Epilog - Sugizo x Toshiya - část 1.

(farma)

Sugizo

Roky plynuly a Sugizo byl starší a starší, ale rozhodně si tak nepřipadal. V době, kdy potkal Toshiyu, mu bylo třicet šest a za chvíli bude slavit padesátiny. Vypadal ale víceméně pořád stejně, hubenou postavu si udržoval tvrdou prací a jógou, vrásky v obličeji se mu trochu prohloubily, ale jeho milenec ho udržoval tak aktivním, že snad nezestárne nikdy. Pořád mu říkal něco o vesmíru a Nirváně a že díky tomu bude žít navždy a chvílemi to tak vážně vypadalo. Sugizo nejspíš nikdy nebyl nemocný a nikdy mu nedošel dech a na život se díval pořád se stejným životním optimismem. Školních výletů k nim na farmu jezdilo už jenom málo. Částečně to bylo proto, že od toho osudného výletu s Yoshikim v čele už nic nebylo stejné jako dřív a částečně proto, že Toshyia si začal dělat stálé jméno, měl hodně peněz a zvládal farmu sponzorovat, takže tyto výlety už nebyly nutné. Co by si povídali, Toshiya na ně nebyl, plný dům dětí mu vadil a tak si Sugizo postupně zvykl, že se věci změnily. Hodně mu chyběli jeho synové, momentálně byli pryč oba dva a už hodně dlouho. Byl věk internetu, takže si volali přes videohovory, ale Akimu se do And volat nedalo a když J odjel někam se stády, nebyl tam ani telefonní signál, natož internet. Nejvíc času tak Sugizo proklábosil s Aquim, který se do Ameriky za J samozřejmě dostal a docela spokojeně tam žili. Nikdy se nevzdal touhy, aby se oba dostali zase sem, ale zdálo se to čím dál víc nemožné… Povzdechne si a zhluboka se nadechne. Sedí na zemi na cvičební podložce, zadními dveřmi z ložnice se dívá ven do zeleně a zrovna se zvedá z hlubokého předklonu, kdy břichem ležel na zemi zpět do sedu s rukama spojenýma do stříšky nad hlavou. Na sobě nemá nic. Vůbec nic. Vždycky cvičil takhle. A Toshiya se vždycky díval… Sedí někde za jeho zády u speciální stolu pro výrobu šperků, který má nasměrovaný výhledem ven, ale zároveň dost ve stínu, aby mu slunce nezkreslovalo pohled a barvy. Trval na tom, aby měl stůl právě tady v ložnici, kde bylo největší soukromí. V ruce má nějaký drahý kámen, leští ho kartáčem pořád dokola, ale oči má přikované na jeho zadku, tím si je Sugizo naprosto jistý. Někdy ho vážně zajímalo, které ty šperky mají vypadat jako jeho polohy v józe a které jsou prostě… jen šperky. 

"Kolik lidí nosí prsten ve tvaru mých křivek a vůbec o tom netuší?" Prohodí, ale neohlédne se po něm. Ještě bude cvičit dlouho, tak dlouho, dokud to Toshiya vydrží. Hodně se zlepšoval. Dřív nedal dvě vteřiny a teď jsou dny, kdy si takhle povídají celé desítky minut a nic. Přesto to není proto, že by Toshiya Sugiza už neviděl. Spíš to pak bylo mnohem vášnivější. 

"Na stole v kuchyni máš nové dopisy od Kamija a Die." Dodá. Vždycky Toshiyovi posílali oficiální tištěné pozvánky a možnosti nových kontraktů. Nikdy na něj nezapomněli. Asi měli jeden z těch svých pověstných večírků. Toshiya už tam byl, ale on ještě ne. Nějak se na tu slávu necítil. Říkal mu, že tam s ním půjde, až Toshiya pojede do And. Taky se na to necítil. Vážně by ho překvapil, kdyby jel. Padesát… dva synové… tenhle ďábel a na farmě stejně bylo ticho. Žádné děti… Vyprskl by smíchy, kdyby si představil, jak by se Toshiya tvářil, kdyby nějaké přivedl domů. Jsi otec, tadááá…. A co teprve ti dva v Americe. Ty pohledy… další sourozenec, i když nevlastní… Toshiya někdy může být rád, že mu neviděl do hlavy. Asi si už ale všiml, jak se Sugizo pitvoří na každé dítě, které potkají a že je trochu k neodtržení. Přesto o tom doma nikdy nemluvil nahlas. Domnívá se, že by poznal, kdyby Toshiya o cokoliv podobného stál.

Toshiya

V prvních letech svého života by si nikdy nedokázal představit, že zůstane na jedné farmě mimo okolní svět a bude tam spokojený. Pro Toshiyu sice nebyla společnost zrovna vítaná, z druhé strany chtěl být někým a zbavit se toho prokletého smradu zapadákova, kde vyrůstal. Když máte sourozence a nejste nejstarší nebo nejmladší, je to peklo. On si však velmi brzo uvědomil, že přetahovat se s nimi nemá smysl. Nebyl sice o nic příjemnější, ale rád se jim vyhýbal a myslel si svoje. Byl přesvědčený o tom, že se ve svém životě někam dostane a to se stalo. Ano, nebyl v centru dění, ale na jedné malé farmě, která se stala jeho domovem. Nemyslel si, že tak někdy nazve podobné místo, ale je to tak. Měl tu všechno, co k životu potřeboval. Hlavně jedinou osobu, bez které by si už nedokázal představit ani krok. Sugizo...Jeho věk mu nikdy nepřipadal podstatný. Vzrušoval ho pořád stejně a jen pohled na něj mu vymazával z hlavy myšlenky na cokoliv jiného. To se děje i teď. Sedí u svého stolu, před ním leží hromada návrhů a pár kamenů, kterým hodlá dát konkrétní podobu. No možná některé hodí do koše. Dokázal u práce trávit hodiny, ale teď se jeho černočerný pohled soustředí na postavu nedaleko něj, které předvádí něco, čemu není schopný odolat. Klesá pomalu očima po jednotlivých partiích a skončí u Sugizova pozadí. Kamijo a Die je přesvědčovali, aby si pořídili malé bydlení i ve městě, ale...Tahle svoboda, to je něco, co mu přirostlo v srdci. Sugizo byl tady prostě nejkrásnější a díky němu neměl nikdy nouzi o nápady. Ano, pojede za Die a užijí si tam podařený víkend, možná vyřeší pár jednání, ale teď jsou tady a právě v tuto chvíli nechce myslet na nic jiného. Byl oběma přátelům vděčný, taky díky nim neměl nouzi o zakázky a peníze, ale tohle byl jejich svět, kam nikdo jiný nesmí, jinak by vraždil.  Die zůstal jeho nejlepším přítelem a ostatní se dostali taky vysoko na jeho žebříčku lidí, které nesnáší míň než ostatní, Sugiza však miloval takovým způsobem, o kterém si ani nemyslel, že by kdy dokázal. Nakloní hlavu mírně na stranu a ironicky se ušklíbne nad Sugizovou otázkou. 

"Všichni, co mají moje kousky." Koutky mu těkne nahoru a v očích se mu hladově zablýskne. Ani po těch letech nebylo jednoduché mu odolávat. Jen měl trochu větší trpělivost. 

"Nedělám nic, co by nemělo kousek z tebe." Trochu se na židli narovná a předkloní, aby se mohl předloktími opřít o stůl. 

"Přečteme si je později, společně." Ujistí ho, že nic z toho, co říká, nemůže přeslechnout. Pomalu se zveden a zamíří jeho směrem. U toho už odkládá svršek, zůstává je v kalhotách. Usadí se pomalu proti němu do tureckého sedu a odloží dlaně na svá kolena. Ještě chvíli ho jen mlčky pozoruje a pak stáhne obočí k sobě. 

"Tak to vyklop." Možná byl necitelný a arogantní vůči všemu a všem, ale na Sugizovi poznal, kdy se mu prohání hlavou něco podstatného. 

"Chceš větší farmu a víc zvířat nebo sadů…" Odmlčí se na moment. 

"Máš ji mít. Chceš odjet do And…" Tentokrát je odmlka o něco delší. 

"Pojedu. I díky tobě jsem se dostal do stádia, kdy si můžu delší dovolenou dovolit." Narovná se trochu víc a dál si prohlíží jeho tvář. 

"Samozřejmě tě to bude něco stát." Ušklíbne se, protože bez velmi konkrétní odměny, která může mít mnoho podob, nic nebude. 

"Anebo… Je to úplně něco jiného." Propálí ho ohled s nic neříkajícím výrazem. 

"Něco co mi neříkáš a chtěl bys. Něco co může změnit náš život od základu." Skoro to zní, jako kdyby chtěl Sugizo rozchod. Jenže to by mu prostě nedovolil, nikdy. Pomalu sáhne do zadní kapsy svých kalhot a vytáhne několik složených papírů. 

"Začínáš mě pěkně štvát, protože mi neříkáš všechno." Nasadí svůj nepříjemnější tón, ale je to jen hra. 

"Pak kdo je tu ten nedospělý hm?" Ušklíbne se a pak se na něj znovu podívá, když papíry konečně rozloží. 

"Nebo se bojíš, že bych ti to omlátil o hlavu?" Nadhodí ještě, než papíry přistanou před Sugizem. Jsou tam rozepsaná pravidla a podmínky k adopci. Všiml si hodně náznaků, ale sám si musel promyslet, jestli by do toho vůbec šel. 

"Tak co mi na to řekneš?" Uhodí na něj, jak kdyby mu to chtěl vymlouvat.

Sugizo

Sugizo by mohl podobnou odpověď čekat, ale stejně ho vždycky překvapovalo, jak vytrvale ho Toshiya zbožňoval. Byl tehdy tak mladý a rozhodl se zůstat na místě, které by asi nikdy nečekal. Sugizo by se na něj ani nemohl zlobit, kdyby po letech přišel s tím, že se nudí nebo že to chce vyzkoušet s někým dalším. Nejspíš by ho pustil a pak zmizel na dlouhé měsíce v horách… Jenže se to nikdy nestalo. Časem Toshiya pochopil, že tohle místo jim dává něco navíc. Naprostou svobodu v jejich projevu, ať už šlo o Sugizův uvolněný pohled na svět nebo na to, že se Toshiya nemusel bát, kde, co a jak hlasitě budou dělat. Ve městě by mohli hodně rychle skončit ve vězení, ale tady? Toshiya měl velkou rodinu a Sugiza vždycky překvapovalo, jak málo se s nimi vlastně chce vidět. Už je samozřejmě dávno poznal a mnohokrát viděl, ale bylo naivní myslet si, že když je někdo váš sourozenec, nutně se musíte milovat. Nejspíš by jim pomohl, kdyby to bylo potřeba, ale to bylo asi tak všechno. Každý z nich byl tak rozdílný a Toshiyova nelehká povaha to moc neulehčovala. Nenaléhal na něj a snažil se do toho nevměšovat. On sám neměl problém vyjít s kýmkoliv, když to bylo potřeba, ale do některých věcí prostě bylo lepší nestrkat nos. 

"Kdyby to jenom tušili…" Odpoví nakonec na ty šperky inspirované jím samotným. Uslyší vrznutí židle a jeho kroky a když se před ním Toshiya objeví, už nemá vršek oděvu. Obvykle to stihl sundat všechno, ale dneska ne a Sugizo se ani nemusí ptát, protože na něj udeří, jak kdyby Sugizo ob den obíhal dětské domovy. Vytáhne obočí nahoru a snaží se vypadat naprosto nevinně a neutrálně. Vypadá to, že nebude ani muset nic říkat, protože Toshiya mu skočí do řeči a začne vypočítávat, po čem by tak Sugizo mohl toužit. Byl roztomilý, jak začal u těch zvířat a sadů a pokračoval horami. Toshiya do And nechtěl a teď řekl, že pojede? Možná by se s tím měl spokojit. Jeho úvahy prozradí jenom částečně vytažené obočí, které zase svěsí. Musí se doopravdy rozesmát, když Toshiya dodá, že ho to bude něco stát. Moc dobře ví, co to je. 

"Kdyby to bylo platidlo, tak mám předplaceno na několik životů." Připomene mu Toshiyovu vášeň. S nikým se nebavil tak dobře jako s ním. Nechápe, jak to ostatní můžou nevidět. Pomalu se přestane smát a pozoruje ho, když začne mluvit o tom něčem jiném, co by mohlo změnit jejich život. Mohlo by to znít snad i strašidelně, když to Toshiya pronáší tímhle tónem, ale rozchod z jeho strany by Sugiza nenapadl ani ve snu. Toshiya pro něco sahá do kapsy a u toho mu vyčítá, že mu neříká všechno a že je nedospělý. Sugizo to vidí jinak. Podle něj jsou věci, se kterými prostě není potřeba obtěžovat toho druhého. Kdyby o to Toshiya totiž nestál, mohl by si to začít vyčítat nebo dostat strach, že Su není spokojený. Podobných myšlenek ho chtěl ušetřit. Nahlas mu neodporuje, stejně by se s ním jednom přel. 

"Ne, nebojím se. Strach je něco docela jiného…" Řekne mu velmi klidně, zatímco se Toshiya pokouší vrčet a když rozloží ty papíry, už trochu chápe, co v nich je. Vážně ho překvapil. 

"Jsi vnímavější, než to většině lidí připadá." Řekne jako jeho psycholog, místo aby komentoval obsah papíru. Toshiya byl prostě úžasný. Sáhne po papírech a začte se do nich, zatímco na něj Toshiya udeří, až by jiný poskočil na místě. 

"Řeknu ti na to, že jsi to odhadl přesně." Chvíli je ticho. Vypadá to, že Toshiya už si mezi dětmi dělal svoje typy. Tohle nebyly obecné podmínky, tady už padaly konkrétní jména nejvhodnějších adeptů. 

"Nejsme manželé. A nejsme muž a žena. Co ti řekli?" Zajímá se velmi prakticky a pak k němu zvedne oči. 

"Chci vidět to dítě, které se ti líbí nejvíc." Pokračuje. Nakonec se ale široce usměje. 

"Netajil jsem svoje pocity, jen jsem se snažil brát ohledy na tvoje. Nemusíš to dělat proto, abych byl šťastný, jsem i bez toho, ale… těch speciálních poděkování…" Skoro to zní, jako když ho vydírá. Má vážně velkou chuť skočit mu za tohle okolo krku, ale je to hra mezi nimi, kterou hrají celé roky. Vyžaduje pevné nervy a důvtip. Jinak by se Toshiya nudil.

Toshiya

Kdyby jen tušil, že Sugizo přemýšlí o tom, jak mohl někdy odejít, asi by se upřímně zasmál. Ano, jeho dospívání bylo bohaté na krátkodobé známosti a užíval si to, jenže ho nikdo nezaujal natolik, aby s ním vydržel delší dobu. Všichni ho začali po pár hodinách neskutečně nudit. Samozřejmě kromě Die, ale ani s ním to nebylo takové. Musel někomu opravdu propadnout, aby dokázal zůstat na místě. Sugizo ho nikdy ani na vteřinu nepřestal bavit. Na svou rodinu si většinou ani nevzpomněl. Jistě, pojila je společná krev, ale to bylo všechno. Nikdy si s nimi nerozuměl a všichni ho odsuzovali za jeho povahu. Ať si....Ani jeden z nich to nedotáhl tak daleko jako on. Proč by se s nimi měl zdržovat? Ani teď, když došlo na setkání, ho nikdo nedokázal ocenit. Podle nich se mu brzo přestane dařit a přijde prosit. Ne, nedovolí, aby se to někdy stalo a proto pracuje velmi usilovně, aby se jim při každém setkání mohl vysmát do obličeje. Su s jeho postojem nesouhlasí a ví to, ale v tomhle se vážně měnit nehodlá. 

"Nikdy na to nepřijdou, nedokázali by to ocenit tak, jako já." Odpoví mu s velmi chladným pobavením. Dělá to pro sebe a pro svůj vlastní dobrý pocit taky mu díky tomu nedochází inspirace. Stačí mu jen jediný pohled do jeho tváře a ví, že ta nevinnost je hraná. Však už ho nějakou dobu pozoruje a dokáže vnímat, co by si přál. Možná by ostatní řekli, že je mu všechno, co e týká pocitů jedno... Měli by pravdu, co se zbytku světa týká, ale u některých to je jinak. Nakloní hlavu na stranu. 

"Za to všechno, co po mě chceš, to pořád ještě nestačí. Vyrovnaní budeme tak možná po smrti." Vede si svou a musí se trochu přemáhat, aby mu koutky necukaly. Ještě s ním neskončil a tuhle hru vážně nechce prohrát. Všimne si, jak Sugizo zvážněl a je jasné, že to trefil úplně přesně. Udělal první krok jen kvůli němu, sám by na to nikdy ani nepomyslel. Když se však tou myšlenkou zabýval hlouběji, přiznal sám sobě, že by mu to nevadilo. Něco velkého buduje a vlastně by byla škoda, kdyby to s ním skončilo. Málem se rozesměje, jakmile Su narazí na jeho vnímavost. 

"S tebou musím. Nebudu si komplikovat život." Je znát, že si ho s ním komplikuje rád, ale musel to říct takto, aby jeho reputace neutrpěla. Jen krátce přikývne, když doje na to, že to odhadl přesně. Jeho ego tím samozřejmě poskočí nahoru, jak kdyby už tak nebylo dost vysoko. Byl mladší, než Su, ale on mu nikdy nedal najevo, že by třeba nebyl rovnocenným partnerem. Chvíli to vypadá, že přemýšlí, než se mu rozhodne odpovědět. 

"Cenu, řekli mi cenu, kterou musíme zaplatit, aby to šlo." Na moment se odmlčí a tentokrát už se opravdu pousměje. 

"Ale, tak zvědavý jsi?" Ještě chvíli ho napíná, ale Su ho dostane svým poděkováním. V očích se blýskne a už ho dělí asi vteřina od toho, aby se na něj vrhnul. Už tak odolával příliš dlouho. 

"Tak to by ta speciální poděkování měla být dvojnásobná." Je vážně zvědavý, co mu na to řekne, protože když už něco dělal, tak rozhodně ve velkém. Sugizo měl v nedalekém domově, kam jezdil svého oblíbence a Totchi to věděl. Ten kluk na ně vyloženě visel. Sáhne zatím bez dalšího vysvětlení do kapsy a vytáhne fotku Sugiza právě s tímto klukem. Pak mu ji podá. 

"Kdo se na vaše otravně smutné obličeje má pořád dívat." Utrousí. Su by samozřejmě zachraňoval nejradši všechny, ale to nešlo. 

"A protože potřebuju někoho, kdo mi pomůže vám všechny šílenost vyvracet..." Vytáhne druhou fotku, je to kluk, kterého potkal při setkání s pracovnicí, která vyřizovala první žádost. Zrovna svému spolubydlícímu zapálil šatní skříň. Viděl ho, jak z kanceláře odchází se znuděným výrazem. Přesně tohle je výzva pro Toshiyu, kterou potřebuje. Někoho, kdo se nebojí. Ukáže Sugizovi druhou fotku, kde je právě tento kluk. Ten pohled je naprosto arogantní, Prostě ideální základ. 

"Víš, co to znamená?" Zeptá se, než se k němu nakloní a vezme ho za zátylek. 

"Musíme přistavět." V očích se mu zablýskne a na rtech se mu objeví vítězoslavný úsměv. Udělal tu samozřejmě pár úprav, ale Su nechtěl nic velkého. Teď už nebude mít na výběr. 

"Budou chodit kontroly, nemůžeme bydlet v jedné místnosti." Su nebude mít na výběr a on konečně dosáhne svého. Samozřejmě těch úprav bude víc, ale to Su ani nestihne zaregistrovat. Nepočká si na odpověď, místo toho si ho přitáhne na své rty, aby si mohl užít vášnivý polibek.

Sugizo

Sugizo je samozřejmě rád, že na některé věci nikdy nikdo nepřijde. Nevadilo mu, že byl vidět nahý, ale některé věci prostě nebyly pro širokou veřejnost a Toshiya uměl být hodně žárlivý. Musí znovu vytáhnout obočí nahoru, když mu Toshiya pěkně vyúčtuje jeho přání. Musí se tomu zasmát, ale chápe, že tohle je něco, co si asi nikdy v životě nepředstavoval. Kromě toho pak nastanou jistá omezení, o kterých by se nedivil, kdyby je nechtěl podstupovat. Ono to potrvá, než to dítě bude dost staré, jako byl třeba Aki, když sem přijeli poprvé. Kde by ho napadlo, že Toshiya by o podobné věci mohl uvažovat jako o něčem, co by sám mohl chtít už jenom proto, že by si přál dědice? Někteří lidé to vůbec neřešili a někteří prostě nechtěli, aby jejich jméno zaniklo. 

"Cenu…" Zopakuje po něm a je na něm vidět, že je tím zaskočený. Uhne pohledem někam před sebe a přemýšlí o tom. Není to proto, že by ji nechtěl zaplatit nebo na to neměli, ale momentálně se jeho mínění o společnosti zase propadlo dost hluboko. Cenu za to, že některé dítě bude šťastné… vážně je nutné za tohle platit? Neměla by existovat jiná pravidla? Když je to takhle, mohou rovnou zaplatit náhradní matce a dárce bude jeden z nich nebo taky oba, kdyby chtěli víc dětí, ale… myšlenka, že by pomohl i jednomu, které rodiče nemá, se mu zakusuje do hlavy víc a víc. Akiho a J vážně trefí. Je mu padesát a chce další… asi tak tři děti? No a co? Vždycky měl rád velkou rodinu a Toshiya by na ni pak třeba změnil názor… jeho myšlenky se vážně utrhnou ze řetězu a chvíli vůbec nevnímá. Dokonce si ani nevšimne toho Toshiyova upřímného úsměvu. Další vykolejení přijde, když před něj Toshiya položí velmi konkrétní fotku. Nevěděl, že ji pořídil. Jenže tohle není batole, je to už starší kluk a on by vážně chtěl do rodiny dítě, které nemohl vychovat sám?? Zvedne k němu zaskočené a velmi zamilované oči. Vypadá pořád nejistě, jako kdyby to Toshiya myslel jen jako podařený vtip. Dneska nejspíš nemá vyjít z úžasu, protože Toshiya ještě neskončil a už mu ukazuje další fotografii. Ty děti jsou dvě. Tohohle chlapce nezná, ale ten pohled mluví za hodně a on si vůbec není jistý, jestli něco takového zvládnou. Začne se nadechovat, ale Toshiya se dávno rozhodl a když ho bere za bradu a pokládá mu otázku, čeká něco o sexu, ale on řekne to o stavbě a Sugizo se musí vážně hlasitě rozesmát. Tohle je přesně to, co na něm miluje. 

"Není tu jedna místnost." Odporuje mu. Jsou tady pokoje, na které jezdily školy a taky je tady starý Akiho pokoj, ve kterém už nikdo nebydlí, ale pravda… školy mohly jezdit dál a Aki rád měl věci tak, jak byly. Sugizo s nimi nehýbal, jenom tam uklízel. Jednou tam třeba bude bydlet Akiho dítě nebo tak něco… Toshiya o přestavbu farmy na něco mnohem modernějšího usiloval už dlouho a Su o tom nechtěl ani slyšet, protože miloval styl předválečné architektury, ale pravda… trochu jim to tady padalo na hlavu. Než se naděje, má jeho rty na svých a ruce mu vystřelí nahoru a sevřou pevná ramena. Pevná nahá ramena… ty náhradní matky pustí z hlavy, tihle kluci jim zadělají na hodně práce a pak už se možná i bude cítit starý, ale teď si tak rozhodně nepřipadá a karimatka na cvičení jim poslouží i na jiné věci. Jako už mnohokrát. Trvá to dlouho, než si oba dva vybijí své vášně a jakmile povolí největší slast, Sugizo si uvědomí, že visí hlavou dolů z okraje ochozu do soukromé zahrady. Vedle hlavy má dřeváky na ven, pod zády dva schody a Toshiyu někde nad sebou. Jak se sem dostali, si zrovna dvakrát nepamatuje. 

"Svět je vzhůru nohama." Okomentuje jasný fakt i to, co se tu dnes odehrálo.