Epilog - Boogie x Aki - část 1.

(Andy)

Boogie

Některé věci byly prostě neuvěřitelné… naprosto neuvěřitelné… Boogie hledí na několik vystavených fotek v rámečcích, které vozil všude s sebou. Jsou už zašlé a hodně oprýskané, ale kdyby se mu ztratily, asi by to nepřežil. Není tady moc světla, ale to on nepotřebuje, viděl je už tisíckrát a prohlíží si je zase. Stan sice nebyl malý, byla v něm dokonce i stolička a prostor k chůzi v předklonu, ale pořád to byl jenom stan. Mohli bydlet v některém z těch domků, ale nikdy to nedělali. Tenhle stan už viděl taky snad všechno. Venku někdo chodí, ale Boo to nevnímá a dál sleduje detaily starých fotek. Na jedné z nich jsou všichni, celá jejich parta ráno po velkém Aquiho večírku. Byli tam ještě tak strašně mladí a jiní… Dlouho většinu z kluků neviděl. Na další je Zye, když promuje na své univerzitě a na jiné zase on sám. S titulem biologa. Vystudovat univerzitu nebylo snadné a trvalo to dlouho, potom musel nastoupit na doktorát a žádat o možnosti vycestovat do terénu, kde dělal na své práci a sepisoval první knihu. Týkala se And, hor, ve kterých žila Akiho matka. Už ji znal docela dobře. Mohli bydlet u ní… Aki tam právě byl a povídali si a on měl dole v údolí v maličkém městečku pronajatou místnost v místní škole, kde měl mikroskop a důležité vybavení. Vážně už uplynulo tolik let? Aki nakonec občanství nedostal, ale pořád mu pobyt prodlužovali, vždycky o kousíček víc. Zas a znova, pořád dokola… už se toho ani nebáli. Cestovali sem a tam, chvíli byli tady a pak zase u Sugiza a Toshyii a… ano, ti dva byli ještě pořád spolu a už to tak asi zůstane. Macecha… Boo se pousměje. Sám dřív žil jenom s tátou a najednou mámu měl. Tuhle a tu Akiho. Byla stejně otevřená jako zbytek rodiny. Poskočí očima dál. Je tam na fotce s tátou a Akim u Sugiza na farmě. Ty první víkendy byly vážně legrační, když se sžívali všichni dohromady, ale dokonce ani Toshiya na jeho tátu neházel zlé obličeje a táta se tam kupodivu začal cítit dobře. Tak moc dobře, že to vypadalo, že po deseti tiscích let s někým začne chodit. Boo se znovu usměje. Měl o všech informace, co dělali a kde byli a byl to příběh, který by si taky zasloužil sepsat. Možná to bude dělat, když zrovna nebude pracovat. Když všechno dobře půjde, budou mu říkat pane doktore a Yoshiki tomu nemohl věřit. Že z jejich staré školy vzejde něco takového. Nikdo jim moc šancí nedával. Yoshiki už tam samozřejmě neučil, ale to byl jiný příběh. Nakonec nechá fotky být, vezme si jenom důležité věci a vyrazí do hor na další pozorování a sběr vzorků. Zná už všechny vesničany, většinu času nosí jejich oblečení a korálkové šperky podobně jako Aki a cestou se se všemi zdraví. Aki s Mayou tady někde budou možná taky. Bylo legrační, jak tady neexistovala civilizace. Třeba internet fungoval jenom dole ve vesnici a ještě mizerně. Žádné smsky. Takže oba psali klasické dopisy a bavili se tím, jak se ostatní snažili psát zase jim. Jako kdyby se tady zastavil všechen čas. Dobrodružné příběhy. V létě tu bylo krásně, ale ty zimy… na ty utíkali do Japonska. Poplácá po hlavě oblíbenou alpaku a doufá, že mu neplivne do obličeje a každou chvíli se zastaví, aby zíral na majestátní štíty hor, které viděl už tisíckrát a stejně jsou pořád jiné. 

"Mám hlad." Zamumlá pro sebe a pohladí své břicho. Tady bylo všechno nahoru a dolů. Hodně nahoru a dolů. Nebyl tu snadný život. Pod linií cestičky, po které jde, je vidět střechy domků vesnice. Aki s Mayou skutečně vycházejí ven a o něčem si povídají. Zamává jim, ale neví, jestli si ho všimli. Křičet nemá smysl. Aki by mohl jít s ním. Minule jeli na oslu, který začal utíkat a byla to hrozná legrace, i když si Boo myslel, že ho setřese dolů z toho srázu.

Aki

"Stýská se ti?" Zeptá se Akiho jeho matka a Aki jen pokrčí rameny. Bylo těžké vysvětlit, jak se teď cítí. Možná trochu provinile. Měl rád svůj domov s tátou, ale věci se postupem času hodně změnili. Chybí mu všichni do jednoho. Nepřiznal by to nahlas, ale dokonce i Toshiya. Jeho povaha mu možná do detailu nesedla, ale dělal tátu šťastného a na tom jediném záleželo. Přišlo mu to jako věčnost, kdy si užívali párty u Aquiho. Svým způsobem to byly bezstarostné dny, kdy je zase tolik věcí netrápilo. Pak se všichni rozprchli a farma zůstala podivně prázdná. Jistě, časem přijeli další studenti, ale nikdy už to nebylo takové. Záchvěv starých časů byl, když se na farmě obejvil Zye se Senou. Bylo to krátce po promoci jeho i Boogieho. Bylo potřeba to pořádně oslavit a kluci si vlastně i trochu odpočinuli. Byl tam i Boogieho táta, kterého všichni přijali bez sebemenšího zaváhání. Byl šťastný, opravdu ano. Mezitím se však udála jedna věc, kterou nesl velmi těžce. J musel odjet do Ameriky. Jeho vízum bylo prodlouženo jen jednou a to jen na chvíli. Akimu přišlo, že o něco velmi důležitého přichází. Získal bratra, kterého mu vzápětí vzali. Měli tak hrozně málo času. A to si ani nechtěl představovat, jak musí mít Aquimu. Později zjistil, že má svůj vlastní plán, jak být zase s J, ale...On takový plán neměl. To všechno se mu teď prohnalo hlavou, ale zaplašil své myšlenky zase daleko, aby nekazil tuhle chvilku. S mámou si rozuměl a poslední, co by chtěl, je přidělávat jí starosti. 

"Mám tu všechno, co k životu potřebuju." Vypadne z něj nakonec a ohlédne se k místům, kde se nachází Boogie. Nebylo to nadnesené, opravdu s ním byl nejšťastnější a nepřál si nic víc, než být s ním. Nakonec se společně s mámou zvednout a zamíří ven. Máma jde za sousedy a on chce najít Boogieho. Jeho oči ho najdou velmi rychle. Na tváři se mu okamžitě objeví úsměv a všechny možné chmury jsou zažehnány. Rozloučí se s mámou, která zamává Boogiemu a zamíří víc stranou z kopce dolů. 

"Ahoj, pane doktore." Pozdraví ho s úsměvem, jakmile je u něj. Za pas si ho přitáhne k sobě a obejme s pohledem upřeným do jeho očí. 

"Jdeme pracovat?" Zeptá se ho, když si ho prohlédne, aby zjistil, co s sebou nese. Věnovali se hodně Boogieho studiu, stejně jako jeho knize. Aki nikdy takové ambice neměl, za to rád pozoroval zvířata a přemýšlel nad jejich chováním. Později to společně s Boogiem probírali a nakonec i dávali dohromady na papír. Aki měl občas pocit, že jim rozumí, že ví, co zvířata kolem udělají dřív, než se to skutečně stane. Bavilo ho to. Stejně tak ho bavilo pozorovat Boogieho při práci. 

"Máma mi povídala o dalším místě. Můžeme tam zajet. Dokonce mám i svačinu." Ukáže mu na vak, který má na zádech. 

"Jen musíme zase na oslu." Snaží se tvářit vážně, ale nakonec se rozesměje. 

"Minule sis to dost užil." Neodpustí si poznámku, než ho políbí, vezme za ruku a vede k jejich oblíbenému dopravnímu prostředku. Pomůže Boogiemu nahoru a sám se vyhoupne za něj, aby vyrazili na cestu. Projedou několika horskými cestičkami, než se dostanou na plošinu, která je poměrně dlouhá. Je odsud vidět vesnice, i když jdou dost daleko. Cestou probírají, co by ještě mohli vidět a co najít. Některé druhy by mohli vidět právě tady. Pomůže Boogiemu z osla a deku, kterou měl na zádech, rozprostře na trávu. 

"Podívej, jsou tady, hnízdí tu." Poukáže na několik druhů ptáku, na které se poslední dny zaměřil. Krátce se nadechne, než Boogieho obejme zezadu kolem pasu. 

"Asi je v pořádku, že se mi trochu stýská." Pošeptá mu do ouška. 

"Ale když jsem tě viděl, tak jsem si uvědomil, že bych nikde na světě nebyl radši, než s tebou. Na místě nezáleží." Podívá se na oblohu a pošle pozdrav J a taky mu popřeje, ať se mu daří. Dělá to často. 

"Vlastně jsem přemýšlel ještě o jedné věci. Víš, kdybys samozřejmě chtěl…No..." Očividně si není jistý, jak to říct správně. 

"Je jen jediná věc, kterou bych opravdu chtěl, Boo-koi." Otře se nosem o jeho tvář. Musí ho pustit, aby zalovil v kapse svých kalhot a vytáhne dřevěnou krabičku. 

"Jediné, co si opravdu přeju je, abys mi řekl ano." Natáhne ruku před něj a krabičku otevře, aby Boo viděl prsten. Navrhoval ho Toshyia. Seděli nad tím společně, dokud byli na farmě. Se zhotovením jim pomohl Sena, měl skvělé kontakty, které návrhu vdechly tu pravou podobu. Pomalu ho obejde, klekne si před něj nahoru a podívá se nahoru. 

"Vezmeš si mě Boo-koi?"

Boogie

Podaří se, Aki si ho skutečně všimne a vyrazí k němu. Boogie samozřejmě čeká na místě a jakmile ho Aki pozdraví Pane doktore, zčervená jako pokaždé. Sám doufal, že ten doktorát udělá, protože čím dál ve studiích byl, tím spíš nechtěl přestat, ale stát se mohlo cokoliv. 

"Nech toho." Plácne ho na oko do paže a usměje se. V ty okamžiky vypadá pořád jako ten Boo ze střední školy. Aki si ho k sobě přitáhne takovým způsobem, že když se ho zeptá, jestli budou pracovat, Boo zčervená ještě víc a představuje si pod tím trochu jinou práci, než jakou má Aki na mysli. Za to nemůže on, takhle ho Aki zkazil!! Nutno ale dodat, že za celou tu dobu mezi ně nikdy nevstoupil nikdo třetí. Nikdy. Aki s tím nikdy nepřišel a vypadalo to, že to ani nepotřeboval. A že tady bylo hodně hezkých indiánů přesně Akiho typu! Vypadalo to, že jejich dny budou už jenom šťastné, ale existovala jedna věc, která Akiho neustále trápila a to byla nemožnost vidět se s J. Místo, kde teď J žil, nebylo místo, kde by Boo mohl provádět svůj výzkum, takže nebyla šance, jak se tam se školou zapsat a po pravdě… ani do budoucna to tam pro Boogieho nemělo moc smysl. J zase nikdy nepůjde od koní a z prérie a jestli tam Aqui postaví dům, tak už tuplem ne. Bratři si hodně chyběli a byl to takový paradox, že nemohli žít spolu a při tom nakonec zůstali mimo Japonsko oba a oba v Americe. Jenže Amerika byla veliká. Boogie si povzdechne. Jako kdyby neexistoval způsob, jak je spojit. Aki mu vstoupí do myšlenek, když mu řekne, že mu máma říkala o novém místě, kam se podívá. Hned přikývne, ale pak dojde na toho osla, on protočí očima a rozesměje se. 

"Byla to legrace, ale plašit by se pokaždé nemusel. Myslel jsem, že mu dovedeš říct, aby to nedělal." Narazí na Akiho schopnosti. 

"Určitě mu říkáš, aby schválně utíkal." Přivře na něj podezřívavě oči. Bylo to zvláštní, co Aki uměl. Na farmě se to tolik neprojevovalo jako tady. Byl skutečná indián, měl přírodu v krvi. Sice nestudoval, takže z toho nikdy nebude přednášet, ale knihu napsat klidně mohl. Aki se tomu vyhýbal, ale rád mu diktoval a Boogiemu nevadilo zapisovat jeho poznámky místo něho. Stejně by měl příšernou stylistiku. V duchu se tomu zasměje a pohladí osla, ke kterému dojdou. Vysednou na něj a vydají se na docela dlouhou cestu horami nad vesnicí. Boo už si zvykl, že je osel unese oba, ale stejně měl pořád pocit, že ho tím týrají. Výhledy tady byly neuvěřitelné a dechberoucí a často se jim stávalo, že se jenom dívali a ani nemluvili. Nakonec se dostanou na místo a Aki připraví místo k sezení a občerstvení. Boo si klekne k němu a vybaluje svoje potřeby a náčiní k práci. Zvedne hlavu nahoru k větvím stromů, když Aki zmíní ptáky, které hledali. 

"Tvoje matka ví taky všechno a to sem ani nechodí." Ostatní z vesnice věděli, co Boo a Aki dělají a chtěli pomáhat, takže jí všechno řekli. 

"Můžeš jim říct, aby přiletěli sem na deku?" Mluví vážně, ale samozřejmě si ho dobírá. Zatímco se dívá pořád nahoru, Aki ho zezadu obejme a zmíní svůj stesk po ostatních. Boo skloní pohled a pousměje se. I jemu se často stýskalo, hlavně po tátovi a po Zyeanovi. Pootočí se tak, aby na něj viděl a mohl ho pohladit po tváři. 

"Je hezké, že to říkáš." Řekne mu měkce a Aki chce říct ještě něco. Boogie sleduje, co to hledá v kalhotách a vážně by ho nenapadlo, že se to stane dneska nebo vůbec někdy v dohledné době, ale jakmile tu krabičku vidí, je mu jasné, o co jde. Vytáhne obočí a vypadá opravdu užasle. Krabička se před ním otevře a on vypadá ještě užasleji. Nemá ani ponětí, na to se to dívá. Nikdy by ho nenapadlo, kdo všechno na tom pracoval, aby podobný prsten měl. Nikdy by ho nenapadlo, že by Aki vymýšlel takové složité věci a nikdy by ho nenapadlo, že bude tak moc nádherný, protože sem se zrovna nehodí. K němu ale ano a velmi. Boogie nikdy nic tak drahého a pravého neviděl. Bojí se nadechnout, natož na to sáhnout, ale zvedne dlaň, která se viditelně třese a natáhne k němu pomalu ruku. 

"Ano, vezmu, nikdy bych nad tím neváhal." Ujistí ho honem a když zvedne oči k těm jeho, už v nich začíná jiskřit, jak mu všechno dochází.

Aki

Aki se jen tiše zasměje, když ho Boo plácne. Ví, že ho tím oslovením trochu zlobí, ale stejně si nemůže pomoct a dělá to dál. Podle něj není na škodu si připomenout dobu, kdy se poznali a taky tu pozdější, kdy Boo studoval. Nebylo to jednoduché, měl toho moc, ale vždycky si našli čas, aby se viděli, nebo si aspoň zavolali. Ten pocit, kdy se na něj neskutečně těšil, měl taky něco do sebe. Na J teď myslet nechce. Jistě vymyslí nějaký způsob, jak se vídat častěji. Upne se na tuhle myšlenku a začne se plně věnovat dnešnímu dnu. Byl by rád, kdyby byl výjimečný a Boo to vnímal taky. Toho ale nedosáhne, když bude myšlenkami někde jinde. Aki se uculí a skoro nevině pokrčí rameny. Se všemi zvířaty, na kterých se tady jezdilo, se už spřátelil a dokázal odhadnout, jak se kdy zachovají. Takže Boo má částečně pravdu. Věděl, že se to stane, připravil se na to, ale všechno měl celou dobu pod kontrolou. 

"Slibuju, že to příště zkusím, ale to víš...Mají svou hlavu. Tak jako já." Mrkne na něj a připomene mu, jak se poznali. Nevzdal to, i když to bylo celé trochu složitější. Ještě že tak, jinak by ve svém životě šťastný nebyl, i když si do té doby myslel něco jiného. 

"Dneska už utíkat určitě nebude." Dodá ještě, aby Boogieho uklidnil a on s ním vyrazil. Když dorazí na místo, které mu máma poradila a všechno je připraveno na příjemně strávený den, přikývne na Boogieho slova. 

"Už tu taky žije nějakou dobu, jistě ví mnohem víc, ale nechce nám všechno říct hned." Zavtipkuje trochu. Máma jim dávkovala místa postupně. Skoro mu přijde, že to dělala proto, aby odjeli co nejpozději. Akimu se dotud nechtělo a zároveň se těšil na nová místa a taky zpátky domů. Táta mu prostě chyběl. Aki si tiše zasměje. 

"Dáváš mi až moc schopností Boo-koi." Jeho pohled výrazně zjihne. Boo v něm vždycky viděl to nejlepší a podporoval ho, aby pokračoval v tom, co mu jde. Pomáhá mu každý den a díky němu je všechno zalité sluncem. Ani na vteřinu si nepomyslí nic o tom, že by se Zyeho měl mít obavy. Časem si mohl i Boo uvědomit, že k sobě přece jen patří, ale to se nestalo. Věří mu a je rád, že Boo nemá obavy o to, že by mu Aki sám byl nevěrný. Od chvíle, kdy je s ním na nikoho jiného ani nepomyslel. Nestýkalo se mu po vztahu, kde bylo víc osob. Jediné, co od života chtěl je to, aby se mohl plně věnovat Boogiemu a milovat ho tak moc, jak to jen umí. Pak už je čas na překvapení, které pro něj má. Je vážně nervózní a snaží se po očku zkoumat výraz Boogieho tváře. Klepou se mu ruce a je vlastně rád, že klečí, jinak by se mu klepala snad i kolena. Akimu se na chvíli zastaví srdce a pak se zase rozběhne, když k němu Boo natáhne ruku. 

"Tak moc jsem si přál, abys souhlasil." Vydechne úlevně, když mu navléká prsten. Pak se postaví a přitáhne si Boogieho do svého obětí. ´

"Jen s tebou má celý život smysl." Pošeptá mu do rtů, než se nakloní, aby ho mohl políbit. Je krásný den, nad hlavami jim létají vzácné druhy pátku, jsou tu sami a nehrozí, že by je kdokoliv vyrušil. Jeho dlaně mu po chvíli sklouznou z Boogieho pasu na zadek, za který ho znovu přitiskne k sobě. Ještě chvíli si užívá jeho rty, než se odtáhne a podívá se mu do očí. 

"Chci patřit jen a jen tobě." Promluví tiše. 

"Každý den ti chci plnit všechna tvá přání." Pokračuje dál, než se mu na rtech objeví provokativní úsměv. 

"Takže moje další otázka Boo-koi...." Odmlčí se na moment, než promne rty o sebe a sevře víc Boogieho pozadí. 

"Povíš mi, co by sis teď přál ze všeho nejvíc?" Samozřejmě naráží na pár konkrétních věcí. Nemusel by se ptát, mohl by to zkusit a viděl by, jestli by se Boo bránil. Jenže by to moc rád slyšel od něj a vážně by si užil, kdyby se začal červenat.

Boogie

Jistě, Akiho máma se tady narodila, musela tady znát každý kámen. Kdysi byla mladá a měla dost energie a odvahy, aby lezla po všech těch skalách a taky tudy chodila se Sugizem. Boogie se z ničeho nic zasní a začne si to představovat. Bylo to jiné, než kdyby o tom četl v knize, tu by si celou vymyslel podle svých představ. V tomhle příběhu ale oba dva hlavní protagonisty znal. Měli konkrétní tváře a nějak se chovali a jemu to najednou připadalo velmi romantické. 

"Napadlo tě někdy, jak asi vypadali? Jak se k sobě chovali a kudy chodili? Co tady vlastně dělali? Škoda, že nejsou spolu…" Řekne zdánlivě nesmyslně, ale Aki nejspíš bude vědět, o čem to mluví. Usměje se, když mu Aki řekne, že mu dává až moc schopností. Jemu to tak ale připadalo. Možná ho mohl vidět jinak, než ostatní, ale tohle byly věci, které se skutečně děly. 

"Stejně ti to s nimi jde líp, než většině místních a to je prostě co říct." Stojí si tvrdošíjně na svém. Pak se odehraje ta chvilka s žádostí o ruku a s prstenem a Boo si ho pořádně přitáhne před oči ve chvíli, kdy mu Aki říká, jak moc si přál, aby souhlasil. Na chvíli k němu zvedne pohled. 

"Vážně sis myslel, že existovala varianta, ve které bych řekl Ne?" Udiví ho to. Občas byli jak manželé po třiceti letech, k čemuž snad za chvíli ani nebudou mít daleko, ale nemyslí to ve špatném slova smyslu. Vlastně ho potěší, že pro Akiho nikdy nezačal být samozřejmý. 

"To je hezké…" Broukne pro sebe a oči už má zase jenom pro ten prsten. 

"Že víš, co by se mi líbilo, tomu se nedivím, vždycky jsi byl pozorný. Ale jak ses dostal k něčemu takovému? Je tak nádherný." Zatváří se najednou užasle, když se podívá do jeho očí. O svých vzájemných penězích věděli všechno, i když měli oddělené účty. Tedy… Boo si to myslel. Nikdy před sebou nic neskrývali a peníze používali vlastně dohromady, tak kde vzal Aki tyto tajné úspory, když to muselo být tak drahé? Nepochybuje o pravosti každého nanomilimetru, takže…

"To jsi ty kameny našel někde tady nebo co? Jsou tady nějaké tajné doly?" Rozesměje se. 

"Musel stát celé jmění…" Na tohle přece lidé obyčejně neměli, no ne? 

"Vím, že jsi romantický typ, ale nikdy bych si nemyslel, že prodáš ledvinu jenom abys mi koupil prsten. Ukaž?" Natáhne se po jeho tričku, aby zkontroloval, že nemá žádnou jizvu, ale on přece ví, že ji nemá. Aki chodil bez trička v jednom kuse. Aki se na tu legraci zase tolik strhnout nenechá a místo toho se postaví společně s ním a obejme ho. Boo ho hned obejme zpět a na chvíli si položí spánek na jeho prsa. Vymění si společný polibek a Boo ucítí, jak se Akiho ruce posouvají dolů na jeho zadek. Je to pokaždé velmi vzrušující pocit. Rád by mu řekl, že takhle to přece už je, ale… 

"Nikdy by mě nenapadlo, že se budeš chtít ženit zrovna ty. Přijde mi, že máš tu svobodu v krvi. Je to jako kdybys mi říkal, že tě svazovat nikdy nebudu." Asi se vážně červená. Dojde na plnění přání a na Akiho tváři se objeví ten známý provokativní úsměv a Boogiemu je hned všechno jasné. Protočí očima a plácne ho dlaní do prsou. 

"Já myslel, že jdeme pracovat." Jako kdyby před tím sám nemyslel na něco podobného, když se potkali poblíž toho osla. 

"Všichni ptáci uletí, když budeš moc nahlas." Pokračuje dál, aby zahnal svoje rozpaky, které snad nikdy nezmizí, ale nakonec si svoje společné chvilky dopřejí a nejsou vůbec krátké. Jak by taky mohly, když jsou zásnubní? Trvá to vážně dlouho, div, že jim ten trávník není malý a nakonec jsou oba dva úplně zpocení. 

"Máš tady větvičku." Broukne a prohlíží si otisky smítek a všeho možného v Akiho kůži podle toho kde a jak dlouho ležel.