Hromadné -Já to sním za tebe, dej mi to. - část 1.

(farma)

Moo-yeol, Ji-hoon, Sugizo

Seržant Kim ještě jednou hodí křivým úsměvem, který postrádá nadšení, po svém veliteli, který mu nařídil tuhle malou dovolenou a vyrazí na cestu. Podle sebe žádné volno nepotřeboval a už vůbec by si nevybral to místo, ale i když byl teď na dovolené, stejně byl zvyklý poslouchat a nadporučíkovi se prostě neodmlouvalo. Dokonce ani on, věčný rebel a mistr v dělaní si, co uznal za vhodné, nepřekročil jisté hranice. Kdyby mu velel kdokoliv jiný, nejspíš by v armádě dávno nebyl, ale i když s nadporučíkem vždycky nesouhlasil, nakonec na něj byl spoleh, no ne? Velel své jednotce a chodili do přední linie, takže… to na nich asi něco zanechalo. Malá farma, klid a cvičení, čerstvý vzduch a hlavně daleko od všech. Kimovi nejspíš přeskočí. Nejspíš tam na něj budou volat křestním jménem a on slyšel jenom na seržante, Kime, pane a podobně… Protočí očima, zatímco řídí vojenský džíp po silnici směrem, kterým ho vede navigace. Základna je přirozeně daleko, jak taky jinak, ale ani tak s sebou nemá víc, než sportovní tašku věcí a civilní oblečení taky moc nenosí. Na co taky? Kdo chtěl dovolenou? Bylo mu teprve dvacet šest, ale vypadal mnohem starší a většina lidí ho tipovala tak o deset víc. Kromě toho měl obličej a výraz někoho, komu se ani za nic neodmlouvá. Oplýval talentem sjet každého takovým pohledem, že si dal pohov hned v začátku a to u sebe ani nemusel mít několik pistolí a pušek. A teď… +Bývala to farma pro děti… jezdily tam školní zájezdy.+ Odmlouvá nadporučíkovi alespoň v duchu. Ve stejný okamžik se rozezní jeho telefon. Má ho na magnetu na palubní desce, takže stačí jenom vybídnout asistenta, aby se hovor zvedl. 

"Ahoj, seržo…" Ozve se na druhé straně mužný, naprosto ironicky sarkastický hlas, který si s nikým nespletete. Doktor Joo Ji-hoon, talentovaný traumatolog se speciálním vojenským výcvikem, šílenec, blázen a maniak, co po hlavě skákal do každého nebezpečí, jen aby zachránil pacienta, neznal Ne nebo Bojím se, nebo to se na vrtání do lebky nebere. Většinu času nespal a tím šikanoval své podřízené. Poslední dobou sloužil u Kimovi jednotky, protože v nemocnici platili blbě. A taky tam nevycházel s nadřízenými. Co jen to Kimovi připomínalo. Jo a aby nezapomínal, Ji-hoon všem rozdával přezdívky a odmítal jim říkat jménem, dokud si u něj nevybojovali respekt. A to šlo fakt blbě. 

"Slyšel jsem, že si bereš dovolenou. Překvapilo mě to, ale tak nějak… si ji musím vzít taky." Přiznává Ji-hoon jen neochotně a Kim se pro sebe ušklíbne. 

"Nepovídej… cokoliv na tobě poslední akce zanechala, nemá cenu s tím nic dělat, jsi ztracený." Odtuší polohlasem a sáhne do palubní přihrádky pro cigaretu. 

"Když budu mít štěstí, někdo si alespoň zlomí nohu…" Odmlouvá Ji-hoon. 

"Potkáme se tam." Řekne Kim a den je o něco lepší. Nebude na tom místě sám. Vlastně tam bude s fajn člověkem. To snad oba dva přežijí? Přemítá o tom, co ví o majitelích. Jeden z nich navrhuje šperky… nic pro něj. Ten druhý je prostě...farmář. Nic pro něj. Mají nějaké školou povinné děti. K těm se nemá přibližovat. Pro případ, že by mu přeskočila post traumatická stresová porucha a chtěl vyvraždit půl farmy. 

"Blbost, vezu si s sebou doktora." Prohodí s cigárem v koutku. Kromě toho s sebou zbraně samozřejmě nemá. Na noc si udělá přestávku v motorestu a ráno zasepokračuje, dokud okolo oběda nedorazí na místo. Farma vypadá nečekaně moderně. Trochu slepeně, jako když na něco hodně starého namontujete něco velmi moderního, ale je upravená, nová, skoro jako nějaký sympaticky moderní hotel. Tohle nečekal. Zaparkuje džíp, kde uzná za vhodné a vystoupí. Je tu divný klid. Majitel se objeví záhy. 

"Dobrý den, seržante, jmenuju se Sugizo, většinou si tady říkáme křestním jménem." Začne seznamování a Kim se v duchu ušklíbne. No, co říkal? 

"Kim Moo-yeol." Natáhne pravici. 

"Ano, korejská posádka." Prohodí Sugizo zajímavost. I tady v Japonsku je samozřejmě měli. Jak asi seržant tuhle zemi vnímal a proč raději nežil doma? To by ho zajímalo.

Kagami, Taehyung

Některé děti mají prostě víc štěstí, než jiné a jedním z nich byl právě Kagami. Sám nikdy nezjistil, kam se podali jeho rodiče a vlastně se po nich nepídil. Jen velmi matně si pamatuje útržky z dětského domova, kde se v útlém věku ocitl a pak už přišel den, kdy si musel sbalit batoh, kde vlastně skoro nic nebylo a odjel na místo, které se mělo stát jeho domovem. Možná už spoustu věcí vytěsnal z hlavy a vlastně i to, jak moc problémový ze začátku byl. V domově se necítil dobře, to si pamatoval a tak vyváděl spoustu věcí, které by kde kdo označil za problémové chování. Všechno bylo hlavně o tom, že se snažil najít si své místo v domě, kde jemu podobných bylo plno. Chtělo to vlastně dost ostré lokty, aby ho tam neušlapali. Ani ve snu by ho nenapadlo, že právě díky tomu se dostal do nové rodiny, kde ho sice čekali dva tátové, ale za to plno pochopení. Tedy ze Sugizovy strany to bylo patrnější. táta Toshiya byl hodně svérázný, ale když se člověk naučil číst mezi řádky....Bylo znát, že by pro ně udělal cokoliv. Ano, pro ně. Kagami totiž nebyl jediný, kdo se v podobnou dobu do rodiny a na farmu dostal. Hye přišel společně s ním a stal se jeho bratrem, se kterým se sice s radostí popichovali, ale oba by v určitou chvíli stáli za rodinou, tím si prostě byl jistý. Život na farmě nebyl úplně nenáročný a on sám brzo začal pomáhat. Ne, že by musel, ale prostě chtěl. Farma se začala pomalu rozšiřovat a trochu měnit. Bylo to spíš na popud Toshyii, který si potřeboval trochu poupravit jejich život k obrazu svému. Dělal to hodně zvláštním způsobem, ale Sugizo mu ve výsledku nikdy neřekl ne. Jen ho nasměroval nenápadně tak, aby bylo oba dva spokojení. Dnešní ráno nebylo jiné. Kagami byl vzhůru ještě před svítáním, aby se jako vždycky zapojil do chodu farmy. Shodí nohy z postele a ve slabém světle blednoucího měsíce vidí, jak se peřina pohne. Uchechtne se, když zpoza ní vykoukne chlupaté ucho. 

"Dobré ránko San-chan." Popřeje svému čtyřnohému příteli, kterého dostal před dvěma lety na narozeniny. 

Ani jeden z tátů se nemohl dívat na to, jak od malička tahá psi z ulice na farmu, kde se o ně staral a snažil se je něco naučit, aby později našli domov. Toshiya mu za to huboval a Sugizo…Ten mu to nadšeně schvaloval. Žádný pes s ním však nezůstal. Měl pocit, že by na ně měl ve výsledku málo času a to prostě nechtěl. Před dvěma lety přijeli na jeho narozeniny přátele a Zye mu dovezl malé štěně. Bylo krásné, chlupaté a vlkošedé, i když světlejší, než teď. Sana si zamiloval od první chvíle a od té doby z nich byla nerozlučná dvojka. Zye mu prozradil, že je to plemeno Shikoku a zrovna tento kousek má rodovou starou rodovou linii, která má nejvyšší stupeň čistokrevnosti a pochází z nepřístupných krajů Hongawe. Kagami byl nadšený, ale ve výsledku bylo jedno, odkud pochází, ale nejdůležitější bylo to, že byl jeho. Vychoval ho dostatečně, aby ho poslechl na slovo a zároveň mu svou přirozeností pomáhal s výchovou psích nalezenců. Postupně si v zadní části pozemku postavil několik kotců, kde se o sirotky staral. Právě teď je čeká krmení a pak se bude dál věnovat práci na farmě. První je ale potřeba snídaně a tak se oblékne, proběhne koupelnou a zamíří do kuchyně. Snídani se vezme do ruky a zmizí z domu dřív, než se probudí ostatní. Dneska měli ve škole volno, takže měl zůstat celý den doma. Navečer, když bude klid, plánoval cestu do města, kde měl dost přátel a taky holku, se kterou právě chodil. Uvědomuje si, že zrovna za ní se mu nechce. Vyslechne si zase spoustu řečí o tom, že na ni nemá vůbec čas. Překousne to jako vždycky, než se s ním rozejde a pak si najde jinou. Prostě chodilo a díky tomu, že o ně neměl nouzi, neřešil posměšky a narážky na to, že nežije v klasické rodině a že žije na farmě. Bylo to nejjednodušší řešení. Nicméně si musí pospíšit, protože dnes mají přijet hosté. Když na pozemku zastaví auto, už není daleko a zrovna za stodolou típne cigaretu. Bylo mu už osmnáct, a i když s cigaretou tátům nechodil na oči, věděli to o něm. 

"Zdravím." Ozve se jeho příjemný hlas, když se blíží ke dvojici, které se právě seznamuje. 

"Ahoj tati." Trochu přidrzle se na něj usměje, ale jinak to snad ani neumí. 

"Potkal jsem Namae, vše je připraveno." Oznámí mu a pak zvedne, aby zamával za záda zatím neznámého muže. Na kole k nim míří Tae. Mladý kluk, který je o něco málo starší, než Kagami a dělá u nich svou praxi. Začíná se studiem veteriny a tohle místo si úplně zamiloval. Asi to bude i přístupem Sugiza. Tae zamíří přímo k nim a když se sedne z kola stáhne si sluchátka z hlavy. Vlasy mu padají do očí, tak, že je skoro není vidět.

"Dobrý den." Pozdraví a trochu zvědavě a se svým obvyklým, velmi příjemným úsměvem se podívá na muže, kterého tu nikdy předtím neviděl. Jeho pohled ho málem donutí si sednout na zadek a není si úplně jistý, za jakého důvodu. 

"Omlouvám se, mám dneska trochu zpoždění." Prohodí skoro stydlivě, jak kdyby měl obavy to přiznat. Kagami moc dobře věděl, že tu stydlivost sice nehraje, ale umí být taky pěkně kvítko, jen mu to trvá, než ostatní pořádně pozná. 

"Dneska si to můžeš odpracovat, přivezou seno." Zasměje se Kagami a čeká, jestli ho táta pošle hosta ubytovat nebo to udělá sám. San u jeho nohy poslušně sedí a bystrýma očima si prohlíží muže naproti. Když se k němu sehne Tae, aby ho podrbal za ušima. Začne nadšeně vrtět ocasem a pak prostě nevydrží na místě a povalí ho na zadek do prachu a málem u toho porazí i kolo. 

"Ale no tááák, mohl jsem aspoň chvíli vydržet čistý." Stěžuje si Tae a snaží se zvednout. Kagami se tím chvíli baví, ale pak Sana odvolá. 

"Oprašovat zadek ti ale nebudu." Neudrží svou pusu na zámek, a když mu to dojde, podívá se na táta a omluvně pokrčí rameny. 

"Pardon."

Moo-yeol, Ji-hoon, Sugizo, Hyeon-seong

Ještě si se Sugizem nestačí říct ani pár slov a už je tady jedno z těch jeho dětí. Tedy dětí… Moo-yeol vlastně čekal někoho, komu je tak dvanáct a on to byl velký kluk. Možná ne zase o tolik mladší, než on sám, i když velmi klamal vzhledem. +Proč říkali děti?+ Jasně, vždycky zůstanete něčím dítětem, ale tohle se dalo vážně pochopit různě. Ještě, že mu nedovezl nějaké dětské hračky jako dárek a poděkování, že tu může být s nimi. I když nikomu děkovat nechce. Sugizo ale za paličatou jeho velitele nemohl. Na kole k nim přijede nějaký další kluk a to bude možná ten druhý syn, kdo ví? Potká se s jeho pohledem a všimne si toho, že v té reakci je něco trochu jinak, ale nedovede popsat, co by to mělo být. U nohou jednoho kluka sedí krásný pes, kterého Moo-yeol dovede ocenit. Jeho jednotka psovody neměla, ale často s nimi spolupracovali a znali se a jejich práce byla obdivuhodná. Tenhle pes vypadal dobře vycvičený. Usměje se a už se chce zeptat, jestli na něj může sahat, když ho předběhne druhý kluk a vyválí se s ním v prachu. Kim tedy zůstane zticha a při vtipu o zadku nehne ani brvou. S jednotkou plnou mladých kluků by se musel zbláznit, kdyby řešil podobné narážky. Sleduje, jak si Sugizo vymění se synem pohled a zatím vytáhne tašku ze svého auta. To je všechno, co si přivezl. 

"Jestli se nebudete zlobit, seržante, volají mi kvůli tomu senu. Vezmu to a kluci vás zatím ubytují." Omluví se Sugizo a Moo-yeol naznačí, že to nevadí. Sugizo se trochu vzdálí a řeší svůj hovor, zatímco se on podívá na svůj nový doprovod. Sugizo před nimi právě prozradil, kdo přesně je. Názory na jeho práci se dost různily. Pro někoho hrdina a hoden obdivu, pro někoho zelený mozek a pitomec zdálky. Než se stačí všichni tři pohnout z místa, znovu se rozezní jeho telefon. Je to Ji-hoon, jak jinak, ale o dvě vteřiny později se smykem přiřítí černé terénní vozidlo, podobné tomu jeho s frajerem v slunečních brýlích za volantem. Moo-yeol rozhodí rukama. Proč ho shání, když je tady? Ji-hoon vyskočí z auta, charisma samo, skoro jako reklama na nějaký drahá produkt a třískne s vraty, div neupadnou. 

"Nebyl jsem si jistý, že je to ono." Řekne halasně a Sugizo se otáčí od telefonování a mává. Moo-yeol se trochu přikrčí, jak se mu nelíbí, jak je s autíčkem zacházeno a protočí očima. 

"S ním spát nebudu." Oznámí klukům, kdyby se je náhodou pokoušeli ubytovat v jedné místnosti. Ji-hoon jako by to ani neslyšel, tahá ze zadních sedaček elegantní kufr na kolečkách a dokonce oblek v obalu přes ruku a míří k budově jako k pěti hvězdičkovému hotelu. 

"Na co potřebuješ tohle?" Nechápe ho Moo-yeol a Ji-hoon samozřejmě neodpoví. Na jednu stranu lev salónů a na druhou se válel ve špíně v Súdánu. Moc takových lidí neznal. Všichni společně zamíří k domu. 

"Je to povedená rekonstrukce." Oznamuje Ji-hoon, zatímco Moo-yeola podobné věci moc nezajímají. Ze stínů jednoho z pokojů je pozoruje pár nestejně barevných očí. Kagamiho bratr Hyeaon-seong sleduje nově příchozí a zatím se s nimi nechce poznat. Bylo zvláštní, že Kagamiho si vybral Toshiya a jeho Sugizo, protože povahově byl spíš po Toshiyovi. Pokud se to tak dalo říct. Rezervovaný, tichý a zároveň nepříjemný, když bylo potřeba. Nebyl Japonec jako Kagami, to proto ho nikdo nechtěl. Pořád tu platily jisté rasistické stereotypy, jako před lety. Adoptovat děti chtělo málo rodin. Adoptovat korejské děti nechtěl nikdo. Jenom tihle dva, protože těm nezáleželo na ničem z toho, si společnost myslela. Někdy si přišel jako ten Kagamiho pes. A často, na rozdíl od jeho bratra, ho zajímalo, proč ho matka opustila a kde je. Nehledal ji, ale to neznamenalo, že po ní vnitřně netruchlil. To ale nahlas nikdy nikomu neřekl. Uměl být krutý k sobě stejně jako k ostatním. Moo-yeol s ostatními zatím stoupá po schodech a říká si, co tady pro všechny kami bude celou dobu dělat.

Kagami, Taehyung

Kagami je zvyklý, že se tu střídají různí lidé. Někteří opravdu přijedou na dovolenou, jiní jsou tu z nějakého hlubšího důvodu a letos...Mají ještě jednu novinku. Dostali se do programu nápravy mladistvých a tím pádem si tu budou odpykávat trest dva kluci, kteří něco provedli, ale nebylo to tak zlé, aby je někam zavírali. Ano, bude to zábava, letos určitě. Tae se muži moc dlouho do tváře nezvládne dívat a radši se trochu stáhne. Nejradši by si šel po svých, ale ještě nebyl propuštěn a tak zůstává na místě. Kagami chtěl muži naproti němu říct, že San je vychovaný pes a je zvyklý na cizí lidi. Přece jenom se jich tu ročně otočí hodně a tak je na to připravený. Jenže Tae je jeho mazlící člověk a podle toho to vypadá. Kagami má co dělat, aby se nerozesmál na celé kolo. Podívá se na Moo-yeola a jen se uchechtne. 

"U ostatních to nedělá, přísahám." Ujistí ho, že po něm nebude skákat, ani podobně blbnout. Pes měl svou hlavu a zároveň byl opravdu dobře vychovaný. Kagami, stejně jako Tae se trochu zarazí, když Sugizo prozradí, kdo proti nim stojí. U obou kluků je vidět v očích obdiv, u Tae možná trochu víc, ale taky se to snaží víc maskovat. Není divu, že vypadá, ja vypadá, potřebuje fyzičku a jemu asi přeskočí. Jsou prostě věci, pro které měl slabost od vždycky a holky to vážně nebyly. Kagami se zajímá z trochu jiného důvodu. 

"Jasně, postaráme se o to. Vždycky mě fascinoval výcvik vojenských a policejních psů. Ale nevím, jestli bych ustál, kdybych pak zjistil, že se jim něco stalo." Tae by si sice měl jít po své práci, ale Kagamimu se zá, že by radši šel s nimi. Trochu ignoruje rozpačitý pohled svého známého, který je z přítomnosti seržanta nesvůj, proto dál mluví. Vždycky byl ten ukecanější. Kagami se nadechne, aby mu řekl, že můžou vyrazit, ale přeruší ho telefon. Chce odstoupit, ale záhada tajemného volání je vyřešena vzápětí. 

"Za taková auta bych udělal vážně hodně." Povzdechne si asi jako každý kluk, když vidí něco takového. Pak ale přijde poznámka, která oba kluky rozesměje. 

"A já chtěl říct, že máte nachystaný krásný apartmán." Tohle byl asi trochu pitomý vtip, ale někdy to prostě přijde samo. 

"Někdy těm vtipům nejde zabránit." Omluví se mu rovnou. 

"Pokojů je tu samozřejmě dost, i když jsou na jednom místě." Ne, na opačných koncích farmy je vážně ubytovat nemůže. Tae si mezitím zvědavě prohlíží nově příchozího. Dojde i na představování a vysvětlování, kdo je kdo. Samozřejmě nenápadně. Pak společně vyrazí na cestu k pokojům, které jsou v patře. Dole je jídelna a taková menší společenská místnost. 

"Bylo to trochu náročné zorganizovat a skloubit s chodem farmy, ale nakonec se to povedlo. Je to práce hlavně jednoho táty. Sugizo ho ale dost krotil, jinak by z toho byly apartmány v Dubaji." Vtipkuje klidně dál Kagami. Občas tady byly zajímavé boje. 

"Jinak se tu dá dobře běhat. Je tu pár stezek, některé náročnější. Kousek dál je jezírko, dá se tam dobře vykoupat." Ukazuje jim co a jak a kam by mohli jít. 

"Na pokojích je rozpis jídla a ještě nějaká místa v okolí, která nejsou zahození. Jinak ve městečku je obchod. Mají sice otvírací hodiny, ale pokud tam zaklepe, fungují i o půlnoci." Pokračuje dál. 

"Pokud na něco nebudete spěchat, vozíme zásoby dvakrát týdne, stačí jen říct." Přemýšlí, co by jim ještě mohl prozradit, a co by potřebovali vědět. O tohle se většinou staral spíš Sugizo. 

"Jsou tu stáje, máme i koně. Dva. Kolem farmy jsou pastviny a za stodolou jsou kotce pro psi. Jsou dobře zabezpečení, nehrozí, že by utekli. Jejich štěkání sem ale nejde víceméně slyšet." Má nějaké nové přírůstky, které si ještě zvykají a mohli by udělat něco nečekaného. San už s nimi nahoru nejde, zůstane způsobně sedět přede dveřmi. Naučil ho to, protože někteří hosté neviděli rádi, když se promenádoval kolem jejich pokojů. 

"Za dva dny bude taková menší sešlost. Sugizo zve lidi z města, něco se opeče a chvíli se posadí. Samozřejmě jste zváni, kdybyste měli chuť a náladu. Ale nikdo vás rušit nebude, je to dál od pokojů, aby nikdo nerušil hosty." V duchu si dopočítává, co by měl ještě dodat. 

"Tady jsou klíče s číslem pokoje." Doplní ještě, když stanou na chodbičce. Je tu příjemně a útulnou a je vidět, že jsou na venkově. Tae už v rukou svírá uvítací balíčky, kde jsou různé upomínkové předměty a něco na zub. Většina věcí byla vypěstována právě tady. Podá je první muži, který přijel jako druhý a pak i seržantovi. Má pocit, že se mu trochu třesou ruce, ale dovolí si k němu krátce zvednout pohled, když mu balíček předává. Dokonce mírně pousměje 

"Tak a my už půjdeme, kdyby cokoliv, stačí jen říct. Hezký pobyt." Dodá Kagami, než se otočí k odchodu a po své práci.

Moo-yeol, Ji-hoon

Moo-yeol se musel pousmát svým specifickým způsobem, který vypadal spíš jako ušklíbnutí jedním koutkem, když mu Kagami říkal, že nikoho jiného určitě pes nepovalí. To byl tak trochu souhlas s tím, že na něj může později sahat. Kluci nezareagovali nijak negativně, když se dozvěděli, kdo Kim je a Kagami dokonce začne mluvit o služebních psech. Moo-yeol pokývá hlavou. 

"Moje jednotka je nemá, ale často s nimi pracujeme. Dokážou úžasné věci. Skáčou padákem, vyhrabávají raněné…" A dost jich u toho umře, ale to byla nutná druhá strana příběhu. Pokývá tedy hlavou. 

"To štěně mají od začátku, není to pro ně lehké, je to jako lidský parťák, ale to se tam prostě stává." Když někdo sloužil v armádě v akci jako oni, musel být připravený i na tohle. Přesto ani on nechtěl myslet na to, že by to kdokoliv z jeho kluků nedal. Jako seržant to vnímal hodně, protože byl moc nízko na to, aby seděl někde v kanceláři nebo v týle a velel velkým skupinám. Svoji jednotku má jako rodinu a tak to taky bere, když někdo vydává nesmyslné rozkazy. Případ jejich velitele to nebyl, ale mohli ho kdykoliv převelet… Pak by se projevila jeho vzpurná povaha. Jakmile se objeví Ji-hoon a Moo-yeol tak zareaguje, kluci se dobře baví a on se usměje alespoň v duchu. Někomu přijde vtipný, na místo protivný? Když se všichni začnou přesouvat k pokojům a dojde na apartmány v Dubaji, Ji-hoon se účastně zasměje a Moo-yeol se zatváří zaskočeně. 

"Ano, ano, slyšel jsem o něm." Říká totiž Ji-hoon, očividně dobře informovaný o tom, kdo majitelé přesně jsou, zatímco Moo-yeolovi to bylo vlastně jedno. Oba dva poslouchají, co se tu dá dělat, nebylo toho moc, ale oba byli zvyklí na vážně špatné podmínky, takže to pro ně nebude nové. Vystačí si s málem a Kim to tak měl i doma. Moo-yeol na koni jezdit neuměl, zaujali ho spíš ti psi. Ji-hoon jezdit uměl, ale asi neexistovala věc, kterou by nedokázal nebo alespoň nezkoušel. Samozřejmě už se tváří nadšeně a Moo nepochybuje, že s sebou bude mít i perfektní jezdeckou výbavu. Ten jeho kufr bal jako Hermionina kabelka a ano, dokonce i on viděl Harry Pottera. Pak oba dva dostanou svoje klíče a podívají se nejdřív na ně a pak na čísla na dveřích pokojů. Jsou přesně naproti sobě. Vrazí do sebe pokaždé, když půjdou ven. Ji-hoonovi jiskří oči nevysloveným rýpancem, zatímco Moo-yeol vypadá, že ho na místě zastřelí. Zvedne bradu po svém zvyku, jako by ho vyzýval na souboj a povzdechne si. Ji-hoon si převezme podávaný balíček a začne studovat, co je jeho obsahem, zatímco Kim na chvíli hledí na věc v Taeově ruce a sám sebe se ptá, jestli tohle někdo myslí vážně. Nic takového nepotřebuje, vlastně sem vůbec nechtěl. Nakonec si ho přece jenom vezme. 

"Já to sním za tebe, dej mi to." Chce mu Ji-hoon balíček vzít a Moo-yeol honem stáhne ruku dozadu. 

"Kdo říkal?" Mračí se na něj. Toho pohledu si kvůli balíčku a Ji-hoonovi ani nevšiml. Kluci se s nimi rozloučí a Moo se otočí ke dveřím, aby odemkl, ale než za sebou stihne bouchnout dveřmi, Ji-hoon do nich vrazí ramenem a procpe se okolo něj dovnitř. 

"Moc hezké. Můj asi vypadá dost podobně." Hodnotí ho. 

"Tak proč se nejdeš podívat?" Pobízí ho Moo a Ji-hoon se posadí na okraj jeho postele. 

"Hele… to volno ti vážně prospěje. Posledně to nebylo moc hezký a dokonce i lidi jako ty musí odpočívat." Řekne mu najednou velmi vážně. Kim si promne dlaní obličej a chvíli tak zůstane. Připadá mu, že čím víc se nudí, tím víc na to myslí. Že se děje spíš pravý opak. 

"Říká někdo, kdo nikdy nespí a tyranizuje podřízené nekončícími směnami bez možnosti odchodu domů." Ji-hoon se pousměje. 

"Protože by mezitím, co odpočívám někdo umřel. U tebe to nedopustím." Řekne mu, zvedne se a poplácá ho po rameni. 

"Jdeme se projít ven." Kim se nebrání. Zase vyjedou před farmu a zamíří ke koním.

Kagami, Taehyung

Kagami poslouchá seržanta a je vidět, že ho téma psovodů dost zajímá. Tenhle koníček už má od malička a vlastně i přemýšlel, co by mohl v budoucnu dělat. Jenže je tu ten fakt, že by mohl snadno o svého psího parťáka přijít a to se mu nelíbí. Vlastně ani myšlenka, že by ho pro někoho vycvičil a pak poslal do světa. Stejně mu to bude ještě nějakou chvíli vrtat hlavou. 

"Trochu jsem se o to zajímal a je to neuvěřitelné, co všechno dokážou. Beze strachu a s věrností, kterou by jim mohl kde kdo závidět." Rozvede víc své myšlenky a dál mu proplouvají hlavou. Krátce pokývá hlavou na jeho další slova a pak si tiše povzdechne. 

"Právě, mám pocit, že riziko je příliš velké." To, co dělá tady, nemá takové konce. Samozřejmě se pečlivě zajímá, kam psi od něj směřují a jak se jim v novém domově daří. Nemohl by to nechat jen tak být. 

"Musí to být složité." Podívá se krátce seržantovi do tváře a teď spíš myslí osoby, kterým velí. Došla mu ta spojitost. S dalším mužem, který tu má také přebývat, se téma stočí k jeho otci. 

"Jistě se tu s ním potkáte." Podle něj by si zrovna ti dva měli co říct. Nemůže si být nikdy jistý, u Toshiyi to bylo složité. Přesto má pocit, že Ji-hoon by jeho povahu s přehledem unesl. Už na to za ty roky měl celkem nos. Někdy bylo potřeba hosty poslat trochu stranou, aby se nedostali do konfliktu. S Toshiyou to bylo jednoduché. Pořádné páky na něj měl jen Sugizo a Kagami radši nechce vědět, kam až přesvědčovací metody zachází. Tae je jako vždycky potichu a jen hosty po očku pozoruje. Do konverzace se nezapojuje vlastně ani ve chvíli, kdy dojdou k pokojům a on jim předává balíčky. Sám měl doma nějaké upomínkové předměty. Osobně se mu život tady líbil. Bylo to skvělé místo na jeho praxi a taky na odpočinek od shonu, který měl ve škole. Tiše se zasměje, když si seržant takovým způsobem brání ochutnávku a na tváři mu i potom hraje příjemné pousmání. Je čas se pro tuto chvíli rozloučit a tak s Kagamim zamíří ven.

"Zajímavá dvojka co?" Nadhodí Kagami a snaží se odhadnout, co na ně Tae říká.

"To rozhodně, a když přijedou ještě ti dva, bude tu vážně veselo." Málem by nad tím protočil očima v sloup. A je po klidném létu. 

"Neboj, bude to v pohodě. Kdyby něco, tak stačí říct." Bere Taeho jako kamaráda, se kterým rád tráví čas. Rozumí si s ním vlastně víc, než s kluky ze školy. Možná taky proto, že je starší. 

"Co máš dneska v plánu?" Zeptá se ho Kagami.

"Půjdu ke koním, chtěl bych je vzít ven, už dlouho nebyli. Na večer bych chtěl dodělat pár věcí do školy." Řekne mu a Kagami přikývne. 

"Tak dobře, kdyby cokoliv, dej vědět. Já půjdu ještě ke psům a pak se vrhnu do práce." Rozloučí se před stájí. Tae si vezme věci a zavře se k boxu ke kobyle, kterou začne čistit a u toho si s ní povídá. Vrata do stáje jsou otevřená, a když se k nim po nějaké době ohlédne, uvidí oba hosty, jak míří dovnitř. Je trochu nervózní, když tu s nimi má být sám, ale to jistě zvládne. Musí si trochu věřit. 

"Nechcete s nimi jít ven?" Zeptá se, když k němu přijdou muži blíž. 

"Měl jsem v plánu je všechny vzít na vyjížďku, trvalo by to jen pár minut, než je nachystám." Nabídne jim rovnou. 

"Ukázal bych vám celou farmu." Je vidět, že se do sedla vážně těší. Na chvíli jim zmizí z očí, když poslednímu koni čistí kopyta. 

"Jsou to zlatíčka a dost spolehliví." Má potřebuje je ujistit, že se jim nic nestane.

"Kagami je u kotců, kdybyste něco potřebovali." Kývne hlavou směrem za stáj, kde se jeho oplocené království nachází. Ve stáji se objeví San, který je oběhne, jak kdyby je kontroloval, kdyby někdo chtěl, nechá se pohladit a pak zase zmizí. 

"Běhá tu tak pořád i někdy v noci. Odhání všechny, co tu chodí na slepice." Na chvíli se odmlčí, než všechno uklidí a začne sedlat prvního koně. S dalšími počká, než se rozhodnout, jestli to chtějí zkusit. Je jen těžko říct, jestli mají zkušenosti nebo vůbec.