Hromadné - Počkej, jak kluci? - Část 1.

(Palác)

Ricko

Ricko měl pocit, že se princovy šestnáctiny řešily snad od jeho narození, ale poslední rok stál vážně za to. Aki měl hodně sourozenců, velkou spoustu bratrů různého věku, ale následnictví se v Zemi Slunce řešilo podle zásluh, ne podle věku. Když princ dosáhl šestnácti, měl se svou matkou - jednou z hlavních císařových konkubín - odjet do vlastní provincie, kde se učil vládnout a podával domů pravidelné zprávy, stejně jako všechen jeho dohled. V okamžiku, kdy císař zemřel nebo odstoupil z trůnu, se vybral ten nejschopnější. Ti slibnější dostávali lepší a bohatší provincie, ti, kterým se věřilo méně se posílali za trest i daleko za hranice dobytých území. Aki byl tím šťastnějším z nich. A Ricko taky, protože i když byl o dva roky starší, vyrůstal s ním a trávil skoro každý den a všechny jeho důležité lekce. I on byl z urozené krve, jedné z těch nejlepších rodin země a lumpačit s princem pro něj byl ideální život. Aki byl podle něho až moc tichý a uvědomělý a potřeboval občas ukázat, na co je víno a ženské a koně a lukostřelba. K velké radosti jejich učitelů. Teď dostali nového, který vypadal podobně jako Aki a Ricko si mnul ruce, že utíkat mu z hodin, nebude žádná velká práce. Jejich nový domov bude bez rodičů, bude obrovský a luxusní a co víc, Aki dostane svůj harém. Opravdový harém, čítající desítky žen i mužů, těch nejkrásnějších, nejvytříbenějších, nejšikovnějších... Už teď se Ricko nemůže dočkat a nepochybuje o tom, že ho tam Aki pustí. Co by tam dělal sám? A jak by je všechny stačil? Nemožné... Kolébá se v sedle svého koně, na cestě jsou už několik dní, protože z hlavního města to po nerovných cestách prostě trvá, a je mu dlouhá chvíle. Aki sedí zavřený ve voze se svou matkou a jejími dámami, aby se mu náhodou něco nestalo a nesmí mluvit ani s průvodem. Pobídne koně patami do slabin a dojede jeho okýnko. Akiho matka, vážená imperiální choť, ho počastuje obličejem Huš jedeš, ale on odhrne záclonku a zazubí se na přítele.
"Neodloučíme se na chvíli na lov?" Šeptá mu, ale paní Aiko to rezolutně zamítne, on záclonkou zase trhne zpět a protáčí očima. Prince po cestě nikdo nesmí ani vidět a Ricko nepochybuje, že se tam uvnitř baví stejně tak jako on venku.
"Můžeme hrát domino, na římse okýnka. Komu spadne první, prohrál..." Zkouší to a dámy se smějí. Jejich učitel už byl tam, moc se s ním zatím neviděli, ale musel se připravit, stejně jako jejich nový generál a vedoucí princovy části vojska a pak všichni tajemníci a hlavní rádce a držitel pokladny. Pánové přes třicet, prý velmi vážení, samá zásluha a samurajská čest... A Aki by měl být lepší, než oni, super, hračka! Zbytek cesty se táhne v podobném duchu, ale pak už jsou konečně vidět brány města a za nimi se tyčící střechy obrovského paláce na kopcích. Je to hodně budov s tradičními ozdobnými střechami, neskutečná rozloha zahrad a vnitřních kruhů a určité osoby směly jen do některých částí. Prostý lid jen do té úplně první.
"Tohle je tvoje Aki-chan!" Zavolá nadšeně Ricko a pobídne koně dopředu, aby mohl kynout lidu jako kdyby byl sám císařem.
"Aki-sama nebo Jeho říšské veličenstvo!" Dostane ještě sprďáka od paní Aiko.

Inoran, Aki, Toshiya

Bylo to víc jak měsíc, co byl celý palác na nohou. Jeden se tomu ani nemohl divit, když všichni očekávali příjezd prince. Poprask nad poprasky a nic najednou nebylo tam, kde má být. Už ani Inoran nebyl v klidu a to po většinu času všechno zvládal s klidem a rozvahou. Bylo to opravdu náročné ale on si nikdy ani slůvkem nepostěžoval, aby nepošpinil jméno své rodiny. Musel přece dokázat, že je opravdu tou správnou volbou, aby mohl učit i prince, i když je o tolik mladší, než ostatní učitelé v paláci. Jen dvacet pět let. Když přijel, byl všem spíš pro smích. Ovšem ani jemu se nevyhnuly intriky a několik dlouhých týdnů po jeho příchodu měl opravdu na mále, aby s ostudou nemusel odjet zpátky domů. Celá tato aférka měla však jen příznivý dopad a díky ní dokázal svou cenu. Celé dopoledne strávil se svými žáky, aby jim vštípil do hlavy, jak se mají k princi chovat, co se opravdu nesluší. Odnesl to tím, že ze sebe už půl hodiny drhne černou barvu, která na něj vyšplíchla, při klidnění rozvířené nálady. Proboha, vždyť to má snad i ve vlasech. +Ode dneška už budu mít jenom dva.+ Uklidňuje se v duchu. Pospíchá, protože je nejvyšší čas, aby se oblékl a vyrazil na nádvoří přivítat společně s ostatními celý průvod.
"Jen ať to stihnu." Mumlá si pro sebe a už na sebe navléká slavnostní oděv, který má opravdu jen pro ty nejlepší příležitosti. Má tmavě modrou barvu a je poset drobnými, blankytnými liniemi. Jen tak tak dorazí k ostatním, kteří se už shromáždili, bylo to o fous. Samozřejmě se nesluší, aby sem doběhl. Zůstane stát v pozadí a doufá, že jeho noví žáci budou mnohem klidnější, než ty, které měl do teď. Určitě ano, je to přece princ, jinak to ani nešlo.

Stejně tak dlouho, jako probíhaly přípravy v paláci, se Aki připravoval na cestu. Musel předem znát ty nejvyšší, kteří mu budou v nejbližší době představeni. Měl toho plnou hlavu, byl vyděšený, i když se nehodilo, aby to na sobě dával znát. Zvykl si tady až příliš ale nesměl tu zůstat. Čekají ho přece povinnosti a těm by měl dostát. S trochu třesoucíma rukama kontroluje své věci, jestli něco nechybí. Je o něj jako vždy výborně postaráno ale on by v tuhle chvíli byl nejradši, aby byl na pár minut sám anebo s Rickem, který mu přišel jako jediný světlý bod v tom všem. Jak to má vůbec dokázat ve svém věku? Ne, nepřišlo mu, že je na podobné věci stavěný. S uctivou poklonou pozdraví svou matku, která se na něj dívá s jistými obavami v očích.
"Připravený?" Zeptá se jej měkce. +Copak se na něco takového dá vůbec připravit?+ Zeptá se jí v duchu ale něco podobného rozhodně nesmí vyslovit nahlas.
"Hai, samozřejmě." Přikývne a jeho hlas je k jeho překvapení celkem jistý. Musí být, byl k tomu veden od malička.
"Tak pojď je čas." Pobídne jej s paží nataženou a on neváhá ani na vteřinu. Jen se posledním pohledem rozloučí s místem svého útočiště a vykročí vstříc neznámu. Cesta ubíhá pomalu ale velmi klidně. Společnost mu dělá a jeho matka a spousta knih. Jak kdyby jich doteď nepřečetl miliony.  Byl by radši, aby mohl cestovat společně s Rickem ale to mu nebylo přáno. S ním by byla alespoň legrace...Ano, on ví, že tohle celé není pro zábavu. Povzdechne si krátce, s každým dalším kilometrem se cítí, čím dál nejistěji. Čeká na něj spousta lidí, celé ta sláva a panebože celý harém, který mu prý bude k ruce. +A co s ním budu jako dělat?+ Promne si tvář, naštěstí to spíš vypadá, že je unavený po náročné cestě. A pak se odrhne záclonka a jemu hravě zasvítí v očích. Už, už se mu chystá odpovědět, že určitě pojede ale…Ne, tak nesmí. Další povzdech. Hodí po Rickovi pohled a protočení očí v sloup. Nic víc si nedovolí, než se sesune a kousek níž, jak se vůbec nesluší.
"Jsme skoro na místě." Oznámí mu jeho matka a žaludek se mu scvrkne. Teď už nemůže ve svém nitru předstírat, že je to daleko. Asi omdlí a to hodně brzo. Nervózně se jen pousměje a upře vyplašené oči všude možně, jen ne na nikoho kolem. Další nadšený výraz, když přijde na řadu domino.
"Jasně a ty ho pak budeš sbírat, na to se podívám. Hlavně, až si nabiješ nos." Vypadne z něj dřív, než se stačí zarazit a dostane se mu pohoršeného pohledu jeho matky.
"Je mi líto." Omluví se a posadí se pořádně, jak by měl. Poodhrne záclonku, když mu Ricko oznámí, že je to jeho a pak hlasitě polkne. Začíná mu to trochu připadat jako zlý sen. Hodně lidí by si to s ním hned vyměnilo a on…klidně taky! Radši záclonku rychle zatáhne ale není mu to příliš platné. Vůz zanedlouho zastaví a prostě musí vystoupit. Třesou se mu ruce a kolena, nemá se k tomu, aby se zvedl ale jakmile se dveře otevřou, není cesty zpět. Nejradši by se vyhoupl na nejbližšího koně a zmizel s rychlostí blesku nebo se schoval za mámu. Místo toho však hrdě pozvedne bradu, srovná si držení těla. Snaží se ovládnout, aby se nerozhlížel všude kolem. Jeho výraz je sebevědomý a skoro to vypadá, že ho nic rozhodit nemůže. Uvnitř se celý neskutečně třese a snaží se neomdlít. +Hlavně nezakopni!!+ Kráčí v čele celého procesí směrem ke svému novému vězení. Totiž paláci. +Tak co Ricko, nechceš si to vyměnit?+ Pobízí ho v duchu, prostě se převtělí a bude. Ti, kteří mu padnou do zorného pole poznává. Většinu z nich, a pak zahlédne i klidnou a milou tvář jejich nového učitele. +To tě taky brzo přejde, s Rickem rozhodně.+ Pomyslí si a málem se neudrží a rozesměje. Tohle se skoro nepovedlo ale proboha, je mu teprve šestnáct.

Ricko, Gackt

Ricko už projel ulicemi slávy a za zdmi paláce je ticho jako v hrobce. Lidé jsou vyrovnaní v dvou řadách podél uličky, kterou má projít princ, ohnutí v úkloně, která musí bolet a na jejím konci stojí chumel těch nejdůležitějších. Gackt se měl stát generálem nadějného prince a nutno dodat, že i když si vysnil spíš vlastní hrad, byla to skvěle našlápnutá kariéra. Aki byl podle všeho slibný a se správným vedením ho mohli dotlačit až na trůn. A on by pak velel celému vojsku, neuvěřitelné. Dovleče tam toho kluka za výstřih kimona, i kdyby ho to mělo stát všechno. A u toho zničí všechny, kdo jim budou stát v cestě, včetně jeho bratrů. Přivítat ho přišel v brnění, které se leskne na slunci temnou modří, stejně jako jeho meče. Na druhé straně uličky naproti němu stojí nový hlavní rádce a správce pokladny, nějaký mladý Toshiya z druhé strany Země Slunce, o kterém nikdy neslyšel a tvářil se, že ho obtěžuje i dýchání. Gackt netušil proč, ale hrozně moc ho lákalo, nějak si ho otestovat a zkusit, jestli taky umí držet meč nebo jenom papíry a peníze. Pobaveně mu jiskřilo v očích, kdykoliv se s ním potkal očima a narazil na nepřístupný výraz. Učitel stál za nimi a popravdě... zatím ho přehlédl. A pak tu byly mraky dalších lidí, od správce harému, po vedení domácnosti a tak podobně, všichni míň důležití, než on. Opráší si chránič předloktí a sleduje prince, jak jde uličkou k nim. Za ním cupitá jeho matka a její dámy, všechen doprovod a hejno mladíků podobného věku. Princ je ještě dítě, ale to je na nich, aby to změnili. Vypadá zarputile, odhodlaně, má pěknou tvářičku, ale kdo ví, co je uvnitř? Jakmile je u nich, hluboce se ukloní i oni a v úkloně čekají, až je preceptor vzájemně představí. Od prince se nečeká víc, než zamračený pohled, rozhodně žádné třesení rukama, takže se po celé události zase narovnají a v jeho stopách kráčí za ním do paláce a trůnního sálu. Ricko si může vykroutit hlavu, když se ocitnou uvnitř, všechno je luxusní, skoro stejně dobré jako doma v hlavním městě, má ale pocit, že přes všechna nádvoří a dvanáct vnitřních bran šli snad další hodinu. Aki musí být k smrti unavený, ale trvá to další a další dlouhý čas, než se všechno vyžvaní, vyřeší a oni jsou odváděni k jejich novým komnatám, aby se princ mohl ubytovat - což zabere další měsíc - umýt a odpočinout si. Hostina bude zítra a na ní se mají předávat dary a slibovat věrnost. Už se stmívá, když je konečně možné, aby Akiho navštívil, protože bude sám a bude se to hodit. Sám je vykoupaný, zabalený v pohodlném prožkouvaném bavlněném kimonu, na bosých nohou žabky a málem se popere u dveří s několika strážemi, aby pochopili, že on prostě může dovnitř a ven.
"Děláš si legraci? Tak to je síla!" Zařve hned za dveřmi, když uvidí, jak si bydlí. Ohromeně zírá na komnaty, prochází pokoje, ignoruje služebnictvo, co vybaluje a stačí mu i skočit na to gigantickou postel. Zkusí matrace a polštáře a zase seskočí, aby se dostal na mramorovou terasu s výhledem na vzdálené kopce a celé palácové prostory. Tomu se říká šmírovat z nejvyššího patra! Aki tu bude mít dokonalý přehled nad všemi balkóny a terasami na této straně.
"Ty Aki!" Zavolá a namíří prst k jedné zdi, za kterou ale není vidět.
"To je harém!"

Inoran, Aki, Toshiya

Aki má pocit, že tam prostě nedojde. Vnímá na sobě všechny ty pohledy a je mu z toho do pláče. Nejvíc ho asi děsí budoucí generál a správce. Už jen to jak se tváří a...ne tohle prostě nezvládne. Sune pečlivě jednu nohu za druhou, z paměti loví všechny detaily, které by měl znát a jediné, co si přeje je, aby to už měli za sebou. Přemáhá nutkání se rozběhnout do paláce a zmizet všem z dohledu. Kdyby bylo po jeho, zalezl by večer do postele a už by nevylezl. Ale to se mu asi taky nepodaří.

Za to Toshiya se náramně baví. Samozřejmě ve svém nitru. Na tváři mu sedí trvale podmračený pohled. Už slyšel i domněnku, že se s podobným výrazem narodil ale...Ať si to klidně myslí. Tím líp pro něj. S nikým se příliš nevybavoval, pokud nemusel a naprosto mu to vyhovovalo. Jen krátce si dovolí se rozhlédnout a setká se s pohledem budoucího generála. Slyšel o něm dost ale zatím spolu nemluvili. Už jen to jak se oprašuje ho pomalu nutí protočit oči v sloup. +Co všechno porcuješ mečem?+ Proběhne mu hlavou s nádechem ironického pobavení ale nic se v černočerných očích neodrazí. Rozhodně nemá v plánu si z něj udělat nepřítele, to by nebylo chytré ale myslet si může, co chce. Přesune oči na učitele, který se jemně usmívá a on nad ním musí pozvednout téměř neznatelně pravé obočí. +Dávám ti měsíc, maximálně dva.+ Ohodnotí ho téměř okamžitě. Podceňuje ho trochu kvůli věku? No tak samozřejmě. Stačí se jen podívat a je mu jasné, že tohle bude dobrota sama. Sežerou ho tu zaživa. U prince se o to pokusí taky ale tomu se všichni kolem budou snažit zabránit. A když se to nepodaří...Však on ho někdo nahradí. Někdo mnohem schopnější.  Další mírné ohlédnutí na budoucího prince a rozejde se nová vlna myšlenek. +Nechá se sebou manipulovat? Určitě ano.+ Vede svou hlavu podobným směrem, dokud se nemusí i on uklonit, stejně jako všichni ostatní. Naštěstí pro Toshiyu se celé procesí začne přesouvat do paláce, nutné společenské peripetie a pak můžou celý ten humbuk rozpustit. A že bylo na čase.

Aki už po několika hodinách přestává vnímat okolí. Pracuje jeho podvědomí, aby udržel bdělost a dostál všem svým povinnostem. Je toho na něj prostě příliš. Nedokáže být ani nadšený z toho, co kolem sebe vidí. Jakmile se za ním zavřou dveře jeho komnaty konečně si oddechne. Nenápadně samozřejmě, protože je tu pořád spousta oči, které by mohly vidět něco nevhodného. +Odteď už se budeš kontrolovat pořád. Žádné blbnutí ani podobné nepřístojnosti.+ Vidí všechno tím nejčernějším způsobem. Vydrží mu to přesně do chvíle, kdy dovnitř vtrhne Ricko. Slyší ho i do vedlejší komnaty, takže pomalu vyjde s hromadou papírů v ruce, kde má popsané detaily celého paláce, stejně jako jména a hodnosti všech okolo. Prostě se tu nechce ztratit a někoho oslovit špatně. Rozesměje se upřímně, když vidí jakou radost z toho má.
"Měl jsi být na mém místě, spadlo by to tu do vteřiny." Rozesměje se podruhé a rozhodí rukama, aby se papíry rozletěli nad jeho hlavou.
"Víš, jaký bych měl život jako housenka třeba. Nic nemuset a být skoro neviditelný." Usadí se na postel a promne si obličej. Trhne s sebou, když na něj zavolá a jde se podívat za ním.
"No, nejspíš to tak bude." Podívá se na něj s pobaveným výrazem.
"Nechceš mi říct, že se tam chceš ještě teď podívat, že ne?" Zeptá se, i když předem zná odpověď.
"Jsem unavený a..."+ Bože, já vůbec netuším, co bych tam jako měl dělat. Teda vím ale...+Není si vůbec jistý, jestli tam může zrovna teď. Když ale vidí nadšení v Rickově tváři....
"Určitě nás tam vezmou zítra, si to pořádně prohlédnout. Zbytek vybalíte zítra, chci odpočívat." Pokusí se pevným hlasem vyhnat služebnictvo, protože už chce být vážně v klidu sám. Navíc, pak se nemusí ohlížet, co říká a jak se chová. Pak sebou naprosto nevhodně plácne na postel, když se k ní přesune.
"Viděl jsi toho správce, jak se mračil. Jak kdyby mu někdo stoupl na kuří oko." Udělá si z něj legraci a do očí se mu vrátí jiskra hravosti, která při celé té slávě úplně zmizela.
"Jsou tak dvakrát starší než já i s tím generálem a mají mě poslouchat? No chápeš to, zrovna mě?" Schová tvář do dlaní.
"Jsem v hajzlu. Ale úplně." Rozhodí ruce na postel.
"Půjčím ti můj obličej, co ty na to?" Snaží se smlouvat.

Ricko

Pro sebe se na terase směje, než k němu Aki dojde. Právě, že by to všechno spadlo... Proto je princem Aki a ne on.
"No, vím. Sezobl by tě nějaký pták, než bys stačil zakuklit!" Zavolá na něj do nitra pokojů, ale Aki se k němu brzy připojí. Oči má pořád upřené na tu tajemnou zeď. Škoda, nemůžou je šmírovat ani odsud. Je to takové zakázané místo a ty jsou vždycky nejlepší. Původně ho vůbec nenapadlo, že by tam mohli jít teď, i návštěvy harému měly svoje pevná pravidla a většinou je řídil jejich správce, ale Aki byl princ, mohl si chodit, kam chtěl, když měl svoje volno. Po paláci určitě. Ricko se ošije.
"To vezmou. Oficiálně. Všechny konkubíny před tebou vyrovnají do řady, budou se klanět s očima do země a ty budeš dělat, že si pamatuješ jejich obličeje. A pak zas půjdeme." Nastíní mu, jak to bude zítra. Kdyby tam ale šli sami...? Aki zareaguje pohotověji, než on, když vyžene služebnictvo, aby je nemohlo poslouchat v jejich plánu, který by mohli hned někomu vyzradit. Jeho to vůbec nenapadlo. Aki zase zajde dovnitř a změní téma. Ricko pomalu vejde za ním a plácne sebou vedle něho. Ještě nevhodněji. No a co, jako malí spolu spali v posteli, když na to přišlo.
"Viděl. Vypadá docela strašidelně, ale neboj se, je to tvoje kasa a jestli uhlídá tvoje peníze a výdaje, tak ať se tváří klidně takhle." Pokrčí rameny a otočí se na bok. Podepře si dlaní hlavu a pozoruje svého přítele. Musí se zasmát.
"Musíš si na tom všem najít to zábavné. Musí! Víš, jak se jim to asi kouše? Ale můžou jít klidně na pole!" Udělá gesto dlaní. Kdyby je ti dva slyšeli, asi by je pěkně vytahali za uši.
"Horší bude, až nás pan generál vezme trénovat..." Kmitne obočím. Pak se hlasitě rozesměje.
"Ty máš ještě ve slovníku slovo hajzl?" Zamlaská a naznačí ukazováčkem Ne, ne, ne.
"Hmm... tebe ty ženské nelákají? A víš o tom, že ta druhá menší půlka jsou... kluci?" Připomene mu předešlé téma. Podle něj Aki s žádným zkušenost nemá. No, on taky ne. S holkama plno, ale s klukama ne. Ti ale pro Akiho nebudou povinnost, jen zpestření, které bylo v jejich zemi normální. Z nich žádní následníci nekoukali.
"V protokolu doslova stojí, že je máš na vybití přemíry semene!" Zvedne Ricko ukazováček do vzduchu a hurónsky se rozesměje. Když uváží, že starší muži tohle tvrzení mysleli naprosto vážně?!

Aki

"Hm, to asi zábava nebude." Postěžuje si úplně otevřeně, protože teď prostě může. Rickovi říkal vždycky všechno a věřil mu. Jendou se mu to mohlo ošklivě vymstít ale tenhle konec by ho ani ve snu nenapadl. Má spoustu bratrů ale Ricka jako jediného za něj opravdu bere. Zatím nechá téma harému plavat a zasměje se, když se Ricko vyvalí vedle něj. Musí si pořádně užít takový večer, sám neví, kolik jich budou moct ještě společně trávit. Je sice princ, ale pochybuje, že mu bude úplně všechno dovoleno. Nikdo mu nic nezakáže, to ví ale rozhodně důrazně doporučí.
"Jo, tobě se to říká ale zkus si před ním stát a být princ. Jeden by se propadl do země. A když budou oba dva..." Nedořekne to a výrazně zbledne.
"Pozitivního? Co je na tom kruci pozitivního?" Je vidět, že si pusu vážně nehlídá a Ricko ho k tomu napomene.
"No co, stejně jsi mě tyhle výrazy učil ty, kdo je má pak zapomenout?" Šťouchne do něj a dobrá nálada se mu postupně vrací. A únava opadá. Za to jeho tváře zrudnou, když Ricko začne řešit harém znovu.
"Běž už s tím." Plácne ho znovu.
"Počkej, jak kluci?" Pozvedne se na loket a vypadá vyděšeně a zrudne ještě víc, jakmile zmíní protokol.
"Víckrát už to neříkej." Plácne sebou znovu do peřin.
"Super, takže kluky mám na vyblbnutí  holky...na následovníky. Bože, já chci fakt tu housenku. Jak můžeš být tak v pohodě?" No jo, Rickovi se to říká, když on se nestydí. Aki se tomu všemu zatím částečně  vyhýbal. Jenže teď to vypadá, že s tím je konec. Pomalu ho ale začíná přemáhat zvědavost.
"Vážně můžeme spát s kluky, není to divný?" Stáhne obočí k sobě a těká pohledem ke dveřím a zase k němu. Další pohled směrem ke dveřím a  v očích mu rozverně zaplane.
"Co bys řekl na průšvih hned první večer?" Zazubí se na něj s nově nalezenou odvahou. Přejde ho hned, jak se ocitnou přede dveřmi harému, ale na to je ještě čas.
"Jdeme tam? Jenom na ně koukneme, kdo ví, co nás tam čeká. Třeba s křikem utečeme." Začne se hrabat na nohy.
"Nebo se bojíš?" Sám se uvnitř fakt dost bojí ale jakási hrdost a popichování jej nutí to celé dotáhnout do konce. Nepochybuje vůbec, že ho Ricko bude následovat. Ještě, než otevře dveře, nasadí nepřístupnou masku, kterou se naučil nosit a vykročí na chodbu směrem k harému. Je teď rád za to, že pečlivě studoval mapu paláce a nebudou tu bloudit týden.

Ricko

Doopravdy se zamyslí, aby si představil, jaké by to bylo být princem a stát před nimi. On nemusí... ale kdyby musel... Sám je taky svázaný pravidly a není jich málo, ale nikdy se po něm nebude chtít to samé, co po Akim. Spíš mu vytýkali nedostatek ambicí k něčemu pořádnému, ale bylo mu osmnáct, jaké ambice? Jeho ambice byly jezdit na koni, lovit, souložit a pít hodně saké. Vrátí k Akimu oči, až když zbledne. Natáhne dlaň a prohrábne mu s ní vlasy.
"Neboj, budem na ně dva. Na mě se můžeš vždycky spolehnout." Připomene mu, najednou naprosto vážně. Nikdy ho ani ve snu nenapadlo, že by oni dva mohli stát proti sobě. Nebyl typ na intriky a touhy mít se líp. Jemu bylo dobře takhle. Rozesměje se a pokrčí rameny, když je osočen, že ho to naučil on. To je pravda.
"Jsem na to hrdý, jsi dobrý žák!" Řekne mu s hrdě zvednutou hlavou. Musí se culit Akiho červenání a pozvedne obočí, když zbystří nad těma klukama.
"Četl jsi úplně všechno a nepročetl sis zrovna to o harému? Kamaráde, to je to jediný, co jsem četl já! Máš tam armádu ženských a desítky krásných kluků. Od šestnácti po třicet. Pak to posílají pryč. Holky vdávají a s nimi nevím, co dělají. Ty tě naučí věci...!" Musí se ale znovu rozesmát, když dojde na to o semenu.
"Já to nevymyslel! Ale přebytek prý škodí zdraví! Neříkej, že nemáš na rozdávání!" Směje se dál jeho rozpakům. Pokrčí znovu rameny.
"Můj harém to není, smím tam jen s tvým dovolením a za žádnou, co by měla být tvá. Co si vyhlídneš, to je tabu." Povytáhne mírně obočí, než mluví dál.
"Pamatuješ si na Akiru-chan? Šel do učení k nějakému vážnému samuraji a prý se po něm chtělo, aby s ním i spal, že je to úplně normální a posiluje to bratrské pouto." Tlumí hlas, jako by je někdo měl slyšet.
"Prý se o tom nemluví, ale dělají to všichni. Umíš si představit, že vychytáš nějakýho hnusnýho dědka? Ty budeš mít samé krasavce." A pak Aki navrhne něco nevídaného. Překvapeně se posadí na jeho posteli a změří si ho. "Jak bych mohl odolat a odmítnout přání prince." Řekne zcela vážně a vysekne mu úklonu, na místo, aby mu to rozmlouval jako správný starší bratr.
"Podívat se snad můžeme. Abychom věděli, do čeho jdeme. Počkej... nejsem ani pořádně oblečenej." Ukáže na sebe, ale pak nad tím mávne rukou.
"Já se nebojím!" Brání se hned, když jde za ním. Teď se vážně nebojí, ale začne. Hned u dveří, až to bude vážné.
"Jsou to jen konkubíny, co by se mohlo stát?" Nadhodí. Vyjdou na chodbu, Aki si nasadí masku, která mu jde skvěle a on ho ve vší vážnosti o krok za ním následuje. Ochranku odmítnout. Ricko má ruce sepnuté za zády, kouká do země a kroutí různě pusu, aby se nesmál.