Epilog - Die x Kamijo - část 2.

(město)

Die

Kamijo naštěstí zakročí přesně tak, jak si myslel a jak očekával, jinak by to nemuselo dopadnout dobře. Vůbec při tom nečekal, že se mu u toho povede ještě uhádat cenu, protože si to ten člověk vyložil takhle špatně. Kdyby byl on na jeho místě, tak by jim nedal vůbec nic už jenom za ty obličeje, které Die dělá, ale tady to mělo opačný efekt. 

"Měl bych si nastudovat něco o psychologii jednotlivých druhů lidí." Žasne sám nad sebou, ale po pravdě má studií plné zuby. Chce si dělat věci po svém, být prostě podnikatel. Hodně bohatých lidí nikdy nestudovala drahé školy a prostě se vypracovali a on to bude mít podobně. Nepotřebuje na to prestižní podplacené vzdělání nebo vysoké IQ. To jeho mu bude bohatě stačit. Kamijo se naštěstí smiluje a rozhodne o tom, že je možné akci opustit a on ho následuje. Ve svém rozpoložení by tady stejně jenom nadělal víc škody. To loučení se se všemi se zdá být nekonečné, ale pokusí se tvářit mile a dál mu to nekazit. Vůbec ale nečeká, že ho Kamijo zastaví ještě před tím, než společně nasednou do auta. Zastaví se a nechá svoje dlaně v jeho, když se vzájemně dívají do očí. Něco mu schází, to bylo jisté, ale Die neuměl ani sám sobě do vlastních očí říct, že to jsou zrovna jejich přátelé a že je to on, kdo bude iniciovat jejich setkání. Proč s tím nepřišel dřív někdo z těch sentimentálnějších? Třeba Shinya? A pak Kamijo začne o té minulosti a o tom, že by jejich dovolená mohla vypadat jinak. Je mu celkem jasné, kam tím míří, jenom nechápe, jak mu zase může tak dokonale číst myšlenky.

"Ani nevím, co ti mám na tu věšteckou kouli říct." Řekne mu tiše a sklopí na okamžik oči. Byl mu za to vděčný, z celé ho srdce ano, ale popsat svoje pocity nahlas nikdy moc dobře neuměl, pokud nešlo o vztek nebo pohrdání něčím jiným. Měl ale pocit, že před Kamijem nebylo potřeba, aby mluvil, že ví všechno sám, prostě to cítí a že po něm slova ani nechce. Důležité bylo, že k němu byl Die otevřený svým srdcem a on si díky tomu jenom pokaždé uvědomí, jak je rád, že má zrovna jeho a že spolu zůstali. O tom přemýšlí i ve chvíli, kdy nastoupí do auta, které je veze neznámo kam. Potřebuje se probrat vlastními myšlenkami, takže ho ani nenapadne, co by tady mohli dělat. Byl to prostě nějaký bytový dům, odpovědí mohlo být desítky a tak se nechá mlčky vyvést až nahoru. Další večírek to ale není. Chvíli mu trvá, než si uvědomí, na co se dívá a co přesně mu Kamijo řekl. Vítej doma?? On to tady… koupil?? Pomalu se k němu pootočí a vypadá, že je asi mentálně retardovaný podle toho, jak na něj zírá, ale není schopný nic říct ani teď. Zase se podívá do otevřeného prostoru a Kamijo ho zezadu obejme. Naslouchá jeho slovům o tom, že domov tu udělá jedině on a uchechtne se. 

"Copak jsem nějaký slečinka, co bude shánět něžné doplňky?" Ví, jak to Kamijo myslí, ale musel to říct. Jemně se vymaní z jeho sevření a popojde víc k oknu naproti, za kterým je vidět na noční město. Ten byt musel stát jmění. Porozhlédne se a všimne si čehosi na baru. Jen díky svému jménu na deskách trochu zapomene na okolí a přejde ke složce blíž. Naprosto tápe v tom, co by to mohlo být. Kupní smlouva? Kamijo mluví trochu jinak, i když Die ještě pořád neví a tak prostě vezme za okraj a složku pootevře. Jeho oči přečtou hlavičku rodného listu a pár dalších řádků a honem to celé zase zaklapne. Zavře oči a není si jistý, co by měl nebo chtěl udělat. Srdce se mu rozbuší divokým tempem a celý svět změní barvy, zvuky i celou realitu. Někde za ním stojí Kamijo… a tenhle byt… Trvá mu to, ale nakonec se pohne z místa a prostě ho obejme. Dneska mu došla jeho obvyklá slova. Chtěl by mu toho říct hodně, hlavně ho velebit za tohle místo a všechno s ním projít, ale jeho hlava zažívá velký třesk. A on ví, že Kamijo ví… a tak tam jenom stojí sami dva… půl hodiny nebo dýl, kdo ví… 

"Miluju tě." Zašeptá do ticha, ale nepouští ho.

Kamijo

Kamijovi vůbec nevadí, že to musel svým způsobem zachraňovat. Každá podobná situace pro něj byla příležitostí, jak zdokonalovat své přesvědčovací schopnosti. Někdy to nebylo jednoduché, ale poslední dobou s emu dařilo vybruslit ze všech možných průšvihů se svou typickou grácií. Trhne koutky nahoru po poznámce Die a podívá se mu do očí. 

"Ty to nepotřebuješ. Ať uděláš cokoliv, nakonec ti stejně zobou z ruky." Někdy to sice vypadalo všelijak, ale ve výsledku se to v dobré obrátilo. 

"Máš ty nejlepší zbraně a víš přesně to, co je potřeba." Podle něj je prostě dokonalý a všichni ostatní jsou podle něj podprůměrní. Die se překoná a tváří se společensky přijatelně. Kami je vlastně podivně netrpělivý a zároveň má trému, což u něj není zase tak obvyklé. Těší se, až mu své překvapení ukáže a zároveň se toho opravdu bojí. Jednal za jeho zády, Die se to nemusí líbit, jenže...Prostě to chtěl zkusit. Venku čeká hodně reakcí a možná očekával i nadávky jako obranu, ale to se nestane. Přitiskne rty krátce ke hřbetu jeho dlaně a provokativně se pousměje. 

"Bloudit ve tvých myšlenkách, je můj oblíbený koníček." Nemohl by to nechat bez odpovědi. Vypadá klidně, ale uvnitř není ani trochu. Je rád, že se v něm dokáže dost dobře orientovat a nepotřebuje od něj slyšet, co si myslí. Ví, že Die s tím trochu bojuje a tak se mu to pořád snaží, co nejvíce usnadnit. Proč by ne, když mu to tak jde? Jeho srdce se rozběhne mnohem rychleji, když už jsou u jejich snad budoucího domu a možná taky proto nemluví. Má pocit, že by to Die poznal. Počká si na první reakci a sám skenuje očima interiér a pořád dokola hodnotí nedostatky, i když tam skoro žádné nejsou. Tedy kromě vybavení, které chybí. Tiše se zasměje, protože podobnou reakci měl prostě čekat. Zaskočil ho tím a Die se brání. Úspěch je, že mu nenadává, takže odhaduje, že se mu místo líbí. 

"Nepočítám s tím, že to budou něžné doplňky. Ale víš, schválně jsem ti pořídil speciální účet, jestli ho nechceš, udělám to sám." Dobírá si ho malinko, jakoby chtěl, aby přiznal, že je tu spokojený. Pustí ho a pozoruje celou dobu, kdy míří k oknu. Je tu ještě jedna věc a té se bojí možná o trochu víc, než reakce na tento byt. Přece jen je to mnohem osobnější a Die by to mohlo příliš rozhodit. Mlčí a nechává ho samotného přijít na to, co se na desce nachází. Nakroč si, když to vypadá, že Die nevnímá vůbec nic a očividně už přišel na to, co přesně uvnitř je. 

"Promiň." Víc zatím neřekne, jen měl potřebu se mu omluvit za to, že se mu hrabal v soukromí. Podle něj byl ale ten první krok potřeba. Další už nechá na něm. Rozpřáhne ruce, když ho vidí jít svým směrem a vzápětí ho uzavře do své náruče. A zas je tu to očekávání. Dlouze se nadechne, jakmile zaslechne vyznání a uvolní se. Doufal, že bude reakce podobná. 

"Já tebe." Broukne jako první. 

"Zasloužíš si úplně všechno na světě a nic ti nebude stát v cestě, ať už se rozhodneš jakkoliv." Pokračuje dál ve svých slovech, než se mírně odtáhne, vezme jeho tvář do dlaní a podívá se mu do očí. 

"Nebyl jsem si jistý, jestli to mám udělat, ale…" Odmlčí se na moment a nakloní hlavu trochu na stranu. 

"Napadlo mě, že by to pro tebe mohlo být důležité. A pokud ne, klidně to zapálím." Pravý koutek se mu mírně pozvedne. 

"Přiznám se, že ani já nevím, co tam je." Prozradí mu ještě něco navíc. 

"Zaplatil jsem člověku, aby našel tvé rodiče, ale ostatní nechávám na tobě. Nechtěl jsem se hrabat ve tvém soukromí. Ale pokud bys mi chtěl poděkovat, postel je vedle." Nakloní se blíž a svými rty najde ty jeho. Tuhle drobnost sem pořídit musel, chce tu s ním dneska zůstat a užít si první společnou noc v novém bytě. Je vážně zvědavý, co se jim bude zdát a jestli je to, co se říká pravda. Pořád je to jejich první pořádný společný domov. Pak už bude čas na poslední krok. Žádost už má promyšlenou, chybí mu poslední krůčky k tomu, aby to mohl uskutečnit.

Die

Některé komplimenty slýchával poměrně často, třeba to o zobání z ruky, a tak věděl, že Kamijo je myslí naprosto vážně. Jiné byly ale mnohem vzácnější jako ten, že rád bloudí v jeho myšlenkách. Na to by se kdokoliv jiný vykašlal, ale Kamijo to nejenže dělal, on mu navíc doopravdy rozuměl a ještě v tom shledával něco obdivuhodného. Pak už jsou v jejich novém bytě a jakmile okomentuje ty doplňky, Kamijo ho vyvede z míry znovu, když mluví o jakémsi speciálním účtu na vybavení domácnosti. Musí se na něj důkladně podívat. 

"Kolik obchodních transakcí jsi mi zatajil a jak, když vidím do účetnictví?" Utajil před ním vysoké částky, takže to nejspíš dělal nějak bokem, možná vyloženě na černo. Mohlo by ho samozřejmě napadnout, jestli to je jediná věc, kterou v jeho životě bude dělat za jeho zády a jestli se to třeba nezvrhne, až se jednoho dne začnou mít plné zuby a Kamijo nebude podnikat něco docela jiného, ale na to jak uměl být protivný a podezřívavý, ho tohle prostě nenapadne ani na chvíli. To byla asi nějaká forma zázraku, ale bylo to tak. Když po tom dojde na ty desky a na to, že se obejmou, znatelně cítí, jak Kamijovo tělo povolí poté, co mu řekl, že ho miluje. Je mu naprosto jasné, že čekal bouři a možná by kdykoliv jindy i přišla, protože Die by od nikoho jiného podobné chování nestrpěl, ale v tomhle nebylo nic víc, než ten nejlepší úmysl od člověka, který ho nosí na rukou. Pořád si není jistý, že to chce číst nebo je dokonce hledat, ale tu možnost měl a je to na něm, jestli ty papíry spálí nebo o tom bude přemýšlet příštích sto let. Možná už ani nebyl nikdo, koho by hledat mohl. Není si jistý, jak moc Kamijo složku studoval a zjišťoval, kde jsou. Možná ji prostě jenom sehnal a zbytek nechal vážně na něm. 

"Proč tě tohle napadlo…" Broukne po chvíli. Die nikdy nedal najevo, že by něco podobného chtěl řešit, i když nejspíš jasně dával najevo, jak ho absence rodiny ovlivnila. To snad ani nešlo jinak. Podle něj to ale byly dvě rozdílné věci. Proč Kami chtěl, aby se rodiče stali skutečností? Die Kamijovu rodinu samozřejmě dobře znal. Z počátku to nebylo jednoduché. Nebyli špatní, ale pro svého nadaného syna si nepředstavovali dominantního kluka, ale spíš nějakou výhodnou partii a samozřejmě potomky. Nemohl se jim divit a zpočátku to vypadalo, že se scházet nebudou, ale nakonec si zvykli a dneska vypadají, jako kterákoliv jiná rodina, které se vídá spíš občas. Už byli oba s Kamijem takoví, že je kolem sebe nepotřebovali nutně každý víkend, ale byli rádi, že tu jsou a že se na sebe mohou vzájemně obrátit. Die už nejednou stěhoval nábytek nebo jinak pomáhal a díky tomu víc a víc zapadl. Když měl tuhle Kamijovu rodinu, bylo nutné hledat ještě další? Kamijo se mu nakonec pokusí svoje myšlenky objasnit a řekne mu, že se dovnitř nedíval. Die byl vlastně rád. Cítil by se divně, kdyby se tam nakonec dívat nechtěl a věděl by, že on ví. Zvedne koutek nahoru, když mu Kamijo řekne, že děkovat mu může v posteli. 

"Takže jsi na mě přece jen nepočkal." Na oko nafoukne obličej. Postel si klidně koupil podle svého a Die bude chtít určitě jinou! Pustí se ho a přejde se podívat směrem, kterým pochopil, že je ložnice. Pootevře dveře a najde tam opravdu velmi luxusní postel naprosto v Kamijově stylu. Předstírá, že nad ní váhá, ale nakonec zmizí uvnitř a tím ho láká za sebou. Byt je cítit novotou, desky zůstanou na stole a v tu chvíli jsou naprosto zapomenuté. 

"Jestli se mi tady bude dobře souložit, tak tu budeme doma." Ozve se, aby si Kamijo nemyslel, že to má jisté. Už ho vidí, jak kvůli němu všechno zase prodává a shání něco jiného. Vážně by to udělal… Když se Kami objeví, Die už leží na břiše na posteli. I ta matrace se zdá být dokonalá. Počká, až se Kamijo objeví u něj v náručí. 

"Nikdy s tím nepřestávej." Šeptne mu. 

"Až s tím přestaneš, budu vědět, že mě už nemiluješ…" Hlesne, než ho políbí a nedá mu prostor k odpovědi. Toho okamžiku se totiž upřímně bojí a doufá, že takový v jejich světě nemá žádnou šanci.

Kamijo

Kami se malinko zarazí, protože tuhle otázku asi měl čekat. Ví, že poslední měsíce trochu mlžil, ale bylo to nutné, aby mohl tohle překvapení uskutečnit. Nechtěl Die lhát a z jiného důvodu by to nikdy neudělal. V podobných věcech byl až moc upřímný. 

"Víš, vlastně jsem našel způsob, jak vydělat dost a nikdo se o tom nedozví." V očích se mu blýskne a prohlíží si tvář před sebou, jak kdyby chtěl odhadnout, jestli má pokračovat nebo radši držet pusu. 

"Povím ti o tom úplně všechno a pak se rozhodneme, jestli v tom pokračovat nebo ne. Jistá rizika to má, i když jsem je zvládl dost omezit." Nechce si teď kazit hezký večer hovorem o další práci. Dneska už za sebou mají večírek, kde se svému živobytí museli věnovat. Pak je čas na hovor o rodině Die. Vidí, jak ho to sebralo. Z jedné strany není rád, nesnáší, když mu něco ubližuje, ale z té druhé...Měl by se rozhodnout sám, jak to celé bude. Jenže to někdo mnohem dřív udělal za něj a to není fér. Mírně se odkloní, aby mu viděl do tváře a je znát, že si pečlivě volí odpověď. 

"Přemýšlel jsem dlouho, jestli to udělat nebo ne. Nerad se ti hrabu v soukromí, pokud se tě vyloženě nezeptám." Narazí na věcné dedukce toho, co si Die myslí. 

"Ale už dávno jsme se rozhodli, že si budeme řídit vlastní život sami a že nám do toho nemá kdo mluvit. Tobě do něj někdo promluvil velmi brzo a není to správné. Je čas na to, aby ses rozhodl sám, jak bude tvůj život vypadat a kdo v něm bude." Jistě, jeho matka ho nemusí chtít vidět, ale Die se sám rozhodne, jak se k ní chovat a jaké pocity z toho mít. To mu podle něj bylo odebráno. 

"Můžeš hodně získat, ale taky ztratit. Víc už nemám právo a ani se nechci do toho plést." Pohladí ho po tváři. Byl by nakonec rád, kdyby se vztahy z této strany urovnali. Jeho vlastní rodiče už ho dávno berou jako člena rodiny. Kamijo je často nevyhledával, ale mohli tam kdykoliv zajet a zůstat pár dní. Ani Kami nebyl ten typ, který by se přehnaně často vracel domů. Jeho rodičům chyběly ambice, ale vychovali ho a měl vše, co v tu dobu potřeboval. Takže ano, svým způsobem mu na nich hodně záleží. Nechá to téma zase spát, dokud se Die nerozhodne, že je potřeba ho otevřít. Počká trpělivě, až si to promyslí a bude po celou dobu stát po jeho boku a pomáhat mu, aby svým životem, co nejsnadněji proplouvat. Podle něj si to rozhodně zaslouží. Die se podívá tím správným směrem, kam by Kami rozhodně rád pokračoval a navázal na to, co si říkali na chodbě před vstupem na večírek. Jen naznačí protočením očima v sloup. 

"Vidíš a já si říkal, že budeš spokojený, že se nemusíme vracet do starého bytu." Nadhodí s nádechem pobavení v hlase. 

"Už jenom kvůli těm mosazným klikám, které se ti tak moc nelíbili." Krátce se skloní, aby ho mohl líbnout na stranu krku a pak mu Die uteče, aby si prohlédl ložnici. Pomalu ho následuje a pozoruje ho, když se ramenem opře o rám dveří. 

"Hm, postarám se o to, aby se ti tady souložilo, co nejlépe." Prohodí bez známky studu a pak zamíří za ním s posteli. Už ho déle nedokáže pozorovat, jak se tam hříšně válí a ještě bez něj. Cestou doloží sako a pak si k němu přilehne a uzamkne ho ve své náruči. 

"Neboj, to se nikdy nestane. Máš pro mě přímo nadpozemské kouzlo a to se některým nestane ani jednou za život. Víš, jak miluju speciální věci hm?" Nakloní se, aby ho mohl políbit, a pak svými rty pokračuje dál a u toho jej velmi pomalu a smyslně připravuje o oblečení. V ledově modrých očích se mu jemně třpytí všechna láska, kterou má jen pro něj. Ať už jim život připraví cokoliv, společně to zvládnou a porazí všechny, co by se jim chtěli postavit do cesty. Vyhrabali se z úplného dna společnosti a dosáhli na svůj přepychový život, kterého mají ještě minimálně jednou tolik před sebou. 

"Ovládneme svět, Die-koi, slibuju." Pošeptá mu, když slunce pomalu vychází nad obzorem a oni dva už jsou konečně pořádně unavení a chystají se spát. 

"Nic menšího si nezasloužíme." Dodá ještě, než zaboří tvář do jeho vlasů a nechá se ukolébat sny, které mu ukazují jejich budoucnost. Společnou a zářivou, přesně jak si naplánovali.