Elli x Lucas - Doma tě za modřiny vyhodili? - část 2.

(moře)

Lucas

Konečně se dostali před dům, ale že to trvalo. Radši ani nekomentoval krádež další cigarety, tak to vypadá, že díky němu za chvilku zmizí i jeho skromné zásoby, no lepší už to asi nebude. Z druhé strany, kohokoliv jiného by za tohle vynesl v zubech. Před domem sehnal kočár, aby mohli dojet až k moři, pešky by ho nikdo nedonutil ani za zlaté prase, takovou dálku. 

"Poprat, hm tak to by zas nebyl asi takový problém." +Kdybys jen tušil, co jsem vyváděl.+ Pomyslí si, než pokračuje nahlas naprosto klidně, když nastupuje do kočáru, aby se mohl pohodlně rozvalit na pohodlné sedačce. 

"Ten svetr si klidně nech, stejně ho moc nenosím, jen když už nemám co na sebe." Odmlčí se na moment, aby se mohl zasmát, další rýpnutí si rozhodně nemíní odpustit. 

"A když vidím, jakou ti to udělalo radost, tak by bylo i na mě moc kruté, ti ho brát. Na to dneska nemám náladu." Tváří se jako naprosté neviňátko, i když k jeho tváři to vůbec nesedí, jako by k němu ten výraz ani nepatřil. Vyhlédne krátce z okna ven, aby si prohlédl probíhající krajinu, která se mu celkem zamlouvá, vlastně o hodně víc, než kterákoliv jiná místa na Zemi, která navštívil. Trochu poposedne, když vrátí pohled zpátky k Ellimu a je jasné, že už se moře nemůže dočkat, vždycky měl taková místa nejradši, byla pro něj znamením klidu, i přes rozbouřené vlny, možná to je spíš takový odraz jeho duše, která má v sobě spoustu vysokých, divokých vln, někdy možná až příliš.

Elli

To rýpnutí vůbec nechápe jako rýpnutí, ale jako samozřejmé konstatování. Počítal vůbec s variantou, že by o svetr mohl přijít? Vůbec! Naleze si za ním do kočáru. Sedět v klidu ale vydrží přesně do okamžiku, do kdy mu vydrží cigareta. Hned na to začne ukazovat nejdřív na všechno, co je kolem nich, jako by to snad viděl poprvé v životě a pak začne měnit místa k sezení, aby ve finále skončil na jeho klíně s rukou omotanou kolem jeho krku. Při každém nárazu kočáru na výmol je to jen tak tak, že nenarazí hlavou o pevný strop, ale štěstí stojí při něm a nebouchne se ani jednou. Dvě hodiny uplynou jako voda i na něj a celou tu dobu do něj hustí svoje nápady a poznatky ohledně hraní a hudby všeobecně. Nakonec se na pobřeží přece jen dostanou a to ve chvíli, kdy už si nenechavými prsty hrál s lemem jeho trička. Nakonec se ale vysype ven a živýma očima těká kolem sebe, než Lucas vyřeší platbu nebo tak něco. Když je kočí v tahu, vezme ho za jeho velkou ruku a vydá se spolu s ním po naučené cestě. Domečku na stromě se úhledně vyhne tak, aby nebyl pokud možno v korunách ani vidět a netrvá to ani moc dlouho, když spolu s ním projde džunglí a ocitnou se na pobřeží. Je tady pořádná zima a silně fouká. Moře je rozbouřené, ale krásné. Zvedne k němu bradu i oči, zatímco mu vlasy neustále vlají do tváře a vrhne na něj skoro romantický, rozněžnělý pohled.

Lucas

Cesta byla skoro až k nevydržení, Elli prostě neumí ani chvilku mlčet, na to už přišel, zvlášť když je nadšený. To poposedávání mu bralo celkem dost trpělivosti, takže když se nakonec uvelebil v jeho klíně, neřekl na to ani půl slova, nejspíš aby měl chvilku klidu. Z druhé strany, kdo by si stěžoval. Možná jen proto, že s kočím vepředu nemůžou vůbec nic, jinak by je zavřeli. Vyjadřoval se spíš jen k věcem ohledně hudby a sám vypadal celkem dost zaujatý svýma vlastníma myšlenkami. Když konečně dorazí na místo a Elli ho vezme za ruku, jen se obratně vysmekne a vloží si ruce do kapes. Prostě na tohle zatím vážně není. Nezná to tu, nezbývá mu tedy nic jiného, než ho poslušně následovat, sám má ale oči hlavně pro moře, které ho fascinuje ostatně jako vždy. 

"Tohle místo je fakt super." Zkonstatuje klidným hlasem, když zase na chvilku věnuje pohled tomu třeštidlu vedle sebe. Zarazí se, jakmile spatří ten jeho rozněžnělý výraz a musí, zvednou obočí vzhůru. 

"Romantik ze mě fakt nebude, na to sis vybral špatného člověka." Ujistí ho naprosto vážně, ne že by mu chtěl ten výraz sundat, ale musí ho varovat, na tohle opravdu není. Pořád to nebere jako rande nebo něco podobného, jen prostě výlet s člověkem, který mu neleze na nervy. Vybere si jedno super místo na pláži, kde se usadí do písku s pokrčenýma nohama a vytáhne si další cigaretu, aby zaměstnal alespoň na chvíli svoje ruce, krabičku samozřejmě nechá ležet vedle, stejně by si jedno vzal, tak proč to řešit.

Elli

To, že z něj byl Lucas očividně celou cestu na nervy, fakt, že mu sebral téměř okamžitě vlastní dlaň i fakt, že komentuje výraz v jeho obličeji spíš s nelibostí - nic z toho nevnímá jako nějakou negaci nebo záležitost, kterou by se měl zabývat déle, než tři minuty v kuse. 

"Hmm?" Okomentuje jen jeho větu o romantice, než mu dojde, že dva plus moře rovná se asi to, o čem mluví. Někdy je vážně mimo. Nakonec se rozesměje.

"Neumím si tě představit, jak někomu pěješ serenády pod balkonem, ale možná bych se divil. V nějaké tvojí rockové verzi by to třeba šlo?" Řekne mu v odpověď a následuje ho do písku. Ne, že by neměl romantiku rád, spíš ho z ní minulost vyléčila a on bere věci takové, jaké jsou. Nic prostě nečeká, takže je potom všechno příjemný bonus navíc. Zkoumavě ho pozoruje, když si sedá, protože je fakt kosa a písek bude taky jeden led, ale Lucasovi to evidentně vůbec nevadí. Spokojeně se usměje a nechá ho na okamžik pokuřovat jen tak samotného, když si oběhne hrát s vlnkami svou hru uteč jen co je dost blízko a zase se vrať do mokrého písku a tak pořád dokola, dokud ho to nešplouchne až ke kolenům. Další podkovička na obličeji se objeví, když se k Lucasovi otočí čelem, s jednou dlaní zabořenou do vlasů, aby na něj vůbec ve větru viděl a s druhou dlaní schovanou v rukávu svetru, který má sevřený v prstech. Nakonec k němu zase pomalu dojde, ale cigareta jde tentokrát mimo něj. Místo toho to vypadá, že má něco na srdci a neví kudy na to.

Lucas

Po chvíli mu dojde, že na něj někdo mluví. Vzhlédne k němu pomalu a do očí se mu vrací ta typická jiskra, která na chvilku zmizela. Jen se ušklíbne, když si uvědomí, co to z něj zase vypadlo a zavrtí nad tím hlavou. Jen ta představa je něco, co ho viditelně pobavilo. Na to prostě nikdy nebude. 

"Maximálně tak serenáda spojená s květináčem o hlavu." Mávne nad tím rukou se smíchem. Jasně, oblbovat chvilku někoho mu problémy nedělá, ale tohle je na jeho styl fakt přitažené za vlasy. Nedokáže si představit, že by kdy něco takového dělal. Trochu se mu uleví, když odběhne hrát si s vlnkami, je jako malý kluk, tak bezprostřední v určitých chvílích mu i závidí, on sám se tak snaží jenom tvářit a někdy mu to fakt moc nejde. Dokonce se i uchechtne, když má zmáčené nohavice, jo je celkem škodolibý, když na to přijde. Asi by mu ho mělo být spíš líto. Sleduje ho, jak zase míří k němu a zamračí se, když vypozoruje ten jeho výraz. Chvíli jen mlčí a čeká, jestli z něj něco vyjde nebo ne, nakonec jen pozvedne obočí a kývne hlavou na znamení, že má jeho plnou pozornost. 

"Tak o co jde, vklop to a rychle." Pobídne ho ještě slovy, aby si byl jistý, že to z něj dostane, co nejdřív. Začíná být zvědavý, co se honí v té šílené hlavě. Už jen to, jak se dívá a jak je z toho nesvůj, mu napovídá, že by to mělo jít ven.

Elli

Jemně se kousne do rtu, i když Lucas souhlasil s tím, že se může ptát a nakonec klesne na kolena k němu do písku a dlaněmi se opře o jeho ramena. Je teď o malý kousek výš, než on a tělem se zapře o to jeho, když mu zblízka hledí do očí.

"Nebude se ti to líbit..." Zašeptá. 

"Slib mi, že se nebudeš zlobit..." Vydechne a věnuje mu rychlý, vášnivý polibek na rty, než se znovu kousne do toho vlastního. 

"Ty písničky, co skládám jsou... všechny hodně podobné tamté...a..." Zarazí se a ostražitě sleduje, jestli Lucas nemění barvy, ale zatím to vypadá, že ne. 

"Budeš jí někdy chtít slyšet celou? Budeš je vůbec někdy chtít slyšet?" Výraz v jeho očích je naléhavý. Starostlivý... bojácný... Zavrtí hlavou, protože jako vždycky neumí nalézt ta správná slova. 

"Já... jsem pochopil, že to máš spojené s něčím zlým. Já taky... jen..." Leze to z něj jako z chlupaté deky. Uhne před ním pohledem někam na zem. 

"Zapomeň na to." Zamračí se nakonec, líbne ho na tvář a spěšně vstane, aby unikl z jeho dosahu, ať už se mu honí v hlavě cokoliv. Otočí se k němu zády, obejme si tělo rukama a vydá se zpátky k mokrému písku a dovádějícím vlnkám. Kdo ví proč má snahu vyptávat se ho na tyhle jeho soukromé věci... nemělo by mu do toho nic být. Ale je... proč by mu to ale měl Lucas říkat? Proč by mu měl cokoliv říkat? Nebylo to ale jenom o minulosti Lucase, ale i jeho vlastní. Pokud ji navzájem nechtěli slyšet, neměli žádnou budoucnost, ale od kdy on přemýšlel o budoucnosti? Nikdy nikoho nesvazoval… Nebude s tím začínat. Neměl se ptát…

Lucas

Sleduje ho pozorně a někdy v hloubi tuší, co bude následovat nebo spíš co by mohlo být obsahem jeho otázky. Polibek mu samozřejmě vrátí, na to jsou jeho rty až příliš měkké a hřejivé, než by si to mohl odpustit. Jsou věci, kterým se prostě bránit nechce a začíná to být i Elliho přítomnost. Výraz ve tváři se mu ale změní na lítostivý, když vidí, jak se toho bojí. Vzpomene si, jak se choval a najednou si připadá hodně špatně, když si uvědomí, že mu mohl ublížit, ta myšlenka ho překvapivě vyděsí. Neměl na něj v tom pokoji takovým způsobem vyjet, prostě si to měl odpustit a bouchnout třeba pěstí do stěny, bylo by to lepší. Nezmůže se prozatím na slovo, vlastně ani nevydechne do té chvíle, než se Elli zvedne a odběhne zase k vodě. Přemýšlí, co by mu na to měl odpovědět, jestli se mu svěřit se vším nebo jen s větší částí. Nakonec přece jen vstane a zamíří s rukama v kapsách směrem k němu s hlavou sklopenou dolů. Zastaví se až vedle něj a chvíli tam jen tak stojí a mlčí, než vzhlédne do dáli před sebe. 

"Poslechnu si ji celou. Určitě, jen se na to musím připravit." Vyjde z jeho úst jako první s dalšími slovy si ale dává na čas. Jsou věci, na které potřebuje čas, aby se mu nevraceli bolestné vzpomínky. 

"Takové písničky mi připomínají mou ženu." Vypadne z něj nakonec, vlastně ani neví, proč to říká. Možná už je načase dostat to ze sebe ven. Neví, jestli je to dobrý nápad, ale už to udělat a brát zpátky to nechce. Jednou se těm vzpomínkám musí postavit čelem a s ním má pocit, že by konečně mohl.

Elli

Neslyší za sebou jeho kroky, to kvůli poryvům větru a šumění moře, ale najednou je Lucasova vysoká postava vedle něho a on k němu opět natočí tvář a zvedne bradu. Zkoumavě, s opatrností... pootevře jemně rty, když Lucas odsouhlasí poslech jeho písničky, kterou ho prve tak moc rozhodil a visí mu očima na rtech, ale trvá to, než znovu promluví. Pak Elli slabě zalapá po dechu. Proč jen si myslel, že by chlap jako on nemohl mít ženu? Vlastně je to logické, to že teď prohání sukně... kalhoty... všechno prostě. Pomalu skloní tvář a upře oči někam na obzor, než přikývne. Odešla? Je mrtvá? Co z toho? Nakonec k němu znovu natáhne svou malou dlaň a proplete prsty s těmi jeho. Mlčky skloní pohled na špičky svých bot. Něco za něco... tuhle hru už kdysi hrál... jen to nebyl on, kdo se vyptával. 

"Skládám je, protože... protože..." Nejde to. Co mu má říct? Jak mu to má říct…? Znovu zavrtí hlavou a zmlkne. 

"Blbej nápad. Promiň." To poslední slovo mu řekne tak, že se mu pokusí co nejpevněji podívat do očí, než se ho pustí a vykročí podél pobřeží... Asi se snad rozbrečí nebo co... a to Lucas vážně vidět nemusí. Jsou oba dva k uzoufání, ale něčeho si Elli stejně všiml. Té změny v Lucasově přístupu proti tomu pokoji. Možná proto, že nebyl opilý a možná proto, že mu trochu začínal věřit? Kéž by…

Lucas

Hledí jen nehnutě před sebe a vzpomíná na Andy. Úžasnou, dokonalou bytost. Přesně ta holka, která se obleče úplně normálně, ale ty na ni nemůžeš přestat myslet do konce života a on jí tolik ublížil a vlastně nejen on. Přeběhne mu mráz po zádech ve stejném okamžiku, kdy ucítí Elliho ruku a téměř nevědomky ji stiskne. Druhou ruku má schovanou v kapse bundy, kdy přes podšívku cítí náramek ve vnitřní kapse. Má sto chutí vrátit se zpátky do města a vypít tolik chlastu, co mu jeho žaludek dovolí. Najednou ale začne vedle něj mluvit, ohlédne se jeho směrem a zmateně si prohlédne jeho výraz. Nakonec se slovem promiň, Elli vykročí pryč. Zamračí se, ani neví proč ho to tak zajímá. Udělá pár rychlých kroků jeho směrem a chytne jej za ruku, aby ho mohl otočit zpátky. 

"Neříkej to, ne dokud si tím nejsi jistý. Ale klidně můžeš." Šeptne tiše, jakoby se v něm probudil nádech empatie. Vezme jeho tvář do dlaní a vlepí mu krátkou pusu, než ho pustí a usadí se opět do písku. Nechává ho, aby si uspořádal myšlenky, jak jen potřebuje. Sám jich má milion. Sáhne do vnitřní kapsy, odkud vytáhne náramek s černým přívěškem ve tvaru paliček na bicí, něco je na něm ale jiného. Na pár stříbrných očkách zůstala krvavá stopa, už hodně zaschlá. Zavře zničeně oči, než sklopí hlavu a opře čelo o předloktí složená na kolenou, před víčky se mu objeví obraz okouzlujícího, uvolněného úsměvu, který je až nápadně podobný tomu, který vídá u Elliho, jen je ženský. Je to jakoby se minulost opakovala, co když se to stane znovu?

Elli

Vytřeští oči před sebe, když ho Lucas popadne za ruku a tím ho zastaví. Vůbec ho za sebou nečekal a jak se tak otáčí čelem k němu, upře na něj do široka rozevřené oči, rty pootevřené. Zmateně jimi těká po jeho tváři. +Neříkej to... co... co?+ Jeho pohled je tak naléhavý, že z něj nemůže spustit oči a vlna pocitů, které se v něm zvednou směrem k němu je skoro neustojitelná. A je to především náklonnost a zoufalá potřeba vrhnout se mu do náruče, být mačkán a konejšen. Lucas mu to částečně splní tím, že se rty přitiskne na ty jeho. Pak se odtáhne a klesne před ním do písku. Nechá ho tak stát jako solný sloup a zírat před sebe. Když k němu skloní oči, vidí, jak tam sedí, co to třímá, jak má nejspíš hlavu plnou vlastních myšlenek a vzpomínek. 

"Do prdele..." Vydechne zoufale, když se rozhlédne kolem sebe po liduprázdném pobřeží. Co to začal za pitomou hru na pravdu? Zase se do toho zamotává, do lidí, pocitů a citových vazeb a... už po druhé padne na kolena do písku a vtiskne se mu do objetí s vlastníma rukama kolem jeho krku. Chce prostě cítit jeho teplo a dát mu pocit, že on může cítit to jeho. Těžce se nadechne u jeho ucha a pak jeho tělo uvolněně klesne, jak se o něj zcela zapře a chvíli tak setrvá. 

"Tak moc si přeju, aby minulost neexistovala, ale ona existuje... a moc si přeju cítit, že někam patřím, ale myslím si... že jsem stejně vyděšený jako ty..." Šeptá mu do ucha.

Lucas

Začíná mít pocit, že by bylo nejlepší, kdyby se zvedla vlna a všechno spláchla, včetně něj. Najednou se cítí až moc naživu, ta bolest je něco, co jej sžírá naprosto dokonale. Výčitky svědomí, které ho momentálně ovládají, jakoby si braly z jeho plic vzduch pro svou vlastní potřebu a mu nezbývalo nic víc, než pár slabých doušků, stěží na přežití. Věděl, že to tak dopadne. Tušil to někde uvnitř, pobřeží pro něj vždycky byla rána pod pás a stejně využil každou možnost, aby se tam dostal. Nedokáže se ani pohnout, nedokáže myslet, vlastně jen cítí, že ještě chvíli a asi se rozplyne do písku. Najednou na sobě ucítí jeho, to objetí, tu tíhu jeho drobného těla, je to zvláštně uklidňující. Natáhne nohy před sebe a přesune si jej na klín, aby ho mohl uvěznit mezi své paže a položit mu bradu na rameno se stejně prázdným pohledem, jako před chvílí. 

"Nepatříme nikam a stejně jsme všude." Ozve se tiše, než očistí poslední zbytky krve pískem, které tam skoro i opatroval a vezme zápěstí Elliho, aby mu tam náramek připnul, bez dalšího slova. Smutně se usměje, když si prohlédne, jak mu přesně padne. Je si jistý, že by nenašel vhodnější osobu, než je on, která by si tohle mohla zasloužit, možná proto, že jsou si s ní až příliš podobní. Tak moc až ho to svým způsobem osvobozuje i zabíjí. Jak kdyby celou dobu čekal, až se někdo takový objeví a zachrání ho od všeho. Ví, že to bude on, kdo všechno zničí, tak moc se bojí, že nedokáže nic říct, nechce o jeho blízkost přijít.

Elli

Bojí se, že ho od sebe odežene, když se Lucas začne hýbat, ale nic takového se nestane. Prostě se jen posune tak, aby se k sobě mohli lépe přitisknout. Srdce mu buší jako splašené, ale drží, když si Lucas opírá bradu o jeho rameno a po jeho slovech se musí tiše zasmát. Už chvilku mu teče z koutků očí pár tichých slz. Ano, on sám je naprosto všude, ale vlastně nikde... nikde... pak se malinko oddálí, sledujíc, co to dělá se svým náramkem a když mu ho začne připínat, už značně popotáhne. Dojde mu, že má pro něj obrovský význam, i když zatím nemůže chápat jaký a když k němu zvedne zarudlé oči, jen mlčky zavrtí hlavou v gestu To jsi neměl... Má pocit, že se mu srdce rozletí na kusy, když vidí bolest v Lucasových očích a nakonec si hřbetem dlaně otře oči. 

"Ty jsi pako... já to někde ztratím..." Zamumlá v žertu, ale je to jen takové plácnutí. Kdyby to měl někdy ztratit, musel by se hodně nenávidět. 

"Nevím, jestli jsem ta správná osoba, ve kterou bys měl věřit." Zašeptá tiše, sledujíc náramek na svém zápěstí. Dvěma prsty se dotkne jeho tváře, přejede po jeho lícní kosti... 

"Co mi to děláš..." Dostane ze sebe zase zmučeně. Do háje doma není sám...! Sakra! Tohle je na skok z terasy… Jak mu o tom všem řekne? Po tom, jaké reakce u Lucase viděl? Po tom, co mu tolik věří? Nebo ho pochopí právě proto, že sám má za sebou něco temného?

Lucas

Ještě chvíli jen mlčky sleduje, jak se řetízek a hlavně přívěšek houpá na bledém zápěstí. Vzpomínek je tak strašně moc ale najednou má pocit, že jim dokáže čelit i bez flašky. Jo jasně teď se tváří jako hrdina ale první bar je jasný. Když zaslechne slova o ztracení, jen pokrčí rameny. 

"Je to jen odraz, sám sebe ztratit nemůžeš, ty ne." Ujistí jej naprosto klidně, když si všimne jeho slz, zatváří se celkem zmučeně, tohle se mu moc nepovedlo nejspíš. On asi nikdy nebude ten, kdo ví, kdy co říct, aby spíš neublížil. Teď to ale možná potřebovali oba. 

"A už stačí, na dnešek jsem byl sentimentální až moc." Pokusí se trochu odlehčit atmosféru, je to ale takové neobratné a nejisté, což se k němu úplně nehodí. Sám se v tom dost plácá a chce z toho už trochu ven. Pomalu se zvedne z písku i s ním v náručí, než ho opatrně postaví na zem, samozřejmě se ujistí, že to ustojí, nerad by ho ještě sbíral z písku. 

"Pojďme odtud. Nebyl to moc dobrej nápad, teda svým způsobem asi jo. No…" Zamotá se do toho, jak u něj není moc zvykem a raději mu hodí ruku kolem ramen, než vykročí zpátky ke kočáru.

"Teda jestli tu nechceš zůstat?" Zeptá se ho s pozvednutým obočím, rozhodně ho nehodlá nutit. 

"Ale nemůžu ti slíbit, že se budu zdržovat doma." Varuje ho ještě předem, protože si není úplně jistý svou vlastní vůli, která se teď tváří jako neproniknutelná hradba, ale moc dobře tuší, že se dokáže rozpadnout jako domeček z karet. Jakmile došlo na vzpomínky, byl alkohol jeho nejlepší přítel, teď to vypadá, že ho možná trochu vyměnil.

Elli

Je to jen odraz... zní mu jeho slova v hlavě a když ho Lucas zvedne jako by nic nevážil, nejradši by tak zůstal zbytek svého života. Skončí to ale záhy, když je postavený zpátky na zem, na které být pevně nohama prostě nechce, nechce!!! Lucas ho vezme kolem ramen a tak vykročí po jeho boku poslušně zpátky směrem z pláže, ale hledí někam pod své nohy a tváří se jako boží umučení. Měl by mu co nejdřív vyklopit, jak se věci mají a především fakt, že se mu brzo narodí dítě... Jenže srdci neporučíš... nikdy mu neuměl poroučet. Nemá tušení, jak si s touhle situací poradí, když si neumí poradit ani sám se sebou, ale něco udělat bude muset a má nepříjemné tušení, že to bude plné emocí a bolesti. Jenže Lucas je jako magnet. 

"Chci jít s tebou..." Pípne tiše a zahlíží na dobře ukrytou střechu vlastního domu, který je jen malý kousek od nich. Za normálních okolností by mu tak strašně rád ukázal, kde a jak bydlí, ale... teď bude lepší, když půjde k němu. Minimálně do chvíle, než si trochu ujasní, co to mezi nimi je, pokud vůbec něco. Pokud si vůbec někdy dovede ujasňovat takové věci. Jenže zatímco v případě toho doktora šlo jen o hormony a zábavu, v případě Lucase, to nabývá úplně jiných rozměrů... 

"Byl to dobrej nápad..." Pípne po chvíli. 

"Trochu masochistickej, ale byl dobrej..." Přikývne nakonec přesvědčeně, protože je to postrčilo blíž k sobě a on by to nevrátil zpátky. 

"Hmm..." Vydechne nakonec zamyšleně a o dost optimističtěji. 

"Máš výdrž v pití... a co v dalších zlozvycích?"

Lucas

Kráčí po jeho boku s klidem a rozvahou, která je u něj patrná jen velmi zřídka, dneska jí má ale nadbytek. Ještě chvíli se utápí v myšlenkách, než shlédne do jeho tváře a pak před sebe, kde už čeká kočár, zaplatil mu dost na to, aby tu na ně počkal. 

"To byl, ale myslím, že se z něj budu vzpamatovávat ještě hodně dlouho. Nevadí, někdy je to potřeba." Ušklíbne se, ale už je to o něco uvolněnější, než ten výraz před chvílí. Tak nějak se mu ulevilo, hodně se mu ulevilo. Když dojdou ke kočáru, chytne jej kolem boků a skoro ho vyhodí dovnitř, kde je pár dek, které byly předtím složené na jejich hlavách. Přece jen se cítí trochu zmrzle a to je zvyklý, nedokáže si ani představit, jak se musí cítit on. 

"To by bylo na dlouhý povídání." Odmávne to pro tuto chvíli a dlouze vydechne, zase se mu vracejí nějaké ty vzpomínky, co všechno už má za sebou a radši se na to pokusí nemyslet. Už tak toho má dneska celkem dost, ale tentokrát se snaží tvářit bezstarostně, jako kdykoliv předtím, teda kromě chvil, kdy byl na mol nebo v hodně podobném stavu. Ne, že by to teda zvládal vnímat, spíš to jen tuší a něco mu napovídá, že to tušení je správné. Přesto to dál nerozvádí a jen spokojeně přivine Elliho k sobě a má pocit, že nemá smysl cokoliv říkat a že stejně bude Elli za moment v říši snů.