Antonio
Dmitry
Poslední dobou byl v domečku s úžasnou zahradou až příliš často, není to ale tak, že by mu to vadilo, právě naopak. Začíná být trochu nesvůj, že se v přítomnosti mladého Japonce cítí až tak dobře a svým způsobem i uvolněně. Docela ho i mrzí, že už musí odejít ale přece je nejvyšší čas odebrat se do hostince, aby si ještě mohl jednou projít podklady k zítřejším vydání. Je toho hodně a jindy by byl rozhozený z toho, že už nemá vše hotovo, ale dnes je tomu jinak. Vyjde že dveří ve svém elegantním kabátu pod nímž má skrytý přesně padnoucí oblek a zpoza jeho výstřihu jen kouká precizně uvázat kravata. Povytáhne si rukávy košile směrem ven, aby seděly naprosto přesně a rozjede se zahradou směrem k brance. Poslední dobou má hlavu plnou jednoho případu, kterému je na stopě, chybí mu však poslední článek skládačky. Otevře branku rázně a vyjde na ulici, kde zahlédne postavu muže. Přimhouří oči, zdá se mu, že je to přesně ten muž, který mu poslední dny nedá spát. Rozjede se tedy jeho směrem, naštěstí viděl jeho fotku, takže přesně věděl jak vypadá. Zastaví se pár kroků od něj a se zdvořilou poklonu hlavy jej pozdraví. "Dobrý večer pane Rossi, jaká náhoda, že vás potkávám, když jsem vás chtěl zítra kontaktovat." Jeho slova jsou přesně skládaná za sebou a mají až neskutečně klidný podtón.
Antonio
Po zaznění svého jména překvapeně otočí hlavu za tím hlasem. Stává se mu celkem často, že ho lidé poznávají, ale to bylo v Itálii, ne tady. Chvilku upírá tmavě hnědé oči na mužskou tvář, která se k němu blíží a v hlavě intenzivně pátrá po tom, kam ho zařadit a pak mu to najednou dojde. Noviny... článek, fotka pod ním, a články útočící na jeho integritu a obchody. Bohužel velice trefně a zároveň tak, že ho nemůže otevřeně zažalovat. Co mu tenhle člověk chce? Nakloní hlavu mírně k rameni a nasadí svůj typický, okouzlující úsměv. "Ale ale pan… hmm... Tarasov? Nebo tak nějak?" Řekne medově. Na jména má dobrou paměť. Skoro tak dobrou jako na čísla. Nejradši by ho odpálil se slovy, že má hovor, ale ty zatracené mobily tady nefungují. Číst si dopis je na nic. Nasadí tedy poker face a zadívá se mu zpříma do chladných očí.
"Tak povídejte, třeba to stihnete, než do razí kočár." Oznámí mu neutrálně a přehodí si v ruce aktovku plnou dokumentů. Vyšel právě z toho domku, co má za zády? Kdo v něm asi bydlí? Pěkně si to zjistí... pro všechny případy. Tarasov má očividně chuť křížit mu cestu a o to už se pokoušelo hodně šikovných, chytrých nebo nebezpečných lidí. Všem vždycky ukázali, že to nemá smysl a komu nešlo poradit, tomu nebylo pomoci a navštívil ho Valerian.
Dmitry
Zůstane stát v přesně vzdálenosti od něj, jak se sluší a patří na diplomaticky rozhovor. Pár let už se své profesi věnuje, aby mu bylo jasné, že i ten nejmenší detail v pohybu nebo mimice,či jen v pouhé vzdálenosti od daného objektu, může ovlivnit všechno. Nikdy nepochyboval o tom, že přílišným odhalení emocí by mohl své plány pokazit, proto se teď tváří naprosto neutrálně a s jistou spokojenosti pozvedne koutek ostré krojených úst. Věří tomu, že by mohl zrovna tady získat pár cenných informací. Přece jen je tu jiné prostředí, než v kanceláři. "Že bych měl až takové štěstí.. Ano, jmenuji se Dmitry Tarasov a jsem redaktorem zdejších novin." Prohodí jako první, než vytáhne svůj notes, aby to působilo, co nejpřirozeněji, obešel by se ovšem i bez něj. Vlastně ho nikdy nepoužíval, je pro jistý efekt.
"Při studování materiálu vaší osoby mě zaujal fakt, že jste z velmi vlivné rodiny a vaše fondy jsou přímo legendární." použije první trochu cukru, než se rozhodne zacílit na úplně jiné místo.
"Také jsem ale zaslechl zvěsti, že se objevili nějaké nesrovnalosti a pár osob z vašeho okolí dokonce zmizelo. Můžete se k tomu vyjádřit?" Uhodí na něj hned z první ruky, nehodlá mu dát prostor, aby se na otázky příliš připravil. Možnost , že by jednoho zmizel taky nebere v potaz. Přece jen na hranici rizika se pohyboval vždycky.
Antonio
"A nejen zdejších, zdá se mi..." Splyne mu ze rtů, když si celkem kritickým a přísným pohledem přejede jeho postavu od hlavy až k patám. Pak upře oči na jeho notes a zvolna se nadechne. Ve tváři se mu odráží jistá nelibost, ale zatím se nebrání ani neodmítá. To by bylo až moc podezřelé. Studování jeho osoby??? Cože? Proč studuje jeho osobu? Znovu se s ním potká očima. Odpovědi si dobře rozmýšlí. "Ano, moje rodina je poměrně známá, ale s mým podnikáním zase tak moc nesouvisí. Výhodou je vkladní kapitál, který investovala do mého vzdělání, ale jinak jde čistě o můj vlastní projekt." Řekne mu.
"Po pravdě byste musel být asi konkrétnější, abyste definoval ony nesrovnalosti a mizející osoby? O kom konkrétně mluvíme? Víte, konkurence na finančním trhu je obrovská a jak jistě víte podíly ze zisků na akciích se mění každou hodinu." Odpoví úhlednou kličkou a nasadí nový okouzlující úsměv alá tento rozhovor mi zcela vyhovuje a vůůůbec mi nevadí! Pak se ohlédne na zídku za sebou a ukáže na ni palcem přes rameno.
"Vyšel jste odtamtud pane Tarasove? Kdopak tam bydlí?" Udělá několik kroků k zídce, aby viděl, jaká bude reakce, když se bude ochomýtat moc blízko. Samozřejmě Dmitry bude tvrdit, že to je klient a samozřejmě může mít pravdu a Antonio samozřejmě nedá pokoj.
Dmitry
Během jeho odpovědi si rozepne kabát a z kapsy přesně padnoucího obleku rychlým pohybem vytáhne draze vypadající pero, aby si zapsal podstatně věci. Vždycky byl pečlivý, i když s jeho pamětí by si nemusel psát vůbec nic. Nepatrně se změní výraz v jeho tváří při Antoniových slovech, on má samozřejmě své informace a jistě důkazy, které jen částečně potvrzuji jeho domněnky. "Ach ano jistě, spousta materiálů mě zatím přesvědčilo o opaku, ale samozřejmě jsou to jen papíry." Zkonstatuje s naprostým klidem a zaujatě si udělá několik dalších poznámek.
"Mám v úschově jisté materiály o panu Sternovi a jeho celkem diskutabilních obchodech, objevilo se tam i pár fondů, který by měly s vámi souviset. Ovšem pan Stern k mé smůle náhle zemřel den před tím, než mi měl poskytnout rozhovor. Smutné, velmi. Tedy, co říkáte na zvěsti o jistých…" Odmlčí se, jako by hledal správná slova.
"Neshodách v jeho investicích údajně pod vaší záštitou?" Vysloví svou další otázku, než ho celkem překvapí jeho dotaz, samozřejmě na své tváří není nic znát.
"Jen další rozhovor do zájmové rubriky, mám trochu rozsáhlejší pole působnosti." Odpoví mu neurčitě, avšak naprosto vážně a přesvědčivě. Tuší, s kým by mohl mít tu čest a nerad by Asahiho ohrozil. Samotného ho překvapí, jak moc nerad by byl. Má zvláštně ochranitelský pocit vůči němu.
Antonio
Samozřejmě si dobře prohlédne jeho celkové vzezření i dobře padnoucí oblek šitý na míru. Stejně jako ten jeho. Tohle nebude žádný novinář, pachtící se za každou kachnou, tohle bude vážený a dobře placený parchant, co mu může jít slušně po krku. Spousta materiálů ho přesvědčilo o čem? Tak moment ta firma je jeho a je to jeho zásluha! Zamračí se ještě víc. Snaží se ho snad vykolejit? Určitě... A Bill a jeho kšefty, které firmě vydělaly nemalý obnos, konkrétně v řádu miliónu a jemu samotnému dokonce tučné prémie. "Tenhle obchod se zdál zavádějící i státnímu návladnímu, ale jak jistě víte, na nic nepřišli a to se nás snažili poslat FBI. Jste snad od FBI pane Tarasove?" Mrkne na něj rošťácky. Už po něm šly větší ryby, než je on a nenechal se přitlačit ke zdi. Nenechá se ani jím. Cože? Chce mu přišít jeho smrt? To ale nebyl on, ten člověk pro něj byl moc cenný, byl to ten parchant Goldwell! Semkne pevně čelist. Důkazy na to nemá.
"Na žádné neshody jsme nepřišli." Zamítne kategoricky.
"Tenhle případ už se vyšetřoval, pane. Tak zájmová rubrika..." Odtuší a přejde pár kroky k brance domu, aby se podíval na cedulku na dveřích. +Kano Asahi - léčitel... hmm...+ Buď má ten člověk nějaké zdravotní problémy nebo v tom bude víc, než zájmová rubrika. Proč by novinář jako on psal o něčem takovém? Je snad na mizině? Buď jak buď, všechny varianty mu šlápnou na kuří oko. Pousměje se jako vlk mezi beránky. Pozorně pátrá v jeho tváři. Nic... na toho Aasahiho si posvítí víc a počká si na jeho reakce.
Dmitry
Opět si zapíše pár poznámek a při zmínce o státním návladním a FBI, jen nepatrně pozvedne obočí. Samozřejmě ví o tom nedokázaném pochybení z jeho strany a že byl případ odložen a vypadá to, že ho uzavřou jako sebevraždu, ale stejně…Něco mu na tom nesedí. Sám ale slyšel zvěsti o dobré vůli onoho člověka, zatím to příliš nekomentuje. "FBI? Ale pane Rossi, ani vy si nemyslíte, že bych k nim patřil." Zhodnotí jeho otázku s náznakem chladného pobavení a krátce si jej příměří pohledem. Nikoho z jeho minulostí by k nim nikdy nevzali. Ne, že by o to stál.
"Ano vyšetřovalo, ovšem zaujaly mě jisté detaily, které příliš do případů nezapadají. Před údajným spáchání sebevraždy si člověk přece neobjedná nové vizitky." Zkonstatuje jakoby bez zájmu o ohledné se, když začne zkoumat jmenovku na brance. Potřeboval by odlákat jeho pozornost od domku v upravené zahradě, ale zdá se, že to nebude tak jednoduché. +Tohle není zrovna ideální, musím Asahiho varovat.+ Proběhne mu krátce hlavou. Začíná se proklínat za to, že si nevybral lepší místo. Proč to bral jako dobrou příležitost?
"Trochu mě ovšem zaráží fakt, že pan Goldwell nebyl až tak sdílný jako vy, dokonce vypadal, že pana Sterna neměl příliš v oblibě. Byl i velmi nesvůj, když dorazil jeho zaměstnanec, jenž měl jako poslední domluvenou schůzku s tím chudákem. Trochu vám jeho smrt zkomplikovala obchody." Zkusí to vzít trochu z jiného konce, jehož směrem ho tlačí jeho odpovědi. Je zvědavý, jestli mu to trochu hne žlučí nebo vůbec ne.
Antonio
Vtip zabrali oba, ale ani jeden se evidentně nebaví. Nezúčastněně pokrčí rameny. "Co já vím, co dělá člověk, který se zmítá mezi eufórií a depresí. Pan Stern byl údajně mániodepresivní, věděl jste to?" Kontruje jako by nic, jako by spolu byli na přátelské kávě. Vyslechne si jeho další otázku a je mu jasné, kterým směrem a kam se ho chystá natlačit. Ten zmetek je chytřejší, než vypadá. Zasune si volnou ruku, ve které nedrží aktovku do kapsy kalhot a úkosem na něj pohlédne.
"Že by to nebyla sebevražda, ale zavraždil ho Goldwell?" Rozesměje se. Ten zmetek toho má taky hodně na krku, ale tak snadno mu tuhle vraždu přišít nemůže, to by bylo podezřelé.
"To si nemyslím, na to je ten člověk moc vážený a moc se hlídá." Zavrtí hlavou a úplně odvede řeč od sebe samého. Jistě, Goldwellovi by rád zatopil, ale jinak. Ne takhle přímo. A navíc tady... k čemu to je?
"Řekněte mi pane Tarasove, proč vás to tak zajímá? Na Zemi se teď nenachází ani jeden z nás." Řekne smířlivě a pak ukáže na vizitku u dveří doktora.
"Léčitel, vidíte? Napadá mě, že mě v poslední době často bolí hlava, asi na něj zazvoním." Oznámí a nahrne se rovnou ke zvonku u branky. Nebo spíš gongu... praští do něj až to zařinčí a nevinně se na Dmitryho zazubí.
Dmitry
Pozvedne koutek rtů v náznaku zdvořilého úsměvu. Myslí si o tom samozřejmě své, ale navenek na sobě nedá nic znát. "Jeho maniodeprese je stejně nepodložená, jako vaše souvislost s jeho ne moc čistými obchody, pro které mám dost přesvědčivý podkladů." Zkusí na něj uhodit trochu ostřeji ovšem jen slovy a ne podtónem v hlase. Který zůstává velmi klidný a nezaujatý. V očích se mu zaujatě blýskne, až ve chvíli, kdy zmíní Zemi a úvahy z té strany.
"Ano, už chvíli nejsme, nerad ale nechávám věci jen tak plavat. Pořád jsou tu věci, které spolu mohou souviset." Upozorní ho se stejně elegantním vyjádřením jako do teď, aby jej ujistil, že některé věci prostě jen tak plavat nenechává. Teď s tím rozhodně nehlodá začínat.
"Nemyslím si, že je pan Goldwell přímým viníkem. To bych si ani nedovolil tvrdit. Ovšem jsou jisté věci, které vypadají maličko jinak." Ujistí ho naprosto vážně a sleduje ho jak míří dal, aby uhodil do gongu.
"A já měl za to, že probere ještě nějaké detaily vašich obchodu, ke kterým jsem se nedávno dostal díky jednomu z vašich přátel." Pokusí se ho s mírně přimhouřenýma očima obrátit směrem k sobě a odvést pozornost od domku. Tohle nejspíš dopadne úplně jinak, než si plánoval a i když to není znát, tak ho to velmi rozčiluje.
Antonio
"Eh?" Ohlédne se ode dveří, u kterých čeká, že se za nimi brzy objeví pán domu. "Tak jsou podložené nebo ne?" Trochu mu odsekne, protože ty jeho důkazy by ho tedy vážně zajímaly. Aaa tak on nechce věci nechat jen tak plavat? +Ale to se vám vymstí pane novináři.+
"Novinářům je těžké vysvětlovat, že nemají strkat nos do cizích záležitostí." Řekne v dalším žertu, který je ale myšlen víc, než vážně. A pak oči přimhouří ještě víc. Obrátí se k němu čelem.
"Někdo z mých přátel?" Zopakuje po něm. Nemá tady moc přátel, a ty které má, za ty si ručí...
"No prosím, klidně probírejte." Vyzve ho, ale to už se branka před nimi otevře a za ní stojí Asahi, zabalený do bílého vlněného šálu a zaklání hlavu, aby na ně oba dohlédl. Jeho velké oči jsou víc, než překvapené a ty Antoniovy zrovna tak. Hledí do tváře toho chlapce jako by zíral na zjevení a pak se znovu lišácky usměje.
"Dobrý den pane doktore, nerad vás ruším, ale povídám si tady s Dmitrym a nějak došla řeč na mou bolest hlavy..." Začne medově.
Asahi
Spěchá ke dveřím skrz zahradu a usilovně přemýšlí, kdo by to mohl být. Nikoho teď objednaného nemá, pošťák chodí jindy... Vrtí pro sebe hlavou a tiskne si k tělu teplý šál, protože venku stále není zrovna léto. Dmitry odešel jen před chvílí, že by něco zapomněl? To se mu vůbec nezdálo pravděpodobné. Otevře branku a zůstane zírat na dva muže, z nichž jeden je on a ten druhý...? Vypadá jako nějaký jeho přítel, snad taky novinář? Narazili na sebe snad za jeho dveřmi? Jeho obličej roztaje hřejivým úsměvem. "Vítej zpátky, Dmitry-san, tak brzy jsem tě nečekal." Tiše se zasměje a pak vystoupá očima k Antoniově tváři.
"Dobrý den, pane. Ale jistě, já... pojďte dál." Řekne nakonec a ustoupí z branky, protože jak jinak by mohl přijít na to, proč ho ta hlava bolí? Antonio se okamžitě natlačí dveřmi kolem něho do zahrady a tak jen zvedne oči k Dmitryho tváři a tázavě se na něj zadívá. Samozřejmě, že je rád, že ho zase vidí... alespoň pozná někoho z jeho přátel.
Dmitry
Když je k němu otočený zády neodpustí si zatnout zuby a jeho lícní kosti vystoupnou a zformují tak velmi přísný výraz. "Podložené budou zanedlouho, chybí mi jen poslední detail, který se nakonec dozvím od vás." Opáčí mu a v jeho hlase se nedorazí nic z jeho rozladění, které si moc dobře uvědomuje uvnitř.
"Já ale raději rozhovory provádím v soukromí a ne s rušivých elementy." Zkonstatuje opět klidně, aby tak svůj poslední pokus o záchranu a odvedení pozornosti od Asahiho domu dotáhl do konce. V tu chvíli však otevře Asahi branku a samozřejmě se tváří opět naprosto familiárně. Teď by bylo popravdě bylo nejlepší, kdyby takový nebyl. I když je to to, co si na něm velmi cení, protože to on sám neumí.
"Některé z přítomných očividně zaujal můj článek o léčitelství a musí se ujistit, co všechno je tom pravdy." Vysvětlí mu svým typicky klidným a odtažitým podtónem. Jakmile si všimne Asahiho trochu nechápavého pohledu, stáhne rty do úzké, přísné linky a jemně zavrtí hlavou. Nejradši by mu řekl, že toho muže popadne za límec a vyhodí ven, ale tím by prozradil ještě víc, než už se stalo. A ano, dává si to za vinu. Modlí se jen, aby mladý Japonec narážku pochopil.
"Doufám, že tady pana Rossiho vyléčí stejně rychle, jako jsi tak učinil u mě." Pokusí se mu nenápadně prozradit, co by měl říkat a jak se chovat. V nejlepším případě, aby Antonio, co nejdříve odešel. Nedává na sobě nic z náklonosti k němu znát. Má zkušenosti s tím, aby určitá osoba zmizela, ale teď už to není možné. Spojil by to celé s Asahim a to nehodlá dopustit.
Antonio
Už je uvnitř zahrady a zvídavě se po ní rozhlíží. Samozřejmě dobře slyší Dmitryho hlas a všechno, co mu říká a v duchu horečně uvažuje, kde se tady tenhle chlap zjevil a co mu proboha chce. O co mu jde, že mu tady pomalu vyhrožuje? Proč mu tak moc záleží na tom, aby přišel jistým věcem na kloub? Zatím to nedávalo smysl. Před Asahim se mu ale evidentně moc mluvit nechce. Obrátí se zase čelem k těm dvěma ale ten pohled, co si vyměnili nepostřehl. Místo toho je oba zkoumá, jak se na sebe dívají... ne, ti dva se se neviděli jen jednou u rozhovoru. A Dmitry do té jejich diskuze Asahiho evidentně nechce zatáhnout a mlží před ním. Proč? Souhlasně přikývne na jeho slova jako na slova starého kamaráda. "Ano, ano, když jsem se dozvěděl, koho má Dimi za přítele, řekl jsem si, že toho musím využít. Nevadí vám, že vás rušíme?" Řekne a sebevědomě se vydá po cestě k domku.
Asahi
Dmitry zavrtí hlavou a je evidentní, že mu tím chce něco naznačit. Ten člověk není jeho přítel a on Dmitrymu bezmezně věří. Proč? Na to ještě nepřišel, ale teď v tuhle chvíli to tak prostě je. Oči se mu malinko rozšíří, snad obavami, dokonce ani nepřikývne, ale z toho pohledu je jasné, že to pochopil. Nasadí svůj typický úsměv s půlměsíčky místo očí a pustí tedy dovnitř i jeho. Pak se vydá po cestičce kolem nich a zpátky k domu. "Myslím, že vám nakonec dokážeme pomoct pane... Rossi jste říkal?" Ohlédne se po nich krátce, ale když je má oba za zády, začne si nervózně kousat ret. O co tady je? Co se děje? Proč se Dmitry tvářil tak přísně a hraje s ním tuhle hru? Že by to mohlo být nebezpečné ho nenapadne ani na chvilku. Na to je i po těch desetiletích pořád dost naivní. Dojde až k domu a i teď pustí dovnitř nejdřív je dva a když jsou uvnitř, zabouchne za nimi a opře se o dveře. Nejradši by se připlížil Dmitrymu po bok, cítil by se tak víc bezpečí, ale to by se asi nelíbilo ani jednomu z nich. Místo toho polkne.
"Takže... ehm... podívám se, co tady vůbec mám. Z čeho ta bolest pochází?" Nahodí rovnou k jádru problému. Znovu využije chvilky, kdy se Antonio rozhlíží po domě a vrhne po Dmitrym další tázavý pohled. Prý Dimi, tak se to jméno zkracuje pro přátele?
Dmitry
Chvíli se ještě zdrží vpovzdálí, aby si v hlavě ujasnil, jak přesně tuhle hru zahrát. Chce aby Asahi zůstal v bezpečí. Je to hodně komplikované a začíná si uvědomovat o to víc, jak moc nebezpečný by mohl být krok vedle. Rossi není z lidí, kteří by si nedokázali vyčistit cestu a z toho pramení jeho největší starost. Dokud v tom hrál jen on, byl v naprostém klidu, teď už to ale tak není. "Tady Asahi je příliš loajální ke svým klientům, že by rozhodně nepřiznal mé obtěžování se zády." Bez sebemenší známky ve své tváři čeká, až se na něj Asahi znovu podívá. Chtěl by mu značit, že si vede velmi dobře a ať v tom pokračuje dál. Počká až se nepřítel opět otočí a letmým pohledem dá Asahimu najevo všechny své obavy, což je v jeho tváří velmi nezvyklý výraz. Nepochybuje o tom, že ho postřehne. Pro někoho tak empatického, to nebude vůbec žádný problém. Tak nějak doufá, že tento výraz bude dostatečným vyjádření nastalé situace. Sám se odebere ke stolu, kde se usadí na paty. Samozřejmě tu hodlá zůstat, jak dlouho bude potřeba.
"Donutil jste mne prozradit mou slabost ve zdravotním stavu, to je pro mne velmi neblahé." Znovu zkouší stočit řeč na sebe a tím odvést pozornost od Asahiho. Jestli Antonio přijde na to, že mají k sobě blíž, než by bylo běžné, určitě toho využije. Dmitry je rozhodnutý udělat cokoliv, aby svou chybu napravil.
Antonio
Vrhne pohled Dmitrymu rovnou do očí a krátce pozvedne obočí. "Loajální ke svým klientům? Možná bych to tady měl začít navštěvovat pravidelně. Nebojte se, jsem ochotný dobře za vaše služby zaplatit, pane doktore." Řekne, když otočí vlčí pohled zpátky k Asahimu. Dmitry se tady usadí jako doma z čehož usoudí, že tady rozhodně není poprvé. Buď Asahi dovoluje svým klientům, aby se tu chovali jako by to celé byla ordinace nebo v tom bude rozhodně víc. Sází na to druhé, ale zatím to nemá nijak podložené.
"Ano jistě, bolavá záda. Až tě budu chtít nakopnout Dimi, vím, kam mám mířit." Zasměje se jako by žertoval a nakonec přejde ke stolku, u kterého už sedí Dmitry, akorát že on si vyhrne nohavice na kolenou a posadí se jednoduše do tureckého sedu. Jinak by už asi nevstal.
"No víte, Asahi.." Řekne celkem důvěrně.
"Možná jsem prostě jen přepracovaný, ale jsem si jistý, že mám dostatek pohybu i tekutin. Provozujete tady i psychologické poradenství?" Zvedne k Asahimu hlavu.
Asahi
Skoro by mávl rukou, že Dmitry ho tedy rozhodně neobtěžuje, ale je to součást téhle zvláštní hry a navíc se s ním přesně v tom okamžiku potká očima a spatří v nich něco, co rozhodně vidět nechce. Pohne němě rty, jako by mu chtěl něco říct a jeho vlastní oči se naplní obavami. Nemá nejmenší tušení, o co tady jde a proč spolu tedy mluvili, když je ten muž možná nebezpečný a pak mu dojde, že Dmitry je novinář. Když se ho ale ptal, zda investigativní, říkal že ne...? Muž jako on se ale určitě nelekne jen tak a musí být na ledacos zvyklý a proto jeho varování přikloní velmi silnou váhu. Co ale ani jeden z nich netuší je, že on sám je Nefilim a dokáže věci, díky kterým by snad mohl situaci zvládnout, bude-li ten druhý jen neškodný člověk bez nějaké nepříjemné schopnosti. Vlastně by mohl.... "Um... aha." Řekne najednou nekonečně všeobjímajícím hlasem, který začne plnit duše obou zúčastněných klidem a mírem.
"Ano jistě, můžeme si i... popovídat pane Rossi, pokud vám to pomůže?" Řekne mu, zatímco projde kolem nich a z celé jeho postavy jako by začalo vycházet tlumené světlo.
"Něco vám na tu bolest dám s sebou. Budete to pít na noc." Oznámí celkem nezvykle přísně a začne převracet svoje zásoby aby našel nějaké pěkné placebo. Najednou jako by byl celý pokoj prosycený letním sluncem a klidem, jako by byly prázdniny a nikdo nikam nespěchal a všichni měli chuť jen tak si líně povídat. Otočí se od linky k oběma čelem a prohlédne si jejich tváře. Dmitry má tak roztomilou vrásku mez očima… och, ale na to teď vůbec není vhodná chvíle. Nejspíš působí klidem i sám na sebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat