Toshiya

"Ano, jak jsi řekl, nejsme typická rodina a je tu hromada předsudků." Je to hořká realita, ve které prostě a jednoduše žijí.
"Za jistý úplatek se budou tvářit, že jsem dvě samostatné jednotky bydlící na jednom místě. Pominou fakt, že podle zákonů nejsme kompletní rodina." Bylo toho víc a stálo ho to jisté přemlouvání, ale jakmile zamával šekem, šlo všechno o poznání snadněji.
"Ty úplatky nejsou tak úplně pro domovy, ale pro vyšší místa." Ne, ty ženy, které se staraly o děti, by tolik nepotřebovaly, i když by jim to asi dal sám. Hlavně v tom prvním domově Sugiza znali a byli pro všema deseti. Pozoruje ho a koutky mu cuknou.
"Nemusí mít naši krev. To není zase tolik podstatné." Ujistí ho, že nepotřebuje nutně vlastního potomka. I teď se vrací myšlenkami k Die. Jakmile uvidí Sugizovy zamilované oči vnitřně ho to neskutečně zahřeje. Vlastně v podobnou reakci doufal.
"Vidím, i když se tvářím, že je mi to jedno." Jeho výraz povolí.
"Nemůžeš zachránit celý svět, hodně z nich si to vlastně ani nezaslouží." Znovu se trochu ukáže jeho povaha.
"Ale vím, že chceš pomáhat, i když to většinou vůbec nechápu." Je to trochu ironický vtip, ale lepší už vážně nebude.
"Ty pokoje nechceš měnit." Mlaskne si, ještě než ho políbí a tím ej všechno rozhodnuto. Tu přestavbu si neskutečně užije a bude tím s radostí Sugiza štvát. Pak už není prostor vůbec na nic, jen na jejich společnou chvilku. Sám si taky neuvědomí, kde až skončí a je jen dobře, že jsou na druhé straně od farmy. Tady je minimální pravděpodobnost, že je někdo uvidí. Sice tu byli všichni zvyklí a on uměli být hlasití, aby se jejich místům všichni vyhýbali obloukem, ale i tak. Toshiya se upřímně zasměje, když Su okomentuje svůj stav. Sám se usadí, pomůže Sugizovi nahoru a přitáhne si ho do náruče, aby mohli oba dva pozorovat les naproti nim. Práce ostatních za domem už pomalu končí a začíná tu zase být příjemné ticho.
"Právě naopak, svět je zase úplně v pořádku. Tady na tom místě určitě." Myslí to samozřejmě i z obecného hlediska i s tím, co hodlají udělat.
"Mám ti za zlé, že díky tobě chci dělat něco, co je dobré." S hranou nespokojeností si mlaskne, ale pak se nakloní, aby ho mohl políbit do vlasů.
"Ale pamatuj si, že jestli mi jednou řekneš, že jsi unavený a já tě budu zrovna chtít, máš smůlu." Ne, některé věci se prostě nikdy nezmění a to ani po příchodu zmíněných dětí.
"Mám pro tebe ještě jeden dárek, ale ten přijde později, až se všechno vyřeší. Až se všechno ustálí, pojedeme do Ameriky, kde se vezmeme a budeme mít všichni stejné příjmení." Pokračuje dál, když se hlavou opírá o trám. Možná měl vymyslet pořádnou žádost, jenže…Některé věci se prostě jinak dělat neumí.
"Můžeš být svobodomyslný, jak chceš, ale jsi můj a chci, aby to věděli i ostatní." Vdechne chladně, než sám nad sebou zavrtí hlavou.
"Vůbec nevím, jak se mi to stalo a zkoumat to nebudu, ale miluju tě, Su-koi." Jeho hlas je o něco tišší, když se mu vyzná. Už to řekl nespočetkrát, ale je pravdou, že tím většinou dost šetří. - Prostě na to nikdy nebyl, ale stejně mu to jednou za čas řekne, jak kdyby chtěl, aby věděl, že se v tomto ohledu nic nezměnilo.
"Měníš mě a nevím, jestli jsem ti za to vděčný nebo by tě to mělo malinko bolet." V očích se mu zablýskne. Sotva skončili, asi by se nebránil ještě troše příjemné zábavy.
Sugizo

"To mi nevadí." Prohodí, co je očividné. A pak musí znovu vyprsknout smíchy, když mu Toshiya hrozí, že nikdy nesmí být unavený na jejich společné chvilky.
"Naštěstí to nejsou batolata." Jinak by si nedovedl představit, co by dělal po celých bezesných nocích. Toshiya by určitě pracoval a on by byl ten, co by odnesl noční vstávání. Tihle kluci už snad proboha spí. Puberťáci prý potřebovali mnohem víc spánku, než dospělí. Toshiya zmíní ještě jeden dárek a protože Sugizo umí být velmi trpělivý, nejdřív se ani nepohne, ale když z něj vyleze, co má přesně na mysli, prostě se pod jeho rukama otočí tak, aby na něj viděl a chvíli na něj zírá, jako kdyby za ním seděl Vetřelec a ne jeho láska.
"Tohle jsi taky promyslel? Takhle si to přeješ?" Nebylo nutné se ujišťovat o Toshiyových snech, spíš ujišťuje sám sebe, že se nepřeslechl. Znovu se usměje, když Toshiya dodá, že chce, aby o jejich vztahu věděli i všichni okolo. Mohlo se to zdát jako nedůležité, ale ne když šlo o povahu jako je Toshiya. Z jeho rtů to znamenalo mnohem víc. Zvedne dlaň a pohladí ho po hraně čelisti.
"A já miluji tebe. Jen těžko by to mohlo cokoliv změnit. Ani v tomto ani v jiném životě." Kamkoliv jeho kroky kdysi vedly, už mají jenom jeden směr a on na posmrtné životy věřil.
"Můžeš mi být vděčný a věř mi, že mě to sem tam i bolí." Prohodí vesele. A nejenom malinko. Někdy se trochu zapomněli a on překvapoval sám sebe, co vlastně snese. Podívá se do jeho tváře a moc dobře vidí ten záblesk v jeho očích.
"Chtěl jsi navrhovat přestavby…" Připomene mu, protože Toshiya vypadá, že vyrazí soukromým tryskáčem do prodejny erotických pomůcek, kdyby jim snad ještě nějaké chyběly.
Toshiya

"Směješ se nějak podezřele často. Asi jsem si to měl rozmyslet." Ne, samozřejmě mu nechce kazit dobrou náladu, ale je to vážně těžké nedostát své povaze. Su však ví, jak to celé myslí a že je to jen dobírání. Čeká reakci na svá slova, co je v budoucnosti čeká. Obočí mu jde nahoru, když se Su přetočí a on mu může oplatit pohled do očí.
"Samozřejmě. Už bys měl vědět, že když něco dělám, tak se vším všudy." Ledově se pousměje, ale bez okolků si ho přitáhne blíž.
"A už bys taky měl vědět, jak moc žárlivý a majetnický jsem. Takže nemáš na výběr. Neříkám, že pak nebudu chtít zabít každého, kdo se na tebe podívá o něco déle, ale..." V očích mu zajiskří. Nechá se pohladit a dokonce spokojeně přivře oči. Jeho rysy viditelně zněžní, ale jen na vteřinu. Pořád je pro něj těžké to ovládat. Su už ale přišel jak na to a dokazuje to dnes a denně.
"Nezmění to nikdy nic, o to se rád postarám." Přitiskne ho blíž k sobě. Trochu se zamračí, Su má jistě pravdu a on ví, že se někdy prostě nedokáže ovládat. Dokonce se mu na vteřinu v očích objeví obava, jestli to třeba někdy není příliš, ale Su nevypadá, že by se zlobil. To je dobře, asi by jinak spolu nevydrželi. Bez téhle vášně on prostě nedokáže být. Vydechne a málem protočí očima, jakmile mu Su připomene přestavbu. Chtěl, ale nějak na to pozapomněl.
"Mám toho ještě tolik v plánu a jediné, na co teď myslím jsi ty. A kupodivu to není jenom zadek a jiné přednosti, které mám vážně v oblibě." Povzdechne si znovu a pouštět ho prostě nechce. Takže ani žádné nákupy nebudou. Nakonec trochu povolí své sevření a pohladí ho hřbetem dlaně po tváři.
"Jen klid, dáme si pauzu. Nechci ti ublížit." Dá mu najevo, že i on má své hranice.
"Kdyby se mi to povedlo, pauza by byla mnohem delší. To je jediné, o co mi jde samozřejmě." Svede to na něco úplně jiného, i když to vůbec není pravda.
"Ale už se vážně těším, až se ten tvůj synáček vrátí a ty mu to řekneš. Ten výraz bude stát za to. Počkám si opodál a budu se snad poprvé v životě pořádně smát. Jen aby ti to nezatrhnul." Na Akiho už si samozřejmě zvykl a vycházel s ním. Je přesvědčený o tom, že Sugiza sprdne na dvě doby, než si uvědomí, že tím stejně nic nezmění.
"Tenhle život prostě miluju." Znovu se opře a Sugiza si přitáhne na sovu hruď. Dovnitř se mu nechce a nejspíš tu ještě nějakou dobu pobudou. No co, je teplo a on je rád venku.
Sugizo

"Jak by se tvářil? Bude rád, že je v domě veselo a že má koho učit jezdit na koni." Oba dva… Uvnitř si tím ale tak jistý není. Kousne se jemně do rtu. Občas skákal do věcí vážně po hlavě. Měl by mu to napsat v dopise? Než si vymění odpovědi, ti kluci už tady stejně budou. Podívá se na Toshiyu.
"Možná se to stane. Jenom nevím, co jim řekne, kdyby se podle něj měli vracet." Postaví ho před hotovou věc a možná to není fér, taky se ho to týká, ale… proč by mělo Akimu tohle vadit? Vždycky se vzájemně ve všem podporovali. Toshiya se nakonec pohodlně opře a vypadá to, že zpět k práci se teď nechystá a tak se Sugizo opře o jeho tělo a netrvá moc dlouho, než myšlenky vystřídá konkrétní plánování. Rád by za těmi dětmi jel co nejdřív a taky jim to co nejdřív řekl. Zajímalo by ho, jestli budou souhlasit a jaký je ten, kterého si vybral Toshiya. Mohlo se stát, že se tady nebudou cítit dobře nebo nastanou jiné komplikace. Přesto uvnitř sebe cítil jenom pozitivní emoce a euforii z budoucnosti. V dnešní den to vypadalo, že se nemohlo pokazit vůbec nic a přesně takový život chtěl vždycky žít. Až bude tohle všechno hotové, rád by se viděl se všemi ostatními jako to jednou za čas dělají. Kde by ho napadlo, že jeho syn přemýšlí o něčem podobném, protože Boogie nosí jistý velmi konkrétní prsten, o kterém Sugizo zatím nic neví? Kdyby věděl, jak jim Toshiya pomohl, nejspíš by ho láskou zahltil natolik, že už by se nenadechl. Takhle ho čeká jenom další příjemné překvapení. Ptáci nad farmou zpívají jako šílení a on… nejspíš to s žádnou přestávkou nevydrží on sám…
Žádné komentáře:
Okomentovat