Gackt x Uruha - Uru-chan... pávi bývají hodně slyšet...- Část 1.

(Gacktova rezidence)

Gackt

Nad její postelí prostáli celé dny, za chvíli skoro týdny. Peníze nezmohly v téhle beznaději vůbec nic a Gackt se propadal čím dál tím víc do sebe, zatímco venku začínala zuřit válka, které by se měl prioritně věnovat. Média psala o tom, že Mirai je mrtvá, ale žádný pohřeb se prozatím nekonal. Na živu ji držely přístroje a on je odmítal nechat odpojit. Naděje umírala poslední a když jde o vaše dítě, myslel si, že neumře nikdy. Občas nemluvil celé dny a domácnost řídil Uruha. Část se snažil delegovat taky na Ju-kena a ty, kdo byli rodině nejblíž, ale začínalo se šeptat, že Gackt slábne a bylo by jednoduché se ho zbavit, protože už nemá dost síly, aby vyhnal Čínu z Japonska. Nejhorší na tom bylo, že měl stavy, kdy ho to nezajímalo a Uruha s ním musel párkrát hodně zatřást, aby se zase probral a něco s tím dělal. Dnes ráno to došlo tak daleko, že když se dostali domů, vysloveně se pohádali. Jejich domácnost uměla být plamenná, když se Pávovi něco nelíbilo, ale jestli něco nesnesl ze všeho nejvíc, tak to byla bezmoc, hrozba ztráty postavení a majetků a především ducha jeho lásky. Nakonec před něj bouchl noviny, ve kterých se dočetl, že někdo spáchal atentát na Rudého Draka, a to v den, kdy se vrátil do Tokya. I jemu šlo o rodinu, i on ztratil hodně svojí síly a nebyl den, aby jim Sugizo neradil spojit s ním síly pro vyšší dobro. Uru ho s tím vyšším dobrem nejdřív poslal do patřičných míst, což vzácně zvedlo Gacktovy koutky, protože miloval jeho hrdost, ale pak s tím přišel i Ju-ken a oba byli pořád neodbytnější. Všechny ty porady, důvody proč ano a proč ne, všechny plány jak to zvládnout sami... Nic neneslo ovoce. Přesto byla pro Gackta představa, že za Drakem přileze a skloní se, naprosto nepřijatelná. Nemohl tušit, že se jeho tajemník s kobrou na zádech rozhodl jednat na vlastní pěst a to nejen díky svému skrytému vztahu s protivníkem. Oba už čile šeptali do oušek svých pánů a připravovali terén pro setkání. Druhá strana se dokonce domnívala, že ani jeden nepřijdou o tvář, pokud do Japonska pozvou všechny, se kterými měli staré spory a mohli by jim být nějak užiteční. Odpustit křivdy, darovat domy, sjednotit se... Takových bossů bylo hodně, většinou vládli ve svých vlastních městech, ale potýkali se s tím samým nepřítelem. Spory byly krvavé, policie dýchala na záda všem a obchody nešly podle představ. Už mu málem utekl do zenové zahrady s tím, že nutně potřebuje meditaci na uklidněnou, ale Uru prokoukl jeho útěk a zastoupil mu cestu s rukama na prsou. Gackt ho sleduje ledovýma očima a odhaduje možnosti. Ty nehty jsou ostré... Jazyk taky. Asi tak před dvěma vteřinami se dozvěděl, že to skoro vypadá, jako by vyhasínal jeho vnitřní oheň a to bylo něco nepřípustného pro Gacktovo ego.
"Takže mám být hrdý a před nikým neskloněný vůdce, co přijde odprosit Rudého Draka? Nebo jak bys to udělal ty?" Mračí se na něj a Uru mu to vrací. Nebylo to poprvé, co začínal mít obavu, že mu s takovou může Uruha odejít a je to asi tak to jediné a poslední, kvůli čemu má opravdu strach. To on je jeho motivací, může přijít o všechno, možná přijde o dceru a kdyby přišel o něho... Je jeho hnacím motorem pro všechno.
"Uspořádám to setkání. Tajně... V chrámu Izumo-Taisha." Řekne nakonec. "Pozveme všechny. Úplně všechny." Řekne rezignovaně a tiše. Bylo to odsud hrozně daleko, budou muset letět na letiště do Izuma, ale chrám byl shintoistický, bylo to místo bohů a nikdo by si nedovolil narušit jeho klid zvýšením hlasu, natož něčím krvavějším. Zároveň to bude dost daleko, aby je protivník nevyčenichal. A co víc, s takovou dostane Drak pozvánku, aniž by to vypadalo, že Gackt leze jenom za ním a prosí ho. Pokud nepřijde, ať ostatní vymyslí něco lepšího.

Uruha

Uruha si den ode dne připadal, že má stále méně síly. Jediné, co ho drželo ve stavu patřičné bdělosti, bylo Gakkovo rozpoložení. Od události na promoci Mirai to bylo den ode dne horší a pomalu ztrácel naději, že je z toho cesty ven. Uzavřel v sobě všechny pocity beznaděje, aby byl Gacktovi tou nejlepší oporou a zkoušel různé věci, aby jej přiměl vrátit se na trůn a zavládnout pevnou rukou, jak to uměl jen on. Trápilo ho to, často se v noci vykradl z lůžka, aby sedával u dveří na terasu a sem tam zabloudil i do zahrady, tam přece pávi patří. Hledal zde potřebný klid, ale ten nepřicházel. Poslední, co mu zůstávalo, byla jeho hrdost a odhodlání, že společnými silami vše dopadne v jejich prospěch. Ani jeho netěšila myšlenka, že by měl spojit síly s Drakem. Nebylo to tolik o hrdosti, jako o strachu podívat se mu do očí. I po těch letech nikdy nezapomněl, odkud pochází, kde začal svůj život ve spárech mafie. Hide byl ten, kdo mu dal první domov, aby mu všechno později hodil na hlavu a šel za svým srdcem. Teď ale krvácí, jak pomalou ztrátou Mirai, tak i postupným hroucením jeho Krále. Jiná cesta prostě není. Rozhodl se právě před chvíli, že to dnes rozsekne. Buď Gackta přesvědčí nebo je s nimi všemi konec a to prostě nedopustí. Čas je nemilosrdný, a čím déle budou otálet, tím se víc rozmáchnou špinavé ruce Číny a to nesnese už vůbec. Ušklíbne se, když mu dojde, že se mu snaží zmizet přímo pod nosem a stačí jen pár obratných pohybů ve stínech, trochu svého umění, které za ty roky rozhodně nezapomněl a ocitne se před vstupem do zahrady. Prostě a jednoduše ho předběhl. Hrdě pohodí hlavou, když se ho zeptá, co by dělal on sám. Stiskne rty k sobě, když mu nadhodí jednu možnost a ne, ani jemu se nelíbí, že by se měl před někým Gackt sklonit. Může pokleknout, když se svlékne u nich v ložnici, ale to je tak celé.
"Poslední, kdo by chtěl, aby ses před někým skláněl, budu já Ga-chan." Odpoví mu bez váhání a mračí se na něj ještě o to víc. Jak kdyby to nevěděl. Jak kdyby netušil, jak moc ho chce vidět zase v plné síle a jako postrach Tokya. Jeho výraz v prvním okamžiku nepovolí, když mu začne sdělovat nový plán.
"No výborně, to se vážně musím mračit, aby tě něco podobného napadlo?" Neodpustí si poznámku a mávne rukou před svým obličejem, něco ve stylu, víš, jak budu s takovou za chvíli vypadat. Netrvá to ale dlouho a nakloní hlavu na stranu, nechávajíc prameny padnout přes rameno. Pomalu se rozejde jeho směrem s jemným zhoupnutím v bocích a poupraví si rukávy kimona, které už jen málokdy odkládá. Všechno z nejlepších materiálů, většinou vybírá ty, které doplňují barvu jeho očí, nebo aby ladil ke svému Králi.
"Neztratíš tvář a dosáhneš svého Ga-chan. Myslím, že je to skvělý nápad." Přikývne krátce a pohladí jej po tváři. Mezi obočím se mu objeví další vráska. Však on ví, jak Gackta celá situace ničí a hlavně zranění Mirai. Jejich holčička, tohle se prostě stát nemělo.
"Je na čase rozprášit tu čínskou špínu." Sykne nevraživě a nenávist z jeho hlasu doslova sála.
"I kdyby to mělo být s Drakem." V očích se mu objeví něco jiného, zvláštního. Možná trochu opravdového strachu ale odvrátí oči, aby z toho nic neviděl.
"Jedno společné vítězství z vás přece ještě nedělá bratry nebo ne?" Pokrčí krátce rameny. Možná by mohlo? Jak by se s ním vídal s vědomím, že ho kdysi zradil. A Miyavi? Nakonec to bude pro něj daleko těžší, než se na první pohled může zdát.
"Myslím, že nám všem zhořkne přípitek, až se to celé domluví." Protočí očima v sloup a jemně se pousměje, než se horní polovinou těla opře o to jeho.
"Pátek třináctého. Hm, ideální den. Pro ty pověrčivé to bude procházka peklem." Uchechtne se, když trochu povystrčí bradu a zlomyslně na něj mrkne.

Gackt

Rozhodí rukama a nasadí výraz Nejspíš ano. Očividně ho dokáže nakopnout jenom zničená Uruhova pleť. Kromě toho teď ten plán zněl jako ta nejjednodušší a nejdřív se nabízející věc pod sluncem, ale přimět všechny ty hrdé muže, aby dělali něco společně je mnohem větší problém, než by se mohlo zdát. A bez nich to prostě nepůjde. Gackt nejdřív musel přesvědčit sám sebe a všem bylo jasné, jak dlouho trvalo jenom to.
"Pokud přijde." Odtuší hned, jakmile to Uruha řekne a shlédne do jeho krásné tváře, která je teď tak blízko. Ani po deseti letech se nezměnila, nezestárla, jen trošku vyzrála. Sleduje jeho tvář a ví, moc dobře ví, že pro něj to bude také velmi osobní. Z úplně jiného hlediska. Býval jeho pokrevním bratrem a něco takového se neodpouští. Drak by mohl zhatit jejich plán jenom tím, že by si vzal do hlavy Uruhův odchod k němu. A pokud chtějí pozvat opravdu úplně všechny... Možná se potkají ještě s jednou osudovou tváří. Protože podle některých zdrojů byl Aoi až moc živý, na rozdíl od lidí v jeho okolí. Schovával se opravdu dobře, ale v poslední době se množily zvěsti o jeho tajné identitě a o tom, s kým celých deset let šťastně žije. Gackt nechápe, jak se jim útěk za hranice povedl, ale očividně měli štěstí. A jeho dovednosti byly velmi cenné. Při otázce o bratrství se musí doopravdy zamyslet. Kdo ví, co se bude dít po tom, až vyhrají. Protože oni vyhrají a pokud ne, už jim to bude jedno. Budou zase válčit o to, kdo má víc na vrch? Nebo k sobě najedou nějakou nepochopitelnou cestu? Ke komu by se přidali ostatní? To bylo příliš mnoho nejistoty a svůj osud nikdo z nich neznal. Zvedne dlaně a jemně jimi sevře Uruhovy paže, když ho po nich několikrát pohladí nahoru a dolů.
"To máš pravdu." Přikývne tiše a pak ho k sobě přivine celého, když se Uru tak přitulí. Po té předchozí hádce je to skoro s podivem, dokázal dlouho trucovat. Tiše se zasměje, když Uru navrhne i datum. Koneckonců byl to křesťanský den smůly, co on s tím jako budhista? Ale pro ten černý humor...
"Dobře." Odsouhlasí mu to, protože mu chce udělat radost a jeho škodolibost klidně podpoří. Uru má pravdu. Pokud by měla Mirai zemřít, nesmí se to stát nadarmo. Byla to jejich vina. Cosi v jeho očích se zakalí a zamrzne.
"Je na čase se pomstít." Zašeptá mu do ucha. Vystřílí je všechny jenom kvůli ní. Pomsta by ho mohla zaslepit, ale on dovede být opatrný a trpělivý. Najednou se mu do žil vlije nový elán, nový cíl, životní cíl. Půjde a vyvraždí pro ní nový Ráj. A v ten okamžik - je zase zpět.

Uruha

"Přijde." Sdělí mu svůj vlastní názor na Drakův příchod.
"Minimálně si poslechnout, co se bude dít. Je na tobě jej přesvědčit." Odtuší s nepatrným ušklíbnutím, ale navzdory svým myšlenkám se spokojeně schoulí do jeho náruče. Tady je mu nejlíp, tohle je jeho domov a nikdy by ho za nic nevyměnil. Cesta k tomu byla nebezpečná, ale o to víc si váží každé vteřiny, kterou můžou strávit společně. Jeho Král, jeho láska, kterou nedokáže nic změnit. Zahořel pro něj tak rychle a ten plameny nikdy nevyhasl ani se nezmenšil, právě naopak. Stal se mnohem větším a Uru ví, že nikdy nezhasne.
"Myslím, že podobné setkání už tu dlouho nebylo. Bude to legendární, hodné Krále." Usměje se mírně, ale pořád se mu v očích objevuje zvláštní strach. Jak kdyby jediná událost byla milníkem celého jejich života. Ale ono to tak v podstatě je. Když se to nepodaří, budou dál bezvýznamně válčit proti silnému soupeři. Někde v hloubi duše prostě ví, že bez spojenectví tuto válku nevyhrají. Sugizo měl pravdu, to mu klidně přizná, aniž by tušil, že on už v jistém spojenectví žije. Pamatuje si dobře na scénu v rezidenci, kdy s pro něj Miyavi přišel, ale nepřikládal tomu takovou váhu, jak by nejspíš měl.
"Myslíš, že přijedou i oni?" Zeptá se jej zvědavě, protože i k němu došly zvěsti o Lišce a Labuti. Byly to dost věrohodné zdroje, i když i ty se mohly mýlit. Nějak ale podvědomě tuší, že opravdu žijí někde daleko.
"Nerad to říkám, ale hodili by se nám, oba dva." Utrousí s nespokojeným mlasknutím. Ať si Labuť kouká, na koho chce, ať ani nezkouší mrknout na Gackta, pokud přijde. Jak jde o něj je hrozně majetnický.
"Ga-chan, chtěl bych tě o něco poprosit." Kousne se do rtu, když ho napadne jedna věc. Pokud ho Drak uvidí, je dost možné, že si svůj jazyk neuhlídá a tuší, že by to mohlo mít katastrofální následky. Má obavy, aby Gackt nezahodil jedinou šanci, jen kvůli jejich hrdosti. Kvůli němu. Nikdy o nic většinou neprosil ale teď je ta pravá chvíle, aby se to stalo.
"Ať Drak řekne cokoliv…" Odmlčí se krátce, aby si pečlivě rozmyslel, jak to celé bude formulovat.
"Neznič tuto možnost jen kvůli tomu." Dodá ještě naprosto vážně, než protáhne paže kolem jeho šíje a spojí prsty, nechávajíc paže volně viset, přes jeho ramena.
"Je v sázce příliš a já chci zpátky svůj domov." Vypadá teď smutně. Miloval Japonsko, vždycky bude a teď se to rozlézají jako mor a ničí ho. To prostě nesnese. Gackt zdá se potřeboval podobný rozhovor a hlavně uvědomění, co je nutné udělat. Jak kdyby v něm postupně rostlo odhodlání, kterého dřív měl tolik.
"Chyběl jsi mi." Zavrní spokojeně, když si prohlédne rysy jeho tváře a otře se rty o ty jeho.
"Hrozně jsi mi chyběl." Dodá ještě skoro plačtivě, protože teď je přesně ten čas, kdy konečně může přestat být jeho oporou a role se na moment vymění. Jak do teď Královna hýčkala svého Krále, potřebuje jeho konejšivou náruč, aby si mohla chvíli odpočinout. Teď může, dokud je nikdo nevidí. Zaboří tvář do jeho ramene a tiše si povzdechne.
"Těším se, až to celé skončí." Broukne ještě a stočí rty ke Gakově šíji, kterou smyslně políbí.
"A budeš mít zase čas na ty podstatné činnosti. Se mnou." Otře se špičkou nosu o jeho kůži a nyní už vydechne o trochu spokojeněji.

Gackt

Ano, je to na něm, na nikom jiném, ale pokud si Uruha myslí, že má sílu je všechny spojit, pak ji doopravdy má. Nikdy mu neříkal věci, které podle něj nebyly pravda, jen aby mu udělal radost. Znovu se pousměje. Ne, něco takového se dlouho nestalo, rozhodně ne této generaci. Kdo jiný by měl všechny hostit, než právě Král. Alespoň jim připomene, kdo tu stále vládne. Mírně pozvedne obočí, když si na ně vzpomene i Uruha.
"To nevím, nemyslím si, že jim tahle země ještě něco říká, ale pozvánku jim pošlu." I on ví, že hodili. Ale návrat je pro ně risk, jaký ve svém postavení nemusejí podstupovat a pro koho? Pro něho? Pro Draka? Oba dva je zklamali, málem zabili, Ino a Aoi jim nedluží nic. I když dal kdysi Aoimu všechno, co měl. Buď přijedou, protože půjde o rodnou zem nebo budou předstírat, že to nejsou oni a ani neodpoví. A pak přijde Uruhova žádost. Zní to velmi vážně. Dlouze se mu podívá do očí. V první chvíli tak docela nepochopí, že by mělo jít přímo o Uruhu, domnívá se, že to myslí všeobecně, ale nějak se mu nezdá, že by ho takto nabádal jenom kvůli tomu. Dlaněmi sklouzne z jeho paží na pas, který sevře o něco pevněji. A pak mu dojde, že Drak byl vždycky velmi impulsivní a provokativní a jakmile uvidí svého bývalého bratra, mohl by se chovat skutečně nepřípustně. Na krátko se podívá někam nad Uruhovu hlavu a stiskne rty, protože jakýkoliv špatný pohled na Páva trestal, natož slovo o něm. Pár lidí přišlo o jazyk a kdyby mohli, mluvili by o štěstí. Dlouze se nadechne a neochotně přikývne.
"Jenom proto, že se musíš vrátit do bezpečného hnízda. Takhle to dál nejde." Řekne nakonec a pookřeje, když mu najednou Uru řekne, že mu chyběl. Ano, i on v sobě cítí tu změnu, nový zrod.
"Pššš, Uru-chan, vím, že jsem se k tobě v poslední době nechoval, jak si zasloužíš. Všechno bylo na tobě a já jsem tě zklamal, ale to se teď změní. Promiň mi to." Řekne mu upřímně a je to snad první jeho omluva po celých letech. On se prostě nikdy neomlouval, nedělal chyby... Vidí na Uruhovi tu úlevu, že se konečně bude moct zase opřít o svého muže, tak jak se očekává a jak mu náleží. Nikdy to neměl nechat dojít takhle daleko a bude si to ještě dlouho vyčítat. Jednou dlaní si ho k sobě přivine za temeno, když si o něj Uru opře tvář a druhou ho konejšivě hladí po zádech. Na krátko zavře oči pod jeho horkými rty na krku, než se pousměje a otře se tváří o jeho vlasy.
"Už to nebude trvat dlouho. Pojď." Řekne mu, když ho vezme za ruku a pomalu ho vede do zahrady. Kráčí poklidně, prsty propletené s jeho a vede ho na ten most, přes který spolu kdysi kráčeli společně, když mu Uru řekl, že tu chce zůstat. Ti kapři dole v jezírku jsou pořád ti samí. Tak jako oni dva. Jeho kroky se tam ale nezastaví, to až v altánku v části zahrady, skryté vegetací. I on mu moc chyběl. Od promoce spolu nebyli... Nebyly na to myšlenky. Trochu ho zatahá za výstřih kimona, když se zastaví pod stříškou a v jeho očích začíná být patrný chtíč.

Uruha

Jen tichým zavrnění mu odsouhlasí odeslání pozvánky. Měli by ji mít, ač Aoiho nemá potřebu vidět i on byl součástí toho všeho, stejně jako Inoran. Pro něj byl původ něco, co nikdo nedokázal změnit, ale ne každý to viděl stejně. I to je jeden z důvodu proč si Gakka tolik váží. On ctil jejich zemi, tak jak snad ještě nikdo, koho potkal. Bylo a je to pro něj velmi důležité. Neskutečně se mu uleví, když mu jeho žádost Gackt odkývá. Ví, že svůj slib neporuší a Uru se konečně může vnitřně uklidnit. Toho se obával snad nejvíc. Je si jistý, že s hrdostí odolá pohledu Draka, i když to nebude nic příjemného, ale nesnesl by pomyšlení, že zničil možnost vše urovnat. Stačilo by málo, aby se to celé nepokazilo pro pár špatně vyřčených slov.
"Arigato." Z jeho hlasu zní nefalšovaný vděk, i když je ono slovo vyřčeno do Gakkovy kůže. Má plný nos jeho vůně, které se nedokáže nabažit. Byl vedle něj denně a stejně mu nezevšedněla, ani po těch letech.
"Není důvod k omluvám." Broukne měkce, když se nechá ukonejšit v jeho náruči a pak se mírně odtáhne, aby se mu podíval upřeně do očí.
"Nejsem rád, že jsi zpátky kvůli sobě Ga-chan." Začne promlouvat tiše a měkce.
"Jsme rád kvůli tobě samému. Tohle jsi ty, jinak to ani být nemůže." Ujistí ho ale je vidět, jak moc si váží jeho omluvy. Skoro se mu z ní rozechvěly kolena.
"Navíc, od toho jsem přece tady, abych stál po tvém boku. Tvůj osobní plamen a nikoho jiného." Ga už jistě dávno ví, že nikomu jinému patřit nikdy nebude. Byl jeho od prvního okamžiku, kdy se jejich rty prve doopravdy spojily. Tehdy se rozhodl, že je jeho místo vedle něj a nikdy svého rozhodnutí nelitoval. Jen krátce přikývne, rozvlní své dlouhé, ohnivé prameny, když ho vezme za ruku a následuje jej jako celé ty roky. Oči mu padnou na most a na kapry, kteří si žijí svým vlastním životem. Poslední dny toto místo navštěvoval často. Hledal v něm sílu do dalších hodin, aby nepolevil ve svém snažení a vyplatilo se mu. Kráčí hrdě s bradou pozvednutou, ale oči mu těkají vedle sebe a užívá si pohled na svého muže. Je zase zpátky a on ví, že pokud to někdo zvládne, bude to právě on. Koutky se mu pomalu zvedají, jakmile pozná směr jejich kroků. Už si snad ani nevzpomíná, kdy tu naposledy byli, ale nikdy nedostal z hlavy chuť Gakkovy kůže, stejně jako pocity, když byli opravdu spolu. Postaví se proti němu a krátce shlédne k jeho prstům, které dávají jasně najevo, proč by tu být měli.
"Zpátky ve všech směrech." Neodpustí si poznámku, ale v očích má patrné vzrušení, které se tam objevilo téměř okamžitě. Jen si dovolí popustit svou vlastní povahu a kriticky se rozhlédne kolem s obočím pozvednutým v jasné otázce –Tady?- A vzápětí se tiše zasměje. Místo toho, aby se k němu přiblížil, od něj ustoupí a zlehka zatřepe hlavou, aby se prameny přelily přes ramena na záda. Sám zaklene prsty za vázání kimona a začne sám sebe velmi pomalu rozbalovat. Jen pro jeho oči, jen pro jeho potěchu. Nechá ze svých ramen sklouznout vrchní kimono. Jindy by hrozně prskal, že se válí na zemi ale teď…Chce vidět každou jeho reakci. Pak se pomalu začne zbavovat i spodního, čistě bílého.
"Možná bych mohl ještě chvíli počkat." Provokuje jej s blýsknutím v očích, ale navzdory svým slovům rozhalí látku a nechá ji viset podél boků. Odhalí tak, svou bledou, bezchybnou kůži a nahé tělo, aniž by upustil od svého hrdého postoje. Na jeho hrudi se zaleskne šperk, který vyměnil za všechno ostatní. Říkají mu srdce plamene, ale netuší, jak blízko jsou pravdě. Oválný tvar, vypadající jako kámen rudé barvy v sobě skrývá mnohem víc. Jedna jediná ukradená kapka Gakkovy krve, jen to stačí, aby ho nikdy neodkládal, ani za cenu vlastního života.

Gackt

Skoro nevinně se pousměje při té Uruhově poznámce, ale očima už přejíždí po těch dvou centimetrech jeho kůže navíc, kterou se mu tím pohybem podařilo odhalit. Pak pokrčí rameny, když Uru ohodnotí i výběr místa.
"Stydíš se?" Prohodí, i když oba vědí, že ne. Je to Gackt, kdo by nepřežil, že je někdo viděl, ne Uruha, a to proto, že jeho Královnu prostě nikdo vidět nesmí. Ani z dálky. A pokud uvidí a kdokoliv se to dozví... Ne, sem teď nikdo nepřijde a pokud ano, bude křičet už ode dveří na terasu. Pak však jeho prsty klesnou, když se od něj Uru vzdálí a on si ho celého prohlíží. Kimona mu strašně sluší. Podtrhují jeho ženštější stránku a zároveň jsou pořád mužná a elegantní. On je na ně prostě jako dělaný. Ty složitější mívaly mnohem víc vrstev, než dvě, ale podle výstřihu vidí, kolik je jich dnes a je za to rád. Miloval jeho vybalování, ale po takové době by kimonu hrozilo něco mnohem horšího, než pád na zem. On sám má stále sako a košili, protože přijeli rovnou z nemocnice. Látka na Uruhově těle se rozestupuje až příliš pomalu, ale v něm to jen dráždí a stupňuje touhu. Je jako predátor na lovu, vyčkávající, až bude nejvhodnější chvíle vyrazit a to si žádá svůj čas. První vrstva je dole, vzácná látka se položí k Uruhovým dokonalým kotníkům, kam taky patří a ta tenčí pod ní dokonale obepíná jeho štíhlé tělo. Zná nazpaměť každý tah jeho pokožky, ví co je pod ním a je to k zešílení.
"Nemohl." Řekne mu a jeho hlas je ještě o tón hlubší, než obvykle. Je to tak pokaždé, když si ho bere touha a hlad po něm. A pak se dlouze nadechne a podrží vzduch v plicích, když očima hltá celé jeho nahé tělo. To dokonalé, ploché břicho, neskutečně dlouhé nohy, elegantní postoj... a ano, to nejdůležitější samozřejmě taky. Jeho oči se naplní teplem, když si na okamžik podrží palec na spodním rtu jako malíř, který uvažuje, jak bude pokračovat dál, pak se pousměje a udělá malý krok k němu, aby ho mohl vzít za pas nejdřív jednou rukou a poté i druhou. Přitáhne si ho na sebe, tak aby se nahým klínem otřel o kalhoty a nosem přejede po jeho čelisti.
"Uru-chan... pávi bývají hodně slyšet..." Vydechne na jeho pokožku, hbitě uchopí lemy kimona tak, aby mu jimi skoro svázal ruce a na okamžik si ho tak podrží, když si ho zblízka prohlíží. Dva kroky dopředu a přiměje ho zacouvat k pohovce v altánu, na které je snad dvacet polštářů, do kterých ho položí a okamžitě zalehne. Nedá mu ani vteřinu na nádech, když se kolenem otře o jeho klín a dravě zaútočí na jeho rty, zatímco mu ruce stále drží tak, aby jimi nemohl pohnout. To mu bude vadit a jeho to baví. Drancuje jeho ústa, pere se s jeho jazykem a když ho přinutí dýchat rychleji, začne okusovat jeho hrdlo. Při tom boky naznačuje budoucí pohyb a týrá ho svou oblečeností na citlivé kůži.

Uruha

Miluje ten pocit, když na něj upírá ten hladový pohled. Dává mu tím najevo, jak moc po něm touží a to je přesně to, co chce a co potřebuje. Nesnesl by pocit, že pro něj není tím nejlepším a nejkrásnějším. Poslední doba k tomu všemu příliš nakloněna nebyla a on strádal. Teď si plně uvědomuje, jak moc. Jeho šelma, před kterou ostatní utíkají a on, páv si před něj klidně stoupne a ví, že mu nezkřiví ani vlásek. Ne tak, aby se mu to nelíbilo. Tiše si vzdychne, když ho vezmou jeho dlaně za pas a přitáhne si jej k sobě.
"Tak nedočkavý." Podívá se na něj skoro káravě, než se znovu tiše zasměje. Nenesl by, kdyby nebyl. Přišlo by mu, že ztratil své kouzlo. To se naštěstí neděje a on s první dotykem látky jeho kalhot a vlastně celého těla ví, že ho dnes bude slastně trápit. Užije si to za celou tu dobu, kdy kolem sebe jen chodili. Další vydechnutí, tentokrát mnohem hlasitější, když ho v podstatě sváže jeho vlastním oblečením. V klíně už se plně projeví, jak mu jeho blízkost chyběla, stejně jako se zrychlí Uruhův dech.
"Opravdu?" Pozvedne nepatrně obočí a jen lehce se mu pokusí vysmeknout. Trochu snahy se osvobodit, i když ví, že je to marný boj. Nedá mu přece ale nic zadarmo.
"To ty bys to měl vědět nejlépe Ga-koi." Broukne smyslně a provokativně, když povytáhne krk, aby se téměř dotkl jeho rtů.
"Řekni, jak daleko budou krvácet uši?" Pokračuje dál ve svém svádění, ale poslušně ustupuje před tlakem jeho těla.
"Ven ze zahrady? Na druhý konec Tokya?" Nepřestává mluvit, ani když společně s ním klesne do měkkých polštářů, skoro se v nich ztratí, kolik jich tu je. Chtěl pokračovat dál, ale nemá možnost. Oplácí mu dravé polibky, nechává se dobývat jeho rty, obratně vychází vstříc Gakkovu jazyku. Celé jeho tělo se rozhoří touhou po něm, jak kdyby se viděli po několika letech. Jak kdyby doteď byli každý na jiném konci světa. Klidně mu nastaví i krk a nechá ho, aby jej okusovat, přitom už hlasitě vzdychá. Tolik se na něj těší, tolik ho vzrušuje, jen jeho blízkost a to, co právě provádí. Brzo ho přivede k šílenství jen tím, jaký pohyb naznačuje.
"Neměl bys být v trestu spíš ty?" Popustí uzdu svému jazyku, když si do něj udýchaně rýpne, ale chtivě se pod ním vrtí a chodidlem nožky, kterou vyplete zpoza jeho těla, se ho snaží alespoň trochu dotknout co nejvýše, alespoň maličko mu vrátí jeho slastné týrání. Nadechne se prudce znovu, když mírně zavrátí hlavu, co mu to jen polštáře dovolí.
"Nepřestávej." Ozve se z jeho rtů jako první, když se snaží boky vyjít vstříc těm jeho. Nemá k tomu vůbec prostor, ale nedokáže si pomoct.
"Už nikdy." Slova se ztratí v dalším projevu jeho hlasivek. Slova jsou to jediné, co mu zbývá. Ruce použít nemůže, i když moc chce, tělo taky v podstatě ne.
"Copak ty už se netěšíš?" Zeptá se jej, už ho prostě chce a ví, že ho musí víc vyprovokovat, aby nemusel čekat příliš dlouho. Tohle je sice příjemné, až moc ale po takové době. Romantika může přijít později.
"Ty už jsi snad zapomněl, jak moc je naše spojení vždycky těsné?" Je těžké pro něj složit větu, začíná být úplně mimo z toho, co s ním Ga provádí.

Gackt

Musí se usmívat všem těm jeho slovům, i když zrovna nemá příliš čas na ně odpovídat. Krvácet uši... to klidně můžou, nejlépe až do Číny. Uruha jako biologická zbraň, to zní skoro jako námět na dobré porno. Jen by musel vraždit, kdyby ho někdo viděl.
"Já?" Řekne udýchaně a zní to opravdu překvapeně.
"Já si nikdy nezasloužím žádný trest..." Řekne mu sebejistě. Pravidla určuje on, tak kde by na něm byl? Cítí Uruhovy pokusy dostat jej taky trochu na kolena, slyší moc dobře jeho prudké vzdechy a ví, že se mu tohle moc líbí. A pak se ozve první prosba. Jak to mohli tak dlouho odkládat? Ano děly se strašné věci, ale oni dva byli ještě pořád na živu a živé bytosti neměly zase tolik času na vyhazování. Musí žít okamžikem ne tím, co už nejde vrátit, protože zítřek nemusí v jejich křehkém světě nikdy nastat. Vnímá pod sebou napínání Uruhova těla, ví přesně, o co se pokouší, i když je dobře zalehnutý a to ho dráždí a nutí ho chtít pořád víc. Tiše se zasměje svým hlubokým hlasem v blízkosti jeho ouška, když ho Uru začne hecovat, aby si ho vzal co nejdříve. Musí být vyprahlý. Oba jsou. To poslední mu ale způsobuje opravdové zatmění před očima. Samozřejmě, že nezapomněl, nikdy nezapomene a jen si to představí, skoro by se udělal. Nepřípustné!
"To je. Příliš velký úhoř v příliš úzké jeskyni." Pronese narážku na známé pořekadlo a konečně jeho ruce trochu uvolní, protože v tom saku už je vážně neskutečné horko. Společnými silami se s ním poperou, stejně jako s košilí, která je pod ním a pak si na okamžik mezi jeho stehny klekne na paty, aby ji stáhl z ramen a odhalil dobře formovanou postavu. U toho si prohlíží jeho dokonale elegantní tělo, ležící na polštářích a v bílém kimonu, ostře kontrastujícím s jeho ohnivými vlasy a tím šperkem. Uruhovy tváře už pěkně hoří a po jeho hrdle jsou rudé flíčky, značící jak moc ho rozpaluje. Musí si ten pohled vychutnat, zatímco si velmi pomalu a velmi dravě rozepíná poklopec.
"Možná bych mohl ještě chvíli počkat?" Vrátí mu jeho provokaci, zatímco se vyhoupne na kolena, aby kalhoty stáhl pod úroveň poloviček a klidně vystavil, co je pod nimi. Uru se taky jistě rád podívá na to, co je jeho a co tak dlouho neviděl. Jak by Gackt mohl dopustit, aby snad zapomněl? Olízne si konečky prstů, ale nezamíří do jeho klína, jak by se dalo čekat. Sáhne do svého a udělá sám na sobě několik pohybů, dobře sledujíc výraz v jeho očích.

Uruha

Má pocit, že se každou chvíli opravdu zblázní. Miluje, když ho takto dráždí a stejně by ho v tu chvíli nejradši zabil nebo spíš donutil, aby si pospíšil. Za ty roky moc dobře ví, co jeho tělo vydrží. S Gacktem v posteli je to opravdu skvělý trénink a stejně je přesvědčený, že jestli se brzo něco nestane, prostě exploduje touhou po něm. Chvěje se pod jeho doteky, vůbec neovládá své tělo a tiše vzdychá, dokud nepřijdou slova o úhořích. No jistě, něco podobného měl čekat.
"A jak se mu tam líbí." Opáčí mu, když poslední slabiku protáhne do hlasitějšího povzdechu. Těkne očima k těm jeho a uculí se spokojeně, když se konečně začne prát s tím neskutečně přebytečným oblečením. Konečně ho zase uvidí, moc ho chce vidět a jeho ruce, které se mu snaží s uspěchanými pohyby pomoct, jsou toho důkazem. Zavrtí se v polštářích, když si ho konečně může pořádně prohlédnut a kousne se do rtu, jakmile i jeho kalhoty opustí boky. Pomaličku sjíždí očima, hltajíc každý detail jeho těla a zastaví se až v klíně, kde se nějakou dobu zdrží.
"Mohl…" Odpoví mu jako prví, když se vrátí k jeho očím a provokativně se usměje.
"Ale já bych taky mohl za pár okamžiků úplně zapomenout, co bych měl udělat dál a kam tě třeba možná pustit." Zase si nehlídá jazyk, ale ví, že pokud jsou sami, je to povoleno. Nikdy by si nedovolil mu odmlouvat před očima ostatních. Byl sice hrdý, ale taky věděl, jak to v jejich společnosti chodí a kde je jeho místo. V tu chvíli se z něho stala dokonalá něžnější polovička, která vždy věděla, co říct a jak se zachovat. Elegantní, užíval si, být jeho ozdobou, stejně jako věděl, že není jenom to. Dovolí si ještě jeden pohled na celého jeho tělo, v očích už mu hoří plamen samotného pekla, jak moc hoří touhou po tom být konečně zase s ním. Nakonec to přece jen nevydrží, nemůže se na něj jen koukat, na to ho příliš miluje a chce si užít každý, byť jen nepatrný dotek. Prudce se posadí, setřepe poslední kousky svého oblečení a během sekundy ovine svá lýtka kolem jeho stehen a stáhne jej na sebe do polštářů a v tom samém pohybu ho přetočí na záda a vyhoupne sena jeho klín. Altánkem se rozezní jeho smích.
"To se dělá mě takto provokovat?" Zavrní roztouženě a asi i chtíč může za to, že v sobě dokázal sebrat poslední zbytky sil. Sevře stehny silně jeho boky a pohne se na něm v pohybu, kterými před chvíli týral on jeho.
"Nedělá." Odpoví místo něj a s krátkým zavrcením hlavu si spokojeně zavzdychá. Nehty zmapuje celý hrudník, aby vzápětí mohl dlaněmi s roztaženými prsty zase pokračovat nahoru, až k jeho tváři.
"Nemůžeš mě jen tak zapálit a pak chtít, abych klidně hořel." Sdělí mu v blízkosti jeho rtů, když se k němu skloní a znovu se klínem otře o ten jeho.
"Tvůj trest je touha po mě, Ga-koi." Broukne mu do ouška, než se narovná a tentokrát je to on, kdo ho provokuje doteky na svém těle. Nevynechá ani kousíček, stejně tak si neodpustí vlnění svých štíhlých boků.

Gackt

Jistěže líbí. Úhoři milují jeskyně a moc se jim z nich nechce. Obzvlášť z takovéto.
"To víš, je to tam jako prezidentské apartmá... i když tím jsem nemyslel zrovna rozlohu." Poškádlí ho a tiše se rozesměje, protože za chvíli za ty řeči asi pěkně dostane.
"Možná?" Nevěřícně pozvedne obočí nahoru, ale čím víc ho provokuje, tím spíš šlehají Uruhovy plameny do výšky. Brzy ho vydráždí natolik, aby se posadil a přitiskl k němu. Gackt ho okamžitě obejme oběma rukama a přivine do své náruče, zatímco se na něj ochotně pokládá. Uru je ale mrštný jako ten koi kapřík, když ho během okamžiku donutí k otočce na záda a teď je to Gackt, kdo leží v jeho hedvábném a voňavém kimonu. Blaženě se usměje, když sjede dlaněmi na jeho boky a chce mu odpovědět, ale Uru se na něm pohne způsobem, který ho přiměje hlasitě zasténat, zatímco si káravě odpoví sám. Vzápětí na to sykne pod dráhou jeho nehtů, za kterými zůstávají rudé šrámy, ale ty jsou vzápětí ukonejšeny jemnějším dotekem a Uuhovy rty se ocitnou blízko Gacktových. Dlaněmi z boků sklouzne ještě níž, až na jeho zadeček, který pevně stiskne.
"Ale každý oheň je dobrý sluha, ale špatný pán, víš Uru-koi?" Broukne mu v odpověď. Bože, on má pravdu. Nebe nad ním ví, že to tak je. Chvíli ho sleduje, jak si pohrává sám se sebou, naznačuje hříšné pohyby na jeho klíně a v podstatě ho částečně nechává sedět na svých dlaních, než mírně zatne svaly na břiše, aby se mohl nepatrně natáhnout a nepokrytě do něj vklouzne dvěma prsty. V tu chvíli si volnou dlaní pomůže proti sobě, skoro ho na sebe znovu hodí a rozhodně mu nedaruje nic jenom tak. Jeho koutky se opět zvednou výš, když ho začne mít zase v hrsti, protože jeho dráždění je intenzivní a poměrně rychlé. On už moc dobře ví, kde má Uruha všechna ta citlivá místa poschovávaná a dneska jim nedá klid na odpočinek.
"Oheň může v pekle klidně hořet, ale nezapomínej, že já jím umím procházet nezraněn." Šeptá mu a posouvá volnou dlaň z pozadí dopředu na jeho penis. Však teď už mu Uru určitě nikam neuteče. Obejme dlaní ten samet, co nosí v klíně a upře oči k tomu, co s ním bude v příštích vteřinách dělat. Synchronizovaně si ho posílá proti prstům i proti dlani a jenom ten pohled a pocit, že to všechno způsobuje on, mu za to celé stojí.

Uruha

"Ale já přece nechtěl být nikdy pán." Pohodí vzpurně hlavou, ale pořád má uši plné jeho zasténání. To je ta nejlepší odměna pro něj, tohle chce poslouchat pořád dokola a udělá proto to cokoliv. Ruce na zadku jsou neskutečné, jak kdyby skrze ně proudilo teplo do celého jeho těla a rozehřívalo jej ještě víc. Nepřestává laskat své tělo, užívá si to na maximum a žene sám sebe vstříc té největší slasti. Tancuje boky v rytmu, který jim je příjemný a sám už občasně zasténá, jak moc se přestává ovládat. Prudce se prohne v bedrech, když pocítí prsty uvnitř svého těla. Bylo to nečekané, o to dráždivější. Pohodí hlavou a jeho sten už slyší nejspíš i ven ze zahrady. Ano, tohle Gackt přesně umí a měl tušit, že ho nenechá si s ním hrát jenom tak. Vlastně to celou tu dobu věděl a jen ho chtěl pořádně vyprovokovat. Teď má, co chtěl. Velmi lehce se nechá hodit zpátky na jeho tělo, když se dlaněmi zapře vedle jeho hlavy. Paže se mu chvějí s každým pohybem uvnitř něj, stejně jako těch, kterých se dočká ve svém klíně.
"Samozřejmě…" Vydoluje ze sebe trhaně ale není schopný to doříct. Musí si dát další hlasité steny, než je schopný vůbec pokračovat.
"Že ti neublíží, jinak bych tu nebyl." Odtuší nakonec plynuleji, než si vůbec myslel, že dokáže a prudce se pohne proti jeho prstům a pak zase zpátky, ovšem trochu níž, aby podráždil i jeho.
"Tak už si mě vem. Ty víš, komu chci patřit." Šeptne mu do rtů naléhavě a je vidět, že už má problémy dýchat pravidelně. Brzy z něj úplně zešílí a ví, že přesně v tu chvíli dostane svou odměnu. Dostane jeho.
"Umřu, jestli to okamžitě neuděláš." Prohodí panovačně a u toho se snaží hrdě pozvednout bradu, aby mu ukázal, že on je tady ta královna, který chce být uspokojena. A jestli mu to bude trvat příliš dlouho, nastane tichá domácnost, až si samozřejmě pořádně užijí. V tuhle chvíli jdou všechny starosti stranou Uruhův svět se smrkne na bublinu, která je jen kolem nich. Neexistuje nic kromě něj.
"Ga-koi. Kde máš zbraň, když ji člověk potřebuje?" Poslední provokace, kterou dokáže vyslovit a taky několik další pohybů, jimiž podráždí i jeho. Hlasivky už nehlídá vůbec a je mu srdečně jedno, jak daleko ho uslyší, však se to jeho miláčkovi bude jistě líbit. Vždyť to po něm chtěl, tak si pak ani nemůže stěžovat.