Valerian x Shelle- Běž, nikdo tě tu nedrží.

(dům Shelle)

 

Shelle

Valerian už je pár dní pryč a jako poslední dny každé ráno, je její první cesta se zvedajícím žaludkem na záchod. Už první den, kdy musela utíkat ji bylo skoro jasné, co se děje. Prostě to nějak podvědomě vycítila. Jenže si to nechtěl připustit. Dnes a se jí to ale potvrdilo, po jednom testu který si sehnala. Jen při té myšlence ji naskakuje husí kůže. To se přece někomu jako je ona nemůže stát. Je to celé padlé na hlavu. Hned jak zjistila, proč má žaludek na vodě a točí se jí hlava, zamkla dveře svého domu na dva západy. Nechce ho vidět, nechce nikoho vidět. Jen den po dni sedí v křesle, popijí čaj a hledí před sebe do prázdna. Dala by si sklenku něčeho hodně ostrého, jen…Ne, i když neví, co si počne, stejně by to neudělala. Už ani nezpívá, ten vnitřní chaos, by ani zpěv nedokázal srovnat. Neumí si vůbec představit, co se bude dít, svým způsobem to ani vědět nechce. Je si však jistá, že na tuhle árii rozhodně ještě připravena není. Přišlo to moc brzo a když si ještě k tomu uvědomí, kdo je otcem… Ne, on to rozhodně dobře nepřijme. Nemůže se s ním vidět, všiml by si, že je zelená jak sedma. Zůstane zavřená doma do doby... No prostě, než něco vymyslí.

Valerian

Měl teď v poslední době hodně práce, ale věří, že Shelle mu něco takového odpustí. Sama byla hodně éterická bytost a nepochyboval o tom, že jí čas plynul úplně jinak, než všem ostatním, jistě ho bude mít ráda i hodně sama pro sebe. Jaké však bylo jeho překvapení, když ho na zahradě málem přizabil ten její kůň a když se konečně dostal ke dveřím a odehnal ho, zjistil, že jsou zavřené? Několikrát zalomcuje za kliku a vztekle vzhlédne k jednomu z oken. Není snad doma? Znovu zabuší do vrat, div, že je nevyrazí z pantů a pak se rozhodne dům obejít a nahlédnout do oken. Jak má k čertu poznat, jestli tady je nebo není? Pak si všimne okna vedoucího na balkon v patře. Je otevřené... jen nahoře. Žádný problém. Prohlédne si "terén" domu, zeď, zábradlí, výšku... a za chvíli už se přitahuje za okap, okenní rám, okraj balkónu. Co ho štve je fakt, že si zasviní kalhoty, boty a dlaně... a jestli jí tam najde s někým... nebo snad S NÍM! Ne, ještě pořád ho nepustil z hlavy. Potichu jako myška projde pokojem, který je mu cizí a ještě tišeji vezme za kliku do chodby. Naslouchá s ušima jako netopýr. Nic... že by tady vážně nebyla? Nakonec chodbou projde a po schodech začne scházet do spodního patra. +Říkala jsi, že tu mám být jako doma a přijít, kdy chci.+ Prská v duchu. Přerazí ji, jen co ji najde.

Shelle

Poslední dobou je hrozně vděčná za svého hřebce, nikdy netušila, jak neskutečný přítel může být a hlavně ochránce, který v jejím rozpoložení nepustil k domu ani pošťáka. Je trochu na pochybách, jestli to odradí i jeho, no spíš o tom velmi pochybuje. V koutku duše tak nějak doufá, že to zabere a nebude se s probojováním přes něj otravovat. Potřebuje teď klid, srovnat si v hlavě, co se svým, vlastně teď už ne jen se svým životem provede. Není to pro ni vůbec jednoduché. Za svůj krátký život nad podobnou možností ještě ani nepřemýšlela. A teď se to děje a ona je v koncích. Zatím je pro ni největší starost ranní rande v koupelně, přijdou ale i jiné a ona si není vůbec jistá, jestli by měla nějakou šanci to zvládnout. Sedí ve svém křesle, nohy má přitažené pod bradou, kterou má na nich položenou. Ruce objímající nožky jsou částečně zahalené záplavou sněhově bílých vlasů, jejichž konce se zlehounka začínají barvit do černá, změna je evidentní i na pohled, sama neví proč. 

"Do háje, to přece nemůže být pravda. Já na to prostě nemám." Vypadne z ní tiše, když opře čelo a skryje tak svou tvář před denním světlem. +Heh to už ani víc ironické být nemůže. Necháš se zbouchnut a ještě s někým, který tě nejspíš zabije, holka holka.+ Ozve se známý hlas uvnitř hlavy, který slýchá posledních pár dní pořád a vůbec jí to nepomáhá.

Valerian

Prkna pod ním ani nezavržou, jak se krade domem s ušima napnutýma, div, že o ně nepřijde a to je opravdu výkon, protože v té staré barabizně vrže i nádech. A pak konečně zaslechne její hlas. Mluví velmi tiše, krátce. Přikrade se do dveří, za kterými by měla být i ona a spatří její záda, jak tam sedí v křesle a nejspíš si povídá sama pro sebe. Co má tohle všechno znamenat? To ho neslyšela bouchat? Buď je tak zabraná do sebe, že ne nebo to má i jiné, mnohem méně příjemné vysvětlení. Důležité je, že ji našel a že je tady sama. +Pokud není ve skříni nebo pod postelí.+ Představí si Rena právě tam a jízlivě se pousměje. +Leda v pytli.+ 

"A na co nemáš?" Pronese víc studeně, než původně zamýšlel, když se bokem opře o futra a založí si ruce na prsou. Sleduje její vlasy, protože to je to jediné, co je z ní vidět a samozřejmě mu neujde ten nový černý melír nebo jak se tomu říká... 

"Ty jsi mě neslyšela bouchat?" Zeptá se nakonec na evidentní otázku, protože je nasnadě. Možná se měl spíš zeptat, jestli byla u kadeřnice, ale to už je jedno. Pak se od rámu odlepí a vydá se směrem do místnosti. 

"Kromě toho, že ten tvůj kůň venku řádí jako Černá ruka a kope do plotu, kdykoliv jde někdo po chodníku?"

Shelle

Milión věci a představ se jí prohání v hlavě jako stádo splašených koní. Nedokáže ten chaos zastavit a k tomu ještě výsměšný hlas se jí snaží připravit o rozum. Ne, vůbec není schopný své pocity a myšlenky ukočírovat. Nejraději by to zapila něčím hodně ostrým, ale nějaký slabý hlásek, asi svědomí, ji donutí to neudělat. V tom se za jejími zády ozve jeho hlas, je chladný, až ji to v první chvíli vyděsí. A to je co říct, vzhledem k tomu čím jí při jejich prvním setkání vyhrožoval. Trhne sebou celkem prudce a hbitě vystřelí na nohy, což má za následek hlavně to, že se jí zamotá hlava a musí se o při dlani o křeslo, aby to vůbec ustala. Stejně si sedne zpátky. 

"Co tu děláš?" Sekne svým melodický hlasem trochu naštvaně, ale spíš na sebe, že se jí nepovedlo ho udržet mimo dům. Ujisti se, že ji její tělo opět nezklame a znovu se postaví na nohy, tentokrát pomaleji. Její jindy bledá tvář má nyní ještě světlejší odstín s nádechem zelené barvy, rozhodně nevypadá vůbec dobře. 

"Měl bys zase jít." Vypadne z ní nakonec tiše a částečně i nerozhodně, snaží se to ale maskovat klidným výrazem ve tváři, oči ji však vyděšeně planou. Slyšela všechny jeho otázky, ale odpovídat mu nehodlá, tak nějak doufá, že se urazí a odejde.

Valerian

Co tady dělá? Trochu překvapeně na ni upře bledý pohled, jestli se třeba nebouchla do hlavy nebo tak? Vypadá docela zeleně... Když odcházel naposledy, byli nový pár a samá konverzace a teď najednou co on tady dělá? A že by měl zase jít? Sleduje jí, jak se tam před ním kymácí, div že neupadne a začne se pomalu ale jistě mračit. Jeho oči potemní jako zatahující se bouřková mračna. 

"Ty pře de mnou něco schováváš?" Uhodí na ní pomalu, ale o to výhružněji. Je to tak, proto bylo zamčeno. Prostě ho tady z nějakého důvodu nechce. A až ten důvod najde, zabije je oba. Ty její vyděšené oči. Je to jasné jako že je slunce na nebi. Není si jistý jestli to podruhé v životě ustojí, ale najednou se otočí na patě a přímočaře se vydá rovnou do její ložnice. Samozřejmě může být schovaný kdekoliv a i kdyby tady už nebyl, mohli to dělat kdekoliv, ale však on si všimne i malých detailů... cestou očima pase všude možně a hledá známky přítomnosti kohokoliv, než je ona. V ložnici nasaje jako stopařský pes, rozrazí dveře od skříně, rozhodí peřiny, nakonec vrazí do vrat do koupelny... nic.. až na nějaké kelímky a tyčinky a bylinky tamhle na umyvadle... moment... pomalu přejde až k nim a podmračeně začne zjišťovat, co to je.

Shelle

Sleduje výraz v jeho tváří a čeká, co z něj vypadne. Tak nějak počítá s tím, že se otočí na patě a zmizí stejně rychle jako se objevil. Vlastně ho chce naštvat, ještě pořád si nerozmyslela, co s nastalou situací bude dělat a s ním to rozhodně nevymyslí. To, co z něj vypadne ji málem donutí vybuchnout smíchy. +On si snad myslí, že tu někoho mám?! Skoro se trefil.. + Proběhne jí hlavou pobaveně, to já ale rychle přejde přesně v okamžiku, kdy se rozjede rovnou nahoru do ložnice. Nadchne se a dlouze vydechne, než pomalu a celkem rozvážně zamíří až ke koupelně, kde zkoumá bylinky, které nedávno dostala. Nutno dodat, že ji vlastně vůbec nepomáhají. Měla v plánu je při nejbližší příležitosti vyhodit. Jenže jí stačí, aby se na ně podívala a žaludek se jí zase několikrát obrátí. 

"Je celkem k pláči, že si myslíš, že bych tu někoho měla." Prohodí tiše a smutné s krátkým zatřepáním hlavou. Dost jí zasáhlo, že si vybrat zrovna tuhle možnost, přece jen doufala, že nevěra bude to poslední, co by ho mělo napadnout. Otočí se na patě a odejde se usadit s hlavou v dlaních na postel. 

"Vážně bys měl odejít." Zopakuje svá slova, teď už o něco jistěji. V tom se jí ale zase obrátí žaludek, prudce vstane a vystrká jej z koupelny, samozřejmě za sebou zavře dveře a vyklopí ze sebe těch pár doušku čaje, které tam zůstaly. 

"Sakra tohle nemám šanci přežít." Jestli to takto půjde dál, asi brzo umře na podvýživu, protože cokoliv sní nebo vypije, jde okamžitě ve. U toho jí vidět, ani slyšet prostě neměl.

Valerian

"K Pláči? Vážně?" Vyletí okamžitě a oči má jako kusy ledu, když se k ní prudce otočí, zatímco už oba stojí v koupelně. 

"Takže tvoje dnešní chování je vlastně úplně v pořádku a normální a já si mám dát na požádání odchod? Tak to tedy ne, Shelle." Oznámí z patra dávajíc jasně najevo, že jednou jsou pár, tak se s ním podle toho taky bude jednat. Navíc jí rozhodně nehodlá vyprávět o tom, jak dopadl jeho předchozí a prakticky jediný vztah. Rozhodně ne teď... pokud možno vůbec. Další oznámení o tom, že by se měl sebrat a odejít a vážně k tomu má jen malý krůček, ale teď přece nemůže dopustit, aby s ním jednala jak jí napadne. Není žádný její hej nebo počkej. Potřese hlavou, přemítaje, co s touhle situací, ale v tom se Shelle nahrne za ním do koupelny a začne ho z ní strkat ven. Užasle zůstane stát veprostřed ložnice a pak se ohlédne na dveře. Zvuky, co jdou z poza nich jasně vypovídají o tom, co se tam děje. Je jí špatně??? Jestli ano, proč mu to prostě normálně neřekne? Ne on se v lidech prostě nevyzná, to se mu nepodaří asi nikdy. Pomalu se nadechne a usadí se na posteli podobně jako před tím ona. Rozhodne si počkat na to až vyleze a co se bude dít pak. Podle toho se rozhodne, co s celou touhle záležitostí. On - pokud tady byl - tady už není, to je evidentní.

Shelle

Ještě chvíli po svém výkonu zůstane sedět na zemi s hlavou v dlaních. Když se ujisti, že už to bylo všechno, pomalu se zvedne a přejde k umyvadlu, aby si opláchla tvář a vyčistila ústa. Už tak ji není dobře, proč tomu ještě přidávat. Stačí, že si připadá, jak kdyby přes ni přeběhlo stádo koní. Zkontroluje svůj odraz v zrcadle musí okamžitě odvrátit tvář. Není to zrovna skvělý pohled, tváře má propade a jizva, jakoby zářila. Potřebovala by se pořádně najíst, ale copak to jde? Raději se pomalu rozjede ke dveřím, které otevře. Zůstane stát mezi nimi a prohlíží si Valeriana sedícího na posteli 

"Tak poslouchej." Začne pomalu s menší odmlkou a založí si ruce na prsou, je částečně naštvaná, za to, co si o ní vlastně myslí. Trochu se ramenem opírá o dveře, nerada by vrávorala nebo něco podobného. 

"Měl si pravdu, že tu někdo je navíc. Ale zatím ještě vidět není." Prohodí ostrým hlasem poněkud neurčitě. Pokusí se trochu narovnat a přejde, co nejblíže k němu a mírně nakloní k jeho obličeji. 

"Jsem těhotná a k upřesnění je tvoje. Ale po tom, co jsi tu předvedl..." Odmlčí se krátce. Jasně, nebylo fér její chování, ale potřebovala si ujasnit všechno. To že ji podezříval ji ale zasáhlo víc, než by se kdy chtěla připustit. 

"Zmiz mi z očí." Dořekne nakonec znechuceně, narovná se a zamíří zpátky do kuchyně. Teď už ho opravdu vidět nechce.

Valerian

Nakonec se dveře otevřou, ale hned se tam nepodívá. To až po tom jejím Tak poslouchej... Pomalu k ní natočí tvář, oči tak nějak divně neutrálně výhružné... Pak se Shelle přiblíží, nakloní a její pohled nevěstí nic dobrého. To ho však neděsí. Nic na světe ho moc neděsí, což už ho dostalo do hodně špatných situací. Není vidět? A o čem to mluví tentokrát? To se dozví hned vzápětí. Několikrát mu to slovo těhotná zarezonuje v hlavě a skoro přebije všechno ostatní, co řekla potom. Trvá mu to, než mu všechno doteče a zapadne na správné místo, částečně proto, že by ho nikdy ani ve snu nenapadlo, že by on byl otec a už vůbec ne teď někdy - to tak třeba za deset let nebo někdy úplně jindy... zírá na ní bez mrknutí oka a pohnutí jediného svalu kdekoliv. Ne, nepochybuje, že by to nemělo být jeho, pokud ví, poslední dny trávil především s ní až teď na ty poslední a o komkoliv z dřívějška by už dávno věděl. A pak mu ona vyčte, že tu něco předvedl??? Velmi pomalu vstane, narovná se do plné výšky a celou tu dobu jí hledí do očí. Čelist má zatnutou jako rotvajler před útokem a výraz tváře neprozrazuje vůbec nic. 

"Aha..." Vypadne z něj nakonec. 

"Myslím, že jsi byla rozhodnutá mě nevidět dávno před tím, než jsem něco "předvedl."" Vyplivne to slovo kysele a teď to zní skutečně jako vteřina před atomovou válkou. Nastane ticho. Tíživé ticho. 

"Zavřela ses tu přede mnou asi s nějakým mylným pocitem, že když to dítě nosíš, já nemám šanci nic vědět nebo se s tím prát tak, jak to teď asi děláš ty. Ne, nenapadl mě jiný důvod, proč ses ke mě dnes chovala, jak jsi se chovala a pro tvou informaci - je to jednání ze zkušenosti." Vyčte jí, i když to ještě před pěti minutami vůbec neměl v plánu. Ať si s tou informací dělá co chce - ano už mu někdo parohy nasadil a ano štve ho to nejvíc na světě. 

"A teď mě chceš vyhodit?" Šeptá sotva slyšitelně a ze zorniček má špendlíkové hlavičky. Musí pryč, jinak bude zle... pomalu se nadechne. 

"Doufám, že sis tohle přání dobře rozmyslela..." Řekne nakonec a rázně vykročí pryč z ložnice. Jen těžko popisovat, jak ho zasáhla její odveta v této podobě, kdy mu sdělila tak důležitou informaci jeho života a následně ho vyrazila jako malého kluka... možná jsou si dokonce kvit... dokonce ani nepráskne dveřmi, ale jestli se mu ten kůň připlete do cesty, přísahá, že mu zarazí dýku do prsou. Má se stát otcem, ale jí stálo za to zbavit se ho ještě dřív, než k něčemu došlo a jako důvod si vymyslela jeho žárlivost. To mu to snad ani neměla říkat.

Shelle

Zarazí se uprostřed kroku a otočí se k němu čelem. Začíná v ní narůstat vztek, že přece jenom jsou její emoce teď dost ovlivněny. Ani předtím je nedokázala skoro vůbec kontrolovat a teď je to nemožné. 

"Tak promiň, že jsem potřebovala si to všechno promyslet a zrovna u tebe není jednoduché, si rozmyslet, jak ti takovou věc říct. Sakra tak se na nás podívej." Tuší, že tohle mu rozhodně vysvětlit nedokáže. Byl by to nadlidský výkon, v jeho případě ještě o to víc. Sama by asi reagovala podobně a o to horší to celé je. Nechá ho jít bez dalšího slova, počká si až vyjde z ložnice a teprve pak se rozjede. Zastaví se na schodech a hledí na jeho záda, která se vzdalují. Začíná ji být opravdu špatně, tentokrát ale spíš z nervového vypětí. 

"Běž, nikdo tě tu nedrží." Prohodí ne však naštvaně, tentokrát je to spíš smutný povzdech. Už teď lituje toho, že ho poslal pryč. Snad poprvé v životě si připadá opravdu osaměle a stejně ho vyhodila. Oba dva reagují tak, jak by nikdo nepředpokládal. Zamrká párkrát, než zavře oči, aby se mohla zhluboka nadechnout, je jí čím dál hůř. Možná kdyby ji tak nepřekvapil a dal jí čas se vzpamatovat, dopadlo by to všechno jinak. Možná, že to přehnala, ale to už je teď jedno. Není způsob, jak to celé vrátit zpátky. Nakonec se pod tíhou bolesti z jejich rozhovoru a návalu hormonů sesune podél zdi u schodů s tlumeným dopadem svého pozadí na parkety a na dřevo začnou dopadat její slzy, jež si probojovaly cestu skrze zavřené víčka. +A co jsi čekala, že bude skákat radosti, naivko?+ Hlas v její hlavě je zpátky a rozhodně jí z jejího rozpoložení nepomáhá.