muset jít za sebou. Myslíš, že zvládneš koukat mi na zadek a udržet se?" Rýpne si do něj trochu s krátkým mrknutím. Je to skutečně, jak řekl. Polovinu času je cesta dost široká, aby mohli jít vedle sebe. Občas potkají klienty společně s trenéry, kteří je minou a pozdraví. Celou cestu si ho dobírá a snaží se přivést ho svými poznámkami do rozpaků k tomu ještě nějaké rady ohledně vedení koně a už odbočují na úzkou pěšinku mezi stromy. Rei jde první a upozorňuje ho na kdejakou větev, které je příliš nízko.
"Není to tu moc prošlapané, sem nikdo nejezdí." Oznámí mu, když se ohlédne a jakmile otočí hlavu zpátky, málem jednou větví opravdu dostane.
"Ehm, budeme se tvářit, že se to nestalo." Snaží se tvářit vážně a přísně ale vzápětí se rozesměje. Jdou další asi čtvrt hodinky, když les skončí a oni se ocitnou na hebké trávě a několik metrů před nimi je příkrý sráz ohraničený dost chatrným dřevěným zábradlím, které je tu snad sto let.
"Koně necháme u stromu." Sám obratně seskočí a přiváže toho svého, než pomůže Aoimu dolů.
"Budeš mít ztuhlé úplně všechno." Varuje ho, než se nohama dotkne země a na chvíli jej uzamkne ve své náruči.
"Běž se podívat, hned jsem u tebe." Vybídne jej zatím co se postará o koně a vytáhne ze svých sedlových brašen deku a něco malého na zakousnutí. Rei miluje tohle místo, je odsud nádherný výhled do údolí a dneska obzvlášť, protože je jasný den. Plynulým trhnutím roztáhne deku a vyskládá na ni všechno, co sebou přivezl.

Aoi

Zítra? Budou jezdit na koni i zítra??? Už se s tím v duchu smiřuje, protože Rei mu to stejně neodpustí, i kdyby dělal ty nejlepší psí oči. Přijde čas, kdy mají opustit ohradu, kůň kráčí spolehlivě za Reitovým a pak se srovnají bok po boku. Musí se uculit, i když se tváří, že to není pravda.
"Jsi odolnější, než jsem si myslel. Možná bych měl nasadit ještě větší kalibr..." Broukne, protože si je jistý tím, že se to teď stát nemůže a věnuje mu široký úsměv.
"Hmm, zkusím to. Kdyby jsi slyšel dutou ránu, asi jsem omdlel. V takových případech se doporučují nohy nahoru..." Prostě mu nedá pokoj a dráždí jeho představy, protože jich má celý den sám plnou hlavu. Jakmile sjedou s hlavní cesty, musí se začít taky sklánět a vyhýbat, což znovu obnoví jeho strach, ale kůň kráčí jist i teď a nedělá nic, co by Aoiho přimělo seskakovat a křičet, že půjde zpět pěšky. Už skoro vidí, jak ho ta větev sundá k zemi a chce ho varovat, ale Rei se naštěstí včas ohlédne zpět a vyhne se jí. Musí potlačit tlumené zasmání, ale brzy jsou už na místě. Počká, až Rei seskočí a přijde mu pomoct. Ochotně po něm natáhne ruce, chytne se ho za ramena a nechá se tak trochu snést na zem. Skutečně má dřevěné nohy i za ten krátký čas a pocit, že kolena už nedá k sobě. Trvá to ale jen chvilku. Líbne ho na tvář a přikývne, než vykročí k výhledu. Zábradlí nevypadá věrohodně, takže se ho nechytá a zůstane stát kousek od něj, ale ten výhled je opravdu dokonalý. Zacloní si dlaní oči proti slunci a musí se skutečně zasnít. Tohle je neskutečná nádhera. Něco úplně jiného, než dosud viděl. Měl by do přírody chodit víc, možná začít trochu cestovat, až bude Akio starší. Práce očividně nebyla všechno. Pro sebe se měkce usmívá, nastavuje tvář větru a pak sáhne do vnitřní kapsy saka pro telefon, aby se podíval, jestli chůva nic nepsala. Nepsala. Zase ho uloží a ohlédne se a... zůstane hledět s otevřenou pusou. To je opravdu romantické gesto.
"Rei-chan..." Vydechne měkce a vrátí se k němu, když klekne na deku u něho, vezme jeho tvář do dlaní a krátce ho políbí na rty. Pak ruce s omluvným výrazem stáhne.
"Promiň, nemám je umyté... Žádné mýdlo, ani dezinfekce, jen koňský parfém, trocha jejich slin a chlupů... Něco mi říká, že jsi zvyklý." Zakončí to nakonec, když to udělá ještě jednou a polibek značně prodlouží.
"Asi bych se měl nejdřív podívat na všechno, co jsi přivezl." Trochu se omluví znovu. Kůň se ošije, zvedne zadní nohu a mocně dupne, jak se zbavuje much, on sebou trhne v prudkém nádechu a málem už je zase na druhé straně deky.
"Už toho nechte..." Napomene je.

Reita

Po očku sleduje Aoiho, i když má plné ruce práce s přípravou. Prostě chce vědět, jestli se mu něco podobného bude líbit. On takových míst zná spousty a nejen tady. Prošel těch stájí opravdu dost a většina pro svůj výdělek zahrnovala i projížďky klientů a on sám si rád vyjel do přírody v rámci tréninku. Bylo to podle něj mnohem užitečnější, než na jízdárně. Jiný terén, který museli zvládnout, přírodní překážky...lepší než dril v uzavřeném prostoru. Aoi vypadá spokojeně a tím je spokojený i on sám. Tohle je pro něj smysl života, starat sem, hýčkat ho a dělat mu radost. Ideálně všechno v tu samou chvíli. Začne se zase věnovat přípravě, když se Aoi otočí a jde k němu, jak kdyby nechtěl, aby věděl, že ho pozoruje.
"Hm." Vzhlédne až po oslovení a nechá se vtáhnout k polibku. Skoro by za ním natáhl hlavu, jak moc krátký mu přišel.
"Ještě jsi zapomněl na válení v seně ale na to taky možná dojde." Usměje sena něj vřele a nechá se políbit znovu. Ozve se spokojené vydechnutí. Nechá jej se odtáhnou a už už by ho prostě povalil na deku ale musí se nahlas rozesmát.
"Snad se jich pořád nebojíš? Hm něco mi říká...." Odmlčí se krátce, když ovine paže kolem jeho pasu a velmi opatrně jej položí pod sebe na deku.
"Že bys měl začít dělat, co chci já." Nasadí přísnější hlas ale v očích má pořád stejnou něžnost, kterou v něm Aoi probudil.
"První rozkaz. Žádný strach z koní." Oznámí mu pevným hlasem a skloní se, aby rty přejel po jeho tváři a neopustí si ani sklouznou k jeho šíji, kterou několikrát políbí.
"Rozkaz číslo dvě. Teď prostě nemáš pomyšlení na jídlo." Potlačuje nutkání se uchechtnout. Dlaň mezitím sjíždí po linii jeho těla až na bok, než se zastaví těsně nad kolenem na vnější straně nožky, kterou pozvedne podél svého boku, aby se dostal i ke kousku jeho dokonalé polovičky.
"Ještě mám jeden. Budeš si je vůbec pamatovat?" Dobírá si ho, když jej krátce líbne na spodní ret.
"Příkaz číslo tři..." Znovu si dovolí chvíli ticha a upřímně, teď si není vůbec jistý, jestli by mu měl říct, co má na srdci. Touží být s nimi ale zároveň bude rád, i když to bude alespoň takto a tajně. Je schopný pro něj udělat naprosto cokoliv.
"Miluj mě Aoi-chan, tak jako já miluju tebe. Stačí, když to budu vědět jen já, nikdo jiný nemusí." Vydechne krátce a opravdu se snaží, aby Aoi nepoznal nic z jeho nervozity. Chce, aby si myslel, že k němu nepatří a zároveň ví, že teď je to správně, protože je to opravdové.

Aoi

"Víš jak bych vypadal, kdybych měl ve vlasech seno?" Trochu kárá on jeho. Na dokonalý vzhled si prostě hodně potrpí. Nechá se jím něžně skolit na deku a pod něho, to je koneckonců to, co celou tu dobu chce a okouzleně se dívá do jeho očí, zatímco se ho drží dlaněmi za ramena.
"To není fér, tomu se nedá poručit." Hned mu odmlouvá měkkým tónem hlasu, ale zároveň se usmívá a prohlíží si odstíny jeho panenek. Rei už zase klouže rty po jeho tváři a krku, on mu vystavuje každý kousek sebe samého, aby mohl dělat, co chce a nechává si jím dokonale plést hlavu. Tiše se zasměje. Klidně by si dal, ale Rei má pravdu, že až někdy po tom. Vždyť se na něj těší už od té doby, co nastoupili do auta. Ochotně zvedá nohu výš, tiše si vzdychne, když ucítí jeho dlaň na zadku a vybaví si okamžiky ze stáje, kde by se mu snad okamžitě dal, i přes to, že byl bílý den a mohl kdokoliv kdykoliv přijít. "Zkusím to..." Ani teď nesouhlasí hned, nebyl by to on, aby mu nedal pár záminek k trestům. Jejich způsob vedení tohohle života je velmi něžný, neberou tak tak strašně vážně a při tom dost. Jen prostě nemusí tak docela skákat, jak Rei píská a Rei z toho není frustrovaný. Oni se opravdu hledali, až se našli... Jeho hlas zní sice pevně, ale zároveň jako by mu vyprávěl pohádku, když vyslovuje třetí přání.
"Jsem snad zlatá rybka? Abych ti všechno plnil?" Rozverně se pod ním zavrtí, ale Rei řekne něco, co projede celým Aoiho tělem jako vzrušené vibrace motýlích křídel a zároveň ho nutí hledět na něj doširoka otevřenýma očima a s jemně pootevřenými rty. Chce něco říct, ale nedokáže to opustit jeho rty, jen jimi na prázdno pohne, když zvedne dlaň a zajede mu jí něžně do vlasů. Jeho oči jsou dokonale rozněžnělé.
"Dobře." Slyší říkat sám sebe.
"Tak já tě budu milovat, Rei-koi..." Zvedne koutky ještě o kousek výš, než si ho tou dlaní přitáhne na svoje rty. V ten okamžik jako by se jeho energie snažila plně prolnout s tou Reitovou.

Reita

Aoi ho prostě neposlouchá ale na nic z toho momentálně nemá v hlavě místo. Všechno se pro něj točí, jen kolem vyznání, které mu řekl. Možná to ani neměl říkat, znají se jen chvíli a k tomu všemu realita kolem nich. Jeho práce, Aoiho syn a fakta, která nedokáže změnit. Stejně by to řekl znovu, prostě chce, aby to Aoi věděl, jak moc mu na něm, na nich záleží., Ty drzosti potrestá klidně potom, když bude všechno v pořádku. Nikdy se neděsil jednoho okamžiku a zároveň si víc nepřál, aby mu na to odpověděl.  Každá vteřina navíc je jako týden, všechno jakoby se smrsklo do jediné vteřiny a nechce ho to pustit. A pak přijde odpověď, kterou si opravdu přál. Usměje se na něj zamilovaně a dlouze vydechne, jak moc se mu ulevilo.
"Miluju vás oba, Aoi-koi." Dodá ještě, protože jeho tvrzení nebylo úplně správné. Tohle není jen o nich dvou a to si moc dobře uvědomuje. Nechá se přitáhnout na jeho rty a oplatí mu polibek, do které vloží všechno, co uvnitř sebe zrovna má. Všechny city, které v něm probudil, stejně jako touhu být tím nejlepším pro ně oba.  Po několik a dlouhých minutách se odtáhne, aby se mu podíval do těch přenádherných očí a koutky se mu rozverně zvednout.
"A teď přijde troch mučení, když ses mi tak hezky vydal." Blýskne se mu v očích a jeho dlaň zabloudí na bok pod látku jeho svršku.
"Předtím to byla spousta drzostí, jedna větší, než druhá." Promne si rty o sebe a je vidět, že přemýšlí, co by mu provedl. Poposune se kousek níž, aby se nosem dotkl lemu povyhrnutého svršku a hrne jej nahoru, špičkou hladíc hebkou kůži. Jen zlehka se jí dotýká, skoro jí spíš lechtá.
"Utýrám tě slastí a může křičet, jak jen chceš. Tady tě stejně nikdo neuslyší." Vydechne na pokožku a jeho hlas už nese známky Aoiho přítomnosti, jako by se po všem tom vyznání nedokázal tak dobře kontrolovat.
"Dneska ale nebudeme počítat." Políbí ho těsně vedle bradavky, když na něj konečně vykouknou obě.
"Dneska budeš povídat hlavně ty, celou dobu." Nařídí mu tiše, když mu věnuje několik polibků na klíční kost.
"Budeš mi povídat, jak ses cítil každou jednu minutu dnešního dne. A tak, aby ti bylo rozumět." Pozvedne koutky v náznaku spokojenosti. Je opravdu zvědavý, jak dlouho to vydrží. nenápadně se rukou přesune na zapínání jeho kalhot a povolí knoflík a poodhalí kousek kůže těsně na jeho chloubou. S očima upřenýma do těch Aoiho se poposune ještě o kousek níž, pohladí jej v těch místech jazykem, než po ní jemně přejde zuby a vzápětí ukonejší několika polibky.
"Tak povídej." Prohodí přísněji, než se vrátí k ochutnávání míst, které se mu právě líbí úplně nejvíc.