Ruki x Inoran - Ostatní to vidí, jen ty ne. - Část 1.

(Nákupní centrum)

Inoran

Ino byl rád, že na pozvání Ruki kývl. Možná to znělo trochu…no asi se nezve na prvním rande na večer do hotelu ale to ho v první chvíli prostě nenapadlo. Chtěl s ním jen strávit víc času, uží si každou volnou vteřinu, kterou pro sebe budou mít. Hlavně po té skoro hádce. Vlastně za ni mohl on sám se svou přehnanou starostí o to, jak se okolí bude tvářit a jestli to Ruki vůbec ustojí. Pořád mu to tak nějak zůstávalo v hlavě, hodně v pozadí ale bylo to tam. Mohl by ho od sebe odehnat, bude se proklínat, že to neudělal, až se na něj slétnou novinářské vosy a on mu to jednou vyčte ale…nedokáže to. Ne po tom, co vidí jeho úsměv a odrovná ho svou bezprostředností. Nakonec ale nezamíří přímo do hotelu ale nasměruje taxík do nákupního centra, kde má v plánu koupit něco dobrého k jídlu, nejspíš i pití a pravděpodobně i nějaký ten film na večer. No jo stará škola, to se asi nezapře. Zaplatí bez váhání, poděkuje taxikáři s mírnou úklonou hlavou a rychle vystoupí, aby mu otevřel dveře, tak jako na tržišti u moře. Ani ho nenapadne, že by to třeba neudělal nebo, že by to třeba Rukimu mohlo přijít divné, staromódní? Tohle všechno jsou gesta, která dělá naprosto automaticky a nejspíš už jiný nebude. Protáhnou se chumlem lidí, který se hrne dovnitř a Ino se rozhlédne kolem.
"Hm. Tak čím začneme?" Zeptá se jej s mírně pozvednutým obočím a pak mu pohled padne na obchůdek s oblečením, kde to příjemně vyhrává. Bez přemýšlení mu přehodí ruku přes ramena a skloní se k němu, když ho otočí tím směrem.
"Jak moc rád nakupuješ?" Zeptá se ho s blýsknutím v očích a niž by ruku z jeho ramen sundal a zamíří tím směrem. Hned u vchodu sáhne po jednom z klobouků na stojanu a posadí mu ho na hlavu. Nějak má náladu trochu blbnout a Ruki to nejspíš odnese.
"Heh to není fér, sluší ti víc, než mě." Postěžuje si s úsměvem a celkem zdařile ignoruje zkoumavý pohled prodavačky. Těžko říct, jestli ho poznala nebo se jí spíš nelíbí, jak si ho vede. Jenže…on už se rozhodl a pokud to tak má být, budou tyhle reakce a i daleko horší brát s rezervou, jinak se brzo zblázní.

Ruki

Civí ven z okýnka taxíku a říká si, jaký asi hotel a kde přesně to bude, když jedou spíš do centra, než někam na okraj. Tak samozřejmě, že musí být zítra zase v práci, ale celou dobu si kouše ret nad tím, co mu Inoran řekl ve svém studiu. Totiž, že pokud pojedou do jeho apartmánu, tak mu od zítra najde jinou práci. Měl by dát prostě výpověď a nechat ho, aby mu zařídil život podle sebe nebo nějakého Rukiho výmyslu? Měl by sis tát za tím, že bude dál dělat svou práci a že se nahoru, ať už je to kamkoliv, vyškrábe jen sám díky sobě? Láká ho dělat si co chce, bláznivé věci, proč by neměl? Inoran mu tvrdil, že ho má rád, proč by se měl klepat o své stávající místo? Dělá to rád, ale co by dělal raději? Vůbec neví. Taxík zastaví u nákupáku, a než se Ruki stačí probrat ze zamyšlení a pochopit, že se vystupuje, už mu Inoran zase otevírá dveře a on vyleze ven, zatímco se pár lidí otočí na chodníku. Co je jako???
"V hotelu by všechno měli." Zahučí, když kráčí vedle něj, prozatím s rukama v kapsách a moc nerozumí tomu proč sem jeli. Ne, že by se tak hrnul do toho, až budou sami a... začervená se jen při té myšlence. Chce s ním být sám, ale zároveň... A pak se podívá na obchod s oblečením. Pousměje se a nejdřív pokrčí rameny, ale pak k němu zvedne tvář a usměje se.
"Hodně rád, když je za co." Řekne mu upřímně a společně vejdou do obchodu, kde už se Ruki zvědavě rozhlíží. Nechá si na hlavě klobouk, který mu nasadil Inoran a prodavačku přehlédne, jak širé lány. Líbí se mu ty trička támhle vzadu a taky to sportovní sako. Zamíří rovnou tím směrem a zamyšleně popotahuje za ramínka. Proč sem šli? Proč nešli rovnou někam, kde budou sami? Nenápadně se po Inoranovi ohlédne, co kde dělá. Má to nějaký postranní úmysl? Nebo... ne? Ruki se lehce mračí, když se mu z něj vaří hlava, jak se všemu snaží přijít na kloub.

Inoran

Trochu mu vrtá hlavou, to jeho v hotelu by všechno měli. To se tam tak těší nebo? Co od toho vlastně kluk jako Ruki čeká? Co si myslí, že se bude dít? Tohle úplně nedomyslel, když ho zrovna napadne, co by se asi dít mělo…mohlo? No není nad to, když si ve svém věku láme hlavu s podobnými problémy. Bezděky sám nad sebou protočí očima v sloup, tak aby ho Ruki neviděl a sám už se rozhlíží kolem, kde co je a kam by nejraději první zamířil.
"Pro jednou nech plavat, jestli je za co. Ber to třeba jako omluvu za tu restauraci hm?" Pojme to svým způsobem, klidně by mu koupil, na co by si ukázal. Udělat by pro něj první poslední, což je trochu nebezpečné a nejde jen o nákupy věcí. Chtěl by ho vidět šťastného a spokojeného, ať už jede o práci nebo o věci, které se mu budou líbit a nemusel si dělat hlavu s tím, kolik to stojí. Sám nikdy příliš neutrácel, neměl k tomu důvod a jestli to Rukimu udělá radost? Koupí mu klidně celý obchod. Tak moc mu na něm záleží. Přistihne se, že už dobrých pět minut kouká na jeho záda a sleduje, jak popotahuje ramínka. Ani se neuvědomuje, že se u toho usmívá. Trochu sebou trhne, když za sebou uslyší hlas prodavačky, která ještě před chvíli rovnala zboží, jestli chce něco konkrétního.
"Hm vlastně o jednu věc bych vás poprosil." Začne samozřejmě zdvořile, taky jak jinak.
"Udělejte, co mu na očích uvidíte." Prohodí s náznakem pobavení, sáhne do zadní kapsy kalhot, vytáhne svou koženou peněženku a vyloví sovu kreditní kartu.
"Cokoliv." Dodá ještě, když jí prodavačce vtiskne do dlaně a sleduje, jak se bez váhání vydá Rukiho směrem a ptá se ho, jestli si nedá třeba kávu, odhaduje jeho velikost a nabízí mu různé kousky. Mohl by ho trošičku rozmazlit? Bude se mu to líbit nebo mu to omlátí o hlavu? Je to možnost ale v případě Rukiho to bude jistě s nějakou naprosto nečekanou poznámkou.
"To si vem, to ti bude slušet." Ozve se Inův hlas přes celý obchod, když vidí jaké triko má zrovna v rukách, je tam potisk ruky s vytaseným prostředníčkem.
"Až ti zas polezu na nervy." Dodá si ještě sice nahlas ale spíš pro sebe a uchechtne se.

Ruki

Když se vedle něj objeví prodavačka a zeptá se ho, jestli chce kafe, chvíli na ní zírá jako by měla dvě hlavy, ale nakonec kývne, že klidně, že si dá. Provází jí trochu nedůvěřivýma očima, ale jakmile je zpět a začne mu podávat kousky, které by mu byly,  začne se to kolem něj kupit na všechny strany. Zatím s tím nejde do kabinky, ale prodavačka má docela oko na to, co se komu líbí, i na to, jestli mu to bude, a když se za ním ozve Inův hlas na ten konkrétní kousek, rozesměje se polovina obchodu. Ohlédne se po něm a trochu se začervená. Tohle znělo, jako by spolu žili minimálně tak pět let, hodně se znali a měli za sebou kde jakou šarvátku. +A to si piš, že si ho vezmu.+ Pomyslí si a nakonec se s kopou oblečení vydá do zkušební kabinky, kde mu asistuje prodavačka a on u toho stíhá pít svou kávu. Zkouší si brýle i doplňky a šperky, za modelku je tu dneska spíš on, než Inoran a jakmile dojde na dotaz, jestli si to vezme všechno nebo jenom něco, skončí všechna sranda. Jsou to krásné věci, ale on doopravdy nepotřebuje ani jednu z nich, rozhodně ne teď, třeba po výplatě. On ví, že mu Inoran řekl, aby na to nehleděl, jenže... zvedne k němu oči a střetne se s ním pohledem, když šťourá nehtem ukazováčku do stěny vedle sebe. Díval se na něj, čekal na jeho reakci.
"A já myslel, že když jsem s tebou, oblečení nepotřebuju." Opáčí mu dostatečně hlasitě na tu jeho předešlou poznámku, ale místo obvyklého zadostiučinění, jak mu to nandal, se mu dlouze a měkce zadívá do očí a docela křehce se pousměje. Tohle jsou vysloveně zamilované oči, i když kolem něj ještě stále někdo lapá po dechu nebo se znovu hlasitě směje. On to ale příliš nevnímá, protože se pořád dívá do jeho tváře, skoro ani nemrká a svět okolo pomalu přestává existovat. V tuhle chvíli si ho bere kouzlo Inoranovy osobnosti, zvuky utichnou a on nehledí ani tak na jeho krásu nebo na vějířky kolem jeho očí, když se směje, jako spíš na to, co sídlí v jeho očích, na to, co je vidět z jeho duše.

Inoran

Po očku ho pořád pozoruje, i když se tváří, že si sám vybírá. Jenže to by se na to musel soustředit a ono to vůbec nejde. Trochu si připadá, jak kdyby se poprvé zamiloval a hrozně mu vadí, že je až na druhém konci obchodu. Povzdechne si sám nad sebou a pak se rozesměje, když uvidí Rukiho zrudlé tváře. Tohle by nepřehlédl, ani kdyby stál kilometr od něj. Poposune se blíž ke kabinkám, když do jedné z nich zapluje a prohlíží si kožené náramky, nějaký z nich si pravděpodobně vezme, pořád ale ještě neví který. Těkne pohledem k prodavačce, když se ho zeptá, jestli si to všechno vezme a nadechne, aby jí odpověděl, že samozřejmě, i když přesně neví, co všechno si Ruki vybral. Pootočí hlavu jeho směrem, když šťourá prstem do stěny a stáhne obočí mírně k sobě. Tak teď by si ho nejradši přitáhl do náruče a udělal mu hradbu před celým světem. Bože, klidně by se teď kvůli němu i popral, kdyby to bylo potřeba a to je na něj dost odvážná myšlenka. Kouká mu do očí s mírně pootevřenými rty a ta jeho poznámka donutí koutky vyběhnout na pár okamžiků nahoru.
"Ještě by mi tě okoukali." Broukne měkce, tichým hlasem, než se pomalu natáhne po jeho zápěstích a přitáhne si jej za ně velmi jemně k sobě. Pomalu je protáhne kolem svého krku. Dlaněmi sjede po jeho pažích přes ramena, po linii jeho těla až k bokům. Nepřežije bez něj ani jeden den, to už moc dobře ví.
"Ru-chan." Broukne rozněžnělým hlasem.
"Přej si cokoliv, chtěj cokoliv. Hlavně buď šťastný hm." Vyjde z jeho rtů sotva slyšitelně a je mu úplně jedno, kde jsou. Jemu, který si vždycky dával pozor, co dělá. Neváhá už ani sekundu a skloní se k jeho rtům, jenž si uzme ve velmi pomalém a něžném polibku. Ať si všichni….tuhle chvíli mu nikdo nevezme, nenechá si i vzít a ani jeho. Po chvíli se odtáhne, opře si čelo o to jeho a pousměje se.
"Já už šťastný jsem." Vydechne, když otevře oči a koukne se těch Rukiho.
"Měl jsi tak na půl pravdu v hotelu všechno bude, budeš tam totiž ty víš." Dodá ještě, než se narovná.
"Vezmeme si to všechno." Rozhodne za něj bez váhání a ani mu nedojde, že na ně nejspíš celou tu dobu všichni koukali. Dokonce by se vsadil, že jedna z prodavaček slzela, než se otočí a něco hledala v kapse svých kalhot. Že by kapesník?

Ruki

Inoran se pohne směrem k němu a on se vnitřně celý zachvěje. Nechá si zvednout ruce, položí je kolem krku a znovu to s ním zavibruje, když ucítí jeho dlaně, jak se posouvají po pažích na ramena a po těle dolů. Oba dva teď nevnímají nic než sebe. Poslouchá jeho hlas, když krotne čím dál tím víc a mírně zaklání hlavu.
"Já jsem." Hlesne sotva slyšitelně a pak se políbí tady přede všemi. Kdyby mu to nebylo jedno, slyšel by, jak se někdo rozčiluje, že tohle by si na veřejnosti mohli odpustit, a že to je nechutné stejně jako jiný názor o tom, že to je romantické. Opatrně mu vychází svými rty vstříc, bojí se trošku, že ty jeho budou příliš nezkušené, ale pro jednou se nechá vést a sám nepoznává ani sebe, ani jeho. Ještě včera si dávali pozor, hlavně v hotelu a teď? Pak tiše vydechne, když se opřou čely vzájemně o sebe a Ino mu řekne, že šťastný je. Najednou mu jejich malicherná hádka z chodníku přijde úplně pitomá. Pousměje se svět kolem zase ožije. Rozhlédne se kolem a vůbec se nebrání, když Ino zavelí, že si to odnesou všechno. Šťastně a spokojeně se usmívá, nechá se jím za ruku odvést k pokladně a sleduje, jak mu jeho nové věci skládají do tašek. Jako by měl Vánoce nebo narozeniny, ale nikdy v životě nic podobného nedostal. Je z toho trochu na měkko, ale obratně to maskuje. Pak mu prostě podá ruku, nějaké tašky vezme, nějaké nechá jemu a společně vyjdou z obchodu. Vůbec netuší, co má ještě Inoran v plánu, ale jeho peníze to nejsou, takže k němu zvedne oči a snaží se moc nerozhlížet. Když na to dojde, chtěl by všechno, ale zároveň umí mít doopravdy skromný.
"Ino-chan?" Broukne po chvíli.
"Arigato." Řekne mu tiše. Je to jen obyčejné slovo, ale on ho myslí opravdu upřímně a na všechno, ne jen na ty plné tašky. A pak se z ničeho nic pořádně zamračí.
"A abys věděl, já nejsem žádná silikonová zlatokopka!" Tak!!!

Inoran

Tak tohle je přesně to, co chtěl v jeho tváři vidět. Ten spokojený úsměv a výraz a od téhle chvíle prostě nedělá nic jiného, než že mu ho na tváři bude kouzlit každý den. Prostě si to dá za úkol a je dost možné, že ho za pár týdnů bude mít Ruki plné zuby. Nepouští jeho ruku ani u pokladny a dělá, že nevidí pozvednuté obočí prodavačky, když se tak snaží narvat kartu zpátky do peněženky. S Rukiho propletenými prsty to jde vážně pitomě ale vůbec mu to nevadí. Když opustí obchod rozhlíží se kolem, kam by ho ještě zatáhl, aby mu udělala další a další radosti, ať už malé nebo velké. Jenomže myslí pořád na to,  že by s ním někde byl nejradši o samotě. Jen prostě být spolu, nic víc momentálně nepotřebuje. Trochu mu to kazí snahu přemýšlet nad něčím jiný.
"Hm." Broukne, když ho Ruki osloví a stočí na něj své oči s pousmáním, které se rozšíří, když mu poděkuje.
"Není za co děkovat. Jsou to jen peníze." Pokrčí krátce rameny.
"Nikdy to nevyváží to, jak ti to sluší, když se usmíváš." Složí mu upřímný kompliment, když se k němu nakloní a políbí ho do vlasů.
"Původně jsem chtěl všechno nakoupit taky ale mám lepší nápad. Půjdeme do hotelu a budeme se předhánět, kdo toho objedná víc." Uchechtne se sám nad sebou. Nikdy by si nepomyslel, že něco podobného někdy navrhne ale…s Rukim, jak se zdá není nic nemožné. A to se mu vzápětí potvrdí, když padne ona poznámka. Tak tohle už opravdu nezvládne a vyprskne smíchy.
"Ne, to nejsi. Na to ti chybí ten silikon." Pokusí se ze sebe vydolovat a snaží se uklidnit, když už se po nich otáčí celé nákupní centrum.
"Ale upřímně, to je to jediné, co bych ti asi odmítl. Doufám, že to není tvoje tajné přání." Dobírá si ho a mne si rty o sebe, aby se nezačal smát znovu. Zastaví se až u cesty, kde odchytí taxík otočí se k němu čelem.
"Ru…Já jsem to před tím myslel vážně. Chtěl bych, aby jsi dělal, co by tě opravdu bavilo." Začne opatrně, jak kdyby měl strach, že řekne něco, co by ho mohlo naštvat.
"Můžeme jet zpátky do hotelu a všechno se změní. Nebo vybereme jiný, pokud budeš chtít. Je to jen a jen na Tobě.  Stačí se jen rozhodnout." Kouká mu upřeně do očí a je jasné, že všechna legrace jde momentálně stranou. Nechce, aby měl třeba nakonec pocit, že na něm bude závislý nebo, že si ho chce nějakým způsobem vydržovat. Zároveň mu ale chce dát možnost, prostředky, které doteď neměl.
"Rád bych ti otevřel dveře. Věřím, že to bude stát za to." Snaží se mu ukázat, jak ho vidí on sám. Je to neskutečná osobnost a dle jeho názoru by to měl svým způsobem pustit do světa.

Ruki

Ruki tam stojí uprostřed davu, neusmívá se ani trochu a hledí na něj s výrazem, jako by měl nad hlavou obláček s deštěm a blesky a ten se nechtěl hnout nikam jinam. Sleduje Inorana, jak se dobře baví a po chvíli si přešlápne a založí si pomalu ruce na prsou.
"Tak mě chybí jenom silikon?" Zopakuje po něm varovně, ale pak zavrtí hlavou, rozhodí rukama a tou volnou, ve které nemá tašky ho popadne za tu jeho. Vyjdou společně ven a Ino chytne taxíka. Ještě jim to zdá se chvíli potrvá, než si nastoupí, protože Ino začne docela vážné téma a Ruki zase svěsí podél těla ruku, kterou se natahoval po klice od auta. Řidič naštěstí trpělivě čeká. Zvedne k němu svoje oči a chvíli přemýšlí. Opravdu si Inoran myslí, že je to všechno tak snadné, aby se rozhodnul tady na chodníku, na ulici, hned? A opravdu je to tak složité? Neodpoví a místo toho si nastoupí. Počká, až si sedne do auta za ním a pak se sám od sebe nakloní k rameni řidiče. Nadiktuje mu adresu svého vlastního hotelu, kde bydlí a pracuje a pak se zase opře. Podívá se na Inorana a... vlastně to je jeho odpověď. V žaludku ho zvláštně zabrní, protože odevzdává celý svůj život a všechny malé jistoty, které má muži, kterého vlastně moc nezná. Nakonec se ale usměje a přisune se k němu blíž. Opře si spánek o jeho rameno a usměje se. To, co dělají je možná šílené, ale jemu se to líbí. Řekli si jasně: Nejsem zlatokopka, Nechci tě vydržovat, tak co se v tom bude dál šťourat?
"Ani nevím, kde bydlíš? V Tokyu asi ne, když jsi tady v hotelu a nejezdíš domů?" Broukne po chvíli. Cesta na hotel není dlouhá a teď už není nikde špička, takže si brzy zase vystoupí. Čeká na něj až zaplatí, třímá tašky v rukou a obrátí tvář k hotelu a jeho vývěsnímu štítu. Všechno se v něm sevře a scvrkne do malinkaté kuličky. Co teda teďko udělají? Přijdou na recepci, zavolají šéfa a řeknou, že končí a zároveň se zapisuje jako host? No kruci... Rozechvějí se mu z toho kolena, vyschne v krku a v duchu si vynadá jaký je idiot, že nejeli někam jinam a nevyřídil to na dálku. Pro věci by si přišel v nějakou co nejmíň frekventovanou hodinu.

Inoran

Kouká na něj zkoumavě  a s jistým očekávání v očích, jak kdyby na tom, co teď odpoví záležel jeho celý život. Moc by si přál mu pomoct ale zároveň ví, že když se Ruki rozhodne nechat to, tak jak to je; nebude mu to mít za zlé. Je to jen na něm a na jeho volba. Toto je věc, do kterému rozhodně mluvit nemůže. Dal mu svou nabídku, řekl mu, co je pro něj ochoten udělat. Mírně stáhne obočí k sobě, když mu neodpoví a prostě nastoupí do taxíku. Nechal ho tam stát na chodníku docela dost zmateného a neschopného si v hlavě přebrat, co to znamená. Krátce si povzdechne, když si dlaní zajede do vlasů na temeni a usadí se vedle něj s taškami mezi nohama. Kouká v tu chvíli před sebe, skoro jako by mu dával možnost o tom popřemýšlet. Znatelně se mu uleví, jakmile Ruki nadiktuje adresu jeho hotelu a  samozřejmě to bere jako odpověď. Koutky mu vystoupají vzhůru a bez váhání jej políbí do vlasů s mírně přivřenými víčky.
"Díky Ru-cha, že mi to dovolíš." Prohodí mu naprosto upřímně a ještě chvíli vdechuje vůni jeho vlasů, než se mírně narovná a koukne z okýnka ven.
"Bydlím kousek od moře na okraji Ninomiyi. Bude se ti tam líbit, jsem o tom přesvědčený." V jeho nitru se rozline zvláštně spokojený pocit, který mu dokonale zatemní jakékoliv další myšlenky. Když před hotelem vystoupí, zaplatí s poděkováním řidiči a otočí se směrem k Rukimu. Vnímá moc dobře jeho rozpoložení, vidí ten výraz a bez váhání přejde k němu, aby mu dal ruku kolem ramen.
"Bude to dobrý." Pokusí se ho uklidnit a vejde společně s ním do haly hotelu a zamíří rovnou k recepci, aniž by ho pustil.
"Krásný dobrý den." Pozdraví slečnu s upřímným úsměvem a kývnutím hlavou.
"Mohla by jste mi prosím sehnat vedoucí tohoto hotelu a poprosit ho, aby přišel za mnou na pokoj. Budete velmi laskava." Ukloní se ještě jednou a sleduje, jak dívka zvedá telefon a nepokrytě si je prohlíží.
"Tak jdeme." Broukne klidným hlasem a vede si ho do svého apartmánu, kde ani nestačí pomalu položit tašky a ozve se zaklepání na dveře. Mrkne na Rukiho, než k nim přejde a otevře dveře.
"Ah děkuji, že jste si na nás udělal tak rychle čas. Prosím pojďte dál." Pozve ho dovnitř a sám zamíří k baru.
"Co vám mohu nabídnout?" Zeptá se šéfa, než koukne na Rukiho se stejnou otázkou vepsanou v očích.
"Máte nějaký problém s naším personálem pane?" Ozve se hluboký hlas a střelí pohledem k Inovi.
"Ne, to rozhodně ne, jsem naprosto spokojený. Nejste tu kvůli mně."