Asahi x Antonio x Dmitry - No prosím, klidně probírejte. - část 2.

(Asahiho dům)

Dmitry

Položí svůj notes na stůl před sebou a chvíli se snaží předstírat, že si dává dohromady poznámky. Pero v jeho rukách se zlehka pohybuje, přesto však působí, že jeho písmo bude úhledné a velmi striktní a rozhodně šetří místem. Přepisuje si je zdánlivě pečlivě, je to ale jen zástěrka, aby se tvářil naprosto nezúčastněně a mohl si vyslechnout jejich rozhovor do nejmenšího detailu. Nelíbí se mu to ani trochu a moc dobře ví, o co Rossimu jde. Nechce, aby vyhrál a zároveň už tuší, že ho dnešní pochybení bude stát opravdu hodně. Důležité je ale to, aby Asahi nezaplatil vůbec nic. Nakonec ale při jejich rozhovoru vzhlédne a probodne svým pohledem Rossiho. Začíná mu pít krev jen pohled na něj. pořád na sobě nedává nic znát, ale už to nebude dlouho trvat a ukáže, že by ho neměl takto dráždit.Prozradím tím úplně všechno. 

"Nebyl by v tomto případě praktičtější psycholog? I když při vašem vytížení musíte nespíš využít každou volnou chvíli." Zkonstatuje s takovým malým zdvořilým rypnutím, kterým narazí na jejich předchozí rozhovor, ale dál se k tomu nevyjadřuje. Uvnitř ho hřeje pocit, že Asahi evidentně dobře pochopil jeho pohled, vlastně je jeho přizpůsobivostí příjemné překvapený. Stejně by byl raději, kdyby ho do takové situace vůbec nedostal. Krátce k němu těkne pohledem, a když se za hledí opět do svého notesu, téměř neznatelně pozvedne koutek rtů. Možná za to z části může i atmosféra, která zde začne panovat. Cítí se ostražitě, je to část povahy, která se nedá jen tak potlačit , ale příjemně, což je přinejmenším zvláštní.

"Zdá se, že jsme si už potykali Antonio." Neodpustí si s neměnným výrazem mu oplatit jeho familiárnost, ke které mu nedal nejmenší záminku, ale tedy proč se nedat na jeho hru. Potřebuje najít cestu, jak z toho celého ven a těmi nejmenšími ztrátami.

Antonio

Vrhne přes stůl pohled na Dmitryho a vlastníma očima říká něco jako Počkej venku! Pak se ale najednou všechno nějak podivně uklidní a srovná a on nemá chuť se dál handrkovat... o co vlastně? Dotkne se oběma dlaněmi desky stolu před sebou a poklepe o ní prsty, když se znovu rozhlédne. 

"Však tady Asahi mi psychologa zajistí sám sebou. Věřím, že tady a s ním se mi bude mluvit mnohem líp, než s kýmkoliv jiným." Napadne ho najednou ďábelsky a je si jistý, že když ne tímhle, tak čím pak z Dmitryho vymámit, co je ten Asahi pro něj? Ohlédne se po tom malém kolouškovi a vrhne na něj takový svůdný úsměv, pak mrkne a přikývne, že se jeho přikázání ohledně léku rozhodně bránit nebude. 

"Od vás bych si nechal všechno líbit Asahi, nedivím se, že sem Dimi pořád chodí." Pošle mu vzdušný polibek a hned na to se zavrtá očima do Dmitryho. 

"Jistě, že jsme si potykali, ty si nevzpomínáš?" Nakloní hlavu k rameni. Jen co zjistí, o co tady jde, bude mise splněna a pak se Dmitry těš! V tom před něj Asahi postaví nějaký asi čaj, na který podezřívavě přivře oči. Ne, že by se mu tady chtělo něco pít, co když andílek není zdaleka takový andílek, jakého ze sebe dělá?

Asahi

Začne se věnovat přípravě čaje pro toho pana Tonyho nebo jak a naslouchá jejich malé slovní přestřelce. Vůbec není moudrý z toho, co se tady děje, ani trochu. Nejradši by k nim prostě přišel a zeptal se, ale to by Dmitry asi nebyl rád. A pak s ním ten nezvaný host začne... flirtuje s ním snad nebo co? Obrátí k němu velké modré oči a zapíchne do něj zaskočený pohled. To se mu zdá nebo... nebo...??? Co má tohle znamenat? Znovu pohne rty bez jediného slova, jako by se ho chtěl zeptat, zda by přece jen nechtěl chodit někam jinam pro rady, ale... copak může odmítat pacienta? Zrudne, což je jasně vidět i na dálku a nakonec jen popadne čaj a mlčky ho před Antonia postaví. Nechá ho zírat na konvičku s kalíškem a sám vrhne na Dmitryho pohled Zachraň mě prosím! On je jeho rytíř, do toho, tak honem...! Moment? Co si to právě vymyslel ve své hlavě? Je z nich zmatený z obou dvou. Zatřese silně hlavou a dosedne ke stolku k nim, ale zdaleka ne tak elegantně jako většinou. Zaraženě hledí do desky před sebou.

Dmitry

Snaží se tvářit neprošlo neutrálně, ovšem po jeho flirtování se někde hluboko v něm zvedne vlna žárlivosti a vzteku, je to snad poprvé v životě, kdy něco takové pocítil. Má co dělat, aby se vůbec ovládl a rovnou Antoniovi jednu nevrazil. Co si to dovoluje? Je z toho hodně zmatený, nechává si ale svůj vlastní vnitřní boj pro sebe. Nemůže dát nic najevo, tím by mohl prozradit, až příliš. 

"Nejspíš mám asi nějakou špatnou paměť. Jak se mi to mohlo stát?" Zeptá se s nádechem chladného pobavení sám sebe a má co dělat, aby udržel čelist uvolněnou a nedrtil o sebe zuby. Ne, potykali si, tohle byla jen slovní přetahovaná a šlo jen o to, kdo bude mít navrch. Jenbže Antonio tu nemá nikoho a on tu má Asahiho. Tohle není vyrovnaný souboj. 

"Ale ani se ti nedivím. Myslím, že lepšího psychologa by jsi nejspíš najít nemohl. Ovšem s nanejvýš profesionálním přístupem." Opaci mu nakonec, když ovládne své emoce a znovu pohledné krátce na Asahiho s nepatrným kývnutím hlavou. Tím přístupem samozřejmě narážel na fakt, že by s ním rozhodně flirtovat neměl. Nechce, aby to dělal! Je jasné, že pokud se budou držet podobného scénáře nejspíš dá brzy pokoj. Teda doufá v to. 

"Ale myslím si, že s podobným vyjadřováním se mu moc dobře pracovat nebude. Přece jen chápu jeho potřebu soustředění, aby odvedl dobrou práci. To je podstatně snad v každém zaměstnání nebo se pletu Antonio? Přece by jsi mu nerad zkazil pověst." Zeptá se ho, snaží se co nejvíce povolit výraz ve tváři, aby vypadal, jako by tu konverzoval se starým známým.Nikd ynic složitějšího nedělal, tohle j ejeho osobní peklo. Všímá si pohledů Asahiho a pár mu jich oplatí, jakoby ho chtěl ujistit, že všechno bude v pořádku, jen musí hrát dál.

Antonio

"Máš naprostou pravdu Dimi, a proto..." Poposedne na místě a nakloní se najednou přes stůl směrem k Asahimu, kterému se podívá celkem důkladně do tváře. Je zaražený a zmatený, dokonce ani nemluví... že by mladý pán nebyl zrovna na holky? Kdyby byl, už by se po něm dávno nějak ohradil nebo se zatvářil odmítavě, prostě cokoliv. Chlapi většinou tohle nařčení nenesou dobře, pokud není pravdivé. 

"Co kdybyste přijal moje pozvání někam ven? Na skleničku nebo prostě jen... na procházku?" Řekne mu nevinně. 

"Tam v práci nebudete." Dodá a najednou se k němu obrátí ty velké modré oči a podívají se na něj tak moc plaše, že by mu ho bylo skoro líto. Oooo, Valerian by se bavil, kdyby tady byl. A pak najednou stočí pohled k Dmitrymu jako by u něj hledal odpovědi. Jen krátce, ale udělá to. Vítězoslavně se zase narovná a odhodlá se vyzkoušet ten Asahiho elixír. Snad ho odtud nepovezou nohama napřed? Nebo třeba neusne? Kdo ví, čeho je ten reportér schopný. Nalije si z konvičky do kalíšku a sebevědomě se z něj napije.

Asahi

Lehce se začervená, když ho Dmitry pochválí ohledně jeho možných psychologických schopností, ale velmi rychle mu dojde, že to není opravdová pochvala, protože spolu nic takového nedělali. Vážně by mu jí uvěřil, a rád. Dmitry se ho skutečně pokusí zachránit a to slovně, aby mu ten pan Rossi dal v tomhle ohledu pokoj, ale co se stane vzápětí je ještě horší. Zvedne k němu naprosto vykolejený pohled, protože jedna věc je hrát tuhle hru v bezpečí vlastního domu a s ochráncem po boku, než někde venku sám. Neuhlídá svoje oči, když se podívají do těch Dmitryho a srdce se v něm skoro zastaví. 

"No já, já, víte..." Zakoktá se sotva slyšitelně a prohlíží si svoje ruce, složené v klíně. 

"To není nejlepší nápad, pokud spolu máme pracovat, já..." +Proč ho prostě neodpálkuješ, Asahi?+ Vynadá v duchu sám sobě. Celé tohle divadlo na něj začne být trochu moc. Nikdy nebyl dobrý, co se přetvářky týkalo. Jak jen ho slušně vyhodit? A pak se Dmitryho pořádně vyptat, co tohle mělo znamenat?

Dmitry

To, co se uvnitř domečku začne dít, se mu vůbec nezamlouvá. Antonio si začíná dovolat až příliš a ještě to není jeho směrem, což ho dožírá asi nejvíc. Už tuší, že bude muset vytáhnout úplně jiné karty, aby dal Asahimu pokoj. Kdyby to byly jen prázdná slova toho chlápka před ním, asi by to dokázal skousnout. Výraz v Asahiho tváří mu ale napovídá, jak moc nepohodlně se v dané situaci cítí a to v něm vyvolává dobře skrývánou vlnu vzteku. Nemusí být příliš inteligentní, aby si domyslel, že toho Antonio jen tak nenechá a bude chtít tuhle hru dotáhnout do konce. Narovná se snad ještě více, pokud je to možné a zabodne svůj pohled do Antonia. Riskuje tím sice prozrazení, ale teď mu nic jiného nezbývá, i kdyby měl Asahiho hlídat dvacet čtyři hodin denně. 

"Tak poslouchej, Antonio." Vysloví jeho jméno důrazně a výraz ve tváři začíná odrážet rozpoložení uvnitř. Není to nic, co by jeden chtěl vidět. Nepatrně se zapře o stůl a trochu se nakloní. 

"Co takhle uzavřít obchod, to je přece tvoje parketa." Začne pomalu ale je jasné, že mluví naprosto vážně. Ví, že v tento okamžik už nic jiného nezabere a on se rozhodne udělat cokoliv, aby Asahiho ochránil. Úplně cokoliv. 

"Oba dva moc dobře víme, že nejsem daleko od pravdy, co se týče události posledních dní. Pomůžu ti korektně zdiskreditovat Goldwella. Bude to výhodné pro nás oba.Já potřebuju někoho dostat a ty se mi potřebuješ vyhnout." Mluví klidně ale rozhodně by jen blázen bral jeho slova na lehkou váhu. 

"Samozřejmě s vynechání tvé osoby. Na oplátku budu chtít jen maličkost." Vyčká na jeho odpověď, jestli se s ním o návrhu bude vůbec bavit. je to jeho předposlední možnost. Pak už by zbývala jen jedna věc. Zabavit se Antonia tak, aby se na něj nepřišlo. nebylo by to poprvé, kdy se o něco podobného postaral, ale samozřejmě to mělo spoustu následků a vážně by nebyl rád, kdyby k tomu muselo dojít. Nebo by se o to aspoň pokusil.

Antonio

Nic… žádný efekt, než jaký by měl dobře uvařený čaj mít. No dobře, tenhle hráč rozhodně nebude kopat za špatný tým. Jeho smůla. Odloží kalíšek stranou a s lehce zvednutým koutkem rtů sleduje po očku Asahiho rozpaky. Samozřejmě nemá v úmyslu s ním randit, ale Dmitryho by to mělo přimět odkrýt karty, a taky že ano. +Ale, ale pane novináři, vy jste na malé plaché chlapce? Alespoň je moc hezký...+ Pomyslí si a najednou se zapíchne dravčím pohledem do Dmitryho očí. Je to tady! Vyhrál! Ale Dmitry nabídne něco, nad čím se musí okamžitě zamyslet. Není teď sice na Zemi, ale cestuje tam často a rozhodně tam dál stojí a vydělává jeho firma. Měří si ho všehodnotícím pohledem a Asahi je pro tuto chvíli zapomenut. Podloží si tvář dlaněmi a lokty opře o stůl, jak zaujatě poslouchá. 

"Obchod, hmm...?" Odtuší. 

"Ty mi pomůžeš proti němu? Co tvoje svatozář? A co za to, když jsi celou tu dobu hodlal zdiskreditovat mě osobně? Co ta náhlá změna názoru? Tak poslouchej, já ti řeknu co za to. Vydáš mi všechny důkazy, které proti mě máš a opovaž se se mnou hrát nečistou hru." Oznámí mu skálopevně.

Asahi

Sleduje tu změnu v Dmitryho obličeji a v prvních vteřinách naprosto nechápe, kde se tam vzala a proč se udála, až později... ne, to je jistě jen další výplod jeho fantazie… Zírá na něj jako na zjevení, najednou je tak drsný a přímý, jde z něj strach. A zároveň z něj nemůže odtrhnout oči. Antonio mu přestal věnovat veškerou pozornost a začne se s Dmitrym dohadovat o obchodu. O značně nekalém obchodu. Tak o to tady jde? Antonio je obchodník a Dmitry na něj ví něco, co by mu mohlo zkomplikovat život? Ale co všechno tohle divadlo v jeho domě, jakou roli v tom hraje on sám? 

"Cože?" Vyhrkne najednou taky a mírně se předkloní, takže se jim tak nějak vmísí do rozhovoru. 

"Jak zdiskreditovat Goldwella, kdo je Goldwell a co provedl?" Vyhrkne a naléhavě na ně oba upře pohled jako kdyby mu oznámili, že Ježíšek neexistuje. To myslí oba dva vážně? 

"Dmitry-san?" Musí teď vypadat jako manželka, které se nelíbí, že tchyně přijede na prázdniny, ale nemůže si pomoct.

Dmitry

Oplácí mu pohled tím svým, stejně pevným, jako je ten jeho. Tohle vyjednávání není první a nejspíš, které má za sebou, a proto si je téměř jistý, co dělá. Rozhodně je přesvědčený o tom, že to není ani poslední, které tu zažije. Začíná si uvědomovat, jak moc pro něj v sázce je, i když nahlas by to nejspíš nepřiznal. Sám ještě neví, jak přesně své pocity pojmenovat, ví ale, že mu stojí za to vydat ze sebe to nejlepší. Teď je čas, aby to dotáhl do konce s tím nejlepším výsledkem. Možná ne pro sebe, ale pro Asahiho určitě. 

"Souhlasím, všechny podklady ti dodám zítra, ale jen za předpokladu, že mi zaručíš doživotní bezpečí pro Asahiho. Bez ohledu na to, kdo mu bude chtít ublížit." Je na něm jasně vidět, že za žádnou cenu nehodlá ze svého požadavků ustoupit. Je přesvědčený, že může Antoniovi nabídnout tolik, aby to minimálně zvážil. 

"A malá třešnička, vyjdeš mi vstříc ohledně Goldwella. Můžu ho zdiskreditovat hned, ale aby to bylo trvalé potřebuji dokázat spojitost mezi ním a Sternem. Zatím mám jen podvody, ale to je jen na chvíli. Vražda by byla mnohem vhodnější. tím pádem ze sebe dostaneš jakékoliv podezření." Je přesvědčen o tom, že tento obchod neodmítne, zvlášť když vidí jeho zaujetí, které mu nahrává do karet. Pak ale stočí pohled k Asahimu a věnuje mu téměř neznatelné pousmání, které jasně naznačuje, že pro tuto chvíli musí zůstat stranou. Nedělá to rád, ale jinak to nejde. Vysvětlí mu to později, jestli dostane příležitost. 

"Rád bych okusil nějaký nový čaj, budeš tak laskav?" Naznačí mu tak, že v tuhle chvíli jsou otázky zbytečné, jelikož mu stejně neodpoví a hned zase stočí svůj nekompromisní pohled směrem k Antoniovi.

Antonio

Dokud jsou u toho jeho dodám zítra jen spokojeně přikyvuje, ale pak se dostanou ke slovu doživotní a bez ohledu na to od koho. Znovu se do něj zapíchne pohledem. Samozřejmě čekal, že mu zaručí bezpečí z jeho strany, ale bezpečí odkudkoliv? Je vůbec něco takového schopný splnit? Zatváří se trochu odmítavě. 

"To je moc malá nabídka na to, co všechno po mě chceš. Začínám uvažovat jestli by mi nestálo za to, spíš se do tebe obout jinak." Ohrne nos a zakloní se na svém místě. 

"Kromě toho… tohle nás navzájem spojí víc, než si teď uvědomuješ, Dmitry..." Řekne mu najednou zcela vážně a bez postranních vytáček. 

"Jsi vážně schopný pro mě dělat? Protože jinak mu doživotní ochranu zajistit nemůžu. Už vůbec ne na tomhle bohapustém místě plném příšer, jak s oblibou říká můj přítel Valerian." Pak skoro vyprskne smíchy, když Dmitry Asahiho odpálkuje jako letitou manželku a přinutí ho tak vyklidit pole kolem jednacího stolu. Když se ten koloušek zvedne a odkráčí, nakloní se přes stůl až k němu. Promluví velmi tiše. 

"To ho tak moc miluješ? Ví o tom vůbec?"

Asahi

Nadechne se a… zase zmlkne. Těká pohledem mezi nimi dvěma a nemůže uvěřit vlastním uším. V jednu chvíli by se nejradši rozesmál, protože si začíná uvědomovat, že je to on a jeho vlastní dobro, o kterém tu Dmitry smlouvá a na druhou by nejradši začal křičet, že s těmihle špinavými hrami, které někomu ublíží nebo uškodí nechce mít nic společného. Oni na někoho chtějí hodit něčí vraždu? Lapá nevěřícně po dechu a vrtí při tom hlavou a pak mu najednou Dmitry slušně řečeno řekne, aby se zvedl a nechal je jejich obchodu. Vyvalí na něj oči, ale zmlkne a udělá, co po něm chce. 

"Doufám, že to stojí za to." Řekne trochu načuřeně a uklidí sám sebe do kuchyně, kde už jejich hlasy neslyší, i když je propojená. To snad není pravda. Tohle bude chtít víc, než jeden obyčejný rozhovor. Ne! To chce šálek saké! Okamžitě začne hledat lahev rýžového vína a štědře si nalije do hrnku, který má snad čtyři sta mililitrů.

Dmitry

Moc dobře si uvědomuje, co to pro něj bude znamenat. To si uvědomil už při své první nabídce. Je to všechno nebo nic a pokud se bude zdráhat, je to celé odsouzeno k neúspěchu. První mu nabídl jen skromnější variantu, aby se ujistil, kdo proti němu sedí. Vlastně ani nepočítal s tím, že to vyjde. Zdá se ale, že Antonio se začíná trochu cukat, a to se mu nelíbí, už je příliš mnoho v sázce a on prozradil, co je pro něj momentálně zásadní. Prvním terčem by v tuto chvíli byl Asahi a to nehodlá dovolit. Počká tedy, až Asahi odejde. V tom se k němu Antonio nakloní a vysloví nahlas to, co on zatím jen tuší a je z toho patřičně zmaten, ovšem jen uvnitř. Nedá najevo, jak moc ho podobné prohlášení vyvádí z míry. 

"Ted není důležité, co mě k tomu vede." Sekne ostrým hlasem, kterým dává jasně najevo, že tohle téma je naprosté tabu. Musí to nejprve patřičně dlouho probrat se sebou samým a ani pak to nejspíš nebude dál ventilovat. 

"Tak trochu upřesníme nabídku." Dodá, když se nakloní k němu a hledí mu zblízka do očí. 

"Nabízím ti svou loajálnost a své služby v roli novináře, nejen ohledně Goldwella. To už stojí za úvahu, zvlášť když vezmeš v potaz mě schopnosti." Musí trochu přitvrdit, jinak by se mohl setkat s neúspěchem, a to si nemůže dovolit. Je si Ale jistý sám sebou a tím co dokáže. Ostatně dost dlouho takto přežil. Při té úvaze jen krátce těkne pohledem ke Asahiho zádům. Nemusel by se ani ohlížet a věděl by, že to za to prostě stojí. +Je to to jediné, za co to stojí.+ Proběhne mu hlavou a vlastně už ho to přestává děsit.

Antonio

"Ooo..." Protáhne a natáhne k němu dlaň, aby ho potahal laškovně za tu jeho utaženou kravatu. 

"Ale no tak, nezlob se hned. Je to pěkný kousek. Divím se, že to v tomhle světě ještě přežil. Uvědomuješ si, že nejsem žádný upír ani démon? I když... kdo by po něm mohl jít...?" Zadumaně za Asahim obrátí svoji tvář a když si všimne toho, co zrovna dělá, musí se hlasitě rozesmát. Vrátí oči k Dmitrym. 

"Do těch průšvihů ho zatáhneš spíš ty a tvoje práce, ale platí. Už je pozdě to brát zpátky." Natáhne k němu pravici a zajiskří mu v očích. 

"Vítej v mém týmu. Někoho jako ty rád zaměstnám a výplata ode mě nebude malá. Můžeš mu koupit třeba celou čajovou plantáž. A hned si ke mě můžeš přijít pro nějakou práci, mám tady pár nevýhodných obchodů a ne na každého je dobré jít Valerianovou silou." Oznámí mile a narovná se v zádech.

Asahi

Odstrčí flašku přes linku a oběma rukama zvedne hrnek, aby si ho přiklonil k ústům. Normálně vůbec nepije, ale to co se dnes děje v jeho domě a s celým jeho životem si něco takového rozhodně žádá. Udělá obličej, když hrnek zase položí a chvíli se pere s chutí alkoholu na jazyku a v hrdle. Podívá se jejich směrem. Dívají se sem, ale jen krátce a pak si oba zase začnou povídat. Znovu si rázně přihne a okamžitě se mu z toho začervenají tváře. Jestli je někdo zářným příkladem opití se po jedné skleničce vína, tak je to on. Přiloží si dlaň na ústa a chvíli hledí před sebe. Má dělat ten čaj nebo ne? Byla to záminka, ale třeba by si ho dali? A co ta napřažená Antoniova pravice směrem k Dmitrymu? Propaluje je oba pohledem, ale není mu to nic platné. 

"Kšefty s peklem!" Prskne si pro sebe, ale zlobit se na Dmitryho vydrží přesně dalších pět minut. Ta jeho vráska mezi očima... už je to tady zase... možná to neměl pít? Pro jistotu se napije ještě jednou a vydá se zase směrem k nim. A vůbec tohle je jeho dům! Najednou je docela kurážný.

Dmitry

Vyčkává trpělivě na jeho odpověď, když začne opět mluvit nepatrně stáhne obočí. Je jasné, že se mu nelíbí, co všechno se tu nachází a ví sám moc dobře, že není možné různé příšery porazit jen tak. Vlastně je studuje dost pečlivě, aby tušil, jak se s tím zkusit vypořádat. Výraz ve tváři se mu uvolní ve chvíli, kdy k němu natáhne pravici a je jasné že nabídka byla přijata. Nezaváhal ani okamžik a stiskněte mu ji, aby potvrdil jejich dohodu. Sice si neplánoval, že to dopadne takto, ale nakonec z toho vytěžil, co jen šlo. Ano, vnímá to tak. Asahi je v bezpečí a on se může věnovat své práci, i když trochu jiným způsobem. Poté se nepatrně narovná a kývne jen krátce hlavou. 

"Při zítřejším předání dokumentů probere zbytek." Ujisti ho naprosto vážně, než se pomalu zvedne že svého posedu. 

"Myslím si ale, že pro tuto chvíli bychom měli naše setkání ukončit." Mluví stejně zdvořile ale je jasné, že jeho tón nepřipouští žádné námitky a hodlá jej vyprovodit ke dveřím, jak nejrychleji to půjde, už tu přeci jen strávili dost času. Není tedy důvod, aby se tu dál zdržoval. V tom mu ale do zorného pole padne Asahi blížící se k nim, něco v jeho postoji se mu ale nelíbí. Tuší, že by z toho mohl být problém, proto se rozhodne zakročit včas. Rozejde se jeho směrem a krátce mu položí ruku na rameno, aby ho zastavil a snad i trochu uklidnil. 

"Antonio už odchází, co takhle jej uctivě vyprovodit?" Nadhodí otázku, ale je jasné, že odpor by se v tomto případě rozhodně nesetkal s účinkem. Nechce, aby se Asahi zapletl víc, než se povedlo. Ještě pro jistotu připojí svůj přímý pohled do těch velkých oči, teď není zrovna vhodná příležitost na jeho alkoholem podpořené nové já.

Antonio

Není to s ním skoro žádná zábava. Pořád je tak vážný a nepřistoupí ani na okamžik na trochu nevázanější diskuzi, ale budiž. Souhlasně přikývne na dohodu o zítřejší schůzce. Taky vstane od stolu a podívá se na něj zkoumavým pohledem. 

"Nezkoušej mě odněkud vyhazovat Dmitry, nevyplatí se ti to..." Řekne mu zcela vážně. 

"I když samozřejmě není důvod tu dál zůstávat." Hledí mu do očí až do chvíle, než se otočí za ním a za Asahim, který se k nim blíží. Docela rád by si poslechl, co má ten drobeček na srdci, ale jen pro sebe s úsměvem zavrtí hlavou. On dostal, co chtěl a ani ho to moc nestálo. Ba naopak. Získal víc, než si mohl dnešního rána přát a představovat. Možná je prostě doopravdy dítě štěstěny. Nečeká, co Asahi Dmitrymu odpoví a sám se vydá ke dveřím, kde se začne obouvat a brát si kabát. 

"Tak na viděnou, pánové. Někdy se tu stavím na ten náš psychologický pohovor." Slíbí a není jasné, zda to myslí vážně, nebo jako skrytou možnou výhrůžku. Pak už se za ním dveře jen zaklapnou. Dmitry si rozhodně nemůže myslet, že je někdo, kdo mu bude říkat, kam má nebo nemá chodit.

Asahi

Dmitry se před ním objeví jako hradba masa a kostí a jak je celý v rozletu, položí mu obě malé dlaně na hruď a zastaví se až o ni. Nemůže se mu ani podívat přes rameno, protože tam prostě nevidí, tak jen zakloní hlavu a s pootevřenými rty upře pohled do jeho očí. Na čele se mu objeví nevídaná drobounká vráska. 

"Vyprovodit… ano, jistě." Řekne a uslyší zároveň hlas Antonia, který se s nimi loučí. Než stačí udělat cokoliv dalšího, dveře od domku bouchnou a oni dva zůstanou sami. Najednou by se ticho dalo krájet a v téhle jeho těsné blízkosti cítí, jak se mu červeň začíná hrnout do tváří. Nejradši by sjel po jeho těle kolem boků a jen ho tak objal, ale ne! Je tu ta nevyřešená záležitost s tím jeho úpisem. Proto se na něj znovu zamračeně podívá. 

"Dlužíš mi vysvětlení. Spoustu vysvětlení." Řekne mu. 

"Kdo to může být sice nevím, ale domýšlím se a pranic se mi nelíbí, o čem jste se tady bavili. Slovo vražda jsem radši ani neslyšel." Mává jednou malou dlaní ve vzduchu, než ji o něj zase opře a když k němu zase zvedne zrak, do jeho očí se vkradou i obavy. Obavy o něj.

Dmitry

Věnuje svůj pohled těm velkým očím, ke kterým musí shlédnout dolů. Samozřejmě slyší všechno, co vyjde z Antoniových úst a prozatím jen zatne zuby, čímž jeho výraz dostane zvláštně ostrý výraz. Jsou věci, které s emu prostě nelíbí, ale chce se bránit, aby to nebylo tolik vidět. To napomenutí mu výrazně rozvířilo krev. 

"Já nevyhazuji, jen zdvořile vyprovázím." Řekne s trochu kousavým podtónem, jediné odchozímu věnuje, je jen kývnutí hlavou a svůj pohled pomalu oči k Asahimu. Ten si teď jako jediný zaslouží jeho pozornost. Ví, že by mu měl spoustu věcí vysvětlit a zároveň ho svým mlčením chce chránit. Asahi se rozhodne promluvit a jemu se znovu objeví vráska na čele. Není zvyklý na to, že o něj má někdo takový strach a že mu jeho osud není jedno. Jak se s tím má vypořádat? A co mu říct, aby ho uklidnil? Kdyby mu prozradil, že to není poprvé, kdy něco podobného dělá, by si rozhodně nepomohl. 

"Ne teď už ti nedlužím nic, jsi v bezpečí na dlouhou dobu." Není to vysvětlení, ale nad to bude stačit. Překvapivě jemně mu rukou, kterou měl na rameni krátce uvězní pramen vlasů mezi prsty. Nepřestává ho pozorovat ani na vteřinu, jak kdyby dokázal odhadnout, co si myslí. Je to hloupost, teď prostě neví nic. Následně se zarazí a spustí svou ruku podél těla, než od něj o krok ustoupí. Jak kdyby si uvědomil, že překročil jistou hranici, kterou si nastavil. 

"Teď už můžu jít i já." Vypadne z něj náhle když nasadí opět svůj typicky neproniknutelný výraz.

Asahi

Neměl Dmitrymu za zlé, že vyprovodil jeho vlastního hosta ani ten způsob, jakým to udělal, protože v Japonsku bylo poměrně běžné dát někomu najevo, že už je na návštěvě moc dlouho. Jiné národy to nevnímaly dobře a raději trpěly, dokud host sám neodešel, ale on byl rád, že to nemusel udělat sám. Ta chvilka je skoro magická. Cítí, jak se zřetelně zachvěje, když se Dmitry dotkne jeho vlasů. Kdyby jen neříkal to, co říká. Skoro to zabolí, i když teď pro něj udělal něco cenného. Hledí mu upřeně do očí dokud neodstoupí. Najednou se před ním cítí jako nahý. Uhne pohledem do strany, když mu řekne, že už může odejít a v tváři se mu usadí tak strašně moc smutný pohled, že to ani nejde popsat. Možná to přehnal, možná vážně nemá právo na cokoliv se ho ptát, ale... Jen neochotně přikývne a jednou dlaní si obejme loket druhé paže. Nechce, aby odešel a vážně rád by si poslechl, co má tohle všechno znamenat, jenže to asi nejde. Pocukne hlavou, těžce polkne a dál hledí někam stranou do země. Není schopný mu ani říct větu Když to musí být... protože má strach, že by ho zradil hlas. Nikdy neměl vzpurnou povahu, poslušnost je v něm silně zakořeněná a tak je tomu i teď.

Dmitry

Už vlastně chtěl odejít, ale když spatří jeho výraz něco se v něm pohne a on najednou, jakoby ztuhl uprostřed pohybu a nemůže jen tak zmizet, jak měl původně v plánu. Potřeboval si jisté věci srovnat v hlavě a také připravit podklady na schůzku s Antoniem, aby nezpochybnil jeho talent a jejich dohoda tak byla zpečetěna. Chvíli přemýšlí, co má teď vlastně dělat, v tomhle ohledu si nikdy nebyl příliš jistý. Vyvádí ho to z míry, není totiž tak nad věcí, jak by si přál. Má pocit, že Asahimu ublížil, i když ho vlastně svým velmi specifickým způsobem zachránil. Nakonec ale vykročí směrem k němu a pozveme jeho tvář k té své opatrným tlakem prstů na hranu jeho brady. 

"Asahi, všechno bude v pořádku, věř mi. Riskoval jsem až příliš, když jsem propustil uzdu svému sebevědomí a vystavil tě tak riziku. Teď už bude všechno v pořádku, napravil jsem své pochybení, jak nejlépe to šlo." Tak nějak má pocit, že výraz v jeho bledé tváří je způsoben strachem po událostech dnešního večera, ani by ho nenapadlo, že je to způsobeno něčím jiným. Podle něj je tu spoustu možností, jak by mohli někomu tak křehkému ublížit. V ten samý okamžik spustí opět ruku podél svého těla a věnuje mu téměř neznatelné pousmání, což je u něj vzácnost. Je pravda, že mu to moc nejde. Přesto vynaložil značnou snahu, aby ho tím uklidil.

Asahi

Srdce se mu divoce rozeběhne, když se k němu Dmitry vydá, ale nepodívá se na něj do chvíle, než ho k tomu přiměje. Tváří se při tom skoro provinile. 

"Ale jakému riziku...?" Splyne mu tiše ze rtů, zatímco na něj krčí obočí. Vliv saké je pryč, jako by ho nikdy nepil, tohle ho probralo až až. A Dmitry už je zase dva kroky od něj. Hledí na něj stále stejně smutně se rty do malé podkovičky.
"Nechápu, proč ve vaší diskuzi šlo zrovna o moje bezpečí, vůbec ho neznám." Zavrtí hlavou. Je v tom víc a on to ví, ale Dmitry mu to nechce říct. Tak bude muset mluvit on sám. 

"A teď... teď máš zítra schůzku s nějakým pochybným člověkem, kterému ses zavázal na kdo ví jak dlouho a probíráte věci, které mě děsí." Řekne mu. Trhne sebou jako by chtěl udělat krok směrem k němu. 

"Umřu o tebe strachy rozumíš mi?!" Skoro na něj zvedne hlas a pak se z ničeho nic otočí a vykročí směrem k ložnici. Tohle už nevydrží, asi je moc citlivý nebo co. Hřbetem dlaně si otře jedinou slzu, která mu steče po tváři. Moc by se chtěl vrátit a schovat se v jeho náruči a zároveň potřebuje utéct a Dmitry nejspíš taky. Oba mají o čem přemýšlet a on může jenom doufat, že se mu nic nestane a že na něj kvůli téhle reakci nezanevře.

Dmitry

Nadechne se jako by mu chtěl na jeho první slova odpovědět. Neví, jak mu přesně vysvětlit, proč tohle všechno dělá a proč se to stalo. Nebo tedy někde hluboko uvnitř už to tuší, ale přiznávat podobné pocity nahlas to je něco co obvykle nedělá. Ty pocity, co se v něm ukývají, jej nutí dělat věci, které vždycky považoval za slabost a chybu. Teď to tak necítí a má pocit, že je díky tomu silnější. Zvláštní. Nakonec jen ale naprázdno zavře ústa, když po něm Asahi doslova vyjede a zamračí se nad jeho slovy, že o něj bude mít strach. Nevidí vůbec žádný důvod pro to, aby o něj měl obavy. Ví totiž přesně, co dělá a co se bude od teď dít. Nebojí se toho, právě naopak, je přesvědčený o tom, že to bylo nejlepší řešení, které mohl zvolit. Nechá jej beze slova odejít, i když ho pohledem doprovází po celou dobu, dokud to jde. Sám usedne za stůl, kde vytrhne list papíru ze svého notesu a začne mu psát svým úhledným písmem dopis, kde mu vysvětlí celé jejich setkání a proč se nakonec ocitli u něj doma. Samozřejmě připojí i domněnku, co všechno by se podle něj mohlo stát, kdyby nedospěli s Antoniem k dohodě. Po té jej přehne, aby mohl dopis postavit na stůl a zvedne se pomalu se smutkem v očích. Naposledy se ohlédne směrem k ložnici a pak už zamíří ke dveřím, kde zmizí do noci.