Aoi x Aki - Držím tě a nepustím. - Část 1.

(Parkoviště, horolezecká stěna)

Aki

Vážně to udělal! Tohle by si měl Aki snad zapsat do deníčku tučným písmem, protože se odvážil za Aoim a o něco ho požádat. Samozřejmě do něj celé odpoledne hustili Hide s Miyavim a on jim byl z jedné strany neskutečně vděčný. Přepadla ho totiž absolutní panika, když se od Reity dozvěděli, že někam polezou. Ne někam, ale na opravdovou stěnu. Nejen, že se bojí podívat komukoliv do očí ale jak jinak má i neskutečný strach z výšek. Přiznal se na pokoji, jak moc a ví, že bez pomoci tam prostě nevyleze a bude zase pro smích. Žádná novinka, jenže to už by asi neunesl. Tak trochu tuší, že ho kluci popostrkovali do Aoiho kabinetu se škodolibým záměrem ale…komu jinému by měl říct, když mu to sám nabízel? A tak se taky stalo. Byl rudý snad až na zadku, když od něj odcházel. Očividně to nebylo jednoduché, protože to obnášelo ještě spoustu zařizování a společnou návštěvu pracovny pana psychologa. I jemu se to zdálo jako dobrý nápad a v rámci Akiho zlepšování sebedůvěry to protlačil až k řediteli. Taky s kým jiným by ho měl Hyde pustit, když si sám Aki řekl o pomoc Aoimu. Tím posledním, co by mohlo být překážkou, byl tátův podpis. Samozřejmě, že bez souhlasu by ho se stážistou nikam nepustili. Naštěstí se potvrdilo, že by mu táta nic neodmítl a souhlas dostal vzápětí. Nebyl důvod mu něco zakazovat, nebyl potížista jako třeba Ruki nebo Myiavi ani se neplácal v nějaké závislosti jako Hide, výsledky ve škole měl velmi dobré a tak se stalo, že na dnešní odpoledne má naplánovaný výlet s Aoim na stěnu ve městě. Celou noc se převaloval a nemohl usnout.+Bože, mám s ním strávit celé odpoledne o samotě! Tedy s plným centrem lidí ale i tak!+ Probíhá mu hlavou a už mu to jako dobrý nápad nepřijde. Celé dopoledne je šíleně nervózní a Miyavi mu svými poznámkami moc neulehčuje. Věty typu, nenech se zatáhnout na záchodky, tam se to špatně dělá, mu vážně na sebevědomí nepřidávají. S přibývajícími minutami bledne snad ještě víc, když na sebe souká béžové triko s dlouhými rukávy a jakmile si uvědomí, že si černé upnuté kalhoty natahuje opačně, složí hlavu do dlaní a prokleje se do desátého kolene.

"To zvládneš, jen se budeš klepat strachy a on na tebe bude koukat. No super." Povzdechne si do ticha pokoje, kluci jsou na odpoledním programu, ze kterého je omluvený. Má posledních deset minut, aby se dostal až na parkoviště. Musí se prostě zvednout, obout si boty do půli lýtek, natáhne si mikinu jen tak ledabyle, popadne tašku s věcmi na sport a vyjde z pokoje. Zamíří rovnou a parkoviště, kde je prví a zbývající minuty věnuje tomu, jak se snaží dostat tmavé vlasy přes levé oko, možná se tak trochu krýt. Bude mu to k ničemu, hned jak ho uvidí, to je mu jasné.

Aoi

Opravdu ho překvapilo, že za ním Aki nakonec doopravdy přišel, ale zároveň ho to nesmírně potěšilo. Nakonec byl na nejlepší cestě jak se stát jeho důvěrníkem a třeba se mu skutečně podaří, aby to byl on, kdo mu pomůže. Mohl by pak o něm napsat diplomku? Takovou kazuistiku, anonymně, samozřejmě? Kdyby souhlasil? Zatím si celkem zdařile namlouvá, že jeho veškerý zájem je čistě akademický, i když už nejednou uvažoval nad tím, proč mu neustále ujíždí to chan při pohledu do kolouščích očí. Bylo kolem toho dost papírů, ale na sezení s Hydem šel rád. Už dávno si vyřídil, aby se jeho auto dalo používat taky jako služební, protože tady zase tolik vozidel nebylo a školní autobus pro jednoho kluka byl nesmysl. Sice se nehodilo jinam, než na silnici, rozhodně ne do hor, ale oni měli namířeno do města. Dneska byl krásný den, i když už podzimní, ale stejně bylo na sluníčku na krátký rukáv a staženou střechu. 

"Ahoj." Pozdraví Akiho vesele, když se k němu dostane z boku skoro nepozorován a na prstě protočí klíčky. Na nose si popostrčí černé sluneční brýle. Přes rameno má taky tašku, černé džíny a celkem upnuté černé tričko s krátkým rukávem. Nic speciálního, ale z téhle barvy se asi nikdy nevyhrabe. Prohlédne si jeho plachý výraz a jemně se usměje. 

"Tak můžeme." Kývne mu bradou ke svému camaru a vykročí k němu, odemkne, naskočí si a nastartuje. Tašky hodí na zadní sedačky a pomalu opustí parkoviště školy. Už jen pár metrů a nebudou na očích vůbec nikomu. Aoi má naprosto výbornou náladu, cítí se uvolněně a navíc ho pořád hřeje pocit, že to bude on, kdo ho něco naučí. 

"Reita tohle dělá často. Vymyslí něco adrenalinového jako třeba rafty nebo několikadenní kempování." Zasměje se. 

"Ale bude tě to bavit, neboj se." Prohazuje, protože je mu jasné, že Aki toho asi moc nenapovídá. Občas k němu zalétne pohledem. 

"Nechceš se stavit na něco k jídlu nebo pití? V centru mají taky, ale... jestli třeba... ti něco nechybí?" Zeptá se a je to trochu mimo, nemají se zastavovat nikde jinde a hlavně Aki byl na obědě, co by mu jako mělo chybět? Jenže Aoi si nemůže pomoct. Kromě toho rozpočet na studenta má přesně na tu horolezeckou stěnu, no ale... má vlastní plat... a... +Aoi???+

Aki

Začíná přemýšlet, že si tu sestříhanou patku hodí přes pravé oko, když se vedle něj ozve Aoiho hlas. Prudce se po něm ohlédne a málem si z toho, jak vypadá kecne na zadek na štěrk.+Tohle mi dělá schválně.+Vynadá mu v duchu ale nic z toho se nepromítne do tváře. Hledí na něj konsternovaně asi pět vteřin, když si uvědomí, že povolil sevření prstů a upustil svou tašku na zem.

"Ahoj." Vypadne z něj a opravdu se snaží, aby mu nepřeskočil hlas a ani mu v první chvíli nedojde, že měl spíš říct něco ve stylu dobrý den.

"Lekl jsem se." Přinutí se k dalším slovům, aby zamaskoval své rozpoložení a vysvětlil důvod proč tašku upustil. Sehne se tedy pro ni a stiskne víčka k sobě, aby se řádně vzpamatoval, když ho Aoi nemůže vidět. Smůla, nemá to vůbec žádný efekt. Stačí, aby se mu koukl do tváře a je tam kde před chvíli.+Hlavně nikam neutíkej.+ Přesvědčuje sám sebe, když odkládá tašku na zadní sedadlo a opatrně se usadí vedle něj.
"Skvělý auto." Přinutí se dostat ze sebe víc, než nějaká zmučené vydechnutí.+Ale ty vypadáš stokrát líp.+ Dodá si v duchu a znovu zrudne. Pak ho Aoi začne ujišťovat, že se nemá čeho bát.
"Bojím, totiž těch výšek." Zamumlá, musí přidat na hlavě, aby ho Aoi vůbec slyšel, jak mu vítr čechrá vlasy. A to je další důvod, proč už na něj zase zírá asi dvě minuty v kuse. Je přistižen vzápětí a radši rychle uhne pohledem.
"Nechybí, vůbec nic… odvaha ale to není nic nového." Vydoluje ze sebe a tentokrát se neubrání protočit sám nad sebou očima v sloup. Když si to řekl v duchu, znělo to i celkem vtipně, teď mu to tak rozhodně nepřipadá. Dal by si kafe, to mu asi chybí nejvíc ale co mu má říct? Nechceš mě vzít na kafe? To už skoro zní jako pozvánka na rande a on rozhodně není Myiavi! I když ten by asi nerandil. Zabloudí pohledem ke kavárně, kterou právě míjí.+Už jsi tam mohl sedět.+
"Díky, že jsi mi nedal košem." Zarazí se sotva to dořekne.
"Tedy, že mi pomůžete." Opraví se hned a popotahuje si nervózně rukávy mikiny, jak to mohl říct tak pitomě?

Aoi

"Díky, taky se mi moc líbí." Zazubí se spokojeně, protože tohle auto je jeho pýcha asi stejně jako pro Reitu jeho motorka a opravdu moc rád poslouchá, když se líbí i dalším lidem. Chápavě přikývne na ty výšky, koneckonců proto se celý dnešek koná, ale jakmile na sobě ucítí jeho pohled, stočí k němu na okamžik oči a znovu se usměje.
"Dobře." Řekne jenom a do hlasu se mu promítne lehounká stopa jakéhosi zklamání. Nakonec se ale musí tiše zasmát. Mohl by říct hodně věcí - třeba Je to moje práce, ale nakonec jenom jemně pokrčí rameny.
"Říkal jsem ti, že za mnou můžeš přijít s čímkoliv a rozhodně to míním splnit." Brzy projedou městečkem a Aoi zaparkuje před sportovním centrem, kde je i stěna. Společně si vystoupí, dojdou do recepce, kde mají stěnu objednanou a zamluvenou a vezmou si tady nezbytnou výbavu. S tím projdou do šatny. Je tam docela hodně lidí, ale každý si hledí svého. Aoi odemkne svou skříňku, vyloví z tašky kraťasy vhodné k lezení a obyčejnější tričko a taky vhodné boty. Bez váhání se do toho převlékne a snaží se nekoukat moc doprava, kde je Aki, aby mu tady hanbou neomdlel nebo tak něco. Snaží se vystupovat zkrátka co nejvíc přirozeně.
"Na lezení můžeš mít klidně dlouhé rukávy." Ubezpečí ho a pak se vydají ke stěně. Instruktor se jich vyptá, co umí a co ne, ale Aoi nepoleze poprvé a pomoc nepotřebuje. Brzy u ní zůstanou tak nějak sami, i když v hale je ještě několik dalších lidí, věnujících se různým věcem.
"Tak, Aki-chan. Nejdřív na tebe navléknu tohle všechno. Musí se to zapnout fakt pevně. Nelekni se, protože tyhle popruhy jdou pod zadkem a přes třísla." Sdělí mu a přidřepne, aby mu popruhy podržel rozevřené a on do nich mohl správně vstoupit. Pak se postaví a společně s tím je vytáhne nahoru. Musí hodně blízko k němu a v okamžiku, kdy k němu zvedne pohled, zrovna to všechno přitahuje a dopne v jeho pase. Mírně se usměje a uvědomí si, jak maličký kousíček jsou od sebe jejich nosy a jak hezké má oči, když si do nich nestrká vlasy jako obvykle.
"Normálně budete mít venku helmu, ale tady jsi na laně nad žíněnkou a neleze se vysoko, tak to není potřeba. Nespadneš, podržím tě." Ujistí ho tiše, když kontroluje popruhy a musí s ním trochu zacloumat, jestli všechno drží.

Aki

Krátce kývne hlavou na jeho ujištění, že za ním může přijít s čímkoliv. Však on si to uvědomuje a podvědomě i ví, že Aoi je snad jediný, za kým by s čímkoliv přišel, teda pokud by se k tomu odhodlal. Ještě se krátce ohlédne po několika obchodech, které míjejí. Vždycky se po nich rád toulal a pak zapadl do kabinky, aby si nějaké věci i vyzkoušel. Nekupoval, na to moc peníze nebyli ale za zkoušení mu přece nikdo hlavu neutrhne no ne. Hlasitěji polkne, když se ocitnou před centrem. V duchu sbírá všechnu odvahu, už jenom vystoupit z auta je skoro nadlidský výkon, představa, že někam poleze a nahoru…asi mu nakonec uteče na ty záchody, kterému mu Miyavi prorokoval ale sám. Šatna je další zkouška jeho odvahy. Vůbec mu nedošlo, že se tu bude muset převlékat, ani když si balil věci do tašky. Pohledem kontroluje možnosti. Mohl by se i s věcmi odporoučet stranou ale to už by si asi Aoi ťukal na čelo, je o tom přesvědčený. Jeho společník ani netuší, že ho nutí překonávat strachy už teď, když si přetahuje triko přes hlavu. Jasně, snaží se co nejvíc schovávat za dveře skříňky, je sice malý ale je mu to stejně k ničemu. Tváře už mu zase neskutečně hoří a málem se do druhého trika zamotá, jak moc rychle to chce mít za sebou. Po očku si dovolí kouknout na Aoiho, když si sám zrovna přetahuje triko přes hlavu a srdce se mu rozběhne milionkrát rychleji. V hlavě má slova jako krásný, dokonalý a…pak jich vymyslí ještě milion, minimálně. V hale bedlivě poslouchá krátké školení, než s Aoi osamí a on se zmůže jen na nejisté přešlápnutí z jedné nohy na druhou.Ne, na tu stěnu se prostě nepodívá! Možná až opravdu bude muset. A pak už opravdu tiše zalapá po dechu, když si před něj Aoi přidřepne a začne ho do těch popruhů navlékat. Bezděky si vzpomene na večer na pokoji s Miyavim a Hidem ale ty dva si zamění za Aoiho a přenese i jeho letmé doteky, které se teď dějí. Konsternovaně na něj kouká a ruce automaticky sepne před svým klínem protože mu reálně hrozí, že z něj bude mít problém. Nečekaně znovu rudne a prudce se podívá do stropu, jak kdyby na něm bylo něco zajímavé, u toho si doslova demoluje spodní ret. Jestli se mu přihodí nehoda, vyleze na tu stěnu sám a bez váhání a klidně i bez jištění, jenže už ho odtud pak nikdo nesundá.+Aki, no tak. Ehm vážně řekl Aki-chan.+ A je zase v háji. Zkusí se podívat zpátky a to už Aoi stojí, těsně u něj a stačilo by jen trochu stoupnut na špičky a mohl by…nemůže ale moc chce. Jakmile s ním trhne, zavrávorá a dotkne se dlaněmi jeho nadloktí, které sevře, jak ten pohyb nečekal.

"Kafe…" Vypadne z něj úplně nemyslně, aby zamaskoval povzdechnutí, když se na něj tak nalepil.

"Chybí mi kafe." +Teď už ani to ne.+ Nejradši by sám nad sebou protočil očima v sloup ale nějak se nemůže od něj zase odtáhnout a měl by, jenže kouká zblízka do těch hlubokých očí a prostě to nejde. Odtrhne se od něj prudce ve chvíli, kdy reálně hrozí, že by snad Aoi ucítil, jak moc je z něj nadšený a teď je fakt rád za dlouhé triko.

"Jdu to zkusit." Pípne odvážně a všechna odvaha mu dojde v okamžiku, kdy stoupne před stěnu a podívá se nahoru.

"To nezvládnu." Ani ho v první chvíli nenapadne, že by ho Aoi měl třeba připnout nebo tak něco. Ohlédne se vyděšeně na Aoiho.

"Promiňte, tohle nepůjde. Nemůžu." Zavrtí sám nad sebou hlavou a snaží se z těch popruhů zase dostat. Vzdává to, ještě to ani nezkusil, jak typické.

Aoi

Všechno to těkání očima kolem a uhýbání pohledem přisuzuje hlavně tomu, že se Aki bojí, stydí a všechno v jednom. Asi by se docela hodně divil, kdyby tušil, co všechno se mu prohání hlavou a pak by byli červení oba dva. Neucukne před ním, když se ho chytí, jen ustane v pohybu a zadívá se mu dlouze do očí, když padne slovo Kafe. A pak se krátce rozesměje. 

"Rád bych ti ho na kuráž donesl, ale sem s ním nesmíme. Skočíme si na něj pak, za odměnu, ale nesmíš to na mě říct." Prohodí, ale do Akiho najednou jako když střelí a už stojí pod stěnou. Nestačí se ani nadechnout, aby mu řekl, že takhle postupovat nemohou, ale to už je Aki zase čelem k němu a chce ze sebe sundat všechny věci. +Tak to ne.+ Zamračí se pro sebe Aoi, dvěma kroky ho dojde a jeho ruce zastaví. 

"Hey, hey, jen klid." Přinutí ho, aby svou pozornost přenesl na něho. 

"Nejdřív ti to ukážu. Sám na sobě. Polezu tam první, ty budeš stát tady dole a pohlídáš lano, aby se nezaseklo. Ukážu ti kudy polezeš a jak. Já nespadnu, takže máš jen jediný úkol - dívat se." Řekne mu a udělá krok stranou ke křídě, aby si ji nanesl na ruce a neklouzalo mu to. Připne se k lanu, ukáže mu co a jak a sám si stoupne pod stěnu. Chvíli to trvá, než mu vyloží všechno, co má na srdci a co bude dělat a pak už se jeho svaly napnou k výstupu. Leze schválně pomalu a v klidu, v jeho podání to asi vypadá jako hrozná brnkačka, ale chce to taky sílu v prstech a obratnost. 

"Když vylezeš alespoň do půlky, koupím ti  k tomu i oběd." Volá na něj zvesela, aby to vypadalo co nejjednodušší a jakmile je nahoře, spustí se zase dolů k němu. 

"Tak, teď to zkusíš ty. Já ti pomůžu." Připne pro změnu jeho a přistoupí s ním ke stěně. Aki vypadá na umření, takže ho nakonec vezme nejdřív za jednu a potom i za druhou ruku a položí mu je na správné úchyty. 

"Nohu dáš sem." Řekne mu tiše, poklepe na jeho koleno a pak mu ji taky pomůže umístit. "Mimochodem, jsem rád, že tvůj kotník už je v pořádku." Prohodí. 

"Teď se odrazíš a tu druhou dáš sem. Jen se přilepíš ke stěně, nic víc. Je to jen krok zpátky dolů na zem." Postaví se mu blízko za záda, připravený chytat ho i z dvaceti centimetrů.

Aki

V hlavě mu duní slib, že na to kafe půjdou později ale momentálně dokáže jen těkat očima tam a zpátky. Ta stěna má v jeho hlavě výšku mrakodrapu a on je proti ní jako mravenec a ty pitomý popruhy ne a ne dolů. Zvedá se v něm vlna paniky, jak kdyby je na něm někdo utahoval, než se jeho drobné dlaně ocitnou v obětí těch Aoiho. Vystoupá k němu očima a je zadýchaný, jak kdyby běžel maraton. Mírně stáhne obočí k sobě a konečně povolí sevření prsty kolem popruhů.

“Dobře.“ Kývne hlavou a vysloví i přes knedlík v krku. Pečlivě sleduje, co má dělat a pak už jen celkem zvědavě pozoruje Aoiho každý pohyb a ne, vůbec mu nekouká na zadek, možná jen na chviličku, když už je dostatečně vysoko. Přistihne se, že vlastně moc nevnímá kudy má lézt ale rozhodně se mu to brzo vymstí. Ani se nestačí vzpamatovat a už je Aoi zase dole u něj a chvíli si musí překládat, co mu říká. Vnímá totiž jen pohybující se plné rty a strach, který mu duní v uších. On tam totiž vážně nechce ale bude muset. Pomalu přistoupí ke stěně a nechá si s prvními krůčky pomoc. Jenže místo toho, aby lezl dál se mu regulérně roztřepou kolena. Stiskne víčka pevně k sobě a přitiskne se čelem a vlastně i celým tělem na stěnu. Noha mu sklouzne z úchytu a on dopadne chodidly na zem a zabrzdí se zády o Aoiho. Srdce mu vynechá několik úderů, když si uvědomí, jak moc blízko zase je.+Aoi ti věří, přece sem nejel zbytečně!+ Pobídne sám sebe v duchu, omotaný jeho parfémem a sám od sebe se přiblíží ke stěně, aby to zkusil znovu. Napočítá si do deseti a pak se zasekne na prvních úchytech a znovu se musí vydýchat. Krátce těkne očima za sebe na Aoiho, připomene si, co všechno pro to musel udělat a popoleze zase o kousek výš. Není to tak hrozné, jen už se nesmí koukat dolů. Trochu ho začínají pálit svaly, drží se moc křečovitě, aby nespadl.+Ještě kousek a pak tě čeká oběd s ním.+ Ano, jeho hlavní motivace je prostě on, ani překonání sebe sama ani možný pozdější výsměch od ostatních, jen ty hluboké oči a úsměv. Znovu se pohne, pak ještě jednou o nakonec se opravdu do té půlky dostane. Další úchyt je na něj prostě moc daleko, chytne se ho sice ale jen konečky prstů a nemá šanci se udržet. Vypískne na celou halu, jak malá holka, když se ocitne ve vzduchoprázdnu s dlaněmi přitisknutými na očích, než to s ním trochu trhne, jak se popruhy napnou ale ruce z očí nesundá, to ani náhodou!

Aoi

Neuhne ani krůček, jeho hrudník je jako skála, když se o něj Aki zarazí. Čekal to, ale trpělivě ho nechává, dokud se znovu neotrká. A pak Aki skutečně začne lézt. Vůbec netuší, jestli ho má povzbuzovat a mluvit na něj nebo ho raději nechat, aby se soustředil, ale na rtech má široký úsměv, jak v dlaních posouvá jeho lano a na hrudi ho hřeje neskutečně příjemný pocit. To šlo nakonec docela v pohodě. Mohl ho taky honit dvě hodiny po celém areálu. Když se mu lano v rukou napne, jak Aki uklouzne, samozřejmě ho zajistí, aby neletěl rovnou dolů a na zem ho dostane v klidu a pomaličku. Dole ho chytne za dlaně, které mu plynule stáhne z očí a přitáhne si ho do obětí. Pořád se u toho směje, když ho schovává v náručí. 

"Dobrý, je to dobrý, nespadl jsi, už jsi na zemi." Konejší ho s úsměvem. 

"Příště se zkus držet spíš stěny, než svého obličeje, ten tě nezachrání." Poradí mu ještě, ale už si získali pozornost instruktora a tak na něj Aoi mávne, aby šel k nim. Zvolna Akiho pustí. 

"Chtěl bych to zkusit ještě jednou a polezeme spolu. Zajistíte nás?" Poprosí ho a instruktor přikývne. Trošku od sebe Akiho oddálí. 

"Musíš to zkusit ještě jednou, jinak bude tvůj strach po tomhle zážitku ještě větší. Uvidíš, že to nic není. Polezeme vedle sebe, úplně stejně. Nebudeš tam sám. Šlo ti to skvěle, teď nepůjdeme domů." Ubezpečí ho, sklouzne dlaněmi po jeho pažích a odvede ho za ruku zpět ke stěně. Instruktor se pro sebe usmívá, protože už mu došlo, co tady léčí za fóbii. 

"Připravený? Nejdřív ruce. Teď nohy... a hop." Oba dva se přilepí ke stěně ve stejný okamžik. Úchyty nejsou úplně identické, ale jinak bude moct Aki koukat po něm, co dělá, a třeba společně vylezou až nahoru. 

"Jsem hned vedle, když tak po mě sáhni." Kývne na něj a udělají další krůček vzhůru.

Aki

Najednou ucítí pod nohama pevnou zem a kolem svých zápěstí něčí dlaně. Ani nemůže uvěřit tomu, že už kouká Aoimu do očí. Ta zem nebyla až tak daleko, jak se zdá. Vlastně si ani není pořádně jistý, jak daleko dolezl. Nechá se přitáhnout do obětí a zaboří tvář do jeho hrudi, tisknouc látku trika mezi sevřenými prsty. Cítí se u něj v bezpečí a hrozně moc se nechce oddálit.

"Já vím." Pípne jen tiše ale zatím tiskne víčka silně k sobě. Musí se chtě nechtě oddálit a krátce ohlédnout na stěnu, když mu dojde, jak vysoko byl. Vážně to dokázal, sice to byla jen půlka, ale povedlo se. Poprvé za tu dobu, co jsou tady se mu koutky upřímně vyhoupnou vzhůru a něco uvnitř ho zvláštně zahřeje. Vzápětí už je zase vyplašený, protože měl za to, že už ho tam znova hnát nebude, zároveň ale ví, že má pravdu.

"Tak dobře, spolu." Přikývne mu a v očích se mu zablýskne něco úplně nového, jakési odhodlání. Vylezl tam jednou, přece to zvládne i podruhé, i když trochu nejistě kouká po instruktorovi, který je má jistit. Přesune se ke stěně a koukne pomalu nahoru, než stočí oči k Aoimu a jen jemně přikývne. Mluvit už zase nemůže ale k tomu, aby lezl, slova nepotřebuje. Nechá ho vylézt na první úchyty, než se i on vytáhne kousek výš.

"To je dobře, že jsi." Vypadne z něj dřív, než se stačí zarazit a začne pomalu stoupat společně s ním. Do poloviny to jde, tam už byl. Jakmile má ale překonat pomyslnou hranici zasekne se a přitiskne ke stěně a pak udělá osudovou chybu, že se podívá dolů. Země se v jeho očích vzdaluje a on začíná panikařit. Rukou sevře víc úchyt a zapře se nohama, než druhou dlaní hrábne vedle sebe a automaticky sáhne po Aoiho ruce. Není to daleko, má ji na úchytu hned vedle něj.

"Je to moc." Vydechne vyděšeně a ještě víc mu ruku sevře.

"To nezvládnu." Koukne mu do očí, jakmile se na něj podívá s mírně pootevřenými rty a dýchá, jak kdyby za sebou měl právě sprint.

"Pojďme dolů." Poprosí ho a celé jeho nitro na něj křičí, aby to nevzdával, aby dokázal, že na to má. Pere se hrozně sám se sebou, nikdy tolik nechtěl něco dokázat..sám sobě ale hlavně Aoimu.

Aoi

Popoleze vždycky o malý kousek napřed a pak počká, až Aki udělá to samé. Podle něho mu to jde výborně, ale už si všiml na fotbale, že není vůbec bez fyzičky, i když tak pod tím vším oblečením může působit. Lezou nahoru úplně v klidu, až dokud nedojde na příliš vysoké místo. Ohlédne se po něm, když se zastaví na moc dlouho a zachytí jeho pohled dolů. Je mu úplně jasné, že v příští vteřině by mohl znovu spadnout, ale místo toho se na hřbet jeho dlaně přitiskne Akiho ruka a on honem tak nějak proplete prsty s těmi jeho. 

"Držím tě a nepustím, nespadneš, jsme tu spolu." Šeptá mu honem. Pokusí se na stěně trochu přiblížit, i když to instruktor nevidí rád a nabádá je, aby si drželi prostor kolem sebe. Aoi ho ale vůbec neposlouchá. Brzy se ocitne těsně vedle něho. Má co dělat, aby se tam takhle udržel, ale jakmile to je, opatrně odlepí jejich spojené dlaně od úchytu a posune je na ten nahoře. Přehmátne si, aby to byla Akiho dlaň, která se ocitne pod tou jeho a pak se jemně dotkne jeho kolene, vezme ho pod ním a taky mu tu nožku posune výš. 

"Jdeme nahoru, jiná cesta není." Zašeptá. 

"Už tam budeme, je to jen pár kroků." Stojí ho to ještě nějaké přemlouvání a nabádání, ale oni se tam doopravdy dostanou. Krůček po krůčku a bok po boku. 

"Ani se nedívej dolů, ale už nemáš, kam lézt. Jsme nahoře." Řekne mu Aoi tiše, ale radostně a vysvětlí mu, jak se slaňuje dolů. Je to opravdu snadné, ale i to ho stojí nějaké přemlouvání a nakonec ho u toho chytne za jednu ruku a prostě se dolů svezou. 

"Děkujeme." Řekne instruktorovi, když ze sebe začne rychle shazovat všechno jištění a potom s tím pomůže i Akimu. 

"Je to, máš to za sebou. Dokázal jsi to. Jaký z toho máš pocit?" Vyptává se. Klidně by s ním chodil trénovat častěji, kdyby ho to bavilo, jenže to nejde, že školy je kvůli tomu pravidelně pouštět nebudou, protože nabízí i dost jiných sportovních aktivit v rámci areálu. 

"Můžem si dát sprchu, ale nemusíme. Já jsem se moc nezpotil, nevím jak ty?" Zasměje se znovu, protože stres dělá svoje, ale teď už se Aki může uvolnit. 

"Můžeš na sebe být hrdý. Dokázal jsi to během jediné lekce a ještě vylezl tam, kam jiní kdo ví jak dlouho ne. Jsi přirozený talent." Říká mu, když se sehne pro věci a společně s ním zamíří zpět do šatny.

Aki

Hrudník se mu rychle zvedá, jak se snaží popadnout dech ale nedokáže odtrhnout oči od Aoiho. Pro něj jeho to momentálně jediný záchytný bod, který ho dělí od toho, aby úplně neztuhl a neodporoučel se k zemi. Krátce těkne ke spojeným dlaním a hlavně propleteným prstům a zase zpátky. Nechá se od něj navádět nahoru a po pár pohybech už zase leze v podstatě sám, i když má pocit, že jakmile bude Aoi daleko panika se zase vrátí. Prostě bez něj ani krok.

"Jsme nahoře." Zopakuje po něm trochu nechápavě a podívá se nahoru. Opravdu už nemá kam lézt. Upřímný úsměv se mu na tváři objeví znova a zamění jindy vyděšené grimasy v něco naprosto uvolněného a spokojeného se sebou samým a to se rozhodně nevidí často.

"Vážně jsem sem vylezl." Broukne nevěřícně. Pozorně poslouchá celou instruktáž, jak se dostat dolů. Není si úplně jistý, jen do okamžiku, kdy ho Aoi chytne za ruku. Stiskne jej trochu víc, než by možná měl a společně s ním se lehce spustí dolů a tu ruku u něj tak nějak pozapomene. Dojde mu to vzápětí, to už ho ale Aoi zbavuje popruhů. Teď už by to asi zvládl sám ale…nechá ho to udělat. 

"Díky." Zamumlá ještě k instruktorovi a dlouze vydechne.

"Vlastně asi…dobrý, hodně dobrý. Mám pocit, že je to první věc, která se mi kdy povedla a …" Odmlčí se krátce, když se znovu podívá nahoru.

"Bavilo mě to." Ano, když si odmyslí strach, tak to bylo super. Dostat se až nahoru, kam se ostatní třeba ani nevyškrábou. Jeho sebevědomí se poposunulo kousek výš asi tak o dva milimetry ale každý se počítá, no ne?

"Já asi budu muset." Přizná neochotně, protože on prostě zpocený je a chce vykročit k šatnám, když padne chvála na jeho hlavu. Málem se přerazí o čáru nakreslenou na zemi a zrudne.

"Díky, od Tebe to zní moc hezky. Od Vás…totiž..." Hned by se kousl do jazyka, co že to zase řekl a radši přidá do kroku ke skříňce, kterou dostal. Popadne věci a zmizí ve sprchách, ani mrknutí by na to nestačilo. Rozhlédne se, kde kdo je a zapluje do jedné volné, kde se svlékne a dopřeje si pár minut pro sebe. Místo sprchování jen stojí s čelem opřeným o kachličky a snaží se vzpamatovat.

"Držel mě za ruku." Opakuje si pořád dokola šeptem ale musí z té sprchy taky vylézt, aby ho tam nenechal čekat týden. Tak dlouho by mu asi trvalo, než by se z toho jednoho doteku vzpamatoval. Kluci by se mu vysmáli. Nakonec se osuší, ručníkem si co nejvíc vysuší vlasy a vydá se už oblečení ven. Aoiho v šatně už nenajde ale domyslí si, že ho nejspíš čeká u vchodu a vydá se tam.

"Promiňte, asi jsem to potřeboval trochu vstřebat a byla tam fronta." Pokusí se o úsměv ale už se zase neskutečně stydí. Trochu lže ale přece mu neřekne, že si pořád dokola promítá jediný okamžik. Přešlápne na místě, protože neví, kam teď půjdou ale stejně do toho auta musí nastoupit, aby se k němu pak zbytečně nevraceli. V rádiu začne hrát jeho oblíbená písnička. Nic divokého taková pohodová.

"Tahle je super." Usměje se, když hrábne automaticky po knoflíku hlasitosti, je v jeho přítomnosti uvolněnější, než by čekal.

"Jestli to nevadí." Zarazí se v půli pohybu, jak stahuje dlaň zpátky. Ta skladba teď prostě přesně vystihuje jeho rozpoložení, do chvíle, než se Aoimu koukne do očí, to pak ani nohám nevládne. U té restaurace přece jen zastaví a Aki se automaticky žene ke stolu, co nejdál od všech.

"Tohle jsme vážně nemuseli, už jste toho pro mě udělala dost…teď se toho lezení nemusím bát." Připadá si prostě nepatřičně, protože on u sebe vážně žádné peníze nemá a přijde mu hloupé nechat se pozvat. Skoro jako rande…+Kéž by.+

Aoi

Ještě před tím, než mu Aki uteče do sprchy, zastaví se naproti sobě a on si poslechne jeho milá slova. Je to vždycky takový miláček, i to přeřeknutí mu pokaždé odpustí, však mu taky sám říká Aki-chan. Je naprosto spokojený s tím, že mu ukázal něco, co ho bavilo, o čem mu řekl, že by nejspíš zkusil zase. Doufal, že mu trochu pomůže, ale nedoufal přímo v tohle.
"Myslím, že se ti toho povedlo mnohem víc, vždyť jsem tě viděl, jak sis vedl na fotbale a tvoje výsledky ve škole ti zajistily celý dnešní den." Vyjmenuje mu, než ho nechá utéct se umýt. Sám se v klidu převlékne a pak dojde vrátit vybavení na recepci. Tu chvíli, co na něj musí počkat si krátí tím, že na mobilu hledá, kam by ho mohl vzít jíst. V městečku byl zatím jen minimálně a nezná to tady. Jsou tu nějaké celkem dobře vypadající restaurace, i když jich není moc.
"V pohodě." Řekne mu jenom, když se potkají a vrátí se do auta.
"Našel jsem slušně vypadající podnik, ale nikdy jsem v něm nebyl, tak nám drž palce, ať je to lepší, než jídelna." Řekne mu zvesela a vydají se na cestu. Ne, že by v jídelně vařili nějak špatně, to zase ne. Když si Aki sám od sebe nastaví, co chce poslouchat, jen s úsměvem zavrtí hlavou na znamení, že to opravdu nevadí a za chvíli už zase parkují. Aoi mu sotva stačí, když projdou celý podnik až k zadním stolům, kde je prázdněji, ale následuje ho a usadí se naproti němu. Těká očima po prostředí, které je hodně venkovské, ale pěkné a trochu ho to uklidní. Zvedne k němu oči a na chvíli se do nich zadívá.
"Ve chvílích jako je tahle mi můžeš říkat Aoi. Stejně se co chvíli přeřekneš. Jen ve škole se to nesmí." Podá mu ruku na tykání a jasně mu to bliká v hlavě, že překračuje hranice, ale věří tomu, že Aki by ho nikdy nepotopil. Nesmí se mu stát, aby si takhle pustil k tělu víc studentů, ale něco uvnitř něj mu říká, že nepustí, že nic podobného už se nikdy nestane... nemůže. Ocitne se nad nimi servírka, podá jim jídelní lístky a vyptá se na pití.
"Dej si cokoliv, vážně. Urazím se, když to bude jen voda." Řekne mu a objedná si jahodovou limonádu. Dal by si pivo, ale řídí. Jakmile je dáma pryč, začne hladově obracet stránky lístku. Vypadá to na zajímavě upravené hovězí.

Aki

Pohodlně se uvelebí na svém místě, které si vybral. Jeho moc vidět nepůjde a zároveň, aby měl přehled, co se kolem děje, kdyby se náhodou musel schovat, když se něco bude dít. Neví, co s rukama, po lístku sahat nechce, protože mu přijde nemístné nechat se od něj zvát. Jakmile mu nabídne tykání, mimo školu samozřejmě, zvedne k němu překvapené oči a párkrát zamrká. Tváře mu zase trošku zčervenají a jako první se mu podaří kývnout hlavou, než velmi pomalu vloží svou dlaň do té jeho.
"Budu si na to ve škole dávat pozor. Nechci ti dělat problémy." Ujistí ho vzápětí. Nejradši by tu ruku nestahoval ale už tak mu ji podrží déle, než by nejspíš bylo vhodné a skoro poplašeně sebou trhne, když se u nich objeví servírka. Nemá vůbec nic vybraného, zatím se nestihl ani kouknout. V první chvíli ho ta voda napadne, Aoiho slova ho donutí přemýšlet nad čímkoliv jiným.
"Džus, pomerančový třeba." Objedná si teda taky první, co mu přijde na mysl kromě zmiňované vody. Kouše si ret, jak neví, co má dál říct. Moc by si s ním chtěl povídat ale všechno mu připadá hloupé nebo divné. Je v tomhle ohledu úplně mimo. Natáhne se tedy po nabídce a pokouší si vybrat tu úplně nejlevnější variantu. Mohl by to zaonačit polévkou, to by mu možná prošlo. Nepatrně se pousměje nad svými myšlenkami a už přelistuje na nabídku úplně vepředu a přejíždí prstem po jednotlivých řádcích. Za chvilku je u nich druhá servírka, mnohem mladší, než ta první a nese jim jejich pití a u toho nepokrytě hází po Aoim očima. Očividně si ho vyhlédla, už když vešli a převzala jejich stůl. Aki se v první chvíli zamračí a znovu zapíchne oči do lístku. Jeho si skoro nevšímá, až po chvíli jí to asi přijde nemístné a kývne hlavou, jestli si teda něco dá nebo ne.
"Jen polévku, zeleninovou děkuju." Broukne tiše.
"To je všechno?" Zeptá se ho slečna otráveně a už se zase zářivě usmívá na Aoiho a u toho se všemožně kroutí. Bože, tohle pozorovat prostě nemůže. Žárlí a moc dobře si to uvědomuje.
"Hned jsem zpátky." Zamumlá a vystřelí zpoza stolu rychlostí blesku, nezamíří ale na záchody, jak by si mohli myslet ale ven.