Gackt x Uruha x Mirai - Dámská kimona ti sluší... - Část 1.

(Gacktova rezidence)

Uruha

Uplynula jedna noc od incidentu s Labutí, díky níž je vlastně ještě pořád naživu. Připadá mu to jako věčnost, kdy klečel v dešti a čekal na smrt. Od té doby seděl uprostřed místnosti v tureckém sedu, tvářil se, že je mimo realitu a vůbec nespal. Jenže opak byl pravdou. Jeho smysly nebyly nikdy ve větším pozoru, už od chvíle, kdy ho odtáhli z deště. Viděl moc dobře vstup do zahrady, kudy by mohl nepozorovaně zmizet, bylo to jediné místo, kam stráže nešly, byl to Gakkův osobní prostor a muži procházeli vždy jen kolem. Za to dívky, které ho obsluhovaly, se o ni očividně staraly, jednu z nich, tu kterou viděl i ve svém pokoji, z ní viděl vycházet. V téhle cestě byla jeho naděje a v hlavě se mu začal rodit plán. Všiml si, že se slečna, které mu nosí čisté oblečení, nosí paruky a …tu si vybral jako svůj lístek ven. Byla přibližně stejně vysoká k jeho štěstí. Choval se k ní slušně a to bude jeho hlavní zbraň. V tento večer přišla v danou hodinu do jeho –vězení- Jako vždy kráčel za ní, aby si mohl dopřát koupel ale tentokrát stanul za jejími zády, přitiskl jí dlaň na ústa a držel ji ve svém obětí.
"Pšš…nic se ti nestane." Šeptal jí tichá slůvka, dokud její tělo dokonale nepovolilo a opatrně ji nepoložil na zem. Pro jistotu jí vložil kousek látky mezi rty, svlékl ji a svázal ruce páskem ze své yukaty. Pak už jednal velmi rychle. Měl hrozně málo času a ten jej neúprosně popoháněl, aby nepromarnil ani jednou sekundu. Srdce se mu hlasitě rozbušilo ale ruce zůstávaly klidné. Adrenalin mu pumpoval energii do žil a nenechal se ovládnout strachem. Přede dveřmi v jejím kimonu a s parukou, která kryje rudé vlasy, se dlouze nadechne a s hlavou pokorně skloněnou vyjde na chodbu, svírajíc své staré ručníky. Za sebou slyší mlasknutí jednoho ze strážných, kterému se asi líbí, co vidí. +Další prase na skladě, nech si zajít chuť pitomče. Přijdeš o hlavu, když se mi podaří. Hm.+  Proběhne mu hlavou a škodolibě se ušklíbne. Nenápadně sleduje situaci a modlí se, aby trefil správný směrem do prádelny, podle proporcí domu, jde správně. Potvrdí se jeho domněnka, jakmile uvidí vycházet jinou dívku a za jejími zády, než dovře dveře, zahlédne prádelnu. Vydechne si a obratně se protáhne dovnitř. Má pocit, že šel hrozně dlouho, přitom to bylo jen pár minut. Musí se pod kimonem převléknout, nakonec by se mu v něm špatně utíkalo nebo přes cokoliv lezlo. Vyloví tedy z koše kalhoty a triko, které si spěšně oblékne s nakrčeným nosem a tichým odfrknutím, protože tohle rozhodně není čisté a protáhne se dveřmi ven a zamíří rovnou do zahrady. Srdce se mu rozběhne o to rychleji, když překročí její hranice, jak kdyby byl tak trochu v bezpečí ale je to jen zdání. Posledních dvacet minut pravděpodobně má, než ho půjdou zkontrolovat  a najdou její tělo u něj v koupelně, a přesto věří, že by to mohl dokázat, že bude doma. Jediná cesta napříč zahradou vede k druhé straně pozemku a pohled mu v první chvíli padne na dívku stojící u hrobky. Nemá čas, aby ji obcházel. Mohl by ji poslat do bezvědomí, stejně jako tu předešlou. Tiše se přiblíží k jejím zádům tak, jak to umí jen on, našlapujíc jako myška. Obejme ji zezadu a přitiskne ruku přes ústa a stiskne nos, dokud si neprohlédne rysy její tváře. Zarazí se a s překvapeně pootevřenými rty ji tak na půl pustí, tedy spíš ji jen uvolní nos, aby mohla dýchat.
"Ty jsi dcera Krále." Vydechne, jak kdyby chtěl ujistit sám sebe. Musí být, není možné, aby měl někdo tak podobné rysy. Je opravdu nádherná. Kočičí oči těknou k náhrobku a přečte si jméno, které dotvoří celou mozaiku. Spustí ruce podél těla, zase je lehkovážný, když se nechal unést sílou celé situace.
"Co se stalo?" Zeptá se tiše, když si stáhne paruku z hlavy a nechá vlasy dopadnout na svá ramena. Měl by utíkat ale…mnohem víc ho pálí touha po informacích.

Mirai

I když venku zuřila válka rodin, pro ni to byl den jako každý jiný. Skoro nikdo, kromě těch, kdo žili v tomto sídle nevěděl o její existenci a ti, kdo věděli, ji nikdy neviděli. Bylo jí teprve patnáct a vychovávána byla jako pravá dáma, hodna nosit všechny japonské ctnosti, vytříbeného chování, tichá a uvědomělá. Měla všechno, co kdy mohla chtít a přesto si dokázala držet určitou skromnost. Mirai věděla, kdo je její otec, jaká je jeho práce a odkud pocházejí všechny jejich peníze, v podstatě před ní nic z toho nikdy netajil, ale tím spíš jí kladl na srdce, proč je tak důležité, aby zůstala tady a ona poslouchala. Milovala ho i se vší jeho minulostí a s tím, co o něm kolovalo, protože jí to nikdy pocítit nedal. A i když si s sebou poprvé přivedl Černou Labuť, zachovala se jako dáma a přijala ho s úklonou, i když to byl muž a její matce se rozhodně neblížil ani náznakem své povahy. Mohla si myslet cokoliv, ale nikdy by to otci neřekla nebo se nevměšovala do jeho záležitostí. Toho rána odjel brzy, protože odváželi Labuť do bezpečí, jak jí bylo řečeno. Nicméně ona zůstávala a slyšela cosi o tom, co se tu stalo v noci. Takže to byla jen výmluva, samozřejmě. Slyšela také o tom, že je tady vězeň z rodiny jeho soka, ale ani netušila, kde v tomto sídle. Stála před hrobkou své matky s rukama sepjatýma do stříšky před sebou v tiché budhistické modlitbě, nevnímajíc příliš své okolí, a když jí někdo přepadne zezadu, stačí jen prudce zalapat po dechu, do široka otevřít oči a popadnout ho za zápěstí, která ale sevře příliš jemně. Dlaň se jí tiskne na nos, znemožňuje jí nádech a jí zachvátí panika. Snaží se zmítat, ale nejde to. A pak jí ten neznámý najednou pustí, ona se znovu prudce nadechne a stočí oči za jeho hlasem. Poznal ji, ale ona vůbec netuší, kdo to je, když na ni zaútočil. A pak je najednou úplně volná. Mohla by křičet, mohla by utíkat nebo ho zkusit napadnout, ale místo toho se k němu otočí čelem a zůstane zaskočeně hledět do tváře muže tak spanilého, že by si ho vážně spletla s děvčetem, za jaké se převlékl. Prohlédne si ho od hlavy až k patě a v prvním okamžiku nepochopí otázku. On pak ukáže svoje ohnivé vlasy a jí napadne jen jediné... je to ten vězeň? Ale proč nepokračuje? A proč se vůbec vyptává? Stočí černé oči na cestu za jeho zády, ale nikdo po ní nepřichází, nehledají ho.
"Proč neutíkáš, když máš před sebou tak snadnou překážku?" Zeptá se ho s odzbrojujícím úsměvem a její strach začne opadat. Nepatrně se pousměje a snaží se pořád si ho tolik neprohlížet, ale ono je to opravdu velmi těžké.

Uruha

Ustoupí od dívky o krok zpátky. Vlastně ani sám nerozumí svým vlastním pohnutkám a stejně nepokračuje dál, i když by to bylo velmi snadné. Dívka vypadá na pohled velmi křehce ale je tak mladá. Nakloní hlavu mírně na stranu, když se otočí čelem k němu a nechá ruku svírající paruku klesnout podél těla. Krátce se ohlédne za svá záda, kde je zatím klid a pak pomalu stočí kočičí oči zpátky k dívce. Je mu tolik podobná a přesto jsou její rysy něčím odlišné. Když se usměje i jeho koutky pomalu vystoupají nahoru a jen krátce pokrčí rameny.
"Možná mi to připadá až příliš snadné." Odpoví jí s krátkým pohozením hlavou a pohled mu znovu padne na náhrobek. Něco uvnitř jeho nitra nutně potřebuje vědět víc. Další z jeho vlastností, které jsou pro tento svět nevhodné. Touha po informacích, vědět něco, co nikdo jiný netuší, ho znovu ovládá a on se jí nedokáže bránit. Je to prokletí a jednou ho pravděpodobně bude stát život. Další z důvodů proč ho Drak tak rád držel z dosahu okolního světa. Umí se bránit, neohlíží se na nikoho a na ni, když na to přijde, a  přesto je dokonale zranitelný právě díky své povaze.
"Jak se jmenuješ?" Zeptá se nakonec, když přešlápne z jedné nohy na druhou. Nejradši by ji zasypal palbou otázek, jedna se mu v hlavě předhání před druhou a on tomu nedokáže poručit.
"Jak to, že se mě nebojíš? Mohl bych ti ublížit?" Zeptá se jí na oplátku s blýsknutím v očích ale není v nich nic zlého. Kdyby chtěl, mohl by ji obejít a zmizet, pochybuje, že by mu v tom zabránila. Jenže on není v podstatě zlý, spíš sebestředný a občas i trošičku škodolibý, kdyby mu chtěla zabránit v útěku odloží všechny zábrany ale to se neděje. Nemá důvod ji ublížit. Znovu se krátce ohlédne za sebe ale jak to tak vypadá, mají na sebe mnohem víc času, než by si ze začátku zdálo.
"Tebe neučili, že před námi máš utíkat?" Zeptá se naposledy a krátce se uchechtne, žertuje tady v zahradě Krále, když by měl utíkat. Hide by ho seřezal jak malého kluka, kdyby ho viděl. Nejspíš by s ním pak hodně dlouho třepal, aby takové pitomé nápady už nikdy nedostal a stejně se nedokáže přinutit udělat další kroky a osvobodit se.

Mirai, Gackt

Sleduje ho pozorně, hlavně jeho úsměv. Snadno by komukoliv zamotal hlavu. Kolik mu asi je?
"Mohla bych ti hodit pod nohy slupku od banánu, připadalo by ti to pak složitější?" Zeptá se už trochu odvážněji, když sepne ruce před sebou. Sleduje ho, jak si prohlíží náhrobek, jak se ohlíží přes rameno.
"Jmenuju se Mirai, a ty?" Řekne mu, jako by se potkali v městském parku. "Mohl bys, ale neudělal jsi to, měla bych se opravdu stále bát?" Její oči trochu zvážní. Jak galantní útočník.
"A co znamená tvoje před námi?" Vyptává se ho dál, i když je jí už jasné, že on je ten, koho celou noc tolik hlídali. Bylo to od něj chytré, udělat ze sebe děvče, ale děvče by se nikdy nenechalo zastavit jiným děvčetem. Znovu se usměje a promne rty o sebe a pak se výraz v jejích očích změní, když se rozšíří, zvážní a ona pootevře rty. Za Uruhovými zády se totiž ozve hluboký mužský hlas, tolik charakteristický pro svého nositele.
"A tebe to zdá se neučili taky." Řekne Gackt na Uruhovu adresu, připravený na jakoukoliv jeho reakci. Od útoku na Mirai po zběsilý útěk. Jenže to nemá cenu, už o něm vědí a všechny cesty hlídají. Snad nebude tak pošetilý, aby jí skutečně ubližoval? On sám díky tomu nemá v ruce vůbec žádnou zbraň, nepotřebuje ji a když tak umí dobře bojovat na blízko. Na sobě má tradiční panské kimono v černé a tmavě modré z oficiální porady s hlavami loajálních rodin. Přivírá na něj zkoumavý pohled, i když se nepatrně usmívá a pak očima o milimetr klesne, aby se podíval na místo, kde ho v noci pořezal, jak mu chtěl podříznout krk. Znovu jimi vystoupá zase k jeho očím a natáhne k němu dlaň.
"Pojď zpátky. Byla by škoda znovu ti ubližovat, když se Aoi rozhodl tak pošetile ti pomáhat." Řekne mu a Mirai se rozšíří oči ještě víc, když si začne dávat v hlavě kousíčky skládačky dohromady. To proto odjel. Co s ním bude?

Uruha

"Možná trochu ale pořád by to nejspíš nebylo ono." Usměje se tentokrát už upřímně a výrazněji na tu její slupku od banánu. Samozřejmě by u toho vypadal dokonale elegantně jako vždycky, i když by se pravděpodobně hezky svezl. Ta myšlenka ho opravdu pobavila.
"Nejspíš ne, neubližuji zbytečně." Oznámí jí nakonec klidně a odloží paruku na blízký keř, aby si uvolnil ruce, jen kdyby náhodou. Promne si rty o sebe a znovu si ji zvědavě prohlédne.
"Myslel jsem před…" Začne jí dál odpovídat, než sebou silně trhne. Ten hlas by poznal kdekoliv a kdykoliv. Prudce se ohlédne a konečně jeho mozek začne pracovat tím správným způsobem. Měl utíkat a ne se bavit a stejně…nemá strach. "Nejspíš ne dostatečně." Broukne tichým hlasem a vrátí pohled zpátky k dívce, jen na okamžik. Jak kdyby zvažoval všechny svoje možnosti a že jich moc není. Dlouze se nadechne, aby mohl vzápětí vydechnout nosem a promne si čelo. Měl zůstat hezky zavřený v dračím hnízdě a byl by klid. Najednou mu tak nějak dochází, jaká úskalí má jeho vlastní povaha a kam ho až dovedla. Konečky prstů si přejede po tenké rance na svém krku. Právě si odstřelil svou jednou šanci na útěk.
"Pravděpodobně nemám na výběr. Ač to tak nevypadá mám svůj život celkem rád, pokud mě nehodláš zavřít někam do sklepa." Odpoví mu nakonec a krátkým rozhozením paží.
"Tváříš se, že by ti vadilo mi ublížit." Neopustí si ještě poznámku a nejspíš by měl brzo minimálně kousnout do jazyka, jednou ho bude stát život a pravděpodobně to dlouho trvat nebude.
"Jedno ale nepochopím, jak někdo jako ty může mít tak milou a vtipnou dceru." Mlaskne s krátkým protočením očí v sloup  a udělá krok stranou, aby si je oba dva prohlédl od hlavy až k patě s rukama založenýma na hrudi. Měl by mít strach, co s ním bude ale zase nic. Je to asi i trochu tím místem, dýchá tu na něj klid. Nejradši by tu chvíli zůstal, než se bude muset vrátit.

Mirai, Gackt

Už se mu chystal odpovědět na to, zda by mu to vadilo nebo ne, když Uruha začne být drzý. Pomalu svěsí dlaň, kterou mu podával, a kterou nepřijal a přivře oči v trochu nebezpečnějším výrazu, když si je tak okázale začne prohlížet. Shazuje ho před jeho vlastní dcerou. Mirai při té poznámce zadrží dech, ale jen přeskakuje pohledem mezi nimi dvěma a když se potká s otcovým, oči sklopí a přikryje řasami.
"Třeba v některém z životů bude mít Mirai možnost říct ti, jaký jsem nebo nejsem." Řekne nakonec Gackt a pokývne jí bradou, aby šla k němu. Mirai to splní a on ji vezme kolem ramen. Krátce jí líbne do černých vlasů a pak ji pošle po cestě pryč do jejích pokojů. Mirai se ještě ohlédne po Uruhovi s jemně pootevřenými rty. Nejde poznat, jestli se jí líbí nebo ho chce varovat, aby už dál otce neprovokoval, protože si nedovolí promluvit, ale nakonec se od nich pomalu vzdálí. Gackt nepromluví, dokud nejsou znovu sami.
"Nelíbí se ti ve sklepě, ale chováš se tak, jako by sis nepřál nic jiného. Pokud to chceš skončit, můžeš to udělat vlastní rukou. V opačném případě by ses možná mohl začít chovat trochu slušněji. Jistě chápeš, proč jsi můj vězeň a myslím, že si nemůžeš moc stěžovat na způsob, jakým jsme se o tebe postarali, než jsi naší pohostinnosti zneužil. Myslel sis, že to můžu nechat jenom tak? Že se mi něco stane a bude mi tě tak líto, že se zachovám jako někdo, kdo nemá sílu tohle všechno vést?" Pokusí

se mu to vysvětlit trochu jinýma očima. Podle Gackta v tom nebyla možnost jakékoliv volby. Ne, pokud si měl udržet postavení i pověst.
"A teď, budeš tak laskavý a vrátíš se do svých pokojů. Jen mi dej ty hračky, které máš určitě pořád ještě u sebe." Samozřejmě má na mysli všechny tajné paklíče, určitě je má... no všude. Nerad by použil jakékoliv donucovací prostředky zrovna před tímto hrobem, ale i to udělá, bude-li muset. "Možná bys mi po cestě mohl vysvětlit, proč zrovna Mirai zastavila tvoje kroky?" Zajímá se. Umí si domyslet, co svedou krásné ženy, ale podle něj to nebylo tak docela ono. Neviděl to v jeho očích, když se na ni díval.

Uruha

"Třeba ano." Vydechne si tiše, vlastně spíš jen pro sebe a slova jen sotva opustí jeho nezvykle krojené rty. Kouká kamsi před sebe, už ne na ně. Skoro to vypadá, že hledá odpovědi v různých zákoutích zahrady a stočí k nim oči až v okamžiku, kdy jsou oba dva u sebe. Neříká prozatím nic ale postřehne pohled odcházející dívky, Mirai a pak skoní pohled k zemi. Sám si snaží v hlavě srovnat myšlenky a příliš se mu to nedaří, něco jej tom dokonale ruší a on si to zatím nedokáže pořádně přiřadit. Promne si klouby prstů na pravé ruce a kouše si spodní ret, dokud Gackt nepromluví. Vzhlédne k němu s mírně staženým obočím a stále mlčí. Má pravdu, svým způsobem ale jen těžko mu to bude přiznávat. Pořád se pere sám se sebou a tím, jak na něj působí celá jeho osoba, nechce si to přiznat, stejně jako si to nechtěl přiznat včera večer, a proto ta facka. Přišlo mu, že by se dal příliš snadno a to se mu z duše příčilo.
"Nemůžu si stěžovat." Přizná nakonec to první, co se mu dá nejsnazší. Vypadá najednou hodně zamyšleně ale ve tváři se pořád odehrává souboj pochopení a vzpurnosti. Je už takový, hrozně bojuje se svou podstatou, ostatně jako vždycky. Kdyby takový nebyl, nejspíš je někdo úplně jinde a ne v této zahradě. Neodpoví mu ani na jedinou otázku, jen k němu krátce vzhlédne a stočí pohled na hrobku.
"Co se stalo?" Mohl se s ním přít o tom, jak ho vidí nebo jak by se k němu měl chovat. Mohl by se dohadovat, jak by si to všechno představoval ale neudělá to. Místo toho všeho zaloví pod záhyby kimona a vyloví se záhybu svého spodního prádla miniaturní pouzdro s tou nejzákladnější výbavičkou. Neotevřel by s tím všechno ale obyčejné zámky a pouta rozhodně. Hrdě pozvedne bradu a s pohledem upřeným do jeho očí vykročí k němu,  vezme jeho dlaň do své a v vloží mu do ní pouzdro.
"V první chvíli asi proto, že je tvá dcera." Řekne mu klidným hlasem a dlaní přejede po jeho prstech, aby se kolem jeho sady sevřely.
"Pak nejspíš fakt, že jsi měl ženu." Pokračuje dál a nakloní hlavu mírně na stranu, když si znovu promne rty o sebe, jak kdyby přemýšlel.
"A nakonec její povaha. Připadala mi tak nedotčená tím vším kolem." Uchechtne se trochu ironicky nad svými myšlenkami.
"Nejsem z těch, kdo by jí ublížil i za cenu vlastního života." Dokončí s dlouhým výdechem a v očích se mu zvláštně zaleskne.

Gackt

Gackt pozoruje bedlivě výrazy v Uruhově tváři i to, jak silně přemýšlí. Nemůže mu vidět do hlavy, nemůže vědět, jaký souboj se v ní odehrává, ale vidí, jak se emoce nepatrně střídají v jemných rysech jeho obličeje. Očekává samozřejmě další vzpurné reakce a v duchu už se smiřuje s tím, jak ho za loket povleče zpět, ale to se nestane a jeho to překvapí. Mile. A pak se Uruha pokusí změnit téma jejich rozhovoru, když stočí oči na hrobku a položí mu otázku. Gackt se nadechne a taky se na ten hrob podívá.
"Je to už dlouho. Byla prostě nemocná." Řekne. Už se smířil s jejím odchodem a zdá se, že Mirai také, netruchlí, spíš si k ní chodí pro rady a zdá se, že ona mu radí dobře. Vrátí k němu pohled modrých očí, když nakloní hlavu jemně k rameni a sleduje ho, jak něco hledá a pak v jeho dlani skutečně uvidí tu sadu. Uruha k němu vykročí, on si nechá zvednout dlaň i zavřít prsty kolem pouzdra a na okamžik cítí teplo jeho ruky. U toho poslouchá jeho odpověď. Hmm, poznal to podle obličeje nebo podle toho, jak se Mirai zachovala? To by ho vážně hodně zajímalo. Neznatelně kmitne obočím a pousměje se, když Uruhu zaskočí, že není jenom na krásné kluky. On osobně razil přesvědčení, že na pohlaví nezáleží a v samurajské historii bylo naprosto normální, že si páni vydržovali mladé chlapce, však na domácnost  měli dál ženy. Potěcha byla jiná věc. A po tom posledním se opravdu upřímně usměje, zatímco má oči ještě pořád skloněné ke své dlani. Podařilo se mu tedy, aby byla přesně taková, jak zamýšlel a v takovém bezpečí. Hřeje ho to na srdci a je na ni v tu chvíli nesmírně pyšný. Pak se mu konečně podívá do očí a cosi v jeho pohledu změkne i směrem k němu. Protože to je opravdu chování pravého muže, podle něj rozhodně. A pak se mu mírně ukloní na znamení, že si toho váží, a že děkuje.
"Měla štěstí, že vězníme tebe a ne nikoho jiného. Ublížil bys jí snadno." Řekne tiše a je nad slunce jasnější, že Mirai je jeho zranitelný sakurový kvítek a tatínkova holčička. A že by Gackt tisíc let mučil každého, kdo by jí zkřivil vlas. Nakonec se natáhne po jeho dlani, když uschová jeho paklíče, oplete si ji o svoje předloktí a vykročí s ním zpět zahradou, jako by spolu byli na nějaké procházce. Nespěchá a nikdo není vidět, asi hlídají z dálky.
"Rád bych tě nechal chodit po zahradě, ale nevěřím, že bys neutekl. Ještě včera jsi mi hrozil, že to uděláš, že ani nebudeme vědět jak. Řekl jsi mi, že tě může hlídat mužů kolik chce... vzpomínáš?" Řekne měkce a v duchu je Aoimu vděčný, že Uruhu nezabil, i když si tím Aoi dovolil přespříliš.
"Je to už osm let, co moje žena zemřela. Měla leukémii. Šlo to hodně rychle, když na to přišli." Začne mu z ničeho nic vyprávět.
"Můžeš zaplatit, co chceš, ale smrti je to jedno. Životu je to jedno. Nezáleží na tom, jak dobré lékaře přivedeš. Myslím, že je to moje karma. Připomínka, že nemůžu mít všechno, víš?" Povzdechne si, ale pořád působí velmi vyrovnaně, zatímco má jednu svou dlaň stále položenou na té jeho na svém předloktí.

Uruha

"Ah…" Vyjde z jeho rtů jen tiše, když mu prozradí důvod smrti jeho ženy. Mohl by říct, že je tu to líto rozhodně by nelhal ale…nechá si všechny podobné pocity uvnitř sebe. Pravděpodobně mu to půjde vidět na výrazu ve tváři. Jenže mnohem víc ho zaujme ten Gacktův, který se jako mávnutím kouzelného proutku změní. Slova o jeho dceři a jeho spokojenosti s chováním, které si udržuje i v tomto krví zbarveném světě ho dostává do kolen. Jak kdyby ho světlo dopadajícího slunce uvedlo do úplně jiné roviny, té lidské. Hledí do jeho tváře, vtiskává si do paměti každý její detail, tak jak to umí jen on a neřekne ani slovo. Zvláštní pocit naplňuje jeho nitro, je to náklonnosti, která se objevil nejspíš už na Takeshiho večírku a on s ji nepřipouštěl. Po druhé se objevila při jejich polibku, kdyby byl za jiné situace, nejspíš by se nic z událostí včerejší večera neodehrálo. V tu chvíli si připadal jako štvaná zvěř ale ten pocit úplně pominul a je zatlačován s každým okamžikem o něco hlouběji.
"Ano to má. Nemohl bych se se sebou žít, kdybych ublížil někomu takovému." Prozradí mu klidně a koutky se mu mírně pozvednout v typicky okouzlujícím ale v naprosto upřímném pousmání. Myšlenky na útěk už jsou nenávratně pryč, stejně by už neměl žádnou možnost ale…ani nechce. Něco se v jeho pohledu na něj otočilo a má nutkání se spíš dozvědět víc, než prchat z jeho blízkosti. V první chvíli se tváří trochu nejistě, když si oplete předloktí a vykročí s ním zahradou, brzo ho toto rozpoložení opustí a on těká očima po okolí ale ne, aby si zmapoval terén k dalšímu pokusu o útek, spíš aby se pokochal precizní prací a jednotlivými detaily.
"Vzpomínám a taky, že jsem to málem opravdu splnil." Broukne měkce, když stočí pohled do jeho tvář a v očích mu blýskne náznak provokace a jisté hrdosti, kterou nedokáže potlačit.  Ano, nebýt Mirai, tak už je pryč.
"Měl jsem skvělý plán." Nahodí ještě s krátkým zasmáním.
"Ale Král má, zdá se nečekané zbraně." Vydechne tiše a sám nad sebou zavrtí hlavou, čímž rozpohybuje rudé prameny a některé z nich skryjí pravé oko.
"Nežádal bych to po Tobě, nejsem hloupý. Jen je to opravdu krásné místo, už se jich tolik nevidí, je to vážně škoda." Mluví klidně a tiše, jak kdyby se bál že naruší jakou atmosféru, která se kolem nich vytvořila. Moc rád by tu nebyl naposledy, možná se mu ještě poštěstí jí vidět, i kdyby s doprovodem ale aby si řekl o ten jeho…to by bylo příliš troufalé nebo ne?
"Mohl bych se tu procházet pod dohledem." Ne, jeho jazyk a rodina se opravdu nezapře, jiní by nejspíš byli strachy bez sebe, jenže on si je jistý, že určitou hranici nepřekročí, ne když viděl kousek dál.
"Tohle je to, co nedokáže ovlivnit nikdo, i když se snaží sebevíc. Ani Král ani Drak nemá tu moc, i když by si ji všichni přáli. Jak je to vepsáno, tak se stane a nemá smysl si nad tím lámat hlavu. Možná se jen snažit oddálit nevyhnutelné. Jsme jen figurky v chodu světa. Trochu nicotné figurky po většinu času, jen některé mají styl." Prozradí mu svůj osobitý pohled na svět.
"Měl jsem za to, že můj konec přijde včera ale nejspíš ještě nejsem na řadě."