Elli x Lucas - Náramek, prstýnky... žádné smutné písničky... - část 1.

(doupě)

Elli

Když se dostanou domů, padá už za okny tma a on osobně je zmrzlý na kost. Počká, než Lucas odemkne dveře a vpluje dovnitř, ale není to o moc lepší. Jen marně by tady hledal něco jako radiátor, ale i tak ze sebe začne sundávat boty a posléze i kalhoty, aby jen tak v tom jeho svetru přehopkal těch pár metrů po studené podlaze rovnou do jeho postele. Omotá si kolem sebe deku, kterou má přes ramena, usadí se do tureckého sedu a pokukuje po něm. Určitě si půjde udělat kafe nebo tak něco. Všude po zemi jsou rozházené noty nebo skladby a další věci - k hraní se ještě vůbec nedostali. Vzpomene si na nedokončenou debatu na pobřeží. Tu o závislostech... Nestačili domluvit vůbec nic, protože mu asi po deseti minutách usnul na rameni a vzbudil se až, když kočár zastavil před domem a on měl hlavu v jeho klíně. Teď je odpočatý akorát. Zatím mlčí a pohrává si nepřítomně s náramkem, který má od dnešního odpoledne na ruce. Stačí mu jenom ho tak pozorovat. Zatím...Lucas si možná myslel, že půjdou spát, až se sem vrátí, ale Elli neměl spánek rád ani když unavený byl, natož, když se v kočáře dobře prospal. Možná si to oblečení mohl alespoň někam pověsit a ne ho jenom tak odhazovat, kde ho napadlo. Úklid nebude silná stránka ani jednoho z nich.

Lucas

Cesta byla tentokrát v tichost, Elli usnul celkem brzo a tak měl dost času přemýšlet nad tím vším. Po cestě míjí ve městečku pár lokálů, kde byl zvyklý zahánět podobné myšlenky až do rána, chvíli jej přepadá nutkání vystoupit a zmizet v jednom z nich. Nakonec se ale rozhodne, že přece jen bude s ním, možná to bude nakonec ten nejlepší lék. Stočí k němu krátce modré oči a mírně, i když trochu smutně se pousměje. To už ale stanou u domu, kde se nachází jeho doupě. Jakmile vejdou do bytu, panuje zde celkem dlouhou chvilku ticho, a tak se raději odebere ke kuchyni a udělá pro něj čaj a pro sebe silnější kafe, pokud to teda ještě jde, než normálně. Zabere to jen pár minut a podá mu obří hrnek s celkem dobře vonícím čajem a sám se usadí na pohovku, odkud má celkem dobrý výhled na postel a popíjí vražedné kafe, přitom hledí z okna ven, nějak nemá chuť moc mluvit. Pořád je to takové divné, vlastně mu to už málem řekl, ale nakonec z toho vyplynula jen část, vlastně ta nejméně podstatná část. Vstane na krátkou chvilku, aby mohl přejít znova ke kuchyni, a vytáhne z jedné z nejvzdálenějších krabiček řetízek, kde se houpou dva stejné, stříbrné prsteny, jeden je ale o dost menší, než ten první. Vzpomíná, kým byl a čím se stal, je to až k neuvěření, jak dokáže jedna událost udělat z člověka trosku a co ho to může stát. Je to jako mávnutí křídly, které dokážou obrátit celý svět vzhůru nohama.

Elli

S tichým díky si od něj přebere obrovský hrnek s čajem a opatrně z něho upije. Je dobrý a hezky voní. Ne, že by čaji zase tolik rozuměl. Obvykle byl vděčný za cokoliv. Do dlaní ho skoro pálí, ale dá se to snést. Nespletl se, když se domníval, že Lucas půjde po kávě. Nějakou dobu sleduje jeho zamyšlenou tvář a prohlubující se ticho mu nikterak nevadí. Má dny, kdy nezavře klapačku a má dny, kdy by z něj dolovali alespoň zamručení. Vždycky byl plný rozporů. Trochu nakrčí čelo, když Lucas mlčky vstane a cosi hledá v kuchyni, přes jeho široká záda na to není vidět. Něco si prohlíží? Evidentně ho ta nálada z pobřeží ještě neopustila. Přesune se na posteli k nočnímu stolku, kam čaj odloží a pak po čtyřech přeleze k okraji postele. Je hodně tichý, když bos docapká až za jeho záda a zvolna ho obejme v pase. Celým tělem se natiskne na jeho záda a tiše vydechne. 

"Co tady děláš…?" Broukne zvědavě, ale zatím si nevšiml, co to svírá v ruce. Vlastně tam teď přes něj ani nevidí. Podlaha ho studí do nohou, ale to je to poslední na co myslí. 

"Pořád jsi mi neřekl, na čem ještě umíš být závislý..." Řekne s lehce rozverným nádechem v tónu hlasu, když nechá víčka klesnout. Jeho myšlenky už zase utíkají nepřístojným směrem a taky by chtěl trochu vylepšit tu sklíčenost, který by tady mohla vládnout.

Lucas

Zvedne je do výšky očí a sleduje každý odlesk s bolestí v očích, k tomu ještě ticho kolem a atmosféra je přesně taková, jakou potřebuje na pořádnou dávku deprese. Jakmile ale ucítí dotek rukou, vloží prsteny zpátky do plechové krabičky a tiché cinknutí mu způsobí husí kůži. Mírně natočí hlavu stranou, když už je poklad na tom správném místě, aby viděl alespoň periferně na Elliho a shlédne dolů na jeho bosé nohy s mírně povytaženým obočím. 

"Já se ti tady dělám s čajem, aby ti bylo teplo, a ty to takhle sabotuješ?" Měl to být žert, ale jeho tón hlasu ho zradí víc, než doufal. Byl to spíš jen takový pokus vrátit se k normální náladě. Nejde o to, že by ho později chtěl vyhazovat, v tom už má celkem jasno, spíš mu nechce dál kazit náladu. Odmlčí se raději a přemýšlí, jestli jí konečně s pravdou ven úplně nebo zas jen něco naznačit, není si jistý jak moc je připravený se svěřit. 

"To byly snubáky." Prohodí nakonec s mírným pokrčením rameny a dál tohle téma nechá být. Je přesvědčený, že některé věci si bude muset v sobě nést až do konce života. 

"Myslíš takové ty obyčejné věci jako cigarety, hudba a kafe nebo něco hm…podstatnějšího?" Odpoví mu jen částečně a čeká, co po něm vlastně chce. Asi mu to už moc nemyslí, spíš se tedy nedokáže soustředit déle jak pár sekund a myšlenky mu zase odbíhají úplně do jiné doby. Měl by to konečně nechat za sebou, ale hlavně ty špatné věci se rády vracejí a člověk jako on se tomu obtížně brání.

Elli

Oči zase otevře a povytáhne obočí do výšky, když se Lucas ozve se svým trochu káravým tónem hlasu. 

"No jó, prosím tě. Já jsem byl jen zvědavej..." Zahučí do jeho zad, ale ani náhodou se ho nepustí a když se jeho hlas ozve po druhé, překvapení už se ho zmocní na dobro. Obejde ho dvěma kroky a zvědavě nahlédne do krabičky, na které ještě není víčko. Snubáky, tak to je vážný... Nikdy s nikým nebyl tak daleko, aby se s ním bavil o svazcích typu svatba. 

"Myslím tím úplně všechno, co tě pod tím termínem napadne." Řekne mu s očima stále upřenýma do krabičky. Jsou moc hezké, jednoduché... 

"Hodně ti na ní záleželo. Když si schováváš všechny ty věci." Poukáže bradou směrem k prstýnkům. Pak k němu zvedne vlastní oči, ale výraz v jeho obličeji je poměrně hodně nečitelný. 

"Náramek, prstýnky... žádné smutné písničky..." Vypočítává na prstech, co už se dozvěděl, když ho obejde úplně a vrátí se k posteli a čaji, pro který se zase natáhne. 

"Stojí ti to za všechno to pití... to nebude obyčejný rozchod." Řekne a přemítá, jestli se Lucas vůbec rozmluví nebo ne. Nebude na něj naléhat. Ale ty prstýnky vytáhl sám od sebe. Poklepe dlaní na místo na posteli vedle sebe a pokusí se malinko usmát, i když trochu smutně. Možná by do toho neměl rýpat, možná ho Lucas zase vyhodí, ale Elli byl někdy nečekaně vytrvalý.

Lucas

Sleduje pozorně, jak si je Elli prohlíží a ještě chvíli za nimi hledí do poličky. Zavrtí hlavou, aby se mohl trochu soustředit na otázku ohledně závislostí. 

"To je momentálně asi všechno." Odpoví mu nakonec trochu sušeji, než měl původně v plánu, nějak si teď nemůže vybavit nic podobného, dřív by byly jeho odpovědi jiné, ale to už je dávno. 

"Neuvědomil jsem si jak moc, dokud to nebylo všechno pryč." Vypadne z něj jako první, než se obrátí směrem k němu, když už došel až k posteli a s rukama v kapsách se odejde znovu natáhnout na pohovku hledíc upřeně do stropu. 

"Bylo to, to nejlepší, co mě mohlo potkat a já se zachoval jako idiot. A pak…" Najednou ztichne, aby se mohl ujistit, že se mu hlas nezlomí, pořád se snaží na něco si hrát, je to vlastně to jediné, co mu zbylo. Jeho ego a hudba, trochu málo i na jeho poměry. Pořád se snaží tvářit, jak má všechno pod kontrolou, ale opak je pravdou a není to jen v době, kdy pije. 

"Pak jsem ji našel mrtvou, zmasakrovanou v koupelně a to jen kvůli dluhu z karet. Moje hraní mě připravilo o to, co jako jediné dávalo v mém životě smysl." Ozve se naposledy sotva slyšitelně, je to jeho vina, za všechno může jen a jen on. Už má zase chuť se napít, tentokrát je to ale nesnesitelné nutkání, proto opět vstane a zamíří do svých zásob, aby vytáhl plnou flašku, a začne zápasit s třesoucíma se rukama s uzávěrem. Nakonec se mu to přece jen podaří a lokne si pořádně, skoro se až utopí. Tělem mu proběhne pálivé teplo, kterým jakoby se snažil spláchnout všechno. Funguje to, na pár vteřin opravdu ano.

Elli

Čekal by všechno možné, ale tohle asi ne... má co dělat, aby na něj nevyvalil modré oči a nezíral jako lachtan do kýblu s makrelami. Obsah hrnku se mu povážlivě zhoupne v rukou, a tak ho zase raději odloží na stolek a drahnou dobu upírá oči někam do peřiny před sebe, aby mu moc nebylo vidět do tváře a na výrazy, které se mu v ní honí. Při svém pobytu na ulici toho viděl hrozně moc, ale neumí si představit, jaké to musí být, když si někdo dává smrt milovaného člověka za vinu. A co to bylo za hajzly, co mu to udělali... Vlastně má neblahé tušení, že se dvěma takovými teď žije jeho upíří sestra. Na mysli mu vyvstane vzpomínka na Fabia... na muže, co si ho brával pro potěšení do auta, a kterého před jeho očima zastřelili... bylo mu tehdy patnáct a byl z toho v šoku několik dní. A to k němu necítil nikdy nic víc, než vděk. Trochu vyděšenýma očima sleduje, kam se Lucas sbírá a ještě zaraženěji sleduje jeho souboj s lahví, který nakonec vyhraje, ale rozhodne se mlčet a nekomentovat to. Jako by měl pocit, že teď je Lucas v právu. Vůbec netuší, co by měl dělat nebo říct. Celý život jsou samé sračky... ten jeho, Lucasův, číkoliv... nic dobrého z toho nikdy nekouká a když už je jeden chvíli šťastný, nakonec se to zase pěkně posere. Dopadne zády do peřin a teď je to on, kdo upírá pohled na strop, světlé vlasy rozhozené kolem hlavy. 

"Otec mě poprvé zneužil, když mi bylo devět..." Oznámí trochu dutě do prostoru čtyř stěn. Třeba Lucasovi pomůže vědět, že není sám, kdo je pěkně v prdeli...

Lucas

Znovu se napije, snad se snaží přepít ten obraz před očima, který mu způsobuje noční můry i za dne. Samozřejmě, že si to vyčítá, jak jen to jde. To, co udělal je prostě neomluvitelné, zvlášť když to odnesl mladý člověk svým životem a ještě k tomu…Byla pro něj vším, i když to si uvědomil až příliš pozdě. Podvědomě s ní měl tolik plánu a najednou šlo všechno stranou. Tolik k tomu, jak závislosti ovlivní život. Jedné se zbavil, ten šok ho vyléčil a teď druhou dřímá v ruce. Další mohutný lok, jakoby tím chtěl smazat všechno špatné, ale to už se k němu dostanou slova Elliho. Překvapeně zamrká a otočí se rychle směrem k němu, teď došla slova pro změnu jemu. Hledí na něj s nevěřícným výrazem. Jasně, on má svoje, ale může si za to sám. Tahle osoba přece nikomu v těch letech nic neudělala, aby musela snášet takový osud. Na tohle snad ani nemůže říct něco smysluplného. Má chuť někomu hodně zle ublížit, tohle se přece nedělá. Pak mu dojde, co dělá a udělal on sám… Nadechne se dlouze a přejde pár kroky i s flaškou k posteli, kde se usadí na kraj s teď už ukázkově smutným výrazem, ve kterém se mísí i vztek. 

"To je mi líto..." Vytlačí ze sebe to nejlepší, nikdy nebyl přeborník v takových rozhovorech, ale opravdu se snažil, i když to stojí za houby. Je to však upřímné, vlastně jeden z mála projevů citů v posledních pár letech. Mírně se předkloní, aby se mohl předloktími opřít o stehna a hledí jen bezduše před sebe neschopen dalších slov. Mohl by tak maximálně říct, jsme v hajzlu, a že s tím asi neměli začínat, ale…Už se stalo a asi je to dobře.

Elli

Dlouhou dobu se nic neděje, a tak jen dál zírá na strop, než se ozvou Lucasovy kroky a pak se zhoupne matrace, jak se posadí. Nakonec k němu Elli oči obrátí, když se ozvou jeho prostá slova, ale nějak mu jsou víc po chuti, než kdejaké projevy lítosti. Vlastně moc nechce, aby se k němu choval nějak jinak, než doteď, jen proto, že mu říká, že se mu něco stalo... 

"Vlastně... jsem ti to chtěl říct spíš proto, abys věděl, že nejsi sám, kdo má pocit, že je všechno na hovno..." Paradoxně se tiše rozesměje a natáhne svou dlaň, aby se dotkl jeho stehna. Nakonec se překulí na bok a pak se vytáhne na kolena, aby se mohl znovu přemístit k němu a pověsit se mu kolem krku. Čert ví proč má pořád tak zoufalou potřebu mačkat se na něj a cítit ho... 

"Neznám detaily tvého příběhu, ale..." Natáhne se pro lahev, kterou mu sebere a taky si slušně lokne. Málem mu to vypálí jícen a do očí mu okamžitě stoupnou slzy. Lucas má snad krk z azbestu nebo co... 

"...je to minulost, brouku. Jestli nechceš skočit z okna a na všechno se vykašlat, budeš se s tím muset naučit žít." Oznámí mu a znovu si lokne. 

"Do prdele..." Začne se kuckat a chytat volnou rukou za krk. 

"Tos pálil sám ne...?" Je v obličeji úplně červený. Nejhorší na tom bylo, že on sám chtěla skákat odkudkoliv několik let v kuse. Byl jenom moc zbabělý na to, aby to dokončil a žít… žít se s tím nenaučil asi nikdy. Od něj to vážně sedělo.

Lucas

Na tváři se mu objeví zvláštní úsměv, až ve chvíli, kdy uslyší jeho smích. Je silnější, než si kdy mohl myslet, zvlášť po tom, co tu řekl. Najednou má pocit, že toho musí být víc, co mu o sobě neřekl a vážně by to chtěl vědět. Neměl by se do toho zaplétat, není to dobrý nápad a stejně už nějaké věci nejde vzít zpátky. Prohlíží si zaujatě tekutinu v lahvi, než se mu někdo pověsí na krk. Uchechtne si, trochu smutně to ano, ale svým způsobem ho to pobaví. Najednou mu zmizí z ruky flaška a on sleduje, jak si lokne a musí se zasmát, když vidí, jak to s ním zamává. On už je zvyklý, přece jen nepije zrovna pár dní a tohle je vlastně taková malá rychlá smrt. 

"To okno už mě taky napadlo, ale na to jsem celkem zbabělec, bohužel." Prozradí mu svoje plány, od kterých upustil už před dlouhou dobou, na tohle je vážně suchar, i když se snaží tvářit jinak. 

"No vlastně skoro, jeden tady to pálí doma, já toho aspoň nespotřebuju tolik." Prozradí mu, proč pije takovou šílenu věc. Pomalu se vymaní z jeho objetí, aby se mohl pohodlně natáhnout do polosedu na postel, a přitáhne si ho do náruče, asi začíná být až moc sentimentální, ale v tuhle chvíli je mu to úplně jedno. Stejně ještě tak půl flašky tohohle a odpadne do bezvědomí, tak to později může na chlast svést třeba.

Elli

"Já taky." Oznámí mu někde mezi kašláním. 

"Ve skutečnosti jsem hroznej posera. Kdybych nebyl, už bych se na to vykašlal. Jenže pak stojíš na střeše, na schodech, sedíš ve vaně a říkáš si tak teď...a... nedáš to. Prostě na to nemám." Pokračuje, jako by se bavili o loňské dovolené a když se ocitne v jeho náručí, znovu se rozverně rozesměje. Uvelebí se na jeho hrudníku, je tak trochu bokem a pravou rukou si pohrává s lemem jeho trička na paži. Pak bříšky prstů sjede na jedno z tetování a začne kroužit po jeho liniích jako po omalovánkách. Při tom se lehce usmívá a nakonec se natočí tváří do jeho hrudníku a skrz tričko ho políbí na prsa. 

"Co sis myslel, když jsi mě poznal? Co sis myslel, že se stane?" Začne vyzvídat a zvedne k němu pohled odspodu, který připomíná koťátko. Sám má tu scénku na baru v živé paměti, vždyť je to sotva dva týdny nebo tak nějak? Strašně špatně se orientuje v čase. Ani si nepamatuje, co přesně si myslel on sám, jenom moc dobře věděl, co udělat chce. Upoutat jeho pozornost za každou cenu a nedovolit mu, aby jen tak odešel a to se teď povedlo. Elli nikdy moc nepřemýšlel o budoucnosti, ale v tomhle životě měl problém chytnout se dobrých lidí. Jeden z nich byl doma a on ho podváděl. Osud věděl, proč mu je neposílá. A kdo byl Lucas? Jestli je dobrý, jemu ublížit nesmí.

Lucas

Vnímá ho prozatím jen okrajově, pořád se nemůže donutit přestat vzpomínat, i když je to celkem bolestivý proces. Je mu líto, že se mu hlavě vrací ty špatné okamžiky, rád by si oživil i příjemné vzpomínky, ale to mu jeho pocit viny asi nikdy nedovolí. Cítí se o něco líp, když tu není sám, možná proto žije takovýmto způsobem, alespoň má občas pocit společnosti. Je to ale jen malá cena útěchy pro jeho duši. Vzpamatuje se až ve chvíli, kdy ucítí jeho polibek na své hrudi, nepatrně se pousměje, víc asi není v tuhle chvíli schopen. Zatím nic neříká, jen sleduje jeho tvář. Taky by si přál být alespoň na chvíli jako on. To ale asi nikdy pravda nebude, to on nedokáže. Překvapí ho až jeho otázka. Mírně pozvedne obočí, než zavzpomíná na to, kdy ho prvně viděl v obchodě. Pozvedne koutek rtů, než se konečně dohrabe k dopovědi. 

"Věříš, že mě v tu chvíli vůbec nenapadalo. Nebo by mě rozhodně nenapadlo tohle." Odmlčí se na krátký okamžik, než se na jeho tváři objeví jen částečně hravý výraz. 

"No možná někde hodně, hodně hluboko mě něco takového napadlo. Asi jsi udělal dojem." Přizná se nakonec a zatváří se jako naprosté neviňátko. Je pravda, že něco podobného si myslel, ale že to bude mít až takové grády, to rozhodně netušil. Viděl v něm spíš jen povyražení, další osobu, díky které by se na chvíli cítil zase jako člověk. Nakonec to Elli splnil do puntíku, vlastně ještě víc než to.

Elli

Naslouchá jeho hlasu a pořád se pro sebe usmívá a už zase si hraje s jeho tetováním. 

"Já jsem tě svlékal očima od chvíle, co jsem zjistil, že dýcháš..." Řekne mu na rovinu. 

"Jediný z čeho mám vždycky strach je, že moje kouzlo osobnosti nebude na stejný pohlaví dost účinkovat." Rozpustile se kousne do rtu a vysouká se výš, aby mu mohl pohlédnout do očí. V těch jeho bezstarostně jiskří. Všechno to, o čem spolu mluvili je tak trochu zapomenuto, alespoň pro tenhle okamžik. Je prostě spokojený, že je tu s ním a jen tak se válejí v posteli, pijí čaje a kávy a... 

"Hmm... pořád se mračíš..." Našpulí lehce rty a přejede mu konečky prstů po těch jeho. 

"Co mám s tebou dělat, hm? Striptýz? Kalhoty už mám dole... mám se pokusit hrát na tvoje bicí? To budeš koukat. Nebooo..." Honí se mu hlavou všechno možné. 

"Nebo si zahrajeme Milá babičko tečka... znáš milá babičko tečka? Můžeš taky hádat slovo, když ti ho napíšu na záda. Je to moc příjemný..." Už zase začíná vítězit dítě v něm. Snad proto, že žádné dětství neměl. Těžko říct, co by mu na to řekl psychiatr. Těžko říct, co se právě teď prohání hlavou Lucasovi, ale nedovedl nechat myšlenky dlouho na jednom místě. Měl svoje nahoru a dolů a někdy se to střídalo jako počasí, ale teď byl spokojený. Myslel si, že toho proberou trochu víc, ale na začátek tohle nebylo špatné. Věci by se neměly moc uspěchat, nikam jim ty vážnosti neutečou.

Lucas

Zasměje se tentokrát upřímně. 

"A já si myslel, že se mi to v tom obchodě jenom zdá. Hlavně to, jak jsi na mě koukal." Prohodí teď už s upřímným pobavením, než se nepatrně protáhne, z té jízdy v kočáře je jakýsi polámaný. Sleduje ho, jak se dokáže zničehonic radovat a nechápe, jak to dělá, že tak rychle zapomněl na všechno ostatní. Už se nemračí, už se upřímně směje nad jeho energií, kterou by rozhodně potřeboval. Hlavně tu dobrou náladu, kterou rozdává kolem dokola. Nedokáže si představit, že by se teď někdo dokázal mračit a on sám to dělat rozhodně nebude. Odloží tedy lahev vedle postele a vysvlékne si triko, čímž odhalí rozsáhlé tetování na zádech. Otočí se břichem na postel a pohodlně si podloží ruce pod bradu. Dává tím jasně najevo, že psaní na záda se mu bude líbit nejvíc, u toho si může aspoň na chvilku oddechnout. Nejspíš ho to vzpomínání celkem dost zmohlo a chvilkami má pocit, že by se nejradši zavrtal pod deku a vytuhnul aspoň na pár hodin. Tahle odpočinková hra se mu ale zamlouvá, nebude se muset moc snažit. 

"Konečně máš taky dobrý nápad." Rýpne si do něj tichým hlasem a víčka mu spadnout dolů, jak uvolněně se cítí. V hlavě už má prázdno a není si jistý, jestli to je jeho přítomností, anebo hladinou alkoholu, kterou už trochu cítí, není to ale žádná hrůza. Užívá si ten pocit, že bolest nahradil pocit smíření, po kterém už hodně dlouho toužil. Netuší ale, jak dlouho mu to vydrží.