Hromadné - Smrt je prostě divná. - část 1.

(Hideho dům)

Yumeto

Lesní podrost tiše šustí pod doteky měkkých tlapek obrovské devítiocasé lišky, která jím probíhá, jako kdyby jí nic nestálo v cestě. Bílé ocasy s rudými kresbami se míhají sem a tam a neulpí na nich ani lísteček nebo větvička. Skoro to vypadá, jako by se stromy samy rozestupovaly, aby vznešená liška mohla projít, ale bylo to jenom zdání a iluze. Ty uměla Kitsune vždycky na jedničku. Po celém Japonsku stály její sošky, drobné svatyně, dokonce i některé chrámy, ale i tak se lidé stále přeli, jestli je Kitsune hodná nebo zlá a co jim přinese. Většinou si ji předcházeli, často si mysleli, že je to žena a tak nějak si všichni byli jisti, že existuje, i když ji vlastně nikdy nikdo pořádně neviděl. Doba byla zlá, území roztrhaná a rozhádaná a válčilo se denně. Přesto z této požehnané země nikdy nezmizela její kouzla, i když jich bylo mnohem méně, než si lidé přáli. Země měla bohatou mytologii, každý Japonec si myslel, že je všude plno kami a duchů, hodných, zlých, různých bytostí, ale pravda byla trochu někde jinde. Kami se nedali uchopit, nedali se ani vidět, ale Kitsune s nimi uměla komunikovat. Existovali totiž tvorové jako ona, kteří žili někde mezi lidmi a právě energií kami. A pak tu byli ještě jedni, tvorové mnohem podobnější a bližší lidem. Všichni by se dali rozdělit na čtyři skupiny – božstva kami, polobožké entity jako byl on, Snář nebo Posel smrti, pak pololidské bytosti jako vlkodlaci a víly a nakonec obyčejní lidé. Ti nejvíc nenávidění byli samozřejmě pololidé. Lidé si na ně troufli, protože nebyli bohy a bohové jimi opovrhovali, protože nepatřili nikam. Yumeto byl na cestě za dvěma z nich. Od kami se mu dostalo vnuknutí předat zprávu o nutnosti jejich uskupení na pomoc celé zemi. Pokud by Japonsko zaniklo, pro ně by žádné místo ve světe taky nezůstalo. Legrační na tom všem bylo, že jich bylo žalostně málo. Komunita neexistovala. Žádná velká vílí města taky ne. A kromě toho… mezi nimi neexistovaly ženy. Všechny kouzelné geny se přenášely jenom na muže. Proč, to nikdo nevěděl. +Chuděry, při tom to vždycky nejvíc odnesou… všechny ty baby jagy, čarodějnice a démonky...+ Pomyslí si pobaveně Yumeto. Navzájem se moc neznali, ale sem tam o sobě slyšeli. Tady řádil vlkodlak, tady bydlel čaroděj, pardon čarodějnice, a tady se zaručeně objevil Posel. Pokud se nepočítali božské kami, byl z nich zaručeně nejsilnější. Yumetovi připomínal Lucifera z křesťanského světa. Takový ten anděl, co ho vykopli shora, tak mu připadal. Viděli se jenom jednou a z dálky na bojišti před mnoha lety, nikdy spolu nemluvili. Prý mohl mít klíč k ve všemu. Ale přemluvit ho… prý ho nic nezajímalo, protože smrt byla.

"Smrt je prostě divná." Prohodí Yumeto polohlasem a elegantně na sebe vezme lidskou podobu. Postava se plynule narovná, ocasy zmizí, jen liščí oči s rudým nádechem zůstanou, stejně jako kresby po tváři a kůži, které vypadají jako rudé tetování. Bílé vlasy mu volně klesnou na ramena a po ocasech není ani památky. Na sobě má bílé kimono, které v koncích přechází do rudé a zdobí jej ty podobné znaky. Chaloupka na kuří nožce, jak tomu domečku pracovně říkal, se už blížila. 

"Žila byla jedna čarodějnice a i když se nikdy nemnožíme, kupodivu měla syna." Pronese pro sebe. To bylo něco neskutečného. Oni se nikdy nemnožili. Nikdy. Ty schopnosti se prostě objevovaly. Ale jemu se narodilo dítě, mužské dítě a všechno zdědilo. Takže je v tom záměr. Yumeto chce, aby ti dva přivolali Posla. Mimino to dělat nebude, jistě že ne, už je totiž dávno dospělé. Zastaví se před chalupu, ale nikoho neslyší ani svým dokonalým dravčím sluchem. Ti dva, pokud vůbec umějí čarovat, by o něm ale měli vědět. Yumeto propluje vysokou trávou a zastaví se u kamenné lampy, porostlé lišejníkem. 

"Žádný perníček? Tady jen těžko bydlí čarodějnice!" Upozorní je na sebe.

Yusuke, Inoran

Temnou nocí kráčí vysoká mužská postava. Je zahalená v černé, takže její silueta jde sotva vidět. Tedy až kromě žhnoucího konce, ze kterého stoupá téměř neznatelný dým. Jeho kroky jsou neslyšné, nezanechává stopy na prašné cestě. Černočerné oči hledí dopředu a zdá se, že muži s ostrými rysy je jedno, kdo ho vidí a kdo ne. Ruku má ležérně zabořenou v kapse volných kalhot, které zlehka splývají a ani se nehnout. Jak kdyby nepatřily do tohoto světa a nemohl je ovlivnit jakýkoliv poryv větru. Vzduch kolem něj zlehka těžkne a kolem něj, jakoby všechno přestalo žít. Ne, nemusí to tak být, ale Yusuke si vždycky potrpěl na atmosféru. Ostatně nemohl by se sebou žít, kdyby to nemělo styl. Za staletí, kdy se pohybuje na zemi, viděl už mnohé a tato doba, kdy se pořád někde bojuje, je pro něj jako ten nejlepší odpočinek. Prochází kolem drobných stavení, které okamžitě zahalí tma. Všichni z jeho blízkosti mizí, ale jeho to nezajímá, má jasný cíl. Koutek se mu pozvedne v trochu ironickém pousmání, když ho žena u malého domku prosí, aby šel pryč. 

"Dáš mi svůj život za jeho?" Vždycky přijde otázka a vždycky je taková, aby dosáhl svého. Žena má muže ráda, ale ne dost, to ví. Ušklíbne se, pozvedne krátce tvář neznámé, aby si ji prohlédl a pak bez známky zaujetí vkročí do domu. Muž ležící na podlaze vystlané kusem látky sebou neovladatelně hází. Yusuke si tiše povzdechne a pak se téměř neznatelně pousměje.

"Na kalíšek jsi mě mohl pozvat i jinak." Jeho hluboký a přesto ne hřejivý hlas se rozezní místností. Ví, kdo si hraje se sny v podstatě umírajícího a ano, nebránil by se setkání s ním. Ostatně je málo osob či entit, které se jeho přítomnosti neštítí. 

"Řekl bych, že je mi to líto, když ti kradu zábavu, ale není." Dodá ještě, než se skloní, dlaní na krku umírajícího ho přibije k podlaze a pošle ho do dalšího života…Možná. Konečky prstů mu z toho příjemné brnění a tělem se mu rozlije opojný pocit síly. Ne, ani za staletí si toho pocitu neužil dost. Když své dílo dokoná típne žhavý konec o zem a vykročí z domu pryč. Ještě chvíli je jeho postava vidět a pak najednou zmizí. Netuší, že ho za nějaký čas budou volat a ani není jisté, zda vůbec odpoví. 

O pár dní později uprostřed jednoho hustého lesa ještě ani nezačalo svítat a z chaloupky vyjde postava oděná v bílé volné košili a béžových kalhotách. Inoran se vydal na sběr bylinek a samozřejmě ví, že s prvními ranními paprsky mají největší sílu. Když má vše potřebné posbíráno stráví ještě několik desítek minut rozjímáním na jedné malé mýtince, kousek od potůčku. Vzpomíná na dobu, kdy žil sám a kdy objevoval své schopnosti. Nevěděl, kdo jsou jeho rodiče, vychovávala ho stará žena, která ho našla. Měla vztah k přírodě a věřila, že drobnosti kolem můžou opravdu pomoci. Měl ten nejlepší základ, který mohl pro své poslání dostat. Pak přišel Hide, jeho otec a ukázal mu, jaký rozměr může jejich moc mít. Dnes se ale nesmí zdržet dlouho, čekají návštěvu a on ještě nemá vše připraveno. Jakmile se vrátí do chaloupky rozhlédne se po místnosti a málem by protočil očima. 

"Aspoň si vem čistý." Není to napomenutí, to by si ke svému otci nedovolil, ale…Sáhne po prázdném kalíšku a vymění mu ho za druhý. 

"Nemáme na výběr, to víme oba." Připomene mu nedávný rozhovor a ví, že by nejradši nikam nechodil. 

"Pořád jsme tu doma, mám to tu rád." Tak trochu si povídá pro sebe, než aby ho přesvědčoval. 

"Mám tu pozdrav z vesnice." Pousměje se a postaví lahev na stůl. Tváří se mile, jako celé dny. Pro něj znamenají jeho schopnosti všechno, jakési poslání pomáhat lidem. Nechce od nich nic, bere si jen drobné dárky, které mu do doby, než se potkal se svým otcem pomáhaly přežít. Moc toho nepotřeboval a vystačil si s málem. Mezitím už stíhá vytahovat z malé pece kus plochého kamene, na kterém jsou…Sušenky. 

"Už je tady." Oznámí, jakoby se k nim chystal starý, dobrý známý. I s kamenem vyjde před chaloupku a podívá se na příchozího.

"Vítej, Yumeto-san." Je jasné, že o něm už dávno ví. 

"Perníčky jsem ještě nezkoušel, ale sušenky mám." Zasměje se krátce a jeho oči příjemně zahřejí ještě o trochu víc, než obvykle. Jak kdyby vůbec neměli v plánu přivolat jistou osobu.

"Jen pojď dál, už na tebe čekáme. Jaká byla cesta?" Ustoupí ze dveří a tím ho zve dovnitř. 

"Čaj nebo něco ostřejšího?" Zeptá se rovnou. Jestli dojde na alkohol, Hide bude mít radost. Z lesa se ozve táhlé zavytí, které postupně přejde v tlumený štěkavý smích. Je to dost daleko, ale jemu to už dávno nepřijde zvláštní. Tento les přitahoval spoustu tvorů.

Hakuei, Yumeto, Hide

Ta žena o něm neví. Nikdy se jim neukazoval. Lidé tušili, že za některé sny nemůže jenom jejich hlava, ale mohou být prorocké nebo naopak děsit. Takové speciální sny jim uměl vložit do hlavy jedině snář. Dával si ale záležet, aby nikdy nebyl doopravdy spatřen a nad svými objekty byl neviditelný. Když se ale u lůžka nemocného objeví Posel smrti, nabere svou lidskou podobu a podívá se na něj. Sedí v podřepu nad umírajícím, předloktí opřená o kolena a dlouhé vlasy se mu vlní po zádech v loknách jako pro princeznu. I přes svou jemně řezanou tvář a dlouhé vlasy by si ho jen těžko někdo spletl se ženou, to kvůli vysoké a vlastně i dost dobře pevné postavě. Hakuei, jak si mezi lidmi, se kterými stejně nemluvil, říkal, se pomalu narovná do stoje. 

"Mohl, ale tenhle hajzl si nezaslouží vydechnout jen tak v klidu. Ona o tom neví, tak dokonce chvíli přemýšlela, když ses jí zeptal, kdo z nich umře, ale kdyby to věděla, už jsi tu byl dávno a možná i několikrát po sobě." Zatváří se pobaveně a propustí chudáka ze své moci, aby Posel mohl odvést svou práci. Obejde tělo a na okamžik se postaví po boku Yusukeho. Tak si říkal zase on. Jejich společná moc zařídí, že žena zůstává venku a později si nebude setkání s Poslem ani pamatovat. Hakuei si zasune dlaň do kapsy evropského obleku, volně rozepnutého a zapřemýšlí se. Nadechne se, protože se ho chce zeptat na něco, co už nějakou dobu vnímá, ale Yusuke nepočká a prostě odejde do tmy. Čekat ani nemůže, má svou práci a v každé vteřině každé hodiny je toho tolik, že by čas musel skoro stát, aby to stihl. Jejich svět a realita fungovaly jinak, to proto mohl být na tolika místech najednou a ještě zajít na ten zmiňovaný kalíšek, ale ani tak si nemohli dělat, co chtěli. Měli svou práci. Hakuei si povzdechne.

"Chtěl jsem vědět, jestli to volání cítíš taky…" Prohodí pro sebe a zmizí do snového světa. 

Někde jinde, na jiném místě, v chaloupce, které navštívila Kitsune, sedí čaroděj, pardon čarodějnice Hideto na zabutonu u malého obyčejného stolku v tureckém sedu, na sobě volné rudé a velmi nesourodé kimono a kolem ramen neuspořádané, velmi dlouhé vlasy plné korálků a provázků. Zamračeně hledí na dno prázdného kalíšku na saké a v duchu protestuje proti všemu a všem. Nemá to smysl, jako vždycky. Kitsune je tady, jen těžko ji mohou vyhnat a napáchala by tu hodně škody a kromě toho s Inoranem oba dva uměli číst budoucnost. Věděli, co se stane a s čím jde pohnout a s čím ne. Tohle ještě nebylo tak jednoznačné, ale ten tlak byl obrovský. Hide nepochyboval, že Kitsune není jediná, kdo sem přijde. 

"Proč zase my…" Zamumlá pro sebe, když se před ním ocitne čistý kalíšek. Pro Inorana si přišel, když byl skoro dospělý. Nebylo to fér a nemusel s ním chtít jít, ale Hide nemohl žít s dítětem, které nemělo schopnosti, prostě to nešlo. Když ale zjistil, že se stal zázrak a nejen, že to dítě skutečně bylo jeho, ale bylo taky kouzelné, došel si pro něj a Posel smrti se u nich kupodivu nestavil. Nabídl mu jiný život, učení a pochopení a Inoran to přijal. Stará dáma už nejspíš nežila. Inoran se stal kouzelným a musel ji opustit. Napořád. Bez návštěv. Bylo to smutné, ale to byl zákon jejich světa. 

"Stejně to ta stará čarodějnice tušila, byla přece bylinkářka." Zase mumlá cosi nesourodého. Inoran mu připomene, že stejně nemají v ničem na výběr a posune mu jakýsi pozdrav z vesnice. Hide k němu přesune pohled, ale jinak nehne ani brvou. Venku otravuje Liška a volá je.

"Jdi pryč." Řekne si pro sebe. Inoran místo toho popadne sušenky a jde za ní. Tedy za ním, jak jinak. Lišák je to, ne liška. Yumeto pozoruje žluto modrýma očima vchod do chalupy, ve kterém se objeví mladší čaroděj. V nose ho lechtá silné aroma sušenek. 

"Tak přece?" Prohodí. Perníková chalupa! +A já jsem vlk, co sežral babičku.+ Vlčácky se usměje vlastnímu vtipu a je to trochu znepokojivý pohled.

"Takže vy mě čekáte." Odtuší a pohne se směrem k němu, když je pozván dovnitř. 

"Už přišel i někdo další?" Zajímá ho a vstoupí do chalupy, kde sedí napučený Hide. 

"Nikdo nepřišel a chodit ani nemusí." Zahučí místo pozdravu a Yumeto se podívá na lahev. Dal by si spíš steak. 

"Dobrá, vždycky je dobrá." Opoví na tu cestu. Stromy se rozestupují samy. Upraví si rukávy a chce si sednout, když se ozve to zavití. Yumeto se zaraženě ohlédne. Všechny zvířata bezpečně pozná. Tohle nebylo zvíře. 

"Cože? Proč?" Čekal někoho trochu důležitějšího, než nějakého poločlověka kožoměnce. Jenže jeho tlapky se nepřibližují. +O ničem ani neví, nemá na to cítění, beztak… Je to jenom náhoda, že je poblíž.+ Pomyslí si nafoukaně. Další dravec, to tak! On je vznešená liška a blechy nechte před domem.

Yusuke, Inoran

V temnotě domku v malé vesničce, zbude jen jediná postava. I přesto se vzduch uvnitř zvláštně zachvěje a malinko ztěžkne, i když už je Yusuke pryč. Slyšel všechny jeho slova, ale některé věci zatím nemůžou být vyřčeny. Pořád jsou zahalené spoustou tajemství, která nemohou být prozrazena dřív, než se události posunou vpřed. 

"Ano, to byl, ale mě by tím vzala trochu zábavy a to se nedělá." Souhlasí s ním, když se jeho šepot rozline, aniž by u toho musel fyzicky být. 

"Všechno se dozvíme, už brzy. Začínám se na to vážně těšit. Uvidíme se dřív, než ti bude milé, Haku-san." Podruhé se studený šepot rozezní, ještě než snář zmizí z místnosti. Ani po Yusukem už nic nezůstane, ani temnota, ani těžký vzduch. Musí se připravit, oni všichni, tohle nebude úděl na pár dní.

Ino se mírně a shovívavě pousměje, když Hide v chaloupce na kuří nožce pronese tu poznámku. Tiše si povzdechne a pokrčí rameny. 

"Protože jsi nejlepší." Není to prázdná lichotka. Za tu dobu, co se znají a co se začal prodírat tímto magickým světem, zjistil hodně věcí a taky to, jakou má Hide moc. Podle něj je ještě větší, než si povídají. Cítí to z něj. 

"Možná až tohle skončí, budeš moct odpočívat." Nechce mu připomínat možný důchod, ale ví, že Hide už je na světě příliš dlouho. Jistě, vypadá pořád mladě, ale viděl toho už tolik. Možná proto se ho nesnaží od alkoholu držet dál. On sám má po některých vidění pocit, že by sklenku potřebovat a to toho neviděl zdaleka tolik. Zasměje se a kývne hlavou.

"Taky si to myslím. Tvářila se, že neví nic, ale podle mě to tak nebylo." Rád vzpomíná na svou tetičku, která ho vychovala. Je jí vděčný za věci, které mu dala a taky hromadu zkušeností, díky kterým nebylo jeho učení tak složité. Ještě než vyjde ven, se ohlédne přes rameno a koutky mu jen cuknou. Kdyby to šlo, šel by klidně sám, jeho by z toho vynechal, ale oba ví, že to není možné. 

"Hm, bez pohoštění by to nešlo." Prohodí pobaveně, když už je venku a prohlíží si Lišáka. Je těžké neříct, že je moc krásný. To ale byly Kitsune všechny. Inoran má sice svou vrozenou obranu proti jejím svodům, ale i tak s ním jeho vzhled zahýbá. Tohle se mu nestávalo často, vždycky dřív myslel na své poslání, ale tentokrát je to jiné. Vidí jemnou, téměř neviditelnou zlatou nitku, jak se k němu táhne. Neví, co to znamená, ale nějaký význam to jistě mít bude. 

"Ano, čekáme." Prohodí Ino a pak se pobaveně ušklíbne nad mudrováním Hideho. 

"A mělo by nás být víc, ale zatím jsme jen tři." Oznámí mu, jak se věci mají. Pozvedne obočí, když se Yumeto ohlédne po vytí venku. 

"Tento les poskytuje jistou ochranu, je tu dost magických tvorů. Někteří tu žijí, jiní jen prochází, aby nabrali síly nebo se s někým chtějí setkat. Každý tu má svou úlohu." Pokrčí rameny, jak kdyby šlo jen o nějaký výlet. Uvědomuje si vážnost situace, ale ještě ani neví, kolik jich půjde. Bez jediné článku by byli dost oslabeni. Posune se dál do domku a vytáhne z druhé kamenné pece ještě jednu pochoutku. Postaví na stůl kus pečeného masa. Pořád si je vědomý toho, koho budou hostit. Nezabíjí, ale maso kupuje ve vesnici, i když nejspíš ne tak často, jako jiní. 

"Prosím." Usměje se na Yumeta vřele. 

"Jsem Inoran, tohle je Hideto." Představí je oba, aby v tom bylo jasno rovnou. Hide je v rozpoložení, ve kterém by se k tomu asi ani nedostal. 

 "Dnes je úplněk, noc bude silná. Je to ideální čas na jeho vyvolání. A nebude jediný." Je potřeba přivolat víc entit, než se dostanou dál. některé vyzvednou cestou.

"Dva z nich žijí v lesích. Jednoho musíme nabrat cestou a přesvědčit, že tohle je důležitější, než to, co právě dělá." Ví, že to bude těžké. No, možná jich bude protestovat víc a jednoho ještě pořád nepřesvědčil, ne úplně. Pomalu se podívá na své otce a skoro by si povzdechl. Některé věci jsou složitější, než jiné. O Inoranovo vědomí, nejspíš i o Hideho se otře zvláštní pocit, těžké a nepříjemné mrazení.

"Nejsou daleko. Asi ví, že ho budeme volat." Podívá se oknem ven do lesa. Nebylo to příjemné, asi pro nikoho, kdo byl naživu.

Yumeto, Hide, Teru

Kdyby Inoran býval ty svoje poznámky nemyslel vážně, Hide by mu pěkně zakroutil ušima, že podobné nesmysly vůbec říkat nemá. Jenže on to vážně myslel. 

"To je tím, že nemám pořádnou konkurenci." Zahuhlá Hide na ten kompliment, ale v jádru ví moc dobře, že ho předčí jen málokdo. Nejspíš vlastně vůbec nikdo. 

"Já jsem ale o první místo neprosil." Mrmlá pořád dokola, sáhne po daru z vesnice a dolije si kalíšek. Napije se a ušklíbne. Aby přežil Kitsune, bude to muset vypít celé a hned. Vyprskne smíchy do kalíšku, když Inoran prohodí, že po tomhle bude moci odpočívat. 

"V hrobě, myslíš?" Protáhne kousavě, ale vždycky byl takový. Nemyslí to špatně vůči němu, jenom prostě už kami ani ničemu podobnému nevěří, co by se za nehet vešlo a Kitsune u dveří už vůbec ne. Pak Inoran zmizí ven. Když se s Yumetem střetnou očima, Yume ty jeho pocity moc dobře cítí. To bylo dobře, rád působil na lidi a rád se cítil elegantně a krásně, ale taky dovedl vyvádět jako malé děcko, byl prostě nevypočitatelnou liškou. On žádnou zlatou nitku nevidí. Možná prostě nemůže a možná je jenom příliš zahleděný do sebe a své vlastní výjimečnosti, než aby si jí všiml. Vejdou společně dovnitř a Inoran mu poskytne vyčerpávající vysvětlení ohledně tohoto lesa. Yume potlačuje nutkání si zívnout. 

"Nepovídej." Prohodí líně. Copak jemu podobné věci musí vysvětlovat? Byl na světě celé eóny věků, mnohem déle, než tohle dítě a tohle moc dobře věděl. Nikdo ho nemusel poučovat. Hide si ho při tom výkladu potměšile měřil, protože moc dobře věděl, že ho to bude obtěžovat. Yumeto dělá, že to nevidí. Hide sám toho většinou zase tolik nenamluvil, když se sešla podobná společnost. Raději poslouchal, ale Ino byl jeho pravý opak. Měl snahu všem pomáhat a tudíž i vysvětlovat, nadšení z něj přímo tryskalo a bylo to vlastně roztomilé, ale on sám už byl poučený, že tihle kouzelní hajzlíci tím akorát opovrhnou. Což se právě stalo. Měl by synovi připomenout, aby se kvůli nim nenamáhal, ale kolikrát už mu to řekl? 

"Prostě jsem si jenom myslel, že míří sem." Ofrňuje se zrovna Yumeto, když si klekne na druhou stranu stolku, naproti Hidemu. Do nosu ho praští vůně masa a honem se podívá na stolek a pak krátce nahoru na Inorana. Vymotá ruce z honosných rukávů a chce se po pečínce natáhnout, ale Hide je rychlejší, když mu ji sebere přímo pod nosem a přitáhne k sobě. 

"Ani nápad! Před chvílí jsi měl řeči, tak jdi lovit s kamarádem!" Yumeto se nepříjemně zamračí. Kdyby se hodně snažil – a on nechce – a přešel to, že mu to sebrali, tak jaký krucinál kamarád? Ten opelichanec? Kožoměnec? Vyskočí na nohy a bývalo by bylo vážně zle, kdyby se na prahu neobjevilo cosi malého, blikotavého a velice rychle poletujícího. Je to jako větší světluška, která se nedá polapit. Hide už to párkrát viděl. Protočí očima. 

"To jsou pomocníci… něco pořádnějšího by tam Kami neměli?" Odtuší, než se v chalupě zableskne tak, že na chvíli všichni oslepnou a před nimi se zhmotní malá postava. Její oči jsou nepřirozeně tmavě modré, velké a vlastně znepokojivé, tvář něžná a velmi milá, ale ten úsměv značí taky problémy. 

"Dobrý den. Maso nejím." Popoběhne Teru hbitě dopředu a hrábne po sušenkách opodál. Nacpe si jimi celou pusu. 

"Málo medu." Zahuhlá a Hide začne pít rovnou z lahve. 

"Nikam nejdu!" Oznámí synovi, aby bylo jasno. S těmihle tedy ne!! Yumeto si měří vílu před nimi. Bylo to podobné jako ten vlkodlak venku. Prostě k ničemu. 

"Vy jste ještě nevymřeli?" Zívne a Teru se po něm ohlédne. 

"A vy?" Pronese tenkým hláskem s notnou dávkou drzosti. 

"Odcházím." Začne se zvedat Yumeto, protože tohle je moc nejen na Hideho a Hide se zase začne potměšile smát. 

"Dobře, víla může s námi." Rýpe, co hrdlo ráčí. V tom zápalu slovní války si jediný Inoran všimne, že je poblíž něco mnohem mocnějšího. Hide zpozorní a zapomene na pečeni. 

"Takže ho to zajímá, jinak by se nepřiblížil." Pronese, zatímco Yumeto už drží pečeni v obou rukách s dlouhými drápovitými nehty a zakusuje se do ní. Jeho špičáky jsou jasně patrné. 

"Kdo? Kdo je tu?" Pípne Teru a skočí Inoranovi za záda.