Ruki x Toshiya - Chceš mě snad znásilnit? - část 1.

(Toshiyův byt)

Ruki

Dalo by se říct, že večer už probíhal dost klidně, pokud se to o výroční párty dalo říct. Jen se mu někam ztratila většina kapely. Hodně hostů se rozešlo kolem třetí ranní a o půl páté už s Kaiem mávali jedněm z posledních. I tak tu ale bylo pořád dost lidí a klub měl nadobro zavřít až v šest. Uruha byl pryč snad od půl noci, ne dlouho po něm zmizel i Rei, na kterého spoléhal, že tu s ním zůstane a Aoiho snad nezahlédl od té doby, co utekl Toshiyovi. Naštěstí ale nezahlédl ani Toshiyu nebo kohokoliv z té jeho zpropadené kapely. Kaoru si dal hodně záležet, aby jim popřát nemusel. S Kyem prý mluvil Kai. Už začíná být naprosto vyčerpaný, protože na něj doléhá nejen tato noc, ale také celé turné a všechno, co si na sebe naložil. V pět hodin ráno ujistí Kaie, že si skutečně zavolá taxi a můžou jet domů, protože jeho manželka už hodinu a půl spala v zadní místnosti a nakonec to byl on sám, kdo se posadil k jednomu z nejvzdálenějších stolků, vyhrazených pro ně a VIP hosty. Ve skrytu tmy v klubu a celkem tiše dohrávající hudby nad svým dvojitým espressem prostě usne s čelem na stole. A to tak důkladně, že naprosto netuší, že ho čísi starostlivé ruce odnesly nejen do auta, ale rovnou do postele. Když se Ruki probere je dávno po poledni, ale on to nepozná, protože v ložnici jsou zatažené závěsy a tvoří dojem svítání nebo něčeho podobného. Na sobě nemá nic kromě vlastního spodního prádla a košile - ještě nepřišel na to, že ta taky není jeho. Postel je měkoučká, pohodlná a on se jen pro sebe usměje, když se převalí na bok, s úmyslem znovu usnout. Vypodloží si tvář dlaní, ale už to nejde tak snadno a jakmile oči pootevře, zírá rovnou na svůj odraz v obrovském zrcadle. Trvá to přesně dvě vteřiny, než si uvědomí, že on doma nic podobného nemá, vytřeští na sebe oči a prudce se posadí.

Rozhlédne se kolem po úplně cizím pokoji a málem ho raní mrtvice. Nemá nejmenší ponětí, kde to je. Střelí očima prudce vedle sebe, ale nikdo tam není. To místo je ale rozestlané, takže tu někdo spal! On s někým spal? To snad proboha ne?! Ohmatá vlastní tělo, vůbec mu to tak nepřipadá, ale ta košile, ta rozhodně není jeho a navíc je mu fakt velká... velká košile není dámská, tedy neměla by být. Tím hůř!!! Teď už vážně panikaří. Vůni pokrývek nebo cokoliv dalšího už si vůbec neuvědomuje, jen odhodí deku a snaží se po kolenou vyštrachat z postele, zatímco mu dochází, že ho docela bolí hlava. Jenže na chodbě je jasně slyšet něčí kroky. A blíží se. Další prudké rozhlédnutí, jeho oblečení je na židličce na druhé straně ložnice, tam nikdy včas nedoběhne, natož aby to na sebe oblékl. Sáhne po peřině a zase se s ní přikryje až po nos, když se ty dveře vážně otevřou a v nich stojí...
"Tak to si ze mě snad děláš srandu..." Vypadne z něj, když hledí do Toshiyovy vyspinkané tváře. Vypadá vykoupaně a učesaně a Ruki moc dobře ví, že ho v noci musel svlékat a převlékat. Snad ho taky nekoupal! A snad to bylo všechno! Vůbec neví, co má dělat, připadá si najednou dočista zranitelně, když na něj mrká z poza lemu peřiny, kterou má až pod očima.

Toshiya

Zůstal na večírku po celou tu dobu ale jen kvůli svému vlastnímu plánu, jak se Rukimu dost dobře pomstít za jeho 'milé' odmítnutí. Ne, prostě to nemohl nechat jen tak. Sám si dost dobře dokázal ukrátit čas a čekal na vhodnou příležitost. Club už se dočista vylidnil, ale on pořád zůstával. Jen kvůli jediné věci a jeho trpělivost se mu nakonec vyplatila. Nemohl tušit, že Ruki nakonec usne na stole, tohle byl jen bonus a on toho uměl dost dobře využít. Pomalu doje až ke stolu a pohlédne si jeho klidnou tvář. +Kdybys to nebyl ty.+ Proběhne mu hlavou a téměř neznatelně se usměje ale ne ironicky, prostě upřímně. Dostat ho do taxíku nebyl problém, spal opravdu tvrdě a do bytu taky ne. Měl síly dost, aby ho zvládl donést v náruči až to postele. A pak ho napadne, jak se asi bude cítit, když ho převlékne. Z druhé strany, bude mnohem lepší, když se mu v těch hadrech nebude válet v posteli. To svlékání si opravdu užije. Postupuje pomaličku, aby ho náhodou nevzbudil. Užívá si očima každý milimetr odhalené kůže a... Ale ano, je vážně moc hezký. Jen kdyby mu tolik nelezl na nervy. A ne, vůbec ho nenapadne, že by on mohl lézt na nervy spíš jemu. Zasekne se uprostřed pohybu, když si ho celého prohlédne. V očích mu zvláštně zasvítí. Mohl by mu provést cokoliv, je tak bezbranný ale...Vezme svou čistou, vyžehlenou a voňavou košili, než ho do ní s jistou starostí ve tváři zahalí a pak přikryje. Ztlumí lampičku na minimum, než se zajde osprchovat a pak se uloží vedle něj. Nedokáže usnout hned, dlouho ho pozoruje, než nakonec přece jen zabere.
Je brzy vzhůru, na to v kolik šel spát. Samotnému mu chvíli trvá, než si uvědomí, kdo vedle něj spí. Pozvedne se tak na půl, podepře si dlaní tvář a několik dlouhých minut ho pozoruje. Odhrne mu prameny z tváře, ale pak vynadá sám sobě a radši vstane, aby si nezačal myslet ještě něco, co by ho snad i vyděsilo. Vytratí se z ložnice a dopřeje si dlouhou sprchu. Černý ručník má kolem krku, na sobě župan z tenké látky stejné barvy. Usadí se na barovku s kávou a vytočí své oblíbenou restauraci, kde objedná jim oběma oběd. Ani ne za půl hodiny, už nese do bytu nádherně vonící jídlo. Opravdu se stará o to, jestli bude mít hlad? +Asi jsem vstal příliš brzo.+ Proběhne mu hlavou ironicky, ale všechno vyskládá na stůl a nechá překapávat další hrnek kávy. Podívá se směrem k ložnici a rozhodne se jít podívat, jestli pořád ještě spí. Oblékat se zatím nebude, na to je ještě dost času. Otevře dveře a má co dělat, aby se upřímně nerozesmál. Naskytne se mu pohled na Rukiho schovaného až po bradu pod peřinou.
"A co takhle dobré poledne, Toshi-chan? Ne? Není to trochu zbytečné, když jsem už všechno viděl?" Zeptá se ho místo popřání a opře se s rukama založenýma na hrudi o rám dveří. Krátce těkne očima ke svému oblíbenému zrcadlu a palcem si přejede po spodním rtu, když se černým pohledem vrátí zase k němu.
"Spalo se ti dobře? Sedí se ti dobře?" Pokračuje dál ve svém dobírání a pohne se konečně ode dveří, aby se usadil na kraj postele, a sáhne po peřině, aby za ni prudce zatáhl.
"Budeš tam zalezlý týden nebo se konečně vyhrabeš, aspoň si vyčistíš zuby? Takhle se na tebe vážně nevrhnu." Uchechtne se chladně.
"Máš tam kávu a oběd, Ru-chan." Jeho hlas téměř neznatelně změkne, když kývne hlavou ke dveřím z ložnice.
"A cigarety." Chtěl ho trápit ale...+Já už fakt asi stárnu. Jenom to ne, proboha!+

Ruki

Ruki rychle střelí pohledem k hodinám na nočním stolku.
"Poledne už bylo." Řekne mu, jakmile se na něj zase podívá zpět a snaží se, aby mu oči neklouzaly na všechno, co ten příliš tenký župánek spíš nezakrývá, než zakrývá.
"Najednou ti mám říkat Toshi-chan?" Vůbec se mu nelíbí, jak se Toshiya dívá na zrcadlo nebo jak si přejíždí palcem po rtech. Je to moc výmluvné a on si nepamatuje vůbec nic. +Protože se taky nic nedělo.+ Ubezpečuje v duchu sám sebe.
"Proč by se mi nesedělo dobře!" Už na něj trochu vrčí. Podle všeho, co na sobě cítí, ví, že nic necítí. O tom by snad věděl ne? Když se jeden podívá na jejich vzájemné tělesné proporce? Trhne sebou, jako by mu chtěl po posteli utéct víc dozadu, když se Toshiya pohne směrem k němu, ale vůbec by nečekal, že mu peřinu vyrve z ruky jako nic. Honem si lem košile stahuje po stehnech co nejníž, teď je rád za její velikost. U toho mu ale celou dobu hledí do očí a je na něm jasně vidět, jak moc vykolejený je.
"Tak to bych si je tím spíš čistit neměl!" Zamračí se na něj, ale Toshiya najednou otočí a dokonce mu řekne, co všechno pro něj vedle přichystal. Loupne pohledem přes něj ke dveřím ložnice a zase zpět jako by to tam snad mohl vidět.
"Nemám tady kartáček... ani nic jiného." Řekne skoro nešťastně, i když má svou kabelku plnou různých krámů. Nakonec to dopadne tak, že dostane nějaký čas pro sebe, rezervní kartáček, ručník i další čisté tričko. Jen co se ujistí, že je Toshiya tak za patery dveřmi, konečně vyleze z postele a odcupitá se zamknout do koupelny, kde si dopřeje opravdu dlouhou - tedy podle něj zcela normální - ranní hygienu a pečlivě, ale skutečně pečlivě u toho prozkoumá celé své tělo, jestli na něm něco najde nebo ne. +Baka, takhle mi lhát.+ Pomyslí si, ale když z koupelny vyjde a podívá se na svoje kalhoty, na hlavě mu vyraší nové rohy. Přejde pomalu před velké zrcadlo a zhodnotí svůj odraz. Rozcuchané, umyté vlasy, odlíčený a jen jemně znovu upravený obličej, jeho velké tričko, které má asi do poloviny stehen... chtěl si oblékat své kalhoty, ale... Nevezme si je, ani ponožky, zůstane prostě takhle, cákne na sebe svůj parfém a jako sebevědomí samo konečně vyjde z ložnice. Jsou asi tři hodiny. Byt ho ohromí. Je mnohem větší, než jeho, i když v podobných barvách. Je tu obecně míň věcí, žádné vonné tyčinky, jaké má rád a je to velmi luxusní. Hledá ho očima a najde ho stále v kuchyni, čte noviny. +To se ještě prodává?+ Pomyslí si a očima hledá kafe a cigarety. Pravou dlaní se jemně dotkne pultu, zatímco si levou nervózně upraví vlasy, když je skoro až u něho a pokukuje po něm jako kočka, kterou vzali z útulku a strávila první noc v novém bytě. Ještě pořád neví, co si má myslet o svém majiteli - otrokovi.

Toshiya

Krátce se uchechtne, když na něj Ru začne vrčet. Co taky jiného by od něj mohl čekat. A pak se baví ještě víc, když se snaží košili stáhnout, co nejníže. Vstane hbitě, než se nahne tak na půl nad postel, a dlaní zapře o její čelo, aby se nad něj mohl naklonit. Podívá se mu upřeně do očí a pozvedne pravý koutek.
"Tak aspoň arigato za to, že jsem tě nenechal spát na stole a nabídl ti mnohem luxusnější odpočinek." Mlaskne si, jak kdyby mu až teď došla všechna jeho drzost, se kterou se s ním baví a ušklíbne se. Pomalu sklouzne očima po celém jeho těle a zastaví se až v místech, kde tuší jeho klín.
"Možná ani ten kartáček potřebovat nebudeš." Blýskne se mu v očích ,ale vzápětí se narovná a nechá ho tak, jak je.
"Koupelna je vlevo, nachystal jsem všechno, co bys mohl potřebovat. Vpravo mám šatnu, tam mi nelez, nemám to rád." Varuje ho s nebezpečným podtónem a vydá se do kuchyně. Přemýšlí, jak dlouho mu to bude trvat, ale počítá, že minimálně hodinu tam bude. Takže vytáhne svůj laptop a pustí se do práce. U toho popíjí kávu, tu kterou udělal pro Rukiho a nechá připravit další šálek pro něj. Když má konečně hotovo a  Ru pořád nejde, přece jen sáhne po novinách. +Bože, jeden by tady zestárl, než přijdeš.+ Pomyslí si pobaveně. Sám se zatím nezdržoval převlékáním. Cítí se v županu pohodlně a nemá v plánu v nejbližší době opouštět byt. Pro dnešek má volno a hodlá si ho patřičně užít. Samozřejmě tím, že bude vyřizovat věci, na které nemá během běžného dne čas.  Konečně uslyší kroky, když se Ru uráčí přijít za ním. Okázale ještě pár minut hledí do novin, i když už dávno nečte. Nejradši by se hned ohlédl, jak kdyby mohl tušit, co má na sobě ale počká si, přece nebude tak hr. Nakonec k němu skoro líně stočí oči a pozvedne obočí, když ho černým pohledem sjede od hlavy až k patě.
"Hm, to mám mít za trest nebo za odměnu?" Zapřede tiše a mírně se pousměje. I takový trest by si nechal rozhodně líbit, to už si dokáže celkem obstojně přiznat. Pomalu odloží noviny a vstane, aby obešel pult a sáhl po černém hrnku, kde už je lahodně vonící a rozhodně čerstvá káva. Na tohle on si prostě potrpí. Dojde až k Rukiho zádům, na které se zlehka natiskne a položí před něj hrnek.
"Vážně mám vkus na výběr šampónu, ale tvůj parfém není taky k zahození." Popustí uzdu svému typickému já, i když je naprosto upřímný. Však už si to myslel na té párty. Neoddaluje se od něj, i když tuší, že bude Ruki prskat ale on má ideální výmluvu. Protáhne paži kolem jeho boku a  sáhne po zdobené krabičce, kterou otevře, a uvnitř jsou vyskládané cigarety. Ty Rukiho, které s sebou vzal z klubu, leží na jejich vrcholu společně se zapalovačem. Popelník je nedaleko. On sám si tu často zapálí, když má moc práce.
"V noci jsem toho viděl dost ale teď..." Odmlčí se krátce naklánějíc se tváří přes jeho rameno.
"Ale teď bych si klidně mohl i sáhnout, když se mi tak hezky nabízíš." Nedokáže mu prostě odolat. Jak kdyby ho chtěl dostat tím, že si o to sám řekne. Tak by vyhrál. Vůbec si nepřipouští, že by v tom mohlo být i něco jiného. Přitiskne se k němu ještě o trochu víc, vězníc ho tak mezi svým tělem a pultem a konečky prstů se dotkne bledé kůže hned pod lemem trika a míříc s nimi směrem nahoru.

Ruki

Uteče mu pohledem hned, jak k němu Toshiya obrátí svou pozornost a dělá, jak je zaujatý věcmi v kuchyni a jejím vybavením.
"Tvoje kalhoty by mi nebyly..." Prohodí jako by to byla ta největší samozřejmost na světě. Přesto ho pořád po očku pozoruje, když Toshiya vstane a pohledem sklouzne i na jeho zadek, když je zrovna zády. Umí si představit, jak se mu pod tou látkou napínají svaly na lopatkách, ale vůbec by nečekal, že na něj po tom včerejším kopanci bude zase takhle dorážet. Posune oči na hrnek před sebou, zatímco je vší pozorností u něho. Toshiya stojí příliš blízko.
"K zahození? Komplimenty ti nejdou..." Natáhne prstíky k hrnku, omotá je kolem ucha a přitáhne si ho k sobě. Už se nemůže dočkat, až se napije. Smočí v ní rty s blaženým výrazem a na okamžik zavře oči. Když je zase otevře, už má před sebou i nabízené cigarety, takže si vezme, odloží hrnek, sáhne i po zapalovači a hned si připálí. Fajn, za chvíli se začne dostávat do příjemnějšího rozpoložení. Pootočí za ním tvář a mírně zčervená.
"Tobě to nestačilo?" Varuje ho s jasnou připomínkou.
"Tebe už to nebolí?" +Kopl jsem málo.+ Skoro se polije, když se k němu Toshiya přitiskne ještě víc a dotkne se ho na místě, kam by rozhodně sahat neměl. Raději kávu za tichého nadávání odloží před sebe a potáhne si, než ho plácne přes ruku a tričko zase stáhne dolů.
"Sliboval jsi mi oběd..." Řekne měkčeji, než by býval chtěl.
"A teď mě nenecháš ani napít. Co kdybych se polil? Víš že opařeniny jsou jedny z nejhorších popálenin?" Vyčítá mu, ale musí si přiznat, že to vysoké, vypracované tělo za ním by mohlo být lákavé. Za jistých a úplně jiných okolností. Pod jeho rukama se pomalu otočí čelem k němu a musí zaklonit hlavu, aby se mu podíval do očí, má snad o hlavu víc. Ruku s cigaretou drží stranou, aby mu nečoudila rovnou do očí.
"Proč jsi mě sem vzal? Proč ti záleželo na tom, abych nespal s čelem na stole? Není to to, co bys mi přál? Pořádně otlačený krk?" Doráží na něj.

Toshiya

"To máš pravdu. Vlezl by ses do nich dvakrát, myslím na výšku." Upřesní mu, aby neměl nutkání si rýpnout do jeho váhy. Pravděpodobně by ho tím nerozhodil ale nedat mu šanci je mnohem lepší varianta. S jistou spokojeností sleduje, jak si vychutnává kávu a čeká nějakou poznámku na její kvalitu. Neměl by ji mít, protože je to vážně ta nejlepší, jakou může sehnat ale u Rukiho je všechno možné, to prostě ví. Krátce shlédne na jeho zčervenalé tváře a už zase se usmívá. Jen je těžko říct, co se pod tím úsměvem skrývá, takové uměl prostě nejlíp a nedokázal se od nich tolik odprostit, někdy spíš k jeho škodě.
"Ne." Odpoví mu jako první stroze, aniž by svou ruku z jeho stehna stáhl. Líbí se jí tam, tak proč by to dělal.
"Právě naopak." Zavrní neurčitě, aniž by k tomu dodal vysvětlení a zamračí se až ve chvíli, když ho po té ruce plácne.
"Oběd je na stole ale já neřekl, kdy tě k němu pustím." Pokračuje dál ve svých provokacích. Nejradši by se k němu natiskl mnohem víc ale to už se před jeho tělem Ruki přetáčí. Aniž by se podíval, posune jeho hrnek a kousek dál, aby mu nepřekážel a upřeně mu hledí do očí, nemá v plánu se ani na vteřinu kouknout stranou.
"Neopařil by ses." Sdělí mu jednoduše a egoisticky, jak kdyby mohl odhadnout, co se v následující vteřině stane, je to blbost ale proč by se tak alespoň netvářil? Aniž by mu v první chvíli odpověděl, jen se ušklíbne na jeho další příval otázek a bez váhání mírně klesne v kolenou, aby ho na pult vysadil, a napasuje se mezi jeho stehna.
"Tady tě můžu trápit mnohem líp. Co bych z toho měl, kdyby tě neviděl, jak máš ten krk bolavý?" Svede to na nemožnost sledovat Rukiho utrpení ale pravda je úplně někde jinde.
"Nebo co jsi čekal? Že mi tě bylo líto, jak unavený jsi byl? Že jsem tě celý večer pozorovat a čekal jen na chvíli, kdy bych mohl něco podobného udělat?" Šeptá tiše  zvláštně podbarveným hlasem, který napovídá, jak moc se mu mezi jeho stehny líbí. Zatím se ještě dokáže ovládnout, aby to nebylo cítit, dlouhého trvání to ale mít nebude.
"Mohl jsem ti udělat cokoliv. Neprobral ses ani na vteřinu, když jsem tě nesl do taxíku a pak sem. Jen ses hezky tulil." Uchechtne se krátce a přibližuje se rty k těm jeho.
"Stihl bych toho za celou noc tolik...Ráno by ses nestačil divit a stejně jsem to neudělal, ale to ty víš." Pokračuje dál ve své tiché zpovědi a dlouze vydechne, když položí dlaně na jeho stehna, samozřejmě pod látkou, chce cítit jeho kůži na té své. Je neskutečně sexy, když mu tady sedí na pultu a on se prostě nedokáže odtrhnout.
"Pročpak myslíš, že jsem to celé udělal, řekni mi, co si myslíš hm?" Pobízí ho, aby mu sdělil, co se mu prohání hlavou a přitiskne se k jeho tělu ještě o kousek blíž. Teď už se téměř rty dotýká těch jeho.
"Přiznej si konečně, že to chceš, stejně jako já a přestaň se mi bránit. Tady tě nikdo neuvidí, kromě mě." Zruší vzdálenost mezi jejich rty a konečně si uzme ty Rukiho v dlouhém polibku, který je podbarvený odkládanou touhou.

Ruki

Vlastně to jeho gesto s hrnkem ani nezaznamená, protože očekává nějakou jeho odpověď, ale neskutečně ho vytáčí, když si Toshiya hraje na někoho s křišťálovou koulí. Kdyby se býval opařil, asi by zbytek nalil na něj. A pak doslova vypískne a v jeho obličeji se odrazí čiré překvapení, když se ve vteřině ocitne v sedě na pultu a s nohama na jeho vkus až moc daleko od sebe. Vyděšeně se mu podívá do očí a honem odloží cigaretu, než mu někam upadne a zapálí to tady. Chtěl by mu hned začít nadávat, že se úplně zbláznil a co to dělá, ale Toshiya ho s mluvením předběhne. Na čele má vrásku, když ho poslouchá.
"Já jsem od tebe přece nic nečekal!" Bouchne ho dlaněmi do prsou, ale je to jako praštit si do pytle s pískem. Bolí to spíš jeho samotného. Odsune se od něj po pultu co nejdál, ale víc už to nejde, protože mu v tom překážejí kolena a nohy svěšené dolů. Uhne mu očima a tiskne rty, zatímco se červená. On se netulil! No dobře, na turné se většinou tulí, když vedle něho někdo spí, ale to je podvědomí! Asi prostě nechce být sám!
"Tak proč to děláš teď?" Hlesne a v očích se mu nebezpečně blýskne, když se ho Toshiya dotkne na stehnech. Rozhlédne se kolem sebe. Mít po ruce vidličku, prostě jí do něj snad zapíchne. Takhle vidí jen to kafe a to by bylo docela drsné. Látka trička takhle v sedě kryje jen to nejnutnější a Toshiyovy dlaně se mu propalují do pokožky. Je tak moc blízko, že už se mu nemůže dívat ani do očí, spíš ostří na jeho rty, jen malý kousíček od sebe. COŽE??? On že ho chce? Tím ho naštve naprosto neskutečně. V první chvíli se nedokáže bránit jeho podmanivému polibku, je příliš zkušený a smyslný, ale probere se vzápětí. Stočí obličej do strany a dolů a vší silou ho od sebe odstrčí, i když nemá takovou sílu, proti němu spíš žádnou.
"O co ti kruci jde?! Chceš mě snad znásilnit? Nebo svést, abys pak mohl říkat, jak ti ten pitomec podlehl?!" Rozkřikne se na něj a strčí do něj znovu, aby ho od sebe dostal a mohl z pultu seskočit.
"Nebo máš fakt divný balící techniky! Koukej mě pustit a... a... chci domů. Hned teď." Zlobí se a když to nejde předem, prostě si na ten pult vyleze celý a seskočí z něj na druhé straně. Pro boha! Kde by si pomyslel, že se mu stane něco podobného. Teď, když je mezi nimi ta linka, je mnohem odvážnější. Opře se dlaněmi o ní, aby se mu na něj líp křičelo.
"Ty jsi pěkný pitomec! Nádherný a sexy, ale úplný idiot! Proč mi nemůžeš normálně říct, že se ti líbím a že tě štve, jak se k sobě celou dobu chováme?!" Křičí na něj spíš vlastní myšlenky, ale pak si uvědomí, že má po ruce arzenál z linky za sebou. Otevře namátkou jedno šuple a hodí po něm přes ostrůvek cedník. Trefí se, ale místo radosti mu v očích dál nebezpečně blýská.
"Proč mi nemůžeš říct, že to je pravda, že jsi mě nechtěl nechat spát na stole, abych nespal zle, hn?" Vyloví obracečku a vařečku a jedno po druhém to po něm hodí taky.