Finále Benefice - Zlato, jsem doma!

A co bylo dál?

Uběhlo pět let od svatby Yoshiho s Ju-kenem, kde se nakonec sešli všichni. Od té doby se změnilo opravdu hodně. Tyto dvě hrdličky si nechali hodně rozšířit dům u jezera, kde přebývali v soukromí a daleko od očí všech, kteří ještě několik měsíců propírali Ju-kenovu originální žádost o ruku a celkově jejich vztah. Bylo to trochu jako na horské dráze a některé Yoshiho nálady Ju-ken nesl dost těžce. Tedy spíš ve stylu, že mu jej bylo líto a snažil se všemožně zlepšit mu náladu a že měl spoustu nápadů. Návštěva zábavního parku, neplánovaná dovolená do Amazonie, no prostě ty největší šílenosti většinou měly úspěch. Ani jednou nezalitoval, že se tak rozhodl a pomalu procházel bludištěm Yoshiho složitých myšlenek a začínal se v nich orientovat, čím dál víc. Už věděl, kdy se má stáhnout a odjet na několik dní a kdy naopak zůstat musí, aby to nebylo ještě horší i přes Yoshiho protesty a slova, že má odejít. Yoshiho velký projekt se nakonec uskutečnil ale stál ho mnohem víc sil, než si původně myslel a taky i pár hádek, kdy ho odmítal pustit ven z domu, protože byl na pokraji zhroucení. Ve svém novém domě měli dvě studia, někdy pracovali společně a bylo znát, že to Ju-kena hodně baví a někdy si jeli své sólo projekty, kterých si nabral i on sám požehnaně. Často se stávalo, že byl s Vamps na tour ale to prostě k jejich práci patřilo.

"Zlato jsem doma." Typická věta, když Ju-ken rozrazí dveře a pustí tašku na zem, aby s rozpřaženýma rukama počkal, až ho Yoshi přijde přivítat. Místo něj ale přiběhnou dva malí smetáci a začnou se mu plést pod nohama.

"Před rokem rybičky a teď tohle, příště to bude dítě nebo co?" Neodpustí si pobavenou poznámku, ale na tváři už mu krystalizuje široký úsměv. Má dům, o kterém si nemyslel, že kdy bude chtít. Má nejkrásnější bytost na světě, se kterou je ženatý a v podstatě musí doma chodit bez trika, co víc si přát?

Soužití s Rukim…posledních pět let bylo jako nikdy nevyhasínající plamen. Spousta hádek, které končily mnohem delším usmiřováním, několik plamenných rozchodů a dohadování, kdo si nechá Korona, jak kdyby to bylo jejich dítě. Handrkování o to, kde bude stát sklenička a kam budou dávat hrnky, když se dokončila přestavba v režii Rukiho a Tetsu by stejně nevyměnil ani jedinou vteřinu z posledních pěti let. Takhle to chce, takhle mu to vyhovuje a jen Ruki ho dokáže dokonale uzemnit a vůbec se ho nebojí a to na něm miluje úplně nejvíc. Není nad to se po ránu pohádat, kdo si co bere na sebe, aby k sobě při domluveném obědě ladili. Ještě, že Koron neumí mluvit, jinak by se nejspíš přel s nimi. Tetsu dokonale rozmazluje oba dva a dělá to se vší radostí, dokonce i tak trochu přilepšuje jeho kapele, aby se neřeklo. Zrovna se probouzí v jednom z luxusních hotelů v New Yorku, čeká je den plný výletů a jeden z nich má být speciální ale to ví jen Tetsu. Na večeři ho vezme do jedné z nejluxusnějších restaurací a před zraky všech si zamaže kalhoty, když konečně i on poklekne. Udělal by to dřív ale tohle je první nějaká dovolená, kterou si dokázali při svém pracovním vytížení zorganizovat.

"Prokážeš mi tu čest a vezmeš si mě Ru-chan?"

Hydeho posledních pět let bylo…na to nejspíš není ideální slovo. V podstatě celou dobu pobaveně pendlují mezi jedním a druhým apartmánem a smějí se svému měsíčnímu stěhování. Ani jeden se nechce vzdát svého domova a ani druhého nenutí, proč taky? Hydeho to baví, je to jiné a nezvyklé a ze začátku to noviny hrozně řešily, k jejich štěstí je to za chvíli přestalo bavit. Dost času tráví s Ju-kenem a Yoshim a taky s Gakkem a Miyavim, taková menší parta. Jediné, co mu dělá starosti je Hideho vztah k alkoholu, který se společně snaží řešit ale to je tak jediný mráček na jejich společné obloze. Užívají si to na plné obrátky. Zrovna jsou u Hydeho, když se ozve zvonek a pošťák mu zahlásí, že pro něj má větší zásilku. Otevře dveře a kouká na minimálně dvacet velkých krabic. Překvapeně zamrká s mírně pootevřenými rty, když si převezeme desky s fakturou, aby zjistil, co to je.

"Hide-chan, na co nám bude další dvacet repreáků?" Křikne nahlas do nitra bytu, protože momentálně vůbec netuší, kde je, asi ve studiu?

Za to stěhování Myiaviho nabralo hodně rychlý spád a aniž by se o něco musel zvlášť starat už si vybaloval v Gakkově paláci. Další pět let…bylo zamilované období plné šíleností a naprosto nenasytných choutek, které ani jednoho neopustily. Měli sebe, měli rodinu a Miyavi byl opravdu šťastný. Gakku moc neprotestoval, když mu nenásilně přestěhoval pomalu všechny věci na jiné místo. Vlastně tu od jeho příchodu panuje mírný chaos, jako ve všem. Hrozně rád Gakka vyvádí z míry svými toulkami po garáži a přepínání televize na animáky, které má nejradši. Vždycky si ho nakonec usmíří ve vaně nebo nějakým podobným extra kouskem ale dnes je to jiné. Už dvě hodiny sedí u pultu v kuchyni na barové stoličce a prohrabuje se prospekty k adopci, který si tu schovává už asi měsíc. Napadlo ho to už před nějakou dobou ale pořád si není jistý, že by do toho Gakku šel, jenže on by rád pomohl i jinak, než finančně a opravdu se na to cítí. Je do toho tolik zabraný, že úplně ztratí pojem o čase, jen se zamyšleně kouše do rtu a u toho uždibuje kuličky hroznů a sem tam se skoro ani do pusy netrefí. No co, prostředky mají, povahu taky, tak proč by ne?

Ty začátky nakonec nebyly vůbec tak snadné, jak si ještě na svém večírku představoval. Zejména pokud šlo o práci a kariéru. Potýkal se s mnoha zákulisními problémy s manažery a řediteli společností, kteří měli na celou tu událost svůj jasně vyhraněný názor, ale nakonec byl příliš slavný a oblíbený na to, aby si mohli dovolit ho pohřbít. Nejen díky tomu často propadal svým náladám od vzteku na všechno kolem až po smutek a několika denní slzy. Ju-ken ale svůj slib splnil a statečně se prodíral jeho labyrintem, i když to pro něj někdy muselo být nesmírně těžké. A to obzvlášť, když ho chytaly stavy, že se ženit ani neměl, aby neničil někoho dalšího kolem sebe. I přes to byl celému vesmíru vděčný za to, že tu byl a pochopil, že on je přesně ten, koho celé ty roky potřeboval. Tuto povahu a toto odhodlání. Někdy se míjeli o celé týdny, někdy měli štěstí a byli spolu měsíc v kuse. Bylo to náročné po všech stránkách, ale jeho projekt se nakonec uskutečnil a dopadl exkluzivně. Přesně podle jeho představ. On na rozdíl od svého manžela, vůbec nevnímal nějaké nebezpečí ohrožení vlastního zdraví nebo snad života, protože v jeho tvůrčím zápalu neexistovaly překážky. Zaslechne jeho hlas, když přijde domů a pousměje se, ale potřebuje ještě dohrát tady tenhle kousíček a pak hned půjde, slibuje. Slyší psy štěkat a přísahal by, že snad poskakují i rybičky v akváriu, ale nakonec přece jen vstane a vyjde mu v ústrety. Schová se do jeho náruče přesně do té chvilky, než padne slovo dítě. V tu chvíli nasadí výraz Tak moment, protože do tohohle blázince by si pořídil dítě tak možná šílenec. A pak si uvědomí, koho si vzal.

V podstatě byli úplně stejní. Řešili svou módu jako by šlo o život, milovali Korona a milovali sebe. A svoje hádky a italskou verzi života, tolik odlišnou od běžného japonského. Pokaždé, když třískl dveřmi se zabalenou taškou, byl přesvědčený o tom, že už se nikdy nevrátí, aby do dvou dnů začal fňukat, že mu nezavolal. Kluci o nich říkali, že jsou vážně praštění, ale ten oheň mezi nimi by jim mohla závidět i pec plná uhlí. Teď je zrovna období klidu zbraní a oni společně vyrazili na prázdniny do New Yorku. Vždycky tam hrozně chtěl, Tetsu už tam byl a měl vymyšleno spoustu výletu a nákupních center. Ruki měl pocit, že tady se skutečně unakupuje k smrti, jak vždycky říkal. Ten večer šli společně do restaurace na střeše jednoho z mrakodrapů, kde byl překrásný výhled na celou metropoli i Sochu Svobody a jakmile Tetsu klekl a požádal ho o ruku… Zase tolik lidí tady nevědělo, kdo jsou, ale tleskali všichni. Je to mnohem otevřenější země.

"Takže až se budeme rozcházet příště, nebudeme se tahat jenom o Korona, ale taky o dům a majetek. To zní skvěle." Řekne mu s tím nejšťastnějším úsměvem, když natahuje dlaň jeho směrem, aby mu mohl prstýnek navléknout.

"Miluju tě Tetsu-chan. I když tě zrovna nenávidím, stejně tě v tu chvíli miluju." Řekne mu, schovaný v jeho náručí.

 "Neoženíme taky Korona?" Ozve se po chvíli a Koron sklopí uši.

Hide vyleze ze studia a po cestě si stahuje sluchátka z uší. Tváří se docela zaraženě, než mu dojde, že to jsou jeho repráky. Okamžitě se mu na rtech zvedne úsměv.

"No, říkal jsem si, že rozšířím okruh nesousedské zóny alespoň o kilometr." Pronese docela vážně, protože v okruhu jejich bytu opravdu nikdo nebydlí, alespoň pokud jde o ten jeho. Hide byl šťastný. Hyde byl někdo, kdo je dokonale stavěný na všechny jeho ztřeštěné nápady a kousky, kdo se tomu vždycky zasmál nebo nad tím mávl rukou, ať už šlo o cokoliv. Na druhou stranu měl taky jako jeden z mála lidí šanci nahlédnout pod Hideho pokličku. Co se dělo, když to nikdo neviděl. Nešlo jenom o návyk na nezřízené pití do rána a samé večírky, ale taky o to, jaký byl ve skutečnosti klidný a tichý člověk, nebo jaké démony si tahal ve své hlavě. Hyde byl po Yoshikim jediný, koho pustil tak daleko, až kam to šlo. Už ho viděl vyhazovat večeři, když ho popadl záchvat, že zase přibere i musel čelit jeho kousavému humoru, když se za maskou úsměvu schovávala skepse a deprese. A pořád byl tady. Počká, až všechny krabice natahají dovnitř a přibouchne za nimi dveře. Pak ho uzamkne ve svém náručí a podívá se mu do očí. Nemusí ani mluvit, aby bylo jasné, že umírá každou vteřinu, kdy není s ním.

"Začni rozbalovat." Řekne mu a beze slova zmizí ve studiu. V těch bednách je spousta malých, menších a nejmenších beden a v jedné z nich docela malá krabička s prstýnkem. Podle jeho odhadů to má na pár hodin.

Od rána ho neviděl. Miyavi měl z počátku strach, že to on bude hledat Gackta po celém domě, až se mu bude Gackt úmyslně vyhýbat, ale nakonec tu bylo tolik lákadel, že to bylo přesně obráceně. Miy pořád někde něco prováděl, zkoušel, předělával a testoval, jemu z něj šla občas hlava kolem a vážně ho vytáčelo, když si chtěl vzít auto k oblečení a ono nebylo v garáži, ale jinak byl v nekonečném zajetí jeho dokonalého kouzla a úsměvu a teď, když se viděli tak často, nemělo šanci polevit. Zrovna vyjde ze sprchy, kolem pasu jenom ručník a vlasy mokré, s úmyslem připomenout mu, co se přesně na téhle barovce kdysi dělo. Obejme ho zezadu rukama kolem pasu, zaboří nos do jeho vlasů a už se chce vrhnout na jeho ouško, když zašilhá očima do papírů, které si čte. Chuť na sex ho přejde okamžitě, tohle je příliš vážné téma. Už ho zná, ví, jak se na děti dívá, i když nikdy nic neřekl a jeho mamka nenápadně pláče nad tím, že není babička už kolik měsíců. Opře si bradu o jeho rameno a chvíli nic neříká.

"Zrovna jsem ti chtěl navrhnout, jestli nestrávíme nějaký čas v Kuala Lumpur…" Znovu se odmlčí. Dlouho.

"Jezdím tam pokaždé, když chci mít opravdu klid a delší dovolenou." Stočí oči na ten jeho prospekt.

"Tohle vypadá, že bude trvat dýl, než cvičit štěňátko, aby nečůralo doma. Takže dlouhé volno a klid budeme asi potřebovat oba." Broukne do jeho ucha.