Ruki x Reita - Říkej mi toho víc. - část 1.

(Sportcentrum)

Reita

Poslední dny si opravdu užíval. Po onom dni a večeru u něj doma se sice s Rukim museli rozloučit, ale stejně si slíbili, že se odpoledne potkají, i kdyby jen na chvilku. Podobná střetnutí se odehrávala každý den, už měli za sebou dokonce i společný víkend. Rei se všemožně snažil jej brát na různé výlety, které sice nebyly nejdražší, za to plné smíchu a vzájemného dobírání. Dokonce i na výlet na motorce došlo. Sice ho to stálo hodiny přemlouvání po telefonu a smskách ale povedlo se. K tomu samozřejmě muselo být i ujištění, že jakmile si sundá helmu, jeho vlasy opravdu neutrpí. Musel se přemáhat, aby se přitom nesmál, ale bylo to roztomilé. Jak kdyby ho neviděl po společné noci ještě rozespalého. Po první noci ho dokonce nachytal, jak se snaží rychle upravit a vrátit se do postele, než se Rei vzbudí. Koron už měl i malý pelíšek a přibyla i druhá miska, kterou musel trochu pracněji shánět, aby byla stejná s tou první. Neměli na sebe tolik času, kolik by si přáli, i přes to se však vídali pravidelně. Reitovi zatím dokonale unikaly vražedné pohled dívky, která pracovala ve fitcentru, když si ho tam Ruki byl několikrát vyzvednout, aby mohli pokračovat ve společném programu. Nevěnoval pozornost ani svým občas mizejícím drobnostem, které mu jeho v podstatě kamarádka pomáhala hledat. Vždycky se našly na nejrůznějších místech. Chtěla si povídat, on se však svými slovy vždycky stočil jen k jediné osobě a pak s krátkým poděkováním letěl za Rukim. Ale ona asi čekala něco víc. Rei si s ničím nedělal těžkou hlavu, takže si ho většinou vedl s paží kolem ramen nebo pasu a nehledíc na pohledy okolí, mu šeptal sladká slůvka, aby viděl jeho zčervenalé tváře. Dneska měl za sebou ranní ve skladu a už pelášil do fitcentra, sice neměl žádný trénink, ale potřeboval podepsat smlouvu o prodloužení. Byl rád, že se to podařilo, i když ho stálo značné úsilí to všechno zvládnout. Znamenalo to ovšem víc peněz, ze kterých by mohl splácet dluh, platit byt a hýčkat si Rukiho, který se mu dostával čím dál víc pod kůži. Snad to bylo vzájemné, opravdu si to přál. Nechá motorku před fitkem a sejme helmu z hlavy, když se vydá dveřmi dovnitř, kde je nebývale živo. Něco se rozhodně děje. Jsou tu snad všichni od majitele, přes manažera a skoro veškerý personál. Nepřestává se usmívat, protože tu má za chvilku sraz s Rukim a půjdou se trochu projet. Nepočítal s tím, že by se tu zdržel déle, než pět minut. Všechny pohledy se na něj v tu chvíli upřou a on vůbec nechápe, co se děje.
"Ano, to je Reita, ta skříňka je jeho." Prohlásí manažer a kývne směrem k němu hlavou. Zdá se, že tu jsou i nějací strážníci.
"Co je s mojí skříňkou?" Zeptá se s pozvednutým obočím a vzápětí mu to dojde. Má v ní schovanou totiž jednu velmi důležitou věc. Zdálo se mu bezpečnější mít jí tady, než doma, v ulici, kde se sem tam někdo vloupá do bytu.
"Co se tady kruci děje?" Zeptá se a už se mračí, než se rázně vydá směrem do šatny, ale je zastaven.
"Proč mě tam nepustíte? Mám tam svoje věci." Uhodí na všechny kolem a je vidět, že jeho povaha je o něco výbušnější, než by měla.
"Ano? A copak tam máte tak důležitého?" Zeptá se ho jeden ze strážníků, který ho zrovna nedrží.
"A co je vám po tom." Utrhne se na něj a snaží se mu vysmeknout.
"Že by tam bylo něco cenného, co by tam být nemělo? Nechcete nám o tom říct víc?" Jak se zdá, mají na mysli očividně něco úplně jiného, než Reita ale tomu to vůbec nedochází.

Ruki

Vůbec by nečekal, že jeho Tokyský život nabere takový směr. Díky Reitově práci zvládal celkem slušně kombinovat školu, domov i schůzky s ním, ale ani jeho přátelům ani rodičům neuniklo, že se nejspíš něco děje, že Ruki prostě někoho potkal. Zatím o tom nemluvil, ale vzhledem k benevolentní výchově v L.A. nepředpokládá žádné problémy ohledně pohlaví jeho momentálního vyvoleného. A když s tím bude mít problém Japonsko, naučí Reitu anglicky a odletí za oceán. Tak! I tak na něj mluvil co chvíli anglicky, snažil se mu vštípit nějaká slovíčka a bavil se tím, jaký má Rei neskutečný přízvuk a že mu není rozumět. Hodně se při tom nasmáli a on musel na oplátku vylézt na ten pekelný stroj. Opravdu hodně se bál pokaždé, když na něm jeli, ale Rei s ním řídil bezpečně, nedělal žádné machrovinky a Ruki se učil užívat si to. Brzy měl za sebou své jízdy i Koron v kabelce nebo batůžku. Dneska ho chtěl vyzvednout v práci a říct mu o tom, že by ho rád představil rodičům. Možná to bylo ještě pořád brzy, ale na druhou stranu, oba to mysleli dostatečně vážně. Vždyť mu Rei neustále říkal, jak by ho chtěl mít doma. Do budovy fitcentra vtančí ve velkém stylu, protože má na sobě temně modré sametové sako, na nose drahé značkové brýle Dolce Gabana a nesmyslné množství šperků. Korona má samozřejmě v tašce přes ruku a jako pořádná panička se rozhlédne po recepci stylem pana majitele. Ale ne centra, spíš tak celého bloku. Stáhne si brýle plynule z nosu a rozhlédne se. Když se opře předloktími o recepční pult, skoro si musí stoupnout na špičky, ale jedna z dívčin mu ukáže, kde Reitu najde. Jenže ho neupozorní na to, jaké halo se tam děje. Všichni jsou vlastně hned za prosklenými lítačkami k šatnám a Ruki vypadá hodně překvapeně když uvidí i policii. Zatím v klidu si založí brýle do pouzdra v tašce a proplete se mezi lidmi až po Reitův bok.
"Ahoj, Rei-chan, co se tu řeší? Nějaký zákazník něco ztratil?" Zeptá se zvědavě a políbí ho rychle na tvář bez ohledu na možné divné pohledy. S povytaženým obočím se tázavě zahledí i na ostatní tváře. Teprve v ten okamžik milostivě zaregistruje, že strážník drží Reitu, jeho Reitu! A že Rei vypadá dost naštvaně. Ruki se okamžitě zamračí jako sto čertů.
"Dejte z něj ty ruce pryč, vždyť nic nedělá." Ozve se a doluje z kabelky pro změnu pouzdro na vizitky. Podá strážníkovi hned tři, svoji nic neříkající a pak jednu otce a jednu matky. Aby tak nějak bylo jasno. Vlastně to používá docela rád, lidi mu pak jdou z cesty. Ty ruce opravdu klesnou.
"Arigato."

Reita

Reitu to začíná pěkně štvát. Všichni na něj koukají, strážníci se ho ptají na další neurčité otázky, ale nikdo mu nechce nic říct. V něm to hezky vře, až hrozí, že dotyčnému prostě jednu natáhne, ať je to policista nebo ne. Byl vždycky trochu výbušnější, když na věc přišlo a teď se to naplno projevuje.
"Tak řekne mi kruci…" Nedořekne to, protože se po jeho boku objeví Ruki a pohled mu dokonale změkne.
"Ru-chan." Broukne měkce, ale nemůže ho asi vzít kolem pasu, aniž by s ním strážník netrhl.
"To bych taky rád věděl." Sykne a střelí pohledem po celém osazenstvu, než se pokusí znovu vysmeknout. Ale to už začne Ruki předvádět svůj vliv a pro jednou si nepřipadá hloupě. Hlavně, ať z něj dají konečně ty pracky pryč. A taky se tak stane.
"No konečně." Neodpustí si poznámku a vyfasuje pokárání, že by se měl chovat slušně.
"Já si nezačal." Okomentuje to ještě a pořád zůstává pod pečlivým dozorem. Přesto udělá krok blíž k Rukimu a vezme jej kolem pasu.
"Byla nahlášena krádež nějakého vybavení z posilovny a po prohlídce osobních skříněk jsme vše zmizelé našli." Začne jim vysvětlovat jeden z mužů, na kterého očividně vizitky udělaly dojem.
"A chcete mi jako říct, že v té mé?" Dojde Reitovi téměř okamžitě a už se zase cpe k ní, aby zjistil, jestli nezmizelo to, co si tam tajně schovával. Je to už hezká řádka let, kdy jeho babička zemřela. Děda, ke kterému měl vždycky blízko, mu tehdy daroval její prsten a ten si Rei schoval v malém modelu činky, který zamkl ve skříňce. Byl nejdražší, co vlastnil, kromě motorky a opatroval ho jako oko v hlavě.
"Musím se tam podívat, měl jsem tam…" Nedořekne a pořád se snaží probojovat.

"Máte toho tam mnohem víc. Takže bude nejspíš nejlepší, když půjdete s námi a všechno to sepíšeme. Hezky v klidu a bez zbytečných potíží." Pokusí se strážník všechno vyřešit v klidu, když se ozve dívka, která doteď stála tiše opodál.
"Jistě se to nějak vysvětlí, třeba měl jen neočekávané výdaje." Hodí rádoby nesmělýma očima po Rukim.
"Přece je tam všechno, nic se vyloženě neztratilo." Vypadá to, jak kdyby ho bránila, a přitom hází veškerou vinu na něj.
"Já jsem ale nic nevzal!" Zamračí se na ni Rei hrozivě.
"Proč bych měl někam chodit, když jsem nic neudělal?" Brání se, co to jen jde, ale skoro to vypadá, že to nebude mít úspěch.
"Můžu se tam jít podívat, třeba přijdu na to, co se stalo." Jeho vztek trochu povolí a je vidět, že se snaží zachránit, co se dá. Po tomhle ho jistě vyhodí a bude mít problém všechno utáhnout.
"Půjdeme s vámi, už jsme vše prohlédli, takže to nebude problém." Vyjdou mu kupodivu vstříc a pustí ho, aby se do své skříňky šel podívat. Všechno je neporušené, jen tam spousta věcí přebývá. A jedna věc chybí.
"Je pryč." Zamračí se nešťastně a začne se ve své skříňce hrabat. To vybavení je mu úplně ukradené, hledá jen jednu konkrétní věc a ta uvnitř není.
"Takže už nám to vysvětlíte, pane?" Dožadují se strážníci přiznání.
"Já nic nevzal. Netuším, jak se to tu objevilo. Náhradní klíče zůstávají vždycky tady. Na polovinu z toho jsem v životě nesáhl." Snaží se bránit, ale skoro to vypadá, že to bude marné. Jeho teď trápí nejvíc ale úplně jiná věc.

Ruki

Několikrát těkne očima mezi Reitou a strážníky, protože ten si pusu teda opravdu nehlídá, ale nakonec ji přece jen zavře.
"Krádež?" Zopakuje Ruki.
"A kdo ji nahlásil? Když jsme tu byli včera, nic nechybělo a já jsem svého přítele vyzvedával v práci jako obvykle." Okamžitě začne dělat Reitovi alibi a může si někdo zkusit naznačit, že je do toho zapletený. Otec srovná Ropongi se zemí. Samozřejmě nebyl dál, než v recepci, jako obvykle, takže by to Rei stihl i tak, ale čím víc strhne pozornost na sebe, tím líp. Pak se však trochu zmateně zamračí, když na Reitovi jasně pozná, že má o něco ze skříňky strach. Co by tam ale mohl mít? Mohl skutečně něco vzít? To byl holý nesmysl. Pak se ozve ta holka a řekne takovou sprostotu, že Rukiho málem odvezou. Nicméně se dokáže jenom plynule otočit na podpatku, zkřivit trochu rty a zavrtat do ní pohled, když si založí ruce na prsou.
"Neočekávané výdaje? Se mnou? Myslíte, že moje rodina by něco takového dovolila?" Samozřejmě z nich Rei nemá vůbec nic, kromě toho, co Ru občas přinese k jídlu nebo pití, ale co oni vědí? Teď se to hodí.
"Kromě toho, kdybychom snad chtěli krást...!" Použije důraz na slova kdybychom a krást...
"Proč bychom to rovnou neodvezli a nechávali to v nějaké pitomé skříňce?" Šklíbí se na ní a teď policista usměrňuje pro změnu jeho. Nakonec se celá kompanie odebere dovnitř ke skříňkám a Ruki zvědavě nakukuje Reitovi přes rameno na to, co teda údajně vzal a taky, co to tam hledá.
"Počkejte!" Rozhodí z ničeho nic rukama Ruki.
"Pokud jste tu už podnikli vyšetřování, tak přece budete mít sejmuté otisky prstů?" Teď už bylo pozdě, když Rei všechno osahal a je možné, že na tohle náčiní sahal někde v tělocvičně, ale neměly by tam být hned ze včerejška? Nějak jasně vidět? Ru pokrčí rameny na znamení, že to viděl

ve filmu a dospělí si vyměňují pohledy typu Děti a velká fantazie. A pak Rei řekne, že není jediný, kdo má klíče.
"I od tvé vlastní skříňky? Takže jsou vinni všichni, kdo měli na starost klíče!" Prohlásí ostře a sjede je pohledem. Pár děvčat zbledne. Obzvlášť těch, co pracovaly včera a nemají s tím nic společného. I při tom všem však vidí na Reitově tváři, že ho mnohem víc trápí cosi, co nenašel. Ještě víc, než možné zadržení policí.
"Co tam pořád hledáš?" Chce do té skříňky vlézt sám.

Reita

Rei vrhne po Rukim děkovný pohled,  když jej začne bránit a ještě mu dělat alibi. Je za něj neskutečně vděčný celou tu dobu ale teď se mu jen potvrzuje, že by ho v ničem nenechal. Taky jim mohl uvěřit a myslet si, že něco vzal. Však ví, jak žije. Nekradl, ale nikdo by se nemohl divit, kdyby to někdo jako on zkusil. Párkrát přikývne na jeho slova, než se nadechne, aby se taky začal bránit.
"Přesně tak, navíc jsem odtud neodcházel poslední, jistě by si někdo všiml dřív, že něco chybí. Uklízečky by musely něco nahlásit." Pokusí se zachránit si svou vlastní kůži. Mnohem víc ho ale trápí věc, která ve skříňce není a měla by. Dívka nedaleko nich se kouká do země a snaží se nevnímat Rukiho pohledy, které na ni vrhá. Rei si ji však měří zkoumavým pohledem. To ona tu ještě byla, když odcházeli, ale proč by to dělala? Ne, on nikoho obviňovat nebude. Ještě jednou se pokusí prohledat skříňku.
"A už nám řeknete, co v ní pořád hledáte? Samozřejmě prověříme všechny, kdo měl klíče." Ujistí Rukiho policista, jak kdyby si chtěl u něj udělat oko. Rei se pro sebe ušklíbne a krátce si povzdechne. Je nejspíš na čase jít s pravdou ven.
"Měl jsem tu takovou malou činku a uvnitř byl prstýnek po babičce." Prozradí jim.
"Byl z bílého zlata." Zamračí se znovu a posadí se na lavici u vedlejší skříňky, složíc tvář do dlaní.
"Chtěl jsem ho někomu dát a teď můžu tak…" Odmlčí se, než by řekl něco sprostého a následuje další povzdech.
"Já jsem opravdu nic nevzal. Když si to spočítáte, moc bych si nepomohl. Mnohem víc si tu vydělám." Podívá se na strážníky, snažíc se je přesvědčit, že by to pro něj bylo dost nevýhodné. A rozhodně nelže. To vybavení nemá takovou hodnotu, aby se mu to vůbec vyplatilo.
"Tohle je nepřípustné, i když není jasné, kdo to udělal. Víte, co si zákazníci pomyslí." Ozve se manažer a upře podmračený pohled na Reitu.
"Je mi líto ale k další smlouvě pravděpodobně nedojde." Brání své vlastní fitcentrum. "Nepochybuji o tom, že se detaily dostanou ven a pak i v čí skříňce se vybavení našlo. Nemůžu dopustit, abyste tu dál pracoval, je mi líto." V podstatě se Reitovi omluví ale je na něm vidět, že mu to líto příliš není. Však na jeho místo má dost zájemců.
"Cože? To si děláte…" Znovu se zarazí Rei.
"Nic jsem neudělal a mám být potrestaný?" Kouká na něj nevěřícně a začíná se v něm zvedat další vlna vzteku. On, který nikdy nikomu nic neudělal a teď tohle?
"Tak fajn." Prudce se zvedne ze svého místa a práskne do dveří skříňky.
"Já tu rozhodně být nemusím." Sekne hlasem naštvaně, když se dveře odrazí zpátky za hlasitého řinčení.
"Chci jen zpátky to, co mi patří. Někdo nás totiž okradl oba dva." Založí si ruce na hrudi a jeho  oči metají blesky.
"Někdo v mé skříňce prostě byl. Co takhle zkusit otisky na náhradním klíči, ten jsem já totiž v ruce nikdy neměl." Napadne ho vzápětí a ušklíbne se. Taky ho to mohlo napadnout dřív.  Bude  si muset najít práci, ale pokud se tohle příliš nerozkřikne, mohl by ho někdo z jeho klientů doporučit a třeba si najde práci v jiném fitku.

Ruki

Ruki nasadí potěšený pohled a přikývne strážníkovi, který s ním jedná úplně jinak, než s Reitou. U toho hladí psíka v kabelce a otočí pohled zpět na Reitu.
"Prstýnek v čince? Jak jako v čince?" To se jako prodává, nějaké krabičky ve tvaru činek? Nelezou mu už maličko na mozek? Zavrtí pro sebe s úsměvem hlavou, ale když poslouchá, z čeho ten šperk je a po kom, je mu jasné, že pro Reitu bude mít větší cenu, než diamanty. Pořád ho ještě provází očima, když si Rei sedá a tváří se nešťastně. Opravdu a komu? Kdo ví proč v něm bodne maličký osten žárlivosti, který mu dá jasně najevo, jak pro něj Rei začíná být důležitý. Jestli ten někdo není minimálně jeho sestra, tak si asi vytrhá všechny vlasy.  
"Jsi si jistý, že od sebe poznáš zlato a stříbro?" Snaží se maličko odlehčit situaci, ale Rei se tváří tak sklíčeně, že by ho nejradši trochu pomačkal v náručí. A pak začne mluvit manažer a Ruki zbledne. Ale vzteky. Co si pomyslí zákazníci?
"Takže to uděláme tak, že vyhodíme veškerý personál, který měl včera službu! Mohl to být kdokoliv z nich, co si pomyslí zákazníci!!!" Mračí se jako sto čertů.
"A víte co? Zapomeňte na to, že vám sem pošlu klienty, jak jsem slíbil. A taky... taky... můj otec to nenechá jen tak! Rozhodně o tomto postoji řekneme svým známým!" Dupe si jako princezna s vyhlášením války a Koron štěkne. Zmlkne a trhnutím nadskočí, až několikrát zamrká, jak se Rei vytočí taky a uhodí do skříňky. No teda? Je tam v tom míst maličká prohlubeň od kloubků jeho ruky. Už chtěl zavolat Jdeme, Rei-chan! Jenže pořád nemají ten prstýnek. Tenhle nápad nezní špatně a vyšetřovatel v tuto chvíli zakáže odchod všem zaměstnancům a požádá, aby přijeli ti, kdo tu chybí. Při následujícím procesu budou všem snímány otisky a porovnány s těmi na klíčích, bude to asi na několik hodin, než se na to podívá laboratoř. A do té doby... mohou se pohybovat po budově fitcentra, ale nesmí ho opustit. Dav se pomalu rozpustí, v kanceláři manažera se usadí hlavní štáb a Ruki dosedne zpět na lavičku. Už jsou tady sami.
"Kdo myslíš, že ti ho vzal?" Broukne, když osvobodí Korona a nechá ho pobíhat kolem, ale ten chce za Reitou a doráží na jeho nohu. Ru se pro sebe usměje a chvíli ho pozoruje.
"Co budeme dělat?" Nadhodí další otázku a jemně se kousne do rtu.
"V tělocvičně je teď asi dost živo... všude tady." Připomene mu jejich seznámení.

Reita

Málem zrudne, když se Ruki ptá na tu činku. Prostě se mu ta krabička líbila a nemohl si pomoct, aby ji nekoupil. Přesně tuší, co se mu asi prožene hlavou, musí si myslet, že už by toho cvičení měl asi nechat.
"No…" Protáhne trochu, když si rozpačitě vjede rukou do vlasů.
"Na lepší jsem nenatrefil." Pokusí se nějak zachránit svou reputaci, ale nakonec nad tím jen mávne rukou. Jen se nepatrně ušklíbne na jeho dobírání ale v očích má vděčnost, že se snaží za něj postavit a ještě vyhrožoval manažerovi. Teď ho snad miluje ještě víc. Ano, tím už si je jistý. Nechá, ať si vyšetřovatelé jeho nápad proberou v hlavě a za chvíli už opravdu začnou jednat.
"Promiň, že jsem tak vyletěl." Omluví se Rukimu, když zůstanou sami a krátce si povzdechne.
"Já opravu nevím. Vůbec nechápu, proč by to někdo dělal. Zase takovou cenu nemá. Nejspíš jen pro mě." Dodá ještě trochu sklíčeně, ale pousměje se, když vidí, jak se k němu Koron dobývá.
"Tak pojď." Pobídne ho měkce a natáhne k němu ruce, aby ho vzal do náruče. V tu chvíli má umytý skoro celý obličej a snaží se nad tím nešklebit. Vůbec mu to však nejde.
"Jaký pán..." Vzpomene si na pořekadlo, s pozvednutým obočím a jasnou výzvou v očích se na něj podívá.
"Teď?" Odtuší s mírně pozvednutými koutky ale Ruki má očividně na mysli konkrétní situaci.
"Neříkej, že se ti začalo líbit na veřejných místech." Neodpustí si poznámku. Očividně se mu dost zlepšila nálada jenom tím, že tu s ním zůstal a jak se za něj pral. Dívá se na něj zamilovanýma očima a nakonec vstane s Koronem uvelebeným na levé paži.
"Něco ti ukážu." Natáhne k němu ruku, a když mu ji podá, automaticky s ním proplete prsty. Vyjde z šatny a vydá se chodbou ke schodům, které vedou do patra. Jsou tam sauny, solárka a velké prosklené dveře na terasu s neskutečným výhledem a hromadou lehátek. Trochu to celé cloní keříky v květináčích, aby sem nebylo tolik vidět.
"Třeba se ti tu bude líbit." Mrkne na něj, než se usadí na jedno z lehátek a trochu prudčeji si ho přitáhne k sobě do klína.
"Ru-chan, arigato za dnešní den. Zastal ses mě a já jsem ti za to opravdu vděčný." Sdělí mu upřímně, když ho volnou dlaní pohladí po tváři. Za chvilku se mu Koron vysmekne a jde si obhlédnout nové místo.
"Bránil jsi mě jako lev." Broukne tiše, když si ho přitáhne k sobě, aby si krátce mohl opřít čelo o to jeho.
"Víš, dneska mi naplno došlo, že tě…" Ozve se otevření dveří a dovnitř nakoukne jedna z uklizeček. Omluví se jim a oznámí, že už odebrali otisky od těch, kteří jsou tady a jestli nechtějí třeba kávu nebo čaj.  Je to jedna ze starších paní, která se ráda o všechny starala.
"Dáš si něco?"

Ruki

"To nic." Pousměje se na jeho omluvu.
"Dokud to není na mě..." Přihodí si ještě, ale neumí si představit, že by se jim něco podobného mělo v nejbližší době přihodit.
"Tak to byl asi někdo, kdo ti chce ublížit. Nehádáš se tu s někým? Není tu nějaký kluk, který na tebe žárlí? Navíc musel vědět, že to tady máš, komu jsi o tom řekl?" +A komu chceš ten prstýnek dát?+ Tiše se zasměje při zmínce o pánu a psu, ale pak je to on, kdo se mírně začervená.
"Máme dlouhou chvíli, budeme dlouho čekat a chtěl jsem být s narážkou rychlejší, než ty, to je celé." Zahraje to tak, že rozhodně nemyslel, že budou doopravdy něco dělat. Nakonec mu však podá svou dlaň a nechá se jím odvést skrz celé centrum až někam nahoru. Pohledy okolí nevadí ani jednomu z nich a oba teď vypadají spokojeně, jako by se vůbec nic nedělo. Terasa je kouzelná. Díky jednomu patru z ní není vidět nijak daleko, ale nemá výhled do silnic nebo nějaké další ošklivé zástavby a je opečovávaná zelení. Opatrně se mu posadí na klín s vlastními dlaněmi na svých stehnech a podívá se do jeho tváře.
"Vždyť jsi můj přítel, chodíme spolu..." Broukne, protože se mu to zdá jako samozřejmost. Pak ale zčervená a skloní oči ke svým dlaním.
"Spíš jako perská kočka..." Opraví ho. Kromě ohánění rodinnými poměry toho moc nesvede, ale pokud je to jeho jediná zbraň, proč by ji neměl využít? Většina lidí si o něm myslí, že je rozmazlené dítě, co by bez rodičů do dvou dnů umřelo, tak ať si to klidně myslí i tihleti, hlavně, když bude po jejich a Rei nebude mít problémy. Když ale Rei začne svou poslední větu, srdce se mu prudce rozeběhne a ze vzdálenosti dvou centimetrů mu hledí do očí, jak mají čela opřená o sebe.
"Ano..." Stačí ještě hlesnout rozechvěle, než se někde za jejich hlavami ozve cizí hlas. Odlepí se od něho a podívá se skrz keříky na paní u dveří.
"Dám si kávu, moc děkuju." Zavolá na ní a pro sebe si povzdechne. Kdo ví, jestli se teď vrátí k předešlému tématu? Nervózně si točí prstýnkem na ukazováčku.

Reita

"Já si dám taky kávu." Vřele se na dámu ve středním věku pousměje a doprovodí ji pohledem, dokud nezmizí za rohem. Nějak přestal mít odvahu říct to, co původně chtěl. Raději se tedy vrátí k tématu, které nakousl před tím.
"Moc sexy kočka. Nikdy jsem si nepomyslel, že pro ně budu mít takovou slabost." Rýpne si do něj trochu a nechá svou dlaň sklouznout z jeho tváře po linii těla až k boku, který velmi jemně stiskne. Druhou dlaň mu položí na jeho packy, aby ho donutil přestat točit prstýnkem a pak mu za bradu pozvedne tvář.
"Jsi zvědavý, co jsem ti chtěl říct?" Zeptá se jej s blýsknutím v očích ale u toho se něžně usmívá. Však on viděl ten pohled a sám si přebírá, jestli se do podobných věcí opravdu pouštět. Nejde o to, že by nechtěl ale není to třeba příliš brzy? Ale on přece přesně ví, komu ten prstýnek chtěl dát a o to víc ho naštvalo, když zmizel.
"Nemyslím si, že by měl na mě někdo žárlit." Zamluví to celé ještě na chvilku. Ať vypadá sebevědomě, jak chce a snaží se i tak chovat, některých věcí si prostě nemá šanci všimnout, v tomhle ohledu je hrozně zabedněný. Hlavně v případě, kdy není dotyčnou osobou dokonale okouzlen.
"Ví o něm jen pár lidí. Ta paní, co tu před chvíli byla." Pohodí hlavou ke dveřím.
"Poslíček, co sem dováží koktejly a podobné doplňky ale toho znám už dlouho a je ženatý. A Mini. Nikdo víc." Pokrčí krátce rameny, ani  do jednoho z nich by to rozhodně neřekl, v tomto ohledu umí být dokonale naivní a důvěřivý.
"Ru-chan, víš." Odmlčí se znovu, když se střetne s jeho pohledem a krátce jej líbne na rty.
"Nejspíš bys měl vědět." Protahuje to, jak kdyby se bál vyznání vyslovit.
"Totiž já…." Nadechne se dlouze, aby se konečně vymáčkl, ale ozve se vrznutí dveří podruhé a objeví se Azumi s jejich kávou a výrazem, který napovídá, že kdyby mohla, něco jim k tomu klidně upeče.
"Arigato, jsi opravdu moc hodná." Usměje se na ni mile Reita a natáhne se po šálku. A je zase po odvaze.

Ruki

Paní po chvilce odejde a Ru dostane kompliment. Krátce zvedne oči k Reitovým, než je zase najednou celý plachý a cudný sklopí.
"Díky." Hlesne na to, že je sexy. Kdo by si to pomyslel? Ale cítí se tak, s ním ano. Mírně se zachvěje pod jeho dotekem na boku a nechá si pootočit tvář. Už zase má plné břicho motýlků a ten pocit, že mu srdce tepe až v krku, je zpět.
"Chtěl." Připustí docela tiše. Pane bože, nikdy se takhle necítil, ani na prvním rande ne. Ani při první puse ne. Nejspíš ani při prvním sexu... Protože to nebylo takové, nebylo to tak... doopravdy. A sám míval navrch. A pak se doopravdy začne mluvit o něčem jiném. Už to skoro bylo a teď...
"Možná, že to někdo někomu řekl. Víš, holky si špitají, řeknou to nejlepším kamarádkám... mohl to být kdokoliv." Povzdechne si. A pak to přijde znovu... Co by měl vědět? Je to to, co by chtěl slyšet nebo něco úplně jiného? Třeba si tu maluje něco romantického a Reita mu chce říct něco děsivého o sobě?
"Rei-chan..." Už to nevydrží a cosi v jeho hlase maličko zaškemrá. +Řekni, že to nejsou žádné zlé zprávy...+ Pomyslí si, protože je z toho všeho váhání už úplně nesvůj, ale Rei nic takového v očích nemá. To jen Rukiho hlava moc vymýšlí. Ty prokleté dveře se otevřou znovu a Ruki zvedne oči k nim s už dost zoufalým pohledem. Je to paní s kávou, takže se na ni prostě nemůže zlobit. Jen ji sleduje, jak jde k nim a pokládá ji na stolek u lehátka i s cukřenkou a kalíškem se smetanou. Ještě se jich zeptá, jestli vypadají tak nešťastně kvůli té krádeži a oba pohladí po čupřinách. Ruki by jí asi normálně políbil ruce, ale teď si připadá, že v příští vteřině už prostě omdlí. Chvíli se zdrží, probere s nimi dané téma, ujistí je, že se všechno v dobré obrátí, zatímco oni dva míchají a ucucávají kávu a pak zase odejde. Ruki ani neví, jak ta káva chutná. Teď už sedí na Reitově klínu trochu prkenně.