Epilog - Aqui x J - část 1.

(Amerika)

J

Na velké farmě v Americe už je rušno, aniž by slunce pořádně vylezlo. Je spousta věcí, která se musí udělat a brzké vstávání je tady na denním pořádku. V nedalekém velkém domku se už taky svítí. Na verandě sedí J a pokuřuje společně se svým velkým hrnkem kávy. Jsou věci, které se ani za ty roky nezměnili. Co se však změnilo, byla jeho finanční situace. Vlastně jejich. Aqui se nakonec dostal za ním do Ameriky a on na něj trpělivě čekal. Bylo mu jasné, že to pro něj nebude jednoduchá změna a o to víc ho obdivoval, že se do toho pustil. Byl tak silný a neoblomný, když na věc přišlo, až to samotného J překvapilo. Ne, ten se jen tak neztratí, i když si mnoho lidí kolem něj myslelo opak. Dlouho se protloukali novým světem. Pro J to bylo taky dost jiné. Teď už se svět netočil jen kolem něj a Manyho. Byl tu někdo třetí, kdo se na něj potřeboval spolehnout a J chtěl, aby si byl Aqui jistý, že se o všechno postará. Aki se mu smál, že to není nic pro něj a že Aqui s křikem uteče, až se J zapomene třeba v obchodě i na několik dní. Jenže to se nestalo. J byl sice lehkovážný, ale tohle bral úplně jinak. Vždycky byl všude skoro včas a dokonce nikdy nezapomněl, co Aquimu slíbil. První roky, kdy Aqui studoval, byly vlastně náročné. Potýkali se se starostí o jeho školu a J do toho neúnavně pracoval na farmě, která byla dost daleko. Ty přejezdy byly zdlouhavé, ale oba to vydrželi, i když J musel třeba na týden pryč, přehánět dobytek. Všechno se ale otočilo pár týdnů před Aquiho ukončením studia. J dostal nabídku v městě, kde byla jeho škola. Na farmě si ho všiml muž, který vlastnil tréninkové centrum a snažil se vylepšit své služby. Trénovali koně do vyššího sportu, ale i rekreační a tréninkové kousky. Jovi metody krocení mladých koní a jejich trénink se mu natolik zalíbil, že mu dal nabídku. Dřív by ho J nejspíš odmítl, ale moc dobře věděl, že tady na farmě zůstat nemůže. Ani tak ne kvůli sobě, ale kvůli Aquimu. Co by taky dělal tolik kilometrů od civilizace? Rozhodnutí nebylo zase tak složité a J vlastně nepochyboval, co je tím správným krokem. Podal si se svým novým šéfem ruku a mohlo začít krátké stěhování Manyho do nového domova a na okraj velkého města. Aqui pracoval na svém vlastním směru, ve kterém ho J hrdě podporoval a on sám makal na tom, aby své jméno dostal do popředí jezdecké komunity. Šlo to snad až moc lehce. Jeho nová stáj měla skvělého manažera, který ho dokázal prodat. Jovi se sice první moc nezamlouvalo, když měl před plnou halou předvádět svůj trénink a napravování koní, se kterými si majitelé nevěděli rady. Na Brzo si ale zvyknul a vlastně si to začal užívat. Došlo na to, že musel cestovat po státech a Aqui s ním, pokud to situace dovolila. Za pár let byla situace tak dobrá, že si mohli pořídit útulný dům na předměstí. Nebylo to daleko ani do výcvikového centra, ani do města. Dokonce to mělo na japonské poměry velký dvůr, kde mohl Many pohodlně přebývat s nimi. Taky už to byl tak trochu stařeček, který měl rád svůj klid. Aqui se u J pravidelně učil jezdit a už dokázal skvěle ovládat koně. Pořád J ale tvrdil, že vlastního nechce, že by se o něj neuměl postarat. J to viděl jinak. Občas společně vyjeli na vyjížďky a půjčovali si koně z centra, kteří sloužili pro klienty. Dnes je sobota a všude kolem domu je kli. J sedí na lavičce u domu, kousek do prosklených, velkých dveří do kuchyně. Kdyby Many chtěl, může se jim klidně podívat do ledničky. Byl jak jejich pes se vším všudy. Ozve se cvaknutí zapalovače a k obloze stoupne namodralý dým. 

"Tak vidíš příteli, další rok k dobru." Ušklíbne se J a pozoruje svého hřebce, který k němu přijde a dloubne do něj nosem, jak kdyby mu říkal, že mu to ani nemá připomínat. 

"To víš, jsi důchodce." Baví se na něj účet, ale už z kapsy tahá pamlsky.

"Dort bude později, teď mám práci." Mrkne na něj, pohladí ho, típne cigaretu a vydá se do kuchyně, aby Aquimu připravil snídani. Ano, dnes má taky narozeniny, takže se musí vážně snažit. Když slyší kroky po schodech dolů, stůl už je připravený. 

"Dobré ráno, Hvězdičko." Popřeje mu, když si ho přitáhne k sobě a dlouze ho políbí. 

"Všechno nejlepší." Dodá ještě. 

"Dárek bude později." Ujistí ho, že ani v nejmenším nezapomněl. 

"První se pojď najíst." Líbne ho ještě na čelo, než ho dovede ke stolu a dosune mu židli, aby se mohl posadit. Prosklené dveře na zahradu jsou dokořán a u nich stojí Many a strká jim hlavu do kuchyně, aby zjistil, co mají dobrého a jestli mu Aqui trochu nepřilepší.

Aqui

Ani po těch letech, kdy už Aquimu nebylo vysloveně sedmnáct, ale asi tak o deset let víc, mu J nikdy nepřestal říkat Hvězdičko. Měli za sebou opravdu dlouhou cestu a hodně se toho stalo, ale vypadalo to, že přicházejí klidnější roky. Z Japonska odjeli prakticky hned, jak se Aquimu podařilo ukončit střední vzdělání. Skutečně si zařídil studium v Americe a taky se mu povedlo existenci J před rodiči utajit. Jakmile byl z očí, už se nemusel tolik ohlížet a rodiče ho nemohli nijak zvlášť kontrolovat. To zahrnovalo benefity jako například to, že se ho nesnažili sblížit s nějakou dívkou nebo dokonce zasnoubit. Nebylo snadné vyrovnat se s jiným prostředím, ztrátou všech přátel, kulturním šokem a novým a velmi náročným studiem. Tím spíš, že J nemohl být pořád s ním a on musel vážně hodně dřít, aby se na prestižní škole udržel. J pracoval na farmě nejdřív daleko, pak o něco blíž a on vlastně nestál ani o to, aby si spolužáci šeptali s kým chodí. Chtěl mít pracovní příležitosti otevřené, i když byli v Americe a ne v Japonsku a to zahrnovalo hodně osobních obětí. J byl ale rozumný a chápal, proč je to všechno nutné. Pro jejich budoucnost, do které nebude nikdo mluvit. Roky plynuly, Aqui se stával schopnějším a začal si budovat jméno ve firmě, která obchodovala s cennými papíry. Cílil na možnost být makléřem luxusních realit, i když sám nakonec nežil v zase tak luxusním domě. Nebylo to proto, že by nechtěl, ale proto, že by se tam J necítil dobře. Jejich dům nebyl malý ani vysloveně obyčejný, ale do Aquiho původního žití měl stejně daleko. Stejně jako do toho J, jenom na druhou stranu. Musel stát poblíž farmy, na které J pracoval, zapadnout do okolí a vlastně byli jednou nohou pořád na farmě, ale zároveň tu měli svoje soukromí a nikdo je tu neotravoval. Bylo fascinující sledovat J a jeho cestu za velmi specifickou kariérou, která vůbec nebyla o penězích, i když nebyla vyloženě zle placená. Byla o pomoci bytostem, které si o pomoc samy říct nemohly, které nemohly za to, kde a s kým žijí nebo spíš žily. Bylo neuvěřitelné, jak J koním rozuměl a co s nimi dokázal a on se na to hrozně rád díval a všechno s ním diskutoval, jenom se ještě pořád nezbavil svého strachu. Many byl něco úplně jiného. To snad ani nebyl kůň a Aquimu nikdy nevadilo, že se pohybuje po kuchyni, okusuje zeleninu ze zahrady nebo šťavnaté květy a naopak mu hodně vadilo, že stárne a umře dřív, než oni. J jednou bude hodně truchlit, ale on bude strašně nahlas brečet a vůbec mu to neusnadní. Rodiče pro jeho nový život a vztah pochopení neměli. Nebylo to tak, že by se s nimi neznali, že by J nepředstavil nebo se s nimi neviděli pro samou zlou krev, ale naděje se jim tak nějak sesypaly. Na vnoučata, na přítomnost v Japonsku, na život, na jaký byli zvyklí. Aqui jim to nemohl mát za zlé, ale kupodivu nebyl typ, který by to přimělo věci změnit nebo dělat podle nich jenom, aby měli všichni klid a šťastný život. Byl v tom ohledu překvapivě sobecký a podle něj by to nezměnilo ani to, kdyby J pocházel z vyšších kruhů a nosil oblek. Jenže on nepocházel a nenosil a o to bylo všechno horší. To proto se Aqui do Japonska nechtěl nikdy vrátit. Jenom na farmu za Sugizem a nikam jinam. Trochu mu vadilo, že Aki byl na druhém konci Ameriky, ale stejně létal s Boogiem po celém světe a nedalo se s tím nic dělat. V Andách J koně krotit nemohl. To ráno sejde Aqui po schodech dolů, jako vždycky perfektně upravený, jinak by nemohl opustit ložnici a moc dobře ví, co je za den. J nikdy nezapomněl, jakkoliv mohl vypadat jako ten typ, co by rozhodně mohl. Zářivě se usměje a polibek mu oplatí. 

"Dobré ráno." Broukne a zajede si dlaní do vlasů, zatímco si prohlíží nachystanou tabuli. Je tu všechno, co má nejraději. Při slově dárek se vnitřně zatetelí. Těší se. Co to asi bude tentokrát? Podívá se na Manyho hlavu ve dveřích terasy a natáhne se pro salát, aby mu nějaký podal.

J

J si myslel, že nebude tolik pociťovat odchod z Japonska. Předtím už se stěhoval vážně často, ale nikdy to nebylo takové, jako když opouštěl Sugizovu farmu. Nejspíš to bylo tím, že se k němu nikdy nikdo nechoval takovým způsobem. Máma byla skvělá, ale měla svůj svět, do kterého nikdy pořádně nepronikl. Když přijel na farmu, připadal si konečně jako doma. Předtím to bylo spíš jen tím, že měl s sebou Manyho, ale s příchodem na farmu měl pocit, že existuje místo, kde by doma mohl být. Jenže museli odejít. Nebylo to jednoduché, ale naštěstí měl takovou povahu, která se snadno přizpůsobila. Slíbil sám sobě, že se do Japonska jednou vrátí, i kdyby jen na čas. Rozhodně měl naplánovanou návštěvu, až se věci v Americe pořádně uklidní. Aqui byl neskutečně šikovný a dokázal se přizpůsobit velmi rychle a nakonec i zařídit, aby se měli co nejlépe. Jeho místo mělo potenciál a on na něj nemohl být pyšnější. Ze začátku ho i napadaly myšlenky, jestli se mu příliš nestýská po domově. Teď to však spíš vypadalo, že se chopil nově nabyté svobody a že s emu tu bude líbit. Nebylo to jednoduché, ale J má od začátku pocit, že je to jen sbližovalo. Samozřejmě to znamenalo i jistá omezení, ale bylo mu upřímně jedno, jak se chovají na veřejnosti, důležité bylo, jak se k sobě mají doma a to byly skvělé chvíle. J ho miloval o to víc, když si ani trochu nepostěžoval, když musel jezdit daleko a společného času bylo málo a stejně tak ho nenutil, aby dělal něco, co by ho nebavilo. Jistě, kdyby pracoval stejnou dobu někde ve skladu, asi by se měli od začátku lépe, ale J by se nejspíš brzo zbláznil. Aqui rodiče byla kapitola sama o sobě. J bylo jasné, že to neponesou dobře a jeho myšlenky se potvrdili. Bylo pro něj těžké se vžít do Aquiho role, ale...Vážně se snažil. Jednou třeba zjistí, že je t to nejlepší, co mohlo Aquiho potkat a nakonec jim jejich vztah schválí. Dobře, tohle byla asi naivní myšlenka. Je čas nechat zase všechno stranou a věnovat se přítomnosti. Zvedne pohled k Aquimu, který se k němu připojí v kuchyni. 

"Páni." Prohodí jako první, když si ho prohlédne od hlavy až k patě. 

"Pořád čekám, kdy mě tvoje krása zabije." Prohodí ve svém osobitém stylu kompliment a bez přemýšlení mu pomůže se usadit. Protočí očima a odfrkne si, když Aqui krmí hřebce. 

"Jak jinak. Za chvíli s námi bude sedět u stolu." Neodpustí si komentář, i kdyby nemohl být spokojenější, jak ti dva společně vychází. Nedivil by se, kdyby ho jednou našel v ložnici u nich v posteli. 

"Máme ještě čas, tak se v klidu najez, pak vyrazíme." Ujistí ho, že mají dostatek času. 

"Víš, přemýšlel jsem, že máme oba dva za měsíc volno. Je to jen týden, ale kdybychom si ho trochu prodloužili, mohli sme zajet za Sugizem." Navrhne mu jako první, ale samozřejmě ho napadlo, že by se Aqui chtěl rád podívat domů. Tváří se, že ho nepozoruje, ale po očku ho sleduje, aby zjistil, jak se bude tvářit. 

"Podle Sugiza by tou dobou mohl být doma i Aki s Boogiem." Začne se klidně cpát a nebyla by to ta pravá snídaně, kdyby k tomu neměl kus masa. Je fakt, že tohle by se dalo taky brát jako dárek. Pokud Aqui souhlasí, letenky koupí. Manyho vezme do centra, kde se o něj postarají. Už tam byl a zná to, dokonce tam má i své oblíbené lidi, kteří mu vždycky přilepšují. 

"Taky záleží, jak na tom budeš s programem." Nebere to na lehkou váhu. Aqui dost dřel a je mu jasné, že není jednoduché, udělat si volno. Když dojí, dá si ještě hrnek kávy. Pak už jen stačí, aby se vydali do garáže, kde parkuje Aquiho auto a motorka J. Tohle si prostě nemohl odpustit. Byl to jeho sen, který si konečně mohl splnit. Ne, že by si koupil nový stroj, to by ho nebavilo, ale sehnal si starou, polorozpadlou motorku, kterou si dal postupně dohromady. Líbilo se mu, když Aqui seděl v křesílku, cucal svůj koktejl a u toho ho pozoroval. 

"Až budeš připravený, můžeme vyrazit." Dodá ještě, protože je mu jasné, že se Aqui už nebude moct dočkat.

Aqui

Aqui se spokojeně usměje, když mu J složí ten kompliment. Ani po všech těch letech to nikdy nepřestal přehánět a to bylo dobře. 

"Vydržel jsi to už tak dlouho, jen těžko by tě mohla zabít." Povzdechne si ve znamení, že by měl být ještě krásnější, jenže už neví jak. 

"Takže bohužel zase tak krásný nejsem, ne že bych se tě chtěl zbavit." Prohodí vesele. Natáhne ruku se salátem k Manymu a ten si vezme sice opatrně, ale stejně ho trochu poslintá. Aquimu to snad už ani nevadí.

"Že to někdy řekneš zrovna ty, který jsi nacpal koně do letadla." Pokračuje v jejich manželském rozhovoru. 

"Měl bys být rád, že nemusí být ve stáji." Na oko nevinně se zakousne do toustíku s máslem a vrhne po něm panenkovský pohled.

"Vyrazíme?" Zvedne najednou oči. A kam vyrazí? Tohle dělal J pořád. Něco si vymyslel a naplánoval a pak mu to oznámil, jako kdyby o tom Aqui věděl měsíc v kuse. Ano, jejich týden volna. V Americe bylo asi milion způsobů, jak ho využít a kam zajet a taky by měl asi vidět vlastní rodiče, ale ještě než to J vysloví nahlas, ví moc dobře, kam chce jet. Pousměje se a skloní oči. Sugizo mu vážně chyběl a při tom to nebyl jeho otec. Jův otec… Aqui ho nikdy neviděl, ale hodně o něm slyšel. Byl to despotický člověk, kterému byl syn jedno, dokud pracoval a jinak ho trestal. Aquiho rodiče oproti tomu byli vážně skvělí, jenom prostě měli jiná očekávání. Nikdy by mu ale neublížili a vlastně ho vždycky podporovali. Například mu nikdy neodstřihli zdroj peněz nebo mu nijak nehrozili, protože žil s J. Všechno mohlo být mnohem, mnohem horší, ale oni ho milovali a on to věděl. A teď mohl i J mít takového tátu. Dokonce takového, který jejich vztah schvaloval a podporoval. Bylo jedno, jestli vám bylo třicet nebo víc, mohli jste si nalhávat, že rodiče nepotřebujete, ale každý toužil po tom mít takové, se kterými by mohl vycházet a spolehnout se na něj. Tedy podle Aquiho. Usměje se ještě o něco víc, když J zmíní, že by tam viděl i bratra. Konec konců, jeho rodiče bydleli vážně nedaleko, pokud zrovna nebudou někde pryč. Ten dům, kde vyrostl a měl svůj vesmírný pokoj, mu sem tam chyběl. Jestli je tam všechno takové, jako kdysi? Když byli se všemi na lodičkách a v bazénu… Pořád ještě neodpovídá, když J pokračuje velmi vážně o jeho programu a u toho se tak cpe. Málem by vyprskl, no vážně. Nakonec dojí i on a příbor odloží. 

"Neřekl jsi mi, na co se mám připravit. Nevím, jak se obléct." Rozhodí rukama, ale je to jenom takový velmi chabý pokus, jak zjistit alespoň kousek. J mu to stejně nikdy neprozradí, i kdyby šplhal na Everest v plavkách. Pár takových vtipných scén už zažili, když ho nesl na skalnatý kopec na zádech, protože měl Aqui žabky. Stejně mu ani příště nic neprozradil. 

"Samozřejmě, že bych rád jel za Sugizem a ostatními." Řekne a vstane, ještě nacpe Manymu všechno, co nesnědli a co smí a u toho dělá, že vůbec nevidí pohled J. S radostí Manyho kazil, jenom když mu pak nebylo špatně. O nějakém výcviku v jeho věku stejně nemohla být řeč tak co? Aqui to sváděl na vlastní hipoterapii. Společně s J vyjde ven před dům a zamíří do garáže. To by se divil, kdyby jeli autem a J se ho nesnažil nacpat na motorku. 

"Jestli mi zase upadne bota…" Naštěstí to nebyla rychlá motorka. Z téhle se dala příjemně prohlížet krajina kolem. Aqui ji měl vlastně rád, ale řídit ji nikdy nechtěl. Bylo to jako s koňmi. Ať to dělá J a on se ho bude pevně držet. Jedině tak si to užije. Vezme si helmu a posadí se za něj. 

"Nemám ani peněženku." Pořád se všemožně snaží přijít alespoň na něco.

J

J se malinko zarazí, když Aqui na jeho kompliment zareaguje takovým způsobem, ale pak se jen pobaveně ušklíbne.

"Tak já se snažím a vlastně bych měl být radši mrtvý." Krátce se zasměje a dál se věnuje snídani. 

"Ale řekl bych, že se ti to jednou vážně povede." Dál si klidně vede svou. Pozoruje ty dva a nemůže být spokojenější. Je pravdou, že by nemohl být s někým, kdo by Manyho nesnesl. Jistě, ve stáji je hromada koní, ale tenhle je prostě jenom jeden. Ví, že se jeho dny blíží, ale není z toho smutný, tedy asi ne tolik, jak by čekalo. Podle něj dělal maximum, aby se Many měl dobře a nikdy ho nikde nenechával. Byl pořád s ním a staral se o něj jako o svého bratra. Many toho viděl tolik, že kdyby mohl, měl by co vyprávět dlouhá léta. Představí si ho jako dědečka někde v domově a málem se rozesměje znova. To by byla představa, jak někomu ujídá salát z ruky. 

"Jsem. Jsem neskutečně rád, že ti nevadí. Takže musím pochválit svůj vkus. Samozřejmě jsem do začátku věděl, že budete nerozlučná dvojka." Není nad to pořádně popohnat ego. 

"Jasně, času je dost a zároveň... Ať si svůj dárek pořádně užiješ." Chce trochu popíchnout jeho zvědavost a zároveň... No asi má obavy, jako pokaždé když mu něco dává, ale nikdy by to nahlas nepřiznal. Aqui dál snídá a debatu ohledně Sugiza a odjezdu do Japonska zatím nechává otevřenou. Ví, že ej to pro Aquiho komplikované a tak nemá smysl na něj tlačit. J by to nebral tragicky, kdyby jeli až na přes rok. Záleží hlavně na Aquim. Ano, Sugizo je pro něj sice tím pravým otcem, to už pochopil, ale zároveň není ten typ, který by tam musel jezdit třikrát ročně. Někdy byla jeho povaha prostě moc komplikované na takové běžné věci. Anebo to prostě vnímal jinak, než ostatní. 

"Vypadáš dokonale." Rozptýlí Aquiho obavy ohledně výběru oblečení. 

"Všichni před tebou padnou na kolena, věř mi." Mrkne na něj. Zvedne k němu oči a pokřiveně se pousměje, když mu výlet do Japonska odsouhlasí.

"Super, vyřeším letenky a hlídání." Kývne hlavou směrem k Manymu. Ten se zatváří skoro dotčeně, jak kdyby ho měli za nějaké dítě, co potřebuje dohled. Pak už se ocitnou v garáži, kde je jeho oblíbený stroj. Pomůže mu na motorku, během toho, co se otevírají dveře garáže a pak se rozesměje. 

"Tak zastavím, seberu ji a nasadím ti střevíček Popelko." Trochu se z něj utahuje, ale to on si s tím začal. 

"Ale víš, jak to je. Bílého koně prostě nemám." Rozvede to ještě trochu, než vyrazí na cestu. Provoz není velký a navíc se J dokáže dost dobře proplétat dopravou. Nemusí jet rychle, nechává Aquiho, aby si užil vyhlídkovou jízdu. Míří kousek dál za město, ale netrvá to zase tak dlouho a zastaví u jedné z menších farem, kde odchovávají hříbata. 

"Jsme tu, chci ti něco ukázat." Tuší, že by Aquimu mohlo kde co dojít a tak se snaží to trochu zaonačit. Skoro to vypadá, že je tu pracovně. 

"Zdravím." Křikne na chlapíka, který míří tak troch opačným směrem. J samozřejmé zná, a když ho uvidí, jde se přivítat. Ani on neřekne nic navíc. 

"Půjdeme jen kousek dozadu." Sdělí J Aquimu, než se dostanou do stáje a speciální k boxu, kde je kobyla i s hříbětem. 

"Tak co na ni říkáš." Kývne hlavou k hříběti pískové s roztomilým pohledem. Je to nádherná klisnička a vypadá, že už všechno prožila, jak je klidná. Zvědavě k nim natahuje nozdry a zkouší, jestli nemají něco dobrého.

"Její máma je kliďas a vypadá to, že holka to má po ní. Navíc bude mít nádhernou barvu. Jdeme dovnitř?" Zkouší ho pobídnout, jestli bude chtít nebo ne. Ví, že si od ostatních koní drží odstup a chce vědět, jestli shánět jiný dárek nebo ne. 

"Potřebovala by klidnou ruku, aby taková zůstala." Pokračuje dál ve vyprávění. 

"Tak trochu tu zůstala jako poslední. Prý je až moc klidná do sportu a asi s tím i souhlasím, ale to že nemá dobrý rodokmen, bych vůbec neřešil. Jen si myslím, že by měla jiné využití, než aby zůstala na ocet." Tahle malá má svůj vlastní příběh. Zase jeden malý zachráněný kousek. Jenže tady už pro ni není místo. Když ji viděl, tak ho napadlo, že…Aqui podle něj bude potřebovat náplast, až tu Many nebude.