Aoi x Kaz - Kdo jsi a kde jsi nechal Aoiho? - Část 1.

(Kazův squat)

Aoi

Všechno jako by nasvědčovalo náladě, ve které se nacházel, všechno. Japonské počasí bylo vždycky nevyzpytatelné a obzvlášť tady u moře, ale zrovna teď, když skoro běžel ulicí kolem klubu, doslova lilo jako z konve. Z černého nebe padaly proudy vody, které se slévaly v celé čáry a byla tma jako v pytli, jak bylo zataženo a už panoval pokročilý večer. Neměl s sebou vůbec nic ani věci do školy ne, prostě si vzal do hlavy, že tam zítra nepůjde a asi zavolá, že je nemocný, protože by to tam stejně nevnímal a bylo by mu to k ničemu. Je taky docela zima, asi dvacet stupňů a podzimní vítr se zasekává do jeho paží, jak si jimi objímá štíhlé tělo. Má na sobě totiž jenom tričko s vyobrazením černobílé fotky ženy s plnými rudými rty, což je jediná barva na jinak černém triku a dokonce nemá ani svoje džíny, protože vyběhl jenom tak v teplákách a teniskách. Nevadí mu ani cákání projíždějících aut, protože sám musí proběhnout nejednu kaluž. Nepláče, je spíš rozčilený a doufá, upřímně doufá, že ho Kaz nevyrazí ze dveří, i když se nic takového nikdy nestalo a nic nenasvědčovalo tomu, že by to udělat měl. Domovní dveře jsou otevřené, když do nich konečně zapadne a vyběhne schody po dvou až před dveře jeho bytu. Zazvoní a pak několikrát naléhavě zaklepe. Začíná klepat slušnou kosu a rty má trochu promodralé. Možná bude nakonec doopravdy nastydlý, ale to je mu teď jedno. Zmoklé černé prameny mu volně splývají

podél tváře, pod ním se tvoří loužička z dešťové vody a všechno v něm se bere spolu navzájem. Možná by se vybrečet měl, ale on vlastně vůbec nemá důvod a to zjištění ho zaskočilo trochu nepřipraveného. Nakonec byl ale rád, že to udělal on, že s tím přišel první a že si s tím zachoval nějakou svou pomyslnou tvář. Ne nebyl v tom nevinně, v ničem z toho, ale stejně po ní nikdy neštěkal tak, jak to v poslední době dělala ona a ta propast mezi nimi byla čím dál tím větší. A on věděl, že už to měl udělat dávno. Doma zatím nikdo nic nevěděl, měl asi sedm nepřijatých hovorů od Kimiko a několik smsek, ale neotevřel žádnou z nich. Jediné, co chtěl, aby se otevřelo, byly ty dveře naproti němu.

                                                                            

Kaz

Dne jako každý jiný. Jen to počasí bylo pod psa. Celé odpoledne strávil v obchodě, dnes se s Aoim vidět neměli, protože měl moc učení. Nikdy by mu nic takového nevyčetl ale už když se s ním loučil naposledy, bylo mu smutno. Kytaru si vzít nemohl a tak aspoň psal písně a že toho bylo ale ani jedna nebyla zrovna veselá. Majitel obchodu taky nebyl zrovna nadšený, že má ruku v sádře. Naštěstí mu ukázal, že s tím vůbec problém nebude, ladit nástroje, ještě zvládal, natáhnout struny taky. Snad poprvé za jeho působení na postu prodavače bylo v obchodě ticho. Teda dokud nepustil první přehrávač, který mu padl pod ruku. Doma se pak celý večer válel na gauči, cpal se brambůrky a koukla na filmy. Nic lepšího na práci opravdu neměl. Nejradši by zavolal Aoimu ale…ten se učí. Měl se o něj starat a stejně tu není. Už ho zase přepadá deprese. Raději se posadí na zem, natáhne se pro papír a tužku, píše další songu,  z radia hraje tlumeně rockový nářez a za okny pomalu padá tma. Prudce sebou trhne, když se ozve domovní zvonek a pak naléhavé klepání. Zamračí se na dveře, jak kdyby za nimi tušil ducha ale…ti přece chodí skrz. Nakonec se tedy zvedne a jen ve volných kalhotách přejde ke dveřím, které otevře. Vytřeští na něj černé oči, když Aoiho sjede od hlavy až k patě.
"Vypadáš, jak kdybys byl plavat…v dešti se neplave." Vypadne z něj trochu pitomě ale v očích už mu sedí starost.
"Budeš nemocný." Dodá ještě, než ho bez váhání vtáhne dovnitř a přitáhne si ho k sobě do náruče. Už zase je tu ten pocit, jak moc mu chyběl.
"Sundej to!" Zavelí a uculí se.
"Tentokrát to myslím jinak a pak mi řekneš, co se stalo." Usměje se jen trochu a mile, než se odporoučí pro suché oblečení, ručník a deku, všechno mu podá a jde mu udělat čaj. Jde to blbě s tou sádrou ale nakonec se mu to přece jen podaří a vrátí se i s čajem zpátky k němu. Bez dalšího slova si ho k sobě přitáhne do náruče na gauč.
"Tak povídej, kdo ti ublížil a já mu urvu hlavu." Vyzve ho něžně a už ho konejšivě hadí po zádech. Ať je to cokoliv, přišel první za ním a ten pocit je…dokonalý, pomůže mu s čímkoliv, kdykoliv.

Aoi

Zrovna hledí někam před sebe a mírně k zemi, když se dveře otevřou a on střelí pohledem nahoru, ale vypadá trochu jako štvaná laň.  
"Ahoj." Hlesne a nemůže si nevšimnout, že Kaz na sobě nemá žádné tričko. Vejde a nechá se jím obejmout. Sám mu to obětí vrátí, ale akorát ho celého zmáčí a pak přikývne, když mu Kaz nařídí, aby se svlékl. Kupodivu si ani on nepomyslí vůbec nic postranního, když ze sebe stáhne mokré triko a odhalí pěknou postavu. S díky si vezme ručník i oblečení, dostane ze sebe i tepláky a nejdřív se utře, než se převlékne. To všechno ještě stále v předsíni a pak si věci posbírá a bos se vydá do koupelny, kde všechno pověsí, aby to přes noc uschlo. Slyší Kaze v kuchyni, ale sám se vydá do obýváku. Uvědomí si, s jakou samozřejmostí se tu už pohybuje, jako by byl na půl doma. Kaz přijde za ním, odloží na stolek kouřící hrnek s čajem a pak si ho stáhne k sobě na pohovku. Nebrání se, prostě se mu stočí mezi nohama a opře se bokem o jeho hrudník tak, aby mu někde nepřilehl tu sádru, kterou takhle může mít ve vlastním klíně. Nechá se i přikrýt a opře si hlavu o jeho rameno, když si konečně vydechne. Po těle se mu začne rozlévat zvláštní teplo a všechen adrenalin začne pomalu opadat.
"Rozešli jsme se." Broukne po chvíli.
"Skončil jsem to. Před chvílí jsem byl za ní a... udělal to, co jsem měl udělat už před nějakou dobou. Bylo by to ode mě mnohem víc fér pro všechny strany." Uvede to trochu na pravou míru. "A pak... nechtělo se mi domů. Nechci tady fňukat, protože... se mi vlastně nechce. Nevím, jestli jsem se zachoval správně, Kaz-chan... mám pocit, že nic z toho, co jsem v poslední době dělal bylo správné..." Zase hlavu od jeho ramene odlepí a podívá se mu do očí. Vypadá trochu provinile. Mučil je oba dva. Jeho, když ho odmítal a jí, když nechal propast mezi nimi, aby tolik narostla. Byla to jeho vina, všechno, co se stalo.
"Nezasloužím si všechnu tu trpělivost, kterou jsi se mnou měl. Měl bys mě vyhodit." Pokračuje dál v tom, co mu leží na srdci, ale prostě ho přepadla upřímná chvilka a on to ze sebe musí dostat. Všechno najednou. Tak jako to řekl jí. Konečky prstů ho pohladí po sádře a zase zvedne oči k těm jeho.
"Myslím, že už mi to konečně všechno došlo. Jenom nevím, jestli nebude pozdě, víš?" Vydechne nakonec a pootevře jemně plné rty.

Kaz

Samozřejmě po očku koukal na převlékajícího se Aoiho. Nemohl by si nechat ujít ani jedinou příležitost, na to je příliš sám sebou. Má ho plnou hlavu a i jiná místa, která se snaží teď trochu krotit. Sám vycítil, že něco není v pořádku, jinak by sem přece neletěl a ještě v dešti. V hlavě mu probíhá několik možností a jakmile se Aoi k němu přitulí a on je aby přikryje dlouze vydechne s mírně přivřenýma očima. Takhle by to dle jeho názoru mělo být, nutně ho potřebuje u sebe. Aoi je první komu odkryl svoje karty po tak dlouhé době, vlastně od chvíle, kdy se…no, kdy se to stalo. To on mu dává jistotu, že o něj někdo zájem má a Kazova náklonnost vůči němu roste každým dnem, snad každou minutou. Hladí ho, kam jen dosáhne ale tentokrát v tom není nic dobyvačného, jako jindy. Prostě jen jsou a on by nikde nebyl radši.. kouká před sebe a poslouchá jeho první slova, když mu to celé docvakne.+Rozešli jsme se.+Zopakuje si to ještě jednou v duchu a stočí ohled dolů a překvapeným zamrkáním.
"Roze..co..." Vypadne z něj jako první tlumeně, jak kdyby ani nevěřil, že je to možné. Neříká nic, vlastně není vůbec schopný slova, jen jeho černé pichlavé oči jsou hřejivé a je v nich vepsané všechno, co ve svém nitru nosí.
"Měl bych se tvářit, že je mi to líto, že jste se rozešli." Začne pomalu a vlastně svým osobitým způsobem i obezřetně. Neměl by z toho mít takovou radost jakou právě má a najednou i sádra je dokonale zapomenuta. Úsměv mu opadne v okamžiku, kdy zazní slova , že by ho měl vyhodit.
"NIKDY!" Vypadne z něj hlasitěji, než měl původně v plánu a omluvně se zazubí.
"Nevyhodil bych Tě nikdy víš." Ujistí ho vzápětí trochu normálně a ne ve stylu Kaze a pak se dlouze nadechne. Nejspíš je na čase zase něco vypustit na světlo.
"Zachoval ses tak jak jsi měl a jak to být mělo. Rozhodl ses a stůj si za tím, rozhodl ses dnes a tak to být mělo." Vypadne z něj úvaha, která jak kdyby ani k němu nepatřila. Zvedne ruku v sádře k jeho tváři a chce ho za tu dokonalou bradu vzít a přitáhnou si ho co nejblíž ale s tím..no prostě je to na houby. Povzdechne si nad svým handicapem a úšklebek na sebe nenechá dlouho čekat. Radši to zkusí druhou rukou a krátce těkne pohledem od jeho rtů k očím.
"Na co by mělo být pozdě? Je pozdě tak maximálně na hodinách Aoi-chan. Patříš přece sem, na náš gauč, do naší postele…já to přece vím." Ujistí ho bez váhání  a i kdyby měl tendenci se na něj zlobit, vydrželo by mu to stejně asi pět vteřin, u něj to prostě nejde.
"Ani černí Andělé nechybují. Možná jim to chvíli trvá ale pak se rozhodnou správně a já si na svého Anděla rád počkám." Všechno je dle jeho názoru, jak má být Aoi je tady, přišel za ním a snad ani odcházet nebude. Nemusel by odcházet už nikdy, však je plnoletý.
"Víš tomu tričku s křídly chybíš, když v něm nespíš a do jiné postele nechce."

Aoi

No, jak se zdá, ani jednomu to není líto, i když Kaz k tomu ani nemá důvod, právě naopak. Skoro se ho lekne, když na něj tak vyhrkne, ale pak přijde ujištění, že by ho nevyhodil a on sklopí oči někam mezi ně. On ví, trochu na to hřeší a to je taky hrozné. Kaz pokračuje dál, už zase se k němu chová líp, než by měl a snaží se mu tu vyhnat chmury z hlavy, ale Aoi uvnitř sebe ví, že se tím bude v hlavě zaobírat ještě hodně dlouho a že mu ještě dlouho bude hanba. Oči k němu zvedne v okamžiku, kdy ho Kaz chce pohladit rukou v sádře a pousměje se na něj, ale on si pak ruce vystřídá a Aoi zavře oči a otře se o tu ruku tváří. Už skoro otevřel ústa, aby mu odpověděl na co je pozdě, ale Kaz ho předběhne. A znovu mu vykouzlí úsměv na rtech.
"Na náš gauč? Naší postele?" Zopakuje po něm tiše, ale pořád se usmívá a dívá se u toho někam na jeho břicho, jakoby stydlivě. Ano, on ví, že na něho celou dobu čeká, že si ho vzal do hlavy už od toho prvního okamžiku, kdy se v parku viděli a teď se to děje. A Aoi už nechce utíkat.
"Hmm, asi bych si ho měl obléknout. Nebo tu postel." Vydechne najednou a oči k němu zase zvedne. Teď je v nich ale mnohem víc, než kdy dřív. A taky jisté erotické zajiskření. Mírně se přetočí, položí mu paže kolem krku a přitiskne se tělem pomalu na to jeho polonahé. Poslední pohled a pak ho políbí. Jeho kůže už je horká, rozehřátá, ale čaje se ani nedotkl. Přišel sem, aby svůj život konečně otočil vzhůru nohama tak, jak už delší dobu ví, že se to stejně stane. Tiše vzdychne, víčka nechává zavřená a poposune se ještě o kousek víc. Stejně to není ono, takže aniž by se ho pustil nebo ho přestal líbat, přesune se na jeho klíně obkročmo a teď už se k němu může doopravdy přitisknout na plno.
"Omlouvám se, Kaz-chan... za všechno, co jsem ti provedl." Řekne tiše a znovu s ním spojí svoje rty.

Kaz

Krátce se uchechtne, když si to Aoi přebírá v hlavě. On to tak prostě vnímá, on by nedokázal pustit do svého bytu už nikoho jiného. Dřív…mu to svým způsobem bylo jedno, jenže to nikdy nemělo hlubší podtext a teď? Je to to správné, tak jak to být má. Kývne hlavou jen krátce na ujištění, že to tak prostě je.
"Rozhodně si obleč tu postel, triko počká." Odpoví mu bez váhání, naprosto nesmyslně a ani se nesnaží tvářit provinile, na to už nemá ani myšlenky. Trochu překvapeně na něj kouká, když se k němu otáčí čelem, celým svým tělem se přibližuje k tomu jeho. Deka se odporoučí na zem a v tuhle chvíli už ho vůbec nezajímá. Chtěl něco říct, rozhodně něco hodně vtipného ale po Aoiho pohledem mu docházejí slova ale úplně, za to se probouzí něco úplně jiného o hodně níž, než je mozek. Leží tam jak idiot s rukama roztaženýma, aby měl Aoi dostatek prostoru a nevnímá nic, než měkké, dokonale plné rty na těch svých. Dokonale ho dostal a vykolejil, i když si nic jiného nepřál. Vzrušeně si zamručí do jeho rtů, když se přesune obkročmo na něj a položí dlaně na jeho stehna, tou zdravou mu ho silně stiskne v návaznosti na to, jak se v něm kumulují všechny pocity štěstí.
"Budeš se omlouvat, pokud nic neprovedeš teď." Zamručí se zavřenými víčky, aniž by úplně vnímal obsah jeho slov. On si tu omluvu nějak přebere nejspíš později ale copak se dá přemýšlet, když na něm Aoi sedí, tiskne se k němu a ještě ho líbá. No to je výkon hodný super hrdiny a to Kaz rozhodně není. Ruce už mu samovolně putují přes zadek na záda a začnou hrnout látku trika nahoru. Aoi rozpoutal takové větší peklo a tomu Kaz právě popouští uzdu.
"Už nikam nechoď." Zamumlá, když mu to triko konečně přetáhne přes hlavu a zdravou rukou mu vjede do vlasů, aby si ho přitáhl k dalšímu polibku.
"Mám tu teplo,  kytaru, žáby a sušenky." Vypadne z něj znova, když se mírně odtáhne, aby se nadechl a sjede dlaní přes jeho šíjí po linii těla, až k lemu kalhot, kde se bez váhání pustí do knoflíku. Ta potvora musí povolit, to zvládne i jednou rukou.

Aoi

Tiše se zasměje, když si i Kaz vybere tu postel a pak mu ještě pohrozí. Ano, dneska, po tom všem, je ve správné náladě na to, před čím posledně tak utíkal. Je to trochu paradox, protože by se měl cítit nějak pod psa nebo prostě v depresi, ale jemu jako kdyby narostla skutečná křídla a pokud mají být černá, asi je to jeho osud. Ucítí jeho dlaň na svém zadku a pak výš a o to tričko přichází stejně rychle, jako si ho před chvílí oblékl. Narovná se na jeho klíně, když si ho nechá stáhnout z rukou a pohodí ještě mokrými vlasy od deště. Podívá se mu do očí, projede jím příjemné šimrání, když mu Kaz do těch vlasů sáhne a přitáhne si ho zpět na svoje rty. Skloní se ale jenom na chvilku. Jakmile totiž ucítí jeho prsty na knoflíčku kalhot, pomalu z něj sleze, postaví se vedle gauče a podá mu svou dlaň.
"Říkal jsi, že si mám obléknout postel." Řekne mu. Nechce se mačkat na pohovce, ze které spadnou. Přitáhne si ho k sobě do stoje a odvede ho s sebou do ložnice. U postele ho pomalu pustí a ty půjčené kalhoty si začne rozepínat sám. Povolí kolem jeho boků, ale neklesnou úplně. Aoi ke Kazovi přistoupí a sám začne rozepínat i ty jeho. Pomůže jim přes boky, než mu spadnou ke kotníkům a pak couvne, aby se mohl posadit na postel. Znovu mu podá svou ruku, zatímco se mu dívá upřeně do očí a jak se Kaz přiblíží, začne si ho přitahovat k sobě a na svoje tělo. S tím, jak se Kaz přesouvá, se i on posouvá na posteli víc dozadu, ale stačí si u toho stáhnout pod boky kalhoty a postupně je sklepat z kotníků. Nemůže po něm chtít, aby se s tou sádrou dostal až nad něho a byl v téhle poloze, budou to muset udělat nějak jinak, takže ho tam nenechá dlouho, položí si dlaň zezadu na jeho krk a jemným tlakem si ho navede vedle sebe.

Kaz

Trochu nespokojeně zamručí, když se z něj Aoi zvedne a sleduje ho podmračeným pohledem. Vydrží mu přesně do chvíle, kdy se ozve slovo postel a už se zase široce usmívá. Tak tohle je podle jeho gusta. Ne, opravdu nepočítá s tím, že by se do té postele dostali kvůli něčemu jinému, než spánku ale jak se zdá, plete se. Poslušně ho bez protestů následuje, až do své malé ložnice, kde je na komodě skoro jako na podstavci vystavená kytara. Prostě na ni před spaním podmračeně kouká tak dlouho, dokud neodpadne vyčerpáním. S pootevřenými rty fascinovaně sleduje, jak se Aoiho štíhlé prsty pustí do knoflíku a snad nikdy neviděl lepší porno, okamžitě už má v kalhotách úplně těsno. Vystoupá očima k těm jeho, když k němu přistoupí blíž, nakloní hlavu na stranu se zvláštním pousmáním.
"Kdo jsi a kde jsi nechal Aohiho?" Dobírá si o trochu a krátce se uchechtne, na víc už myšlenky nemá, sledovat totiž, jak Aoi sedá na jeho postel a táhne jej na sebe. Bože, budu hotový jen z toho.
"Blbá sádra." Zabručí si naštvaně, když se nemůže pořádně dostat nad něj a tak se přesune vedle, aniž by opustil jeho rty, potýká se  s nimi vášnivě a vzrušení jen narůstá. Zdravou rukou si ho za bok přitáhne blíž k sobě a pak bez váhání zajede dlaní do Aoiho klína. Slyšel ho vzdychat už minule a nutně to potřebuje slyšet znovu. Když se ho v oněch místech dotkne vzdychne si zmučeně spíš on sám. Kruci, tak dlouho se ovládal a teď to po něm přece nemůže nikdo chtít. "Sundej si to." Houkne silně zastřeným hlasem a zatahá ho za lem prádla. Chce ho u toho vidět. Možná mu nakonec pomůže i on sám ale prostě aspoň ten první pohyb, jak se látka přesune přes Aoiho klín, tohle zase bude pohled pro něj. Ona ta sádra možná tak zlá nebude a ještě na ni bude vzpomínat v dobrém, až mu ji sundají samozřejmě.

Aoi

"Tobě se to nelíbí? Mám vrátit mé staré já?" Zatváří se na oko zaskočeně a velmi nevinně, ale místo toho se mu po tváři rozlije úsměv a brzy už jsou vedle sebe v posteli. Tempo jejich polibků se zvyšuje, když mu Kaz bezostyšně sáhne rovnou mezi nohy, Aoi se okamžitě propne, zareaguje všemi částmi sebe samého a vzdychnou si v podstatě na stejno. Pak přijde Kazův rozkaz, možná na půl přání a on ho poslechne. Položí se na záda do peřin, nechá vlasy rozprostřít podél hlavy a zahákne konečky prstů za své prádlo, když si ho s očima upřenýma do jeho tváře, začne pomalu stahovat. Jemně se u toho kousne do rtu, i když Kaz má oči přikované v úplně jiných místech a trošku nadzvedne boky, aby mohl boxerky sundávat doslova milimetr po milimetru. Jenže jak se látka dotýká jeho napřímeného mužství, vlastně tím mučí i sám sebe. Dostane je konečně až na stehna a pak se z nich vyvlékne úplně. Začíná si doopravdy lebedit v jeho výrazu, který jasně dává najevo, jak moc se mu Aoi líbí. Kdo by nechtěl být pro svého milého takhle žádaný? Nechá ho ještě chvíli jenom dívat a pak se vytáhne na předloktí. Dotkne se konečky prstů jeho tváře, aby si k sobě vrátil jeho pohled a opatrným tlakem na celé jeho tělo položí na záda on jeho. Musí to tak být, jinak by si byl Kaz ještě schopný nějak ublížit. Ta zlomenina je moc čerstvá, nesmí ruku v žádném případě zatížit. Znovu se dostane obkročmo na jeho klín, i když sedí trošičku níž, pod jeho chloubou, pravou rukou ho pohladí po břiše a levou si zajede na vlastní zátylek a do vlasů, zatímco se znovu hříšně pousměje. A pak obě ruce posune mezi jeho nohy, levou ho hladí po stehnu a pravou ho sevře do dlaně a velmi jemně a něžně ho začne přivádět k šílenství. I pro něj je to vzrušující pohled, když se podívá na svoje ruce a na to, jak se pohybují po napřímeném mužství. Na krátko dlaň zvedne a nasliní si prsty, aby mu to lépe klouzalo a Kazovi to bylo příjemnější. Hned na to si zkontroluje jeho výraz, víc sevře dlaň a zrychlí.