(domeček)
Shinya
"Dobré ránko." Pozdraví ho se zářivým úsměvem. Přecupitá k němu, sevře látku jeho svršku a nakloní se, aby ho mohl líbnout na rty.
"Jak ses vyspal?" Zeptá se hned a gestem ho pozve ke stolu. Sám se zatím postará o kávu a svůj čaj.
"Dneska máme nabitý program, ale už se těším. Focení v parku bude kouzelné." Švitoří, než se zarazí a omluvně se pousměje.
"Promiň. Nenechám tě ani pořádně se probral." Zatváří se provinile a usadí se naproti němu. Pravdou je, že by nejradši popadl diáři, kde má napsaný svůj rozvrh i jeho a hned by začal plánovat, kde a kdy budou obědvat. Někdy s trochu bál, že s tím Yoshimu poleze na nervy, ale zatím to vypadalo, že se to nestane.
"Včera jsem mluvil s Die. Koncem týdne bychom mohli stihnout společnou večeři." Nadhodí možné trávení volného večera. I když se nevídali nějak často, stejně si tu a tam našli chvilku a strávili společně pár hodin. Shin by byl smutný, kdyby nebyl se všemi v kontaktu, i když s Boogiem a Akim to bylo složitější. Až se však vrátí do Japonska, zase jim občas zavolá.
"Stejně je neskutečné, že se nám všem tak daří." Na to z jaké části města většina z nich pochází, se všichni dostali na výsluní. Hodně dětí kolem nich o tom snilo a jim se to podařilo. Stálo to značné úsilí, ale dokázali to. I on je v podstatě soběstačný a to by ani nemusel celý týden pracovat. Možná není extrémně bohatý, ale o to vlastně ani nestojí. Když budou s Yoshim pokračovat podobný způsobem, budou se mít ještě lépe. Zálibně se kouká do jeho tváře a sleduje, jestli mu chutná. Staral se o něj hrozně rád a nikdy by si ani nepomyslel, že by to dělat nemusel. Je to jeho koníček, který si nedokáže odepřít.
Yoshiki
Když Yoshiki otevře oči, Shinya už vedle něj není. Bylo to tak docela často, zejména pokud ten den museli pracovat, ale o to vzácnější pak byla rána, kdy se probouzeli společně a on ho měl v náručí. Shinya nikdy nevydržel spát tak dlouho jako Yoshiki a byl ranní ptáče, ale bylo to taky proto, že spal častěji a pravidelněji, kdežto Yoshiki byl schopný čtyři dny nespat a pak to dohánět. Bylo asi jasné, kdo na tom byl zdravotně lépe a Yoshiki si často dělal legraci, že je to stařecká nespavost, ale po pravdě… myšlenky na vlastní stárnutí ho děsily. Nikdy neměl ten pocit rád ani jako mladý, ale teď po těch několika letech mu bylo něco přes čtyřicet a on měl pocit, že skončí svět. Jak to ten zpropadený Sugizo dělal, že mu to bylo úplně jedno? Yoshiki se hodně snažil, dbal na sebe a dřel v posilovně jako kůň, aby se vyrovnal všem mladým a pořád se Shinyovi líbil, ale Shin byl mladý, krásný a extrémně úspěšný a on žárlil pokaždé, když o něj někdo projevil zájem. Nedělal mu doma peklo, ale tomu dotyčnému ho klidně ztropil a nejednou musel Sena i jeho manažer projevit dost umění na to, aby situaci urovnali. Yoshiki nebýval tak impulsivní, dokud byl učitelem a musel myslet na mladé lidi okolo sebe, ale od té doby, co byl naprosto volný, se tahle jeho vlastnost vykreslila mnohem intenzivněji. Naštěstí se zdálo, že to Shinyovi spíš imponuje, než aby ho to děsilo a chtěl kvůli tomu od něj odejít. Dokud tehdy museli zůstat na střední škole, nebylo to pro ně snadné. Yoshiki dodnes nechápal, jak se jim podařilo ukrývat svou lásku a uniknout bystrým očím studentů, učitelů i sousedů. Bylo to jako zázrak, jako kdyby jim někdo nahoře skutečně držel palce a posílal jim všechno štěstí, ale jakmile Shinya dostudoval, Yoshiki dal výpověď, začal naplno pracovat se Senou a Shinya mohl studovat vysokou. Nakonec si mohli dovolit odstěhovat se do anonymity jiné čtvrti a žít celkem svobodně. V Senově branži podobné dvojice nebyly zase tak nečekané, ale nic se nesmělo veřejně přehánět. Oni to ale ani nepotřebovali. Yoshiki vztahy se svou rodinou neudržoval už na škole, ale Shinyova matka ho nakonec přijala dobře. Měla opravdu velké srdce. Pomalu vstane a vezme na sebe hedvábný župan. Neomylně ho vede vůně chystané snídaně. Ještě že Shinya tak rád vařil, on sám nesvedl ani čaj. "Dobré ráno." Řekne mu a opětuje mu políbení. Vlasy má ještě pořád rozcuchané a ustavičně si je rovná, zatímco si sedá za jídelní stůl. Z výrazu jeho tváře je patrné, že na focení v parku úplně zapomněl. Shinya miloval venkovní prostory.
"Jistě." Pokývá hlavou na možnou schůzku s Die a sahá při tom pro pomerančový džus. Shinya nedovedl být dlouho sám, ale Die s Toshiyou nikdy nepřestali být speciální pro jeho srdce. Poutalo je z minulosti příliš mnoho, jakkoliv miloval i ostatní. Usměje se a přikývne, když Shinya připomene, jak dobře se jim všem daří a nějakou chvíli si ani neuvědomí, že Shinya nejí a jenom ho pozoruje. Zvedne k němu oči, když se zakusuje do toastu a snad by i zčervenal. Začne se culit jako panenka a neví kam s očima, jako by se znali teprve chvíli. Nakonec si otře rty i ruce do ubrousku a sáhne po knize, která leží opodál. Četli ji včera večer, když Shinya usínal. Kdysi dávno mu totiž řekl, že je to jeho vzpomínka na otce. Že mu četl před spaním. A od té doby si nepřál nic jiného, než aby mohl převzít tuto roli a ty vzácné chvilky mu připomenout. Někdy si možná Shinya představoval, že jeho hlas je hlasem jeho otce a že je zase s ním a pokud pro něj tohle Yoshiki mohl udělat, byl tím nejšťastnějším. Byly to všechno dětské knihy a romantické příběhy, ale to jim nevadilo. Některé měla Shinyova matka, jiné museli shánět po antikvariátech a jejich knihovna už zabírala velký kus místa v ložnici.
Shinya
Shinya nikdy nepřemýšlel nad Yoshikiho věkem. Nepřišlo mu na tom nic jiného, než v běžných vztazích. Byl natolik zamilovaný, že by si ani nevšiml, kdyby byl Yo o padesát let starší, než on sám. Z druhé strany měl na paměti, že by se o něj měl co nejlépe starat a tak dbal na to, aby jedl pravidelně. Se spánkem byla větší potíž, ale i tak se snažil, aby byl dostatečně odpočinutý. Moc si přál, aby jim společně bylo, co nejlépe ve všech ohledech. Všiml si, že Yo má ohledně svého věku jisté negativní myšlenky a snažil se mu vysvětlit, jak ho vidí on sám. Pro něj byl od samého začátku někdo naprosto dokonalý a nic se na tom nezměnilo. Yo vůbec neměl důvod žárlit, protože se Shin na nikoho jiného stejným způsobem ani podívat nedokázal. Všechny možné nabídky, pokud je teda vůbec postřehl, slušně a mile odmítal. Je ale pravdou, že si jeho žárlivé poznámky a pohledy svým způsobem užíval. Byl to jasný důkaz, že ani z Yoshikiho strany nic z jejich lásky nezmizelo. Ze začátku měl problém tomu vůbec uvěřit, ale teď...Je vážně šťastný. Yoshikiho scény ho vůbec nevyvedly z míry, jen ho u všech kolem omlouval a snažil se jim vysvětlit, jak složité to má, tudíž musí své emoce nějakým způsobem ventilovat. A tak s poklidně žili dál, částečně se vyhýbali veřejnosti, aby je příliš nedráždili a užívali si jeden druhého. Co víc si přát? Možná jen víc společných obědů s jeho mámou, i když už tak se vídali opravdu často. Dokonce tu měla svůj pokoj, aby se mohla na pár dní zdržet, pokud se cítila osamělá. Shin se usměje, jakmile ho Yo pozdraví a neudrží se, aby si ho zálibně neprohlížel. Jistě upraveného a s make-upem...To mu sluší neskutečně, ale Shin měl hodně rád tuhle jeho stránku. Nejspíš proto, že ji neviděl každý. Je prostě roztomilý. "Vyspal ses dobře?" Zeptá se ho ještě, než se usadí společně ke stolu.
"Samozřejmě jen, když nebudeme mít jiný program." Ujistí ho rychle, že plány můžou klidně změnit. Nikdy by ho do ničeho nenutil, ale Yo nevypadal, že by mu společnost jeho bývalých spolužáků kdy překážela. Je pravdou, že společně čas od času spolupracovali. Nemůže si pomoct a pozoruje ho dál. Yo ho samozřejmě přistihne a on znatelně zrudne.
"Promiň sluší ti to a jsi roztomilý." Uculí se nevinně a mne si pod stolem prsty na rukou. Byl pořád stejně stydlivý, i když už spolu žili tak dlouho. Jenže část své povahy nikdy změnit nedokázal a měl pocit, že Yo by o to ani nestál. Překvapeně zamrká, jakmile Yo vezme do ruky knihu a spokojeně se usměje.
"Jsem rád, že to pro mě děláš. Hrozně rád tě poslouchám." Špitne sotva slyšitelně.
"Vlastně bych tě mohl poslouchat celé dny, ale to bys asi přišel o hlas a to by byla škoda." Nakloní hlavu trochu na stranu a pak upije ze svého šálku s čajem.
"Napadlo mě, že bychom se po cestě domů mohli stavit na nějaké další knížky." Nabídne mu jistou možnost. Měli oblíbenou kavárnu, která byla hned u knihkupectví. Je na něm však znát, že má ještě něco na srdci a nemůže to ze sebe dostat. Trochu se nimrá v jídle hůlkami a neví kam s očima.
"Totiž." Začne pomalu, ale pořád přemýšlí, jestli mu to říct, nebo spíš se ho zeptat nebo ne.
"Víš, jak jsi byl se Senou v Kyotu a já musel zůstat tady..." Začne pomalu a občas k němu zvedne oči, aby viděl, jak se tváří, ale jen na pár sekund, než je zase sklopí.
"Stavil jsem se za městem na jednom místě. Chtěl bych ti to ukázat." Ještě se pořád nedostal k jádru věci. Nakonec vstane, obejde stůl a míří do obýváku. Po cestě ho líbne na tvář a pošeptá mu, aby chvíli vydržel.
"Nejsem si úplně jistý, že se ti tam líbilo. Mě vlastně taky úplně ne, bylo to smutné, ale...Můžu proto něco udělat." Povídá a mezitím se k němu vrátí, než mu na stůl vedle snídaně položí malý plakátek. Je na něm vyfocený malý útulek pro psi a kočky.
"Teda myslím si, že bych mohl pomoct. Jsou na tom vážně špatně a hrozí, že to místo zavřou. Jenže je tam spoustu zvířat a oni by je neměli kam dát." Pak vytáhne ještě fotky v telefonu, které si tam pořídil. Jak jednou začal, není k zastavení.
"Určitě bych stíhal práci i starost o tohle místo." Mrká jako panenka, jak kdyby se bál, že mu Yo vyčte, že se dost nestará o rodinný rozpočet.
"Podívej třeba na něj." Ukáže mu rezavého, velmi chlupatého pejska, ale není velký.
"Tohle je Shita, je to Shiba inu. Je roztomilá, že?" Má obavy, aby ho Yo neměl za blázna. A to mu ještě nezačal ukazovat kočky. Pozoruje jeho tvář a podvědomě zkoumá to, jak se tváří.
Yoshiki
"Spal jsem dobře, děkuji." Jako vždycky, když byli spolu. Někdy se stávalo, že kvůli práci museli cestovat každý zvlášť a pak nikdy nespal dobře. Pořád se strachoval, jestli je Shinya v pořádku a taky… neměl rád pocit, že by tam mohl někoho potkat. Nebylo to tak, že potřeboval hlídat jeho kroky a vyptávat se, s kým je a kde je, jenom nechtěl, aby se mu někdo jiný líbil víc. Bylo to složité. Být pro druhého roztomilý v tomto věku, to byla rozhodně pochvala, takže se začervená a usměje a prohlédne si obal knihy. Yo svůj hlas samozřejmě patřičně nenáviděl a pokud nemusel, moc před lidmi nemluvil. Shinya byl jediný, kdo ho kdy slyšel zpívat. Před ním mu to nevadilo. Shin tvrdil, že zpívá krásně a že je to promarněný talent, když to tolik skrývá, ale on si vážně nevěřil. A pokud to tak skutečně bylo, vůbec mu nevadilo, že jeho klenot zná jenom jeho láska. Bylo to něco, co měli jenom mezi sebou a jemu se to líbilo. Shinya mu jeho myšlenky potvrdí, protože mu zrovna říká, že by ho mohl poslouchat celé dny. Usměje se a zahrne si vlasy za ucho.
"Jak si přeješ." Nevadilo mu nosit domů nové knihy. Nebylo to nic drahého a jemu nikdy nepřekážely, i když jich bylo už skutečně hodně. Podle něj to byl inteligentní koníček. Zase půjdou na kávu, prohlédnou si je, přivoní si k nim a možná si něco potichu přečtou už tam… A pak Shinya začne větu tak, že má pocit, že se mu na místě zastaví srdce. Ustrne v prohlížení, oči upře přímo před sebe a hlavou mu proletí věty o tom, že tu někoho mezitím potkal. Má pocit, že asi omdlí. Shinyovy skutečné věty zní jinak a jemu chvíli trvá, než mu to dojde. Posune oči k jeho tváři. Hodně studentů mu říkávalo, že umí vypadat vážně přísně. Shinya vstane, někam odchází a povídá věci, které mu zatím nedávají žádný smysl. Ohlíží se po něm, ale nechápe do chvíle, kdy se podívá na plakátek. Shinya mluví o nedostatku peněz pro zvířecí útulek, on protočí očima, nejspíš si vydechne tak hlasitě, že to zní, jako kdyby někdo propíchl pneumatiky a sveze se na židli výrazně níž. Vážně už si myslel, že přijde něco strašného. Nepracuje v tom útulku někdo pohledný a mladý? Shin mu zrovna říká, že by stíhal všechny povinnosti a on má trochu pocit, jako kdyby byl rodič nebo znovu pan učitel. Pousměje se.
"Nechci ti zrovna připomínat, kolik je v Japonsku útulků pro zvířata, která nikdo nechce a kolik z nich má dostatek peněz. Rozumím tvé motivaci a zachránit jednoho je určitě lepší, než nechat zemřít všechny, jenom… tím nezachráníš ten zbytek. Nechci ti kazit sny, jen ti chci připomenout realitu." Řekne velmi měkce. Shinya zvířata vždycky miloval a ničil ho pohled na opuštěné tvory. Bál se jen, aby sám sebe neuhonil.
"No, ještě, že to není dětský domov." Zasměje se nervózně a otře si rty do ubrousku, ale… hned se zarazí. To neměl vůbec říkat! Raději vstane a políbí ho na čelo.
"Dělej cokoliv chceš." Řekne mu. Nikdy by mu nebránil. Jen má strach, že bude večeřet v obležení koček a psů nebo spíš bude muset za ním tam, aby ho vůbec viděl. Chlupy na oblečení zase tolik nemiloval. V duchu si povzdechne.
"Potřebuješ šek?" Jistě, že ho podpoří.
Shinya
Sleduje, jak se Yo pousměje a není si úplně jistý, čemu to patří. Naštěstí to vypadá, že je se setkáním v pohodě. Někdy měl obavy, aby mu to třeba nezačalo překážet, ale to se zatím nestalo. Samotnému mi přijde neskutečné, jak daleko všichni došli. Pořád tomu občas nemůže uvěřit. Dokonce i on sám měl vlastně slušnou kariéru, o které si nikdy ani netroufal snít. Jeho práce ho bavil a dokonce i s jeho povahou si k němu nikdo nic nedovolil. Ze začátku mu s tím hodně pomáhali Sena i Yoshiki, ale nakonec se neučil, jak si prošlapat svou vlastní cestičku i s tím, jak moc zakřiknutý a nesebevědomý uměl být. Usměje se na něj, když mu odpoví, že spal dobře. Sám byl ráno plný energie a to jen proto, že se ho mohl hned po probuzení dotknout. Kdyby jen tušil, jak moc Yo přemýšlí nad tím, že by někoho někde mohl potkat, asi by mu zvonu připomněl, že pro něj nikdo jiný neexistuje. Měl kolem sebe spoustu krásných lidí. Pomáhal jim zářit před světly reflektorů a stejně se na nikoho ani jednou nepodíval tím stejným způsobem jako na Yoshikiho. Pro něj byl od začátku jediný na světě. "Děkuji." Uculí se naprosto spokojeně, když mu Yo odsouhlasí nákup dalších knih. Brzo to vážně nebudou mít kam dávat, ale...Místo se vždycky najde. Měl totiž neustále pocit, že by jim jednou mohli dojít a kdyby neměl Yo co číst, byla by to ta největší katastrofa, protože by ho u toho nemohl poslouchat. Před svým přiznáním ho pozoruje jen chvíli a vlastně může být rád, že poodešel. Jinak by se asi zarazil a už by ze sebe nevykoktal ani slovo. Ani na vteřinu by ho totiž nenapadlo to, co Yoshikiho. Jen má prostě strach, že si bude klepat na čelo a myslet si, že se úplně zbláznil. Podle něj by nad tím hodně lidí uvažovalo. Má vážně obavy, co mu na to řekne. Když před něj položí plakátek, neodvažuje se ani dýchat. Přece jen měl víc odvahy, než kdysi, ale stejně má strach, že se Yoshikimu nebude ten nápad líbit. Stojí kousek od něj s rukama sepnutýma před tělem a neodvažuje se ani pohnout. Zírá to země na svá chodidla a čeká, co uslyší. Yo začne s racionální myšlenkou a Shin trochu zbledne. Má pocit, že teď přijde odmítnutí, které by asi nesl hodně těžce, ale smířil by se s tím. Pro něj prostě všechno. několikrát přikývne.
"Já vím, není to jednoduché. Všechny by potřebovali pomoc a je tu samozřejmě i víc směrů, kde bych mohl pomáhat, ale..." Odmlčí se.
"Nějak mi přirostli za jedinou návštěvu k srdci a napadlo mě, že mám možná nějaké možnosti díky tomu, kolik lidí už jsem potkal." Jeho práce byla starat se o lidi a ti by mu mohli třeba na oplátku pomoct, postarat se o ta zvířata. Bude se muset naučit, jak je trochu přemlouvat, ale to snad zvládne no ne? Musí, kvůli těm chudáčkům.
"Chtěl bych to alespoň zkusit. Snad se na mě nikdo zlobit nebude, když to nevyjde." Pořád ještě kouká do země a ani se neodvažuje, podívat se nahoru. Zvedne k němu překvapený pohled, když zmíní dětský domov.
"Ty bys nechtěl...? Někdy později?" Zeptá se a je vidět, že ho odpověď zajímá. Samozřejmě, že ho to napadlo, ale měli tolik starostí, že mu to přišlo nereálné. Jenže teď, když to nakousl....
"Je pravda, že na to nemáme tolik času." Tentokrát ho jeho uvědomění předběhne. Zatím ještě neměli nic jistého a dítě jistotu potřebuje. Jednou by si to ale přál. Snad Yo taky. Znovu sklopí očka, není vyloženě smutný, ale trocha nejistoty se vrátila. Zamrká a podívá se mu do očí. Na tváři už má opatrný úsměv.
"Vážně?" Začíná pomalu ale jistě zářit a je jasné, že hned, jak to půjde, poletí ke stolu a začne dávat dohromady návrhy, co by se mohlo zařídit. Nakonec byl v tomhle ohledu stejný jako Yo. Jakmile šlo o něco, co ho naplňuje, nedokázal se od toho odtrhnout. Jakmile mu Yo nabídne šek, u to nevydrží a vrhne se mu kolem krku.
"Jsi nejlepší, vždycky jsi byl. Miluju tě." Šeptá mu do ouška a pak ho políbí takovým způsobem, který je u něj běžný jenom, když se nehlídá.
"Zatím ne, ale děkuji. Musím první zjistit, co je potřeba jako nejdříve a do té doby zkusím sehnat nějaké sponzory." Je vidět, že i když je nadšený, tak je rozumný a nehodlá je připravit o veškeré úspory jen proto, aby těm drobečkům pomohl.
"Jen mě napadlo víš, že bys mi mohl třeba pomoci natočit něco do televize, víš spot pro sbírku." Odtáhne se jenom napůl, aby se mu mohl podívat do očí.
"Jsi to nejlepší lákadlo, kdo by ti odolal." Nevinně se pousměje.
"Mě to nešlo do té doby, co jsem tě viděl ani jednou. Pořád jsem na tebe musel zírat a měl tě plnou hlavu." Konečky prstů přejíždí po jeho šíji.
Žádné komentáře:
Okomentovat