Inoran x Aoi - Budeš se jenom dívat? - Část 1.

(hotel)

Aoi

Bylo snadné zmizet z domu, když byl Gackt v casinu a hrál pocker. Měl s sebou dost holek a taky Ju-kena i Sugiza a zbytek mu mohl být ukradený. Kromě toho pořád ještě nebyl otrok, ale plnohodnotný člen rodiny a klanu, takže si prostě mohl dělat, co chce. Ten večer si nevezeme řidiče, ale usedne za volant černého Volva Xc-90, které mu patří a zároveň není tak nápadné jako limuzíny a na místo schůzky se dopraví sám. Dnes si dal opravdu záležet, chtěl vidět v jeho očích, co s ním udělá, až ho uvidí. Zas a znova. Mohl by na té reakci být prostě závislý a opakovaně vycházet zpoza rohu, protože by nikdy neměl dost. Ahoj, počkej chvíli - úprk za roh a tak pořád dokola. Sám nad sebou se musí pousmát, když zaparkuje na ulici kus od hotelu, ale ne zase tak daleko a sklopí stínítko, aby se podíval do zrcátka. Už tak dost hluboké a velmi černé oči orámoval precizním a dost silným líčením v kouřové variaci, aby svůj pohled proměnil doslova na uhrančivý. Na tváři mu sedí samozřejmě makeup, aby zakryl všechno, co by mohlo připomínat jakoukoliv nedokonalost a kolem jeho pokožky se vznáší jeho obvyklý parfém. I nehty má upravené a nalakované na černo a kaskáda havraních vlasů mu v pramenech padá kolem tváře, jak ji má na temeni částečně svázanou do uvolněného culíku. Úmyslně si vybral společenské kalhoty z tak tenké látky, že ho spíš hladí jako letní vánek a ukazuje hodně z linií jeho těla, i když nejsou přímo na tělo. Doplnil to přiléhavou košilí z husté krajky, která provokuje fantazii taky víc než dost a do uší a kolem krku si vsadil černé peří. Některá pírka mají jemné vínové odlesky. Je opravdu velmi spokojený. Nádech, výdech, proskenování ulice očima a pak vystoupí. Vezme ze sedačky malou příruční tašku, zamkne auto a klíčky uloží, aby se dlouhým krokem dostal do bezpečí hotelu. Je malý, domácký, ale při tom poměrně luxusní a mama-san za recepčním pultem okamžitě ví, kdo je a velmi diskrétně mu naznačí, že je očekáván. Navedou ho, kam má jít a on je za to rád. Jen velmi nerad by čekal tady dole a nervózně se rozhlížel. Jde s ním asistující slečna, která má náhradní kartu na otevření, zaklepe podle domluveného rytmu, odemkne mu dveře, počká, až projde a zavře za nimi. +A je to, Aoi... udělal jsi to. Zahýbáš mu.+ Snaží se vypadat tajemně a nečitelně, když ho zvolna hledá očima.

Inoran

Ino neměl problémy se vypařit. On totiž jako jediný u Hideho nebydlel ale měl svůj vlastní byt a ten odmítl opustit. Dal mu na výběr a on si vybral. Měl rád svůj klid, své vlastní pohodlí, i když jeho doupátko mělo jen dvě místnosti a malou kuchyň. Bylo to ale jeho království. Pro dnešní večer měl volno ale podvědomě tušil, že je hlídanější, než kdy dřív. Takže vyrazil už s tří hodinovým předstihem a využil veškerý svůj mozkový potenciál a různé úskočné manévry, aby ho neměli šanci najít. Měl něco málo našetřeno, takže uplatit personál hotelu nebyl problém. Měl ještě pořád asi hodinu čas, než Aoi dorazí a tak z cestovky, kterou si vzal sebou, začal vytahovat několik věcí. Jídlo už zde bylo nachystané a on ho jen poupravil na stole, aby se to jeho oku zamlouvalo. On sám přinesl šampaňské, jahody a víno vlastního výběru, jak bílé tak červené, aby se případně hodilo k večeři a pak ještě krabičku s okvětními lístky rudých růží, které hodlá poházet na stole. Nepochybuje o tom, že Aoi přijde v černé, takže se k němu budou skvěle hodit. Moc romantiky? Proč by ne, on sám se tou atmosférou klidně nechá unést. Skoro před časem Aoiho příchodu, už má všechno nachystané. Pokojem se rozléhá tichá, příjemná hudba, na dokreslení celého dojmu a on zůstane stát uprostřed pokoje, aby své dílo zhodnotil. Zapře si dlaně v bok, kousek od světle modré košile, rozepnuté u krku, díky čemuž vynikne masivní přívěšek ve tvaru kříže. Jeany tmavé barvy tentokrát nejsou potrhané a vlastně ty nejlepší, co má. Kývne si spokojeně hlavou a odebere se do křesla, kde hodlá počkat až dveře cvaknou. Po chvíli se ozve domluvené zaklepání a on se může jen dlouze nadechnout a pomalu vstane.
+Máš, co jsi chtěl.+ Usměje se pro sebe s hlavou mírně sklopenou a vydá se mu v ústery. Hned jak jeho oči padnou na Aoiho stojícího v tlumeném světle, padne mu brada. Jistě Aoi byl vždycky krásný ale tohle už přesahuje hranice lidského chápání. Pootevře rty, aby ho pozdravil ale zase je naprázdno zavře.

"Ehm." Vypadne z něj jako první úplně pitomě a skoro to vypadá, že má minimálně po obrně.

"Páni já…" Začne pomalu ale nějak u nejde dát dohromady souvislou větu, nad tím faktem krátce sklopí pohled k zemi a pobaveně se ušklíbne sám nad sebou.

"Promiň, úplně jsi mě odrovnal." Přizná se mu nakonec úplně upřímně a přece jen se odhodlá a dojde až do jeho těsné blízkosti, aby vzal do dlaně tu Aoiho.

"Jsem rád, že jsi přišel." Dodá už o něco jistěji a nakloní se k jeho rtům, nakonec si to ale rozmyslí a věnuje mu krátký polibek na tvář.

"Vypadáš dokonale, až mě oči přechází." Dodá ještě tiše, než jeho dlaň mírně stiskne a vede ho sebou do vedlejší místnosti, kde je všechno nachystané, jako předkrm nečekaně šunkové rolky, hlavní chod různé plody moře rozdělené na několik talířů, takový malý piknik na stole, ubrousky složené do tvaru labutí a samozřejmě svíčky, k tomu ještě výhled na noční moře hned za hotelem.

Aoi

Má z toho takový zvláštní pocit, takhle přijít za úplně cizím mužem, kterého viděl jenom dvakrát a jen proto, že o něj projevil trochu zájmu, ale něco v něm sem Aoiho táhne. Něco, co mu připomíná upřímné city. Chybí mu to vnitřně čím dál tím víc, jeho srdce po tom podvědomě touží a teskní a on se kvůli tomu chová nevhodně a jako rajda. Může si o něm Inoran myslet, že je rajda, co se dává lacino? Vadí to Aoimu? Nejistě se nadechne a zvedne koutky nahoru, když se dostaví přesně ta reakce, kterou chtěl tak moc vidět, a ve kterou doufal. Inoran vypadá trošku jako by šel na nákup, alespoň podle toho, co je zvyklý vídat v Gakkově paláci, ale je to svým způsobem milé a jemu je jasné, že má před sebou prostě obyčejného kluka, který u sebe nikdy neměl tolik peněz, co má Aoi momentálně na sobě. Další nejistý úsměv, to když mu Inoran řekne, že ho odrovnal a vykročí k němu. Aoi mu elegantně podá svoji dlaň, každý jeho pohyb je vytříbený a pečlivě naučený a vnitřně se trošičku zarazí, když dostane políbení na tvář, ale i tohle je sympatické. Nejde po něm tak dravě jako většina mužů nebo Gackt sám a on si nepřipadá, že je tady jenom kvůli tomu jednu. Což je, jak oba dva vědí.

"Arigato." Mírně se ukloní, když nechá zaznít svůj hlas a společně s ním dojde do pokoje, kde je připravená večeře. Je už hodně hodin, ale vypadá to nečekaně dobře a ty drobné labutě jsou naprosto úchvatné. Kdyby byly z papíru a ne z ubrousků, vzal by si to origami s sebou domů. Ty rolky ho pobaví, musí se uchechtnout, když je vidí.

"Ty mě hodně chceš vidět zase je jíst, že je to tak." Pronese a stočí oči do jeho, když mírně vsaje horní ret a pak si nechá odsunout jednu z židlí a usadit se ke stolu. Inoran má nečekaně vytříbené chování, působivé. Stočí tvář k hladině moře za oknem, i tohle je nádhera, protože je nebe jasné a je vidět hvězdy.

"Budeme jíst srdcovky..." Okomentuje další chod a zvedne k němu oči, které jasně říkají, že ví, proč si vybral jídlo s tímhle jménem a ukáže na lahev bílého, které by si k nim dal. K mořským plodům jedině. To červené možná potom, až budou... no to je jedno. Nepatrně se začervená a sáhne po ubrousku, který si rozloží na kolena. To kdyby náhodou.

"Je to všechno vážně nádherné, arigato." Znovu se mu poukloní a myslí to upřímně. Znovu si ho pořádně prohlédne a natáhne se z ničeho nic přes celý stůl, když se dlaní dotkne jeho rozčepýřených vlasů a doopravdy si usměje.

"Nechtějí poslouchat." Vydechne a dlaň zase stáhne.

Inoran

Jemně se usmívá už od té chvíle, kdy mu poděkoval. Je z něj hodně nervózní ale snaží se to nedávat na sobě vůbec znát. Musí se hodně snažit, aby mu nepřeskočil hlas nebo něco podobného, stejně si proti němu připadá jako chudý příbuzný. Je to peklo a zároveň by si nikde nepřál být raději. Stálo to za veškeré úsilí a kamufláže, které kvůli tomuhle večeru musel podniknout a bude to stát, za všechny potíže, který by kvůli tomu mohl mít. Je tady, přišel za ním a jemu pořád před očima a v hlavě probíhá jejich polibek. Udělal by to nejraději znova ale on sem Aoiho nezval jen kvůli tomu, což si nejspíš myslí. Hodlá mu dokázat, že jen o to tohle mu rozhodně nejde. Nikdy neviděl nikoho krásnějšího a před pár dny by ještě neřekl nedosažitelného a on tu je a právě si sedá k stolu s jeho pomocí. Nakloní se mírně přes jeho rameno sledujíc očima Aoiho jemný profil a mírně pozvedne koutky v trochu provokativním pousmání.

"Promiň, nemohl jsem si pomoct, rád bych si to vychutnal ještě jednou v klidu." Odváží se k odpovědi, když přejde k vínu a rozlije jim do skleniček to bílé. Koutkem oka zaujatě sleduje, jak vtahuje ret, nepatrné gesto a on na něm může oči nechat.

"Budeme jíst, co si jen budeš přát ale... hai, srdcovky bych si dal asi nejraději." Opáčí mu klidným hlasem, který konečně ovládne, aby se z jeho přítomnosti nechvěl.

"Zasloužil by sis mnohem víc, příště to bude ještě lepší." Slíbí mu bez váhání s pohledem upřeným do hlubokých očí a překvapeně sleduje jeho ruku, jak se blíží k nepoddajným vlasům. Přivře spokojeně víčka pod jeho dotekem a musí se dlouze nadechnout, tohle vážně nečekal a je to až příliš příjemné.

"Jsou na tom trochu jako já. Občas nedělám věci, které bych měl ale které chci." Opáčí mu s jasnou náklonností vepsanou v očích.

"A jsem za to rád, jinak bych tu neseděl s nejkrásnější perlou Japonska a nemodlil se celou tu dobu, že to nebude naposledy." Dokončí svou vlastní myšlenku, když sáhne po jedné z rolek, zvedne se opírajíc se volnou dlaní o desku stolu a natáhne předkrm k jeho rtům s výzvou vepsanou v očích.

"Trochu týrám sám sebe ale…umírám vlastně, takže bych si to měl řádně užít." V očích se mu zablýskne a na tváři má pořád stejně vřelý a upřímný úsměv. Chce si tenhle večer užít, jakoby byl opravdu poslední, ono taky možné bude, jestli na to někdo přijde ale na tom mu v tuhle chvíli nezáleží.

"Mnozí by dali život za to být tady s Tebou. Já chci žít dost dlouho na to, aby takových večerů bylo, co nejvíce. Abych Tě přesvědčil, že chceš zažít víc takových večerů."

Aoi

Zvedne k němu na okamžik skoro až něžný pohled, když Inoran nalévá víno a přizná se k těm rolkám, ale jen se decentně pousměje a zase ho schová za závoj černých řas. Nový úsměv následuje i druhé přiznání se srdcovkami a nakonec trochu rozechvěle pootevře rty a zůstane několik vteřin hledět někam do svého klína, to když Inoran použije to slovo příště. On si myslí, že se budou vídat pravidelně? Že by tohle všechno snad mohlo někdy pokračovat? Už teď hrají ruskou ruletu se svými životy. Vůbec ale nemá srdce mu to připomínat nahlas nebo mu tu kazit kouzlo okamžiku tím, že mu na drsno řekne do očí, že žádné příště už nikdy nebude možné. A tak - když oči znovu zvedne - má pro něj něžný a velice vřelý úsměv.

"Obávám se, že někdo jako já si toho opravdu moc nezaslouží, ale je to milé." Tiše se zasměje, protože pokud mu teď připadá jakkoliv nevinně nebo andělsky, je stejný jako ti všichni okolo, jenom to možná není tolik vidět. Kromě toho už vycítil, že Inoran by mohl být jiný, že jemu se tenhle životní styl možná zase tolik nelíbí.

"Příliš si mě neidealizuj." Šeptne ještě a sáhne po hůlkách na první chod, ale ta rolka.... Zase je odloží, zatímco poslouchá jeho kompliment a musí se v duchu pousmát faktu, že své kráse vděčí opravdu za mnohé. Jinak by po něm nejspíš neštěkl ani pes, ale když už ji má, musí jí využít tak, jak mu okolnosti nabízí. Znovu to doufání, že se nevidí jen jednou, ale když se na něj podívá, teď už s jakousi zkoumavou naléhavostí, Inoran už stojí a natahuje k němu ruku s rolkou. Chvilku mu oplácí intenzivní pohled do očí a nakonec se mírně předkloní, obejme rolku rty a aniž by pohled sklopil od toho jeho, vsaje do úst její náplň. Olízne si opatrně rty, když se zase oddálí a zrovna sám sobě dává za úkol nenechat se pohltit jakýmikoliv negativními myšlenkami, ale udělat všechno proto, aby byl i z jeho strany tento večer tím nejlepším, ale Inoran toho nenechá. Teď už opravdu jemně stáhne obočí k sobě a sotva patrně zavrtí hlavou, když se zapře do opěry své židle. Očividně přemýšlí a formuluje myšlenky.

"Nechci, aby jsi brzy umřel. Po pravdě nevím, jestli jsem připravený na vlastní smrt." Řekne z ničeho nic velmi upřímně. 
"Co sis to vzal do hlavy, hm? Třeba vůbec nejsem ten, kdo si myslíš, že bych být mohl." Uvrhne černočerný pohled do jeho očí a neuhne jím ani o kousek.

Inoran

Začne naklánět hlavu mírně na stranu, když padají slova a Aoiho idealizování. Vlastně Ino vůbec netuší, jaký je ale drobné odchylky v jeho chování, které vypozoroval za těch málo okamžiků, mu naznačují, jak by to v skutečnosti mohlo být. Možná se plete, nebylo by to poprvé ale je to rozhodně poprvé, kdy má chuť se nechat…oblbnout. Vyčkává dlouho, dokud se Aoi nerozhodně mu ukázat, jak se ta rolka jí správně a jeho srdce v tu chvíli vynechá několik úderů a on musí dlouze vydechnout. Vidět to takhle zblízka a vědět, že je to gesto jen a jen pro něj je neskutečné. Koutky se mu nepatrně zvednou vzhůru, když mu mezi prsty zůstane jen zbytek rolky, kterou bez váhání odloží a pomalu se narovná.

"Jsem přesvědčený, že ani jeden nebudeme umírat, rozhodně ne brzy." Začne svým klidným hlasem a v očích mu znovu zasvítí. Sám sáhne po hůlkách, aniž by opustil pohledem hluboké oči a momentálně bez odpovědi se pustí do jídla.

"Dobrou chuť Aoi-chan." Popřeje mu upřímně a vychutnává si každé sousto, aniž by spustil oči ze společnosti před sebou. Atmosféru dokresluje tichá, příjemná hudba a víno je taky jedno z kvalitnější, i když rozhodně není nejdražší.

"Nebyly vůbec špatné." Pochválí srdcovky a vyčká až Aoi dojí taky. Teprve pak velmi pomalu vstane a obejde stůl, aniž by opustil jeho hluboké oči těmi svými. Měsíc k tomu hezky svítí a pomáhá svíčkám, aby v místnosti nebylo víc tmy jak světla. Přijde k němu z boku, když se jeho dlaň vydá Aoiho směrem.

"Smím prosit?" Vybídne ho měkce a vyčká, jestli ho Aoi nepošle do háje, ale když už je tady tak snad ne. Pomůže mu vstát a přitáhne si jej velmi opatrně k sobě, jak kdyby se bál, že ho třeba rozbije, i když je to nesmysl s dlaní jemně položenou na jeho bedrech a druhou svírá tu Aoiho.

"Víš, přitahuješ mě k sobě, vábíš mě ale není to jen tím, jak dokonalý jsi ale i každým jednotlivým gestem a možná se pletu…ale v Tvých očích je něco mnohem lepšího, než vydáváš na odiv ostatním. Jsem o tom přesvědčený ale pořád jsem jen člověk a mohu se plést. Jenže…" Odmlčí se na krátkou chvíli, když se přestane pohybovat do rytmu melodie znějící kolem.

"Srdce se přece nemůže plést nebo ano? Kdo vlastně jsi Aoi-chan? Chtěl bych to vědět." Zašeptá tiše, když vezme jeho tvář do dlaní a těká pohledem od jeho očí ke rtům a zase zpátky. Nemá v lánu jej políbit, ne dokud mu neodpoví ale plnými doušky si vychutnává jeho blízkost.

"Řekni mi, kdo jsi a dokaž mi, že jsem se spletl, že jsi někdo jiný, než si myslím."

Aoi

Jeho otázka zůstane pro tu chvíli nezodpovězena a oba dva se už za téměř minimální a velmi nezávazné konverzace pustí do večeře, která je opravdu výborná. Netuší, kdo to pro Inorana připravil, ale rozhodně to byl velmi dobrý kuchař. Opravdu si na tom všem pochutná, i když jí celkem střídmě. Jednak kvůli postavě a druhak proto, aby prostě neměl těžký žaludek ve večer jako je tento, protože mušle jsou ošemetné a jeden se jich přejí dost snadno. A to by bylo neštěstí! Zrovna dopije svou sklenku s vínem a příjemně ho cítí v hlavě, jak mu rozehřívá krev, když Inoran vstane a vykročí podél stolu k němu. Aoi odloží sklenku s očekáváním čehokoliv, ale jen se tiše a maličko zaskočeně zasměje, když je požádán o tanec, přikývne a vstane. Tančí opravdu rád a nemá k tomu zase tolik příležitostí, takže se rozhodně nebrání. Vloží svou dlaň do jeho a nechá se přitáhnout blíž k němu, i když to není přehnaně blízko. Nadechne se jeho parfému a pustí se s ním do prvních tanečních krůčků. A konečně začne dostávat své odpovědi, ale taky mnoho dalších otázek. Dělí je jen nepatrná vzdálenost, ale prozatím ji udržuje a tak trochu tajně si užívá to zvláštní brnění mezi nimi, aniž by ji zrušil. Sám sebe považuje za dobrého tanečníka a jeho pohyby jsou přirozené a ladné, ale tohle beztak není žádné tango. A že by ho zvládl! Mírně okouzleně vydechne při prvních komplimentech a v jeho očích se cosi třpytí, když mu oplácí pohledy, jen aby vzápětí přeskočil očima na jinou část jeho tváře a zase zpět.

"Hmm... co ještě je v mých očích?" Zavrní a kdyby chtěl všechno tohle schovat za zbraň a pak ho zničit, měl by v rukou neskutečnou moc, protože Inoran mu věří zdá se úplně všechno.

"Ino-chan.... nežiju tenhle život nějakou nešťastnou náhodou víš?" Začne měkce aby mu vysvětlil, že si do něj promítá někoho kým není, ale copak to jde, když mu tu znovu začne vyprávět o tom, že srdce se neplete? Copak se do něj snad zamiloval a na první pohled? Mohl by mu říct, že se v něm ošklivě plete a že to opravdu vědět nechce, ale on sám mu přece řekl, že ho otrávil a teď bude umírat a ono se to plní. Nechá ho, aby se ho dotkl na tvářích, jeho makeup vydrží všechno, a sleduje jeho pohybující se rty i to, jak sám přeskakuje očima po jeho vlastní tváři.

"To se ti může hravě splnit." Hlesne už jenom a je to on sám, kdo nakonec zlikviduje vzdušný prostor mezi nimi. Musí udělat jen nepatrný pohyb, aby se rty dotkl těch jeho, peří se sotva pohne, když zůstane stát na místě, místo aby pokračoval v tanci a víčka nechá zavřená, zatímco začne jemně dráždit jeho spodní ret ve smyslném, ale pomalém polibku.

Inoran

Do hlavy si ukládá prioritně myšlenku, že si s ním rozhodně musí ještě zatančit. Miluje hudbu, vždycky k němu promlouvala svým osobitým způsobem ale tanec v Aoiho podání tomu propůjčuje úplně jiný pohled na věc. Už v klubu z něj nemohl spustit oči a teď by se to klidně mohlo stát znova. Zároveň ale podněcuje jeho hlavu, aby ze sebe vydávala kousky svých myšlenek, svých tajný zákoutí, které si očividně nehodlá nechat pro sebe. Dává mu do rukou svůj vlastní život ale je přesvědčený, že musí, aby Aoimu dokázal, co si sebou nese, od první chvíle, v jakém světle ho vidí on sám. Jede vabank ale nebojí se, zvláštní, jindy byl mnohem opatrnější.

"Vidím v nich noc, která pro mě vždycky měla konejšivou a uklidňující náruč a jsou tam i hvězdy, které mi svítí na cestu, abych náhodou nezbloudil." Ozve se jeho tichý, hluboký hlas, když mu oči znovu zakotví v těch Aoiho. Mohl by o nich básnit hodiny ale to si bude muset nechat na jindy nebo …ne, psát to radši nebude, to by se mu mohlo vymstít mnohem víc.

"To ani já ne, vybral jsem si ho to ale neznamená, že se vším souhlasím." Oznámí mu sotva slyšitelně a mírně pootevře rty, když Aoi zruší vzdálenost mezi nimi. Chtěl by mu na to ještě spoustu věcí říct ale jeho hlava je momentálně mimo provoz a to jen díky tomu smyslnému doteku sladkých rtů, které ho nutí vypnout veškeré uvažování a užít si každé byť jen nepatrné prolnutí. Je ztracen, to už ví dávno, Aoiho podstata ho dokonale pohltila a on se tomu nebude bránit. Vydechne krátce do jeho rtů, když nechá víčka klesnout. Nechává dlaně na jeho tvářích jen chvíli, než s nimi pomalu putuje přes krk a ramena až skončí u boků, které velmi jemně sevře a přitiskne si jej blíž k sobě. Najednou ví, že i kdyby to bylo jen jednou a on si to pak odnesl může se jen usmívat, protože…nic víc od života nechce. Je ztracený, byl ztracený od prvního okamžiku, kdy ucítil jeho vůni. Nechává ještě chvíli polibek v Aoiho režii, než se do něj promítnou pořádně i jeho rty, který ho znatelně prohloubí. Vychutnává si ho několik dalších minut, než se odtáhne a opře se krátce čelem o to jeho.

"Vidím v nich nenaplněnou touhu po něčem opravdovém. Všichni Tě chtějí ale kdo k Tobě opravdu něco cítí Aoi-chan? Chtíč? Touha? Je to dost ale Ty si zasloužíš mnohem víc."