Asahi x Dmitry - Nikam se nechystám. - část 1.

(Asahiho dům)

Dmitry

Ranní vstávání mu nikdy nedělalo problémy, jako vždycky v přesný čas a s přesným postupem se oblékne do sportovního a vyrazí na svůj běh po řádném protažení všech svalů. Trvá to půl hodiny, než se zase vrátí na pokoj v hostinci a hodí si sprchu, aby mohl posedět u své obvyklé kávy, přečíst si noviny a připsat si pár poznámek, které rozhodně příště použije. V hlavě chtě nechtě má svůj poslední rozhovor s Asahim, nějakým záhadným způsobem se té myšlenky nemůže zbavit. Je si jistý, že dnes ráno bude uzávěrka, takže první výtisk bude za pár desítek minut už na stole. Je trochu netrpělivý a stále sleduje hodinky, aby se konečně mohl zvednout ze židle a dojít do redakce pro první výtisk, který by mu mohl donést, jak slíbil. Konečně dopadne sekundová ručička a po ní i minutová tam, kam má a on se hbitě zvedne a rázným krokem vykročí ke dveřím. Za hodinu už vychází s výtiskem z redakce a míří si to rovnou k domku u jezera. Cestu si pamatuje až příliš dobře a jakmile dorazí k brance, krátce se zastaví, připadá si trochu nejistý. Nakonec ale otevře branku a vydá se směrem ke dveřím, které rentgenuje svým ledově dravčím pohledem, jakoby čekal, že se mu dveře před nosem otevřou. Dojde až před dveře a rozhlédne se, čím by asi mohl upozornit na to, že stojí přede dveřmi, nakonec objeví jen malý gong, tak pokrčí rameny a ne moc rázně do něj udeří paličkou.

Asahi

Asahi je na nohou od brzkých ranních hodin, protože nikdy neuměl dlouho spát po ránu. Nikdy v životě mu to ani nebylo umožněno a teď už to byl jednoduše zvyk. Stihl už poměrně vydatnou snídani i nelehké oblékání do kimona, které má dnes čistě bílou barvu s výšivkou barevných ptáků a lotosových květů při okrajích, připravil nějaké bylinky k sušení a další k maceraci na různé léčivé přípravky a teď momentálně akorát vkládá do trouby hruškový koláč. V tom někdo zaklepe, ale je to nezvyklé, protože na dnešní den nemá nikoho objednaného. Ohlédne se ke dveřím, sundá si z dlaní chňapky proti popálení a vydá se ke vchodu. Nic špatného na druhé straně necítí, Světlo ho nevaruje. Samozřejmě už přemýšlel nad tím, kdy asi noviny vycházejí, protože to z hlavy neví a Dmitryho se zapomněl optat, ale jistě to nebude trvat moc dlouho. V duchu si představuje, jak asi budou vypadat ty jeho fotografie - no snad to nebude nejhorší?

"Už jdu!" Ozve se jeho hlásek z poza dveří, protože mu to trochu trvá a pak je otevře. Překvapeným pohledem vystoupá od Dmitryho pasu, až k jeho obličeji a přísnému výrazu, ale místo, aby se ho lekl, na tváři mu vykrystalizuje nadšený úsměv. Okamžitě mu uhne ze dveří. 

"Dmitry-san! Vítejte! Pojďte dál." Švitoří a všimne si toho, co nese. Má je!

Dmitry

Nervozita, která se začíná stupňovat, ho donutí přešlápnout z jedné nohy na druhou. Nic moc možná pro ostatní, ale u něj je to důkaz, že není úplně ve své kůži. Téměř hypnotizuje dveře svým pohledem a už přemýšlí, že by se otočit k odchodu, když zaslechne hlásek zpoza dveří. Skoro neznatelně vydechne o něco déle, než normálně a nasadí svůj obvyklý výraz, aby nebylo poznat, jak moc je zvědavý na jeho reakci. Dveře se otevřou a přivítají ho dvě velké oči a nadšený úsměv, stejně jako tón hlasu. 

"Dobrý den, pane Kano." Pozdraví jej s nepatrným pozvednutím koutků rtů, které je sice spíše zdvořilé, ale jeho naznačují, že i on ho rád vidí. Vkročí po pozvání do domu a automaticky se zuje. 

"Nesu vám noviny, jak jsem slíbil." Podá mu noviny, aby si je mohl přečíst. Hned na titulku je jedna jeho větší fotografie a odkaz na stranu dvě a tři, kde se nachází rozhovor s ním doplněný o velmi kvalitně provedené fotografie. Díky hře světla a stínu se mu podařilo vykreslit jeho přesný výzor a zachytit i jeho uvolněnou auru, takže jsou téměř dokonalé. Když si sám fotky prohlížel, nedokázal se na ně přestat dívat, takové kouzlo měly. 

"Doufám, že budete sdílet mé nadšení, jestli ne, byl bych rád za náskok, bude mi trvat, než se opět obuji." Mluví svým typicky zdvořilým hlasem, ale slova jsou snad pojata v náznaku vtipu, u něj je to ale tak nějak zvláštní. Jak kdyby to nikdy dřív nedělal.

Asahi

"Ach ano." Vydechne Asahi, sledujíc noviny v jeho ruce a natáhne po nich obě malé ruce, když mu je Dmitry podává. Okamžitě do nich zaboří nos, zatímco ho nechá, aby se zul a zavřel za sebou dveře. Někdy mezi tím se domem rozline vůně pečícího se koláče. Zaskočeně sleduje sám sebe v novinách. +Takhle doopravdy vypadám?+ Diví se v duchu, ale kdyby to nebylo povýšené, musel by říct, že mu to podivuhodně sluší. Za to ale může Dmitryho talent na fotografování. Přesto… Nemůže se vynadívat. Kdysi dávno, opravdu kdysi dávno sám sebe na obrázku už viděl. Byl to plakát, lákající na představení… Jako kdyby to ani nebyl jeho život tehdy… Nedovede se odtrhnout od vzpomínek, ale Dmitry na něj promluví a on zvedne hlavu. Při jeho vtipu se musí doopravdy rozesmát. Nedovede si představit sám sebe, že by něco takového udělal nebo sledoval jeho, jak před ním utíká. 

"Běháte, takže vám nemůžu dát větší náskok než třicet vteřin." Kontruje vlastním vtipem a pak zavrtí hlavou a obdivně vydechne. 

"Kdybych na nich nebyl já sám, řekl bych že jsou nádherné. Nejdřív jsem se těch novin obával, ale teď, když je vidím, jsem opravdu rád, že jsem se nechal fotografovat." Řekne mu upřímně a vydá se s novinami do domu, aby usedl na houpačku v zimní zahradě a přelistoval na rozhovor. Po chvíli se znovu rozesměje, asi něčemu v článku.

Dmitry

S rukama v kapsách kalhot jej bedlivě sleduje, když převezme noviny a čeká na první reakci, která většinou prozradí nejvíce. Ze soustředění ho neustále vytrhává vůně koláče, jenž mu nedá pokoj a podněcuje jeho chuťové buňky. Málem by i přestal Kamiho sledovat, neujde mu ale jeho reakce na pro něj tak nepřirozený humor. 

"To by bylo skvělé." No tuší, že pro něj to byl poslední pokus o vtip, při tomto tragickém výkonu. Ne, to už zkoušet určitě nebude. Pokouší se nenápadně zjistit, odkud se ta vůně line, to už ho ale znova vyruší jeho hlas a on k němu opět stočí svůj pohled. 

"Já to řeknu i tak. Vaše aura je neskutečná, někdy dokáže fotoaparát zachytit víc, než oko." Svým způsobem si pochválil i vlastní práci, ale to se mu občas stává, hlavně v okamžicích, kdy je skutečně na co koukat. Opět téměř neznatelně přešlápne, když si všimne, že Asahi míří pryč z místnosti směrem k zimní zahradě. Pozvedne obočí a rozhlédne se po domě, jelikož netuší, co by tu měl dělat takhle sám. 

"Chm." Vydechne krátce, nakonec se přeci jen vydá směrem za ním a zůstane stát u vchodu do zimní zahrady, aby ho mohl sledovat, jakoby čekal svůj ortel. Zamračí se ve chvíli, kdy si uvědomí, že by nejraději vzal fotoaparát znovu do ruky a některé jeho výrazy by zdokumentoval. Je to zvláštní nutkání, které má neustále, když ho chvíli pozoruje.

Asahi

Zvedne k němu oči zrovna ve chvíli, kdy je jasné, že nahlíží někam směrem ke kuchyni. Že by koláč? Pro sebe se víc, než spokojeně usměje. V tomhle bude asi jako každý muž - jídlo je spolehlivý způsob jak zaujmout. A on navíc k smrti rád peče. Asi nejraději ze všeho toho vaření. Mělo by ho napadnout, že ho přece vůbec ničím zaujmout nechce a že Dmitry stejně celé dny běhá a určitě moc nejí a ani ne sladké, ale… to ho nenapadne ani na chvilku. Pak ale zrudne, když Dmitry začne mluvit o jeho auře. 

"No já..." Vydechne jenom a honem uvažuje, jestli za to může něco z jeho podstaty, o které Dmitry zatím neví. Neměl by, tedy... 

"Arigato..." Řekne mu jenom po chvíli, zatímco se nervózně pohupuje sem a tam a zase se skloní, aby dočetl článek. Když Japonec o něčem nechce mluvit, dělá, že to ani nebylo řečeno. Klasický únik. Pak Asahi noviny složí a zvedne se z houpačky, aby se vydal k němu. 

"Je v nich víc článků, které jste napsal?" Vyzvídá a jak se blíží, zaklání k němu hlavu. 

"Dáte si koláč?" Pokračuje s další otázkou, protože tenhle se nepeče déle, než dvacet minut a to už asi bude. Projde tedy okolo něj pro změnu do kuchyně a odloží noviny na linku. Znovu si navlékne chňapky a troubu otevře, aby se k ní vzápětí sklonil a zkontroloval obsah uvnitř. Už pěkně zlátne. Sáhne dovnitř a koláč vytáhne na desku linky. Pěkně to pálí.

Dmitry

Koutkem oka zahlédne jeho zrudnutí a koutek rtů se mu vyhoupne nahoru s podivně chladným a trochu dravým podtónem, který je pro něj typický. Jak kdyby celou dobu doufal, že se to stane a teď si to nepokrytě užívá. Něco uvnitř je spokojené, že ho dokázalo přivést do rozpaků, pro něj je to i celkem úspěch. Zůstává stále stát na stejném místě, jen stočí pohled, aby se mohl rozhlédnout po zimní zahradě, která je jak jinak, než pečlivě upravená. Tenhle dům se mu začíná zamlouvat čím dál víc. 

"Ano, jistě. Ještě jedna recenze o kavárně ve městě na poslední straně, ale rozhodně nic, co by stálo za zmínku." Odpoví mu naprosto přesně, jak jinak si pamatuje přesné rozmístění, aniž by je musel otvírat. Dřív psal úplně jiné věci a dělal jich ještě víc, ale o tom jeho otázka nebyla naštěstí. Najednou má pocit, že by na něm bylo vidět, jak mu jisté věci chybí. Nadechne se, aby mu mohl odpovědět přímo do očí, ale to už zase kráčí ke kuchyni. Ušklíbne se pro sebe zády k němu a vydá se samozřejmě za ním, přece jen co by tu dělal sám, že? Nabídka a souhlas s ní ho pálí na jazyku a hubuje sám sobě, že nad tím vůbec přemýšlí, když do dalšího jídla má ještě spoustu času. 

"Je mi líto, ale budu muset s díky odmítnout." Řekne naprosto upřímně a je vidět, že ho jeho vlastní slova příliš netěší. Prostě rozvrh je rozvrh a on je natolik striktní, že si nedopřeje menší úlevy. Neměl by.

Asahi

"To bude jistě také zajímavé." Odpovídá na jeho informaci o dalším článku, zatímco se věnuje koláči a je k němu zády. Později si to přečte, aby pochopil Dmitryho styl psaní a pokusil se něco najít ve starších výtiscích v knihovně. Ani neví, proč po tom tak touží. V duchu navíc uvažuje nad tím jeho úsměvem, kterým ho počastoval v zimní zahradě. Co měl znamenat? Když na něj pomyslí a vizualizuje si ho - což dokáže do nejmenších detailů - silně se mu rozbuší srdce. Na všechno ale zapomene, když ho Dmitry odmítne. Se zaraženým pohledem se k němu rychle otočí a upře zklamané oči do jeho tváře. Chvíli to vypadá, že začne natahovat, i když se nic takového samozřejmě neděje a je mu jasně vidět v těch temně modrých talířích, že s odmítnutím nepočítal. Vlastně na něj ani nebyl moc zvyklý. Nedovolí si však cokoliv namítat nebo mu to snad vnucovat. Nakonec přikývne, stáhne si chňapky z dlaní a odloží je bokem. 

"Tak... tak vám dám nějaký s sebou." Hlesne tiše. No co, maximálně ho za rohem vyhodí nebo někomu daruje. Co horšího se může stát? Začne hledat krabičku na koláč, protože je ještě příliš smutný z jeho záporné odpovědi. Nakonec ji ale odloží, aniž by do ní něco dal a otočí se k němu čelem, aby se mu znovu podíval do očí. 

"Doufám, že mi teď neřeknete, že podle rozvrhu už máte být za pět minut někde jinde." Oznámí mu a vytrvá. Je moc troufalý, ale...

Dmitry

Vlastně ho dost potěší, když Asahi začne hledat další jeho článek. To ho to opravdu zajímá? Asi ano. Oči mu dravěji zasvítí jistou spokojeností, ale víc neřekne. Pro něj ten druhý nebyl vůbec podstatný, i když je dotažený k dokonalosti, tak jako vždycky. To, co následuje, ho úplně odzbrojí. Ten smutek a zklamání v Asahiho očích se provrtá až do jeho nitra a tam zasadí ostrou ránu, ovšem ve výrazu v jeho tváři se nic nezmění, jen oči na chvíli ztratí tu zvláštní jiskru, kterou doposud měly. Chvíli se rozmýšlí, co bude dělat dál, jestli raději odejít a už se neukázat nebo přece jen trochu pohnout s rozvrhem a udělat mu radost. +Od kdy chci někomu udělat radost?+ Proběhne mu hlavou a obočí se mu stáhne k sobě, ten výraz vypadá na chvilku, jakoby chtěl někomu ublížit, vlastně chce, ale spíš sobě. Nic zatím neříká, jen vede svůj vlastní skrytý boj, než se nakonec rozejde jeho směrem a zastaví se až před ním, aby mu mohl dát ruku na rameno, a pokusí se o vřelý úsměv. Samozřejmě to u něj vypadá, tak nějak zvláštně a vyjde z toho spíš jen úšklebek. Jak se to jen dělá? 

"Myslím, že je přesně čas na váš koláč, voní chutně." Horko těžko hledí správnou formulaci slov, aby to nevyznělo nemotorně, nakonec má ale stejně pocit, že se mu to příliš nepovedlo. Zarazí se a sundá ruku z jeho ramen, otočí se na patě a odejde ke stolu, ke kterému si klekne a dosedne na paty s rukama poněkud strnule na kolenou. Tváří se pořád stejně nepřístupně, ale je to spíš tím, že je nervózní. Poslední, co teď chce, je to celé pokazit a zkazit Asahimu náladu. 

"Nikam se nechystám." Dodá ještě a skoro to zní, jak kdyby už odcházet nechtěl nikdy.

Asahi

Kdyby to bylo možné, asi by se teď zavrtal rovnou pod zem, protože výraz, který se objeví v Dmitryho tváři, je doslova děsivý. Couvne a opře se zády o linku, ale neodvrací oči od těch jeho. Je to tady. Přehnal to, rozzlobil ho... +To se ti povedlo dost rychle, Asahi-san.+ Prolétne mu myslí. Pak se Dmitry pohne a v něm je malá dušička, zvedá ruku a... a dotkne se jeho ramene. Zírá na něj s pocitem, že za pět minut omdlí, ale nakonec Dmitry s ochutnávkou souhlasí. Už už otevírá pusu, že mu řekne, že ho přece nechce nutit, ale jen ho sleduje, jak odchází ke stolu. +Máš přece, co jsi chtěl... + Řekne sám sobě vyčítavě a tak se jen pousměje a otočí se čelem zase k lince, aby nandal dvě porce toho teplého koláče a nalil studenou variaci levandulového čaje, který měl připravený od rána. Všechno to nandá na tác a přinese k němu stejným způsobem jako posledně. Nakonec se usadí vedle něho a téměř provinile se podívá do jeho tváře. Jeho oči mluví za všechno. Nechtěl ho k něčemu nutit nebo... tak. Nakonec je radši sklopí. Uvnitř něj ale hraje dokonale potěšený pocit z toho, že Dmitry nakonec neodešel a dokonce popřel svůj rozvrh, aby tady tady mohl zůstat s ním. Cokoliv to mohlo znamenat, bylo to jeho splněné přání a navíc by se mohlo stát, že mu bude doopravdy chutnat. Pak by si užili jedno docela obyčejné ráno, přesně tak, jak si Asahi vždycky přál.

Dmitry

Sedí téměř bez pohybu, možná to vypadá, že ani nemrká. Tváří se stejně, jako když přišel a je jen těžko odhadnutelné, co si vlastně myslí. Podívá se na něj až v okamžiku, kdy si usedne vedle něho a krátce mu oplatí pohled. Je trochu zmatený, když vidí provinilý výraz v jeho tváři. +On si snad vážně myslí, že mě donutil, zvláštní.+ Proběhne mu krátce hlavou, než v ni neříkajícím úsměvu konečně opět promluví. 

"Té vůni nešlo odolat. Jen nejsem zvyklý jíst mimo svůj jídelníček. Není to ale problém." Snaží se mu naznačit, že je všechno v naprostém pořádku, ale připadá si spíše jako slon v porcelánu, na podobné věci nikdy příliš nebyl. Raději tedy stočí pohled napřed k čaji, který uchopí a pomalu se napije, aby zjistil, jakou má chuť. Je studený, ale překvapivě mu studená variace vůbec nevadí, ani to, že se jedná o čaj. 

"Měníte mé názory podezřele rychle. Začínám uvažovat, co bude příště." Vypadne z něj, aniž by si vlastně uvědomil, že něco říká, sám je překvapený, co se to s ním v jeho přítomnosti děje. Odloží tedy hrnek raději zpátky a s téměř nepatrnou zvědavostí si začne prohlížet koláč. 

"Vypadá opravdu…Hm, dobře." Zkonstatuje a věnuje mu jeden krátký upřený pohled, po kterém není úplně jasné, jestli ještě vůbec mluví o koláči, další z výrazů, kdy si své myšlenky nechává pro sebe a přesto je možná vidět, na co skutečně myslí.

Asahi

Pomalu k němu oči zase zvedne s novou nadějí v nich, a když pak navíc Dmitry pronese tu větu o změnách jeho názorů, celkem znatelně se zachvěje, tváře mu opět zčervenají a plaše se pousměje. Nikdy nechtěl měnit ničí osobnost a zároveň mu na tom přijde něco podivuhodně krásného, když se skoro neznají. Dmitry byl tolik svázaný svými pravidly a jemu ustupuje tak rychle… Sleduje ho, jak ochutnává čaj, jak hledí na koláč a nakonec se zcela spontánně dotkne hřbetu jeho dlaně. 

"Tak ochutnejte." Vybídne ho tiše s jemným úsměvem a pak z něj svou dlaň stáhne, aby se chopil vlastní lžičky a zakrojil do svého kousku. Vloží si do úst první sousto a uznale přikývne. 

"Není to tak zlé, že?" Zeptá se ho, spokojený, že je tu s ním, že má s kým trávit dopoledne a tak vůbec. Svoje pekařské umění piloval dost dlouho na to, aby už za něco stálo, i když samozřejmě nebyl profesionál. Většinu času si ale všechno musel sníst taky sám. 

"Dal jsem tam skořici a hřebíček..." Odtuší, kdyby to Dmitryho snad zajímalo a upije ze svého čaje. 

"Tohle taky překvapivě docela jde, často experimentuji s různými příchutěmi. Pil jste někdy třeba růžový čaj?" Brebentí a nakonec se na něj zářivě usměje. Při tom se ale přestane hlídat a na několik okamžiků, jako by se kolem něj rozprostřelo zvláštní bílé světlo, vycházející z jeho osoby.

Dmitry

S pozvednutým obočím sleduje jeho rostoucí nadšení a sám je překvapený, jak rychle dokázal změnit výraz ve tváři. Nenechá se nakonec dvakrát pobízet a způsobně vezme do ruky lžičku, aby také zakrojil a ochutnal jeho koláč, jenž se mu vzápětí doslova rozplyne na jazyku. Na chvíli se dokonce zarazí a přestane žvýkat, aby se mu ta chuť dostala co nejvíce do chuťových pohárků a dlouho tam vydržela. Nic lepšího snad v životě nejedl a řádně si sousto vychutná, aby si mohl vložit do úst ještě jedno. Vnímá jeho další brebentění a kupodivu mu to vůbec nevadí, i když většinou dával přednost tiché společnosti. 

"Ne, tu čest jsem ještě neměl." Opáčí mu, když dožvýká, aby nemluvil s plnou pusou, a věnuje mu strohý, pro něj však dostatečný úsměv a zase způsobně složí ruce na stehna. Trochu bojuje se svým přesvědčením, protože přece jen se momentálně neřídí podle harmonogramu. Stejně ale neodolá a zakrojí ještě jednou, je to až moc dobré a nedokáže se ovládnout ani on. 

"Dlouho jsem nejedl nic tak skvělého. Ale bohužel ne, růžový čaj jsem zatím neochutnal." Vyjde z něj chvála, aniž by si to vlastně uvědomil, přece jen je natolik omámený chutí, že jeho obvyklá zdrženlivost jde na tento okamžik stranou. Zarazí se a chvíli si Asahiho prohlíží, když se mu zdá, že září. Nedokáže od něj odtrhnout pohled.

Asahi

"Tak ho příště udělám." Pokrčí Asahi rameny ohledně toho čaje a pokračuje ve snídani, protože on zatím od rána nic jiného nejedl. Vůbec ho při tom nenapadne, že by žádné příště už nemuselo být. Vtahuje Dmitryho do svého života, aniž by se ho ptal, ale on se nechával a Asahi byl tak dlouho sám… nechce si nechat uniknout příležitost mít zase nějakého dobrého přítele. Nic víc by ho zatím ani nenapadlo, ale ne pro to, kým oba dva jsou nebo pro to, že by se mu Dmitry nelíbil, ale pro to, že nemá odvahu doufat, že by ho něco takového potkalo. Pak k němu překvapeně zvedne hlavu po slovech jeho chvály a z očí se mu stanou spokojené usmívající se půlměsíčky. 

"Ani nevíte, jak mě to těší..." Vydechne a pak ho napadne něco... možná moc troufalého. Dmitry pravděpodobně nebude souhlasit. Je to moc brzo a je to moc... no prostě troufalé. 

"Dmitry-san..." Začne neurčitě a trochu se zamračí, jak přemýšlí nad správnou formulací vlastních slov. 

"Co kdybychom, co kdybyste... totiž... nemohli bychom si tykat?" Zvedne k němu tmavě modré oči, aby se pokusil sebrat všechnu pevnost a odvahu v nich. U všech svatých, Dmitry vypadá tak přísně, že by se mu z něj rozklepala kolena. V Japonsku by něco takového bylo nemožného, ne dokud by nebyli opravdu dlouholetými přáteli, ale tady… jak se na to asi dívají v Dmitryho zemi?

Dmitry

Dožvýká sousto, co si dal do úst, začíná mít pocit, že s každým dalším je koláč lepší a lepší. Při jeho slovech o tom, že ho to těší, jen pozvedne koutek rtů ve zdvořilém úsměvu a kývne skoro nenápadně hlavou. Sám moc zkušeností s podobnými návštěvami nemá, proto se cítí trochu nesvůj, ale rozhodně to nedává najevo. Málem mu ovšem zaskočí, když se ho zeptá, jestli by si mohli tykat. 

"Hm, no jistě v tom nevidím žádný problém Asahi." Ujistí ho, že naprosto vážně, i když je to pro něj trochu nezvyklá situace. Nejde o to tykání, spíš o fakt, že by tady mohl mít k někomu tak moc blízko, aby by o to stál. Pořád mu to přijde zvláštní, ale ne nepříjemné. Nepatrně si poposedne, než odloží lžičku vedle talíře s přesvědčením, že prozatím snědl až příliš. Samozřejmě, že by si nejraději dal ještě. Perou se v něm zažité zvyky s touhou mu udělat radost. 

"Jistě jsi zvyklý na mnohem plodnější konverzace, obávám se, že nejsem ta nejvhodnější osoba." Upozorní jej raději předem, aby nedošlo k omylu a aby mu dal prostor si to ještě rozmyslet. 

"Ale samozřejmě se vynasnažím být trochu lepším společníkem." Dodá ještě možná o něco spěšněji, než měl původně v plánu.

Asahi

Podařilo se? Asahi několikrát zamrká, jako by si nebyl jistý, že to Dmitry myslí vážně, ale zdá se, že myslí, protože okamžitě přešel do tykacího módu. Asahi mu předvede další spokojený úsměv a zářící oči spokojeností. A také další zaskočený pohled do jeho tváře. Vážně? On měl pocit, že si celkem normálně povídají... nebo už má tak velké abstinenční stavy po konverzaci s ostatními? Ne, to jistě ne. Jeden by si tedy mohl myslet, že o sobě Dmitry pochybuje, i když se mohlo zdát, že to u muže, jako je on, snad ani není možné. Znovu se mírně předkloní, aby se malou dlaní dotkl jeho zápěstí. 

"Já myslím, že naše konverzace je úplně v pořádku. Jinak bych vám.... totiž ti to nenabízel." Ubezpečí ho. 

"Myslím, že bychom oba poznali, kdyby nám byla přítomnost toho druhého nějak protivná." Řekne mu bezelstně a dlaň na jeho ruce tak nějak pozapomene na delší dobu, než by asi bylo vhodné. Nakonec ji stáhne, ale jen proto, aby se napil svého čaje. To až během pití si uvědomí nevhodnost svého gesta a taky mu naplno dojde, že tohle nikdy jindy s nikým dalším nedělával. Nemusel sám sobě lhát o svých preferencích, jakkoliv se v minulosti mohly jevit naučenými. Už to nedovedl jinak a tak mu dojde, jak pohledný Dmitry vlastně je. Zčervená, jako kdyby mu jeho společník mohl vidět do hlavy a všechno si tam přečíst.

Dmitry

Svým pohledem dravce na lovu rentgenuje zbytek koláče, který na něj doslova křičí z talíře. Takové je to pro něj pokušení, že najednou na chvíli zapomene na realitu a na Asahiho sedícího vedle něj. Asi na tom něco bude, že to odpírané chutná nejlépe a on si jisté věci odpíral velmi dlouho. Probere se až v okamžiku, kdy spočine drobná dlaň na zápěstí a on na ni shlédne s mírně pozvednutým obočím. Přemýšlí, jestli se nepřeslechl, ale nejspíš je přítomnost toho druhého pro oba dva příjemným zaplněním volného času. Má chuť jeho dlaň přikrýt tou svou, ale neudělá to. 

"Jsem spokojený, že to tak je." Prohodí neobratně, tváří se ovšem stejně nepřístupně. Ušklíbne se ale, když Asahiho dlaň zmizí ze zápěstí, uvědomuje si, že ten dotek nebyl nepříjemný. Nakonec se přece jen odhodlá, zopakuje jeho gesto, ovšem on položí ruku na jeho rameno, není to ale tak lehký dotek jako jeho, je pevný, ale ne příliš silný. Pořád mu přijde, že by ho mohl rozbít, jak křehce vypadá a zároveň z něj sála zvláštní síla. Beze spěchu dlaň sundá a přeci jen si dopřeje ještě jedno sousto z koláče, které po dožvýkání zapije čajem. 

"Opravdu hmm, podmanivá kombinace." Zkonstatuje nakonec svým ostrým hlasem, ale tentokrát už nehledí na koláč, ale propaluje pohledem svého společníka. Prostě chce, aby se nedočervenal nikdy. Ta červená dodává Asahiho tvář ještě nadpřirozenější vzhled.

Asahi

Obrátí k němu svou tvář, když se Dmitry dotkne jeho ramene. Cítí to pevné sevření a je to zvláštní kombinace zneklidnění a naprostého pocitu bezpečí, co v něm jeho společník vyvolává. Ani po tolika letech svojí existence neumí tenhle pocit přesně zařadit. A když se pak navíc potkají v tom pohledu, kdy Dmitryho oči vypadají, jako by se mu snažily provrtat až na dno duše, opět ho zalije horko a silná nervozita, snad tréma. Zírá na něj s očima doširoka otevřenýma, neschopný pohled odtrhnout a jediné, co si uvědomuje, je vlastní bušení srdce. 

"A... a.. co budeme dělat teď?" Špitne v otázce, když je koláč z talíře pryč. Pořád z něj ale nespouští svoje oči. Co asi tak Dmitry celé dny dělá? Sklouzne pohledem k jeho kravatě. Dnes je perfektně upravená. 

"Budete ty obleky nosit vždycky? Kdo vám je na ostrově šije? Nebo jezdíte nakupovat na Zemi?" Zase mu vyká.... to asi ta autorita, která z něj vyzařuje. Zavrtí hlavou na znamení, jaký je popleta. 

"Promiň... jsem z tebe nervózní." Přizná nakonec a plaše se pousměje, než skloní svůj pohled. Nechápe, proč ho musí vzrušovat tyto nedosažitelné typy, které se neumí chovat spontánně. Je to jako fascinace tímto druhem zdi, kterou musí Asahi překonávat. A taky fascinace tím pocitem, když vás pak někdo takový obejme. Není to stejné jako s někým, kdo je otevřený a dostupný. A on by o něm neměl takto přemýšlet.

Dmitry

Ještě chvíli vytrvává ve svém pohledu do Asahiho tváře, vlastně až do doby, kdy se ho zeptá na obleky. Stejně sebevědomě se pousměje a položí svou ruku na stůl před sebou. Položil celkem dobrou otázku, ani on sám neví, co by teď mohli dělat. Teda jedna věc ho napadla už dříve, ale s tou se mu rozhodně svěřovat nehodlá. Samotného ho překvapilo, že nad takovou věcí vůbec popřemýšlel. 

"No myslím, že větší zkušenosti s návštěvami máš ty, takže se rád nechám poučit, co se tak běžně dělá." Povolí si ještě jeden, tak zvláštně pobavený pohled do jeho tváře, která je celkem roztomile nervózní, že se věnuje zbytku svého čaje. Je zvědavý, jestli ho svou větou přivede do rozpaků znovu nebo ne. 

"Ano, nosím je stále a nechávám si je šít tady, bohužel jsem se sem dostal spíše náhodou, takže mé zůstaly na Zemi." Vysvětlí mu na to naprosto přesně a bez větších detailů. Podobný styl rozhovoru je pro něj prostě přirozený. 

"Ale myslím si, že tvoje kimona budou větší problém než mé obleky. Vypadá to jako něco, co zabere spoustu času přivést to k dokonalosti." Zkonstatuje a na konci věty je jasné, že se spíš ptá, než že by to věděl nebo se v tom jakkoliv vyznal. 

"Nervózní? Ze mě? Na to přece není důvod nebo ano?" Nenechá jeho slova bez povšimnutí.

Asahi

Dělá mu to snad dobře? Ten sebevědomý úsměv a jinak žádná reakce po té, co se mu svěřil, že je z něj nervózní. 

"Co se tak běžně dělá, no... kdybychom měli nějaké společné zájmy, mohli bychom dělat ty..." Uvažuje. 

"Ale na ty jsme ještě nepřišli." Usměje se pak a chápavě přikývne na jeho vysvětlení ohledně obleků. Pak mu ale v očích zvědavě zasvítí. 

"Náhodou? Jak to? Jakou náhodou?" Vyptává se, protože tohle téma mu přijde docela zajímavé. Každý se sem dostal nějak jinak, někdo cíleně, někdo touto náhodou a někdo se dovedl díky svým konexím i vracet. 

"Moje kimona... víš, já jsem se sem dostal plánovaně. Věděl jsem koho se mám ptát a na portál jsem čekal, takže jsem si sbalil hodně věcí ze svého domova. Navíc čas od času…" Neprozradí, že jeho čas od času je i několik dlouhých let. 

"Se na Zemi vracím a potřebné věci si dokupuji tam. Moje kimona jsou navíc tradiční záležitostí, která se jen tak nezničí nebo nevymění. Některá z nich se vyrábějí i celý lidský život, takže si je náležitě hýčkám. U nás se obyčejně dědí po celé generace, takže je nedávám pryč, jen rozšiřuji svůj výběr." Vysvětlí poměrně dlouze celou tuhle záležitost. 

"Víš, já jich zase tolik nemám, protože to je strašně drahá věc. Některá jsem dostal třeba darem. Kdysi..." Dávno... doplní si v duchu a sklopí pohled ke svým dlaním. Dokud Dmitry konečně nezareaguje ohledně té nervozity. Asahi ustrne a chvíli hledí na místo před sebou. Jak tohle Dmitry myslel? 

"K některým věcem není potřeba konkrétní důvod." Odpoví nakonec a jemně se usměje.