Felix
"To určitě, jen se prostě a jednoduše stydíš." Prohlásil Felix, když si uvědomil, že ho celý den neviděl a ptals e, kde je. Zdá se, že seržant s ním zamával mnohem víc, než by předtím kde kdo řekl. Sám si zatím ani v nejmenším nepřipouští, že by se to mohlo stát jemu. Dojde až za stodolu, na smluvené místo a rozhlédne se. Doktor nikde a Felix začíná pomalu přemýšlet o tom, jestli si to náhodou nerozmyslel. Mohl by jít přímo za ním, přece ví, kde spí, ale rozhodne se zůstat na místě a počkat. Vlastně ho baví to napětí a ten nejistý pocit. Vždycky měl sebevědomí hodně vysoko, ale to neznamená, že to vždycky zabralo. Nevzdával se snadno, to vůbec ne, ale taky většinou uměl poznat, kdy to nemá smysl. Tady mu to zatím nepřipadalo. Usadí se klidně na zem, aby nemusel při čekání stát, a pohrává si s dlouhými copánky, které s emu houpají ze strany u tváře. Už párkrát přemýšlel, že by se ostříhal. Ne úplně nakrátko, jen po ramena, ale zatím se k tomu neodhodlal. Možná k tomu ani nedojde, sám si není jistý. Opře se předloktími o kolena a rozhlédne se napravo a nalevo, jestli náhodu nejde. Zatím je všude ticho a klid.
"Ale no ták, chceš být přece lepší." Prohodí tiše, jakoby ho tím mohl popohnat nebo rovnou vytáhnout z postele. Nakonec se jeho hluboký hlas tiše nese do nejbližšího okolí. Baví ho tanec i zpěv, i když se tím moc nechlubí. JK to má hodně podobně, i když měl vždycky pocit, že tanec je pro něj trochu důležitější. Dost často se bavili tím, že se pokoušel dát dohromady nějakou choreografii. Dost se u toho nasmáli, ale většinou dali dohromady něco, co vypadalo dobře. Tedy podle nich. Času ale nebylo tolik, pořád pro něj bylo důležitější budování reputace, aby nemuseli neustále poslouchat, kým jsou a hlavně odkud pochází. Felix by nikdy neřekl, že ho to nebaví, ale někdy to bylo vážně únavné. Dlouze vydechne, než troch zakloní hlavu a opře se jí o zeď stodoly. Pokračuje dál ve zpěvu, ale v písni se vlastně dokonale ztratí a na pár drahocenných okamžiků přestane vnímat okolí. Miloval společnost, hrozně rád blbnul a hlavně, když se někdo díval. Jenže měl taky stránku, která se dokázala uklidnit a užít sic chvíle klidu a ticha. Je to vlastně hrozně zvláštní jí pustit na světlo zrovna tady, jenže farma má velmi speciální kouzlo, které ho k tomu vyloženě pobízí. Ani neví, kolik času uplynulo, ale stejně to nevypadá, že by chtěl odcházet. Kdyby doktor nepřišle, bylo by mu to vlastně líto, protože se na soukromé setkání s ním těšil. Z druhé strany…Kdy se mu zase poštěstí mít chvíli pro sebe a být nikým nepozorován. Tady na tomto místě, je to možné a asi toho později využije zas.
Ji-hoon
Jestli si někdo myslel, že doktor Joo bude jenom tak sedět někde na zadku a vůbec nebude podvádět při své dovolené, tak byl opravdu velmi, ale velmi mimo a naivní. Zatímco Moo toho moc svést nemohl, protože by asi musel přeskočit korejskou hranici a rozpoutat válku se severem, on sám měl za své hřiště doslova celý svět. Na rozdíl od omladiny a jejích rodičů neměl ani na vteřinu snahu přemýšlet o tom, kdo s kým chodí nebo nechodí, co se kde děje a čím tráví čas. To, že tady nebyl Tae přisuzoval jedině tomu, že chodil do školy, učil se a bydlel jinde. To, že tady nebyl Moo přisuzoval tomu, že je dospělý, nudí se a nejspíš lítá někde po městě. A on sám… na svoje rande samozřejmě nezapomněl, ale některé věci měly přednost. Rozmýšlel se jenom malou chvíli. Felix si myslel, že jeho životní styl stráví a že má na to, aby se stal, kým si usmyslí. Test mu dopřeje klidně hned. Jeho zpěv ani slyšet nemůže, protože ho doslova utne drastickým burácením motorky, kterou sebral čert ví kde. Byla Toshiyi a byl si ji půjčit jenom před chvílí, protože svou měl zaparkovanou doma ve své garáži a navíc se na podobné akce nehodila. Tohle byl mnohem rychlejší stroj. Smykem zaparkuje malý kousek od stodoly, navlečený v přiléhavém černém a sundá si půjčenou helmu, která mu ale skvěle padne a ladí. Toshiya měl prostě styl. "Na dálnici při příjezdu do města je hromadná nehoda. Je tady jenom malá nemocnice, všechny sanitky jsou v terénu a nedostanou se tam včas, my jsme kousek." Neptá se ho, oznamuje mu, jako kdyby byl jeho medik. Hodí po něm druhou helmu a hned na to taky velkou tašku plnou zdravotnického materiálu, který vozí všude s sebou a Felix má asi dvě vteřiny na to nasednout, jinak to prostě otočí a odjede. Nebere ho tam jenom proto, aby mu ukázal reálný svět a jak to v práci traumatologa doopravdy chodí. Je to jeho verze jak nepodělat slíbené rande. Mohl by mu nechat vzkaz nebo si na něj sehnat číslo, říct mu pracuju, dorazím pak, ale… proč by tam nemohli zajet společně? A pak se mohou vrátit za tu stodolu.
"Je to k neuvěření, ale nemají tady vrtulníky." Říká mu, zatímco Felix leze za jeho záda a pak už vyrazí jako neřízená střela směrem k nehodě. Co by na tohle řekli jeho rodiče, co na to řeknou zasahující složky, co řekne prostě kdokoliv, to je mu srdečně ukradené. Jako blázen se řítí po ulicích mezi vozidly a lidmi, kličkuje jako profesionální sebevrah a nehledí na to, kolik policejních aut je bude honit. Vykecal se vždycky ze všeho tím, co pak na místě dělal. Jak se blíží k nehodě, provoz houstne, jsou slyšet sirény a frontami se proplétají sanitky a hasiči. Všude je plno lidí, kouře, nějaké auto nejspíš hořelo a taky je slyšet nářek. Ji-hoon zastaví motorku v bezpečné vzdálenosti a sleze.
"Pojď." Popadne ho za loket a poklusem míří k veliteli zásahu.
"Doktor Joo Ji-hoon, traumatolog, jak jsou na tom?" Mává svou kartičkou a chvíli si zjišťuje, kdo kde leží a s čím. Není tu zase tolik raněných, aby musel provádět triáž, ale dva lidé jsou ve vážném stavu. Všude je plno lidé, kouře a nářku a taky dalších záchranářů. Poklekne nad prvního z pacientů.
"Otevřená zlomenina stehenní kosti… rychle vykrvácí, dej mi tašku a sundej si košili." Začne hledat škrtidlo a košili použije k zástavě krvácení. Musí do sanitky, dostat krev.
"Ty, pojď sem, zafixujte tu ránu!" Velí tady, jako kdyby sem patřil odjakživa.
"Musí ho rychle operovat, vidíš? Infekce půjde rychle. Takhle o tu nohu přijde." Nejspíš mu přeskočí, když na sál nemůže sám.
"Sežeňte ortopeda, hned!!" Ozve se rychlé ano, pane a jedna sanitka přijíždí blíž. Ji-hoon vstane a přeběhne k druhému raněnému, kterému z hrudníku bublá krev.
"Protržená plíce…. Vidíš? Tady.." Trhá oblečení pacienta na kusy.
"Nevypadá jako tenzní, museli bychom provést punkci na místě. Daleko horší je tohle." Ukazuje na drobné příznaky.
"Zlomeniny žeber, úlomky kosti protrhly tepnu, musí ho operovat. Hned! Proč tu není ten vrtulník…" Mumlá…
"V podobných případech potřebuješ CT, ale na to není čas." Vstane.
"Pojedeme s nimi."
Felix
Felix doktora celý den neviděl, ale nepřišlo mu to divné. Pořád je tu on i seržant na dovolené a tak si nejspíš užívají okolí a on...Tu musel být za trest, zavřený a ještě pracovat. "Pakárna." Protočí si sám nad sebou očima, jen aby dostál tomu, co si o něm všichni kolem myslí. Je radši, když zůstávají u téhle vize a nikdo ho jiným způsobem neřeší. S JK to měli podobné a věděli, jak se bránit proti světu. Bylo to tak prostě jednodušší. Ještě chvíli si brouká a probírá se hlavou a svými myšlenkami, než se prudce narovná a rozhlédne se kolem. Motorka...Ta má jeho pozornost téměř okamžitě a pak ho dostane i pohled na doktora, kterému to neskutečně sekne. Ano, jako první přemýšlí nad tímto. Obočí mu jde nahoru a jeho údiv nemizí ani potom, když mu řekne, co přesně jdou dělat. +Tak tohle nebude tak úplně rande, spíš pěknej adrenalin.+ Koutky se mu úplně nepatřičně zvednou nahoru, ale bez mrknutí chytne helmu, vezme tašku, jen kývne a usadí se za něj. Je znát, že pud sebezáchovy nemá a že jde do všeho po hlavě, i kdyby s ním měl jít na jistou smrt. Důsledky vždycky domýšlí až později.
"Jsi sexy, tohle si užiju. Máš smůlu." Houkne na něj, než si nasadí helmu a pořádně se usadit. Sevře ho kolem pasu, když se k němu natiskne.
"Tak to budeme muset zachránit my." Oznámí mu, jak kdyby se bavili o tom, co budou mít na večeři. Nejde o to, že by to nebral vážně, ale spíš o to, že se nebojí. Ji-hoon podle něj není blázen, aby ho v tom nechal máchat. Jistě mu bude říkat, co udělat a on jisté základy má. Není to nic extra, jde jen o kurzy první pomoci, které měli ve škole, ale on kupodivu dával pozor. Mělo to jednoduchý důvod, na ulici nebylo dost často bezpečno a oni s JK chodili na místa, kde se jako zbraň používalo i víčko od plechovky. Navíc ho většinou spíš vychovávala babička, která byla zdravotní sestra. Brala ho sebou a dost věcí mu zůstalo v hlavě. Kdyby se nad tím víc zamyslel, vlastně ho to vždycky bavilo. Tohle se prostě mohl hodit. Snad nebude úplně mimo. Nebojí se ani na vteřinu, i když doktor jede jako blázen a on se bude vážně divit, když tu cestu přežijí bez úrazu. Věří mu a má to svůj logický důvod. Kdyby se vybourali, už na místo nedorazí. Jakmile přijedou a on to vidí, tak mu vlastně dost zatrne. V televizi to bylo prostě jiné. Na pár vteřin vážně ztuhne a pohled na to všechno ho dostane. Zároveň se ale rychle vzpamatuje a nechá se vést.
"Tak jdeme na to." Prohlásí vlastně dost sebejistě, jak kdyby se toho vůbec nelekl. Není to kvůli tomu, aby udělal dojem, tentokrát rozhodně ne. Stáhne si vlasy do nedbalého drdolu, aby mu nepřekážely. Když dojde na příkazy, co má dělat poslechne ho bez váhání. Tašku má hned v ruce a košili za vteřinu dole. Nemá čas teď nad tím přemýšlet, ale vidí, jak se Ji-hoon chová a jak sem prostě patří. Ve Felixových očích je vidět obdiv a taky jistý zápal, který nebyl tak obvyklý, vlastně to nikdy nedával najevo. Poslouchá každé jeho slovo a uvědomuje si, že ho to podivně baví. Ne vzhledem k tomu, kolik raněných tu je. Není blázen, který by si to užíval. Spíš jde o pocit, že by tady mohl být něco platný, kdyby věděl víc. Rozhodnou se hned a díky tomu možná něco změnit. Má to zvláštní kouzlo, ale to mu taky dojde až mnohem později.
"Nemůžeš s tím něco dělat hned?" Zeptá se asi úplně pitomě. Když se to stalo někde na poli, když se jednalo o boj, co dělali? Na to přece vybavení nebylo. Přistihne se, že ho ta představa podivně láká. Improvizovat a poradit si v každé situaci. Možná i o to jde, necítit se bezmocný. Je vidět, že celé situaci úplně propadl a není schopný kontrolovat svou běžnou tvář. Přikývne na tu sanitku a ještě se ohlédne. Je tu spousta zraněných a doktorů málo. Najednou má pocit, že by mohl udělat mnohem víc, ale v nemocnici ho k ničemu nepustí. Tady možná ano, když přijel s ním.
"Dej mi klíče od motorky a jeď. Já tam budu k ničemu. Přijedu za tebou." Nakonec to vyřeší úplně po svém, ale v jeho očích mnohem líp.
"Neboj, nejsem úplně neschopný, nebudu překážet." Pak ho popadne za látku trika na hrudi a přitáhne ho k sobě, aby ho velmi krátce políbil, a vezme mu klíče. Teď je stejně nikdo nebude sledovat, na to nemají čas.
"Tohle jsem měl v plánu ještě na farmě. Skvělý rande. Tohle balení ti vychází." Vytrhne mu tašku z ruky, mrkne na něj a vydá se pomáhat těm, kteří sice hrozně naříkají, ale jejich zranění nejsou zase tolik vážná.
"Beru si ty vzadu." Křikne na doktory, kteří mají plné ruce práce a už míří k raněným, které si nechali na později. Různé oděrky a zlomeniny, které bolí, ale později se vyřeší velmi jednoduše. Možná je to jen vedlejší činnost, ale aspoň tím nerozptylují doktory, kteří se potýkají s mnohem těžšími případy. Není blázen, nebude se hnát na místa, kde by byl akorát na obtíž, ale jsou věci, které může udělat, a budou k užitku. Tím, že přijel s Ji-hoonem a byl mu k ruce, mu zařídil klid na pomoc bez zbytečných otázek. Za několik desítek minut už ztrácí pojem o čase, ale je tu určitě několik hodin. Přijíždí sanitky pro poslední raněné, a jakmile se za posledním zavřou dveře auta, kecne na kraji cesty na beton a zapálí si. Jsou tu hasiči a policie, odklízí následky nehody. Pozoruje je a u toho se zvláštně usmívá. Když dokouří, típne cigaretu a dojde k motorce, kterou nastartuje a vyrazí k nemocnici. Nepochybuje o tom, že Ji-hoon na něj nebude mít čas, ale stejně počká. Chce u toho být, chce zjistit, jak všichni ranění dopadli a ne, není mu to jedno. V nemocnici je rušno. Rychle si zaběhne na záchod, aby z rukou smyl krev a nikdo si nemyslel, že je zraněný. Pak se usadí stranou s nohama vytaženýma nahoru, zakloní hlavu a opře se o stěnu, kterou má za zády. Mohl by se po doktorovi ptát, ale je mu jasné, že na něj nebude mít čas. Taky by ho nikam nepustili a tak to ani nezkouší.
Ji-hoon
Felix vůbec neprotestoval a i když má Ji-hoon myšlenky hlavně u pacientů, neznamenalo to, že si toho nevšiml. Dokonce se tomu usmál, ale to ještě nevěděl, co přesně ho čeká. Z jeho chování je jasné, že na motorce už jezdil a strach nemá. Když si v hlavě přehraje to jeho Jsi sexy, koutek se mu zvedne nahoru, ale to už jsou na cestě a Felix to nemohl vidět. Většina lidí ho za blázna měla. Kde by ho napadlo, že Felix o něm přemýšlí úplně jinak? Stejně tak zatím nemá ani ponětí o tom, že už se o medicínu trochu otřel, protože měl babičku, která ho k ní přivedla. On sám se ke své práci dostal proto, že měl jeho otec nehodu a nebyl v okolí nikdo, kdo by ho zachránil. To trauma ho donutilo pracovat tak, aby se nic podobného už nikdy neopakovalo. To samozřejmě nebylo možné, nebyl pán Bůh a jeho otce už to k životu taky nepřivede, ale dělal, co mohl. Stejně tak by ho potěšilo, jak moc mu Felix věřil během té zběsilé jízdy. Většinou lidi kolem sebe přinutil křičet, tedy kromě vojáků. Jakmile dorazí na místo, všimne si Felixova výrazu. Trvá to jenom chvilku a navíc ani jeden nemají čas, ale byl tam a byla to přirozená reakce. Důležité bylo, co se odehrálo potom. Neutekl někam na okraj neštěstí s tím, že na to nemá žaludek, ale prostě ho najednou poslouchal na slovo a následoval ho. Na uvědomění si toho, jak se na něj Felix při práci dívá, už mu bohužel nezbývá čas, ale podává mu všechno nebo rychle nachází věci, které nezná a jednoduše mu nepřekáží. Jako kdyby s sebou vážně měl zdravotní sestru. Všechno bere vážně a kdyby mu mohl vidět do hlavy, jak o celém zásahu přemýšlí, vážně by mu to imponovalo. "S tímhle bohužel ne. Podobné věci jsou lepší pod dohledem specialisty, pokud nechci tu bohu uříznout na místě. I to se mi už stalo." Samozřejmě ve válce. Tam to byla někdy jediná cesta, jak zachránit život. Řezat nohy bylo silné kafe pro většinu lidí. Ani on to nedělal rád, ale někdy člověk prostě musel. Pak se přesunou. Punkci v terénu by zvládl, ale tohle bude riskantní i na specializovaném sále.
"Ne, potřebuju anesteziologa. Léky mohou ovlivňovat tepovou frekvenci a sílu, s jakou bude z tepny stříkat krev. Možná budu potřebovat umělou cévu." Vysvětluje, než mu Felix z ničeho nic řekne, aby jel. Na několik vteřin se mu zaskočeně podívá přímo do očí. Nejdřív to úplně nepochopí, chtěl ho prostě vzít s sebou a pracovat dál v sanitce, ale Felix mu bere tašku a tehdy mu to konečně dojde. Normálně by ji nedal, má tam mnoho cenných věcí za vlastní peníze, ale důvěra vyžaduje důvěru a tak mu ji nechá. Sanitka bude vybavená dost. Později se ho bude muset vyptat na detaily, ale… Felix věřil jemu a on mu to oplatí. Rychle přikývne, poplácá ho po rameni a chce vstát, ale Felix ho ještě stihne rychle políbit. Přede všemi… Ji-hoon by snad i zčervenal nebo co. Honem se rozhlédne, ale vážně nikdo nemá čas na ně zírat. Kdyby měl čas on, tak by mu snad jednu střelil. Takhle se jen pousměje koutkem úst a vyskočí na nohy. Felix nemá žádnou identifikační kartičku, ale po dobu zásahu ho nikdo nepodezřívá, to by mohli až na konci. Snad bude dost chytrý a ztratí se dřív, než se ho někdo začne ptát. Do té doby si každý myslí, že je medik. Celou cestu v sanitce se Ji-hoon snaží oddálit nevyhnutelné a daří se mu to. Jakmile ale dorazí na místo, narazí na fakt, že není zaměstnancem místní nemocnice. Chce operovat, měl by to udělat on sám a ti blázni chtějí pacienta vézt na CT.
"To nepřežije, není na to čas!!" Křičí na sebe s několika doktory přes celou chodbu, dokud v tom zmatku nedorazí ředitel a primář. Existovaly jisté výjimky a možnosti, když to situace žádala, kdy se přivezl odborník a to platilo i teď. Po čtyřech hodinách kontroverzní operace, kdy mu nejspíš nevěřil nikdo v týmu, ale všichni museli poslouchat nakonec vyjde ze sálu. Pacient je stabilizovaný a pro něj práce skončila. Shodí ze sebe operační plášť, rukavice, čepici i roušku a zamíří ven. Na sobě má pořád operační oblek a antistatické boty. Vypadá trochu unaveně, ale je spokojený. Kupodivu ho jako první napadne, že ho štve, že Felix nemohl tu operaci vidět alespoň za sklem, ale dokud nebude studentem, nikam nesmí. Projde okolo recepce s cílem navštívit první automat na kafe a… je tak výrazný, že ho mohl přehlédnout jenom těžko. A má jeho tašku.
"Proč už nemám kafe a chlebíčky přímo pod nosem?" Křikne na něj, ale upřímně se široce usměje.
Felix
Felix si i v nemocnici přehrává všechny okamžiky, které se na té cestě staly. Bylo toho tolik a on potřeboval určitou chvíli, aby to vstřebal. Sice se tvářil, že se ho to vůbec nedotklo, ale opak je pravdou. Do myšlenek se mu hlavně tlačí Ji-hoon a to, jak si se vším bez mrknutí poradil. Sice se tvářil, že by to s přehledem zvládl taky, kdyby měl potřebnou praxi. Popravdě si tím není jistý. Šlo hlavně o možnost, kdyby se měl rozhodnout, koho zachraňovat. Když se do toho dneska pustil, už věděl, že případy, ke kterým se dostal, vlastně nejsou zase tak vážné., spíš bolestivé. Nemusel v podstatě dělat důležitá rozhodnutí. Pořád vnímá ten obdiv, který měl k muži, jež ho na místo dovezl. Pořád dokola přemýšlí nad tím, jestli by na to měl. Jen se trochu pousměje, když si vzpomene, jaks e doktor zarazil, když chtěl zůstat. Očividně to opravdu nečekal a ta taška...Střežil ji jako oko v hlavě. Viděl, co je uvnitř a uvědomil si, jak moc důležité věci v ní jsou. Nenechal by jí tam, leda by ho chtěl pořádně naštvat a to je to poslední, co by si přál. Zapamatoval si všechno, co mu řekl a ví, že to nezapomene nikdy. Úsměv ho neopouští, když mu před očima vyvstane obraz toho, jak se tvářil, když si dovolil ho políbit. Bylo vidět, že ho dost vyvedl z míry a už teď ví, že to udělá znovu i za cenu toho, že dostane nějakou tu facku nebo pěstí. Promne si rty o sebe, jak kdyby mohl znovu cítit jeho chuť na svých rtech a... Dá se vůbec nad tím nepřemýšlet. Sám si není jistý, co to mělo být. Jestli ho chtěl jen otestovat nebo spíš odradit. Předtím ho to ani nenapadlo, nebyl na to čas, ale teď může přemýšlet a je zvědavý, co se dozví, až se zase potkají. Kolem něj to jen šumí a je tu dost rušno. On však vypadá, jakoby se ho to vůbec netýkalo. Nikdo si ho nevšímal, stejně jako na té cestě. Ani jediného doktora tam nenapadlo, že tam nemá co dělat. Připadalo mu, jakoby tam patřil a že na to má. Velmi příjemný pocit. Otázkou je, jestli by to chtěl zažít znovu. Stálo by to hodně dřiny a on si vždycky rád říkal, že n takové věci a studia není stavěný. Nenapadne ho otevřít oči, dokud neuslyší jeho hlas. Automaticky se pobaveně uchechtne a už se usmívá. Otevře oči, a když vidí jeho úsměv, něco uvnitř ho příjemně zahřeje. Vypadá skvěle, zachraňuje životy s naprosto chladnou jistotou a jeho...To vzrušuje. Odfrkne si, než pomalu vstane. +A taky je příšerně drzý.+ Pomyslí si pobaveně. "Patnáct zlomených kostí. Dvacet tržných ran, tři otřesy mozku." Mluví ne příliš nahlas, ale jeho hluboký hlas se k němu jistě donese. U toho dělá krok za krokem jeho směrem.
"Dvě plačící, otřesené děti." Dokončí a to už stojí přímo u něj a hledí mu zblízka do očí.
"Proč už nemám kafe a chlebíčky na stole?" Trhne hlavu mírně do strany s výzvou v očích, než se rozesměje.
"Možná ještě poplácání po hlavě a řekni mi, že jsem hodný kluk." Zavrní smyslně a krátce očima těkne k jeho rtům a zase zpátky nahoru.
"Objednal jsem pokoj za rohem, ať se můžeme oba umýt." Váleli se tam pomalu po zemi a on má pocit, že pořád cítí pach krve.
"Nezapomeň se zamknout v koupelně, až tam budeme." Dá mu jasně najevo, že jestli si myslel, že toho nechá, tak se šeredně spletl, i když na něj doléhá únava. Stejně ji přepere, v tom nevidí vůbec žádný problém. Nadhodí si jeho tašku na rameno a otočí se k odchodu. Předpokládá, že na něj ještě chvíli počká venku, kde si zapálí. Po cestě se ještě ohlédne přes rameno.
"Jestli jsi mě hodlal odradit nebo vyděsit, zklamu tě. Jsem na tom ještě hůř, než předtím. A jestli si myslí, že na to nemám, stav se za pět let. Zjistíš, že jsi neměl pravdu." Prohlásí odhodlaně.
"Ale celou dobu tě bude neskutečně štvát, že jsi u toho nebyl a že to za tebe udělal někdo jiný." Uculí se sebejistě a je vidět, že to neříká jen tak. U nepodstatných věcí toho nakecal spoustu, ale tohle...Už se rozhodl. Zvládne to s ním nebo bez něj. Ještě na něj mrkne, než pokračuje ve své cestě. Ji-hoon ho nutil říkat věcí, u kterých si byl jistý, že je myslí vážně a zároveň by ho předtím nenapadlo se o to vůbec snažit.
"Ještě chvíli a zamiluju se do tebe tak, že budu vyvádět pitomosti jako poblázněná holka." Prohodí, když už není na doslech a možná mu malinko podvědomě dochází, že už se to stalo. Prostě sobě i jemu chce dokázat, že něco zvládne a bude naprostou skvělý a díky tomu pomůže spoustě lidem kdykoliv a kdekoliv.
Ji-hoon
"To jsou drobnosti. Patnáct kostí…" Odfrkne si a mávne nad tím rukou. Má za sebou náročnou operaci, u které vážně hrozilo, že o pacienta přijde. Ano, dokonce i on. Nebyl jenom tak někdo, byl předním chirurgem celé země, jedním z nejlepších a nebyl moc zvyklý prohrávat, i když to čas od času potkalo i jeho.
"Žádné chlebíčky si nezasloužíš, dokud nezvládneš alespoň trepanaci lebky." Málem by dodal, že v terénu, ale na to si může nechat zajít chuť ještě hodně let.
"To další ti klidně můžu splnit." Zvedne dlaň a poplácá ho po hlavě.
"Hodný kluk." To taky neříkal každému. Felix si to ale dneska zasloužil. Ji-hoon snahu druhých obecně moc oceňovat neuměl, čím víc toho bude umět, tím míň ho bude chválit, ale když si představí, že měl být na farmě za trest? Co má kdo za problém? Za něj bezproblémový kluk, co má alespoň mozek. Ostatně o jeho vlastní kázni se taky dá dost polemizovat, takže se nebylo čemu divit, že to viděl úplně jinak. Pousměje se, když mu Felix řekne, že jim objednal pokoj. Nesměl opustit farmu, ale místo toho odjížděli, když už byl večer, pak to všechno a čtyřhodinová operace… Ji-hoon se konečně podívá na hodinky. Jedna hodina po půlnoci. Měli motorku, mohli se klidně vrátit, ale… Toshiya by je sem společně nepustil, kdyby mu nevěřil a kdyby si nemyslel, že to má smysl. Nic se nestane, když přijedou ráno, pochybuje, že je tam teď nějaká úřednice na kontrolu a i kdyby, už by je sháněli. Uvědomí si, že by asi měl být unavený. Místo toho udělá něco jako překvapené hmm a odkryje další stránku – odstrkování sebe samého na samou hranici únosnosti. Otočí se na patě, aby se došel převléknout a vrátil oděv a boty a pak už společně zamíří směrem k hotelu. Nečeká na honorář, kvůli žádnému sem nejel.
"Za pět let? Za pět let z tebe nic nebude. Ještě jsi nevyšel střední a medicína není jenom univerzita. Následují roky práce pod dohledem, atestace a specializace." Vrátí ho nohama zase na zem, protože to by nebyl on, ale ten zápal ho těší. Uchechtne se. Prý za něj udělal někdo jiný…
"Nikdo jiný to udělat nemůže. Prostě není já. Nikdo tak dobrý není." Prohlásí něco nehorázného, ale kde by dneska byl, kdyby si nevěřil? Vytáhne obočí nahoru, když Felix trochu otočí a začne mu vykládat, že se do něj zamiluje.
"Víš vůbec, kolik mi je?" Zeptá se ho. Tenhle kluk neměl ani dvacet, zatímco jemu bylo asi tak jednou tolik.
"Nemůžeš vyvádět pitomosti, musíš se učit." Prohodí, ale v soukromí by mohl a on přehazuje v hlavě, co by to mohlo znamenat, jak to asi vypadá a jestli to přežije on? Nikdy s nikým takovým netrávil čas. Nemá ponětí, jaké to je. Poslední roky trávil v žoldnéřské armádě nebo v seržantově skupině. Nebo na misi pro ministryni zdravotnictví. Sem tam byl dokonce i v televizi… A teď tu okolo něj pobíhal takovýhle kluk, který o ničem z toho neměl ani páru. Viděl ho jenom jako Ji-hoona, nějakého chlápka z ulice. Netušil, kdo přesně je. Zvláštní pocit… +Takhle mě znala asi jenom máma.+ Napadne ho. Dojdou společně do hotelu a do jejich pokoje a dveře za nimi zaklapnou. Ji-hoon se krátce rozhlédne, pak nakoukne do koupelny a… vlastně je mu to jedno, kde bude spát.
"Nemáš zase tak malé kapesné." Prohodí, protože to není zrovna motorest, i když to není ani Hilton. Motorka zůstala na hlídaném parkovišti nemocnice a vyzvednou ji ráno.
Žádné komentáře:
Okomentovat