Asahi x Dmitry - Nikam se nechystám. - část 2.

(Asahiho ložnice)

Dmitry

Nepatrně se pousměje, vpadá to, že je pobaven úvahou o společných zájmech. Taky silně pochybuje, že by nějaké společné zájmy mohly být, i přes ten fakt mu ale jeho společnost přijde přinejmenším zajímavá. Rád by se ale víc dozvěděl o těch jeho. Už jen Asahiho dům je plné spousty věcí, které by si rád víc prohlédl a nepochybuje o tom, že je toho taky skrytého mnohem víc. 

"Nebylo to náhodou, někdo se mě chtěl zbavit, jednoduché, i když nečekané." Zkonstatuje bez sebemenšího záchvěvu emocí, vlastně je svým způsobem vděčný za události, kterému pomohly dostat se sem. Poslední, co by cítil je strach, tak vychovaný nebyl. Zjistil, že ho celkem baví, začínat znova jako jiný člověk, kterého tady nikdo nezná, nemusí se vyhýbat problémům, které na zemi měl. 

"To je fakt, který jsem vůbec netušil. Musí to být neskutečně složité, myslím jejich výrobu." Vypadá, že nad tímto tématem opravdu přemýšlí, hlavně ho to velmi zaujalo. Šít obleky přeci jen není žádná věda, ve srovnání s jeho výkladem, je to jen nudná skutečnost. 

"Já beru obleky spíš jako spotřební zboží, i když kvalitu rozhodně nepodceňuji. Není to ovšem nic tak vzácného. Z čeho jsou?" Zeptá se zvědavě, tohle téma se jej nechce jen tak pustit, vrtá mu hlavou, co za materiály se uvnitř jeho oděvu skrývají. Pak se však vrátí k jinému tématu a to mu zase zažehne ledovou jiskru v oku.

"Opravdu ne? To je škoda." Koutek se mu neznatelně zachvěje směrem nahoru a je znát, že jeden konkrétní důvod by se mu rozhodně zamlouval.

Asahi

Přivře oči, jak přemýšlí nad tím, co mu Dmitry řekl. Někdo se ho chtěl zbavit? Je novinář… Ta asociace se nabízí sama. 

"Ty jsi investigativní reportér? Až tak moc, že jsi se pro někoho stal nepohodlným? Čemu jsi byl na stopě?" Zaplane mu v očích, ale celé si to asi představuje moc romanticky. O těchto věcech vůbec nic neví a tak si je asi moc idealizuje. Připadá mu to nesmírně zajímavé, vždycky o takových případech jenom četl a obdivoval odvahu těch, kdo se nebáli o nich psát a šťourat do vosích hnízd. Tady Dmitry psal o kavárnách a o něm. Nic tak zajímavého. Musel se nudit. Podepře si bradu drobnými dlaněmi a lokty opře o stůl, jak se nakloní blíž k němu, aby se zájmem poslouchal jeho vyprávění, pokud se k němu odhodlá. Očima na něm doslova visí. Dmitry ke jako nějaký hrdina. 

"Tady se asi nic takového neděje. Nebo jste se jenom nedostal na správnou stopu? Určitě tu bují nějaké nekalé obchody…" Bylo to všude stejné. Asahi se podobných věcí bál. To ale neznamenalo, že si o nich nemohl číst. A pak přikývne. 

"Ano hedvábí se vyrábí ručně a pak se to celé ručně vyšívá. Ta látka je hodně veliká, omotává se několikrát dokola, mám problém se do toho sám obléct." Zasměje se zvonivě. Kdysi mu vždycky někdo pomáhal, ale tady takové ruce nebyly a navíc se muselo vědět, jak na to. 

"Některé nitě jsou protkávány skutečným zlatem nebo stříbrem, může to být opravdová nádhera."

Dmitry

Nad jeho výkladem zavrtí jen hlavou s upřímným pobavením. 

"Není to až takové drama, jak to mohlo vyznít. Jen politici a bohatí lidé jsou háklivý na své kampaně, majetky a přátelství." Vysvětlí mu stroze, i když ho jeho zájem a hlavně ten pohled v očích dost potěšil. Mohl by o tom ještě chvíli vyprávět, ale jsou věci, které si nechává pečlivě uzamknuté v sobě a nikdy se na světlo nesmí dostat. Kdyby nebyl tak striktně upřímný, asi by si trochu přikrášlil realitu, ale to nikdy nesly jeho styl a nehodlá s ním teď začínat, připadal by si hloupě. 

"I když tě tím nejspíš zklamu, nejsem žádný novinářský agent v přestrojení." Dodá ještě a do hlasu se mu vloudí nenápadný omluvný podtón, který napovídá, že ho už předem mrzí, jaké zklamání to pro něj bude. V tuto chvíli však zklamání značí bezpečí. 

"Myslím si, že o hodně zajímavější bude výroba toho tvého kimona, bohužel. A tady…Nevypadá to, že by tu bylo něco vyloženě pro mě." Není to lež, teď s tím co píše tady na ostrově je to pravda, i když pár věcí už objevil. Pokrčí krátce rameny a zjišťuje, že jeho přímý posed se nepatrně uvolňuje, s tím jak moc si začíná připadat pohodlně v konverzaci s ním. Dokonce si i dovolí párkrát zabubnovat prsty o svá stehna, nějakou mu začínají návštěvy připadat jako celkem dobré zpestření dne, zvlášť návštěvy s tak vkusnou a příjemnou společností. 

"Nedokážu si ani představit, jak složité to musí být, od výroby až po oblékání. Jen ta představa, jak na to m někdo celý život pracuje." Je tím upřímně zaujatý. Klidně by se rád povrtal v historii, aniž by tušil, že Asahi by mu toho mohl hodně říct ze svých vlastních zkušeností.

Asahi

Pootevře jemně rty, chvíli na něj zírá a pak se upřímně rozesměje. Že by ho ten fakt, který mu právě prozradil, mrzel? Ale proč? Kvůli jeho otázkám? Mimoděk malinko zčervená. 

"Politika. Možná tedy nejsi agent v přestrojení, ale pak musíš být nesmírně chytrý. To všechno o čem mluvíš, jsou věci, kterým mnoho nerozumím. Znával jsem jen hodně mužů, kteří se tím zabývali." Řekne zamyšleně. 

"Všechny politické otázky, orientace v diplomacii…" Zavrtí hlavou. To je na jednoho Asahiho příliš. 

"Chceš nějaká vidět?" Navrhne nakonec, když se řeč opět stočí k jeho tradičnímu oblečení. 

"Některá z nich jsou stará víc jak dvě stě let. Tedy dvě z nich. Víc takových opravdu nemám. Je to neskutečné, když se nad tím zamyslíš." Další zvonivý smích na sebe nenechá dlouho čekat a nakonec se postaví, aby ho odvedl s sebou do ložnice, kde má tyhle poklady schované. Mimo jiné tam stojí taky jeden velmi děsivý kousek. Pravé samurajské brnění i s démonickou maskou. Vyvedené do ruda, dokonalé překládání jednotlivých plátků a jeho lesk nasvědčuje, že se o něj někdo celou tu dobu stará, jako by se mělo někdy zase nosit. Jinak jeho ložnice vypadá velmi tradičně, s přízemní postelí, rudým povlečením, které se hodilo ke tmavému dřevu a zakrslou borovicí u stěny. Celá jedna stěna byla samozřejmě posuvná, takže se dalo dívat do zahrady, když bylo venku teplo. Minimalistická dokonalost a trocha ikebany, jinak nic.

Dmitry

Hledí upřeně před sebe a je vidět, že nad jeho slovy hodně přemýšlí. Nepřipadá si o nic chytřejší, než všichni ostatní. Jelikož má vše načtené z novin a knih. Vždycky se věnoval raději knihám, než jiné zábavě a povyražení, možná proto má celkem dobrý rozhled. Navíc se často musel dost ohánět, aby své informace utajil, dokud nebude potřeba s nimi vyjít na světlo. 

"Každý máme svůj obor, pokud se tomu věnujeme dostatečně dlouho, musí to jít vidět." Odpoví mu poněkud zaobaleně, aby nemusel shazovat ani sebe a už vůbec by nerad, aby to vyznělo, že shazuje jeho, právě naopak, i když to nedává znát je jím velmi zaujatý. Už jen to, kolik toho Asahi musel znát, aby mohl léčit a by tu pro ostatní. 

"Rozhodně bych byl velmi poctěn." Ujistí ho naprosto vážně, když se začne pomalu zvedat a následuje ho do ložnice. Je to nádherné místo, velmi vkusné, jednoduché a přesto z ní září něco excelentního. Všechno je sladěné do nejmenšího detailu. Samozřejmě jeho pohled padne první na brnění, které ho neskutečně zaujme a aniž by si uvědomil, že se chová nezdvořile, přejde až k němu a beze slova si jej prohlíží s viditelným zájmem. Vždycky měl trochu slabost pro zbroje a bojová umění, ale jeho slabinou, jestli se to tak dá říct, byly a zůstávají samurajové, pro něj je jejich umění hodno úcty a respektu. Někdo by mohl říct, že taky bojuje, i když jiným způsobem. Rozdíl je však v tom, že není zásadový a některých věcí se prostě štítit nebude. A pak jsou tu strany, které nejsou vždycky úplně jasné.

Asahi

Spokojeně ho tedy vede do ložnice, kde přejde rovnou k prostorné skříni, kterou otevře a rozhlédne se po úhledně srovnaných krabicích, které jsou dost velké, ale nízké. Žádná ramínka a visící oblečení, kimona skladuje úplně jinak. Chvíli dumá nad tím, které otevřít a popravdě to dá docela práci, ale pak si uvědomí, že Dmitry za ním zůstal stát v rohu ložnice a když se ohlédne, spatří ho před brněním. 

"Ah..." Vydechne jen tiše a obrátí se k němu pomalu čelem. 

"Patřilo mému.... příteli." Řekne tiše a snaží se, aby mu hlas ani trochu nezakolísal. Vůbec mu při tom nedojde, že jeho přítel rozhodně nemohl žít v téhle době, aby mohl něco takového nosit - taky nežil. Je to spousty desítek let. Chvíli zůstane mlčet. 

"Když zemřel, nechal jsem si ho a starám se o něj tak, jak se patří, aby bylo stále použitelné. Je docela velké." Špitá dál a v tónu jeho hlasu je patrné, že brnění vyvolává mnoho vzpomínek. On býval vážně vysoký… na Japonce rozhodně. Na stolečku vedle něj stojí hadřík a lahvička s hřebíčkovým olejíčkem. Tím se brnění leští... titěrná práce. Pomalu ho dojde a spontánně se dotkne dlaní jeho zad, kterou na nich ponechá. 

"Vypadáte, že vás hodně zaujalo. Děsivá maska, že?" Řekne mu, když k němu zvedne oči a pousměje se. Pak dlaň zase svěsí a vrátí se ke skříni. Vybere jednu z krabic a položí jí na nízkou postel.

Dmitry

Stále nespouští z brnění oči, něco takové samozřejmě v životě neviděl, tedy ne na vlastní oči, pouze v knihách. Jakoby z dálky k němu doléhá Asahi hlas a pomalu ale jistě mu dochází i význam jeho slov. Něco tu nehraje. +To přece není možné, i když tady nejspíš ano.+ Je vidět, že mu to vrtá hlavou, tohle přece není jen tak a začíná mít vtíravý pocit, že něco je tu trochu jiné, než se zdá. Musí si o tom zkusit zjistit víc. Nechce ale Asahiho konfrontovat s tím, co mu honí hlavou, ne dokud nemá jistotu. Pomalu se otočí směrem k němu, když mu položí ruku na záda a sjede jej pohledem od hlavy až patě. 

"Tvůj přítel musel mít hodně let, když jsi ho mohl potkat. Nebo ty jsi starší, než vypadáš." Začne pomalu a opatrně, přece jen by ho nerad vyplašil svými otázkami. Ale musel se zeptat, aby si své podezření potvrdil. 

"Teda pokud to bylo skutečně jeho, pokud se nepletu, samurajové zanikly koncem devatenáctého století." Prohodí jen tak okrajově a krátce věnuje ledově modrý pohled k brnění a pak už skenuje krabici na posteli, čímž mu nechá prostor k dopovědi. Sám si není úplně jistý, co to má znamenat. Samozřejmě, že už něco četl a uvědomuje si, co vše v nich bylo popsáno, prozatím tomu odmítal věřit, teď je ale na pochybách, co se to tu vlastně děje. Asahi působí tak křehce, ale uvnitř něj toho je mnohem víc. Vyzařuje to z každého jeho pohybu a Dmitryho to prostě a jednoduše fascinuje. Nemá pocit, že by se kdy na někoho díval takovým způsobem, snad jen…Ale to už je dávno.

Asahi

Už zas mu vyká... to snad ne. Kousne se jemně do rtu jak pro tuto skutečnost tak pro fakt, že řekl to, co řekl. Už si to Dmitry uvědomil? Trochu tajemně se na něj usměje. Neví, co všechno ví Dmitry o tomhle světě. 

"Můj přítel byl v té době vlastně skoro o deset let starší, než já." Řekne mu s něžným pohledem v očích od krabice na posteli, když se s ním na okamžik zase setká očima. Chvíli uvažuje, co všechno by mu měl říct, ale není to žádné tajemství. Spíš začíná mít obavy, aby se na něj díval pořád stejně jako před tím. Neměl by ještě chvíli počkat? Než se víc seznámí? Odklopí víko a to odhalí obsah krabice. Úhledně složenou látku černou jako noc s barevnou, převážně rudou výšivkou zapadajícího slunce, vzlétajících ptáků, mračen červánků a spousty dalších vyobrazení. Jde o nejkvalitnější hedvábí a nitě, některé dokonce zlaté. Skvostný kousek. Zvolna látku vytáhne z krabice a rozloží na posteli. Takhle neoblečené je to docela neforemné. 

"Radši se ani neptej, kolik je mi let Dmitry-san, i když zdaleka nejsem nejstarší obyvatel tohoto ostrova. Zdaleka ne." Začne nakonec po pravdě. Pohladí dlaní látku kimona a narovná se v zádech. 

"Pořád tě zahlcuji tím, co mám tady a onde a něco vyprávím..." Povzdechne si a na okamžik upře pohled před sebe a do neznáma. 

"Omlouvám se." Hlesne. Neví, co ho to k němu tak táhne a proč mu ukazuje cokoliv, čím by ho tady mohl zdržet. Teď vypadá vážně provinile.

Dmitry

Když vysloví myšlenku o stáří, otočí na něj svůj pohled s nepatrně pozvednutým obočím. Tak nějak tušil, že to tak bude, ale ještě pořád si nehodlá připustit fakt, že je to realita. Nějak mu to prostě nejde na mysl a nemůže se s tím srovnat. Není to tak dlouho, co byl přesvědčený o tom, že podobné místo neexistuje, to samo o sobě vydá na dlouhé přemýšlení. 

"Hm, to zní zajímavě." Okomentuje je to jen pár slovy, které jsou stejně neutrální jako jeho výraz. Je příliš zabraný do vlastní hlavy, jak se snaží přijít na to, co to všechno znamená. Chvíli hledí na Asahiho upřeně a s jistou zvědavostí, co je zač. Pak ale jeho pohled přitáhne otevřená krabice a v ní něco podobně úžasného, nebo alespoň z jeho pohledu, jako brnění. Ta propracovanost a každý detail jej naprosto uchvátí, že na chvíli zapomene, nad čím to přemýšlel a dokonce i na svou podstatu. 

"To je dech beroucí." Přidřepne si k posteli, aby si to mohl prohlédnout z co největší blízky. Každý detail kimona jej neskutečně fascinuje a o to víc, když teď ví, kolik práce za ním stojí a jak moc jsou stará. 

"Ani si nedokážu představit, že to vytvořil člověk, něco tak precizního." Vypadne z něj tichým hlasem, a prohlíží si látku ze všech směrů, jako by měl strach, že něco podstatného přehlédne. Vždycky si potrpěl na detaily a tohle je jich plné. Všechno propracované do poslední nitky. Neskutečné a ty barvy…

Asahi

Shlíží na něj ze své nepatrné výšky s rukama spojenýma před sebou a mlčí. Nesmírně ho těší Dmitryho fascinace jeho věcmi. Čím si je jistý mnohem míň je komunikace mezi nimi. Před chvílí se mu za něco omluvil, ale Dmitry jako by ho neslyšel. Mluvil o svém věku a minulosti, ale přišlo jen nic neříkající slovo Zajímavé... možná by měl prostě mlčet. Evidentně ho zajímají spíš ty věci, než on sám, ale na to si začíná tak nějak zvykat. Asi má špatnou povahu, na zdejším ostrově jako by frčeli ti takzvaní špatní hoši nebo ti rozervaní třeba? On není nic z toho... asi to není zajímavé... slabě se pousměje na temeno jeho sklánějící se hlavy a jemně se ho dotkne dlaní jako by ho chtěl pohladit, ale ten pohyb nedokončí. 

"V klidu si ho prohlédni Dmitry-san. Ve skříni jsou i další. I když tohle...je nejkrásnější." Řekne mu tiše a pak ložnici opustí. Přejde celkem spěšně celý dům a otevře na sebe dveře, aby se nadýchal zimního večera tam venku. Dům se okamžitě naplní chladem, ale i když stojí jen v prostém kimonu, nezachvěje se ani trochu. Hřeje ho jeho podstata a fakt, že vyrostl na zimním ostrově jeho rodné země. Kdyby chtěl, mohl by chodit bosý po sněhu. Alespoň chvíli. Větřík mu zchladí horké tváře a zmatené myšlenky a trochu se uklidní. Dmitry mu nic neprovedl. Je to jenom o tom zmatení, které mu způsobuje. O tom, že se probouzejí jisté věci, které už zapomněl. Nebo spíš… city.

Dmitry

Nedokáže se vynadívat na kimono, každý detail je pro něj svým způsobem naprosto fascinující, i když vlastně by věděl k čemu to přirovnat. Samozřejmě ho tento fakt pálí jen v jeho mysli. Před očima má fotku z dne jejich rozhovoru pro noviny a zpětně si probírá každý detail Asahiho tváře, který mu připadá stejně fascinující, jako vyobrazení na látce kimona. Vydechne o něco déle, když si uvědomí, že se bude muset nejspíš spokojit jen s pohledem. Má velké pochybnosti, že jeho ledovost a detailní zdvořilost by mohla někoho jako je on okouzlit. Je tak dobrosrdečný, otevřený a vřelost z něj jen sála. Je to až neuvěřitelné. Slyší ho jen nezřetelně, jak mu říká, že si tu může prohlédnout, co chce. Zamračí se, i když se v první chvíli neohlédne, počká si, až Asahi zmizí a teprve pak otočí hlavu ke směru jeho odchodu. V očích se mu objeví zvláštní stín mísící se s dravostí a trochu i zklamáním, že jej tu nechal samotného. Pomalu se zvedne, aby mohl krabici opět zavřít s jistým respektem, a opatrně ji vloží zpátky do skříně, přesně tak jak tam byla předtím. Pak se s rukama v kapsách kalhot vydá pomalu z ložnice, aby ho našel. Zarazí se, když ho uvidí stát s otevřenými dveřmi v tom zimním večeru, je to pro něj zvláštně okouzlující pohled, začíná být zmaten ze svých vlastních myšlenek. Vždy ho přitahovaly ženy, byl si jistý, že to tak je. Přikrade se potichu k jeho zádům a přehodí mu své sako přes ramena, přece jen je hodně zima, alespoň mu to tak přijde. 

"Je už pozdě, asi bych se měl rozloučit." Houkne do temné noci kamsi před sebe, a když mu pokládá sako, nechá své dlaně ještě o něco déle položené na jemných a drobných ramenech. Má sto chutí jej obejmout mnohem víc a přitáhnout si ho do náruče. Pak už tento den nemusí končit nikdy.

Asahi

Znatelně sebou trhne, když na ramenou pocítí látku jeho saka. Vůbec ho neslyšel přicházet, jak byl zabraný do svých myšlenek a teď, když ucítí jeho dlaně na svých ramenou, málem se mu propalují skrz látku do kůže. A popřou všechno, nad čím ještě před okamžikem přemýšlel. Pak mu Dmitry řekne, že už by měl jít a tím v něm zvedne vlnu emocí, které chtějí všechno jiné jen ne aby odcházel. Pod jeho dlaněmi se k němu přetočí čelem a ty vlastní opře naléhavě o jeho hrudník, když k němu zakloní hlavu. V očích se mu odráží jasné obavy. 

"Co bude příští záminka k tomu, abychom se viděli?" Zeptá se dřív, než stačí zauvažovat nad tím, co dělá a co tím vlastně dává najevo. Není čas přemýšlet nad tím, jestli je to vhodné, není čas zjišťovat, jestli Dmitry vůbec chce ani čas řešit, že on sám rozhodně není dívka. Je to prostě všechno nebo nic. Riskne tou otázkou fakt, že už ty chladné oči nikdy neuvidí. Nicméně ty svoje teď neodvrací, jen si čím dál tím víc uvědomuje jeho vůni, která ho teď doslova obklopuje a způsobuje jasně uzardělé tváře. Stalo se to tak náhle a on byl v životě nucený podobné věci odpírat sám sobě zas a znovu a teď už prostě nechce. Už dost zdvořilostí a opatrného našlapování, dost řečí o tom, co se hodí nebo nehodí. Jestli to Dmitry vnímá alespoň trochu stejně, tak se to Asahi dozví teď. A nebo už se nikdy neuvidí. Muž jako on by se jistě nevrátil, proč taky? Aby čelil jeho náklonnosti?

Dmitry

Čekal hodně věcí, které se mohli stát, čekal rozloučení a jen přání hezkého večera k tomu. To, co se stane potom, překoná všechny jeho představy, které o následujícím okamžiku měl. Tváří se pořád stejně, jen jeho oči shlížející do jemně řezané tváře jsou zase o něco hřejivější, než by si kdy dokázal představit. Propaluje ho pohledem, ruce stále odložené na jeho ramenou, jenž nepatrně stiskne. Není schopný si poručit, aby ho pustil. Otázka, vyřčená v tento okamžik, jakoby měla rozhodnut o věcech budoucích, sám si však není jistý, co dělat dál. Všechno je to tak nové a neznámé, možná proto se cítí příliš nepohodlně, nechce si připustit, že by se s příchodem na svět změnilo až tolik. Vše bylo striktně dané, všechno měl ve svých škatulkách a rozplánované přesně na minuty. Teď tady stojí, drží muže před sebou za ramena a nejraději, by se k němu sklonil a…. +To je přece úplně proti pravidlům.+ Připomene si, co se mu dříve prohánělo hlavou, když si uvědomí, že se tváří blíží k té jeho, sklánějíc se ze své výšky. 

"Stále mám slíbený ten čaj, drahý Asahi. To bych si velmi nerad nechal ujít." Vypadne z něj bez přemýšlení, když se znovu narovná a stáhne ruce z jeho ramen, aby se mohl začít obouvat. Snaží se v hlavě utříbit si myšlenky, ale moc se mu to v momentálním rozpoložení nedaří, vůbec nerozumí tomu, co se to s ním děje. Jediné, čím si je jistý, že se mu ani trochu nechce odcházet a že by rád delší dobu setrval v jeho příjemné a okouzlující společnosti. Není však všem dnům konec.

Asahi

Sleduje ty oči a v tu chvíli nepotřebuje moc víc, protože se něco v nich proměnilo a shlíží to na něj mnohem vroucněji, než kdy dřív. Koutky úst se mu nepatrně zvednou nahoru. On sám moc neřeší, jak to Dmitry má nebo nemá, co se týká mužů, protože jeho svět je v tomhle hodně benevolentní. Potřeby jsou potřeby bez ohledu na to, co je kdo za pohlaví, pokud nejde o manželství a rodinu. A pak se Dmitry začne přibližovat. Žaludek se mu převrátí vzhůru nohama a vezme ho slabá závrať, ale... nestane se přímo to, co si jeho divoká fantazie vybájila. Přesto! Je to mnohem víc, než v co mohl doufat. Tiše se šťastně rozesměje a horlivě přikývne a pak se otočí jako na obrtlíku, aby mohl sledovat, jak se obouvá. Bude ho pouštět s daleko lehčím srdcem. Počká si, až se zase narovná a pak nechá sako ze svých ramen sklouznout, úhledně ho přeloží přes svá předloktí a s úklonou mu ho vrátí. Ani na okamžik si nepřipustí, že by to mohly být jenom řeči a Dmitry se už nikdy nevrátí. 

"Děkuji, bylo to... příjemné." Řekne s dalším začervenáním. 

"Doufám, že ti ze mě nejde hlava kolem." Dodá ještě spěšně. Jemu z něho hlava kolem jde, ale rozhodně to není tím, že by ho moc zaměstnával nebo moc mluvil. Zapsal se do jeho dní docela silně, tenhle Dmitry. 

"Oyasumi nasai Dmitry-san." Popřeje mu před cestou ve svém jazyce a ustoupí mu ze dveří.

Dmitry

Pomalu si šněruje boty a dává si na čas, vždycky si zakládal na rychlém obutí, tentokrát není kam spěchat. Nakonec přece uzná, že už se obouvá dost dlouho a narovná se do své výšky, když znovu věnuje pohled Asahimu. Jeho oči si ho zase na chvíli připoutají a je velmi těžké se od nich odtrhnout. 

"Byla to velmi příjemná a zajímavá návštěva." Ujistí ho, od něj to zní sice trochu strojeně, ale nejspíš to už lepší nebude. Svá slova myslí vážně, ví to a tuší, že to ví i jeho dnešní společník. S nepatrným pozvednutím koutků rtů si převezme své sako zpátky a obleče si jej, samozřejmě zapne každý knoflík a potáhne rukávy, aby ho měl opět přesně usazené. Teprve potom vykročí ze dveří, za prahem se ale ohlédne a věnuje mu mírnou úklonu hlavou. 

"Krásný zbytek večera Asahi, bylo mi potěšením." Dodá ještě se zvláštním zábleskem v očích a otočí se, aby se mohl rozejít zahradou až k brance. Cesta do hostince mu přijde najednou moc dlouhá, přece jenom tam nakonec dorazí, převlékne se do sportovního a vyrazí na běh večerními uličkami. Potřebuje si vyčistit hlavu, aby si ujasnil, co dál se svými pocity, které v něm ten drobný muž probudil. Nepopírá to, jen je to pro něj dost matoucí a zároveň ví, že se tomu vyhýbat nebude. Proč by si odepíral něco tak příjemného? Nové místo, nový začátek, tohle k tomu nejspíš patří.