Hromadné - Jsem tady jen náhodou. - část 3.

(cesta)

Yusuke, Inoran, Show, Kaz

Yusuke se nebojí podobných slibů. Nikdy by mu neříkal nic jen tak, ale tohle je schopný dodržet i přes své obvyklé povinnosti mimo tento svět. Jsou věci, které si může určit a udělá to. Má k tomu ty nejlepší důvody a jak se zdá Hidemu to nevadí, nejspíš se mu to i dost líbí. Yusuke nikdy nebyl trpělivý a přesto si to celé chce užít s tím největším pohodlím. Kdo ví, kdy bude další příležitost, jestli vůbec nějaké. Možná by měl myslet na to, co se děje v realitě, ale prostě sobecky nechce. Podle něj se to bez nich chvíli přece jen obejde. Dál už na ostatní nemyslí, musel by pak probírat ještě mnohem víc myšlenek a byly jen na škodu. Radši si plně užívá Hideho rty a celé jeho tělo, které k sobě tiskne. Podle toho, jak se Hide tváří, mu začíná být jasné, že jeho komplimenty by měly být častější, aby jim začal věřit. Ušklíbne se na jeho slova a protočí nad tím očima s tichým povzdechem. 

"A vůbec ti nedochází, že už jsem toho viděl vážně hodně, abych to mohl porovnávat. Užij si, že jsi na prvním místě." Nenechá se jen tak přesvědčit, že se plete. 

"Líbíš se mi ty, i když jsem toho ještě dost neviděl. Představivost mám však dost dobrou." Pokračuje dál a je jasné, že ho Hide nepřesvědčí, aby toho nechal. Mezitím už dojdou do jeho ložnice a Hide se znovu brání. 

"Nezapomenu, nezapomínám nikdy." Nebezpečně se mu blýskne v očích. Se slastným výdechem shlédne a Hideho ruku ve svém vlastním klíně a pak se hladově pousměje, když se mu znovu podívá do očí. 

"O to oblečení stejně přijdeš." Zavrčí, ale spíš vzrušením, než že by byl naštvaný. Popadne ho za prsty, které svírají látku, a odtáhne mu ruku dozadu, aby mu nepřekážela. Druhou pak trhne za látku a ta se bez problémů rozestoupí úplně. Sjede ho pohledem a spokojeně si povzdechne. 

"Už vím, proč se schováváš. Kdybych to viděl dřív, asi tě opřu rovnou o tu tvou chaloupku." Oblízne si špičkou jazyk rty, než ho dotlačí až k nezvykle vysoké posteli. Plynulým pohybem ho do ní odešle, ale pořád ho jistí, takže jde s ním. Následují další polibky, kterými se postupně dostává po jeho těle níž a níž, i když si tak odepře dotek ve svém vlastním klíně. Kolem nich se v návaznosti na jeho vzrušení plazí temnější opar, ale zatím je víceméně neruší. Polibky se dostane zase zpátky nahoru a svou dlaní pro změnu zamíří dolů, kde sevře jeho přirození a dopřeje mu podobnou slast, jakou mu daroval před chvílí. Inoran ví, že nemá smysl protestovat. Vidí, jak se Yume tváří a je mu jasné, že teď je to celé na něm. Vlastně se mu v tuto chvíli uleví a tak může spokojeně balit. Není si jistý, že by měli opouštět toto místo bez těch dvou, ale zároveň tuší, že si je stejně najdou. Do té doby to klidně může řídit Yume nebo možná i Hakuei a jemu se to celé vyhne. Na tváři se mu mihne na pár vteřin spokojené pousmání. Show je rád, že může sedět, ale samozřejmě se tváří, jak má energie na rozdávání. Musí, je to jeho obrana, aby ho nezkoušeli vláčet ze strany na stranu, minimálně slovně. 

"A to mám za to, že jsem byl tak hodný." Protočí nad Yumetovým prohlášením očima a zavrtí hlavou. Tak to dopadá, když někomu něco daruje, příště si to vážně nejspíš rozmyslí. Pak se ale naštve. 

"Tak to ani náhodou, já nejsem nemocný, jsem jedinečný." Pozvedne hrdě bradu a jeho aura zesílí, jak se mu uvnitř hromadí emoce a tím podporuje jeho moc, která je nyní o dost silnější. Inoran se jen krátce ohlédne přes rameno a povzdechne si. +Nedělám to schválně.+ Brání se před Yumetovými slovy, ale ve výsledku má pravdu. Snažil se pomáhat, často však spíš narazil. +Ještě jsme nenarazili na pořádný problém, to se může rychle stát.+ Připomene že ti dva jsou dostatečně silní, aby odrazili většinu špatných věcí. Hakuei nejspíš taky, ale kdo ví, co za moc má. Yumeto by sám na všechno stačit nemusel. +Nechci, aby se ti něco stalo.+ Přijde i tato myšlenka, kterou tak úplně sdílet nechtěl. Tedy ne zrovna teď. Show má pořád trochu pobavený výraz nad reakcí Teru. Pak vidí, že mu Yume dává, co proto a přisune se na voze blíž k němu, v podstatě se vměstná mezi něj a Hakueie.

"Kašli na něj, už neví, co by tak se trefuje." Prohodí a snaží sám sebe trochu víc ovládnout. Stejně z něj jde hřejivé teplo, které způsobuje pozitivní myšlenky. Pak stočí pohled na Hakueie. 

"Třeba nás to nenajde. Ani jedno." Ne, že by se vyloženě bál, ale to vymítání mu opravdu stačilo. 

"Může se to vrátit?" Hledí na Hakueie, jak kdyby měl odpovědi na všechny otázky. Cesta jim ubíhá celkem dobře a brzy dorazí na hranici lesa. Inoran na chvíli zastaví vůz a je vidět, že váhá.

"Nic pozitivního." Prohodí si pro sebe. Není to jako les u nich, tady se hromadí temná síla. Cítí to a ostatní taky. Show sice pořád září ale už nesvítí tolik. 

"Nakonec se beze mě neobejdete." Prohlásí sebevědomě a dloubne loktem do Hakueie. Je fakt, že se v jejich přítomnosti už celkem uvolnil. Ze svého plánu ale neupustil. 

"Snad jím brzo projedeme." Prohodí Ino a pobídne koně, aby vrazil. S Yumetovou pomocí to půjde mnohem snáze a snad se na nerovné cestě nepřevrhnou. Ze stínů je sledují nepřirozeně žluté oči, ale vždycky zmizí, než se někdo podívá. Pak se však zaseknou na víle a na vteřinu se potkají a pak se zase vypaří. Z druhé strany se ozve táhlé zavytí, ale je těžko říct, odkud skutečně jde. Les všechny zvuky zvláštně pohlcuje a vrací je na jiná místa. Cosi šedivého a velké se mihne kolem, skryté ve stínu a zase spíš v zorném poli Teru, jakoby to chtělo, aby šel za ním, ale sám.

Hide, Yumeto, Hakuei,Teru

"Ale dochází…" Zamručí Hide na oko podrážděně. Přece mu před chvílí říkal, že má popletené preference, to vysvětluje úplně všechno. Pak ale Yusuke řekne něco, na co se nedá vůbec nic říct a dokonce mu to po dlouhé době udělá vážně upřímnou radost. Dodá mu to trochu toho pocitu, že by to tak doopravdy mohlo být. Užij si, že jsi první… jde mu to hlavou několikrát dokola. Ano, mohlo to od Yusukeho znít namyšleně, ale Posel byl jenom jeden. 

"Mohlo by mě urazit, že si myslíš, že ti na moje tělo stačí pouhá představivost…" Musí prostě brblat a dělat drahoty, jinak by to šlo všechno až moc snadno. Stiskne nesouhlasně rty, když mu vyhrožuje, aby zapomněl na to svlékání a Yusuke si samozřejmě paličatě stojí na opaku. Chvíli to vypadá, že Hide díky ruce v jeho klíně tuhle malou válku vyhraje, ale je to vážně jenom chvíle. Yusuke mu oznámí, že ho prostě svlékne a řekne to takovým tím sexy rozkazovačným tónem, který Hideho vážně baví, ale kohokoliv jiného by za podobné jednání zabil. Yusuke svoje slova rovnou doprovodí i stejným jednáním, když mu ruku prudce odstrčí dozadu, až to zabolí, ale spíš to jenom nakopne Hideho touhu. Zaplane mu v očích výhružnými plamínky, které se objevují těsně před hadími zornicemi, ale je to jenom hra. Yusuke s ním trhne a látka najednou neschovává vůbec nic. Hide musí čelit jeho pohledu a i když v něm není nic nepatřičného, je z něj vážně nervózní. Yusuke nešetří dalšími komplimenty a Hide se uštěpačně ušklíbne. 

"Chaloupku?" Samozřejmě to byla chaloupka a žádná rezidence, ale může se tvářit, že to tak není. Pak už se málem přerazí, protože couvne a rovnou padá do postele. Není to k matraci nijak daleko a ocitne se přímo v Yusukeho mužné náruči. Dlaněmi se opře o jeho pevná prsa a dlouze se nadechne nosem. No dobře, vážně s ním teď cvičí. Yusuke na nic nečeká a začne se po jeho těle pohybovat dolů, zatímco si Hide dovolí lehce omámený úsměv s pohledem někam do stropu. Tohle bylo neskutečně příjemné. Cítí, jak mu pod dlaní kloužou Yusukeho vlasy a jak se ho Yu dotýká na místech, o kterých Hide ani nevěděl, že je má a že jsou citlivá a pak se k němu začne zase vracet. Prudce sebou trhne a propne se v zádech, když ho Yu vezme za klín a poprvé se rození jeho neustále lehce sarkastický hlas. Yumeto se pro sebe zasměje, když Show komentuje jeho jednání s tím, že na něj byl moc hodný. Pro Yumeta je to jenom hra, takové liščí vtípky, ale vypadá to, že Show je z těch urážlivějších a to spolu budou mít vážně těžké. Inoran se neurážel nikdy, tak proč tenhle kluk hned ano? Yumeto tomu nerozuměl. Musí se rozesmát. 

"Jistě, že jsi, proto jsi tady, ale bohužel nejsi jediný, jak jsi byl doposud zvyklý. Každý tady z nás je a můžeme se jen přít o to, kdo víc a kdo míň." Odsekne mu bez zájmu a mávne nad tím rukou. Pak se dotčeně podívá na Inorana, když mu pošle myšlenku, že jenom nenarazili na větší problémy. To jako, že by je nezvládl? Inoran to ale hned uvede na pravou míru, když dodá, že nechce, aby se Yumetovi něco stalo a on se zase vyfoukne. 

"Nemůže se mi nic stát." Zabrble polohlasem, ale pravda byla někde jinde. Mohlo… klidně mohlo. Hakuei se zatváří udiveně, když se Show najednou posune k nim a trochu ho odstrčí, aby se dostal blíž k Teru. Musí pustit ramena drobné víly a udiveně se na ně dívá, ale zatím nic neřekne. Podle něj není moudré říkat před Yumetem podobné věci nahlas. Vůbec nebylo moudré poštvat proti sobě zrovna pomstychtivou a nevypočitatelnou lišku. Yumeto se bude tvářit jako přítel klidně rok v kuse, možná pro něj i do ohně skočí a pak mu to jednou prostě hrozně hnusně oplatí. Nic ale nahlas neřekne. Teru se taky zatváří trochu vystrašeně a varuje Showa očima, ale bylo milé, že se ho snažil zastat. Teď potřeboval cítit oporu. Showovo teplo a aura na něj působí snadno a tak se usměje a málem by si opřel hlavu o jeho rameno a nechal se jím chránit. Yumeto protočí očima. Takové pouťové triky! Hakuei se podívá na Showa, když na něj promluví. 

"To jedno už nás našlo. Sleduje nás to už dlouho a to druhé… Je pravděpodobné, že je to dost silné na to, aby to sem taky přišlo, ale ne, ta kletba se jen tak sama vrátit nemůže. Musel by tě polapit a znovu ji seslat a to není tak snadné. Už vůbec ne s námi okolo tebe." Řekne mu vlídně. Samozřejmě, že by ho chránil. Vůz se po nějaké době zastaví a když se Yumeto ohlédne, dojde mu, že je jeho chvíle. Chvíli si prohlíží nehty a dělá, že nic neví, stejně potřebují určitě čůrat a tak… pak ale seskočí a promění se v lišku, aby mohl pokračovat před nimi a otevírat jim cestu. Tohle Showovi snad zavře pusu. 

"Jasně lampičko. Světýlko je hezký… když si máš na co svítit." Zavrčí, dokud ještě může, než se stane liškou. Teru se doširoka otevřenýma očima dívá okolo sebe na nepříjemně potemnělý les, který jako by se okolo nich uzavíral. Yumeto kluše vpředu, není ho ani slyšet a on se musí co chvíli podívat, jestli tam ještě je. Ani Showovo kouzlo teď moc nepomáhá a on má vážně strach. Hakuei vypadá stále stejně klidně, ale ve skutečnosti je ve střehu. A Pak to Teru uvidí. Prudce se chytne oběma rukama krajnic vozu, když se otočí polovinou těla. +Tam! Tam něco je!+ Pomyslí si v duchu, ale ať se to očima snaží najít sebevíc, nejde to. Zmizelo to. Bylo to tam vůbec? Jeho reakce na voze neunikla, ale Hakuei pořád mlčí. Teru mohl zahlédnout cokoliv. Trvá to, ale pak se to objeví znovu a Teru najednou jako kdyby dostal vnuknutí. Před podobnými věcmi by utíkal, co by mu nohy stačily a teď… byl skutečně jejich nejslabším článkem, protože se z ničeho nic postaví a než někdo stačí něco udělat, přeskočí krajnici vozu, div si nezlomí obě nohy. Vyválí se v listí, natluče si o kořeny, ale rychle se dostane na nohy a vykročí bokem do lesa. 

"Co to děláš?" Křikne za ním Hakuei, ale nechce se mu od vozu a ostatních. Yumeto udělá několik krků, ale taky se nedovede rozhodnout. Co když je to past, aby se rozdělili a někdo vezme Showa? Nebo ublíží Inoranovi? Ne, zůstane tady. Přešlapuje ale na místě, vrčí a vůbec se mu to nelíbí.

Yusuke, Inoran, Show, Kaz

Yusuke se málem rozesměje, když Hide reaguje tak podrážděně. Není to poprvé, co si pomyslí něco o roztomilosti, ale nahlas to neřekne. Pochybuje, že je to něco, co by zrovna chtěl slyšet. Možná někdy, až ho bude chtít trochu popíchnout. Jen se pousměje a nakloní hlavu trochu na stranu, když má zrovna chvilku čas. 

"Právě, že nestačí, Hide-chan, jinak bychom tu nebyli." Musí mu pořád tak nějak odmlouvat, jak kdyby to bylo něco, co jen víc nakopne touhu, která ovládá jeho tělo. Čekal, že se Hide bude víc bránit a vidí jistý vzdor v jeho očích, ale jak kdyby to bylo jen něco, co oba dva potřebují. Ne, nemyslel si, že si budou tolik vyhovovat ve více stránkách a Yu už ví, že na Hideho nedá dopustit. Je mu jedno, co si kdo o tom bude myslet, ale cítí, jak je mu blízko a byl by blázen, kdyby si to nechal vzít. Rozesměje se vzápětí, když už ho má pod sebou a prohlédne si jeho výraz. 

"Hm, tvůj lesní palác samozřejmě. Znesvětil bych ho nejradši úplně celý." Tentokrát mu jde na ruku a je vidět, že ho to baví. Pak už je čas věnovat se Hideho tělu, které mu dokonale odpovídá. Dopřeje mu ještě několik ohybů v klíně, než se dlaní posune o kousek dál. 

"Zníš moc hezky. Ještě líp, když za to můžu já." Neodpustí si sebevědomou poznámku, která zní možná víc majetnicky, než si vůbec uvědomuje. Znovu se přesune níž a vezme jeho chloubu mezi své rty. Skoro to vypadá, že ho potřebuje zničit slastí, aby později nemyslel na nic jiného. Už teď by byl rád, kdyby si jen užíval jeho prsty v mezi polovičkami a nebránil se jim, dokud nebude chtít víc. Dovede ho takovým způsobem až na hranici vrcholu a teprve v ten okamžik se prsty podívá opravdu hluboko. Teď je chvíle, kdy se může přesunout nad něj a dravě si ukrást jeho rty, aniž by Hideho nitro opustil. Show vyjede víc, než by si přál je vidět, že je pořád dost rozhozený z toho, co se včera a dnes děje. Snaží se to nedávat znát, ale teď mu to úplně nevyšlo. Je čas, aby se pořádně obrnil a dal na odiv svou pečlivě stavěnou kontrolu. Musí se ovládnout za každé situace. Tedy aspoň, co se chování týká, když zbytek nejde tak snadno. 

"To jsem si všiml." Vypadá ještě pořád trochu uraženě a je jasné, že to nenese zrovna dobře. Každý den holt nenarážíte na tolik entit na jednom místě. Stěží za život potkáte jedinou a většinou ji ani nepoznáte. Ino si uvědomí, že některé věci by si myslet neměl. Jenže jeho starost je prostě vždycky rychlejší. Trochu nakrčí obočí, když mu to dojde a opatrně se po očku podívá na Yumeta. +Záleží mi na tobě, je těžké nemít obavy.+ Omluví se mu v podstatě a znovu přizná, jak to má on sám. Nečeká, že by na tom byl Yume stejně, ale vlastně mu to nevadí. Prozatím mu stačí, že se mu nebrání. Taky se trochu obezřetně podívá na Showa a tomu vzápětí dojde, jak se věci mají. No jistě, jemu se může říkat všechno a Yumetovi nic. Málem by nad tím protočil očima v sloup, ale udělá si poznámku v hlavě, že by si měl dávat pozor. Pořád ještě pořádně neví, co umí. Neopustí své místo u Teru a klidně ho vezme za zápěstí, aby mu předal víc tepla. Jak kdyby podvědomě tušil, že to potřebuje. +Však já si to později vyberu.+ Dostojí své povaze, ale není to jen o tom. On sám se tu necítí zrovna nejlépe. Neví, jak moc silné jsou ti kolem. Stočí očí k Hakueiovi a se zvláštním, nic neříkajícím výrazem si vyslechne odpověď na svou otázku. Krátce se podívá přes rameno, skoro to vypadá, že něco zahlédl, ale spíš je to jen obava. 

"A můžu se tomu nějak bránit sám?" Nezeptá na to, co je sleduje, i když mu to vrtá hlavou. Jen by opravdu rád věděl, jak se vyhnout kletbě, která ho roky svazovala. 

"Mohl bys mě to naučit?" Upře na něj své oči, které září podobně jako jeho kůže a je v nich vlastně patrná obava. Skoro to vypadá, jak kdyby byl Hakuei jediný, kdo ho může zachránit. Svým způsobem by byl rád užitečný, ale to by nesměl mluvit před Yumetem. Ušklíbne se na něj a protočí očima. 

"Pán lesa." Utrousí, ale nezní to jako kompliment. Prostě už ho štve a moc v něm se projevuje i takto. Jistě, je to úchvatná podívaná, už jen to jak vypadá a jak se les rozestupuje, ale to mu nepřizná ani za všechny poklady světa. Pak se však všechno otočí a Teru přeskočí. Jinak to nazvat nejde. Inoran na něj nevěřícně zírá, ale pak musí seskočit z vozu a jít zklidnit koně, který vypadá, že se brzo utrhne a zničí vůz nebo je rovnou všechny udupe, jak se bojí.

"Teru-chan." Zavolá za ním, jak kdyby ho mohl donutit se vrátit zpátky. Show jen strnule sedí a nevěří vlastním očím. Nakonec by se za Teru přece jen vydal, ale les se za vílou zvláštně uzavře, jak kdyby ho chtěl pohltit. Mezitím se černý stín pohybuje blízko Teru. Za jeho zády se ozve zvláštní štěkavý smích, než se otře o jeho bok a zase zmizí. Pak se objeví před ním a žluté oči ho vábí k sobě. Táhne ho dál do lesa a přitom svou přítomností odhání všechno zlé. Skoro to vypadá, že si ním chce hrát. Ještě kousek ho vede, než se konečně objeví. První jen žluté oči a pak i velké vlčí tělo pokrytě šedivou srstí. Je mnohem větší než obyčejný vlk, ale rozhodně ne tak velký než Yumeto, i když je dost mohutný. Chvíli na něj jen zírá, aniž by se přiblížil a pak se pohne. Protáhne přední packy a vloží hlavu mezi ně skoro až k zemi, se zadkem vystrčeným. Je jak štěně, které si chce hrát. Zavrní ocasem a vesele zakňourá, než tiše štěkne. Ví, že se Teru asi bude bát a tak si nakonec jen jednoduše lehne s tlamou na zemi a počká si, jestli k němu přijde blíž. Kolem nich je ticho, ani volání od vozu nejde slyšet.

Hide, Yumeto, Hakuei,Teru

Hide musí znovu protočit očima. Lesní palác… No to zní vážně pitomě. To je jak pro nějakou vílu… Rýpl by si, ale podobná poznámka by teď mohla hodně pokazit a to on ani nechce. Asi nakonec zůstane u té chaloupky dobrovolně. Tiše se zasměje. 

"To by ti nedalo zase takovou práci vzhledem k jeho rozloze…" Připomene mu, že je div, že se tam vejdou s Inoranem a nezabijí se navzájem. Možná proto, že jeho syn trávil hodně času někde v lese nebo mezi lidmi. Yusuke už mu nedá moc prostoru pro mluvení, protože se dlaní posune z klína o hodně víc dozadu a dotkne se ho na místech, kde se ho za ty věky dotýkalo jen málo lidí. Nikdy nebyl vyloženě na kluky, jak dokazovala přítomnost jeho dítěte, takže tím spíš. Snaží se zatnout zuby a nebýt slyšet tak moc, jak nějaká nadržená coura, ale Yusuke stejně udělá všechno pro to, aby povolil a jemu jasné, že tohle mučení stejně dlouho nevydrží. Moc dobře slyšel tu jeho poznámku, ale stejně dobře mu taky rozumí. Kdo by se tomu mohl divit? Ani si nevšimne, že se Yusuke celý znovu posunul dolů. Už to trochu čekal, když tam byl poprvé, ale nestalo se to a tak si Hide myslel, že podobné věci nedělá rád, jenže to byl omyl a najednou cítí jeho horké rty okolo své chlouby. Když si je představí, jak přísné umí být, jak se kolem nich táhnou hluboké rýhy, které dělají jeho obličej strohý a dravčí a teď tohle, málem se udělá hned v tu chvíli. Víc zatne prsty do povlečení pod sebou. Nemá ponětí, jak dlouho tohle trvá, stejně nemá smysl nad tím uvažovat, když tady čas plyne jinak, ale když už si skoro sáhne na své blaho, Yu toho trochu nechá a místo toho se prsty dostane do jeho těla. Hide překvapeně zamrká na strop jeho ložnice, propne se v zádech a jeho hlas zazní mnohem výrazněji. Brzy na svých rtech ucítí jeho, ale trápení nepřestává a on cítí, jak sám podvědomě zvedá nohy, aby to všechno bylo ještě lepší. Pustí povlečení a pevně se ho chytne rukama a ani ho nenapadne dál myslet na vlastní nahotu. Yumeto vypadá spokojeně, když mu Inoran pošle myšlenku o tom, že mu na něm záleží, i když na to nijak neodpoví. Hakuei se zamyslí nad další Showovou otázkou. 

"Nejspíš ano. Už nejsi bezbranné nenarozené dítě. Jsi osvobozený a máš svou moc. Musel bys s ním asi svést nějaký souboj, bránit se, ale my nevíme kdo nebo co to je ani nic o jeho síle. Jsme tady ale s tebou." Řekne mu a jeho hlas zní konejšivě. Podle něj by tohle nejlépe věděl Hide, ale ten tady nebyl a Hakueie ještě nepřešla chuť zbavit se ho později. Před jeho synem se ale musí tvářit, že jsou ohromní přátelé. Inoran zdá se o ničem nevěděl. Choval se k němu přátelsky, nevyzvídal. Hide mu prostě nic neřekl, jak překvapivé. Hakuei těkne pohledem na Inoranova záda, protože o těchto věcech by taky mohl něco vědět, ale ten se neotočí od řízení vozu a tak přikývne. 

"Něco ano. Něco z toho, co umím já. Jinak jsou tu na ochranná kouzla jiní odborníci." Prohodí a Yumeta napadne, že by jim Inoran možná měl vyrobit nějaké ty amulety. Čistě pro všechny případy… Hakuei si všimne toho pohledu, všimne si dobře maskovaného strachu. Podle něj bylo dobře, že se Show bál. Strach byl zdravý pro to, abyste neumřeli. Přehnaně odvážní jedinci nekončili dobře. Opravdu rád by mu pomohl. Zatím to tak je. A pak se ve vteřině všechno obrátí vzhůru nohama, když Teru něco zahlédne v lese a prostě zmizí. Trvá to jen pár chvil, než se za ním les zavře a oni zůstanou sami. Kůň tancuje, Inoran se jej pokouší uklidnit, Yumeto chrání Inorana dole a on sám je se Showem na voze. Rozhodnout se, co by se mělo udělat, je skoro nemožné. 

"Nejspíš jsme o něj přišli." Řekne nakonec a podívá se na Lišku a Inorana na zemi. Inoran se bude snažit odporovat, ale Yumeto takové slabiny neměl. Vymění si s ním pohled žlutých očí, ještě se chvíli zadívá na les a pak začne hlídat okolí vozu. Hakuei zůstane stát, mírně rozpřáhne obě dlaně od těla a nadechne se a pak se jeho oči ztratí a propadnou se do nekonečné bílé, jak se on sám proletí říší snů, snaží se protnout les a podívat se z jiné reality, kde Teru je. Nejde to. Les se mu brání. Nebo spíš něco v něm. Je to jako kdyby se jím skutečně fyzicky prodíral. A mezitím nechává vůz nechráněný. Ještě pár vteřin a nechá Teru jeho osudu. Teru si vůbec nevšimne, že se za ním les zavírá, ani necítí snahu Hakueie dostat se k němu. Prodírá se podrostem, odírá si drobné dlaně i kolena a když kolem sebe slyší ten divný smích, prostě se nebojí. Nechápe sám sebe, takový nikdy nebyl, ale vážně mu to nenahání strach. Prudce se otočí, když se ho dotkne něco měkkého, ale nic tam není. 

"Kde jsi?" Zavolá na to. Znovu zahlédne ty oči, které viděl na voze a rozeběhne se za nimi, ale když před ním ze stínů začne vystupovat šedý vlk, zastaví se, klopýtne a dosedne na zadek. Měl by začít křičet hrůzou, ale místo toho užasle sleduje, jak se vlk propíná k zemi a pak… začne vrtět ocasem? Teru asi vážně přeskočilo, protože se sám začne smát a když si vlk lehne a zůstane klidný, přetočí se na všechny čtyři a začne lézt k němu. Neví, že ho obestírá vlčí kouzlo, že je tou nejsnadnější kořistí, ale je to jako když dostane krásného plyšáka na Vánoce. Zaboří prsty do hebké srsti a začne ji drbat. 

"Ty jsi krásný." A on tak citově vyprahlý. Přitiskne obličej do kožešiny a obejme vlka kolem krku jako nejlepšího přítele. Na vůz si ani nevzpomene.

Yusuke, Inoran, Show, Kaz

Yusuke se málem rozesměje, když uvidí Hideho výraz při zmínce o paláci. Jistě byl to jeho domov, kdyby to přeháněl, dalo by se to říct o každém domečku, který má někdo rád, ale teď to bylo spíš popíchnutí a povedlo se. Užívá si jeho smích, který zase tolik nebyl slyšet. Tedy od té chvíle, kdy vyrazili na cestu a nepoštěstí se mu ho slyšet jen jednou. 

"Neboj, jsem schopný vymyslet dost věcí, aby ti to pokaždé přišlo jedinečné, jako na jiném místě." Možná to zní jako plán do budoucna, ale...Oni dva si nic takového vysvětlovat nemusí. Yusuke ho později klidně přijde navštívit, jakmile to bude možné, víc mu stejně slíbit nemůže, byla by to planá slova. Po očku ho pozoruje, jak si jeho pozornost užívá a opravdu se snaží, aby to ani na vteřinu nepolevilo. Je mu jasné, že tohle by nedovolil jen tak někomu, o to víc si toho cení. Možná byl egoistický, ale taky si dokázal uvědomit, jak moc vzácné okamžiky to můžou být. Hide je neskutečný, když si to naplno užívá a vůbec se mu nebrání. Napadlo ho, že se možná budou trochu přetahovat, ale to se neděje. Počká si na tu správnou chvíli, kdy se může přesunout a ještě si ho prohlédne. Nechce mu dávat příliš času na vzpamatování, aby si to třeba nerozmyslel. Nechá se klidně osahávat, doslova si užívá jeho doteky a dál zkoumá jeho nitro, dokud nebude úplně bez sebe. Pak už není na co čekat, už by to stejně nevydržel ani vteřinu. 

"Ani netušíš, jak moc si mě přiměl tě chtít." Pošeptá mu do ouška, když se k němu skloní, připraví ho o své prsty a začne do něj pomalu a opatrně pronikat. Ještě nespěchá, mohl by to dost pokazit a to nechce. Záleží mu na tom, aby to bylo dokonalé. Kousne se do rtu a tiše si zamručí, když začíná být slast k nesnesení. Prudčeji vydechne, jakmile se v jeho nitru ocitne celý a dá si pár vteřin na sebrání posledních zbytků sebeovládání. Mírně se odtáhne, aby se mu mohl podívat do očí, a poprvé se pohne. První jen pomalu, spíš krouživě, než se dostane k přímočařejším pohybům a pak už není nic, co by ho zastavilo. Provleče ruku pod pravým kolenem a víc pozvedne jeho nožku, v ten okamžik si ukradne jeho rty a užívá si je vášnivými polibky. Rád by to celé protahoval, co to jen jde, ale jakmile ucítí Hideho vrchol, už se nedokáže ovládnout a dopřeje si ho taky. Kolem nich se rozvíří stíny, které obklopují celý dům, ale blíž k nim se nedostanou, jen tiše kvílí. Ino je spokojený jen s tím, že Yume nic neříká, ani si nepomyslel. Odmítání by bylo daleko horší, než ticho, které mu věnuje. Slyší taky rozhovor mezi Showem a Hakueiem. je rád, že je tu někdo, kdo mu pomůže. On by to taky udělal, ale nemá takovou moc. Show se zlehka pousměje. Rád by byl soběstačný a uměl si pomoct sám. Hakueiovým slibem ale nepohrdne. Je rád, že bude mít za zadkem někoho mocného, kdo by v případě nouze mohl zasáhnout. Nakonec s nimi bude taky dlouho, dokud mu bude hrozit nebezpečí. Při nejhorším se od nich oddělí až před cílem. Prostě je využije a ani mu to nepřidělá vrásky. 

"Dobře." Souhlasí s tím a obličej se mu na vteřinu víc rozzáří. U toho stíhá studovat Haukeiovu tvář a musí uznat, že neustále přitahuje jeho oči. Je jako magnet a asi zírá už moc dlouho. Ino jen přikývne, protože ho napadne to samé, jako Yumeta, i když o tom neví. 

"Myslím, že bych s tím dokázal něco udělat. Amulety nebudou nějak extra silné, ale jako základ by to mělo stačit." Prohodí nahlas svou myšlenku. Pak najednou Teru zmizí do lesa a všechen klid je ten tam. 

"To ne." Ozve se jako první Ino a má tendenci se do toho lesa rozběhnout za ním. Jenže to teď prostě nejde. 

"Najdeme ho." Vypadne z něj jako druhé, i když neví, jak by to udělal. Mohl by sledovat jeho auru, ale vidí jen stopu, dokud se neztratí mezi stromy. Les nejspíš nechce, aby ho našli. 

"Tak už se uklidni." Sykne na koně, který dál neskutečně jančí. Pozoruje Hakueie a nechává ho, aby ho zkusil najít. Show jen zírá a neví, co by měl dělat. 

"Můžeme to zkusit trochu objet." Navrhne Ino a vážně doufá, že by později na auro Teru mohli narazit. Nenechá ho tady, to se prostě nestane. 

"Nemůžeme ho jen tak opustit, potřebujeme ho." Zašeptá tiše a u toho dál konejší koně, který se konečně začíná uklidňovat. Kolem nich se však začíná stahovat temnota. Les Teru očividně chce a nehodlá ho pustit. 

Vlk je spokojený, když ho Teru následuje a volá ho. Nebude si s ním hrát dlouho, ale na chvilku mu to neuškodí. Ozve se znovu štěkavý smích, když si Teru kecne na zadek. Nechce ho děsit, chce jen společnost, ale ne všech. Pozoruje ho ze země, když se k němu začne přesouvat. Nepřestává vrtět ocasem a spokojeně přivře oči, jakmile se ho dotkne a objeme ho. Už snad i zapomněl, jak příjemné to může být. Přestane se ovládat a nacpe se mu ještě víc do náruče, až ho povalí do sedu. Spokojeně se o něj tře hlavou, a když mu Teru řekne, že je krásný trochu se odtáhne a oblízne mu polovinu obličeje, jak kdyby chtěl říct, že on taky. Nechává ho, aby ho ještě chvíli objímal, než se z jeho sevření vymaní, párkrát do něj dloubne hlavou, aby tu na něj počkal, a na pár vteřin odběhne do lesa. Jakmile se vrátí, má v tlamě mrtvého zajíce, očividně ho ulovil cestou, krev ještě nestihl ani zaschnout. S jasně patrnou radostí ho položí před něj, posadí se a tiše blafne. Pak se skloní a dloubne do mrtvolky čumákem, aby ji posunul blíž k Teru. Očividně je spokojený sám se sebou. Neumí zůstat dlouho na místě a tak se zase postaví a pak nakrčí jako před chvíli, než tiše štěkne. Něco jako tady máš svačinku a pohni, ať si můžeme hrát. Vlk nechce, aby se vracel k vozu, chce, aby tu zůstal s ním.