Asahi x Dmitry - No, já se snad dojdu převléct. - část 2.

(Asahiho dům)

Dmitry

Sleduje ho a hlavně tváře, které dostávají rudý odstín. Je pro něj těžké od Asahiho odtrhnout oči, když se takovým způsobem stydí. Nakonec to přece jen udělá, když se talíř pohne jeho směrem. Koutek se mu pozvedne v náznaku něčeho, co by mohlo připomínat úsměv. Přeostří na hůlky a vlastně má chuť se rozesmát. Tohle bude v jeho podání rozhodně zajímavé. Nikdy hůlky nedržel v ruce, ale láká ho se s tím naučit. Cítí i malinký pocit nejistoty z toho, že by to měl vyzkoušet. O to víc má chuť se pustit takovým způsobem do jídla. Zvedne k němu ledově modrý pohled, když si počíná při jídle tak obratně a má obavy, že by mohl být za pitomce, když mu to nepůjde. Nakonec je přes jen vezme mezi prsty a pokusí se zopakovat Asahiho úchop. Jde to těžko, jeho ruce nejsou na podobné drobnosti zvyklé. +Porcování by mi šlo mnohem lépe.+ Proběhne mu hlavou temnější myšlenka. Samozřejmě nemyslí zrovna jídlo. Jsou ale věci, které si rozhodně nechá pro sebe. Ví, že by ho tím vyděsil. 

"Vyzkouším to." Řekne nakonec, aby ho ještě víc nevyváděl z míry. Takovým způsobem nechce. Samozřejmě mu to nejde a tak to nakonec vážně vyřeší prsty, ale nevzdává se snadno, to je znát. 

"Vážně?" Zareaguje na ty rozpaky, jak kdyby si toho předtím nevšiml. 

"V tom případě budu pokračovat." V dravčím ohledu se mu blýskne, ale pak už znovu skloní pohled k jídlu. Zvedne k němu oči s náznakem překvapení, když se ho zeptá na to, co v poslední době dělal. 

"Pracoval. Je tu hodně věcí, které si musím ještě dohledat, aby mé články měly smysl. Jsem tu jen krátce a rád mám všeobecný přehled." Tohle znělo asi hodně nudně, ale pro něj je to jistý smysl života. Teď už ano. Měl by se ho zeptat na to samé? Nejspíš ano, tak se to přece dělává. 

"Tvé dny jsou jistě mnohem zajímavější." Vyřeší to nakonec po svém.

Asahi

Po očku potěšeně sleduje Dmitryho snahu hůlky skutečně ovládnout. Jenom tak, aby si toho nevšiml, samozřejmě, aby jeho rozpaky nebyly příliš velké. Byl by rád, kdyby se to naučil, k té yukatě by mu to moc slušelo. +Nějak moc se zajímáš o to, co mu sluší a co ne.+ Připomene si v duchu, ale vlastně se necítí provinile, jak by měl. Pak sebou ale cukne a málem vypadne jídlo z hůlek i jemu, protože Dmitry právě nahlas řekl, že míní pokračovat v uvádění ho do rozpaků díky komplimentům. Proč to chce dělat? Zvedne k němu velké modré oči a střetne se s jeho chladným pohledem, který vypadá pobaveně a odhodlaně. Musí očima zase uhnout a má pocit, že asi shoří. 

"Tolik jsem přikládal do kamen?" Prohodí a cukne pohledem ke krbu, ve kterém jsou spíš už jenom uhlíky. Ani neví, že to řekl nahlas. +Pro pána.+ Měl by hned přiložit. 

"Ach, ano." Řekne honem na tu práci, protože se asi ani ptát neměl, to bylo přeci jasné, že je velmi zaneprázdněný, ale zároveň je rád, že se řeč stočila jinam. Trochu protáhne obličej, když se ho Dmitry zeptá na jeho dny a odloží hůlky, zatímco se podívá stranou. 

"Vlastně… už nějakou dobu pozoruji, že se mi zdají čím dál podobnější…" Hlesne. Není to o zajímavosti jeho práce a skladbě pacientů, spíš… mu něco podstatného chybí. 

"Ale abych byl přesnější…" Dychtivě se na něj podívá. 

"Tvoje přítomnost všechno mění." To už s upřímností vážně přehnal! Kousne se do spodního rtu a raději pohled zase skloní. Chtěl přece jíst!

Dmitry

Doufám, že nevypadá moc jako pitomec, když se těmi hůlkami snaží jíst, ale stejně mu to nedá a několikrát to vyzkouší. Je jasné, že bude v hostinci trénovat a příště mu ukáže ukázkovou práci. Dá si to jako další cíl na svůj seznam. Samozřejmě hodně vysoko. Když dojde na kompliment, moc dobře vidí, jak ho znovu přivedl do rozpaků. Koutek se mu pozvedne, když z Asahiho ještě vypadne taková otázka. 

"Je ti horko?" Pokračuje dál ve svých provokacích. Jde to snadno, když vidí, jak má jeho snaha patřičnou odezvu. Okázale pomalu se podívá ke krbu, kde rozhodně není pořádně zatopeno a pak zpátky na něj s výrazem, který jasně říká, že mu vidí až do žaludku. Je ale vidět, že otázka na práci mu ani v nejmenším nevadila, jen to podle něj nebylo nic zajímavého. Asahiho den bude jistě mnohem rozmanitější. 

"Už jsi tu přece jen delší dobu, určitě to časem takové musí být." Pokrčí neznatelně rameny, než si mezi rty vloží sousto. U toho ho pořád sleduje, protože to očividně není všechno. 

"Moje přítomnost?" Zopakuje po něm jeho slova a pak se jednoduše trochu nakloní a natáhne svou ruku, aby mu mohl krátce položit dlaň na předloktí. 

"I ta tvoje všechno mění. Můj program a pečlivě rozvrhnutý den je většinou v troskách." Ví, že ho trochu trápí a vzápětí i stáhne svou dlaň, jinak by musel udělat něco, co zní velmi lákavě, ale vážně to nemá ve zvyku. +Kdybys jen tušil, co bych právě teď chtěl udělat.+ Diví se vlastně sám sobě a jeho myšlenky obsahují velmi intimní věci a jedna z nich i vizi jeho ložnice. 

"Líbí se mi, co s ním provádíš. Nenechávej toho." Konečně mu řekne, jak přesně to myslí.

Asahi

Asahi doufal, že Dmitry jeho poznámku tak nějak přejde, ale to se nestalo a dokonce se významně podívá směrem ke krbu, který doslova žadoní o to, aby do něj někdo přiložil, jinak hrozí, že tady do hodiny zmrznou. Dům uměl vychladnout velmi rychle. Zčervená, protože tohle ani neměl slyšet. Když po něm tak zopakuje jeho slova o přítomnosti, Asahi málem zapomene dýchat. Diví se tomu? Nesouhlasí s ním? Myslí si, že řekl nějaký nesmysl? Vážně by se bál na něj podívat, ale nakonec to dokáže a ve stejný okamžik Dmitry zvedne svou ruku, aby ji pomalu donesl až k němu a dotkl se jeho paže. Asahi se nadechne a podrží vzduch v plicích, protože jím projede něco nepopsatelného. Dmitry mu zrovna vypráví o tom, jak otáčí jeho zvyklosti i dny na ruby a on se nepatřičně usměje. Asi by se za to měl honem omluvit a přestat s tím, ale jemu to udělalo radost. Vypadalo to, že podobné věci Dmitry nedělá kvůli nikomu a kvůli němu ano? Usmívá se čím dál tím víc a jeho uši pohladí další kompliment, když mu Dmitry všechno schválí. 

"Vážně?" Hlesne a podívá se do jeho očí. Už se jich vůbec nebojí. Naopak. Roztává jako sníh v létě, zima mu vůbec není a ten krb nahradí jeho oči. 

"Tak… já toho nenechám. Jenom… myslíš, že bys mi pomohl s tím ohněm?" Požádá ho. Polínka jsou přede dveřmi v zásobníku, nemusí se pro ně daleko, ale je to práce a když tu má takového muže… 

"Přichystám dezert." Myslí tím ke krbu k malému lakovanému stolku. +Jak by se nám spolu žilo...+ Pomyslí si a pak málem umře, protože jeden by se bál, že mu Dmitry bude číst myšlenky. +Na co to myslím...+ Vynadá si v duchu.

Dmitry

Je vidět, že ho svými slovy přivádí do rozpaků, ale není to poprvé, kdy si pomyslí, že ho to baví. Taky se mu líbí, jak Asahi nebere nic jako samozřejmost a v podstatě ho všechno vyvádí z míry. Není v tom nic prvoplánového. Vlastně mu čas s ním plyne víc, než přirozeně a je to velký rozdíl, oproti jeho pečlivě naplánovanému dni. I jemu se koutky zvednou, když se Asahi po jeho slovech usměje a je rád, že sebou netrhl a nestáhl svou vlastní ruku. Oplatí mu bez váhání pohled do očí a krátce, velmi stroze přikývne. 

"Opravdu. Myslím, že už víš, že neříkám nic jen tak." Narazí na svou vlastní povahu. Donedávna by řekl, že si s někým takovým nikdy nebude rozumět, ale vlastně je to úplně naopak. Vypadá spokojeněji, když mu Asahi řekne, že s tím nepřestane. Doufal, že něco takového uslyší a ono se to děje. Je vlastně těžké a zároveň hezké tomu uvěřit. 

"Samozřejmě, bude mi potěšením." Ujistí ho, že starost o oheň, je to nejmenší, co by mohl udělat. 

"Dezert." Odmlčí se na chvíli a prohlédne si ho mnohem déle, než by bylo nutné. 

"Si dám velmi rád." Doplní ještě a zní to, jak kdyby neměl v plánu, tak úplně jíst. Hned na to se ale zvedne a odejde pro polínka. Precizně je naskládá do krbu. Za chvíli už se domem rozléhá praskání krbu. Sám se jen pootočí a pozoruje svým ledově modrým pohledem Asahiho, jak se pohybuje po kuchyni. Musí si znovu připustit, že s emu podobné pohledy líbí. Vyzařuje z něj klid a atmosféra, kterou doteď neznal.

Asahi

Asahi jemně kývne a schová spokojený pohled za řasami, když ho Dmitry ujistí, že nic neříká jenom tak. Byl by rád, kdyby ta důvěra mezi nimi zůstala a nikdy ji nic nenarušilo. Byl by rád, kdyby měl někoho, kdo vždycky dodrží svoje slovo a před ničím neutíká, jako pravý muž. Byly to hodnoty, ve kterých byl vychováván a které hledal a dost často marně. Každý se něčeho lekl, utekl nebo se vymlouval… A Dmitry vypadá jako maják. Pevný a odhodlaný. Asahi svou stabilitu v neustále se měnícím světě potřeboval. Přikývne, když se Dmitry ujme toho ohně, ale pak po něm zopakuje slovíčko Dezert, Asahi trochu zvedne řasy a všimne si, jak se na něj dívá. Jeho tváře okamžitě pokryje červeň a zase oči honem skloní. Také se zvedne a přesune se ke kuchyni, aby se podíval, co může nachystat. Zdobí sušenky ovocem a pastou z červených fazolí, zatímco pokukuje po Dmitryho práci. I ta polínka dává do krbu tak precizně a způsobně, že je škoda je zapalovat. Asahimu se to moc líbilo, všechno bylo v nejlepší harmonii. Kdyby tohle dělali všichni, svět by byl mnohem krásnější. Donese ke stolku u krbu čaj i sladkosti a poklekne před krbem, ze kterého už jde krásné teplo. Dmitry ho celou dobu sledoval. Asahi si kvůli tomu málem polil ruce, ale zvládne mu naservírovat čaj stejně elegantně jako jindy. 

"Dovedl bys popsat dnešní večer poeticky?" Zeptá se ho, protože zima, oheň a kouzlo okamžiku se mu zdají být velmi silné.

Dmitry

Sám se neskutečně diví, jak společně dokáží být a nic není problém. Je to zvláštní, když se to děje a ani se vlastně nemusí snažit. Není to u něj zvykem, většinou ks obě nikoho nepouští, tedy až na dvě soby, které bohužel nechal daleko za sebou, ale to už je minulost, ke které se nikdy nevrátí, s tím už se dávno musel smířit. Už jen to, jak se Asahi červená, mu jasně dává najevo, že na něj působí. Když šel psát ten článek, absolutně netušil, co se může stát. Postará se o krb a pak čeká, až se Asahi vrátí. Teď by se mohlo stát opravdu hodně, ale...

"Tvoje starost je neskutečná." Okomentuje jeho snahu, když si prohlédne, co všechno přinesl. Nechápe, kdy to všechno stihl, ale s radostí mu to nechá jako tajemství. Netáhne s tichým poděkováním pro šálek čaje, aby ho ochutnal a pak se zamyslí nad jeho otázkou.

"Ano, myslím, že bych to dokázal, i když budu muset hledat, abych přesně vystihl sílu okamžiku." Odpoví mu jako první a samozřejmě i ochutná dezert. 

"Je to výborné." Pochválí ho rovnou, a pak šálek odloží. 

"Není to poslední večer, kdy se vidíme." Nastíní mu, že si něco nechá na jejich příští setkání. 

"Může se domluvit, kdy se uvidíme příště." Byl by rád, kdyby to už konečně nenechávali na náhodě a on by nevcházel do jeho domu ve sportovním.

Asahi

Asahi se pro sebe usměje, když mu Dmitry řekne, že je jeho starost neskutečná. Někoho by to mohlo obtěžovat, ale on vypadal, že si vážil každé chvilky. Ukloní se mu. 

"Je mi ctí obsloužit tě." Řekne mu. Pak k němu zvedne oči a v těch jeho zahoří jistá naděje. Dmitry nemohl znát jejich zvyky všechno okomentovat krátkou haiku, která vás napadla prostě jenom tak. Vzdělaní aristokratičtí Japonci pronášeli vlastní básně vytvořené v okamžiku ke kdejaké příležitosti, takže nebylo třeba si nic připravovat, ale zároveň to poukazovalo na jisté nadání a vytříbený vkus a on nechtěl, aby se Dmitry cítil nevhodně. Jednoho dne mu to řekne nebo ukáže a teď ho nechá, aby svoje slova nalezl v poklidnějším čase a ne tak náhle. Přece jenom to chtělo jistý trénink, ale něco mu říká, že bude vážně překvapen. Znovu se ukloní, když Dmitry pochválí i dezert a pak mu otevřeně řekne, že to není naposledy, kdy se vidí. Zadívá se do jeho zvláštních očí opravdu velmi dlouze. Něco v něm se změnilo. Už mu ta představa není nepříjemná? Tedy ne, že by si Asahi myslel, že před tím byla, jenom na to asi nebyl zvyklý. Zvláštně se pousměje, když mu Dmitry nabídne, že si další setkání cíleně dohodnou. 

"A nebude to kvůli novinám ani práci." Řekne mu potěšeně. Dmitry nemusí udávat žádný další důvod, síla okamžiku Asahimu bohatě stačí. 

"Doufám, že to bude brzy." Řekne mu jenom a usměje se, když pohled sklopí a stočí stranou. Přijde si jako malý. Těší se už teď a to ani neodešel.

Dmitry

Podívá se na Asahiho s mírně pozvednutým pravým obočím, ale pak se zatváří malinko nesouhlasně. 

"A nebyl by taky čas, aby se někdo staral trochu o tebe." Je vidět, že Asahiho způsob myšlení tak úplně nechápe. Byl vychováván úplně jinak a je to znát. Má v hlavě několik veršů, které by mohl použít, ale většina z nich je známých a on nechce být takto předvídatelný. Je to pro něj vlastně dsot složité, aby mu nevyhověl hned. Z druhé strany se může Asahi těšit na příště a on si nebude připadat tak nudný. 

"A nebude to ani kvůli novinám, ani kvůli práci." Zopakuje po něm jeho slova, aby jej ujistil. 

"Myslím, že přesně vím, který den to bude. Viděl bych to na páteční večer." Nabídne mu možný termín, kdy by se mohli vidět. Je si moc dobře vědomý, kolik hodin je a taky to, že by byl pomalu čas se rozloučit. Ne, nemá z toho radost, ale nejspíš by to bylo vhodné. 

"Děkuji ti velmi za tvé pohoštění a starost. Byl to velmi příjemný večer. Ale myslím si, že je nejvyšší čas, abych se vrátil do hostince." Začne se pomalu zvedat. Je vidět, že by rád ještě zůstal a zároveň se uvnitř něj ozývá jeho vychování, které ctí jistá pravidla. Už tak je několikrát porušil a přijde mu nevhodné v tom pokračovat. 

"Oblečení ti samozřejmě brzo vrátím, nerad bych, aby ti cokoliv chybělo." Je mu jasné, že ho bude chtít vyprovodit a tak vyčkává.

Asahi

Asahi by se za normálních okolností sna i lekl, ale teď jenom velmi překvapeně zvedne oči i s obočím a zadívá se na Dmitryho tak užasle, jako kdyby viděl něco, co se vídá snad jenom ve snech. Totiž… celý život ho někdo vedl k tomu, aby sloužil někomu dalšímu, aby se o něj staral, aby dělal všechno to pomyšlení tak nejlépe, jak to jenom šlo, ale tohle bylo asi poprvé, co mu někdo takto otevřeně řekl tuto větu. To proto, že Dmitry nebyl Japonec, jinak by přemýšlel jinak. Asahiho starost by byla Dmitryho právo a Asahiho povinnost. Jenže on Japonec nebyl. A Asahiho to tak vyvede z míry a zároveň potěší, že se jeho kůže rozzáří tlumeným světlem. 

"Páteční večer." Zopakuje po něm. I kdyby snad nemohl, udělá všechno na světě, aby se v pátek večer nudil do té doby, než Dmitry přijde. Usměje se a přikývne. Vypadá už zase stejně pokorně jako před tím, ale jeho srdce rychle buší očekáváním. Bude se o něj Dmitry starat, jak řekl? Už v pátek večer? Jak jen do té doby přežije? Tyto pocity… Povzdechne si. Nemusí dlouho přemýšlet, co znamenají. Dmitry se začne zvedat a on na něj vrhne oči, které ho prosí, aby nechodil, ale samozřejmě to chápe a nahlas neřekne nic. Kdyby to bylo na něm, nepustil by ho nikam. 

"Samozřejmě." Řekne místo toho s perfektním vychováním a sebeovládáním.

"To oblečení si prosím nech. Je to dárek." Řekne mu. +Tolik ti sluší...+ Dodá v duchu, když se společně s ním vydá ke dveřím.

Dmitry

Dmitry vlastně ani nečekal, že by se na něj Asahi tak podíval. Je to zvláštní, co dokáže jiná výchova a tlak kultury. Neví, jaký život žil, ale má pocit, že mu snad ani nikdo ublížit nemohl. Když si vzpomene na osoby, mezi tkerými se pohybovat donedávna on...Kdyby potkali někoho takového jako je Asahi...Ne, nechce ani domýšlet, jaké následky by to mělo. Vlastně se pořád tak nějak diví, proč Asahi zůstává v jeho přítomnosti a ještě ho to očividně baví. Jsou tak rozdílní. 

"Ano, samozřejmě mi napiš, kdybys neměl čas." Dá mu jasně najevo, že si uvědomuje, jak nabitý rozvrh musí mít s tím, co všechno nejspíš dokáže. A taky mu tím říká, že rozhodnutí je na něm a nehodlá ho tlačit do kouta, aby si to volno udělal. Uměl být tvrdý k lidem kolem sebe, vlastně se většinou ani nechoval jinak, ale teď tu potřebu prostě nemá. Dmitry se krátce zasekne očima v jeho pohledu, který ho volá k sobě a říká mu, že odchod není ten správný směr. Stejně se však zvedne a zamíří ke dveřím. 

"Díky. Vážím si toho." Kývne mu hlavou na ten dárek a ne, nechce se s ním dohadovat. Podle něj by to nebylo zdvořilé a popravdě...Rád si to oblečení nechá. 

"Uvidíme se brzy." Odtuší svým typicky ledovým hlasem. Mohl by zůstat, ale pro tento večer se rozhodl odejít. Taky trochu je to proto, že si chce užít další podobné chvilky, které mezi sebou mají, než se všechno určí definitivně. 

"Děkuji za skvělý večer." Dodá ještě, aby bylo opravdu jasné, že si to užil a konečky prstů se dotkne jeho paže v téměř neznatelném pohlazení. Pak už se otočí a vyjde ze dveří. Oči mu krátce zalétnou k zahradě, kterou znovu obdivuje a pak zmizí za brankou.

Asahi

Asahi téměř nepatrně trhne hlavou, když Dmitry zmíní, že by neměl mít čas. Mohlo se samozřejmě stát něco naléhavého, ale momentálně to vypadá, že Asahi udělá cokoliv na světě, jen aby jeho pátek nic nenarušilo. Pak už oba dva musí dojít ke dveřím a začít se loučit. Dmitry naštěstí dárek přijme a řekne, že se uvidí brzy, ale Asahi má poprvé v životě pocit, že ten den je asi tak za tisíc let. Dmitry mu poděkuje za skvělý večer a on se ve dveřích velmi hluboce ukloní a chvíli tak zůstane. Vypadá to, jako kdyby odházel nějaký velmi velevážený host. Ucítí na paži dotek, mohl to být snad jenom mrazivý vánek, ale když hlavu trochu zvedne, všimne si ještě jeho ruky, která klesá zpět. Narovná se a sleduje jeho záda, jak se ztrácejí ve tmě, i když měsíc krásně svítí na třpytící se sníh všude kolem. Zahrada je tichá a vlídná a cesta kolem jezera snad bude taky. Pomalu zavře dveře a zamkne je. Jeden nikdy nemohl vědět, co by se v noci mohlo stát. Z okna už jej nikde nevidí. +Hlavně, aby se ti nic nestalo.+ Pomyslí si, než začne uklízet celý dům. O něco déle zůstane v koupelně, kde jsou stopy po jeho návštěvě kamkoliv se podívá, ačkoliv Dmitry po sobě pečlivě uklidil. Asahi si povzdechne. City mohly být sladké a hořké zároveň.