Hromadné - Harém vládne paláci. - část 3.

(Palác)

Hyde, Inoran, Aki

Od té doby, co opustil sál, se Inoran posunul možná tak o dva metry. Jde to hrozně pomalu, v chodbě skoro pořád někdo je ale naštěstí si ho nikdo příliš nevšímá a je za to teď upřímně vděčný. Hrozně se mu motá hlava a všechno vidí minimálně dvakrát. V duchu snad poprvé v životě někomu přísahá pomstu ale u toho se pitomě culí. Takhle se nechat opít...to se může stát opravdu jen jemu. Nakonec k němu dolehne i hlas toho, kdo mu tohle celé způsobil a zavrtí hlavou. Vzápětí toho opravdu zalituje, každý pohyb navíc mu ničí poslední zbytky stability. Jediné, co ho trochu uklidňuje je fakt, že v dnešní večer nejspíš nebude sám, podle hluku ze sálu.
"Nejprve mě opiješ a teď mi chceš pomáhat?" Hodí po něm pohledem s pozvednutým obočím a upřímně se rozesměje, když zkusí udělat další krok sám ale málem se odporoučí k zemi.
"Dobře!" Zvedne ukazováček a následuje další uchechtnutí.
"Asi mi nic jiného nezbývá." Kývne rázně hlavou a udělá krok směrem k Rickovi, aby se o něj opravdu opřel. Místo toho, do něj nabourá ale nakonec se zachytí kolem jeho pasu. Na pár dlouhých vteřin mu zůstane hledět upřeně do očí a mile se usměje. Je vidět, jak je jeho pohled rozostřený.
"Je to tudy." Kývne hlavou směrem, kterým by se měli vydat. Cesta je mnohem snazší, když se ho přidržuje a opravdu se snaží jít, co nejlépe.
"Moje reputace dostala právě pěkně zabrat." Dostane za sebe asi na třikrát, když se za nimi konečně zavřou dveře jeho komnat. V prvním pokoji je obrovská knihovna, stůl a na něm hromada papírů, které předtím očividně studoval. Je vidět i na opravdu malou terasu, kde je rozmístěno velké množství polštářů a několik knih. Očividně tam tráví hromadu času. Rozejde se směrem k jednomu z průchodů ale zarazí se po pár krocích.
"Ne, tam je šatna." Uvědomí si vzápětí.
"Vidíš, co jsi mi provedl." Obviní Ricka vedle sebe ale není v tom nic naštvaného.  Škobrtne, když se pokusí vykročí k dalšímu průchodu, za jehož pomyslným prahem se nachází jeho ložnice. Postel je opravdu nízká, žádné přehnaně zdobené pokrývky, všechno opravdu jednoduché. Nechá se dovléct až k posteli a chystá se alespoň usadit. Skoro to vypadá, že zapomněl, jak moc je nízko, v poslední chvíli hmátne po Rickových pažích a svou vahou jej stáhne na sebe do měkkých pokrývek. Těžko říct, jestli v tu chvíli přijde uvědomění, jak moc rád se na něj dívá nebo je to množstvím alkoholu ale pohled do oříškových očí jej doslova omámí a potlačí poslední zbytky zdravého rozumu. Prostě má pocit, že pokud nezkusí rty, které má tak blízko a neochutná je, nedožije se zítřka. A tak to udělá.

Hyde si mezitím krátí dlouhou chvíli pozorováním okolí a přistihne se, že jeho pohled vždycky skončí jen na jediné osobě. Před zraky ostatních si pohrává s jídlem a aranžuje ho na misku, aniž by tomu věnoval přílišnou pozornost. Úsměv mu trochu opadne, když vidí, jak se Gackt zvedá a míří pryč. Nespokojeně si povzdechne, protože teď už tato chvíle nebude stát za nic. Ale možná....Co když následoval vzoru prince a Seny a třeba by se našel koutek, kde by je nikdo neviděl. Jestli někdo rád pokoušel své štěstí, byl to rozhodně Hyde. Nechá si pro sebe nějakou tu minutku, než se zvedne lehce a pomalu a zamíří ven ze sálu. Nikdo ho nemůže obvinit, že nemíří zrovna do svých komnat. Vždycky se může vymluvit, že se ztratil a jistě mu to všichni uvěří, o to už se postará. Překvapeně zamrká, když uvidí siluetu pana generála za papírovou stěnou.+Jsi tak vynalézavý i v jiných ohledech?+ Proběhne mu hlavou, provokujíc tím svou vlastní představivost ale nezaváhá ani na vteřinu, když se elegantně usadí na druhé straně.
"Trocha čerstvého vzduchu je prý pro uvolnění nejlepší." Povzdechne si, jak kdyby byl unavený z přemíry slavení. U toho mu ale na tváři pohrává jemný úsměv. Krátce vztáhne svou dlaň, když bříšky prstů pohladí papírovou stěnu a jemně na ni poklepá.
"Někdy prý řeč těla prozradí víc, než slova. Nechce to vyzkoušet, veliteli?" Propustí do svého hlasu smyslnost, které má v sobě tolik a nutně jí potřebuje popustit uzdu zrovna v jeho přítomnosti.  
Aki se jemně pousměje, když jej pozdraví úplně stejně. Najednou má pocit, že by mohl všechny své povinnosti hodit za hlavu a užít si alespoň krátký okamžik jako obyčejný kluk. A pak přijde trochu krutý návrat na zem, při dalším oslovení.
"Sena..." Vysloví jeho jméno po chvilce ticha a užívá si, jak to zní. Bude si ho opakovat ještě stokrát před spaním a možná pak opravdu s klidem v duši usne. Pozoruje jeho jemné rysy a opravdu trochu zrudne, když mu sena řekne, že dárek na uvítanou má být on sám. Hrozně se do toho celého plete a nemůže ven ale...ani nechce.
"Sebe?" Pousměje se vřele a znovu shlédne na květinu.
"Proti tobě musí blednout všichni." Složí mu upřímný kompliment, aniž by si uvědomil, že to opravdu vyslovil nahlas. Snaží se přemýšlet hlavně nad tím, jak klást jednu nohu před druhou a neškobrtnout o nějaké smítko na zemi. Tolik je opilý jeho přítomností. Mne si rty o sebe, jak přemýšlí, co chytrého a ne nudného říct ale má pocit, že v hlavě má jen prázdno a jeho oči. Snaží se přimět pohled, aby mu neujížděl k němu. Vážně by někoho jako on mohl připravit o slova? Je to k neuvěření. Vůbec ho nenapadne, že by to mohl být jen velmi chytrý tah konkubíny, prostě mu to celé naprosto věří. A pak přijde další titul. Jak mu jen říct, že by od něj nejradši slyšel své vlastní jméno? Jak by mohlo znít z jeho dokonalých rtů. Jemným dotekem na jeho paži jej donutí se zastavit za jedním z rozkvetlých keřů a vezme jeho dlaň do těch svých. Pomalu stoupá nejistýma očima nahoru a zastaví se až v těch jeho. Rty má mírně pootevřené, protože chtěl něco říct ale neodstává se mu slov, už zase. Asi tu budou společně stát a mlčet a on stejně nikde nebude radši, než právě tady a s ním.
"Říkej mi Aki, prosím. Alespoň, když budeme sami." Požádá jej měkce a ani mu nedojde, že to zní, jak kdyby se o samotě měli vídat každý den.
"Můžeme klidně vedle sebe mlčet a já si budu užívat každou chvilku. Jsi okouzlující." Podaří se mu ze sebe dostat souvislou větu a s pohledem do Senových očí se mírně skloní, aby mohl přitisknout rty na hřbet jeho dlaně.
"Císař měl pravdu, jsi opravdu dar. Přineslo tě samotné Slunce, abych mohl konečně otevřít oči." Nikdy si nepomyslel, že něco podobného někomu řekl ale v jeho přítomnost by dokázal psát snad i básně.

Sena, Ricko, Gackt

Ricko trochu omluvně rozhodí rukama.
"To se přece nevylučuje?" Odpoví, ale sensei se usmívá jako měsíček, takže se nejspíš zaset tolik nezlobí. Zarazí se v půli kroku, když chce Inoran pokračovat sám, ale jak zazní jeho Dobře, Ricko se zase zazubí, přistoupí k němu a podepře ho jednou rukou kolem pasu, zatímco si tu jeho hodí přes ramena.
"Víš doufám jistě, že jdeme na správnou stranu?" Směje se. Dost možná tu budou chodit ještě nad ránem, ale no a co?
"Ale nedostala. Ráno si nikdo nebude pamatovat ani to, s kým seděl u stolu, natož, jak kdo vypadal. Polovina těch lidí usne rovnou tam." Ubezpečuje ho. Takovéhle pijatiky pak už moc nóbl nebyly. Po delší cestě palácem se však dostanou k senseiovým pokojům, které jsou na méně luxusním patře, než Rickovy, jsou obyčejnější a menší. Přesto moc pěkné. I tady je páreček osobních sloužících, kteří jim otevřou posuvné dveře a pomohou pána alespoň zout, než je Rikco propustí. Nemusí vidět všechno...
"Kde jsi vzal všechny ty knihy?" Nejsou odsud... Země Slunce žádné neměla, všechno se psalo na svitky rýžového papíru. Museli je dovážet, ale i cizinci se sem pouštěli zcela výjimečně. Málem s ním zahučí do šatny, aniž by si toho sám všiml, ale zase se rozesměje a dojdou do ložnice. Ino nemá futon, má vlastní postel, pěkné! Dostat ho sedu skoro na podlahu je ale nemožné pro ně oba. Možná je Ricko víc při smyslech, ale střízlivý není, i jeho rovnováha silně trpí a to se projeví ve chvíli, kdy přistane rovnou na svém učiteli a div, že mu nepřiklekne rozkrok. To by mu asi fakt nepoděkoval. Tak tak to ubrzdí alespoň na lokty se stehnem mezi jeho nohama a když se na sebe vzápětí podívají, ani neví, co se děje, ale prostě se tak nějak líbají. A on s tím není schopný přestat. Je to úplně poprvé v životě, co líbá jiného muže, fakt, že je to sensei, je zapomenut a kolouščí oči z harému taky. Opírá měkké rty do jeho a zvolna vsouvá dlaně pod jeho lopatky, aby si ho mohl přitisknout proti sobě.

Až tiché zašustění látky kimona Gacktovi prozradí, že je někdo velmi blízko a tak pootočí tvář, aby se podíval na stěnu. Viděl ho jen chvilku a stejně by přísahal, že ho pozná podle výšky i podle jeho obrysu a možná přes tu stěnu cítí i jeho parfém. Určitě ano. Vrátí pohled před sebe do zahrady, zatímco se potěšeně usmívá. Tahle konkubína je opravdu odvážná a on to miluje. Uvědomí si, jak silně mu z celé situace buší srdce.
"Takže se radši uvolňuješ někde venku, než zavřený v ložnici?" Výborná první věta, opravdu vůbec nemyslí jenom na sex, ale kdo by si mohl pomoct? Má krásný hlas, vydržel by ho poslouchat celé noci, zatímco by tu takhle seděli. A on nebyl trpělivý muž. Nemůže vidět výrazy v jeho tváři, ale může vidět obrys jeho dlaně na papíru, takže se poposune víc bokem s nohou opřenou o prkna a druhou svěšenou ze schůdku dolů. Sám zvedne svou o dost větší dlaň a přiloží ji na obrys.
"Určitě ano, ale trochu nám v tom překáží tenhle papír." Řekne mu s tichým smíchem. Samozřejmě moc dobře ví, jak to myslel. Nebyl u přísah, přijeli až po tom a stejně už ví, že je Gackt velitel? +Ty ses po mě vyptával? Nebo odkud to víš?+ Pomyslí si.
"Jak ti říkají?" Řekne neplánovaně něžně, zatímco stále sleduje jejich dlaně, ale svou ruku pak vrátí na vlastní koleno. Kdyby se někdo moc díval. Opře si temeno hlavy o ten sloupek a pootočí tvář směrem k němu, takže kdyby on udělal to samé, skoro by se dotýkali.
"A řekni... proč jsi přišel?" Domáhá se lichotivých slov.
"Ty se nebojíš?" +Ne... a já taky ne... + Princův zájem ležel někde jinde, císařův už taky... Přece ho tu nezavřou nadosmrti jen tak?

Sena několikrát mávne vějíři černých řas kolem sebe, zatímco se usmívá, když mu princ skládá ty komplimenty. Jak je možné, že by tohle Hyde mohl předvídat?
"Příliš mi lichotíš..." Řekne tiše, ale uvnitř se doslova tetelí blahem. Chvíli jdou mlčky, noc je prosycená jejich vzájemnými rozpaky, ale jakmile ucítí jeho dotek, zastaví se, pootočí se čelem k němu a pootevře jemně rty. Stojí zrovna u plně kvetoucího keře a on shlédne na jejich dlaně, když je princ vezme do svých. Samozřejmě si dává záležet, aby rukávy nic neodkryly, ale Akiho ruce jsou teplé a hřejivé a to teplo proudí i do Senova těla. Pak ale také zvedne oči a oplatí mu dlouhý pohled.
"Když budeme sami..." Zopakuje po něm spontánně. To je příslib do budoucna, že budou? Tohle není naposledy?
"Aki-san..." Zopakuje i tohle. Má krásné jméno. Hodí se k němu. A je to velká čest smět mu tak říkat, ale už jen podle tohohle přání Senu napadne, že takovou reakci Aki slyšet nechce. +Tu ti dá ta holka.+ Pomyslí si. Místo toho se šťastně usměje.
"Děkuju." Mírně se ukloní hlavou, ale jen decentně na místo očekávaného ohýbání zad až k zemi. Nevadilo by mu vedle prince mlčet...
"Největší porozumění bývá beze slov." Podaří se mu konečně říct něco pořádného, ale zní mu to tak... naučeně? Díky Hydovi ale ví, že je to pravda. Princ mu políbí ruku a jemu v tu chvíli málem vypadnou oči. Jak kdyby byl jeho právoplatnou manželkou, což se nikdy stát nemůže. Zrudne u toho jako jedno z těch kvítek. Slyšet něco takového, co právě říká je... pro pána... Snaží se na něj tak nezírat, ale má z něj skutečnou trému. Je to jako v těch příbězích, kdy jsou lidé zamilovaní. Doopravdy... Mohli by.. někdy...?
"Rád budu tvým sluncem, Aki-san." Usměje se nakonec.
"Do oken paláce ho zase tolik nesvítí a slunce uzdravuje." Trochu sevře jeho dlaně nazpět. Nejraději by, aby tahle noc neskončila. Mají nad hlavou hvězdy, kolem vůni květin a cikády. A pak ho něco napadne. Jednu dlaň vymaní z jeho sevření a obratným opisem zápěstí vyloví z rukávu ten amulet od Hyda. Pak mu ho stejně obratně vtiskne do dlaně.
"Dnes mi přinesl nesmírné štěstí. Myslím, že už mi ho víc dát nemůže. Dostal jsem ho od někoho, kdo je pro mě moc důležitý. Je čas, aby dohlédl zase na někoho dalšího." Řekne mu.

Hyde, Inoran, Aki

Možná by mu na ty knihy konečně odpověděl, jen co by mu došlo, co právě provádí. Všechno je v zajetí Rickových rtů, které jsou velmi příjemné a měkké. Nedokáže se od nich odtrhnout a kromě nich nic jiného nevnímá. Možná ještě jeho úsměv, který má před očima. Je to šílené, tohle by prostě dělat neměl a neudělal, nebýt alkoholu, který otupuje racionální uvažování. Nechá se k němu klidně přitisknout a užívá si teplo těla nad sebou, které snad přebírá to jeho. Nikdy nebyl jako ostatní pánové, kteří si dokázali užívat  a uvolňovali v různých náručích svou mysl. On se k tomu nikdy nedokázal přinutit a trávil raději čas mezi knihami. Všechny románky, které dosud prožil, měly krátkého trvání a skončili vždy, kvůli jeho pracovitosti a neschopnosti se odtrhnout od sběru potřebných vědomostí. Nechtěl zostudit svou rodinu a to se mu často stávalo osudným. A teď je tu Ricko a jeho náruč, která konejší jeho vyprahlé tělo a už jej k sobě tiskne na oplátku s pažemi kolem pasu.
"Nechtěl jsem tě shodit, promiň." Broukne měkce, když se na pár okamžiků oddálí od jeho rtů a nepatrně se pousměje.
"Hezky se na tebe kouká, víš." Zamumlá, když jej krátce líbne a víc nestihne, protože tím odstartuje další vlnu polibků.
"Hrozně se mi točí hlava." Podaří se mu v mezičase promluvit a vzápětí jej zase líbá. Trvá to hrozně dlouho, než se dokáže odtrhnout a víčka mu spadnout, než se upřímně rozesměje.
"Neměl bys tu vůbec být." Najednou mu to přijde hrozně vtipné.
"Uvidíš, v čem spím." Další smích na sebe nenechá dlouho čekat, je vážně jak malý kluk a jestli si na něco z toho zítra vzpomene, pravděpodobně nevytáhne paty ze svých pokojů.

Hyde se tiše a melodicky rozesměje, když přijde jako první řeč na ložnici. Někdo jiný by se možná pohoršil ale on rozhodně ne.
"Já se dokážu uvolnit úplně všude, jak jste na tom vy?" Zavrní měkce, aniž by si rozmýšlel odpověď. Nikdy s tím příliš problémy neměl ale s ním a v jeho blízkosti to jde prostě samo. Očima sleduje jeho gesta a jejich dlaně se v podstatě setkají. Jemu samotnému začíná být horko, jen z jejich slov a z drobných pohybů. Možná  proto, že se prostě nemůže dít víc, ne teď a tady. A možná ani nikdy jindy. Tohle není v jeho moci ovlivnit, i když...Uměl tahat za ty správné nitky ale tady byl příliš krátce, aby se to setkalo s úspěchem.
"Říkají mi různě ale většinou Hyde." Prozradí mu své jméno.
"A vaše, pane veliteli nebo se vám víc zamlouvá podobné oslovení?" Spokojeně si povzdechne, protože jemu se to rozhodně líbí ale věří, že jeho jméno se mu bude líbit mnohem víc. Jak se trochu smál Senovi za jeho rychlé propadnutí, začíná tušit, že je na tom dost podobně.+V tvém věku a po tom, co jsi prožil?+ Zeptá se sám sebe ale musí se nad tím pousmát.
"Bojím se jen toho, že bych někdy mohl promarnit svou šanci udělat něco, po čem toužím a co chci. Pokud našlapuješ tiše a opatrně, pokud hýčkáš a rozmazluješ krůčky reality, proč by se měla stavět proti tobě?" Popustí uzdu svým slovům a vlastně mu tím prozradí svůj pohled na svět. Schválně trochu oddaluje odpověď na důvod svého příchodu, aby ho nechával v nejistotě.
"Něco mi našeptávalo, že je tady někdo, kdo by mě chtěl vidět. Mýlilo se to, vidět mě bohužel nemůžete." Zasměje se tiše a broukne si spokojeně několik tónů.
"Jak moc se bojíte vy? Jak moc vás budu muset lákat, aby jste našel cestičku a přišel mi ukázat, jak vynalézavý umíte být?" Provokuje jej tiše a po svých slovech si skousne spodní ret. Je tu už příliš dlouho, měl by se zvednout a odejít, jen pro jistotu, aby nepokoušel své štěstí příliš dlouho ale...Možná té přelétavé potvůrce bude stačit, když na ni mrkne a dá jim mnohem víc času.
Aki se celý rozechvěje, když konečně uslyší své jméno z jeho rtů. Je to neskutečné, jak to může znít a jak moc mu to dává pocit výjimečnosti. A vůbec ho nenapadne, že by to mohlo být úplně obráceně. A další spokojené pousmání, když mu Sena poděkuje. To je přesně to, co mu schází, obyčejné lidské chování, které je pro něj důkazem, že by Sena mohl opravdu sdílet jeho pocity. Nyní si přeje být princem jen z jednoho důvodu a to je jeho blízkost. Někdo tak krásný, totiž patří jen do paláce, to prostě ví.
"Sena-chan." Osloví jej měkce, aniž by jeho dlaň pouštěl, prostě to nechce udělat už nikdy, i když bude muset, nakonec.
"Jsi to nejkrásnější a nejzářivější slunce, jaké bych si mohl přát."  Slova plynou z jeho rtů úplně přirozeně. Není to nic nacvičeného. Žádný z proslovů, který má poctivě ukotvený v hlavě. Jeho slova jsou přímo od srdce.

"Sviť mi klidně celé dny i noci, já už spát opravdu nechci." Usměje se trochu omluvně, protože teď musí znát hrozně hloupě. Hloupý, zamilovaný kluk....Už to nechce jinak.
"Arigato. Já...vůbec nevím, co říct." Vydechne překvapeně, když mu Sena věnuje svůj amulet. Tolik ho tím zaskočil. Převrací jej mezi prsty a prohlíží si jej. Už ví, že ho nikdy nedá z ruky.
"Budu ho pečlivě střežit, můj velký poklad. I když já přece svoje štěstí našel ale budu ho potřebovat mnohem víc, abych se jednou neprobudil a nezjistil, že jsi pryč." Prostě si ten amulet dá pod polštář a bude ho nosit všude sebou. A pak ho něco napadne. Velmi opatrně vezme Senu na dlaně a pootočí jej čelem k paláci. Plynulým půl obloučkem jej obejde, aby mu mohl stanout za zády. Skoro by si mohl opřít bradu o jeho rameno ale tak nejistý si je, že to neudělá. Jen spokojeně vdechuje vůni jeho vlasů a nakonec neodolá pokušení, se jich dotknout a promnout jeden z jeho pramenů mezi prsty.
"Vidíš tu velkou terasu?" Zeptá se jej šeptem.
"Krásně se odtud pozorují hvězdy. Přál bych si je vidět s tebou a ukázat ti, jak je tvůj nový domov okouzlující. Za tři dny večer má být úplněk, i když jakmile tě uvidí, radši se schová, jak ti bude závidět." Zasměje se sotva slyšitelně.
"Přijmeš mé pozvání na tento večer, Sena-chan?" Neměl by se ptát, měl by mu říct, že si pro něj pošle ale podobná slova mu vůbec nejdou přes jazyk.

Sena, Ricko, Gackt

Brzy ucítí jeho dlaně kolem pasu a Inoranovo tělo se mu vůbec nebrání, spíš naopak. Nikam ty polibky neženou, ale zároveň s nimi ani jeden nepřestávají a i když cítí, že sensei je ten míň hrr z nich dvou, rozhodně se nestydí. Ricko ani netuší, kolik mu je, jen ví, že se stal učitelem jako velmi mladý. No a co, čert to vem všechno. Víc se na něm zavrtí a poposune, otře se tak o jeho tělo tím svým a poprvé tiše vzdychne, zatímco ho trochu kousne do spodního rtu. Jen tak z hravosti.
"Nechtěl jsem ti nic přilehnout, promiň..." Odpoví mu po jeho, ale pak dostane ten kompliment, oddálí se tak, aby se mu mohl podívat do očí a i přes opilost zauvažuje nad tím, jestli to myslel jen dnes nebo i dřív, na hodinách. Jen se jemně pousměje, než se začnou znovu líbat, ale Ino je najednou snad upovídanější, než on sám. Krátce a tiše se zasměje.
"Jestli to není ze mě, začnu žárlit na alkohol." Ubezpečí ho mezi dalšími polibky, ale jakmile zase začne, podívá se nad jeho hlavu a protočí očima.
"Jsem specialista na přítomnost v místech, kde nemám, co dělat... předvedu ti to." Pronese odhodlaně, když přenese váhu na pravé předloktí, aby ho mohl začít vybalovat z jeho slavnostního úboru. Pak se musí znovu začít smát.
"Bojím se, že jestli to není nahota, tak neuvidím. Kde sis přečetl, že tě nechám obléct?" Vůbec netuší, kde se v něm bere tohle sebevědomé chování, ale děje se to a není to zase o tolik jiné, než s holkami, jen Ino je z nějakého důvodu mnohem roztomilejší. Chvíli mu to trvá, protože těch šňůrek je na něm poschovávaných hodně, ale pak to všechno odhrne do stran, podívá se mu do očí a na důkaz svých slov o tom, kde bývá a nebývá začne klesat níž a vzdalovat se mu tváří. Ještě před minutou by ho nenapadlo, že kdy něco podobného udělá, ale on to udělá! Blázen je na to dost.

Gackt nečekal rozpaky, ale podobná odpověď ho přiměje udělat uznalý obličej.
"Naprosto stejně." Ubezpečí ho a nedokáže poručit své mysli, aby si ho nezačala představovat na všech možných a nemožných místech, ideálně bez oblečení a s tím povystrčeným jazýčkem, jak mu dneska předvedl. Hyde... Přísahal by, že s ním tónem svého hlasu flirtuje, takhle přece nemluví pořád a pokud ano, začíná žárlit. Musí se tiše zasmát.
"Pane veliteli zní z tvých rtů dokonale. Ale jmenuji se Gackt." Vyhoví mu. Hyde začne ochotně odpovídat na jeho otázky a on s jemně pootevřenými rty naslouchá jeho odpovědi.
"Toužící srdce konkubíny může být hodně nebezpečné pole. Jen se obávám, že těch šancí zase tolik nemáš." Povzdechne si. Je zavřený v kleci... Nádherné kleci, ale není to opravdové. Je to zakázaný, snový svět. Jeho slova jsou obratná, komplikovaná, prozrazující mnohem víc o jeho odvaze. Mohla by mu být osudná, ale on tomu rozumí. Nepochybuje o tom, že Hyde není naivní, jen to prostě klidně obětuje, jen aby měl alespoň něco. Žít okamžikem... U slova Mýlilo se to, se v něm pohne něco nepříjemného, jak kdyby se bál jeho odmítnutí, ale pak se musí znovu usmát. Nejradši by tu stěnu obešel, jak moc se na ní teď zlobí. A pak ho Hyde začne nepokrytě svádět. Na plnou pusu mu řekne, že by si přál, aby na sebe měli čas. Obrátí oči do jeho, i když je nemůže vidět, jen tušit.
"Nebojím se." Zvedne dlaň a dvěma prsty pohladí siluetu jeho tváře.
"A tuhle válku vyhraju." Slíbí mu odhodlaně. Nechce z jeho blízkosti, ale musí. Pro jistotu. Možná ho potká, až bude doprovázet poupátko za princem... možná... Kéž by sám mohl pohlídat jeho dnešní spánek.
"Dej na sebe pozor. V harému jsou šelmy. Nesmíš je podcenit." Řekne mu starostlivě. A pak se zvedne na nohy a přinutí se odejít, než udělá nějakou hloupost. Pryč ze slavnosti...

Princův Sena-chan? Zní to krásně... Aki mohl mít jakýkoliv vkus a rozhodně mohl upřednostňovat spíš dívky, ale... to se dnes nestalo. Kéž by mu dokázal poplést hlavu tak moc, aby se z toho nevyspal a navíc bude brzy mluvit s tou ženou. Povinnost prince byla, dělit svou pozornost mezi mnoho osob, to se nezmění, jsou tu lidé, kteří se o to postarají, ale city, to byla úplně jiná věc, jak mu Hyde ostatně často říkal. Pak se ale musí zvonivě rozesmát.
"To by jsi moc práce neudělal, Aki-san. I když by nic nebylo lepšího, než být vedle tebe po celý den." Klidně by dělal mlčenlivý doplněk, ale zatím žádná konkubína nedokázala zařídit, aby nemusela odcházet z princových komnat nebo ho doprovázela úplně všude, byť mnohé brzy byly přítomné i různým jednáním, dokonce vládcům tajně radily nebo do politiky jinak zasahovaly. Na to by Aki musel lámat zákony a to bylo velmi nebezpečné. Překvapí ho, když uvidí upřímný vděk v jeho očích při pohledu na talisman. Není to žádný drahý šperk, vyrobili ho mniši z přírodních materiálů, ale Sena uměl být pověrčivý a věřil mu. Teď je trochu dojatý on, když mu tu říká, jak si ho bude cenit, jak je Sena jeho nové štěstí a jak má strach, aby mu nezmizel. Vychovali ho pro to, aby byl vedle Akiho. Z nějakého důvodu ho dali do učení zrovna Hydovi, tohle se mělo stát. Někdo ho vybíral, protože dobře znal prince, o tom nepochybuje. Ale proč? Měl trochu obavu, aby po něm jednou nechtěli něco, co nechtěl udělat, ale doopravdy ho to napadlo až teď. No ale nyní bylo nyní, přesně, jak by řekl jeho mentor, takže to hodí za hlavu. Všechny Akiho doteky jsou tak moc citlivé... Nechá se otočit tak, aby se díval na palác, ve kterém svítí pochodně a lampy a po zádech mu přejede mrazení, když se Aki ocitne za ním. Na okamžik za ním natočí tvář, než se zase podívá před sebe a přikývne. Špatně se mu soustředí, když cítí jeho dotek ve vlasech. V prvním okamžiku už by mu vážně řekl, že to mohou udělat hned, ale princ pokračuje. Pomalu se k němu zase natočí čelem a podívá se mu do očí.
"Za tři dny..." Měl by být trpělivý a těšit se z té nabídky a on už si teď stýská nad tím, že kolem něj tři dny bude někdo jiný... Nic mu zdá se není dost dobré. Znovu přikývne.
"To budou nejdelší tři dny v mém životě." Sklopí trochu provinile oči nad svou troufalostí.
"Ale bez zkoušek není odměn."