Epilog - Sugizo x Toshiya - část 2.

(farma)

Toshiya

Dřív si nemyslel, že by potkal někoho, komu by jeho poznámky přišly zábavné nebo se jim dokonce smál. Su je každým kousek originál a je vidět, že ho některé jeho řeči vážně baví. O to je Toshiya spokojenější. Moc dobře si uvědomuje, že přijdou jisté chvíle, kdy se bude muset krotit. Myslel si, že mu to bude vadit, ale ta představa mu prostě nepřijde nemyslitelná. Už jen pro to, že má to svým způsobem budoucnost a on rád dělal věci, které měly nějaký smysl. Možná proto mu zase tolik nevadí, že ty děti adoptují. Z druhé strany od Die věděl, jaké to je, když putujete z místa na místo a světe div se...Nebylo mu to tak úplně jedno. To si však nechá pro sebe a bude se tvářit, že to je z čistě sobeckých důvodů. 

"Ano, jak jsi řekl, nejsme typická rodina a je tu hromada předsudků." Je to hořká realita, ve které prostě a jednoduše žijí.

"Za jistý úplatek se budou tvářit, že jsem dvě samostatné jednotky bydlící na jednom místě. Pominou fakt, že podle zákonů nejsme kompletní rodina." Bylo toho víc a stálo ho to jisté přemlouvání, ale jakmile zamával šekem, šlo všechno o poznání snadněji.

"Ty úplatky nejsou tak úplně pro domovy, ale pro vyšší místa." Ne, ty ženy, které se staraly o děti, by tolik nepotřebovaly, i když by jim to asi dal sám. Hlavně v tom prvním domově Sugiza znali a byli pro všema deseti. Pozoruje ho a koutky mu cuknou. 

"Nemusí mít naši krev. To není zase tolik podstatné." Ujistí ho, že nepotřebuje nutně vlastního potomka. I teď se vrací myšlenkami k Die. Jakmile uvidí Sugizovy zamilované oči vnitřně ho to neskutečně zahřeje. Vlastně v podobnou reakci doufal. 

"Vidím, i když se tvářím, že je mi to jedno." Jeho výraz povolí. 

"Nemůžeš zachránit celý svět, hodně z nich si to vlastně ani nezaslouží." Znovu se trochu ukáže jeho povaha. 

"Ale vím, že chceš pomáhat, i když to většinou vůbec nechápu." Je to trochu ironický vtip, ale lepší už vážně nebude. 

"Ty pokoje nechceš měnit." Mlaskne si, ještě než ho políbí a tím ej všechno rozhodnuto. Tu přestavbu si neskutečně užije a bude tím s radostí Sugiza štvát. Pak už není prostor vůbec na nic, jen na jejich společnou chvilku. Sám si taky neuvědomí, kde až skončí a je jen dobře, že jsou na druhé straně od farmy. Tady je minimální pravděpodobnost, že je někdo uvidí. Sice tu byli všichni zvyklí a on uměli být hlasití, aby se jejich místům všichni vyhýbali obloukem, ale i tak. Toshiya se upřímně zasměje, když Su okomentuje svůj stav. Sám se usadí, pomůže Sugizovi nahoru a přitáhne si ho do náruče, aby mohli oba dva pozorovat les naproti nim. Práce ostatních za domem už pomalu končí a začíná tu zase být příjemné ticho. 

"Právě naopak, svět je zase úplně v pořádku. Tady na tom místě určitě." Myslí to samozřejmě i z obecného hlediska i s tím, co hodlají udělat. 

"Mám ti za zlé, že díky tobě chci dělat něco, co je dobré." S hranou nespokojeností si mlaskne, ale pak se nakloní, aby ho mohl políbit do vlasů. 

"Ale pamatuj si, že jestli mi jednou řekneš, že jsi unavený a já tě budu zrovna chtít, máš smůlu." Ne, některé věci se prostě nikdy nezmění a to ani po příchodu zmíněných dětí. 

"Mám pro tebe ještě jeden dárek, ale ten přijde později, až se všechno vyřeší. Až se všechno ustálí, pojedeme do Ameriky, kde se vezmeme a budeme mít všichni stejné příjmení." Pokračuje dál, když se hlavou opírá o trám. Možná měl vymyslet pořádnou žádost, jenže…Některé věci se prostě jinak dělat neumí. 

"Můžeš být svobodomyslný, jak chceš, ale jsi můj a chci, aby to věděli i ostatní." Vdechne chladně, než sám nad sebou zavrtí hlavou. 

"Vůbec nevím, jak se mi to stalo a zkoumat to nebudu, ale miluju tě, Su-koi." Jeho hlas je o něco tišší, když se mu vyzná. Už to řekl nespočetkrát, ale je pravdou, že tím většinou dost šetří. - Prostě na to nikdy nebyl, ale stejně mu to jednou za čas řekne, jak kdyby chtěl, aby věděl, že se v tomto ohledu nic nezměnilo. 

"Měníš mě a nevím, jestli jsem ti za to vděčný nebo by tě to mělo malinko bolet." V očích se mu zablýskne. Sotva skončili, asi by se nebránil ještě troše příjemné zábavy.

Sugizo

Kdyby měl Sugizo množnost nad tím přemýšlet víc, možná by mu nakonec došlo, že Toshiya je pro adopci i tak trochu díky svému nejlepšímu příteli. Die byl z pěstounské rodiny a to nebylo totéž. Nikdy jim neříkal mami a tati a vlastně sice souhlasil, že je to tam lepší, než v domově, ale nedalo se říct, že by byl vysloveně šťastný. Pořád hledal a pořád měl pocit, že nikam nepatřil. Sugizo nechtěl, aby měly jeho děti podobné pocity, stačilo odkud Aki a J pocházeli a Toshiya nejspíš zase nechtěl, aby se někdo cítil podobně jako Die. Die toho s ním musel hodně napovídat o tomto tématu, mnohem víc, než by Sugiza vůbec napadlo. Možná by to jednou mohli probrat i s ním. Poslouchá všechno, co mu Toshiya říká. Před úřady se budou muset tvářit, že nejsou partneři. Nikdy se nevezmou. Byl tu jistý risk, že se to dětem nebude líbit a nahlásí je samy. Nebo že to udělají v průběhu dalších let. To zavánělo něčím víc, než jenom soudem, ale… i tak by do toho chtěl jít a bylo vidět, že Toshiya je dávno rozhodnutý. Možná ho to bude bavit o to víc a tím spíš do toho dá všechno, když půjdou společnosti za zády. Je to ale pro dobrou věc! Sugizo nakloní hlavu k rameni a je na něm vidět, že s Toshiyou nesouhlasí, když mu říká, že si to hodně dětí ani nezaslouží. Je mu jasné, že to budou hrozní výrostci a bude se zdát, že jim není pomoci, ale on byl názoru, že pomoct se dá každému, i kdyby ho to mělo samotného položit. Bylo dobře, že ho k podobným zaměstnáním a sebeobětování nikdy nikdo nepustil. Po jejich milostné chvilce, kdy se přesune do Toshiyovy náruče, upře i on oči do dálky na les a zaposlouchá se do ticha. Toshiya má pravdu, když říká, že je to všechno naopak a on se pro sebe usměje. Tohle přece chtěl. Splnilo se mu úplně všechno. Zavře oči a chvíli prostě jenom poslouchá svět okolo nich a tlukot srdce svého milence. Neotevře je ani po tom, co mu Toshiya řekne, že mu má za zlé ty dobré skutky, ke kterým ho nutí, jenom se usměje. 

"To mi nevadí." Prohodí, co je očividné. A pak musí znovu vyprsknout smíchy, když mu Toshiya hrozí, že nikdy nesmí být unavený na jejich společné chvilky. 

"Naštěstí to nejsou batolata." Jinak by si nedovedl představit, co by dělal po celých bezesných nocích. Toshiya by určitě pracoval a on by byl ten, co by odnesl noční vstávání. Tihle kluci už snad proboha spí. Puberťáci prý potřebovali mnohem víc spánku, než dospělí. Toshiya zmíní ještě jeden dárek a protože Sugizo umí být velmi trpělivý, nejdřív se ani nepohne, ale když z něj vyleze, co má přesně na mysli, prostě se pod jeho rukama otočí tak, aby na něj viděl a chvíli na něj zírá, jako kdyby za ním seděl Vetřelec a ne jeho láska. 

"Tohle jsi taky promyslel? Takhle si to přeješ?" Nebylo nutné se ujišťovat o Toshiyových snech, spíš ujišťuje sám sebe, že se nepřeslechl. Znovu se usměje, když Toshiya dodá, že chce, aby o jejich vztahu věděli i všichni okolo. Mohlo se to zdát jako nedůležité, ale ne když šlo o povahu jako je Toshiya. Z jeho rtů to znamenalo mnohem víc. Zvedne dlaň a pohladí ho po hraně čelisti. 

"A já miluji tebe. Jen těžko by to mohlo cokoliv změnit. Ani v tomto ani v jiném životě." Kamkoliv jeho kroky kdysi vedly, už mají jenom jeden směr a on na posmrtné životy věřil. 

"Můžeš mi být vděčný a věř mi, že mě to sem tam i bolí." Prohodí vesele. A nejenom malinko. Někdy se trochu zapomněli a on překvapoval sám sebe, co vlastně snese. Podívá se do jeho tváře a moc dobře vidí ten záblesk v jeho očích.

"Chtěl jsi navrhovat přestavby…" Připomene mu, protože Toshiya vypadá, že vyrazí soukromým tryskáčem do prodejny erotických pomůcek, kdyby jim snad ještě nějaké chyběly.

Toshiya

Jednou si nejspíš se Sugizem popovídají o tom, co ho k tomu vedlo. Tedy k tomu co byl jeden z důvodů. Jistě, s penězi by bylo možné zařídit si dítě jinak, ale přece jenom je v tom něco víc. Možná taky trochu proto, že vyrůstal tam, kde peněz nebylo mnoho. Nebylo to jednoduché, a pokud dokážou dát těm dvěma lepší život, přece jen bude mít dobrý pocit. Su ho změnil v podstatě od základu, i když se mu to pořád nepřiznává snadno. Moc dobře si uvědomuje, že tím hodně riskují, ale když budou obezřetní, podaří se to. On sám se postará o ty nejmenší detaily, aby na ně nikdo nemohl. Stačí si to jen dobře pojistit a sehnat právníka, který jim to za velkou úplatu zařídí. Jen musí najít toho pravého. Pak můžou žít tak, jak oba dva chtějí a později všichni čtyři. Nedělal nic napůl a teď s tím rozhodně nehodlá začínat. Asi by to bylo na menší výměnu názoru, kdyby se pustili do tématu, kdo si to zaslouží a kdo ne, ale do toho se pouštět nebudou. Tahle společná chvilka je něčím zvláštní a ani někdo jako on ji nechce kazit. Napůl si odfrkne, ale stejně se pousměje. Tohle smíření s věcí od něj měl prostě čekat. Sugiza ničím podobným nerozhodí a vlastně ani nechce. Kdyby věděl, že bude reagovat jinak a nebude to bráno jako předehra, neudělá to. Na to mu na něm příliš záleží. Kdyby to tak nebylo, nevydrželi by spolu tak dlouho a neplánovali budoucnost. 

"Směješ se nějak podezřele často. Asi jsem si to měl rozmyslet." Ne, samozřejmě mu nechce kazit dobrou náladu, ale je to vážně těžké nedostát své povaze. Su však ví, jak to celé myslí a že je to jen dobírání. Čeká reakci na svá slova, co je v budoucnosti čeká. Obočí mu jde nahoru, když se Su přetočí a on mu může oplatit pohled do očí. 

"Samozřejmě. Už bys měl vědět, že když něco dělám, tak se vším všudy." Ledově se pousměje, ale bez okolků si ho přitáhne blíž.

"A už bys taky měl vědět, jak moc žárlivý a majetnický jsem. Takže nemáš na výběr. Neříkám, že pak nebudu chtít zabít každého, kdo se na tebe podívá o něco déle, ale..." V očích mu zajiskří. Nechá se pohladit a dokonce spokojeně přivře oči. Jeho rysy viditelně zněžní, ale jen na vteřinu. Pořád je pro něj těžké to ovládat. Su už ale přišel jak na to a dokazuje to dnes a denně. 

"Nezmění to nikdy nic, o to se rád postarám." Přitiskne ho blíž k sobě. Trochu se zamračí, Su má jistě pravdu a on ví, že se někdy prostě nedokáže ovládat. Dokonce se mu na vteřinu v očích objeví obava, jestli to třeba někdy není příliš, ale Su nevypadá, že by se zlobil. To je dobře, asi by jinak spolu nevydrželi. Bez téhle vášně on prostě nedokáže být. Vydechne a málem protočí očima, jakmile mu Su připomene přestavbu. Chtěl, ale nějak na to pozapomněl. 

"Mám toho ještě tolik v plánu a jediné, na co teď myslím jsi ty. A kupodivu to není jenom zadek a jiné přednosti, které mám vážně v oblibě." Povzdechne si znovu a pouštět ho prostě nechce. Takže ani žádné nákupy nebudou. Nakonec trochu povolí své sevření a pohladí ho hřbetem dlaně po tváři. 

"Jen klid, dáme si pauzu. Nechci ti ublížit." Dá mu najevo, že i on má své hranice. 

"Kdyby se mi to povedlo, pauza by byla mnohem delší. To je jediné, o co mi jde samozřejmě." Svede to na něco úplně jiného, i když to vůbec není pravda. 

"Ale už se vážně těším, až se ten tvůj synáček vrátí a ty mu to řekneš. Ten výraz bude stát za to. Počkám si opodál a budu se snad poprvé v životě pořádně smát. Jen aby ti to nezatrhnul." Na Akiho už si samozřejmě zvykl a vycházel s ním. Je přesvědčený o tom, že Sugiza sprdne na dvě doby, než si uvědomí, že tím stejně nic nezmění. 

"Tenhle život prostě miluju." Znovu se opře a Sugiza si přitáhne na sovu hruď. Dovnitř se mu nechce a nejspíš tu ještě nějakou dobu pobudou. No co, je teplo a on je rád venku.

Sugizo

To byla pravda. Toshiya se do věcí vrhal naplno nebo vůbec ne. Většinou si uměl dobře promyslet, co v jeho očích stojí za úsilí a tohle byly okamžiky, kdy působil starší, než Sugizo. Už jenom proto, že s tím přišel a nebyla to jenom náhodná nabídka, která ho napadla silou okamžiku, ale že to bylo něco, nad čím dlouho uvažoval. Možná, kdyby to nešlo, mělo to své mouchy, nikdy by tu možnost na světlo nevytáhl. Pokud to ale udělal, pak už přemýšlel i o všech postranních uličkách a možných komplikacích. Usměje se na něj, když mu říká, že se směje až moc často. Toshiya dělal, že nechce být zdrojem jeho veselí, ale opak byl pravdou. Každého chlapa hřálo, když byl pro toho druhého tím zábavným. Nedal to navenek najevo, ale kdyby se tady Sugizo nudil, něco by bylo špatně. Usměje se ještě o hodně víc, když ho ujišťuje o své trvající žárlivosti a o tom, že ho prostě chce mít… označeného? Tak nějak. Napsat na čelo mu to nemohl, tak to zkusí alespoň do občanky. Bylo to vážně roztomilé a Sugizo by nemohl být zamilovanější. Všimne si toho zvláštního záblesku v jeho očích, když dojde na některé drsnější praktiky, ale momentálně ho nedovede rozklíčovat. Nečekal by, že by se Toshiya tolik obával, aby to nepřehnal, ale kdyby to věděl, jen by to posílilo jeho lásku k němu. Vždycky byl ohleduplný, ať si kdokoliv myslel cokoliv. Zatváří se velmi spokojeně, když mu řekne, že ho odvádí od všech plánů, protože není schopný myslet na nic jiného, než na něj. Potvrdí se to i nyní, když mu řekne, že si dají pauzu, aby mu neublížil. Samozřejmě to má svůj osobitý dovětek, ale to by nebyl Toshiya, kdyby se nechytil podobné příležitosti. Když takhle mluvil před lidmi a přáteli, tvářili se pokaždé stejně šokovaně a Sugizo pokaždé stejně pobaveně a nad věcí. Jenom on věděl, jaký Toshiya doopravdy je. Nadechne se v jistém Aha momentu, když Toshiya zmíní výraz Akiho, až zjistí, že má bratry. Samozřejmě o tom před chvílí krátce přemýšlel, ale opravdu jenom krátce. Zajímalo by ho, jestli Aki o něčem podobném mluvil s Boogiem. Ohledně Aquiho a J by podobné téma nečekal, protože Aqui byl trochu jiný typ, ale kdo mohl vědět, co se v Americe dělo? Toshiya taky záměrně zmínil jenom mladšího syna, protože se často hašteřili a J byly podobné věci jedno. 

"Jak by se tvářil? Bude rád, že je v domě veselo a že má koho učit jezdit na koni." Oba dva… Uvnitř si tím ale tak jistý není. Kousne se jemně do rtu. Občas skákal do věcí vážně po hlavě. Měl by mu to napsat v dopise? Než si vymění odpovědi, ti kluci už tady stejně budou. Podívá se na Toshiyu. 

"Možná se to stane. Jenom nevím, co jim řekne, kdyby se podle něj měli vracet." Postaví ho před hotovou věc a možná to není fér, taky se ho to týká, ale… proč by mělo Akimu tohle vadit? Vždycky se vzájemně ve všem podporovali. Toshiya se nakonec pohodlně opře a vypadá to, že zpět k práci se teď nechystá a tak se Sugizo opře o jeho tělo a netrvá moc dlouho, než myšlenky vystřídá konkrétní plánování. Rád by za těmi dětmi jel co nejdřív a taky jim to co nejdřív řekl. Zajímalo by ho, jestli budou souhlasit a jaký je ten, kterého si vybral Toshiya. Mohlo se stát, že se tady nebudou cítit dobře nebo nastanou jiné komplikace. Přesto uvnitř sebe cítil jenom pozitivní emoce a euforii z budoucnosti. V dnešní den to vypadalo, že se nemohlo pokazit vůbec nic a přesně takový život chtěl vždycky žít. Až bude tohle všechno hotové, rád by se viděl se všemi ostatními jako to jednou za čas dělají. Kde by ho napadlo, že jeho syn přemýšlí o něčem podobném, protože Boogie nosí jistý velmi konkrétní prsten, o kterém Sugizo zatím nic neví? Kdyby věděl, jak jim Toshiya pomohl, nejspíš by ho láskou zahltil natolik, že už by se nenadechl. Takhle ho čeká jenom další příjemné překvapení. Ptáci nad farmou zpívají jako šílení a on… nejspíš to s žádnou přestávkou nevydrží on sám…