Valerian x Shelle - Umím jen pár salónních triků... - část 3.

(dům Shelle)

 

Shelle

Vezme si do ruky svůj šálek, než poodejde zpátky ke dveřím, kde je nejlepší místo s výhledem na celou místnost. Sledovat ho, jak je nadšený z knih je další odlišné světlo, ve kterém ho může spatřit. Jak kdyby se díky tomu k němu maličko přiblížila. Nepatrně se usmívá a nespouští z něj pohled, který se částečně skrývá za hranou šálku, odkud po troškách upíjí. První jeho konstatování záměrně přejde alespoň prozatím, než se dostane k nějakému výkladu o věcech, o kterých samozřejmě nikdy neslyšela. Pozvedne obočí s rozpačitým výrazem ve tváři. 

"To je jako kdybych ti já řekla, že nejstarší flétny byly vyrobeny z kostí ptáků a mamutů." Pokrčí krátce rameny s tichým smíchem, než se znovu odlepí od dveří a udělá dva kroky směrem ke stolu, kde zase odloží svůj šálek. Oba dva mají různé zájmy, ale oba dokážou být stejně dobře zapálení pro určitou věc. Možná si nakonec jsou podobnější, než se na první pohled může zdát. 

"Půjdu si hodit sprchu, ať se trochu proberu." Oznámí mu, než zamíří ke dveřím s úmyslem vystoupat do patra. Mezi dveřmi se zastaví a krátce ohlédne. 

"A ohledně té jedné noci, tak nějak tuším, že to nebude jen na jednu." Prohodí s nepatrným zablýsknutím v očích, než zmizí z jeho dohledu a po chvilce se z druhého patra ozve šumění sprchy, doprovázené jak jinak, než zpěvem. Její myšlenky se celou dobu toulají o patro níž k jedné zaprášené knihovně a hlavně osobě, která tam momentálně je.

Valerian

"Hm?" Ohlédne se po ní znovu a je jasné, že vůbec nemá nejmenší tušení, co že mu to říkala. Co ale spolehlivě zabere je informace o tom, že se jde sprchovat a že počítá s tím, že tady spolu nestráví jen jednu noc. Kdyby nebyl idiot - asi jako před chvílí tam venku - prostě by šel za ní a svedl jí. Takhle jen odloží knihu a dobrých dvacet minut přemýšlí nad tím, zda to udělat nebo ne. Asi tak do chvíle, než voda doteče. Celou tu dobu usrkává vlastní kávu a mračí se na všechny hřbety knih. Nikdy neměl problém s tím, aby si vzal, co chce, ale za to měl vždycky problém vzpomenout si, že vůbec nějakou sexualitu má. Teď nešlo ani o jedno z toho. Nechtěl jí nijak ublížit a to ani tímto způsobem. Nemá ponětí, co by si přála ona. Pokaždé, když se jeden z nich pokusil o dotek, ten druhý utíkal. Ať už Shelle u jezera nebo on po koncertu. Nedávalo to smysl. Za chvíli se Shelle vrátí a zjistí, že se nepohnul z místa. No a? Bude předstírat, že pořád četl... nebo? Nakonec se vydá do obýváku, kde se několik okamžiků prostě rozhlíží, než ho zaujmou popsané stěny. Tak tohle je skutečně jako v blázinci. Pročítá jednotlivé věty a opět tak trochu zapomene na svět kolem sebe. Většina z těch věcí mu nedává žádný smysl a nejspíš by se měl otočit a prostě odejít. 

"Aby nakonec nezavraždila ona tebe." Prohodí pro sebe polohlasem a uchechtne se.

Shelle

Sprcha doteče za několik desítek minut. Užila si ji řádně, jelikož se potřebovala po dnešním vystoupení dostat trochu zpátky do své kůže. Před očima má stále obrazy z minulosti, ale celkem se jí daří je vytlačit z hlavy a dát tak prostor jiným myšlenkám. Většina se točí kolem osoby, která je u ní v domě. Pořád jí to stejně mate. Začíná si znovu přebírat v hlavě, co že to tu vlastně dělá. Nakonec se ale konce či nějakého rozhodnutí nedobere a tak si raději osuší celé tělo a začne se pomalu oblékat. Když už na sobě má bílý nátělník, černobílou kostkovanou košili a potrhané černé džíny, koukne na sebe do zrcadla, dnes již po druhé. Vypadá unaveně, ale na tváři jí svítí mírný úsměv. 

"Co má být bude." Houkne si pro sebe, než si znovu stáhne rozčesané vlasy do neúhledného drdolu a vydá se po schodech dolů. První nakoukne do místnosti s knihovnami, tam jej ale nenajde. Nepatrně se zamračí, než se otočí a zamíří do obýváku, kde stojí on a hledí na popsané stěny. Uchechtne se tiše, než přejde k lince, na kterou se usadí a chvíli na něj jen tak kouká. 

"Nesmíš mě štvát, pak nebudu mít důvod." Řekne mu, protože jeho slova zaslechla. Její citlivá ouška jsou na to jako stavěná. 

"Klidně to řekni, už jsem měla spoustu přezdívek jako magor, šílenec, blázen. Jsem zvyklá." Ozve se, evidentně neztrácí dobrou náladu, alespoň prozatím. 

"Už tě knížky přestaly bavit?" Zeptá se ho, aby zjistila, proč se rozhodl jít sem. Musí tu pro něj být hrozný chaos, i když nepořádek tu vyloženě není.

Valerian

Ohlédne se po ní přes rameno, když na něj Shelle promluví. 

"Taky jsem to slýchával, i když v mém případě spíš psychopat…" Odtuší, než se k ní natočí celým tělem a zvolna se k ní rozejde. Ani vlastně neví, proč jí to říká, nikdy se nikomu nesvěřoval, ale jestli ona připadala lidem divná, tak on měl velmi nebezpečnou diagnózu, kterou jeho otec jedině podporoval. Neví, jak to Shelle dělá, tohle co ona nosí není jeho styl, a přesto se mu v tom hrozně líbí. 

"Je to tady jak cela v blázinci, ti taky píšou na stěny. Protože nemají kam jinam, ale ty máš." Pokračuje v tématu aniž by mu vadilo, že se jí tím třeba může dotknout a na její dotaz jen záporně zavrtí hlavou. Nemůže jí přece přiznat, na co celou dobu myslel a proč raději od knih odešel sem. 

"Tohle jsou taky takové knihy..." Mávne dlaní směrem ke stěně, než se zastaví sotva půl metru před ní a pohlédne jí do tváře. 

"Záleží na tom, co si myslím?" Zeptá se nakonec a tak trochu provádí vlastní výzkum veřejného mínění. Pokud nezáleží, tak není co řešit. Pokud záleží... pak by to mohlo něco znamenat? Vzduchem se nese vůně jakéhosi mýdla, které použila a to jak tam před ním sedí... dost podobně jako na tom okenním parapetu. Sleduje jí jako sokol. Tahle debata se okolo nich točí pořád dokola, kdo ví, jestli se někdy pohnou z místa, ale očividně je to oba dva baví.

Shelle

Mírně nadzvedne pečlivě upravené obočí a chvíli na něj kouká jen tak mlčky. Poposune se na lince, než z ní nakonec sklouzne, trochu znervózní pod jeho pohledem. 

"Hm, takže další společná věc. Začíná se nám to nějak hromadit." Zkonstatuje, jakoby sčítala podobnosti u nich dvou. Najednou vypadá zamyšleně a výraz ve tváři jí trochu zkamení, než se zase mírně pousměje. 

"Vlastně máš pravdu, je to takový můj deník, ale i kdybys stokrát chtěl, nikdy z toho nevyčteš, to co za tím vidím já. Pro většinu lidí jeto hrozně složité, ale já v tom vidím úplně všechno." Stojí pořád zády u linky a opírá se o ní zlehka. Na moment se zahledí na stěny za ní a prohlíží si přesně jeden part, který jak se zdá je psaný naposledy. Do její mysli postupně pronikne jeho otázky, neodpoví hned, pečlivě si rozmýšlí odpověď. 

"Já nevím, asi ano. Sama se v tom těžko vyznávám." Špitne sotva slyšitelně jeho směrem s mírným pokrčením rameny. Sotva to dořekne, najednou si je odpovědí jistá, ale nedokáže si vysvětlit, proč jí záleží zrovna na jeho názoru. Celé je to podivné, z jedné strany, když se chová nepříjemně, jej nesnáší a z druhé, právě v těchto chvílích jí k němu něco nevysvětlitelnou silou táhne.

Valerian

Ne, to on ví. 

"Je to jako s básněmi. Taky jsem nikdy nepochopil, co tím kdo chce říct. Ani, když mi to vysvětlil, jsem to v tom neviděl..." Odtuší a je na něm vidět, že se o to nikdy ani moc nesnažil. To je to poslední, co ho zajímá, zkoumat proč nějaký týpek, píšící básně píše, to co píše. Ano, ví o lidech, co jsou posedlí lidskou psychologií a vrtají se v druhých jako v dole na zlato, ale to vážně není jeho případ. Empatie je pro něj cizí slovo. Kromě toho se přece říká, že vám stejně nikdy nikdo nemůže rozumět tak, jako rozumíte sami sobě. A pak mu obočí pomalu vystoupá nahoru. Asi ano? Dovolí si udělat krok blíž. Není mezi nimi už moc místa. 

"A proč…?" Vydechne tiše svým hlubokým hlasem, když se sklání k její tváři. Když jí líbal naposledy byli oba strašně naštvaní a plní vášně a vzteku. Když jí líbal poprvé bylo to vzplanutí křížené s touhou zabíjet a když jí políbí teď? Když jsou oba v úplném klidu? Nečeká, jestli mu uhne nebo ne, prostě to udělá. O poznání pomaleji a zkoumavěji, nicméně něžný romantik z něj bude asi sotva kdy. Jedna jeho dlaň se ocitne v jejím pase, za který si ji přitáhne nevybíravě blíž. Je jako panenka, nic neváží. Mohl by ji popadnout a odnést jako svůj hrnek s kávou. Ta myšlenka ho pobaví, ale nedá na sobě nic znát.

Shelle

Zamyslí se nad jeho slovy. Přemýšlí o tom, že kdyby mu ukázala to, co vidí, možná by to celé pochopil. Tedy tu její snahu stát bokem. Ukázat mu jak viděla ona jejich první setkání, i ty další. Každé z nich je v něčem jiné, každé skončilo jinak, než si původně představovala. Když zase začne vnímat realitu, zjistí, že se přiblížil zase o kousek. Zkoumá jeho tvář, každý detail, každý záhyb a není schopná od něj odtrhnout svůj pohled. Mlčí, nic neříká, vlastně někde v podvědomí tuší, co se stane za pár sekund, v hlavě si to ale nepřipouští. 

"To bych taky ráda věděla. Plácám se v tom úplně stejně." Stačí jen vydechnout a jejich rty se spojí, tentokrát je to ale jiné, přesto to má své kouzlo. Větší, než by si dokázala kdy představit. Chtě nechtě zavře svá očka a oplatí mu polibek tak trochu opatrně, avšak s lehkostí jí vlastní. Aniž by si uvědomila, co dělá, stoupne si na špičky a levou dlaní doputuje z klíční kosti až na zátylek, kde se její štíhlé prsty zlehka zapletou do pramenů světlých vlasů. Chvíli se jimi probírá, ale jen tak, aby mu nezničila účes. Podle ní by to byla věčná škoda. Přitahuje jí tím, jak vypadá, i tím jaký je, i když by nejspíš kde kdo utíkal. Možná proto, že by jí někdo možná jednou mohl rozumět.

Valerian

Jediné, co teď vnímá, je její jemná dlaň, která mu vyjíždí po zátylku nahoru a je to sakra citlivé místo. Cítí, jak se mu staví chlupy na těle do pozoru a jak mu z toho nabíhá husí kůže. A taky oheň v krvi. Když se pak Shelle zasekne dlaní v jeho vlasech, tiše hluboce vzdychne a stiskne její spodní ret mezi vlastní zuby. Nenásilně, ale přesto... Jednou dlaní zajede na její tvář, kterou tak tiskne ke svým rtům, div, že se mu v ní sama neztratí a tou druhou ji tlačí proti svému tělu. Nedá mu vůbec žádnou práci vyzvednout ji na linku, na kterou ji posadí a natiskne se vlastními boky mezi její stehna. Už se mu nechce zastavovat, už jednou dostal červenou a teď hodlá jet i přes ní... Kdo se stará o semafor... Oběma dlaněmi doputuje k jejím ramenům a stáhne z nich košili, kterou hodí na zem pod jejich nohy. Jeho polibky naberou na intenzitě a naléhavosti a vlastním jazykem se hodlá utkat s tím jejím. Na knihy bude dost času později, až ji uloží, možná? Heh... kam na ty představy chodí, ukládat někoho? Možná je moc přímočarý na to, jak celé týdny chodili okolo sebe a tiše našlapovali, ale už to přestává dávat smysl a tak se buď posunou dál a jejich život se změní nebo jim hrozí, že žádné dál pro ně už neexistuje. A on najednou věděl, že správná odpověď je ta první. Jenom, aby to tak vnímala taky ona.

Shelle

S každým dalším pohybem rtů se přestává ovládat, najednou ví, že od prvního okamžiku, kdy se k sobě přiblížili, nechtěla nic jiného. Jak kdyby to celou dobu měla před očima, jen to bylo celé zahaleno podivnou mlhou. Její nitro jí našeptává, že tak je to správně a že to tak mělo být. Kašle na výčitky, kašle na morální hodnoty, které má stejně někde…No daleko. Když se ocitne zadkem na lince a pocítí tlak jeho těla, tiše mu vydechne do rtů a rukou v jeho vlasech uvězní ve své pěsti pár pramenu, když ji stiskne. Mezitím své ne příliš dlouhé nožky omotá kolem jeho boků a zkříží je v kotnících za jeho zády. Nedokáže už dál odolávat svému pokušení, stejně tajně doufala, že to tak dopadne, už od chvíle, kdy jí ukázal, kdy ji přesvědčil, že to není jen hloupá pomsta. Možná se plete, i když teď už spíš nepochybuje. Nehodlá se teď zaobírat tím, co bude po tom všem, hodlá se držet svého přesvědčení a žít okamžikem. Stačí jí jen chvilka s ním a bude spokojená. Zní to hrozně, ale nepřipadá si, že by se mu dávala snadno. Spíš má pocit, že ušli strašně dlouho cestu, než se k tomu všemu dopracovali. Společně.

Valerian

Podléhá mu a on to cítí. Z jejího těla, z reakcí, z její vlastní naléhavosti. Její první vzdech a nohy kolem jeho pasu, stále opětující polibky... Najednou jako by na nic nebyl čas. Celou dobu ho měli tolik a chodili okolo sebe a teď jako kdyby nestihli nic z toho dokončit, i kdyby sebevíc spěchali. Přetáhne jí tílko přes hlavu a hodí ho na zem za košilí, takže ji teď má prostě do půl pasu nahou. 

"Žádné kraječky?" Podiví se překvapeně, když pod tím nenajde pražádné prádlo a vlastními rty ji přinutí otočit hlavu do strany, aby jí začal líbat na hranu čelisti, pod ucho a níž na krk. Ne, že by byl tak slepý a někdy si nevšiml, jak se jí bradavky rýsují pod oblečením, když jí bylo třeba chladno, ale myslel, že alespoň něco tenkého tam je. Nebylo. Někde v těch místech na krku ji znovu kousne a dlaně, které svíraly ramena teď sjedou níž na její prsa. Kde jinde by mohl chlap chtít mít ruce, než zrovna tam... už jen na jediném jiném místě... Palci přejíždí po jejích bradavkách, zatímco dlaněmi tiskne poddajnou kůži, ale jen tak, aby jí neublížil. V nose ho dráždí vůně jejích vlasů a sám se cítí oblečený až moc.

Shelle

Vnímá jen jeho rty a blízkost, po které podvědomě toužila už od začátku dnešního večera. Nebylo to tak citelné, jako právě teď, kdy ho může mít u sebe a cítit jakýkoliv záchvěv jeho těla. To, že už sedí na kuchyni bez tílka, si uvědomí ve chvíli, když přes její záda přeběhne průvan. To už mezitím obratně rozepíná knoflíčky jeho košile jeden za druhým, neotálí ani s jedním a za pár okamžiků už pluje jeho košile k zemi. Vůbec jí není líto, že se tam bude válet a možná bude pomuchlaná. No a co, může pak chodit klidně bez ní. 

"Mám se tě zeptat na to samé?" Zeptá se s tichým uchechtnutím, když se trochu zkoncentruje, jelikož jeho rty už jsou na citlivém místě na krku. Prostě to říct musela, i když riskuje, že se jí něco stane. To popichování tu mezi nimi bude asi vždycky. Ze rtů jí unikne tichý sten, než si spodní ret uvězní mezi zuby. Její tělo ovládá touha a vášeň, stejně jako popohání její ruce, které už bez váhání bojují s přezkou pásku u kalhot, samozřejmě úspěšně. V tento okamžik by to zvládla klidně i poslepu. Ten nejlepší instinkt jí právě teď vede a nedává jí možnost se plést.

Valerian

Musí chtě nechtě přerušit laskání jejího krku po té rozverné otázce. Jenom představa, že by něco takového viděl v obchodě ho nutí pro jistotu všechny krajky na světě zničit. Kdyby si to pak měl navrch ještě obléknout… Antonio by to udělal a pominul by se u toho smíchy, ale on by se takhle ztrapnit nedovedl ani z legrace. 

"Zasloužila bys ohnout přes koleno, ale to já ti říkám pořád." Zabručí tiše do její kůže, když se nakonec narovná v zádech. Je poměrně štíhlý, ale přesto dobře stavěný, na figuře si dává záležet. Shlíží na její tvář a dekolt, zatímco si nechává rozepínat kalhoty a něco mu na tom přijde zvláštně rajcovní. Chlapi se vždycky rádi kochali pohledem. Asi ty představy, jestli to udělat takhle nebo ji k sobě otočit zády nebo pro jistotu oboje najednou... Najednou jako kdyby se všechno muselo stihnout dneska. Nicméně ona má taky džíny, a tak se samolibým úsměvem začne rozepínat i její knoflíček u kalhot a provokativně pomalu sjede zipem níž. V podstatě má ruku v jejím klíně, což zneužije, když se hřbetem dlaně provokativně otře o její partie přes látku kalhot. Pozorně u toho sleduje výraz v její tváři. Chtěl by jí konečně pořádně něčím vyrazit dech.

Shelle

Trochu nespokojeně zamručí, když přestane drancovat její krk, bylo to až moc příjemné na to, aby si odpustila alespoň nějakou reakci. Nejradši by ho popadla na temeno a přitáhla si ho na svou kůži zpátky. Zase je tu chvíle, kdy přestává poznávat samu sebe. Když se ale oddálí má konečně možnosti jej pořádně prohlédnout a rozhodně je na co koukat. 

"Jasně, to už tu bylo několikrát. Samé výhrůžky." Zkonstatuje s mírně zastřeným hlasem vzrušením, přesto ale neztrácí nic ze své melodičnosti. Jedním pohybem prstů mu stáhne kalhoty a něco níž, vlastně až tam kam z linky dosáhne. Už jen to, že se ho dotýká a ještě poblíž takových míst jí nutí pootevřít rty a krátce vydechnout. Sklouzne pohledem dolů a pak s pozvednutým koutkem úst mu pohlédne do tváře. Když se provokativně dotkne citlivého místa, chytí jej dlaněmi za boky a přitáhne si ho zase k sobě, aby mohla rty prozkoumat kůži na jeho hrudi. Razí si cestičku k jeho krku, až se zastaví u lalůčku, který nepatrně skousne. Nemá čas to ani nějakým způsobem komentovat, jen vnímá, jak moc ho chce a o dech opravdu na pár vteřin přijde, jak příjemný jeho dotek byl.

Valerian

"Udělám to." Stihne ji ještě ubezpečit, než si ho Shelle natiskne zpátky k sobě a přitiskne vlastní horké rty k jeho kůži. Na okamžik zavře oči a znovu tiše vzdychne, navíc takhle zbavený kalhot, je ještě mnohem citlivější na doteky v klíně. Sjede dlaněmi na její boky, zatímco se sklání tak, aby ona dosáhla všude, kam si její rty žádají a nedělá mu žádný problém nadzvednout ji tak, aby z ní stáhl kalhoty i s tím, co je pod nimi. Nikdy si nemyslel, že by se mu podobné věci mohly tolik líbit, ale dělo se to. V jeho případě vyloženě zázrak. Tím spíš mu to napovídá, že je tady správně a nic jiného od života ani dostat nechce. Nakonec si k sobě vezme nejdřív jednu její nožku, kterou z kalhot vyvlékne, jemně promasíruje od lýtka přes chodidlo a pak i tu druhou, až je před ním jak jí pan Bůh stvořil. Když se pak vlastními připravenými boky otře o její klín, zavibruje s ním roztoužené chvění. Má velké problémy udržet s ní oční kontakt a držet na uzdě alespoň trochu vášeň, se kterou by se na ni nejradši vrhl. Někde vzadu v hlavě ho napadne, že by se jí to nemuselo líbit. Jindy by mu to bylo jedno, ale s ní už je všechno jinak. Nechce udělat nic, čím by ji od sebe vyhnal a nejde jenom o tuto chvilku.

Shelle

Nepatrně se usměje do jeho kůže, když prohlásí ta dvě slova. Je jí naprosto jasné, že zrovna on by to udělal, kdykoliv a kdekoliv. Fascinuje ji to, že se celkem dokáže kontrolovat, s tím ona má momentálně problém. Navíc se toho nebojí. Klidně by mu to vrátila, když na věc přijde. Tedy až jí vrátí racionální uvažování. Tiše vzdechne do jeho kůže, když ucítí jeho klín na tom svém, ten pocit jí projede a usídlí se v podbřišku. 

"Nikdo přece neřekl, že nemáš dělat to, co chceš." Vypadne z ní dřív, než by si své slova mohla rozmyslet, prostě ho musí pořád provokovat, aniž by domýšlela důsledky. Celkem nebezpečné chování v jeho případě, kdy si nemůže být ničím jistá. Po jejich prvním setkání už vůbec ne. Trochu provokativně se pohne v bocích, aby svým klínem trochu podráždila jeho chloubu a zjistila, jak moc se dokáže kontrolovat. Mezitím už přejde svými rty přes hranu jeho spodní čelisti, až ke rtům a uzme si je v dalších polibcích, sem tam si neodpustí kousnout jej do rtu. Jak kdyby měla potřebu jeho vzrušení a nepříčetnost dál stupňovat. Chce ho vidět takového, jaký ve skutečnosti je. Tuší, že by to mohlo být něco, co ona sama přesně potřebuje.

Valerian

Asi by si měl potrpět na delší předehru, obzvlášť, když je to poprvé, ale nejde to. Prostě to nejde a už vůbec ne po té provokaci, po dravých polibcích, po výzvě, aby jí klidně nařezal. Tak nějak má dojem, že Shelle o to stejně nestojí. Asi oba dva dlouho s nikým nic neměli a teď nemají čas. Sám na sobě cítí její vlhkost a připravenost a proto už déle neotálí a prostě vstoupí. Nijak drsně, ale rozhodně se s tím nepáře. Jeho pohyby jsou přímočaré a cílevědomé, přesto se snaží být tak něžný, jak jen to jde. Pořád se musí v duchu napomínat, i když mu něco říká, že ona není z cukru. Přece mu to před chvílí sama řekla. Vrací jí vroucné polibky plné vášně a oběma rukama ji drží pevně za boky, aby mu po lince nikam neujížděla. Dech se mu zrychluje v návaznosti na to, jak přidává na tempu a je u toho nezvykle potichu. Jedna z jeho divných vlastností, kterou si ale vůbec neuvědomuje. Když se odtrhne od jejích rtů, opře se čelem o to její a zavře oči, protože prožitek začíná být příliš silný. Možná moc spěchá, ale příliš dlouho to odkládali. Dokonce ani v téhle chvíli se neozve ani náznak jeho hlasu, ale jen těžko by předstíral, jak s ním momentální situace mává. To musí vidět sama, jestli má na něco podobného ještě čas, protože právě drancuje její nitro a chce ho všechno pro sebe.