Yumeto x Inoran - Nejspíš tě budu mít plné zuby ještě po cestě. - část 1.

(prameny)

Yumeto

Dny plynuly rychle a protože nebyli lidé, cestovalo se jim snadno a lehko. Postupovali skrze zemi a tam, kde působili divně a různorodě, vysílali pro zásoby jenom některé z nich. Yumeto se ve velkém městě ztratil, ale na malé vesnici působil rozruch podobně jako Teru. Jejich vzhled prostě nevypadal všedně. To o sobě mohly říct i obě čarodějnice, zatímco Yusuke se schoval pod svůj plášť a Show a Hakuei se oblékali běžně. Vlk byl vlk, lidé se ho báli, takže ho s sebou Teru mezi ně nevodil. Teď se přiblížil den, kdy zamířili do hor směrem k okraji této země a kde bylo lidských usedlostí pořád méně a méně. Neznamenalo to, že tam nežil nikdo nebo že nemohli narazit na malé osady, ale všechen luxus právě končil a krajina byla čím dál opuštěnější. Neplatilo to pro některé druhy tvorů jim podobným. Víly se tady zdržovaly jenom málo, ale vlkodlaci by tady mohli být nebo jiní tvorové. Kdokoliv, kdo měl rád svůj klid a velké teritorium, takže tu nebylo bezpečno. Zatím to vypadalo, že Showovo prokletí jim v patách není. Teď, když byl vlk s nimi, nikdo si nevšiml, že by je pronásledovalo něco dalšího, ale Yumeto nemínil usnout na vavřínech a v těle lišky se zdržoval často, aby využil svoje zvířecí instinkty. Nevěřil tomu, že by všechno zvládl uhlídat jenom ten divný vlk. V podstatě nevěřil jemu a Teru byl po odchodu z lesa trochu jiný. Jeho tmavě modré oči byly ještě tmavší a pleť bledší a občas působil skoro temně. Jenže to vypadalo, že si to vůbec neuvědomoval a nikdo jiný se o tom taky nezmínil. Viděl to jenom on? Nebo je to nezajímalo ani teď? Už se mezi sebou nehádali tolik jako na začátku, spíš se stávalo, že spolu nemluvili vůbec. Yumetovi to nevadilo. Měl Inoranův hlas ve své hlavě a ostatní mu stejně lezli na nervy. Hory měly mnoho nevýhod jako například těžký terén a měnící se počasí, ale taky měly svoje klady a jedním z nich byly horké prameny, na které narážely hodně často. Skupina se utábořila k odpočinku a Yumeto pobíhal všude možně a čenichal, až na jeden takový narazil. Stál u něj malý domek ve špatném stavu, asi bývalá svatyně nebo poutní místo a taky místo, kde se využíval pramen jako maličké lázně. Teď tady ale dlouho nikdo nebyl. Yumeto dlouho čenichal kolem a využíval svou moc, protože na takových místech se rády usazovaly vodní bytosti, které dovedly být velmi trpělivé, než vás stáhly pod hladinu, ale na nic divného nepřišel a tak si počkal, až se Inoran navečeří a pak mu v hlavě řekl, aby šel za ním. Nestál o společnost kohokoliv, chtěl, aby to vypadalo, že se šel mladší čaroděj prostě jenom projít, jako to dělal třeba Yusuke. Nikdo si nejspíš ničeho divného nevšiml a tak ho za chvíli táhne po cestičce mezi kopce a křoviny až dojdou k prameni. V jednu chvíli tělo lišky elegantně přejde proměnou v člověka a pak už se jeho roucho dotýká okraje přírodní nádrže. 

"Lišku tady neuctívali." Ohrne nos, protože bůžek ve svatyni není on sám. 

"Možná by s tím měli začít, když jsem jediný, kdo sem strčí nohu." Pokračuje a sáhne po vázání svého oblečení. Už spolu s Inoranem strávili hodně dní a ještě víc nocí, kdy spali stranou tak, jak měli ve zvyku, ale nikdy nic víc. Pro Yumeta plynul svět jinak, nepřipadalo mu to divné. Stejně jako to, když látka klesne k zemi a odhalí opravdu pěkně stavěnou postavu a lesklé vlasy na ramenou. Ani se neohlédne a vejde po kotníky do vody. 

"Podobné věci máš přece rád." Řekne mu. Vlastně si tím není moc jistý, ale Inoran pořád chodil do přírody a k vodě. Chtěl mu udělat radost? Podobné emoce zase tolik neznal, ale stejně… Rozverně rozčeří hladinu palcem u nohy. Jestli sem někdo půjde za nimi, prostě ho zavraždí a bude lhát, že ho neviděl a že asi spadl někde ze skály.

Inoran

Nebylo zase tak jednoduché se protloukat městy, kterými na cestě projížděli. Snažili se zapadnout, ale i když měli jisté schopnosti, stejně to nebylo úplně ono. Yusuke plánoval cestu tím nejlepším možným způsobem, aby se jakýmkoliv konfliktům vyhýbali, stejně ale museli doplňovat zásoby a obstarávat věci, které se po cestě opotřebovali. Show byl na tyto věci nejschopnější. Uměl jednat s obchodníky a většinu zajistil, že věci stály o dost méně, než očekávali. Ne, že by trpěli nedostatkem zlata, ale nebylo na škodu trochu ušetřit. Starost mu dělal Teru. Změnu v jistých detailech Yusuke zaznamenal a se svou podstatou vycítil bez větších problémů. Stejně jako často přemýšlel nad tím, co je vlk, který s ním cestuje zač, a proč si vybral právě jeho. Ano, Teru měl své opodstatnění v celé skupině, ale nenapadlo by ho, že to bude právě z tohoto důvodu. Podle něj to ale není to jediné. Vlk oproti tomu vypadal, že žádnými starostmi netrpí a od Teru se nehnul ani na vteřinu. Před den mu byl v patách a v noci ho hřál svým kožichem. Nikdo však netušil, že když ti dva společně zmizí v lese pod různými záminkami, vlk pak není vlkem. Teru však vypadal spokojeně a tak do toho nikdo nahlas nerýpal. Show se poslední dny věnoval Hakueiovi a dost často si povídali. Zajímaly ho jeho schopnosti, a jak fungují, alespoň náznakem. Měl pocit, že některé věci by se mu mohly hodit. Svou schopnost začínal pomalu ovládat, dokud tedy nedošlo na nápor emocí, to se jí pak uvolnilo příliš. Často se to ovšem nestávalo, Show nikdy nebyl příliš impulsivní a teď se to hodilo. Yusuke trávil většinu času s Hidem, ale pořád po očku sledoval Teru. Cítil zvláštní pocit, jak kdyby se měl mít na pozoru, že je něco jinak, než se zdá a se svými myšlenkami se Hidemu svěřil. Čím více spolu trávili času, tím víc měl pocit, že mu může říct cokoliv, i to co by ostatní odsoudili. Inoran se čím dál častěji držel dál. Po událostech a v podstatě hádce s Yusukem na něj měl svůj názor a vypadalo to, že ho jen tak nezmění. Je to snad poprvé, kdy mu někdo byl tak proti srsti, jako právě on. Nejspíš za to může i pokračující chování k Teru, které si podle něj nezasloužil. I kdyby to mělo konkrétní podtext, nelíbí se mu to. Pro něj byl Yumeto jistým vysvobozením. I když měli na dost věcí rozdílné názory, stejně se i tak dokázali domluvit a hovory v myšlenkách měl čím dál raději. Obecně byl poslední dny tišší než kdykoliv jindy, i když se o ostatní pořád staral nejvíc. Ino překvapeně zamrká, jakmile mu Yume řekne, aby šel za ním. Uklidí po sobě a pak se vydá do lesa, kde už na něj čeká. Usměje se upřímně a uvolněně. Jako pokaždé sleduje Yumetovu proměnu s údivem a nadšením. Je to nádherné pozorovat a vždycky se mu z toho tají dech. Nakloní hlavu na stanu a tiše se zasměje nad jeho poznámkou. Teprve potom se pořádně rozhlédne. Do této chvilky měl oči jen pro něj. 

"To by rozhodně měli, tohle místo by ti slušelo." Jistě potřebovalo by jistou péči, je už dlouho opuštěné. 

"Je škoda, že na to teď nemám čas." Sám by se do toho s radostí pustil. Ještě jednou se rozhlédne s úsměvem, který jasně značí, jak je spokojený s tím, že ho sem Yume vzal, než mu oči padnou znovu na něj a zůstane zírat s otevřenou pusou. Dokonce i mírně zčervená, protože látka zrovna klesne k zemi. 

"Rozhodně je mám moc rád." Odtuší, aniž by pořádně tušil, na co odpovídá. Teď mluví o něm a o tom, co právě vidí. Udělá několik váhavých kroků k němu a pak se zastaví. Skoro to vypadá, že nechce ničit překrásný obraz, na který se teď může dívat.

"Jsi vážně dokonalý." Věděl to už předtím, ale teď... Nedokáže se ani na vteřinu podívat jinam, nejspíš ani nemrká. Chvíli mu to trvá, než se odhodlá a sáhne po vázání svého oblečení. Stydí se, vážně ano a stejně se za moment ocitne za Yumetovými zády bez kousku látky. Opatrně protáhne paže kolem jeho boků a rty otře o rameno. Hladí jeho kůži, nechce zatím tento okamžik ničím narušit, dokud se svými rty nedostane až ke krku. 

"Vážně jsem se nějakou dobu chtěl držet zpátky, ale nejde to. To není v lidských silách ani v silách čarodějnice." Pousměje se zlehka do jeho kůže. 

"Poslední dny mám pocit, že tu přežívám jen díky tobě." Dodá ještě šeptem. 

"Když pozoruju hvězdy a měl bych k něčemu přirovnat jejich krásu, byl bys to ty. Jinak to vidět neumím." Dlaněmi ho pohladí po bříšku a zatím dál nezachází.

Yumeto

Yumeto by musel být slepý, aby si nevšiml, že se Inoran hodně zahloubal do sebe a že Yusukemu stále neodpustil. Nijak se to nesnažil změnit. Souhlasil s Inoranem a bylo mu obecně dost jedno, co si o něm ostatní mysleli. Nepotřeboval bojovat o jejich uznání ani se jim líbit. Inoran byl ale na začátku výpravy hodně veselý a plný optimismu a průchod lesem na něm zanechal svou stopu. Jako kdyby zestárl během těch několika hodin o několik desítek let. Jako když se z člověka stane skutečně jiná bytost. Začínal se mnohem víc podobat svému otci jenom ještě nebyl tak šílený a tolik otupělý ke všemu kolem sebe. To se na něm Yumetovi líbilo. Hide ho mátl, přišel mu divný. U Inorana měl pocit, že mu rozumí. Zajímalo by ho, jestli si Inoran svou změnu uvědomuje a pokud ano, jestli si ji dává do spojitosti s lesem nebo vůbec ne. Ohlédne se po něm přes rameno, když s ním souhlasí, že tohle místo by mu slušelo. Když ale Inoran nahlas řekne, že je škoda, že na to teď není čas, napadne ho, že má vlastně pravdu. Že je to dost daleko od míst, kde doposud žili, že tu nic není a je tu klid a že by to mohlo přivést nové poutníky. Nebylo by to takové, jako když žijete v okolí starobylých měst, kde je mnoho chrámů a taky lidí, všechno je tam krásné a upravené a dostupné, zenové zahrady vyhlášené a v lesích je bezpečno, ale přišlo mu to dost daleko od všeho a všech, od míst, kde žili a zároveň ještě ne mimo civilizaci. Chrámy, které by šly postavit tady pod horami nebo možná i někde mnohem výš, by mohly být krásné a velké a žili by tady mniši. Yumeto to má celé před očima, velkolepý projekt s vyhlášenými menšími lázněmi, kde by žili oni dva. Najednou se mu nechce vůbec nikam chodit. Pokusí se mu svoje představy poslat v myšlenkách. +Vrátíme se sem?+ Najednou to není oznamovací věta jako tomu bylo doposud. Skutečně se ho ptá a nejen, že počítá s tím, že to oba dva přežijí, ale taky počítá… vlastně s ním a to na dlouho. Převrací to uvědomění v hlavě. Když mu Inoran potvrdí, že má lázně skutečně moc rád, všimne si zakolísání v jeho hlase a je to v okamžik, kdy se tu Yume objevil bez oblečení. Asi tuší, o čem přesně to Ino mluví a pro sebe se usměje. Ino mu to vzápětí potvrdí, když mu řekne, že je dokonalý a pak se na chvilku nic neděje. Yumeto stojí na místě a sleduje vodní hladinu. V ní je trochu vidět i Inoran za ním a to, jak se svléká. Poznal by to i podle šustící látky, ale tenhle pohled je něčím výjimečný. O chvilku později už ucítí i jeho ruce kolem svého těla a pak i jeho samotného. Kůže ho z toho jemně brní a zlatá v jeho očích zesílí. Pořád ještě nemá tušení o nitce, o které Inoran ví snad od samého začátku. Spíš, než by ji viděl, ji ale začíná cítit. Je pevná, jako nějaký drát ze skutečného smotaného zlata. Tiše se zasměje, když mu Inoran řekne, že není v jeho silách, aby se držel zpátky. Kdyby to Yumeto chtěl, nesvlékal by se tady. Byl si jistý, že na tohle ho naláká. Kdyby nenalákal, asi by spadlo nebe, jak by se vztekal. Přikývne na jeho další slova ohledně přežívání v této skupině. 

"Já mám zase pocit, že tam dojdu jenom díky tobě. Jinak bych od nich prostě odešel." Nejspíš by se odsoudil k smrti jako zbytek populace této země, ale vystát je bylo hrozné a pomáhat jim ještě horší. Věděl, že Inoran takto nepřemýšlí, že kromě Yusukeho se všemi vlastně vychází, ale on sám jako kdyby už jen svou přítomností působil protivně na všechno kolem a vlastně mu na tom ani moc nezáleželo. Podívá se nahoru na nebe, kde hvězdy ještě nejsou. Jsou stříbrné. On vlastně taky. Ucítí pohyb Inoranových dlaní a mírně se zachvěje. 

"Pojď do vody." Vyzve ho. On nenastydne, ale čarodějnice by mohla.

Inoran

Ino se snaží vypustit všechno, co má v hlavě ohledně jejich skupiny. Nechce si kazit tento večer, který pro něj Yumeto připravil. Ať už se předtím stalo cokoliv, nebude nad tím přemýšlet a vůbec mu nedochází, že jindy by tak sobecký nebyl a řešil by to pořád dokola. Něco v jeho chování se změnilo, ale jde to tak pomalu, že to nestačí postřehnout. Jen ho občas vyděsí negativní myšlenky, které jindy nemíval. Přisuzuje to ale tomu, v jaké společnosti se nachází. Podle něj na ně působí temnota kolem Yusukeho, který se jí podle něj ani nesnaží krotit. Je jasné, že ti dva přátelé nebudou, což je problém, vzhledem k tomu, kolik času tráví s jeho otcem. Pořád má ale v hlavě to, že po tom všem zmizí. Táta si někoho zaslouží, o tom není pochyb, ale Yusuke pro něj není. Není pro nikoho a bude vážně rád, až zmizí. Jen krátce se rozhlédne kolem a pak se k němu dostane myšlenka Yumeta. Mírně se pousměje a krátce přikývne, jak kdyby sám sebe chtěl ujistit, že to skutečně udělají. +Proč by ne, mohlo by to být hezké místo pro domov.+ Netají se tím, že o něm do budoucna přemýšlí na vážno a Yumeto je na tom zdá se stejně, jinak by to neříkal. +Těší mě, že se mnou počítáš.+ Pošle mu další myšlenku a je zvědavý, jestli ho tím vyděsí. +I když rozhodně zestárnu dřív jak ty.+ Není to negativní, jen si není jistý, že si to Yume uvědomuje. Nenapadlo by ho, že si ho Yume prohlíží v odrazu na hladině. Kdyby to tušil, asi by trochu víc váhal. Přece jen se trochu stydí a není divu, když vidí Yumeho, jak vypadá. Vyráží mu dech každou vteřinu dne, kdy se na něj může dívat. Pak už je u něj a všechen stud a váhání z něj opadne. Jeho přítomnost mu dodává potřebný klid, který poslední dny jen těžko hledá. Možná proto často odchází od skupiny dál, aby si věc urovnal v hlavě. Jen chvíli pozoruje zlatou nitku, která se proplétá mezi jejich těly a svazuje je k sobě. Zaplaví ho hřejivý pocit a klid, který mu byl tolik vlastní, se k němu navrátí. Trochu nakrčí obočí, jakmile Yumeto promluví, ale asi ho chápe. Pro něj je to jiné, ale je to taky tím, jak o světu přemýšlí a kolik času strávil mezi lidmi. Nemohl by to nechat jen tak být, jen kvůli svému vládnímu přesvědčení, že každý tvor si zaslouží žít a prožít dlouhý a krásný život, i když je v něm třeba spoustu překážek. 

"Budu tě rád doprovázet." Pošeptá mu jako první, než se mírně pousměje. 

"Až to bude za námi, budeme se moct věnovat jen sami sobě. Budeš mě mít brzo plné zuby." Zavtipkuje, i když je přesvědčený o tom, že mu to nikdy nešlo. Yume mu to snad odpustí. Ještě chvíli jen tak stojí, než se dlaněmi rozběhne po jeho kůži, ale jen zatím jimi neklesá, ani nestoupá, jen si užívá dotek na jeho bříšku. Krátce přikývne, opustí jeho blízkost a vezme ho za ruku. Nitka nyní svazuje jejich zápěstí a on vidí, jak osvětluje spojeně dlaně. Je to vážně kouzelné. 

"Je ten správný čas na chvilku jen pro nás." Souhlasí s ním a popojde do větší hloubky, kde se může klidně posadit. Opatrně si přitáhne Yumeta mezi svá stehna zády k sobě a nenásilně ho donutí se opřít. Znovu protáhne ruce kolem jeho pasu a začne si pohrávat s hladinou před ním. U toho pozoruje část jeho profilu. 

"Stejně pořád nechápu, že tu můžu být s tebou." Unikne mu skrze rty jedna z jeho myšlenek. Nikdy si nevěřil natolik, aby prohlásil, že věří v podobnou budoucnost. 

"Chci, abys věděl, že si toho neskutečně vážím. Už jenom to, žes mi dal možnost ti ukázat, jak moc mi na tobě záleží." Pokračuje dál a vůbec se nestydí mu prozradit své vlastní myšlenky. 

"Budeš se mi hrozně smát, ale začal jsem ti psát báseň." Tiše se uchechtne. 

"Ale nemyslím si, že dokážu dost dobře popsat, jak tě vidím a co k tobě cítím. Stejně ti ji řeknu, až bude hotová. Myslím, že zvládnu tvůj smích." Tentokrát vtipkuje na svou vlastní adresu, ale nebojí se toho. Bude rád, když ji Yume uslyší. Třeba ho to aspoň pobaví.

Yumeto

Yumeto je spokojený s tím, že s ním Inoran souhlasí. Jistě, v zemi bylo určitě hodně hezčích míst, než bylo tohle, přívětivějších. Ale jakkoliv vypadal Yumeto rozmazleně a jakkoliv liška nevypadala jako nebezpečný tvor vedle některých lidí, pořád byl predátor a měl rád svůj klid. Drsná krajina měla pro něj zvláštní kouzlo. Rozhlíží se po okolí, když mu Inoran poví, že ho těší, že s ním počítá. 

"Můžeš mi to říct i nahlas, jsme tady sami." Už si na jejich způsob komunikaci zvykli natolik, že snad za chvíli zapomenou, jak se to dělá doopravdy nebo budou na jiné mluvit v duchu a zlobit se, proč nereagují a nic neříkají. Ino zmíní, že jednoho dne umře dřív, než Yumeto. To bylo pravděpodobné, ale stát se mohlo cokoliv. Bytosti jako on málo umíraly na stáří, ale nehody se taky stávaly. Yumeto byl dost prostořeký na to, aby si někde naběhl, ale když bude žít tady a vlastnit lázně, co by se mohlo stát? 

"Musíš hodně meditovat, dosáhnout osvícení a vyššího bytí, jako Budha. Potom budeš žít dostatečně dlouho." Vypadá to, že by to mohlo fungovat, takže Inoranovi reálně hrozí, že ho k těm meditacím začne Yumeto nutit násilím. Nejspíš bude meditovat denně ještě víc hodin, než den vůbec má. Požádal by Yusukeho, aby ho vzal do jiné reality, ale nemluví s ním, takže je nejvyšší čas spřáhnout se se Snářem. Co asi řekne Hide? Poslouchá jeho hlas, který mu říká, jak ho po čase bude mít plné zuby. Zatím si to nedovede představit. 

"Nejspíš tě budu mít plné zuby ještě po cestě." Řekne mu, aby trochu dostál svojí povaze a o zlaté nitce pořád nemá ani ponětí. Nechá se odvést do vody, našlapuje opatrně, protože neví, co pod vodou je, ale voda kameny ohladila a je dost čistá. Horké prameny jsou nesmírně příjemné, obzvlášť po tolika dnech na cestě. Kdyby ostatní tušili, že tady jsou, utrhli by jim za to ruce, jenže Yumeto jim to řekne, až potom, aby mohli nadávat, že se nevykoupali a neodpočinuli si. Kdyby se k němu chovali jinak, podělil by se, ale proč by to dělal teď? Pro koho jiného, než pro Inorana? Posadí se opře se zády o Inoranovo tělo. Kameny dokonce ani nepíchají do zadku. Vytáhne nad tím obočí, ale neřekne to nahlas a dobře udělal, protože Inoran začne s romantikou. Celé by mu to tím pokazil. Pootočí za ním trochu svou tvář, když mu říká, jak si váží toho, že jsou tady spolu. Bylo to milé, ale Inoran by měl pochopit, že když už si Yume jednou vybral, není potřeba si s tím lámat hlavu. Udělal to podvědomě, byl to instinkt, který ho k němu přivedl. V tomhle fungoval víc jako zvíře. Něco mu říkalo buď tady, je to pro tebe dobré a tak tady byl. Nepotřeboval k tomu žádné slovní důvody. 

"To nemusíš pochopit, stačí to přijmout." Řekne mu trpělivě a pak se tiše zasměje, když mu Ino řekne, že pro něj skládá báseň. To se v téhle zemi bralo hodně vážně a pokud se o ně někdo pokoušel jenom trochu veřejně, vyžadovalo to hodně úsilí a talentu. 

"Myslíš?" Protáhne, když si je Ino tak jistý, že jeho smích zvládne, ale teď už by se mu nedovedl smát se svou obvyklou škodolibostí. Jemu ne. Kromě toho mu něco říká, že v tom nebude vůbec špatný. 

"Můžeš s těmi básněmi zdobit stěny našich lázní a dodat tak prostorám úroveň. Zároveň to zabaví klienty. To znamená, že jich musíš napsat ještě hodně a všechny by měly být o mě." Nikdy nebyl zrovna skromný, i když vedle Showa působil jako ten hodnější. Tedy… připadal si tak. Chvíli žlutavým pohledem sleduje Inoranovy pohybující se ruce a pak jednu z nich sevře ve své dlaně a prostě ji pošle pod hladinu proti svému klínu. Ino se tak snažil, pořád se nic nedělo a on by chtěl vědět, jestli ho tím rovnou utopí nebo jaká bude reakce? A navíc je to příjemné.