Valerian x Shelle - Umím jen pár salónních triků... - část 2.

(dům Shelle)

Valerian

Shlíží na ní z vlastní výšky a koutky rtů se mu nepatrně zvednou v náznaku úsměvu. Ano, přišel až sem, ale proč...? Když přišel, znamená to, že to vyšlo? A co? Chtěla ho nakonec vidět? Pootevře jemně rty, sledujíc její tvář a hlavně ty oči. A pak pronese větu, která ho přiměje myslet si, že nechce, aby jí nechal jít samotnou, i když před chvílí tvrdila, že by nějakou nešťastnou událost uvítala. Zase ty její protiklady, naprosto si odporující tvrzení. Kde kdo by byl zmatený, co má pak dělat on? Neklidně přešlápne, protože se v něm zase začne zvedat vlna emocí a té divné náklonnosti k ní. A při ní musí chtě nechtě myslet taky na něj... Uhne pohledem někam do strany, zatne čelisti a pak se zase vrátí k jejím očím, v těch svých skoro zoufalý pohled, kdyby ten pocit znal a uměl. 

"Shelle…" Řekne velmi tiše. Udělá krok blíž, cukne rukou, jak ji chce zvednout k jejím vlasům, ale pak si to celé zase rozmyslí a o krok se vzdálí. Vydechne prudce nosem a když zavadí pohledem o kolemjdoucího co na ni obdivně pískne, něco se v něm utrhne a podrážděně ho padne za rameno, aby ho následně odstrčil až k protější zdi, kde se pod neznámým málem odrolí omítka. V tu ránu ho propaluje vražedným pohledem. Chce si to všechno prostě na někom vybít, ale majiteli podniku se to samozřejmě nelíbí a recenze pro Shelle to taky nenažene. Ne, nechce se jenom vybít, klidně by ho zabil. Popadne ho pod krkem a vytáhne… ne na nohy ne. Kluk jimi třepotá kousek ve vzduchu a lidé kolem šokovaně zírají.

Shelle

Sleduje ho, nespouští z něj pohled. Tak moc by si přála vědět, co má v hlavě. Proč to všechno dělá. Z jedné strany ji brání, z druhé jí uráží a ze třetí odchází, aby s ní nemusel být. Jeho chování je pro ni velmi složité, bylo by i v případě, že by měla v hlavě všechno v pořádku. Nechápe to, nerozumí tomu. Už začínala mít pocit, že se v mezilidských vztazích vyzná, on ji ale vyvedl z omylu, možná tím, že je na to ještě hůř než ona a to je co říct. Dva velké měsíce v jejich očích hledí do těch jeho, které se přiblíží a pak najednou zase oddálí. Už už doufala, že tomu konečně dá formu a tvar, co se tu mezi nimi děje. V tom se ale dění kolem nich rapidně změní. Nestačila ani mrknout a Valerian už drží nějakého chlápka pod krkem u zdi a ten už očividně má dost, jen tím stiskem a nemusí k tomu ani viset nad zemí. Je znovu zmatená, tentokrát z jeho reakce, ale ví, že takto to nemůže nechat. Hbitě vystřelí z barové stoličky a zamíří rovnou k nim, aby se postavila za zády Valeriana. Stoupne si pomalu na špičky, položí mu ruku na rameno a nakloní se krátce nad rameno. Rudými rty se jeho ucha téměř dotýká. 

"Pusť ho prosím, je jen opilej." Šeptne tiše a modlí se, aby ji poslechl a nechal toho ubožáka jít. Za písknutí se přece nevraždí, nebo ano? Ví, že pokud toho nenechá, bude mít problém a to je to poslední, co by chtěla. Ano, bojí se o to, jak by to s ním mohlo dopadnout a ani na vteřinu jí nenapadne, že by něco podobného mohl někdy udělat jí samotné. Mělo by ji děsit, jak moc mu důvěřuje.

Valerian

Ucítí její dech na svém uchu a trhne hlavou za jejím hlasem, který ho jediný vyruší z jeho momentálního afektu vůči tomuhle cizímu chlápkovi. Obvykle dovedl vnímat jenom jediný hlas a ten patřil Antoniovi. Kastel musela udělat o hodně víc, ale na to zase měla svou upíří moc. Shelle možná bude stačit jenom to, že je Shelle. Nevidí děs v jeho očích, ale po několika nekonečných vteřinách ho konečně pustí a sám si upraví rukávy rudé košile. Otočí se čelem k ní, vezme ji majetnicky kolem ramen a ještě jednou se na něj vyzývavě ohlédne, než ji začne vést davem k východu z kavárny. Odvede ji radši domů... Co kdyby měla pravdu a po cestě se něco stalo? A vůbec nad tím nepřemýšlí, je to naprosto spontánní reakce. Nemá ponětí, jestli už dostala zaplaceno ani neřeší, jestli tady příště bude smět hrát. To jí raději založí její vlastní klub. Najednou se ocitne na čerstvém vzduchu ulice, na které je stále poměrně rušno, kde se zastaví a podmračeně si ji prohlédne. Nepatří to však jí, ještě stále ho hněvá ten chlap. 

"Měla jsi mě nechat, příště by si to chování k tobě rozmyslel." Pronese a pozvedne bojovně bradu výš jako by byl aristokrat hájící čest své dámy a šlo při tom o všechno. Nejspíš žádné příště ani nebylo. Nakonec se zatváří o něco smířlivěji, když očima propátrá noc hledajíc všechny potencionální hrozby. Zdá se, že nic, ale městskou stráž tady taky zrovna vidět není.

Shelle

K jejímu velkému překvapení, ho nakonec přece jen pustí. Není si jistá, jak je možné, že na něj má takový vliv. Vsadila by se o svůj dům, že ho nepustí a něco mu udělá a taky by o něj hezky rychle přišla. Prostě nechce, aby se mu cokoliv stalo. Už jí podobné myšlenky ani neděsí. Stojí tam, jak opařená, když ji vezme kolem ramen a vzpamatuje se, až se ocitnou na ulici. Zastaví se až o kousek dál od kavárny a on se na ni dívá. Připadá ji, jako kdyby se tam chtěl vrátit a vážně ho minimálně zabít. 

"Jasně, měla jsem tě nechat ho zabít v obležení několika desítek svědků? Ale noták." Usměje se smířlivě a upřímně, málem by se i uchechtla, ale to by v tuhle chvíli asi nebyl ten nejlepší nápad. Když ale vidí jeho rozhlížení kolem, musí se už opravdu tiše zasmát. Nechápe, proč se o ni tak stará, ze začátku to vážně vypadalo, že ho spíš jen vytáčí.

"Myslím, že ten tvůj pohled odradil všechny kolem už před chvílí." Ujistí ho pobaveně, než si neodpustí ještě jednu poznámku. 

"Až na mě, já jsem na to moc hloupá." Ano, udělala vtip na svou vlastní osobu, aby se trochu uvolnil a netvářil se jako masový vrah hledající nejbližší oběť. Nevadí jí to, ale přece jenom má i lepší výrazy v repertoáru. 

"Takže, teď budeš gentleman a doprovodíš mě k domu?" Optá se, fakt jí tahle situace připadá ironická. On ji chrání jako oko v hlavě, i když se několikrát snažil odejít, stejně zůstal. Divné vážně. Děje se tu něco mezi nebem a zemí, co nepochopí snad nikdo na světě. A oni dva už vůbec ne.

Valerian

"Jenom bych ho trochu zmrzačil, tady se určitě trvalé následky neřeší." Řekne jí a sleduje její rty, které se usmívají. Chce, aby se usmívaly, ale nahlas to neřekne. Pak se kysele ušklíbne na její poznámku o tom, že ona je jediná, kdo se nepoučil a ještě neutekl. Místo komentáře však přikývne na její další otázku. 

"Ano, doprovodím tě." Řekne jí a pomalu se s ní vydá ulicí. Ruce si zaboří do kapes kalhot a nějakou dobu jde mlčky, zatímco sleduje špičky svých bot, jak se míhají jedna přes druhou, zatímco jdou. Měl by nějak společensky konverzovat… asi... O čem? Co chtějí ženy slyšet? Minulý týden jsme si udělali výlet a postříleli u toho osazenstvo celého domu? Nebo snad... Kastel má hodně ujetého démonického sluhu? Nebo snad... ten blonďatý hajzlík bude otcem a Antonio to chce tahat domů? To všechno by jí asi vyprávěl kdyby... kdyby co? Pomalu se nadechne chladného nočního vzduchu. Nechodí spolu. 

"Co budeš dělat doma?" Vysouká ze sebe nejpitomější otázku ve vesmíru a v duchu si pogratuluje - co asi, spát nebo hrát… A ona nejspíš čekala, že Valerian prozradí cokoliv z toho, co se mu právě teď honilo hlavou. Nemyslí si, že by potom utekla, jakkoliv sadistické jeho poslední dny byly, na to dokázala, jaký je blázen, jenom… Podívá se pokradmu na její profil. No dobře, zase tolik to neschovává.

Shelle

Chtěla ještě něco urýpané dodat, ale když vidí jeho měnící se výraz ve tváři, raději od toho pro tuto chvíli upustí. 

"Díky." Řekne nakonec úplně něco jiného, než měla v plánu. Měla pocit, že by mu to říct měla, to je přece ,,slušnost“.

"Nejsem si jistá, že by to přežil. Podle toho, jak ses tvářil." Zkonstatuje nakonec a možná by se do toho příště neměla plést, ale vážně nechtěla, aby měl problémy a už vůbec ne kvůli ní. Po očku jej sleduje, když vyjdou po ulici kráčejíce vedle sebe, jako dva téměř neznámý lidé, kterými taky jsou, i když něco je na tom velmi zvláštní. To ticho panující kolem začíná být trochu těžší, než by si kdy dokázala představit. Bez přestání drtí svůj spodní ret mezi zuby, přemýšlejíc, co říct, aby jej nenaštvala. Nejspíš zjistila, že aby se něco dozvěděla, musí být hodná. +Nadlidský výkon, to ti povím.+ Z myšlenek ji vytrhne až jeho hlas, když se zeptá na trochu triviální otázku, po tomhle už jenom čeká větu o počasí. Má co dělat, aby se nezačala smát, ona taky zrovna není nejlepší v konverzaci, ale tohle je opravdu gól. 

"Ehm, spát se mi nechce. Asi budu ještě chvilku vystěhovávat starý nábytek." Odpoví mu nakonec s pokrčením rameny. Asi bude opět vypadat jako blázen, ale to už ho nejspíš nepřekvapí. 

"A co ty?" No dobře, chtěla se mu smát a místo toho, aby vymyslela něco lepšího, se zeptá na to samé. Tragické.

Valerian

"Starý nábytek... tak už se ti ty zlaté hodí?" Zajiskří mu provokativně v očích, když k ní natočí hlavu, aby jí pohlédl do tváře. Samozřejmě nezapomněl nic z toho, co se mezi nimi stalo nebo o čem si povídali. Tentokrát ale necílí na to, aby jí šlápl na kuří oko a naštval, ale je to spíš takový vtípek... s nadhledem. Ano, dokonce i on to někdy dovede. Když se ho pak Shelle zeptá na to samé, zatváří se skoro překvapeně a krátce pokrčí rameny. Nikdo jiný na planetě by asi překvapený nebyl, ale on ano. Nikdo se ho prostě neptal a Antonio ho už znal dost dlouho na to, aby to věděl i bez ptaní. 

"Asi ležet v knihách." Přizná popravdě. Může to znít asi nudně, ale jednak pořád čerpá informace o své nové schopnosti a jednak všechna ta tajemství, šifry a hádanky, to se nevyřeší a nedohledá samo. Tuhle mánii má od dětství a těžko někomu vysvětlovat, že ho rajcují rébusy a hlavolamy. Knihy mu nepřipadaly nudné ani trochu a nejraději měl ty, co obsahovaly něco zakázaného, samozřejmě. Jako ta, co nosívá s sebou. Cesta ubíhá docela rychle a ani to netrvá zase tak dlouho, když stanou před jejím plotem. Vlastně to uteklo nějak podezřele rychle. Na to, že skoro celou cestu mlčeli... Zastaví se u branky a pohled upírá někam do chodníku. A teď, Valeriane? Teď Shelle? Dobrou noc, tak zas někdy? Pomalu k ní vystoupá pohledem. Je úplně mimo chtít zrovna po ní, aby zachránila situaci. Možná třeba z nebe spadne meteorit nebo tak něco.

Shelle

Tušila, že ho to napadne jako první, musí se upřímně pousmát a na moment se rozzáří její bledá tvář. 

"Ne, nepotřebuji, nesnáším nábytek. Potřebuji jen postel, kuchyň a koupelnu. Nástroje jsem si už přestěhovala." Odpoví mu, aby vysvětlila svůj styl bydlení. Zároveň je vidět, že ji těší, jak ho vyvedla z omylu a vrátila mu popíchnutí. No, vlastně ona ještě nikdy nebydlela ve vlastním, možná proto se její život vlezl do jednoho batohu. 

"Nějak mě to nepřekvapuje." Zareaguje na jeho poznámku o knížkách, nemyslí to ovšem zle. Už tak nějak počítala kroky k plotu, má trochu husí kůži, když se zastaví a oba dva ze začátku hledí. Nakonec se překoná a pohlédne mu do tváře. 

"Ehm, tak asi…Dobrou noc." Prohodí nakonec, když zahanbeně sklopí hlavu opět k zemi a projde nejistě přes branku na cestičku ke svému domu. Celou dobu přemýšlí, proč od něj nechce odcházet. Zarazí se asi dva kroky za ní a otočí se směrem k němu. 

"Hm. Valeriane." Začne pomalu, když není přesně, jak to formulovat. 

"No, totiž jedna místnost byla původně knihovna, tak kdybys chtěl a než to vyhodím." Odmlčí se, fakt si teď připadá jako naprostý idiot, má sto chutí říct, že na to má zapomenout, otočit se na podpatku a zmizet za vstupními dveřmi. Nejspíš taky ani nevylézat následujících sto let. Zatím tam jen tak stojí a tváří se naprosto zmateně, Jak kdyby to byl někdo jiný, kdo ho pozval dovnitř.

Valerian

Po jejím výčtu pozvedne obočí. Tak jistě, člověk si s tím málem vystačí, ale je to nutné? Ne, není. Vždycky je lepší brečet v přepychové vile, než pod stanem. On si samozřejmě na luxus potrpí a to se neslučuje s holobytem. Rád se obklopoval hezkými věcmi a rád měl svoje věci kam uložit. Neplánoval být pořád na útěku, svoje nepřátele dovedl zlikvidovat i ze své vily. Nepřekvapuje jí to? Vypadá jako nějaký knihomol? Stočí k ní skoro vyděšený výraz, ale to už se s ním začne loučit. 

"Hmmm...." Zahučí si pro sebe v hlavě a než stačí cokoliv udělat, už je dělí plot. Rozhodně se tedy už asi po sté jen tak odejít, ale nakonec se přece jenom něco stane. S rukama stále v kapsách se pomalinku otočí na patě a ještě pomaleji k ní zvedne oči, když ho osloví. To je nabídka na teď nebo na někdy? A co ten její výraz? No, není nic jednoduššího, než se zeptat. 

"Bavíme se o nějaké blízké budoucnosti nebo tím máš na mysli, že se mám jít podívat teď?" Řekne přímočaře a v očích se mu zaleskne jako lovci nad srnou. Počká si ale na odpověď. Kdyby nebyl pitomec, už by byl na druhé straně plotu a u vchodových dveří, ale... ne není pitomec ani tak! Zamračí se sám nad sebou. Nejspíš se nepokrytě pozval, ale jestli Shelle stojí o jeho přítomnost, byl to její způsob, jak ho pozvat dál. Jinak je to takové… kamarádské… a to vlastně nechce.

Shelle

Chvilku hledí jen téměř zmučeně na jeho záda, než se k jejímu překvapení otočí. Nejistě přešlápne z nožky na nohu. Přebere si to v hlavě a je z toho sama zmatená. Takže, zve si do domu muže, který jí málem zabil nebo umučil nebo bůh ví co a pak si to rozmyslel. Pohrdá jí, ale zároveň má potřebu ji chránit a teď ho pozvala do domu, který zatím ještě v napůl vyklizeném stavu a je tam spousty harampádí, které hodlá vyhodit. Kdyby nad tím přemýšlela ještě o chvilku déle, asi zmizí v domě, zabouchne dveře a tváří se, že není doma. +Jo holka začíná to s tebou jít pořádně z kopce, to už i já se divím.+ Ozve se výsměšný hlas uvnitř hlavy, než k ní dolehnou jeho slova. Nadechne se, aby mohla dlouze vydechnout, a přehodí si vlasy přes levé rameno, aby na chvilku zaměstnala ruce. Teď má možnost to nechat na někdy jindy a nechat ho odejít, poslední možnost. 

"No, já se jich chystala zítra zbavit, tak klidně můžeš teď nebo zítra ráno, záleží, jak máš čas." Slyší říkat samu sebe, aniž by si uvědomila, že vůbec otvírá ústa. Asi už se opravdu zbláznila. Najednou si není jistá, jestli chce, aby kývl nebo aby ji odmítl. Vůbec neví, co si s ní u sebe doma počne. Jediné, na co se zmůže je rozpačitý úsměv, s mírným pokrčením ramen. Vypadá jako malá holka, která právě rozbila okno.

Valerian

Chvíli ji pozoruje, pohled v očích mu pomalinku taje, až se objeví celkem příjemný výraz - asi tak poprvé, co se znají - a nakonec se pohne směrem k brance, projde jí a zavře za sebou, aby do zahrady nikdo nelezl. Pomalinku jí dojde a nakonec se spolu s ní vydá ke vchodovým dveřím. Někde tady pobíhá ten její velký černý kůň, ale teď celou dobu není nikde vidět. Valerián už mu asi nevadí, když ho minule nesl na zádech. Napadne ho, že by si z toho koně Shelle měla vzít příklad a měla by následovat jeho instinkty, když ji ty její zrazují. Nahlas to ale tentokrát neřekne. Ještě by ho to zvíře z ničeho nic kouslo do zad. 

"Mám raději noc, než den." Řekne tiše a asi to není žádné překvapení? Kdo ví, co mu ráno Antonio nandá za práci. Navíc v noci se lépe pohybovalo v utajení, jak měl rád, bylo chladno, klid, žádní lidé, samé benefity. Odmítá vstávat. Dokonce i kvůli knihovně. Co od toho čekat? A čeká od toho něco ona? Jsou jako lampa a můra. Rádi by k sobě, ale všechno kolem pořád pálí... čert ví, jestli tohle jde překonat, jestli vůbec mají? Nebo to jde snadno? 

"Co tam je za knihy? Snad to není samá romantika..." Odtuší, zatímco čeká, než ho pustí dovnitř. To by byl vážně gól. Nebo nějaké sebrané svazky historie zdejší hospody.

Shelle

Dnes je fakt divný den, další překvapení, tento večer už asi milionté, když se rozejde jejím směrem a zavře za sebou branku. Chvilku na něj hledí s mírně pootevřenými rty, než je zase zavře a vydá se po jeho boku ke dveřím. 

"Tak to jsme dva." Zkonstatuje s mírným pobavením, než vytáhne z kapsy obří, značně opotřebovaný klíč, patřící k velmi starému zámku. Chvíli lomcuje dveřmi, zatím bez úspěchu. 

"K sakru." Zakleje téměř neslyšně, což jí jde vážně skvěle, než vrazí ramenem plnou silou do dveří a ty s hlasitým skřípotem povolí. Ani se na něj nechce podívat, je jí jasné, jak se bude tvářit a že to patřičně okomentuje. Vejdou do menší chodby, kde stojí spousta krabic a pytlů plných nepořádku, pak už se tu nachází jen schody do patra a čtvery dveře. Vpravo jsou dveře do velkého obýváku spojeného s kuchyní, vlevo dva pokoje a rovně je vchod na verandu. Je znatelně vidět, že dům už má hodně za sebou. Rozejde se ke dveřím vlevo, které se skřípotem otevře a před nimi se objeví celkem prostorná místnost, jejíž stěny jsou až do stropu plné polic s knihami. 

"Já se v tom moc nevyznám upřímně, ale co jsem se dívala je tu od všeho něco." Pokrčí rameny. Opírá se se založenýma rukama o rám dveří. Stočí pohled jeho směrem a nepatrně se pousměje. Je to zvláštní ho tady pozorovat, ale ten pohled se jí rozhodně líbí. Jak kdyby tu najednou bylo něco, co tu chybělo. 

"Ale varuju tě, čistý odtud neodejdeš." Bere to trochu jako vtip na jeho adresu, občas jí připadá, že by se mohl prachu štítit. 

"Dáš si kafe?" Optá se, najednou si připadá příjemně uvolněně, jakoby z ní veškerá nervozita spadla.

Valerian

"První společná vlastnost?" Rýpne si v novém žertu a chvíli sleduje, jak se pere se zámkem. Už by jí klíč s nespokojeným mlasknutím nejradši vyrval z ruky, ale v tom se Shelle vrhne ramenem proti dveřím, div, že nevpadne dovnitř. Hledí za ní s obočím až u linie vlasů. Kdyby něco řekla, mohl jí pomoct a normálně otevřít sám. 

"Nezlomila sis ruku?" Zeptá se, zatímco vchází za ní. Shelle vypadala, že ji přehne v pase i moucha, která letí okolo a omylem do ní nabourá. Valerian se rozhlédne a nasává vzduch starého domu. To bude na hodně nákladnou rekonstrukci, ale pravda je, že architektura domu je krásná a byla by škoda ho zbourat. Rozhlíží se zkoumavě kolem sebe, i když si stále drží poměrně nezaujatý výraz a prstem přejede po jedné ze zaprášených krabic, až do špíny namaluje čáru. Další kyselý obličej. Krámy... To se s nimi bude tahat sama? Možná by sem měl někoho poslat... nějaké nádeníky... samozřejmě. Následuje jí až do knihovny a hned je mu jasné, že to není jen tak nějaká levně vybavená knihovna. Pootevře malinko rty, když se rozhlédne po plných policích. To za jednu noc asi nestihne. 

"Kdo tady bydlel před tebou?" Zeptá se, když se k ní ohlédne a na její nabídku kávy přikývne. Už od ní jednou kafe měl. Přejde k jedné stěně a začne si v duchu číst názvy knih. Ten někdo měl rozhodně dost peněz na to, aby nashromáždil tohle všechno, i když si s rekonstrukcí domu hlavu nelámal. Vážně by se tu mohly najít zajímavé kousky.

Shelle

V hlavě si ještě přebírá jeho poznámku o první společné vlastnosti, než se odlepí od rámu a zamíří do obyváko-kuchyně nechajíc za sebou otevřené dveře. Je vidět jen kuchyňská linka, která je očividně nová, ale přesně kopíruje styl celého domu a kromě piana a jednoduché pohovky a konferenčního stolku, také nové, už v místnosti nic není, jen zdi počmárané různými party z písní, kterým se věnovala za těch pár týdnů, co tu žije. Stihla toho poměrně dost a je jasně vidět, že za to může několik bezesných nocí. V tom stavu by ji neměl nikdo vidět, nejspíš by se zbláznil taky. 

"Zapomněl jsi ještě na jednu, tragická konverzace." Houkne na něj s pobaveným podtónem, když zaměstnává ruce přípravou kávy, pečlivě jako vždycky. 

"Nevím, nějaký starý pán, který umřel a neměl, kdo dědit. Ale v pár pytlích je zbytek z jakési provizorní laboratoře." Odpoví mu nezaujatě, pro ni to absolutně nemá význam ani žádné kouzlo. Po nějaké době se objeví ve dveřích s dřevěným, ručně vyřezávaným podnosem a na něm konvičku a dva šálky plné příjemně vonící kávy. Chvíli jej jen se zájmem sleduje, než opět promluví. 

"To, co se ti nebude hodit, naházej někam do rohu, já to pak odnesu se zbytkem." Dá mu ještě poslední instrukce a pozvedne mírně podnos s nápoji, aby mu dala najevo, že už to stihla připravit. Pořád je tu ten pocit, že mu to i v tom prachu neskutečně sluší. Křeslo, knihovna a on uprostřed v té košili. Dobře, teď je zralá na odbornou pomoc.

Valerian

"Tra.... cože?" Ohlédne se po ní, ale už tam není. Tragické konverzace? Je opravdu tak nemožný? Ano je... cítí se teď jako školák, co se bojí pozvat královnu školy na maturitní ples. Raději se otočí nosem zpátky ke knihám. Starý pán s laboratoří? Někde tady budou knihy o pokusech, výzkumech, něco... a to něco on chce. Jak je možné, že to Shelle vůbec nezajímá? Takový zlatý důl! Kdyby ten dům koupila kvůli tomu, konečně by to pochopil, ale ona ne! Knihovna je na první pohled roztříděná, a tak začne celkem svižně přecházet od místa k místu, dokud nenajde sekci, kterou hledá. 

"No vida..." Pronese si pro sebe a vytahá z polic několik svazků, které si přenese na pracovní stůl a začne jedním z nich listovat. Je to stará kniha, vázaná v kůži a uvnitř překvapivě popsaná poznámkami. A vypadá to, víc, než zajímavě. Začte se a přestane vnímat. Vytrhne ho až její hlas a vůně kávy, když se vrátí. 

"Hm?" Optá se trochu vykolejeně, ale pak obsáhne pohledem knihovnu. 

"Tohle není na jednu noc..." Řekne jí upřímně a navíc...on a jeho začtené zastávky... stočí pohled na kávu, aniž by knihu pustil z ruky. 

"Tady tohle je zajímavé. Věděla jsi, že v krasových jeskyních na pobřeží kvete jednou za padesát let rostlina, co zamoří celý vzduch jedem, který tě zabije do několika vteřin?" Vydechne zamyšleně, ale ve skutečnosti už čte úplně jinou stránku. A tu kytku chce taky.