Gackt x Uruha - Dámská kimona ti sluší... - Část 2.

(Gacktova rezidence)

Gackt

I Gackt začne o svém novém společníkovi přemýšlet trochu jinak, než doposud a je to zejména proto, že Uruha do teď vystupoval jako pyšný mladík, který je zvyklý, že mu všichni všechno dají za hezký úsměv. Celou tu dobu přemýšlel o tom, co je ten důvod, kvůli kterému si ho Hide drží tak blízko u sebe. Že to nebude jen jeho zručnost a co on věděl, tak spolu nechodili, ale teď už to chápal. Uruha odkryl svou skutečnou tvář, tu mnohem krásnější, než jakou nosil na svém obličeji, tu vnitřní. A pak se usměje, když se na okamžik podívá na jeho profil.
"Myslíš, že bys doopravdy došel až na konec? Že by se nikdo neptal, proč služka opouští brány sídla? Mimochodem, moc ti to sluší." Není jasné, zda si ho dobírá nebo zda Uruhovi ty dámské šaty tak dobře padnou. Pobaveně se zasměje, když Uruha nazve Mirai zbraní, ale je pravda, že kdyby tam nestála, možná by mu skutečně utekl. Měl by jí později poděkovat. Pak se sám rozhlédne po zahradě, zatímco pomalu dojdou k červenému mostku přes rybníček s koi kapříky. Vstoupí na něj společně s ním a na nejvyšším bodě se zastaví, aby se pootočili čelem k vodě.
"Ano, jsou to umělecká díla a jejich udržování je nákladné, ale mám rád tyto tradiční prvky. Neměli bychom zapomínat na nic z toho, kdo jsme." Řekne mu a moc dobře ví, že Hideho hacienda je ryze evropská. On si užíval všechno to, co tahle země neměla, měl na věci úplně jiný pohled. Jenže podle něj ta jeho anarchie nikdy nemohla porazit stanovený řád. Caesarovy šiky taky porazily neukázněné milióny. Uruha pak navrhne, že by sem mohl chodit v něčím doprovodu a on má dojem, že pochopil jeho vkusnou a decentní narážku, kterou se zřejmě ostýchal říct nahlas, ale o to víc se mu líbila. Jenže co když se plete? Co když si myslí na jiný doprovod? Svými dalšími slovy si ho opět získá, protože i on věří na to, že některé části jejich životů jsou dány a že je to přirozenost světa. Kromě toho jako budhista věří na reinkarnaci a proto je tak klidný.
"Jak říkáš, nemá smysl si nad tím lámat hlavu." Přikývne. Lhal by, kdyby řekl, že netruchlil, truchlil a celé měsíce, ale nikdy ne jinak, než zcela o samotě. A pak se k němu pootočí, levou dlaň nechá položenou na zábradlí mostku, druhou má podél těla a shlíží do jeho tváře. Chvíli mlčí, než se znovu mírně usměje.
"Ne, zdá se, že ještě nejsi." Vydechne nosem a pak ho něco napadne.
"Když ti teď řeknu, že je cesta volná, a že můžeš svobodně odejít, co uděláš?" Nevypočitatelně mu hledí do očí.

Uruha

"Kdo říkal, že bych šel bránou." Opáčí mu klidným hlasem a koutek mu vystoupá vzhůru v provokativním pousmání. Jen on ví, co se mu prohání hlavou a je za to rád. Měl toho v ní tolik, všechny myšlenky, které si udržovaly jistý řád a přesto se mu teď pletly jedna přes druhou. Sklopí krátce hlavu, když se upřímně usměje, nad jeho poznámkou o kimonu. Chvíli přemýšlí, jak by to mohl myslet, než si to přebere dokonale po svém, totiž jako kompliment.
"Arigato Gackt-san." Ozve se jeho sebejistý hlas, i když nepřesahuje svou hlasitost. Nedovolil by si tu mluvit hlasitěji a křičet? To v žádném případě. Zastaví se kousek od něj na mostku a s dlaněmi opřenými o zábradlí kouká do vody na zdánlivě chaotický pohyb ryb. Nejradši by se uvelebil ve své hlavě a dal myšlenkám ten pravý prostor, který tolik potřebuje ale v jeho přítomnosti se mu to vůbec nedaří.
"To neměli, měli bychom být hrdí na svůj původ. Na to, ke které zemi náležíme a vážit si tradic, jež nám propůjčuje." Vysloví svůj skrytý názor na věc a vzhlédne k nebi s dlouhým výdechem. On si vážil tradic, proto Gackta nezastřelil, když k tomu měl příležitost. Ač ho měli za povrchního v jeho nitru se skrývá mnohem víc ale nedává to příliš často znát.
"Nemá ale stejně to s děsivou pravidelností děláme a pokud ne…stali bychom se blázny." Opáčí mu s krátkým uchechtnutím a už se chtěl opřít o zábradlí předloktími, tak uvolněně si svým způsobem připadá, když ho jeho slova zastihnout nepřipraveného. Mírně pootevře rty, natočí se čelem k němu a pohlédne mu to tváře s mírně pozvednutým obočím. Pohodí krátce hlavou, aby posunul prameny z oka a nakloní hlavu mírně na stranu. Jak se zdá, tak nad jeho otázkou přemýšlí. Kousne se krátce do rtu, než si je promne o sebe a přešlápne z jedné nohy na druhou. Není to tak úplně nejisté gestu, spíš přemýšlí, co před ním říct může anebo ne a nakonec se rozhodne pro naprosto upřímná slova. Teď stejně není prostor cokoliv skrývat.
"Tak neodejdu. Už jen to, že bys mi to nabídl by mě donutilo přemýšlet nad věcí do hloubky. Proč mi to navrhl teď najednou? Co se za tím vším skrývá?" Kouká mu upřeně do očí, než překoná vzdálenost mezi nimi a mírně pozvedne hlavu, protože je přeci jen o kousek vyšší, než on sám. V jeho očích svítí typický hrdost ale v pozadí se objevuje odlesk něčeho mnohem hlubšího.
"Proč bys mě posílal pryč, když jsi rád, že tu jsem. Mohl jsi nás v ten večer zabít oba, mě určitě. Proč jsi to neudělal?" Vydechne tichým, podmanivým hlasem ale nepohne se ani o kousíček, snaží se dohlédnout dál do jeho nitra a moc rád by věděl, co se uvnitř něj skrývá. Není přesvědčený o tom, že má pravdu, že je rád, že neutekl, že ho nezabil a přesto to vyslovil, aby zjistil, jakou podstatu jeho rozhodnutí mají.

Gackt

Jeho oči se trochu přivřou, když mu Uruha řekne, že by neodešel. Ano, je to mírně podezřívavý pohled.
"Máš hodně otázek, ale já mám taky jednu. Když jsem tě sem přivezl, vzpíral ses a zlobil se, že jsi tady a teď, noc po tom, co jsem tě málem připravil o život, odejít nechceš? Jsme přece Démoni, z duše je nenávidíš, tak co se stalo?" Najednou mluví tiše a naléhavě, jako by to bylo to jediné, na čem v životě záleží a ani na okamžik z něj nespouští svoje oči.
"Neublížil bych mu." Řekne nakonec tiše. Mluví o Aoim.
"Ne, dokud by nepřekročil svou hranici." Řekne hned na to a v očích mu zasvítí cosi pekelného. A je to tu zase. Jeho tajné já, které Uruha před chvílí odkryl, ukázalo moc z toho, jaký by mohl být, kdyby nad ním převzaly vládu city, ale to on nemůže dopustit, to nikdy. Lekne se toho, jak moc daleko Uruha dohlédl do jeho duše, okamžitě se stáhne a nasadí si zpět svou masku nepřístupného vůdce. V uších mu zní jeho Jsi rád, že tu jsem a narovná se v ramenou do své plné výšky. Věří mu, skutečně mu věří a nesmí. Je mnohem snazší si namluvit, že se mu Uruha snaží dostat pod kůži schválně a potom bodne, až získá všechny důležité informace. Může ho znovu odvléct do zajetí nebo... si zachová tvář a dodrží svou nabídku. Udělá od něho nepatrný krok vzad a kývne bradou směrem k východu.
"Tak běž. Nikdo tě nezastaví." Řekne tiše, když neochotně stáhne obočí k sobě a pak se podívá někam nad jeho hlavu, jako by do korun stromů. Jeho oči jsou ledové, ale jeho nitro se cítí úplně jinak. Jak ti mladí pěkní kluci dokážou zamotat hlavu, úplně stejně jako krásné ženy. Možná hůř, protože muž jako on má pocit, že mu jiní muži mnohem lépe rozumí, než ženy.
"Proč tu stojíš, jdi už." Jeho hlas zdrsní a zpřísní. Jako by zaháněl vlka i za cenu, že po něm bude házet kamení.
"Nevíš, jak na tebe doma čekají?" Šlehne po něm pohledem.

Uruha

Mírně přivře víčka, když mu vkládá do hlavy myšlenku, jak moc je nenávidí. Jenže ono to není tak úplně o nenávisti, jako tom, jak by to měl cítit. Ano, byl přesvědčený o svém postoji a názoru ale jen do chvíle, kdy viděl kousek dál. Tohle je přesně to, co se mu daří, vidět za hranice, kam lidé ostatní nepouštějí. Nejen kovové zámky se mu daří otevírat ale pravděpodobně otevře i jeden muže před sebou. V očích se mu zvláštně blýskne.
"Ano, jemu bys  neublížil…a mě?" Pokračuje dál ve svých otázkách přímo na tělo ale dostane se mu úplně jiných odpovědí, než které by čekal.  Nespouští z něj pohled, v podstatě ani nemrká, když se objeví ona maska, která tam před chvílí nebyla. Tím jen potvrdí jeho vlastní myšlenky, jeho přesvědčení. Udělá krok blíž k němu, když Gackt ustoupí s dlaněmi položenými na jeho hrudi a vytáhne se sotva na milimetr od jeho rtů.
"Příště buď trochu víc přesvědčivější. Ani jako holka, ti nevěřím, že to vážně chceš." Broukne s nádechem provokace, těkne očima k jeho rtům a zase zpátky do očí, než se mírně pousměje.
"Jestli mě tu opravdu nechceš, tak mě zabij Gackt-san, protože…" Nakloní se ještě o kousíček blíž ale pořád se jeho rtů nedotkne.
"Já nikam nejdu. Ne dokud se nedozvím všechno, co chci." Cítí se podivně sebejistě, pořád stejně uvolněně jako před chvílí. Je to taky díky tomu, jak se k němu teď zachoval. Nedokáže potlačit nutkání zůstat a možná i pořádně vykolejit svým chováním. Vydechne vzduch z plic skrze rty na ty jeho a teprve pak se oddálí, otočí se s úmyslem vykročí po mostku ale ne směrem k hranicím jeho sídla ale spíš naopak do nitra zahrady. V nitru ho píchne osten touhy po rodině, jenže si nedokáže poručit. Je momentálně rozpůlený, jedna jeho část odmítá odejít a druhá by se nejraději vrátila domů. Dvě poloviny srdce, které nikdy nepůjdou dohromady, rozerve jej to na kusy, jakmile se bude muset rozhodnout, ale na to je ještě čas. Ne moc ale nějaký mu pořád zbývá.
"Krásně kvetou. Necháš mě jít se podívat bez dozoru?" Broukne, když natočí hlavu mírně k rameni ale úplně se neohlédne. Může teď udělat cokoliv a on zase pokouší své vlastní štěstí, jestli je pořád v jeho blízkosti.

Gackt

Neodpoví mu, vždyť už málem jednou ublížil a Uruha to moc dobře ví, jenže místo, aby využil jeho nabídky, udělá přesně ten krok blíž, o který se Gackt vzdálil. Nechá ho, aby opřel dlaně o jeho hrudník, ale pořád se mu dívá do očí mírně podmračeně a skoro ani nemrká. Uruha se nakloní blíž a on na několik vteřin uvěří, že to udělá. Pak by ho nejspíš obejmul v pase a přitiskl k sobě a kdo ví, co by se s jejich osudy dělo dál. Jenže to se nestane. Je to tichá provokace, pokouší ho, co vydrží, flirtuje s ním, ale Gackt vydrží hodně. Má skálopevnou vůli, jak se Uruha za chvíli přesvědčí sám, protože se na něm nepohne ani sval. Nedotkne se ho, nezvedne ruce. Jistě, že ho nepřesvědčil, vždyť ho nechal podívat se tak daleko, jaká školácká chyba. Musí to hodně kousat, ale vyprovokovat se nenechá. Takhle mu dát najevo, že by se mu skutečně mohl líbit... +Co to děláš, Gackt-kun, ráno jsi odvážel Labuť, abys ji schoval a teď si tu chceš vydržovat Páva?+ A pak už hledí na jeho záda a na to, jak mu panovačně oznámil, že tato zahrada je jeho, ať se mu to bude líbit nebo ne. Však on mu říkal už na Takeshiho večírku, že pávi mají takové bezpečné ale otevřené zahrady rádi, a že tohle je to, co je doopravdy pro něho, ne zlatá klec, jak si sám myslel. Povzdechne si a krátce si promne kořen nosu dvěma prsty. Nemůže ho tu nechat chodit jako hosta, protože kdyby pak odešel, mohl by vynést opravdu moc.
"Uruha-san... pokud se ty dveře zavřou, nedovolím ti je znovu otevřít." Zavolá za ním, ale není to výhružka. Je to fakt, ke kterému je nucený válkou jejich rodin.
"Odejdi nebo zůstaň. Ale na pořád." Oznámí mu velmi pevně s důrazem na to poslední slovo. Zůstává na svém místě na mostu. Nejradši by mu nasekal za tu lehkovážnost, kterou teď předvádí. Vůbec si není jistý, jestli Uruha pochopil, co osudového mu to tady dává na výběr. +S ním je těžké pořízení...+

Uruha

Zastaví se po pár krocích s rukama volně podél těla a svůj pohled, který doteď spočíval na okrasném prostoru zahrady se sklopí k cestičce, po které se rozešel směrem od něj. Jeho slova ho donutila se zastavit a jak se zdá, Gackt se nehodlá své masky opět vzdát. Krátce stiskne víčka k sobě. Chtěl, aby šel do té zahrady s ním, možná trochu navázat na předchozí rozhovor, než se stočil na toto téma ale to se nejspíš nestane. Přistihne se, že je mu to líto a nejradši by se vrátil zpátky do okamžiku, kdy přicházeli sem a on se opíral o jeho tělo. Zakázané myšlenky právě okupují jeho hlavu a chutnají přesně tak sladce, jak se říká. Dlouze se nadechne a vzdorovitě pohodí hlavou, možná si tím jen dodává odvahy k tomu, co se chystá udělat a co chce říct. Však on moc dobře ví, že se v této zahradě  rozhodl. Otočí se jeho směrem a vykročí zpátky, aniž by z něj spustil pohled.
"Já už se přece rozhodl. Myslel jsem, že umíš číst mezi řádky Gackt-san." Ne, nedobírá si jej, mluví měkce a s jistým důrazem na určitá slova, která by dle jeho názoru měla mít tu patřičnou váhu. Zastaví se znovu v jeho těsné blízkosti  a tentokrát si dovolí pozvednut dlaň a dotknout se konečků prstů na jeho tváři.
"Mluvili jsme o tom, že některé věci jsou dané….Měl jsem být dvakrát po smrti a kdybych měl odejít, nepotkám v zahradě tvou dceru Gackt-san." Chce mu dát nahlédnout pod svou vlastní slupku, aspoň zase na kousíček.
"Měl bych sám sebe odsoudit za zradu, kterou tu právě provádím ale…já chci zůstat." Vydechne nakonec. Samozřejmě, že si neodpustil provokaci před chvílí ale to je jeho povaha, on už jiný nebude. Jenže částečně tím odkryl své vlastní rozpoložení a právě mu úplně vyložil karty na stůl.
"Dal jsi mi na výběr a já si vybral." Řekne sotva slyšitelně a nakonec to přece jen udělá. Projede jím příjemné mrazení, když se jejich rty spojí a je to jiné, než poprvé i když o nic méně intenzivní, jen to není proti jeho vůli, tohle chtěl udělat a taky to udělal. Možná je to chyba a za ty se platí, jenže…kde je kasa on za tohle zaplatí bez váhání a rád.

Gackt

Uruha stojí, ani se nehne, slunce se opírá do jeho ohnivých vlasů a Gackt je sleduje, skoro ani nedýchá. Jako by ho sám svými myšlenkami mohl přinutit k tomu, aby se rozhodl, jak on sám chce a možná by si měl taky konečně uvědomit, co se to tady děje. Tohle není fér vůči Aoimu, jenže... Nedopřemýšlí to, protože Uruha se otočí čelem k němu a vykročí mu vstříc s plamen v očích. Skoro by si vsadil, že do něj oběma rukama strčí a jeho slova dopadají přesně na tu půdu, na kterou mají. Přesně tohle je totiž to, co na Gackta zaručeně platí. To je to, co od Aoiho nikdy nepocítil. Byl krásný a smyslný, tajemný a všichni ho chtěli. Byl poslušný, nikdy neudělal krok vedle, ale Gackt mu prostě nedokázal propadnout osudem. A čím dál tím víc si uvědomoval, že to ten mladý muž naproti němu protnul jeho život přesně tím způsobem. Jako když katana protne hedvábí... jako by se v tu chvíli zastavil čas v odlesku toho ostří. Za zradu... ano je to zrada. Zrada vůči Drakovi. Může si domýšlet vztah mezi nimi, ale jedno ví jistě... zasadí mu tím těžkou ránu, aniž by si ji naplánoval a chtěl. A pak už ho má u sebe s jeho vyznáním, Gacktovi dlaně se zvednou, obejmou ho v pase, jen opatrně, jako by mu mohl ublížit a skloní se, aby mu ten polibek opětoval. Trvá to dlouho, je to velmi intenzivní, ani rychlé ani pomalé, ale kdyby teď začalo hořet, nevšiml by si toho. Natolik je jím pohlcený. Po nekonečně dlouhých minutách se oddálí jen natolik, aby mohl promluvit.
"Dámská kimona ti sluší... to budeš nosit i v ložnici?" Trošku si ho dobírá, ale u slova ložnice se mu hlas zase chraplavě zlomí a už ho líbá znovu s narůstající plamennou vášní. Ale to Uruha je tu ten oheň, pořád je to drak.
"Pálíš jako samotné slunce." Stačí říct, zatímco ho levou rukou objímá kolem těla a přizvedává proti sobě a pravou mu zajede na spánku do dlouhých vlasů a jemně je sevře. A ano... zase jej líbá.

Uruha

Ještě jedinou poslední myšlenkou byl ve svém nitru zahanbený tím, jak rozpoltil své srdce a zahodil tu část, jež patřila do dračího hnízda. Ne, plamen z jeho těla nikdy nezmizí, vždycky tam bude někde uvnitř zakořeněný, jenže bude hřát někde trochu jinde. Stačí jediné prolnutí rtů v tom správném rytmu a srdce se mu rozbuší jako o závod, víčka nechá klidně klesnout a vydechne si do jeho rtů pod tím dotekem. Nikdy na něj nikdo tolik nepůsobil jako právě teď Král a jeho plamen teď hoří jen a jen pro něj. Teď může opravdu říct, že tohle všechno byl osud, že se jejich cesty měly svést dohromady  a Aoiho záchrana byla tím tou poslední kapkou. Neměl zemřít, aby dospěl k tomuto rozhodnutí, za které ho někteří odsoudí. Moc dobře ví, že to tak bude a nejvíc jeho bratři. Ctil tradice ale momentálně postavil své city na pomyslný první stupeň svého vlastního žebříčku a po tom, co okusil už opravdu neodkáže přemýšlet jinak. Jakmile se oddálí, ani si neuvědomí, že se pořád usmívá, v očích mu spokojeně plápolá a pomalu nakloní hlavu na stranu.
"A já bych ještě před vteřinou přesvědčený o tom..." Stačí mu říct jen část věty, když ucítí jeho rty znovu. Jeden by řekl, že si na ten spalující pocit může zvyknout ale ono to nejde, je to pořád stejně dráždivé a on se toho nedokáže nabažit.
"Že oblečení potřebovat nebudu." Dokončí svou malou provokaci a v očích mu hřejivě problýskne, když ho přirovná ke slunci. Jeho dlaň se pomalu přesunula po šíjí až dozadu, tiskne jej majetnicky k sobě a druhou svírá jemnou látku na paži a natiskne se na jeho tělo v závislosti na intenzitě polibků. Mírně se oddálí, aby se mohl nadechnout a velmi jemně se otře rty o ty jeho, když se mu podívá upřeně do očí.
"Říkal jsi mi, že jsi o krok na před ale přiznej se, tohle jsi netušil." Dobírá si jej, možná taky trochu za to kimono, i když…možná by si mohl vybrat nějaké velmi krásné a nákladné, čistě ze zvědavosti, co by to s ním dokázalo udělat.
"Gaa-san, nechej konečně labuť labutí ke Králi se mnohem víc hodí Páv." Broukne měkce a v očích se mu objeví smyslné plamínky, o kterých ani nevěděl, že je v sobě má. Vždycky se rád nechával hýčkat a teď to jinak nebude, jenže tentokrát nemá v plánu jen brát.

Gackt

Ta poznámka zvedne koutky jeho rtů nahoru, i když na ni neodpoví, protože jsou jejich ústa stále spojená v polibku. Ale pak se přece jen oddálí a on ucítí jeho plné rty přejíždět po svých.
"Ne, přiznávám se, že tohle jsem opravdu netušil." Odpoví po pravdě a snad mu tím udělá trochu radost. Cítí jeho mladé, pružné tělo zcela přitisknuté na svém a začíná mu dělat problémy vnímat cokoliv jiného. A pak mu Uruha tak krásně majetnicky připomene Aoiho a to, že by byl nejraději, kdyby ho Gackt nechal jít. Upadnout v zapomnění, odehnat, říct už tě nechci, přišel jiný... cokoliv bude znít tvrdě a nebude to fér, jenže jemu se líbí i tahle Uruhova stránka. To, že umí prosadit sám sebe, vyzvednout se nad ostatní a klidně si říct o svoje místo na slunci, aniž by se kvůli tomu cítil špatně. Je to takový malý uličník, ale on ho bude umravňovat moc rád, to ví už teď a zároveň ví, že Uruha se umí dokonale chovat a bude dokonalou ozdobou.
"Pěkné poděkování za záchranu života." Připomene mu, co pro něj Aoi udělal, ale pořád ho objímá se stejnou intenzitou a nakonec se rozhlédne kolem sebe.
"Čas změnit tvoje komnaty. Jen jistě pochopíš, že tě nemohu pustit domů pro tvoje osobní věci. Nevrátili by tě." Pohladí ho jemně po tváři a pak ho zvolna pustí. Znovu mu nabídne své rámě a vede ho vstříc domu. Jdou úplně jinými cestami, v mnoha brankách se jim klaní mnoho mužů, kteří zde hlídají a nakonec vstoupí zadním vchodem do tiché a přepychové části. Gacktově části. Zatím je vidět dveře jeho pracovny a schodiště do patra. Také tato část obytných prostor a je jasné, že tady je on doma. Všechno je tradiční, ale luxusní. Zuje si boty, než vstoupí na tatami a nechá ho, aby se tu trochu rozhlédl.
"Patro směrem doprava je celé Mirai. Ty dveře naproti schodům, to je Aoiho ložnice, nechoď tam." Řekne mu měkce, než se po něm ohlédne.
"Můžeš se podívat do mojí, jestli ti to něco vynahradí..." Provokativně se mu blýskne v očích. Ne, i přes jejich milenecký vztah nikdy nezrušil Aoiho prostory a nedaroval mu plně svoje. Fakt, který nikdo nezná, jen on, Aoi a Mirai. Přejde do středu místnosti, pod schody se k němu otočí čelem a podá mu obě svoje ruce.
"Nebo chceš svůj starý pokoj? Je to na druhé straně zahrad." Broukne a dobírá si ho.

Uruha

Pobaveně se ušklíbne a v očích mu zasvítí jisté zadostiučinění, že mu podařilo ho přece jen trochu překvapit. Pokaždé se tvářil, že to nic a nikdo nedokáže a jemu se to povedlo, mohl by se poplácat po rameni ale to není jeho styl. Pomalu posouvá svou dlaň po jeho paži, když povolí sevření prstů a zastaví se až u té druhé, která si jemně masíruje šíji, jak se plně podává jeho rozpoložení.
"Víš moc dobře, že jeho dar budu mít vždycky na paměti ale to s tím nemá nic společného. Nechci přece, abys mu ublížil, ne fyzicky." Brání si své vlastní myšlenky, které si hodlají vytyčit určité hranice, vždycky byl tak trochu majetnický a nešlo jen o věci. Nepochybuje o tom, že dokáže Gakka nenásilně přinutit nemyslet na nikoho jiného, tohle je v jeho moci; opravdu tomu  věří. Spokojeně se pousměje, když mu oznámí, že už se nebude zpátky vracet do svého –vězení-. Jenže Gackt taky netuší, že on se nového místa tak lehko nevzdá a rozhodně ne, pokud tam bude mít pohodlí, které k životu potřebuje. Budu si bránit své místečko na výsluní, to by mu rozhodně šlo.
"V tom případě mi budeš muset pořídit nové a že jich bylo hodně." Snaží se tvářit vážně jako někdo, kdo se nespokojí jen tak s něčím. Pravdu je, že všechny své věci momentálně hází daleko za hlavu a…zní to otřesně ale i se svou rodinou. Stal se během pár minut členem nové a měly by ho děsit důsledky, jaké to bude mít. Nedokáže si v tomto ohledu poručit a je doslova omámený Gacktovou přítomností. Nechá se klidně provést domem a  hrdě si užívá kradmé pohledy ani na chvíli nepovolí koutkům vystoupat nahoru a zvládne potlačit i smích, dokud nezůstanou sami.
"Myslím, že jsme právě podle pohledů ostatních převrátili celý svět." Neodpustí si komentář nad tím, co zvládl zahlédnout a zuje se po jeho příkladu, než udělá několik kroků a začne se rozhlížet. Ano, tohle je přesně ten styl, který tolik miluje. I jeho vlastní pokoje v haciendě, jakoby do ní vůbec nepatřily. Nikdy nepřičichl k Hideho oblibě v netradičních věcech, tedy netradičních pro Japonsko. Kývne hlavou na umístění pokojů Mirai a ušklíbne se nad zákazem vstupu do Aohio hnízda.
"Asi Tě zklamu ale nešel bych tam, nelibuji si v černé." Nemyslí to zle ale on nemá tendenci chodit do cizích pokojů. Tedy pokud v nich nejsou nějaké vzácné kousky, které chce. Rozhlédne se ještě jednou s viditelně spokojeným výrazem, než vykročí směrem k nataženým dlaním a vloží do nich ty své.
"Byl hezký ale na můj vkus trochu nudný. Překvapí mě ten Tvůj?" Nechá do hlasu vstoupit zase trochu provokace, než nasměruje jednu jeho dlaň k lemu kimona, zaklene za něj jeho prsty a odhrne jej stranou co to jde. Uchechtne se, když má pod ním ještě triko a kalhoty, které si oblékl v prádelně, aby se mu dobře utíkalo.
"Promiň, asi se mnou budeš mít spoustu práce. Doufám, že máš dost času a nikam nepospícháš." Obejde ho, pustí jen jednu jeho dlaň a tentokrát je to on, kdo si jej vede do jeho vlastní ložnice.