Aoi x Aki - Držím tě a nepustím. - Část 2.

(Restaurace, kavárna)

Aoi

Jestli byl doteď naprosto tupý a slepý, tak to držení ruky a následné Akiho trhnutí celým tělem už nepřehlédne. Napadne ho, čemu by to mohlo patřit, ale... tohle není téma, ve kterém by si mohl dovolit být mimo a kromě toho... chlapec, mladší, v podstatě jeho student... s touhle minulostí... Všechno se mu to prožene hlavou rychlostí blesku s jediným okamžitým uvědoměním. Mohl by Aki...? To proto mu odevzdal svou důvěru? Najednou je mimo úplně stejně jako on, když se na servírku nechápavě podívá, jako by netušil, proč přišla a naprosto přeignoruje první vlnu jejího flirtování. K jeho uším dolehne až něco o zeleninové polévce... +Já tě přetrhnu...+ Jenže v tu chvíli Aki vyletí od stolu a on se otočí celým tělem do lokálu. Uvidí, že záchody jsou někde úplně jinde.
"On... on si dá to samé, co já. Promiňte... prchá mi student." Vykoktá a už je taky na nohou, aby se rozeběhl za ním. Peněženku a mobil nechal roztržitě na stole. Rozhodně si získali pozornost celé restaurace, ale to teď Aoiho vůbec nezajímá. Venku se prudce rozhlédne, připravený běžet odtud až do Tokya pokud by to bylo nutné a trochu zapomene na fakt, že tu má taky auto. Jenže Aki nikam neutíká, on se podivně vydýchává a Aoi naprosto nechápe proč. Opatrně k němu dojde a jemně se dotkne dlaní jeho ramene.
"Aki-chan...?" Použije stejně měkký tón hlasu. Nechce na něj naléhat víc, protože reakce by mohla přijít jakákoliv.

Aki

Dveře ven, mu přišly hrozně daleko. Jak kdyby se s každým krokem ještě víc vzdalovaly, jak už chtěl být pryč. Viděl to tehdy, když s ním byl na ošetřovně, jak po něm taky koukala a teď tohle. Ne, ani si nemůže myslet, že by Aoi na něj kdykoliv koukal jinak a tím se mu zboří velmi chatrný domeček v jeho hlavě.+Jsi vážně blázen, snad sis nemyslel…ne.+ Hádá se sám se sebou v hlavě a zastaví se kousek ode dveří, opře se bokem o stěnu restaurace a složí si hlavu do dlaní. Ramena se mu zvedají jak prudce oddechuje a ne, rozhodně za to nemůže rychlost, jakou z lokálu zmizel. Potřebuje se uklidnit, zaplout zase do svého nitra a už tam fakt nikoho nepustit. Stačila jedna servírka, aby mu došlo, že tohle prostě nemá smysl. Byl moc krásný a navíc…proč by koukal po něm, kluk a k tomu student v nápravném zařízení a s pořezanýma rukama. Kdo by ho chtěl? Prudce sebou trhne a odskočí od něj, když se Aoiho ruka dotkne jeho ramene. Oči má lesklé, jak kdyby měl v plánu pustit ven pár slz.
"To je dobrý…já jen, bylo tam moc lidí. Nechtěl jsem vás rušit a…Za chvíli přijdu vážně." Mluví překotně a v duchu ho prosí, aby už šel, než řekne něco, čím by si ještě víc zavařil. Obejme si pažemi tělo v očích má prosebný výraz.
"Čeká tam na tebe…" Stáhne obočí k sobě, když to vysloví a sklopí oči k zemi.
"Jídlo, myslel jsem jídlo." Dodá ještě spěšně a těká očima z jedné strany na druhou, jak kdyby hledal jakýkoliv jiný záchytný bod a nemusel se na něj podívat. Venku je sice dost teplo, on má na sobě triko a přehozenou mikinu ale stejně cítí, jak se chvěje. Teď je přesně ta chvíle, kdy by se potřeboval někam zavřít sám a pryč od všech, schovat se do ulity a nevylézt.

Aoi

Aoi zvedne dlaně v obranném gestu, dávajíc mu najevo, že na něj už ani nesáhne, pokud sám nebude chtít, ale ostražitě pozoruje jeho oči, stejně jako projev jeho těla. Aby mu tu tak vystřelil nějaká panická ataka, on není moc dobrý psycholog. Na stěně bylo mnohem víc lidí, rušit od servírky je nesmysl... dá si snadno dohromady, že teď s ním Aki nejedná na rovinu a že problém leží někde úplně jinde. Vůbec se nepohne z místa, když ho Aki tak vyhazuje a při jeho naprosto nešťastně vysloveném Čeká tam na tebe sebou regulérně trhne. Ona???? Je si čím dál jistější tím, co ho napadlo prve u stolu.
"To jídlo bude čekat hlavně na tebe, protože polévka chodí první. A druhý chod jsi mě přiměl objednat za tebe." Zkusí nejdřív něco nenásilného, ale nemá to vůbec žádný efekt. Budou si muset vážně promluvit a to hodně rychle. Jeho mozek jede na plné otáčky. Jak si má tady na parkovišti a v deseti vteřinách všechno srovnat?
+Nechal jsem tam peněženku, kruci...+ Dojde mu v duchu, ale na to ho tam lákat nechce. Nakonec se pomalu nadechne a vykročí celkem nekompromisně k němu. Položí dlaně na jeho ramena a zvolna po pohladí po pažích až na lokty. Je to jak minové pole, nechce udělat nic, čím by ho rozhodil ještě víc.
"Mám vážně hlad. Neflirtuju s ní. Ani se na ni nepodívám." Řekne mu naprosto vážně, pravou dlaní sjede ještě o kus níž, vezme ho za ruku, otočí se na patě a tak jako by vedl divokého koně, ho zvolna vede za sebou zpět do restaurace. Je to jak ulička hanby, když na sobě cítí asi všechny oči v městečku, ale neztratí nic z pevného držení těla a brzy jsou zase u svého stolu. Oddechne si, když uvidí peněženku i telefon na místě a polévka je následuje vzápětí. Posadí se a sleduje ho, když ji před něj pokládají.

Aki

Přešlápne z jedné nohy na druhou a vzápětí prudce vzhlédne k němu, když je mu sděleno, že mu k té polévce ještě něco přiobjednal. Zastydí se hlavně proto, že tak pitomě utekl. Měl si to nechat až do školy, až se rozloučí a on by ho neviděl. Jenže v ten okamžik prostě nedokázal přemýšlet, v takových chvílí ani neumí přemýšlet a jedná zcela impulsivně.

"To jsi neměl." Broukne nešťastně a zase kouká na své ruce, které má už teď před tělem a popotahuje si rukávy. Všechno v něm křičí, aby prostě utekl někam hodně daleko, nejspíš zpátky a klidně se nechal zavřít na samotku, tam by si pěkně zalezl do koutku a bylo by to skoro jako doma. Už už by ten krok vzad udělal, když se k němu Aoi přiblíží a on ucítí dlaně na svém těle. Po páteři mu přejde mrazík, žaludek mu udělá nakolik salt a on vzhlédne jen s pootevřenými rty a bez odporu se nechá vést zpátky. Očima těká od spojených dlaní na Aoiho záda a opravdu se snaží nevnímat pohledy okolí. Nejspíš by omdlel, kdyby se jen ohlédl. Zapluje na své místo, postřehl, že Aoi tady nechal své věci. To za ním vážně tak rychle vyběhl, že to tu zapomněl? Stydí se ještě víc. Ruce má pod stolem v klíně a zarytě kouká do polévky. Tak trochu ho přešla chuť ale…už mu nechce přidělávat starosti, takže popadne lžící a snaží se přinutit, aby se mu ruce netřásly. Nadlidský výkon opravdu.

"Promiň, jsou se mnou jen problémy. Příště už se to nestane, přísahám." Vypadne z něj s dlouhým vydechnutím a radši si zacpe pusu prvním soustem. Není zlá, snědl by teď vlastně cokoliv, jen aby se nějak zaměstnal. Ne, na Aoiho se nehodlá podívat v nejbližších dvaceti letech a kolem sebe se taky rozhlížet nebude. Připadá mu, že oči ostatní ho doslova pálí. Nemá v sobě ani půlku, když se servírka objeví znovu i s jídlem pro Aoiho. Měří si Akiho pohledem, jak kdyby měla strach, že vystartuje znovu a jídlo jí shodí na zem. Je na ní vidět, že ona by rozhodně neutíkala a vlastně se jí od stolu nechce.

Aoi

Akimu se chvějí ruce, ale on věří, že to hravě překoná, jen co se trošku uklidní. Převrací si v hlavě jeho nijakou reakci na to, co mu venku řekl, totiž že se na tu slečnu ani nepodívá. Že by se doopravdy spletl? 

"To nic. Nic se nestalo." Řekne mu na jeho omluvu a usměje se. Příště... kdo ví, kdy by se jim podařilo nějaké příště, ale bylo to hezky spontánní. Pak ale zvedne překvapené oči, když mu servírka podle něj naprosto nevhodně strká hlavní chod, zatímco Aki jí stále polévku. Zůstane nad nimi navíc stát, jak kdyby tam ještě měla co dělat a v ten okamžik konečně zareaguje. 

"Promiňte, ale myslíte, že byste nám mohla to jídlo přinést oběma společně? Rádi bychom poobědvali spolu, když už jsme přišli spolu. Nechci se na něj pak koukat jak jí, zatímco já budu mít prázdný talíř. Obávám se ale, že do té doby bude tohle jídlo studené." Talíř zvedne a zase jí ho strká do rukou. Sleduje její rudnoucí tváře a trochu naštvaný pohled, ale jemu to připadá snad jako něco automatického, co by měla znát ona i kuchyně a ne se na něj ještě tvářit. +Vesnice...+ Projde mu hlavou a nechá ji, aby s tím odešla. 

"Teď mi do toho talíře plivnou, uvidíš." Řekne mu, jakmile jsou sami. Hlavou se mu honí různé obavy včetně toho, že je teď nechají čekat dvakrát tak dlouho, ale nic z toho se nepotvrdí a nakonec jim druhé jídlo přinese někdo jiný, současně a poté, co Aki dojí. Je to ta původní dívka, co jim objednávala pití. 

"Dobrou chuť." Popřeje mu a konečně se opravdu hladově pustí do svého steaku.

 "Kafe asi zkusíme někde jinde..." Řekne tlumeně, když dojídají a pobaveně se culí.

Aki

Vděčně zvedne oči, když mu opáčí, že se nic nestalo. Stalo a hodně. Dal najevo, jak moc je z něj u vytržení a to si měl nechat prostě pro sebe. Teď už to nevrátí, může se mu pak ve škole vyhýbat, co to půjde. Vážně věří tomu, že to tak bude lepší. Ale co si naplánoval, to se mu z hlavy hned vytratí, když sleduje, jak ji napomene a oznámí, že by rádi jedli spolu. On sám by nic neřekl, na to se příliš stydí ale Aoi se toho očividně nebojí a slečna už nemůže být rudější.+Jak já ti rozumím.+ Proběhne mu hlavou ale místo toho, aby s ní soucítil se jen culí do talíře. Kdyby se mu líbila, mohl jí to prominout, takže možná svá slova venku myslel fakt vážně.

"Tobě…pochybuju." Zavrtí nad témě ohledně plivnutí hlavou a pomalu dojí polévku. S druhým chodem bude mít asi problém, protože není schopný sníst větší porce ale nakonec se mu to přece jen podaří, když se pustí do jídla společně.

"Dobrou chuť." Popřeje mu nazpátek a pustí se do jídla, které rozhodně chutná dobře. Málem vyprskne smíchy, jakmile zmíní, že na kafe půjdou jinam.

"Podle výrazu by ti možná donesla místo cappuccina ledovou kávu." Řekne dřív, než si stačí uvědomit, že tohle rýpnutí do slečny není úplně na místě. Jenže tím, jak se teď Aoi zachoval, jej nenásilně donutil uvolnit se a vlastně si to trochu užít. Mohl s ním odjet zpátky ale, jak se zdá zas tak nespěchají. Podaří se mu dojíst i svou vlastní porci. Má pocit, že se to kafe do něj už nevejde ale…je schopný spořádat cokoliv, aby mohli být ještě chvíli spolu. Jakmile Aoi vyřeší placení, odeberou se před restauraci a jemu do očí padne malá kavárna naproti, je dokonce vidět i posezení za rohem. Automaticky sáhne po jeho předloktí a kývne tím směrem hlavou.

"Podívej, to nevypadá špatně." Usměje se nadšeně ale tu ruku stáhne hodně rychle, když ním projede příjemné zabrnění.

"Aoi-ch-…ehm Aoi-san, můžeme jet klidně zpátky, vážně už jsi toho udělal dost. Tohle si nezasloužím." Ujistí ho vážně, stěna, oběd chlácholení po útěku. Vlastně, lepší den už dlouho nezažil, kdyby si ho tak trochu nezkazil.

Aoi

"Asi bych si zasloužil hodně ledu. Spíš tak na šampaňské." Zasměje se společně s ním, ale posléze odloží příbor a zaplatí jejich účet. Mají štěstí, že mu nezapočítali taky ten steak, co je přiměl odnést, to už by vážně bylo něco. Vyjde spokojeně před restauraci, protože s plným žaludkem je svět hned mnohem krásnější a barevnější, ale hned se podívá tam, kam Aki ukazuje, když ho tak vezme za ruku. Kavárnička vypadá opravdu přitažlivě, na sezení venku je teplo ještě dost a má nad sebou pergolu plnou vinné révy, která tvoří malebná zákoutíčka kolem stolků. 

"Tak jo, jdeme to zkusit." Chce tam vyrazit, ale Aki se velmi důvěrně přeřekne a zhoupne misky Aoiho váhání zase tam, kde byly před událostmi před steakem, ale po událostech na stěně. Ne, že by mu tak sám neustále neříkal, ale... Podívá se mu do očí. 

"Můžeme jet zpátky, pokud chceš jet tak moc zpátky, ale na stěně to vypadalo, že tě to motivovalo... takže... není na čase říct mi, jak to je doopravdy?" Popíchne ho velmi konkrétním směrem, ale u toho ho vezme za předloktí on a vede ho neohroženě k terase, než stačí Aki zase protestovat a utíkat. Sám od sebe už přesně ví, jaký stolek má vybrat, v podstatě ten na okraji a vzadu a se židličkami zády k ostatním. Za to se super výhledem na náměstí a taky na jeho zaparkované auto. Tady je nabídka hned na stolku, takže se po ní natáhne, když se rozvalí v křesílku a přehodí si koleno přes koleno. 

"Dýňové latté... hmm..." Čte si nahlas, ale moc se mu ta příchuť nepozdává. Nakonec si objedná velké americano, sklenici vody a jahodovo-mátový cheescake. Po tom by se mu mohlo docela dobře trávit. Nejradši by si dal cigaretu, ale řekl si, že s tím zkusí seknout. Stejně trochu pokukuje po popelníku na protějším stolku.

Aki

Sklopí pohled do země, když zmíní onu motivaci a pak regulérně vytřeští oči, když Aoi uhodí hřebíček na hlavičku. Tak teď by nejradši opravdu řekl, že pojedou zpátky ale stejně by je čekal ještě cesta autem, kdy nejspíš bude muset mluvit. A co mu má jako říct? Že on je tím jediným důvodem, proč na tu stěnu vylezl, že v restauraci prostě a jednoduše žárlil, a že se málem sesypal z toho, když si uvědomil, že Aoi na něj nikdy nebude koukat tak, jak by si přál. Jestli byl doteď v klidu, tak teď už rozhodně není. Jenže mu nedá šanci na další útěk, když ho popadne za ruku a vede ho rovnou ke kavárně. Těšil se na kafe a ona to bude to spíš poprava. Očima těká z jednoho konce na druhý, kudy by bylo nejlepší utéct ale Aoi si sedne tak, že by v podstatě musel kolem něj.+Ještě se můžu oběsit na té révě.+ Proběhne mu hlavou s nádechem hysterického pobavení. Radši si přitáhne nabídku k sobě a zarytě mlčí, dokud může. Rozhodně ví, co si dá a u zmiňovaného latté zůstane ale vybrat příchuť, to už je další oříšek. Jediná, která se mu nezamlouvá, je ta dýňová. Snaží se vypadat zaujatý nabídkou, vychází mu to do chvíle, kdy se u jejich stolu objeví servírka a ptá se, co si dají. Tak jeho čas, kdy mohl mlčet, právě vypršel.

"Karamelové latté." Objedná si a nad dotazem na zákusek zavrtí hlavou. Tuší, jak na něj Aoi bude koukat.

"Už bych to nezvládl, vážně." Ujistí ho. Je to tak na půl pravda, nejspíš by ho do sebe nacpal ale asi už by se nepohnul. Po očku koukne na svou společnost a všimne si, jak těká k popelníku.

"Mě to nevadí." Pokrčí krátce rameny, o jeho odvykání totiž neví nic.

"A není jedno, jak je to doopravdy…stejně je to nesmysl." Začne s ošemetnou debatou a tak nějak doufá, že tímhle by mohl Aoiho odradit se v tom vrtat dál. Vždyť jeto pravda, čemu pomůže, když mu řekne, že myslí jen na něj od první chvíle, kdy ho viděl? Stejně se nic nezmění, možná si od něj bude Aoi držet odstup. U svých slov kouká kamsi nad hlavu a tváří se, jak ho hrozně zajímá poletující muška a vlastně všechno kolem jen, aby se na něj nemusel podívat; rudé tváře ale stejně neschová.

Aoi

Opravdu zvedne oči nahoru k Akimu, když si objedná jenom tu kávu. Je vedle něho nějaký bezedný, ale když už jsou tady? Kdy si to zase příště dá? A když mu Aki řekne, že mu kouření nevadí, podobně si odůvodní i to a krátce vstane, aby si sem popelník podal. Sáhne do kapsy kalhot pro krabičku cigaret a jednu vyloví, aby si vzápětí zkušeně připálil. Byly časy, kdy byl jak tovární komín, ale teď bude spokojený s tou jednou. Možná se dvěma, podle toho, jak se jejich rozhovor rozvine nebo ne. Vydechne první obláček, když se Aki sám od sebe rozmluví. Pomalu vrátí černočerný pohled k jeho tváři. V podstatě mu naprosto jednoznačně odpověděl, už není potřeba dolovat z něj nic víc. Prohlíží si jemňoučké rysy jeho tváře, ale v podstatě dost zarputilý výraz, když chce. +Kam se s tímhle chceš dostat, Aoi... nechat se vyhodit z vejšky?+ Prolétne mu hlavou. Nikdy s klukama nerandil, ale nebyla pravda, že by se nikdy za žádným neotočil. Jeho zkušenosti s nimi byly nulové, ale to jenom proto, že žádný nebyl dost zajímavý. Jenže pro Akiho měl slabost od začátku, pokaždé, když si nedával pozor, pokaždé, když strkal až moc nos do toho s kým se baví nebo kdo na něj jak sahá. Není to dohromady zase tolik hodin, co si to uvědomil, ale od té chvíle, co se utvrdil v Akiho postoji, mu hlavou nelétá nic jiného. Nebyla šance, jak si s ním cokoliv začínat a hlavně - bylo správné testovat si orientaci na někom, kdo si zažil to, co on? Jenže stačí jediná představa Hideho, Miyaviho a té postele a má sto chutí omotat ho žlutou policejní páskou a střílet po každém, kdo se přiblíží moc blízko. 

"Co když to není jedno?" Nadhodí a trochu nervózně pokývá nohou v kotníku. Najednou je za to cigáro neskutečně vděčný a je si jistý, že u jednoho vážně neskončí. Kradmo se rozhlédne kolem dokola i po náměstí, ale vypadá to, že vzduch je čistý. Nohy rozplete a opře o zem, když se v křesle trochu předkloní, hlavně, aby se napil kafe, ale u toho se mu znovu podívá do očí. Musí se rozhodnout teď... konec světa za tři... dva... jedna... Zvolna natáhne pravou ruku a konečky prstů se dotkne hřbetu jeho dlaně.

Aki

Pořád kouká všude možně a ticho se natahuje. Měl radši mlčet, to mu vždycky šlo dobře, tak proč to teď nedokázal. Očima vyhledá onu mouchu, jak kdyby slyšel její mávání křídly.+Hezky se lesknou na sluníčku, jako jeho vlasy. Ne, na to teď nemysli, na to už nikdy nemysli.+ Hádá se sám se sebou v hlavě a periferně zahlédne, jak si Aoi připaluje. Vypadá sexy i u toho…Co si myslel, když byť jen představil, že by….Dolehnou k němu Aoiho slova a on se vzápětí zatváří nešťastně.

"Jak by nemohlo..." Vypadne z něj dřív, než si promyslí, co mu vlastně chce říct. Všechno je to na hlavu, on je na hlavu a Aoiho přítomnost, vzpomínka na to, jak se k němu tiskl u stěny. Ne, z tohoto se jen tak nevyhrabe. Vykopal si vlastní hrob a teď je na čase ho jen pěkně zasypat.

"Podívej se, jak moc…" Pokrčuje dál, jak kdyby to musel ze sebe vysypat, co nejrychleji. Nestačí ale nic doříct, protože ucítí dotek na své dlani. Něco v něm doslova vybuchne a srdce se rozběhne závodní tempem, když zakotví očima na tom, co se děje na stole. Skoro to vypadá, že tomu nerozumím, přemlouvá sám sebe, že se to neděje a nejspíš asi omdlel z ticha kolem nich. Zdá se mu to, určitě. S mírně pootevřenými rty pomalu vzhlédne k Aoiho očím a ztratí se v jejich hloubce. Ne, to nemůže být sen, tak krásné jsou jen skutečné. Nepatrně se zachvěje, když si uvědomí realitu a znovu sklopí oči na desku stolu. Nakloní hlavu mírně na stranu, až se mu pramínky svezou přes oko. Začne pomalu otáček zápěstí, aby se vzápětí mohl dotknout svými konečky těch jeho a na tváři se mu objeví nefalšovaný, šťastný úsměv. Ani si nepamatuje, kdy se tak usmíval naposledy. I kdyby to bylo jen tohle a Aoi si to v další vteřině třeba rozmyslel, nejspíš mu to bude stačit do konce života.

"Po dlouhé době jeden vážně krásný sen." Pípne tiše, jak kdyby se bál, že tím všechno zkazí ale ruku nestáhne, kdyby se vedle nich někdo objevil, nejspíš si ho ani nevšimne, jak moc je zaujatý těmi letmými doteky.

"Není to jedno, mě ne; už od té chvíle na parkovišti." Prozradí mu na sebe vlastně skoro všechno a teprve teď vzhlédne s rozzářenýma očima, než se plaše pousměje.

Aoi

Tím dotykem zastavil proud Akiho slov a zrovna teď by ho zajímalo, na co se má podívat. Pořád hledí do jeho tváře a prsty neucukne, protože to neudělal ani on. Zvednou se k němu ty nejplašší očí na světě a jeho něco zahřeje uvnitř hrudníku. Musí se znovu vřele pousmát. Akiho dlaň se pohne a pootočí a on dostane nazpět podobné, nesmělé pohlazení. I kdyby chtěl býval udělat cokoliv, ten úsměv ho dokonale pohltí. Je naprosto kouzelný a odzbrojující, nikdy neviděl krásnější. Aki se mu rozhodne prozradit, jak dlouho tohle celé trvá a on na okamžik skloní oči k jejich dlaním. Pořád vůbec neví, co dělá, co si myslí, že bude dělat ve škole nebo co si počne s ním, ale... proč by to měl vyřešit teď hned, k tomu je přece nikdo nenutí. 

"Pojď sem..." Řekne nakonec tiše, když zvedne volnou dlaň, položí ji na přechod jeho čelisti a ouška a jemným tahem si ho přitáhne proti rtům, zatímco se musí sám trochu nadzvednout, aby na něho dosáhl. Spojí jejich rty v naprosto obyčejném, něžném políbení a všechno uvnitř něj zareaguje naprosto správně. Musel to udělat, musel si to vyzkoušet, aby mu nepletl hlavu zbytečně a pochopil taky sám sebe. Oddálí se na několik milimetrů, ještě pár vteřinek si ho tak podrží, než ho zvolna pustí a zase dosedne do křesílka. Teprve potom se spokojen pousměje a zakrojí vidličku do svého dezertu. Kdokoliv by mohl jít okolo a něco vidět, ale stejně v něm hraje jistá euforie a měl velkou pravdu ten, kdo řekl, že zakázané ovoce chutná nejlépe.

Aki

Opravdu moc si užívá každou vteřinu. Tohle je jeden z těch momentů, které si člověk pamatuje přesně do detailu a on ví, že na nic jiného myslet nebude. Možná ještě na ten úsměv, který mu vzápětí Aoi věnuje a Aki už spokojeně taje jako zmrzlina na poušti, možná ještě rychleji. Jeho svět momentálně obsahuje je dva a možná ten stolek, který je dělí, nic jiného nedokáže vnímat. Zamiloval se do něj na první pohled a teď se v něm cit jen prohlubuje. Ne, nebude po něm chtít nic, už teď mu Aoi dal víc, než by si kdy dokázal představit a to se v podstatě nic nestalo. Snad jen trocha naděje, že by nad ním dokázal někdo jako přemýšlet jinak. Zarazí se uprostřed zkoumání, jak moc jsou Aoiho oči černé, když správně rozklíčuje obsah slov. Překvapeně zamrká, jakmile ucítí dotek jeho dlaně na tváři. Automaticky ji přikryje tou svou a skoro zhypnotizovaně se nechá přitáhnout směrem k němu. Pořád nevěří tomu, co se v další sekundě stane. Otevře doširoka oči, jestli je to ještě možné, jakmile se jejich rty spojí a v něm to se všechny city neskutečně rozvíří a odpálí ohňostroj, který svět snad ještě nikdy neviděl. Celé tělo se podvolí a on mu velmi opatrně a nesměle oplatí políbení, společní s tím jeho víčka klesnou a tváře se mu rozhoří, asi celé to posezení brzy podpálí, jak moc. Neotevře oči, ani když se oddálí, jen se kousne do rtu a nejradši by se štípl, protože tohle se mu rozhodně zdá. Koutky se mu vyhoupnou nahoru, bříška prstů sjedou po Aoiho dlani, jakmile se mu začne vzdalovat ale je mu jasné, že tady nemůže být nakloněný nad stůl celé odpoledne. Schová si tvář do dlaní, opírajíc se o desku stolu.

"Myslím, že teď bych vylezl kamkoliv." Vypadne z něj úplně pitomě, aniž by dlaně ze svého obličeje stáhl a upřímně se rozesměje. Má pocit, že i to sluníčko svítí o něco víc. Až teď si tak trochu všimne své kávy a konečně se do ní pustí.

"Tohle by ve škole mohli mít taky." Uculí se, než si promne rty o sebe. Cítí na nich karamel ale mnohem víc, sladkou chuť Aoiho rtů. Asi se z té kombinace úplně rozpustí a zajede pod stůl.

Aoi

Aki si schová obličej do dlaní a v prvním okamžiku to vypadá spíš jako by byl nešťastný. Aoi si na dvě děsivé vteřiny pomyslí, že asi líbá fakt špatně, něž Aki promluví. Aoiho výraz se změní na spokojený a v uších ho pohladí i Akiho smích. "To by mohli, ale od takového automatu na kafe by vás nevyhnali ani za celý den." Zkonstatuje Aoi, než zvolna oba dva dojedí a dopijí to, co si dali v kavárně. Klidně by v tomhle odpoledni ještě chvíli pokračoval a poznával ho, možná si dovolil nějaký další důvěrnější dotek, ale už tady strávili víc času, než kdy měli, mohli by mít taky pěkný průšvih. Nezbude mu, než zaplatit a zvolna se s ním vydat zpět k autu. Courají se pomalu, ale ani tohle nejde oddalovat věčně. Vůbec netuší, jak bude v jakémkoliv randění pokračovat ve škole a jak rozchodí ty dva, co se kolem Akiho motají, ale ví, že mu vůbec nemusí říkat, aby byl opatrný a nedal nic najevo. Ani jeden z nich při tom nemají ponětí, že nejsou zdaleka jediní, kdo řeší podobné problémy.
"Čas vzít tě zpátky, Aki-chan..." Řekne měkce, když mu otevře dveře a nechá ho zaplout do sedačky. Pak auto obejde, sám se posadí a nastartuje. Jsou tady moc na očích. Navede auto na silnici zpět ke škole, ale na jednom z odpočívadel na cestě do hor ještě na chvíli zastaví. Je odsud nádherný výhled na údolí a vidět by je mohlo jen okolo projíždějící vozidlo. Opře si paži o jeho opěru a natočí k němu horní polovinu těla.
"Musíš se hezky učit... získat sebevědomí... ať jsi brzo venku." Řekne mu tiše. Stejně to nebude dřív, než za rok a kdo ví, do koho se Aki zakouká tou dobou... v jeho věku nic divného, obzvlášť, když spolu většinu času ani nebudou. Pravděpodobně si najde někoho sobě rovnějšího, kdo mu pozornost věnovat bude, ale... to teď není na pořadu dne. Konečky prstů té opřené dlaně se dotkne pramínků jeho černých vlasů. Prostě to musí udělat ještě jednou, i když nechce, aby z něj měl strach. Aby si myslel, že když jsou sami, bude se na něj Aoi bezhlavě vrhat. Zvolna se skloní blíž k němu a ještě jednou ho políbí, tentokrát trochu důrazněji a jazykem opatrně přezkoumá vnitřní část jeho rtů.

Aki

Zasměje se nad jeho poznámkou ohledně automatu. Úplně vidí, jak si Hide a Miy razí cestu dopředu a neberou ohledy na ostatní. Pravděpodobně by u něj byli celou dobu a s výhružnými pohledy tam nikoho nepustili. Cucá svoje kafe, až je úplně studené a u toho pozoruje všechny Aoiho záchvěvy ve tváři. To, jak se s ním baví, ukládá si všechno do paměti. Ví, že si od něj bude muset držet odstup a zůstat u svého no celkem nenápadného pozorování ale bude ho hřát vzpomínka na dnešní odpoledne. Zapluje klidně na sedačku v autě a úsměv mu z tváře nezmizí. Má pocit, že to všechno má snad napsané na čele.
"Krutý návrat do reality." Neodpustí si pobavenou poznámku ale dobře mu z toho opravdu není. Nejradši by to protáhl na…no na pořád. To ale nejde, bohužel. S nevinným pousmáním zesílí po cestě další skladbu a je vidět, že si poslední minuty opravdu užívá. Nejradši by se natáhl a položil i dlaň na jeho předloktí. To by musel být někdo jiný, na to prostě odvahu nemá. Trochu se zarazí, když se zastaví na jednom z odpočívadel. Tváře mu zrudnou, když ho jako první napadne scénka z jejich pokoje. Měl by se hlavně uklidnit, protože Aoi není ani jeden z nich a tohle u něj rozhodně nehrozí…bránil by se kdyby hrozilo?+No tak Aki, uklidni se.+ Pokusí se v duchu dát dohromady a ještě chvíli kouká na výhled, který se mu naskytl.
"Kdyby to šlo urychlit." Zareaguje na jeho slova, má pocit, že v Aoiho přítomnosti se mu hned líp dýchá a svět má pro něj mnohem vřelejší náruč. Bude sám se sebou bojovat, je ale o velký krok dál, než když sem přišel. Vždycky měl pocit, že na něm nikomu nezáleží kromě táty, takový odpad společnosti a ostatní mu to dávali dost najevo. Teď je tu ale Aoi, který v něm vidí možná trochu víc a to jeho sebevědomí rozhodně pomáhá.
"Je tu vážně..." Chce říct, že je tu opravdu nádherně, on si tahle panoramata opravdu užívá, jenže mnohem víc vnímá dotek ve svých vlasech a ohlédne se na Aoiho s očima plnýma očekávání.
"Nádherně." Pípne, jakmile se k němu začne přibližovat a je víc, než jasné, že komentář nepatřil přírodě. S prvním dotekem nechá víčka klesnout a v první chvíli mu jen nesměle vyjde rty vstříc. Nechá se však sladkostí jeho rtů úplně pohltit a dovolí si pozvednout dlaň a dotknout se bříšky jeho tváře, po které několikrát přejede. Pak velmi jemně a opatrně sklouzne po jeho šíji a nechá dlaň volně opřenou na Aoiho hrudi. Jazyk ho dokonale překvapí ale ne nepříjemně. Jenže reakci svého těla, nedokáže poručit a prostě spokojeně vydechne. V duchu se trochu zastydí ale není nic, co by ho přinutilo se dobrovolně oddálil od jeho rtů. Jen jeho prsty se jemně zaklenou do látky trika, jako by měl strach, že mu každou chvíli uteče. Krátce se oddálí, protože má pocit, že ho něco krásného tíží na hrudi a potřebuje se na chvíli nadechnout.
"Asi už bychom měli jet." Broukne nešťastně jen co ale vzhlédne do Aoiho očí, kousne se do rtu a velmi pomalu se přiblíží a políbí ho tentokrát on, opatrně a jemně ale prostě to musel udělat, ještě naposledy, než budou muset zpátky. Do školy už je to jen kousek a on by nejradši postavil bariéru, aby se přes ni nemohli dostat.

Aoi, Sugizo

Na tváři ucítí jeho dotek, který posléze sklouzne k jeho hrudníku a postaví mu to chloupky na těle do pozoru. Líbí se mu Akiho nesmělost, to jak je křehký, že to prostě není takový nadrženec jako zbytek školy. Je pro něj trochu jako nečekaný klenot v hromadě bižuterie. Možná mu to někdy poví... A když si Aki ještě vzdychne potom, co se Aoi odvážil probojovat skrz jeho rty, nechce se přestat ani jemu. Akiho sevření na hrudi ho jenom utvrzuje v tom, že se mu líbí, co tu s ním dělá. Zašel by asi ještě o krůček dál, kdyby Aki nepromluvil a nepřipomněl mu, že musí jet.
"Máš pravdu." Řekne mu a chce se vrátit k řízení, ale Aki si ho sám přitáhne zpět na rty a opravdu mile ho tím překvapí. Řízení je zapomenuto a on si na sedačce poposedne, aby se k němu mohl natočit ještě víc. Volnou dlaň, kterou nemá na opěře mu položí z boku na krk, kde cítí pod prsty jeho pulsující tepnu a znovu ten polibek prohloubí. Aki mu zvládá celkem schopně plést hlavu a vůbec si neuvědomuje svoji skutečnou sílu. Brzy mu tou dlaní vjede do vlasů a o něco pevněji je sevře, když se už mnohem vášnivěji popere i s jeho jazykem a jakmile začne být moc udýchaný, konečně se odtrhne a v sedačce narovná. Musí, jinak by neodjeli. Stejně se ale culí a v očích mu jiskří, když poklepe prsty o volant a pak se auto konečně rozjede.
"Kvůli tobě zapomenu, jak se řadí..." Prohodí, když auto málem klekne, ale zasměje se tomu a s hrudí plnou spokojenosti ho konečně doveze do školy. Musí se jít nejdřív ohlásit Hydovi, že jsou v pořádku zpět, než může Akiho propustit na odpolední program. Oba dva u toho svítí jako vánoční stromečky a zdá se, že Hyde má jakési podezření, že to není jenom jejich úspěchem na stěně, ale neřekne jim nic.
"Teď máte výtvarku... prý jsou ve společenské místnosti..." Řekne Akimu na chodbě a bohužel se s ním nemůže rozloučit nijak jinak, než opravdu letmým dotykem na zápěstí. Stejně se ale ohlédne přes rameno a mrkne na něj, než drcne dlaní do dveří od sborovny, ve kterých mu zmizí. Je tam jenom Sugizo, který vždycky kvituje dobrou náladu a brzy se spolu zakecají o ničem a o všem. ¨
"No páni, úplně ti září všechny čakry..." Řekne mu Su a Aoi ustrne, ale Sugizo se rozesměje. "Nevím, nijak zvlášť jim nerozumím." Odmávne to dlaní a už se smějí oba.