(rezidence)
Shelle
Valerian
Trucuje a sem tam zapřemítá, jestli by se tam neměl jít podívat, protože je prostě k čertu těhotná, jenže je hrdý a paličatý jako celé stádo mezků. Při jeho pochůzkách městem ale využije faktu, že se dostal do jejího sousedství a přece jen zamíří směrem k domu. Když si uvědomí, že na zahradě není kůň, zamračí se, ale když si všimne dveří dokořán, je mu okamžitě jasné, že tady něco není v pořádku. Přes branku se přehoupne, ani se nezdržuje s jejím otevíráním a přes trávník už skoro běží. Vletí do domu jako velké voda a očima přelétne každý detail. Ví, kam se má dívat. Poshazované věci a nábytek, bránila se. A pak najde vzkaz a potvrdí se mu, o co tady je. Semkne pevně čelist a z jeho očí se stanou dva bledé kusy ledu, ve kterých není ani známka po lidskosti. Tak oni s ním chtějí vyjebat a ještě to vzít přes jeho ženu a dítě? Jestli jí někdo byť jen zkřivil jeden ten dlouhý vlas, bude mu to počítat na dny v jeho budoucí mučírně. To písmo nezná, ale nebude mu trvat dlouho a podle záznamu, které si vede Antonio pozná, kdo z těch hajzlů to je. Doma v jeho kanceláří bez dovolení zpřehází všechny papíry vzhůru nohama, až konečně najde co hledal. Vzteklý je u toho až hrůza. Necítí strach, protože to neumí, ale cítí neovladatelnou touhu zabíjet. Je to nějaká velká rezidence vzadu za městem, podle všeho snad lidská, protože se nezabývají příšerami, na které nestačí, na to není blbý ani jeden z nich. Vyzbrojí se vším, čím může a zalituje, že nemá svou brokovnici. Kosil by je jako prasata na porážku. A pak se tam vypraví.Shelle
Když ji cpou do kočáru, snaží se ještě trochu bránit. Je jí ale jasné, že by si mohla celkem dost ublížit a nejen sobě. Už nemůže přemýšlet jen za sebe. Rezignuje tedy a nechá se usadit se svázanýma rukama za zády a roubíkem v puse na sedačku. V oknech kočáru jsou zatažené závěsy jako by snad měla nějakou možnost se dostat ven. Cesta trvá několik desítek minut, takže je jí jasně, že to tak daleko asi nebude. Konečně dorazí na místo a nechá se vytáhnout z kočáru. Musí nepatrně přimhouřit oči, aby vůbec zaostřila na rezidenci před sebou, kterou snad v životě neviděla. U dveří stojí dvě gorily, které se tváří, jako by to tu osvobodili, stejně jako další čtyři stojící u brány, ale ty vidět nemohla. Připadá jít o jako místo, ze kterého už neodejde živá. Obejdou je a když projdou dveřmi táhnou ji někam na druhý konec chodby, kde vedou schody dolů. Po cestě potká ještě asi čtyři svalovce, kteří je začnou následovat, nejspíš jako stráž u vchodu do sklepa. Hrubě ji táhnou do temnoty osvětlené jen pár lucernami a vyberou si poslední dveře. "Tak zlatíčko, tady budeš doma." Prohodí jeden z nich, je slizký stejně jako jeho úchylný hlas a strčí ji na páchnoucí matrací ke zdi. Vloží si špunty do uší a sundá ji roubík.
"Zmetku, co po mě chceš?" Zeptá se ho nasupená. Vůbec ji nenapadá, proč tu vlastně je. Začnou se jí vybavovat vzpomínky na minulost, kdy byla dobrovolným vězněm a je jí skoro do pláče. Nenechá se ale ovládnout svými city a tváří se pořád stejně hrdě. V okamžiku, kdy se k ní nakloní jeden z těch, který ji přitáhl, plivne mu znechuceně do tváře. Muž zbrunátní a střelí ji celkem silnou facku, pak z kapsy vytáhne dýku a přiloží ji ke zjizvené tváří.
"Ještě jednou a ještě víc ti vylepším fasádu." Zahrozí jí a hrotem obtáhne jizvu. Jen lehce poruší kůži, takže se objeví pár kapek krve. Jak se zdá, ti dva ji hodlají dělat společnost celou dobu. Má pocit, že horší to už být nemůže.
Valerian
Obchází celou rezidenci několikrát dokola a dobře si mapuje okolí. Bez pistolí to bude pěkně na nic, střelce ale nikde nevidí. První se bude muset zbavit těch dvou u brány a pak doufat, že na zahradě nejsou psi. Tlačí ho čas, neví, co tam s ní dělají, i když sází na to, že jí chtějí spíš na vyjednávání. Nemá tady zase tolik nepřátel, aby se mu někdo mstil. Nemá? Má... V duchu ostře zanadává ve francouzštině a pak tiše jako myška vykročí za záda toho prvního. Nemá v plánu se s ním prát, ale jednoduše ho popadne oběma rukama za krk a napustí ho takovou dávkou jedu, jaké je schopen. Jen, co se ten hajzl začne malátně potácet okolo, pustí ho ze zřetele a holýma rukama pouze s garotou se vydá proti tomu druhému. Strhne se bitka, u které musí spoléhat jen na svou mrštnost, protože jakmile ho chytne, bude zle. Žene ho neovladatelný vztek a sebevražedná jistota, že nemůže prohrát. Nakonec ho uškrtí, až krvavě podlité oči lezou z důlků a není to vůbec hezký pohled. A pak se rozeběhne stíny zahrady jak nejrychleji dokáže, aby si ho všimlo pokud možno co nejméně očí. Nemá v plánu jít hlavním vchodem, musí to vzít přes okna nebo balkony. Už je skoro pod jením z nich, když se za jeho zády ozve nepříjemné vrčení. Psi tady jsou... opatrně se pootočí, aby je spatřil koutkem oka a pak vyrazí, jak nejrychleji dokáže. Utéct je jediná šance, protože je jich víc a svým štěkáním přitáhnou taky své pány. Je to jen o fous, když se škrábe do okna ve druhém patře a venku slyší rozčilené hlasy. Dává si tak tři minuty, než najdou ty u brány a dojde jim, co se tady děje. Vyrazí po patře a tiše nahlíží do každých dveří. Mnoho z nich je prázdných, ale za jedněmi z nich se objeví děvčátko hrající si v pokojíčku. Několik vteřin na ni hledí. "Utíkej odsud. A opovaž se vrátit." Zavrčí na ni, než vyrazí o pokoj dál, kde je její matka. Ozve se odtamtud ohlušující řev,který se rozlehne úplně celým domem.
Shelle
Vůbec se jí nelíbí, jak si ji ten slizoun prohlíží od hlavy až k patě. Má pocit, že se za chvíli pokusí o něco, co nikdy nedokáže dostat z hlavy. Kdyby měla možnost, asi to ukončí dřív, než by se to stalo. Jenže to se jí nejspíš nepovede. Je zoufalá. Ten druhý zmetek následuje jeho příkladu a prohlíží si ji stejně mlsně ode dveří. Možná, že kdyby byl jen jeden, povede se jí ubránit, ale takto…Začíná mít pocit, že jestli odtud odejde, bude to zázrak. Kdyby to bylo jen o ní samé, bude to celé cítit jinak, ale už se smířila s tím, že porodí dítě a vlastně se na něj začínala těšit, i přes fakt, že ho bude vychovávat sama. Z úvah ji vytáhne odporná tvář blížící se k té její, velká pracka ji chytne za bradu a natočí ji k sobě. Počká si až do okamžiku, kdy je dostatečně blízko a kousne ho silně do nosu. V tu chvíli ucítí v ústech pachuť krve a kus kůže s masem, kousla asi víc, než měla původně v plánu a taky si hned odplivne, má co dělat, aby se jí neobrátil žaludek. Už tak měla problém jen s nepříjemnou vůní, tohle je úplně jiná liga. "Ty čubko!" Ozve se naštvaně a spatří jen záblesk dýky, pak ucítí nesnesitelné pálení na levé tváří a teplou tekutinu stékající na rameno.
"Počkej, až s tebou skončím, nikdo tě nepozná." Vnímá jen okrajově jeho výhrůžky a začíná se jí dělat mdlo z tekoucí krve, v tomhle stavu je to fakt síla. Najednou ale zaslechne tlumený výkřik z patra. Obě stráže se zvednou, jeden si pořád kryje nos. Rozběhnou se ke dveřím a zamknou je za sebou. Z posledních sil si utrhne kousek své košile a při tiskne si ji na tvář, než se schoulí do klubíčka hledíc bez výrazu před sebe a po tváři se ji skutálí osamocená slza. V9, že později budou pokračovat a…Chce být jen doma, nic víc.
Valerian
Když s ní skončí, ještě okamžik si ji prohlíží a pak zapadne do dveří hned naproti, protože po schodech je slyšet kroky mnoha utíkajících párů nohou, které běží směrem za křikem. Nemůže jít chodbou, bude to muset vzít přes další okna. Spěchá, otevře jedno z nich a vykloní se. Na téhle straně domu teď nikdo není, jen pobíhající psi, kteří o něm zatím nevědí. Jestli mezi ně spadne.... vysouká se z okna a pokusí se po parapetech přelézt k balkónu a z něho o patro níž. Připadá si jako idiot, ale tuhle přesilu nikdy nemůže zvládnout na sílu. V duchu děkuje za ta léta zkušeností. Ocitne se v domě o patro níž a natahuje uši všem zvukům, aby se přes chodbu pokusil dostat ke schodům do sklepa. Odtamtud taky nějací běželi. Do cesty se mu postaví jeden z nich a dvě vteřiny na sebe zírají, než se po sobě vrhnou. Nejsou vycvičení moc dobře, ale zároveň tady není moc prostoru. Dostane pořádnou ránu do břicha, až se mu zatmí před očima, než stačí přiškrtit i tohohle a pak vytáhne nůž. Několikrát mu ho zarazí všude, kam to jde. Až když mu ten chlap padne k nohám, zjistí, že jedno z těch míst bylo oko. Přeskočí ho a letí ke schodům dolů. Vůbec neví, jak se odtamtud s ní bude dostávat.Shelle
Vůbec netuší, jak dlouho tu leží. Má pocit, že se snad i setmělo, ale to si s ní spíš hraje jen její psychika. Není to tak dlouho, co se zařekla, že takto už neskončí a stejně to přišlo. Vnímá jen fakt, že vlasy už z poloviny černé jako uhel, pomalu přicházející do odstínu šedé a u konečku do sněhové bíle, se jí ke tváří lepí díky krvi. Druhá tvář ji neskutečně pálí po facce jednoho z těch zmetku, ale to ji trápí že všeho nejméně. Pomalu se na posledních dnech začala na jejich dítě těšit a teď přišlo tohle. Tuší, proč se tohle všechno děje a kvůli komu. Měla by být naštvaná a nenávidět jej za to, co se stalo, není to ale tak. Šla do toho s vědomím a rizikem, že to jednoduché nebude a tohle je jen důsledek všeho. Nakonec to může vyčítat jen sobě samé. Jenže by se ani teď nerozhodla jinak, kdyby ho potkala znovu poprvé. Celou dobu jí to k němu táhne. Vždycky to bude jen on. Nikdo s ní tolik nezatřásl. Jediné, co si teď přeje, kromě toho, aby to přežila, je mu říct, že jí to mrzí. Podvědomě vnímá hluk za dveřmi, nějak jí ani nenapadne, co by se tam mohlo dít. Rozhodne se to všechno ignorovat, jen zavře své očka a vlhkou místností se rozezní její uklidňující broukání. Díky skladbě, jeho skladbě se uklidní a začnou jí v hlavě probíhat vzpomínky, ale jen ty dobré. Paradoxně se jí na plných rtech objeví úsměv, i když při nynější skoro průhlednosti její kůže, barva vypadá spíš děsivě, než klidně. Už by to chtěla mít asi za sebou, nemá na co čekat, není důvod držet se déle při vědomí. Pomalu se začíná smiřovat s tím, že konec už pomalu přichází a chystá se jej uvítat s vřelostí a otevřenou náručí.Valerian
Rozrazí dveře od sklepa a sbíhá schody, ne zrovna moc potichu. Zkouší různé dveře, jedny po druhých, některé jsou zamčené, jiné ne, v žádných nikdo není a pak uslyší její hlas. Musí strašně spěchat. Je jich tady taková přesila, že kdyby mu vlítli do rány všichni, nemusel by se odsud dostat v jedné kupě. Zalomcuje dveřmi, za kterými je zamčená. Nic, ani se nehnou. "Kurva." Zakleje vztekle potichu a rozhlédne se kolem sebe. Když se otočí směrem odkud přišel, v cestě se mu objeví ti dva, co jí před tím asi hlídali. Narovná se v zádech do plné výšky a propíchne je naprosto vražedným pohledem. Ukáže na ně gesto Pojď ke mě a vrhnou se na sebe téměř vzápětí. Po pravdě si nevzpomíná na to, jak ten zápas proběhl, ví jenom, že dostal celkem slušně naloženo a že teď klečí obkročmo na tom druhém z nich, co padl a bodá ho nožem do obličeje hlava nehlava, naprosto šílený zlostí. Když se zastaví, jsou oba mrtví, všude je strašně moc krve a kdečeho dalšího a ten pohled není vůbec hezký. On sám je nasáklý krví protivníků a pak začne rozbitými prsty hledat po jejich kapsách klíče. Najde je, vstane a přejde ke dveřím. Nejdřív jich pár zkusí, než se mu podaří ty zpropadené dveře odemknout. Pohled mu padne rovnou na ní. Je zraněná... Zachvěje se vzteky. Bude se mstít. Ani jedna z jejich žen nezůstane v bezpečí, ani jedna. Rychle přejde přes její celu a klekne vedle jejího lůžka. Beze slova ji k sobě přimáčkne bez ohledu na to, že jí zaprasí vším, co na sobě má.
Shelle
Už je to blízko vysvobození, ale ten příjemný pocit, kdy bolest pomalu odchází, jí napovídá, že už nemůže dál. Je obtížné pro ni dýchat a vlastně proč by měla? Stejně se odsud nedostane. Ta myšlenka ochromuje její mozek a vlastně i tělo. Jindy splašené myšlenky, jsou nyní naprosto klidné. Zdá se jako by zpomalily své běžné tempo a dávají ji ještě větší pocit spokojenosti. Jak kdyby to vzdaly taky a nechaly to celé na realitě, která se o to postará. Bylo to vlastně nejjednodušší a nestálo to vůbec žádnou námahu. Někde hodně v dáli vnímá hluk za dveřmi, ale nemá sílu otevřít oči. Je to tlumené a nejspíš jdou další věznitelé, aby si s ní pohráli. V tom ji někdo přitiskne k sobě, tu náruč pozná, i když ji zná jen krátce. Přitiskne se k němu co nejvíc to jde. I když se pohádali a ona ho vyhodila, přišel pro ni. Není mu to jedno, ať už si řekli cokoliv. Něco v ní se úlevně pohne, jak kdyby to bylo to jediné, co si přála. "Promiň, překvapili mě." Pokusí se ze sebe vydrat slovo, ale suché rty se jí až příliš lepí k sobě. Pomalu k němu vzhlédne, když se trochu odtáhne a pokusí se usmát. Díky ráně na tváři, to sice trochu bolí, ale ani to jí nevadí. Je to zas a znova připomínka toho, že žije a teď opravdu chce přežít. S obavou těkne pohledem ke dveřím a čeká, kdy se otevřou a dovnitř vpadne komando, které jim v útěku zabrání. Vypadá spíš jako smrt samotná, ale i přes ten fakt a s novým posledním zbytkem sil se snaží škrábat na nohy, je jí jasně, že ji nemůže nést a zároveň odrážet útoky jejich věznitelů. Bude se muset pokusit mu nebýt na obtíž a snad je reální šance, že se odtud dostanou.
Valerian
Jen těžce polkne, když uslyší její přerývaný hlas a v tu chvíli ví, že už jí nikdy nenechá samotnou. Vůbec nikdy. Zakmitá řasami, protože tyhle pocity jsou pro něj úplně cizí a neznámé. Naštěstí na něj ale Shelle nevidí. Pak ji vezme do náruče a vstane, jako by nic nevážila. Její útlé tělo je pro něj jako nic. Otočí se s ní směrem ke dveřím a vykročí. Pohled na jatka venku není hezký, ale on ta těla jen překročí a vydá se podél dveří. Nahlíží do každé místnosti a hledá cokoliv. Zadní vchod, okno, kterým by se dalo protáhnout, poklop v podlaze. Stejnou cestou jít zpátky nemůže a má jen málo času. Nakonec najde to, co hledal, okno skoro u stropu jedné z těch místností. Vejde tedy, opatrně ji posadí na nejbližší pryčnu - asi pro jiné vězně a zavře za sebou potichu dveře. Přiloží si ukazováček na ústa, když se s Shelle potká očima a začne přemýšlet, jak se tam dostane. "Zvládneš to otevřít, když tě vysadím? Protáhneš se ven a já budu hned za tebou. Jen dávej pozor na to, co je venku, běhali tam psi." Řekne jí. Nemůže se rozhodnout, jestli jí tam má strčit první. Ale co když on bude nahoře a oni vpadnou do dveří? A co když vysadí nahoru jí a tam budou oni? Dveře ale nejdou nijak zablokovat.
Shelle
Ocitne se v jeho náručí, ani neví jak. Přitiskne se k němu, co nejblíže, aby mu co nejmíň zavazela. Nebýt situace kolem nich, je jí naprosto skvěle. Jak kdyby celou dobu jen čekala na to, až se něco podobného stane a budou moct být zase spolu. Dojdou až do jedné z cel, kde nikdo není a on začne nahlas uvažovat a vyptávat se, jestli něco zvládne. Pokusí se zatvářit naoko uraženě, ale nakonec se jen ušklíbne bolestí. Z jeho náručí se ale začne soukat, aby mu dala najevo, že je odhodlána udělat naprosto všechno, aby byli odsud pryč. Nejde tak o ni samotnou, jako o něj a jejich dítě. Těm se prostě nesmí nic stát, to jediné, na čem záleží. Počká, až ji pomůže nahoru, s vypětím všech sil okno otevře a zmizí venku, kde se v první chvíli rozezní štěkot dvou psů. Za další vteřinu ale nejde slyšet nic a venku nastane naprosté ticho. Jakmile se Valerian vysouká do okna, za ním může ji spatřit, jak škrabká ty dva chlupáče a s mírným úsměvem jim brouka, i když trochu chraplavě do ouška. Není to poprvé, kdy potřebovala uklidnit zvířata a její hlas se jí v tomto ohledu celkem osvědčil. Platilo to snad na všechny. Nejspíš to funguje proto, že slyší jejich vlastní píseň, stejně jako u lidí. Když k tomu přidá i svou absolutní absenci pudu sebezáchovy, není důvod, proč by se jich měla bát. Možná taky proto klidně slezla a beze strachu jim začala broukat. Nakonec to skoro vypadá, že by si je vzala domů, kdyby měla možnost. Ostatně tady se určitě nemají dobře.Valerian
Shelle s ním nemluví, ale nakonec ji přece jen do okna vysadí. Když se zvenčí ozve štěkot psů, skoro by se v něm krve nedořezal. Okamžitě se vyškrábe za ní a v hrudi má usazený pocit, který by se asi dal nazvat strach. Neví... To, co spatří vzápětí mu však celkem vyrazí dech. "Zapomeň na to, že si je vezmeme s sebou." Řekne jí, vezme jí za ruku a rozeběhne se přes zahradu směrem pryč. Většina těch goril by měla být uvnitř a zuřivě ho hledat nebo zjišťovat škody a počítat padlé. Raněné nenechává. Psi za nimi běží jako ocásky, dokud nejsou až u plotu. Tam ji vezme v pase a přes plot skoro přehodí. Kdyby měl pistole, všechno by bylo jiné a nenechal by za sebou ani jednoho živého. Ani jednoho. Zanedlouho už s ní ruku v ruce běží po ulici a zastavuje kočáry, ale vzhledem k tomu jak oba dva vypadají, jim nikdo nechce pomoct a lidé před nimi uhýbají a utíkají. Usedlost je na vesnici, daleko od města a v tomhle stavu nemůžou jít celou dobu pěšky. Nezbude mu, než si zahrát na zloděje koní s tím, že to pak nějak finančně dorovná nebo sežene někoho, kdo koně vrátí. Pár koní se potuluje v ohradách venkovských usedlostí, stačí si jen vybrat a prostě na jednoho skočit. Naštěstí jsou oba dost dobří jezdci, aby tohle zvládli i bez sedel. Je mu jedno, že se kůň nebude dát plně ovládat, stačí, když ho doveze pod hradby.
Shelle
Ti hafani jsou vážně zlatíčka a zda se, že tu hlídají jen proto, že je mlátili a nesnáší pomalu každého živého tvora. Je vážně smutné, že je tady bude muset nechat. Pochybuje, že by je Valerian vzal s sebou a vracet se pro ně nebude moct. Stačí jen trocha vlídnosti a jsou z nich mazlíčci. Dlouho ji ale ten pocit nevydrží, jelikož ji hned popadne za ruku a táhne ji pryč. Možná by mu chtěla i odporovat, ale je jí jasné, že musí co nejdříve pryč. Ani ona tu nechce zůstávat déle, než je nezbytně nutné. Valerian je tu sám a dokáže si v hlavě spočítat kolik stráží tu mohlo být, i když si není jistá, kolik z nich už to má za sebou. Stejně by to číslo mohlo být příliš veliké. Běží společně s ním, co nejrychleji může, sem tam se jí podaří klopýtnout. Snaží se, aby to bylo, co nejméně. Pak už ale zamíří k ohradě s koňmi. Zastaví jej dlani na jeho hrudi a sama se rozjede k nejbujnějšímu hřebci, který očividně vede stádo. Bude nejsilnější a nejrychlejší. Ideální zvíře, které je odsud dostane pryč. Musí jej uklidnit, protože kdyby to zkusili násilím, hlavně v jejím stavu, by to nemuselo dopadnout dobře. Navíc si je jistá, že je unese bez problémů oba dva a nezpomalí ho jejich váha. Je naštěstí natolik soudná, aby věděla, že bez pomoci se na koňském hřbetě neudrží. Za pár okamžiku, kdy mu zabrouká do ouška ji následuje k východu z ohrady jako beránek a zvědavě stříhá ušima.Valerian
Zamračeně se na ní podívá, protože má stále pocit, že mu je v patách celá hacienda, když se ale ohlédne, nikde nikdo není. Ani majitelé koní. Nechá ji tedy, aby vlezla do ohrady sama a opět musí s úžasem sledovat, co se v ní děje. Začíná jí podezřívat z nějaké schopnosti, o které mu neřekla a není si jistý, jestli je to jenom o hlase. Znovu zapojí svaly vlastních rukou, to když ji vysazuje na koňský hřbet a následně se vyhupuje za ní. Pak už oba tryskem míří směrem k městu a k bezpečí domova. Nicméně ten její dům se musí zabezpečit. Pořádně... nejvyšší čas, aby přestali trávit noci každý někde jinde, i když doufá, že tohle byla pro případné vetřelce celkem slušná zkušenost. Několik dalších týdnů bude vyhlížet hlídku, zametat stopy a vymýšlet si alibi a výmluvy, ale musí to nějak překonat a pokud možno jí o tom moc neříkat, aby se nestresovala. Už tak bude zázrak, když o to dítě nepřijde. Na nebi už svítí hvězdy, když se dostanou na zahradu jejího domu a půjčeného koně ustájí místo jejího hřebce, který je u veterináře. Nesmí ho nechat venku pro případ, že by ho někdo poznal. Pak ji konečně dovede až do její ložnice a teprve, když ji položí do postele bez ohledu na to, jak špinaví jsou, oddechne si a povolí všechny svaly. Po tomhle bude spát dva dny v kuse... Skloní hlavu, dvěma prsty si promne kořen nosu a zůstane tak.Shelle
Teprve, až sedí bezpečné opřená o jeho hruď na koňském hřbetě, uvolní se v ní všechny emoce a také jí dojdou i poslední zbytky sil. Jediné, co vnímá je vítr, který cítí ve tváři a užívá svobody. Nevěřila, že se dostane ven a byla snad i smířená s koncem. Dřív si ho přála, ale teď už umírat nechce. Cestu, která ubíhá kolem vůbec nevnímá, spíš vždycky na pár okamžiku upadne do bezvědomí, aby se z něj s trhnutí probrala. Je jí jasně, že po tomto zážitku bude mít dost neklidných nocí, doufá ale, že jeho přítomnost ji přinese vytoužený klid. Když už jsou konečné v domě na chodbě, jde spíš po paměti, nechce už ani vidět místo, kde byla tak nemile překvapena. Všechno nakonec dobře dopadlo, jen doufá, že to nebude mít neblahé následky pro život, který v ní roste, to by si nejspíš už neodpustila. Ucítí pod svým tělem měkkou postel a v první chvíli se stočí do klubíčka. Začne se nepatrně třást po celém těle, asi až teprve teď se ne ní začne projevovat šok. Proto se k němu natáhne, aby jej chytila za ruku a jemně za ní zatáhne, chce aby zůstal s ní. Pak ale ruku stáhne a nechá mu prostor k rozhodnutí, zda tu zůstane nebo ne. Víčka ji pomalu spadnou, když ji pomalu začne dohánět spánek. Před tím, než se ale úplně ztratí ve snovém světě, otevřou se její rty. "Už nikdy neodejdi, prosím." Prosba je vyřčena tiše, ale je jasné, že chce, aby zůstal v jejím životě, dokud to bude možné.
Valerian
Žádné komentáře:
Okomentovat