Hide x Uruha - Vrať to zpátky. - Část 3.

(Uruhův byt)

Uruha

Užívá si každý pohyb. Dokáže si najít přesně ta místečka, kde je to o něco příjemnější. Zná své tělo dost dobře ale kdo z clubu ne. Je to taky součástí, aby věděli, kdy se můžou nechat strhnout, a kdy se to nehodí. Jenže teď chce a hrozně moc, navíc si musí přiznat, že s Hidem tomu propadá příliš snadno. Za chvíli už pohyb svých boků neovládá a nepřestane. Nechává Hideho rty volné, chce ho slyšet sténat a to se mu splní. Kdyby se jen teď mohl vidět, možná by pochopil, proč pro něj je tak neodolatelný. Vlastně pokaždé, když se na něj podívá. Imponuje mu jeho povaha, je složitá, to už stihl poznat. Jenže to na něm miluje. Stydlivost, kterou viděl, divokost, kterou v něm probudil a i tu stránku, jež viděl dnes při hádce. Všechno dohromady je úplně ideální, i když tuší, že to není všechno. Jenže Uru se toho nebojí, právě naopak, chce poznat další kousky, jež na něm bude moc milovat a s těmi negativními mu klidně pomoct. Je odhodlaný udělat naprosto cokoliv. Dlouze zasténá, když se Hideho ruka dostane k jeho klínu, nic lepšího v tuhle chvíli nemohl udělat, aby Uru konečně postoupil o stupínek dál. Dráždění už bylo dost i pro něj, je na čase dovést se společně k vrcholu, nic jiného si ani nepřeje. Během okamžiku se naladí na jeho tempo a začne se už plnohodnotně pohybovat na jeho klíně. Prsty zatíná do jeho ramenou a zanechává po sobě zarudlé otisky svých nehtů.
"Hide-koi." Vydechne naposledy, než se jeho slova změní v táhlé zasténání, jakmile své tělo pustí na vrchol přesně v okamžiku, kdy ucítí pnutí uvnitř sebe. Celý svět se s ním zatočí, jak na něj celý akt zapůsobil společně s horkou vodou a s omámeným úsměvem se opře o jeho hrudník a zaboří tvář do pramenů poblíž ouška, kde tiše a zrychleně oddechuje.
"Zůstaň tu se mnou, aspoň ty dva dny."  Brouká mu rozněžněle a olíbává lalůček, se kterým si za chvíli začne i hrát. Prsty ho hladí po rozpálené kůži na pažích, až ke konečkům jeho prstů, se kterými nakonec proplete ty své. Měl by mít rozum a posílat ho spíš do školy, než přemlouvat, aby tu s ním zůstal. Sám půjde za dva dny pracovat a něco jako volno mu určitě nehrozí. Teď je ale trochu sobecký a chce ho mít u sebe, aby konejšil jeho náladu při příchodu domů a je si jistý, že se vrátí.
"Potřebuju hýčkat, rozmazlovat, konejšit a…." Odmlčí se, když stiskne jeho lalůček mezi zuby.
"Utahat." Vydechne si zřetelněji ale vůbec se mu nechce opouštět jeho klín. Voda už sice trochu vychladla ale v tomto rozpoložení mu to vůbec nevadí.

Hide

Neví, jak to dělají, ale i když začnou sebeněžněji, stejně to nakonec sklouzne k podobné divočině. Jsou prostě příliš unesení jeden druhým, neutahaní, nenasycení a ještě dlouhé měsíce nebudou. Hide je přesvědčený o tom, že tohle jen tak nezevšední. Nemůže tušit, co všechno se Uruhovi honí hlavou, ale kdyby to věděl, asi by se rozpustil. Nikdy nikomu nestál za tak moc, aby chtěl trpět a snášet všechny jeho nálady. Měl sice pár dobrých přátel, ale to nebylo totéž, nebyli spolu tak moc, neovlivňovalo je to doma. Uruhovy dlouhé nehty se doslova zakousnou do jeho ramen, vytlačí do nich důlky a možná na sobě bude mít i rudé škrábance, ale nezpůsobí to nic víc, než větší dravost a ještě šílenější touhu po něm. Hideho pohyby v Uruhově klíně jsou rychlé a trhané, stejně jako dech a nakonec to nejde jinak, než aby vyvrcholil do jeho nitra a naplnil ho vší svou šílenou láskou k němu. I jeho hlas silně zarezonuje koupelnou a stačí ho jenom rychle sevřít v obětí, když se k němu Uruha vyčerpaně schoulí. Drží ho pevně, zírá před sebe někam do stěny koupelny a prudce oddechuje, zatímco se snaží trochu vzpamatovat. Ani on nevnímá chladnější teplotu vody a při jeho tiché prosbě mu okamžitě slíbí, že zůstane. I kdyby měl zrovna zkouškové, nedokázal by mu říct ne. Nemá na to vůli. Ten jeden den navíc už se nezblázní, pak už to určitě flákat nebude. Doma si stejně ani nevšimnou, že tam není a i kdyby... dokud byl celý, neměli čas řešit, kde lítá. Konejšivě ho hladí po zádech, zavře víčka a užívá si pozornosti jeho rtů na svém oušku a rozněžněle se usmívá. Copak by ho mohl nechat samotného? Když ho o to žádá? To prostě nejde. Pokud Uru neví, co by si bez něj počal, tak prostě nikam nepůjde a hotovo. Naopak, maximálně ho těší, že ho chce po svém boku a stále. Několikrát ho políbí do vlasů, zatímco ho poslouchá, co by si přál a jsou to samé příjemné věci pro oba. Nemá problém s tím, aby se o něho staral a všechno zařídil, klidně se té role ujme. Tiše sykne po stisku jeho zubů a musí krátce zavřít oči, když se mu před nimi zatmí z toho příslibu.
"Všechno bude." Broukne tiše. On je neskutečný. Je ztělesněním všeho, co by si kdy mohl od někoho jiného přát. Ještě chvíli tak setrvá, než mu naznačí, že je čas, aby se přesunuli do postele.  Oba dva jsou neskutečně unavení a tady by za chvíli zmrzli. Čekají je dokonalé dva dny, kdy si mohou naplánovat úplně cokoliv. Možná by mohl vymyslet něco speciálního. Možná by ho mohl vzít domů a představit ho zatím alespoň matce? A klukům. Oba dva vylezou z vany, sáhne po ručníku, do kterého ho zamotá, vezme ho kolem pasu a tisknouc si jej za bok k sobě se s ním vydá do patra do jeho postele.

Uruha

Uculí se spokojeně, když mu Hide slíbí, že nikam nejde. Nejradši by si ho tu nechal na pořád ale s tím by taky na něj mohl být moc hrr. Je ještě tak mladý, kdo ví, co bude za měsíc chtít, natož tak za pět let. Uru si uvědomuje, že by se jeho názor mohl změnit ze dne na den. Kolik potkal těch, se kterými by chtěl opravdu být? Kolik má za sebou vážných zkušeností? Stiskne víčka k sobě, když mu dojde, že o něj může podobným způsobem přijít a pokud se nevzdá své práce…Najde se někdo, kdo by se mu líbil, komu by propadl tolik a nebude po večerech vydělávat v posteli...Zakáže si černé myšlenky, než ho úplně ovládnout a nechá je převálcovat těmi příjemnými, jenž podněcuje Hideho tělo a jeho vůně. Otírá se nosem o bledou kůži, párkrát ho líbne na krk a tváře, než skončí zase u jeho rtů. Není to ale přáno dlouho a musí se zvednout. Nesouhlasně si zamručí, protože se mu samozřejmě vůbec nechce ale nakonec se přece jen přemluví a zamíří společně s ním do ložnice a džbán bere sebou. Je v příjemně rozpoložení, spokojeně se usmívá, když shodí osušku z ramen a vleze si do postele za Hidem, aby se mohl uvelebit na jeho hrudi. Mapuje ji něžně konečky prstů, než se pootočí částečně na břicho, položí bradu na druhou dlaň na hrudníku a podívá se mu upřeně do očí.
"Už mi prozradíš, proč jsi dneska tak pil?" Pozvedne obočí a propaluje ho vševědoucím pohledem. Je jasné, že blbnutí s kluky nebere jako odpověď.
"Hide-chan, ty myslíš, že to nevidím ale všiml jsem si, že tě něco trápí." Nakrčí obočí a povzdechne si. Byl by rád, kdyby mu věřil natolik a svěřil se mu. Uru si myslí, že ví, co za tím je ale přeje si, aby mu to řekl sám.
"Mě to přece můžeš říct, můžeš mi říct cokoliv, společně se s tím přece nějak poperem, hm?" Líbne jej na hranu čelisti, když se trochu povytáhne nahoru. Potřeboval být doma v jeho obětí, aby zase byl sebejistý a všehoschopný a teď se mu dostalo obojí, aby bylo jeho rozpoložení takové.
"Ale pokud o tom nechceš mluvit pochopím to, jen bych rád věděl proti čemu bych mohl stát, třeba ti s tím pomůžu." Pobízí ho dál, aby byl upřímný, bez toho se nejspíš daleko nedostanou.
"Víš, chci tě se vším všudy. Každý tvůj kousíček, ať je slunečný nebo temný jako noc." Pousměje se vřele, když maluje prstem kroužky do jeho hrudi a sleduje ten pohyb očima. Pak zase zvedne víčka a podívá se mu do těch jeho.
"Ukaž mi ten nejmenší detail a já ho budu milovat anebo se s ním poperu." Pozvedne koutky v úsměv a povytáhne se, aby ho líbl na spodní ret.

Hide

Už má v jeho posteli svoje místečko, je to to blíž ke dveřím, čistě pro pocit, že by ho ochránil, kdyby sem třeba někdo vtrhl a chtěl ho znásilnit, nebo kdo ví, co by se mohlo stát. Počká, až se Uru pohodlně uvelebí, oba se pořádně přikryjí a má pocit, že teď už může rovnou umřít. Dolehne na něj vyčerpání celé noci, hádky i úžasného usmiřování poté. Stočí k němu oči, když se ho Uru na přímo znovu zeptá. Chvíli mu oplácí dlouhý pohled a přemýšlí, jak se z toho vykecat. Ne, není to o tom, že by mu nechtěl nic říkat nebo mu nevěřil, prostě nechce projevovat další slabosti. Uru mluví měkce, vlastně tak docela nenaléhá a ano, on si opravdu myslel, že to maskuje mnohem líp, ale už ho mohlo napadnout, že po letech, co Uruha pracuje s lidmi, bude taky schopný psycholog. Jinak by nemohl být tak dobrý.
"Já vím, že můžu." Broukne, aby ho ubezpečil, že o tom nepochybuje. Pořád se mu do toho tématu nechce pouštět, ale jeho miláček se nevzdává tak snadno a dělá to tak něžně, že ho to ani nezlobí. Zvolna přejíždí konečky prstů po jeho lopatkách, kam dosáhne tou rukou, co má pod ním a druhou si podepře hlavu. Měl by mu to říct, bylo by to fér. Uru má pravdu, pokud spolu chtějí zůstat, měl by vědět, čemu s ním občas bude čelit, protože si může nalhávat, že se to děje jen výjimečně, ale ona to není pravda. A dřív nebo později mu to stejně prozradí někdo z kluků, prostě na to dojde, je o tom přesvědčený. Pousměje se, když mu Uru řekne, že chce každý jeho kousek. Ať už je to jen šikovná přesvědčovací technika nebo cokoliv jiného, zní to opravdu pohádkově. Komu se tohle může stát? Ta poslední věta ho přiměje tlumeně vydechnout a v jeho očích se rozprostře cosi utrápeného, co tam na začátku nebylo. Začíná povolovat. Asi si dodá odvahy a půjde s tím ven.
"Chtěl jsem, abys měl vedle sebe pořádného chlapa, ne tohle..." Brání se tomu ještě chvíli, když se zamračí sám nad sebou a upře pohled někam do strany. Teď se mu není schopný dívat do očí, protože sám ze sebe cítí určité zklamání.
"Hrozně těžko snáším samotu..." Začne nakonec sám od sebe.
"Trvá to už dlouho. Dokud jsou kolem lidi, zábava, všechno je v pohodě. Ale když si lehnu večer do postele..." +To o padajících stropech vynechám...+ Nemusí si myslet, že je ještě navrch úplně na hlavu.
"Když jsme spolu, mám pocit, že zvládnu úplně všechno, i tu tvoji práci. Nemůžu říct, že by mi nevadila, asi bych nebyl moc normální, ale jsem s tím srovnaný... a pak odejdeš. A najednou je všechno jinak. Nedá se to snést... Prázdný byt, to kde jsi... nic... Je to jako..." Luskne prsty o sebe. Vůbec neví, jak má slovy popsat, co se v něm odehrává. Jako by šel po zahradě, zakopl a spadl do studny. Vždycky to šlo jenom přechlastat... co taky jiného.

Uruha

Čeká od něj všechno, od odmítání a zdi, když mu nic neřekne, až po vztek, že mu do toho nic není. Prostě je připravený úplně na všechno.Tedy kromě utrápeného výrazu v jeho očích. Jemně nakrčí obočí, jak se mu vůbec ten výraz nelíbí a nejradši by ho hned smazal, i kdyby mu měl snést modré z nebe. Nadechne se dlouze nosem a pohladí ho palcem na čele a po obočí. Jedním pohlazení to všechno smést, možná.
"Ale já mám vedle sebe pořádného chlapa nebo máš pocit, že bych si s tebou jinak něco začal?" Pohodí vzpurně hlavou a našpulí vzdorovitě rty.
"Teď jsi podkopal můj vkus a to se nedělá." Pustí na něj svou elegantní hrůzu ale koutky mu cukají. On ho tak prostě vidí a jako správný chlap má jistě své mouchy, i když jsou to možná krapet větší masařky, než by mohl čekat. Jenže tohle si prostě nemohl odpustit. Aspoň jednu pochybnost mu hned vymazat z hlavy. Položí si znovu bradu na jeho hruď a čeká, co přijde. Nespouští z něj kočičí oči, někdy výraz ve tváři prozradí mnohem víc, než slova. Hide se ale rozhodne mluvit na rovinu a tím prohlášením o samotě ho trochu vykolejí. Nedá to na sobě znát. V první chvíli by se k němu nejradši přitiskl a řekl mu, že budou pořád poslu ale to přece nejde. Uru musí pracovat a Hide chodit o školy, budou se muset naučit bez sebe chvíli vydržet.
"Hide-chan." Zavrní měkce. Nečekal, že si v sobě nese až takové pocity. Snaží se přijít na to, jak mu s tím pomoct.
"Je to jak černočerná tma, světlo nikde." Pokračuje v jeho slovech, jak se snaží definovat jeho pocity. Je to složité. On sám samotu snášel dobře, vlastně za ni byl občas rád, tedy do té doby, než tu s ním je Hide. Samozřejmě se mu neskutečně stýská ale dokáže se s tím srovnat, těžko ale ano.
"Mrzí mě, že si to uvnitř sebe neseš…" Pousměje se smutně.
"Ale jsem rád, že to vím. Děkuju, žes mi to řekl." Líbne jej na špičku nosu a mazlivě se otře tváří o jeho hrudník.
"Jen musíme přijít na způsob, jak nad tím vyzrát." Nenechá se odradit bezvýchodností situace, určitě se najde řešení toho všeho.
"Společně hm?"  Nožkou po přikrývkou pohladí jeho holeň a pokračuje dál až k chodidlu.
"Hide-koi, jestli ti s tím někdo pomůže, tak to budu já a ne alkohol, ano?" Ne, nechce ho moralizovat ani mu říkat, co má dělat. Jen by ho nerad viděl v podobném stavu jako dnes.
"I kdybych ti měl každý den nahrát video, aby ti nebylo tolik smutno." Nejradši by mu řekl, že mu o přestávce zavolá ale on nemá přestávky. Tohle je dost nevýhoda proti jinému zaměstnání. Představa, že odběhne od klienta v nejlepším, protože potřebuje zavolat příteli…to by asi nešlo.
"Mohl bych ti říct, že nebudu pracovat ale..víš sám moc dobře, že to nejde." Sklopí trochu omluvně pohled, nic jiného neumí, nic jiného nikdy nedělal.

Hide

Na okamžik zavře oči pod jemným dotykem Uruhova palce. Je to příjemné, jako všechno, co dělá. Tiše se zasměje jeho prvotnímu lamentování.
"Ale to jsi přece nemohl vědět. Ještě jsi mě neznal..." +Pořád je toho tolik, co o sobě nevíme...+ Stejně vůbec nechápe, co on, ve svém, věku, vidí zrovna na Hidem... Uru za něj nakonec dokončí jeho nakousnutou větu a on přikývne. Je to tak a je rád, že přistoupil na tenhle druh konverzace a místo nějakých všeobecných řečí se ho snaží doopravdy doplnit.
"Dělo se to i před tvým příchodem, ale to mi nešlo o tolik a každému bylo jedno, jak si to léčím..." Nechce se litovat a teď to tak zní. Panebože, je k pláči. Tím spíš, že je zlaté dítě, co má všechno. Čím si asi musel projít Uruha a takhle nefňuká. Jenže on si v ty chvíle prostě nedovede pomoct. A to ještě netuší, jak daleko s tím alkoholem je. To už by doopravdy utíkal. Hmm, to si teď rozhodně nechá pro sebe. Musí mu to nějak nadávkovat nebo to skrýt. +Nebo s tím nějak přestat...+ Přikývne na jeho slova o tom, že musí společně přijít na to, co s tím a pro tu chvíli mlčí. Ještě pořád hledí někam stranou, hodně pohlcený vlastními myšlenkami. Mírně zvedne koutky nahoru, když ho Uru pohladí nožkou po holeni a konečně se na něj zase podívá, když si vymezuje svou pozici nad alkoholem. Rád by mu to slíbil, ale není si jistý, jestli umí tenhle slib splnit tak snadno. Usměje se ještě o něco víc, když Uru zmíní třeba to video. Mohl by se na něj dívat v posteli pořád dokola, pouštět si jeho úsměv. Jenže to video nebude mít deset hodin jeho pracovní doby... A pak pronese něco, co v něm zažehne jistou naději a v jeho očích se rozsvítí nový plamen. Chvíli mne rty o sebe.
"Třeba bych to dokázal za oba..." Nadnese velmi opatrně. Je mu jasné, že Uruhovy náklady jsou asi opravdu velké, ale on taky už brzy skončí školu, je to asi rok a půl a pak se začne starat sám a kromě toho jeho nemalé dědictví... Třeba by to bylo dost, aby to i jemu bylo dost a do podobné práce vážně neměl chuť chodit? Pokud to bylo jenom o penězích? Proboha je jedno z nejmovitějších dítek v Tokyu!
"Chceš mi říct ty, odkud jsi přišel a proč potřebuješ domů posílat tolik?" Otočí téma plynule na něj. Musí být opatrný, nerad by ho urazil, ale má ho platit on nebo nějací cizí chlapi? To je snad on ta lepší varianta, ne?

Uruha

V první chvíli se na něj jen hřejivě usměje, když mu prozradí, že je alkohol lékem na samotu. Mohl si myslet, že to má nějaký hlubší základ a nepletl se. Jen nepatrně pokývá hlavu a promne si rty o sebe.
"Najdeme způsob, jak to léčit jinak." Vlastně si to tak trochu umanul ve své hlavě a jako první s dá za úkol zjisti, jak moc je ten problém velký. S tím by měl rozhodně začít, pokud na tom chtějí pracovat společně. To ještě Hide neví, jak dokáže být umanutý, když si něco vezme do hlavy a tohle má teď cedulku s číslem jedna.  Trochu se zaobírá vlastní hlavou a maluje pořád kolečka a různé obrazce do jeho hrudi, jak přemýšlí, co si s tím počít. Ani na vteřinu ho nenapadlo, že by to neměl chtít řešit nebo to kvůli tomu vzdát, právě naopak. Hide si u něj získal tak tisíc bodů jen tím, že k němu byl tolik otevřený. Nechává víčka na několik vteřin klesnout, když se nad nějakou možností víc zamyslí a pak to přijde. Měl s tím počítat. Hide není z chudé rodiny ale pořád studuje a chtěl by se o něj starat. Zvedne oči a překvapeně zamrká.
"Hide-chan." Zavrní měkce a podívá se kamsi vedle sebe. Není to vyloženě jeho radost, čím se živí a dost dlouho si vystačil s pocitem, že je přitažlivý pro ostatní, aby byl spokojený. Jenže teď se ho z clubu snaží očividně dostat. Není to tak, že by se práce držel zuby nehty ale zase viset někomu na krku a navíc by nevisel jen on sám.
"První musíš dostudovat a bude to náročné se mnou v posteli, tomu věř." Zamluví to trochu, když stočí rozhovor na svou náročnost. Už teď Hide zameškal dost, protože byl s ním a před chvíli ho přemlouval na další dva dny. Pochybuje, že ať byli Hideho rodiče jakýkoliv, platili by jim život společně s Uruhovou rodinou. Další otázka je vlastně očekávaná a tentokrát je to, komu se do toho příliš nechce. Má svou rodinu rád ale nerad vzpomíná na svůj život v mládí. Nebylo to špatné ale není o co stát, hlavně co se týče finanční stránky. Brigády do noci a na černo, neustálé ohlížení jestli si koupí o něco navíc nebo ne. Nepatrně se ošije nad tím, co se mu prohání hlavou. Možná je to pokrytecké a měl by být rád za klidný život ale tak on přemýšlet nedokáže.  Žije tak jak žije a dostal se tam sám, tedy díky Takesimu, který si ho před mnoha lety všiml v jednom z lepších barů, kde dostal brigádu a nabídl mu práci.
"Jsem z kraje Tokya, tam kde už ani není poznat, jestli jsi mimo město nebo ne." Pousměje se ne příliš vesele.  Tam prostě nikdo nechce žít dobrovolně.
"Nebylo na tom nic špatného, jen já tak prostě žít nechtěl." Je vidět, že se mu o tom nemluví snadno, tohle je pro něj prostě minulost. Věci, ke kterým se nevrací.
"Nechtěl jsem denně přemýšlet, jestli si můžu dát doma o porci nudlí navíc nebo ne." Ušklíbne se.
"Jakmile jsem mohl začít pracovat, tak jsem šel, abych pomohl mámě s nájmem a oblečením pro sestru. Jenže jsem pracoval od rána do večera a žádný yen navíc. Padáš únavou, stejně je to málo a já to tak nechtěl. Pak jsem se dostal k práci v clubu, hned z první noci jsem si mohl koupit skoro celý šatník." Záměrně vynechá, že ten šatník dostal darem ale kdyby to přepočítal, vyšlo by to stejně.
"Z těch dalších pronájem menšího bytu a polovinu nájmu domu mé rodiny. Jen tak, jak když luskneš prstem, všechno se najednou otočí a čím víc máš, tím víc o to nechceš přijít." Mluví tiše ale je vidět, že nad tím přemýšlet už mnohokrát. Taky už je starší, není vůbec jasné, jak dlouho se svým tělem zvládne živit.
"Sestra chtěla na školu a já jí můžu pomoct. Mě to nikdy nelákalo ale pro ni to byl splněný sen. A já jí to můžu dát. Můžu pro ni něco udělat, aby nemusela žít jako dřív. Zvykneš si, co je tvou prací a prostě to přestaneš vnímat. Je to jen a čistě práce, nevidíš na ní nic špatného, i když se tím nechlubíš na počkání." Snaží se mu vysvětlit svůj pohled na věc.
"Vděčím své práci za hodně. Jiní by to odsoudili ale já si toho vážím. Je to k pochopení?" Nakrčí jemně obočí. Vůbec neví, jestli to někdo dokáže pochopit.

Hide

Chviličku prostě jen hledí před sebe a natahuje uši po tom, co Uru odpoví. Podvědomě vnímá doteky jeho prstů na hrudi, sám ho škrabká po zádech a Uruhovo vydechnutí je něžné. Trochu diplomatické, ale nezlobí se. Připomene mu jeho studia a ten dovětek přinutí Hideho, aby se zasmál. Ano, to už se vlastně děje. Jediná věc, u které má zrovna mozek, se válí vedle něho v posteli. Celé dny nemyslí na nic jiného, než na něj a na sex s ním, učení pěkně fláká a chození do školy flákat začíná. Nemá v plánu s tím seknout, otec by ho přerazil, ale menší dovolenou snad zvládne ne? Otázka je, co pro jeho mozek a penis bude menší dovolená. Mohl by mu naslibovat, že k tomu vezme ještě nějakou práci, ale ruku na srdce, byl by tak zodpovědný? A viděl by ho pak vůbec? Ale Uru by tam nemusel... Tohle musí nějak vymyslet. To, že je Uru z kraje Tokya mu divné nepřipadá, ale jakmile zmíní z jakého kraje přesně, začne se tvářit vážně. Bylo to v podstatě gheto, i když v japonských, celkem slušných poměrech. I tak ale odtamtud vycházelo hodně kriminality a o pořádné střeše nad hlavou asi mohl mluvit jen málokdo. Nikdy tam nebyl, jen to viděl v televizi. Když Uruha svoje vyprávění rozvine, je mu jasné, co tím myslí. Hodně mladých Japonců dřelo do úmoru víc jak dvanáct hodin denně, aby byli schopní zaplatit nájem a jídlo a to pořád nemluvili o tomto místě. Prostě využil svoji největší sílu, vlastně ho chápe.
"Máš sestru?" Vytáhne si z toho to nejlepší. On byl jedináček, ale to už Uruhu možná napadlo. Ze všeho dalšího, co mu říká, si umí domyslet, kolik mu Mihrunisa dává, byly to neskutečné peníze. Pro ty kluky tam v podstatě za nic, z krytím a zdravotními kontrolami. Žádný špinavý podnik. Který z nich tomu mohl odolat? Stačilo být jen jedním z nejkrásnějších a nejšikovnějších.
"Je to k pochopení." Řekne mu nakonec měkce a je rád, že si o tom nakonec promluvili. O sobě samotném i o Uruhovi, protože teď mnohem lépe chápe jeho motivaci a dokáže se na to podívat taky jeho očima. A to mu do teď nešlo. Prostě si ploše myslel, že je to o tom, že ho to baví a o všem tom luxusu a pozornosti, ale pravda je mnohem hlouběji a mnohem víc pochopitelná, než se zdá. Hide se bude muset opravdu hodně snažit, aby ho odtamtud dostal, aby mu byl schopný zajistit nějakou náhradu. A do té doby by na něj neměl naléhat, ani mu nic vyčítat. Tohle bude čistě na něm. Nakonec si dlouze zívne.
"Miluju tě, Uru-chan... na tom jediném záleží..." Broukne tiše, než se trochu pohodlněji uvelebí a zmačká si ho do obětí.
"Pojďme spát." Hlesne.