Valerian x Shelle - Umím jen pár salónních triků... - část 4.

(dům Shelle)

 

Shelle

Dosáhla toho, čeho chtěla. Už se nemohla dočkat, až ucítí jejich spojení. Když do ní pronikne, nepatrně se návalem slastného pocitu prohne v zádech a o něco hlasitěji vydechne vzduch z plic. Ve stejném rytmu jako on přiráží, ho přitahuje k sobě nohama kolem jeho boků, aby jen zintenzivnila prožitek, který jí začíná spalovat a tuší, že od výbuchu v jejím nitru to není daleko. Sama sobě nevládne a její mysl se toulá někde ve vesmíru. Všechno kolem se smrklo jen na bublinu kolem nich a není nic, co by ji teď dokázalo vyrušit. Občas se jí podaří očka otevřít a u toho si ho prohlíží. Vidí, jak se tváří a jak u toho vypadá. Nejspíš by si nedokázala představit nic oslnivějšího, než je právě teď on. Když už to začíná být k nevydržení, zatne nehty do jeho zad a opře svou tvář do jeho krku, aby mohla skousnout bledou kůži a utlumit tak hlasitější projev ze svých rtů. Stejně se tomu neubrání a přece jen ji je slyšet. Nemusí se krotit, v tomto domě není nikdo jiný. Stejně měla tu tendenci, ale ta s každým dalším přírazem mizí v nenávratnu. Ostatně jestli mu to bude vadit, tak se to dozví, o tom vůbec nepochybuje.

Valerian

Tiše se zasměje, když se do něj Shelle zakousne. Vůbec mu to nevadí, bolest skoro necítí. Spíš ho to nahecuje brát si ji tak jako by jí tím měl vynahradit to nařezání. Po zádech mu steče první kapka potu, dech zrychlený, ale tlukot jeho srdce je silný a pravidelný. Nakonec se mu na rtech usadí vlčí úsměv, to když v nejlepším přestane, důvěřujíc sám sobě, že to nepředrží a nevybíravě vystoupí. Stáhne ji k sobě na zem a dlaněmi otočí zády k sobě a čelem k lince. Skloní se, aby jí vrátil kousnutí, když jí odhrne vlasy přes jedno rameno a do toho obnaženého si ji označkuje. A pak se vrátí do jejího horoucího klína, pro změnu z druhé strany a naváže přesně tam, kde přestal. Jednu dlaň přitiskne na její prs, tou druhou jí přejíždí po páteři nahoru a dolů a zálibně si ji při tom prohlíží. Většina lidí romanticky básnila o tom, že to musí být z očí do očí, ale on to neviděl stejně. Tohle dovolilo mnohem divočejší hru a kromě toho ho Shelle celou dobu hecovala, aby dělal přesně to, co chce. Není to nic o tom, že by to bylo neosobní nebo že by ji vnímal jenom jako předmět své touhy, ale Shelle tohle ví. Nikdy nebyla žádná pitomá feministka, tím si je jistý. A taky trochu doufá, že se jí to líbí. Třeba takhle bude citlivější.

Shelle

Užívá si každý jeho pohyb a dotek. Všechno v jejím těle na ni křičí, že chce mnohem víc a rozhodně s tím nemá přestávat.Tiše vyjekne v okamžiku, kdy ji strhne z linky a otočí jí k ní čelem. Na moment se zarazí, nakonec to v ní vyvolá jen další vlnu vzrušení, která je snad i tou téměř poslední kapkou. Nečekala, že by se to mohlo stát, ale vlastně se jí líbí, že může být v jeho moci. U někoho, jako je on, kdo působí tak nebezpečně, je to opojný pocit. Opře se pohodlně o linku a snaží se kontrolovat své pohyby. Chce mu co nejvíce vycházet vstříc a vůbec jí netrápí, že se mu takovým způsobem vydává, právě naopak. Její hlas s o něco hlasitějšími steny naplňuje místnost. Najednou jde všechno stranou, špatné myšlenky i jisté výčitky svědomí, i když vlastně nemá proč. Pocit výbuchu se jistě blíží, napovídá tomu její dech i svaly jejího citlivého místa. Není od vrcholu daleko a přesto se k němu nemůže dostat. Prostě jí to nepustí, dokud stále pokračují. Ví, na co čeká a vážně doufá, že se dočkají společného vrcholu. 

"Valeriane." Vyjde z jejich rtů tiše typicky melodickým hlasem, když se jí začnou pomalu podlamovat ruce i nohy. Stejně nechce, aby přestával, i kdyby se později měla probrat na zemi.

Valerian

Nikdy by nečekal, že na něj bude mít tak silný vliv, když někdo vysloví jeho jméno v téhle chvíli a je to umocněno ještě tím, jak mu jde naproti, tím jak se kolem něj stahuje její nitro, tím, že moc dobře tuší, že už bude nahoře. To všechno zajistí, že jí k vrcholu doprovodí i on sám, jen už netuší, jestli byli spolu nebo ne nebo co, protože v tu chvíli má všechnu krev dole a ne ve svém mozku. Ten poslední příraz byl možná až moc silný, ale nakonec se celý propne v zádech, dlaně zapřené o linku vedle jejích paží a skrz zaťaté zuby zírá na strop, který ve skutečnosti nevidí, jen tančící jiskřičky. I v téhle chvíli je skoro potichu, což je prostě součástí jeho samotného, ale uvnitř něj křičí úplně všechno - slastí. Nakonec se opět trochu uvolní z orgasmické křeče, skloní se a místo kousnutí jí skoro až příliš něžně políbí na jemnou kůži na rameni. Vnímá, že se Shelle podivně chvěje, asi toho vypětí bylo moc, ale ještě se potřebuje sám trochu srovnat. Na chvíli skloní hlavu a zavře oči, aby ovládl svůj dech i tlukot srdce, aby mohl být zase tím sebevědomým mužem, který opanuje každou situaci. Tyhle výlety do vesmíru ale v rukou nedovede mít asi nikdo.

Shelle

Ještě chvíli vydechuje, nebo spíš vdechuje potřebný vzduch do plic. Má pocit, že se jí rozskočí hrudník a nakonec se i tenhle maraton objeví i v jindy nepřirozeně bledých tvářích. Červená barva v těchto místech je pro ni spíš vzácnost, ale teď…Nebyla by naživu, kdyby to bylo jinak. Zůstane chvilku tak jak je, se od něj pozadím mírně odtáhne, aby se mohla točit čelem k němu prohlížejíc si beze slova jeho tvář. Vypadá úplně jinak a přitom pořád stejně kouzelně, jak si o něm myslela předtím. Chtěla by něco říct, ale neví, co v tuhle chvíli by bylo vhodné. Jen tam tak stojí nahá, mlčí a nervózně si drtí spodní ret mezi bělostnými zuby. 

"Hm, mám asi žízeň." Vypadne z ní první malichernost, která ji v ten okamžik napadla a trochu nejistě sáhne po své košili a spodním prádle, aby se mohla alespoň trochu obléknout. Na jazyku i v hlavě jí pálí daleko víc podstatnějších věcí, než je sklenka vody, ale není schopná to říct. Jak kdyby pořád nevěděla, co si k němu může dovolit a jak se na to dívá on sám.

Valerian

Když se k němu Shelle začne točit čelem, nezbude mu, než z ní vystoupit, což se mu ani trochu nechce. Je mu dobře tak jak je, ale zároveň si o takové věci nikdy neuměl říct. Oplácí jí pohled v očekáváním toho, co řekne, protože je to na její tváři poznat, ale když pak jen oznámí, že má žízeň, sklopí pohled, který přikryje bílými řasami a sotva znatelně se pousměje. Sleduje, jak se shání po svém oblečení a nemá nejmenší tušení proč, ale on sám má momentálně kalhoty někde u kolen a pravda - vypadá to divně. Mlčky se pro ně tedy natáhne, aby je vrátil na své místo a zapne jim zip i pásek, ale košili zatím nehledá. Namísto toho sleduje ji, jak si natáčí vodu do sklenice a když už to má skoro hotové, zvolna k ní přejde, sklenici jí sebere z ruky a napije se. Celou dobu po očku sleduje, co ona na to. Má chuť ji zlobit, ale teď už tak nějak jinak. Odloží prázdnou sklenici vedle sebe na linku a nepouští ji z dlaně. Sebere mu ji? Najde si jinou? Bude se zlobit? Valerian nehne ani brvou, ale zároveň se opírá pohledem do jejích očí, jako by chtěl druhé kolo.

Shelle

Sleduje bedlivě sklenici plnící se vodou, je to teď momentálně činnost, která ji nutí nedívat se na něj. Pořád si není jistá, co by od něj mohla čekat a už vůbec neví, jak tohle celé dopadne a proč se to stalo. Tedy u sebe už tuší, že to nebude jen tak, ale Valerian podle ní není ten typ, který by dokázal myslet na něco dlouhodobějšího. Vypadá jako někdo, komu na nikom nezáleží a ona by si vážně přála, aby to bylo jinak. Oblečená už je, připadá si přece jenom o něco lépe, stejně ji ale trápí výčitky svědomí a pořád tak nějak čeká na okamžik, kdy se sbalí a beze slova odejde s vítězoslavným úsměvem. V hloubi duše ale ví, že to tak není. Když ji ukradne sklenici, vzhlédne k němu a nesouhlasně našpulí rty. 

"Tohle se nedělá, sklenek je tu dost." Houkne jeho směrem s jistým vzdorem ve tváři, nakonec nad tím ale mávne rukou a natočí si druhou, ze které se konečně napije. Asi nemá smysl ho za takovou pitomost peskovat a stejně jí to nedalo. 

"A co teď?" Optá se jej nepřímo. Čeká, co z něj vypadne. Trochu si ho vlastně oťukává a zjišťuje, jak na to celé pohlíží on sám.

Valerian

Vítězoslavně se usměje, když Shelle zareaguje přesně tak, jak chtěl, ale pak polodopitou sklenici odloží stranou na linku a sleduje její profil, zatímco se ho ptá. 

"Ptáš se osudově co bude teď nebo se ptáš co budeme dělat teď? Kdyby ses neoblékala tak rychle..." Pronese v duchu typického chlapa, kterým ale nikdy nebyl a velmi pomalu si olízne rty, ale pak si zvolna založí ruce na prsou. Moc dobře už chápe, na co se ho Shelle ptá a vlastně mu imponuje, že tak opatrná. Dává mu to najevo, že si není ničím jistá a že ho respektuje. Tedy Valerián to tak chápe. Možná úplně mylně. 

"Máš vypadat uspokojeně, ale nevypadáš. Jestli mi sama neřekneš co se děje, jen těžko na to přijdu. Nemám na to synapse." Poklepe si prsty na spánek, zatímco ji provrtává bledým pohledem. Pravdou bylo, že okolo horké kaše chodili oba dva a získávali čas. Prostě pořád dokola převraceli v hlavě, jestli někdo jako oni skutečně mohou narazit na někoho osudového, kdo by přežil jejich složité povahy a chtěl s nimi být. Docházelo mu to a musel si zvolna přiznávat, že mu na ní záleží a že je mu vedle ní dobře. Nešlo to hned, to by od sebe oba chtěli moc. Na to byli prostě moc jiní. Dokonce se začíná rozhodovat, že když Shelle neudělá ten první krok, aby něco řekla, vážně ho udělá sám.

Shelle

Stojí a tak nějak má pocit, že se zmenšuj pod jeho pohledem. Sleduje hladinu zbytku vody ve sklence a přemýšlí, co vlastně z toho všeho jí hlodá úplně nejvíc. Jestli její chování, že se nechala unést, nebo to co by za tím mohlo být. Plácají se v tom tak nějak oba a očividně nejsou schopní se z toho vymotat. Přijde ji, že když to řekne nahlas, bude to hrozně usvědčující a že se jí pak vysměje, i když někde v koutku mysli ví, že se to nestane. Cítí, že ho to k ní táhne taky a stejně má strach. Bojí se i Valerian? Těžko, podle ní to prostě neumí. 

"Chci vědět, co to pro tebe bylo a narovinu." Vypadne z ní dřív, než by se stačila zastavit, první co jí přišlo na mysl. Musela to udělat, jinak se z toho nedostanou nikdy a stane se akorát to, že odejde, aniž by věděl, co to pro ni znamená. Přesto první potřebuje ujištění, že to má aspoň trochu stejně. Nevzhlédne, jen upírá svůj pohled směrem k zemi, nikdy si nepřipadala tak mimo věc, jako právě teď. Ví, že takhle to obvykle nechodí, přece už toho dost viděla i přesto, že moc let zrovna neprožila. Oni dva jsou ale prostě jiní, od ostatních se dost liší a možná právě proto by to mohlo vyjít. Odloží sklenku a nervózně si mne konečky prstů. Poházené prameny jí zakrývají dost z tváře, aby měla pocit, že se před odmítnutí dokáže schovat.

Valerian

Pozvedne obočí a na několik okamžiků hledí někam přes její rameno, asi na dvířka linky nebo kam, do neurčita. Obočí má lehce zamračené. Co to pro něj bylo…? Nakonec se k ní očima zase vrátí, ale Shelle se na něj nedívá. Formulace takovéhle myšlenek někdy docela hodně bolí. 

"Jen jedna žena pro mě kdysi něco znamenala a ty mi trochu připomínáš, jaké to bylo. Ne ji... ani trochu, ale..." Na chvíli se odmlčí a formuluje myšlenku. Nechce, aby si Shelle myslela, že ji k někomu přirovnává, jde mu spíš o ten druh emoce. 

"Na moc lidech mi nezáleží. Na tobě začíná. Je to nebezpečné, nepřirozené pro mě a vyrušující. Nemůžu se soustředit tak jak bych měl a k tomu se tě v jednom kuse snažím zvládnout. Krotím divokého koně a ani nevím, jestli na něm vlastně chci jezdit. Co s tebou mám dělat?" Vezme její drobnou bradu do prstů a přiměje ji, aby se na něj podívala. Asi zní krutě, ale takový byl. Stával se zamilovaným a tušil, že nebude dobré, když to nedopadne. Jenže už nechtěl ani utíkat. Vážně by to chtěl zkusit. 

"Myslím, že pokud zapojíš rozum do té naší chemie, vyjde ti z toho ten druhý jako partie." Řekne nakonec a obrátí se k ní zády, aby se vrátil do knihovny a k tomu, proč sem vlastně přišel. Měl by... tyhle city... co to s ním dělá, to už si asi všimli oba dva. A ona může říct Ne.

Shelle

Zem jí najednou připadá neskutečně zajímavá. Ani v podstatě neví, jestli jeho odpověď chce slyšet nebo ne. Nadechne se a dlouze vydechne, aby alespoň na chvíli mohla zaměstnat svůj mozek něčím jiným, než je myšlenka na jeho slova, které k ní proudí pomalu a jakoby nejistě. Pak ji ale donutí vzhlédnout a podívat se mu do očí. Ušklíbne se nepatrně, takže je na tom stejně jako ona nebo přinejmenším hodně podobně. Než ale stačí cokoliv říct, otočí se k ní zády a zmizí v knihovně. Povzdechne si po druhé a nejistě si přejede dlaní po paži, jakoby chtěla zahnat chlad, který jí zvláštním způsobem prostupuje. +Zapojit rozum? To po tobě chce trochu moc, chlapec.+ Vysměje se jí její podvědomí a jen nad tím mávne rukou, aby ten otravný hlas zaplašila zase někam do hloubky. Nakonec se přece jen odlepí od kuchyně a zamíří do své koupelny, aby ze sebe všechny pocity smyla. Trvá to jen několik minut a nyní již oblečená a s vlasy staženými do neúhledného drdolu se vrátí dolů, aby se mohla ramenem opřít o rám dveří a chvíli jej jen tiše pozorovat. 

"Těší mě, že už ze mě není jen představa mrtvoly ve vaně." Vypadne z ní s tichým uchechtnutím, nějak nemá buňky na to mu něco smysluplného odpovědět. Sama má bordel v hlavě, ještě větší po tom, co ji řekl. Raději to tedy nechá odložené na neurčito.

Valerian

Přebírá se knihami, převrací jejich hřbety a létá po nich očima, ale pořádně nic z toho nečte. Když se kolem motal Ren, bouřilo se v něm všechno a měl neskutečnou touhu mu Shelle sebrat, ale ani na chvíli to nebylo jenom z hecu. Bohužel pro něho... a ty pocity kradmo narůstají. Původní plán byl přebrat mu ji na truc a pak ji nechat, až ho tím dostatečně vytočí, ale všechno to padlo, když se jí poprvé podíval pořádně do očí. Vztekle praští jednou knihou o stůl. Nevnímá moc zvuky z domu, takže ani nezaregistruje, že byla ve sprše nebo něco podobného. Nakonec se opře zadkem o hranu stolu a začte se do dalšího titulu, když ho osloví její hlas. Pomalu a celkem překvapeně k ní vzhlédne. Těší jí to? Chvíli si jí prohlíží. 

"Ne, to není... představa mrtvoly ve vaně začíná být z každého, kdo se motá moc blízko tebe..." Odtuší a zamračí se ještě víc. Vlastně tím prozradí všechno, co se odehrává v jeho hlavě. Konec odkrývání jeho pocitů, protože to není rovnocenný boj. O těch jejích neví zhola nic. Shelle se ho hodně ptá, co si myslí on sám, ale neřekne nic z toho, co si myslí ona. Asi se bojí a testuje terén. Valerián je rozzlobený, ale ne ni, prostě na život obecně. Už si dovede pořádně uvědomit, že ji chce a bude hodně zle, když se to nepovede. Ne pro ni, ale svoje nejbližší okolí asi utýrá.

Shelle

Sleduje ho bedlivě s hlavou nakloněnou k pravému rameni, jakoby chtěla vystavit svou levou, poničenou tvář ještě více na odiv. Prohlíží si jej s jistou zvědavostí a zaujetím, jak sleduje knihu v rukách. Je zvláštní, je jiný, je pro ni až příliš nebezpečný? Ne v tom pravém slova smyslu pro ni nebezpečný není, tím si už je jistá, ale co v dalších ohledech? Najednou se jí v hlavě rojí mnoho otázek, na které se přesnou odpověď nikdy nedozví. Pomalu přejde až směrem k němu a mírně se usměje, když vzhlédne do jeho tváře. Stoupne si na špičky, aby jej políbila zlehka na tvář, a otočí se, aby mohla zamířit do obýváku spojeného s kuchyní, kde chybí ještě vyklidit jedna skříň a odtáhnout ji pryč z domu. U dveří se ale zastaví a ohlédne se. 

"Tak to moc práce mít nebudeš, moc jich není." Neubrání se nepatrnému rýpnutí s tichým smíchem a zmizí na chodbě. Pomalu se dá do vyklízení a pytlování starých hadrů. Když je konečně hotova prohlédne si skříň a začne ji ne moc obratně soukat po zemi směrem k chodbě, aby se jí konečně zbavila. Jenom to její zdobení jí nahání husí kůži a jejímu skromně zařízenému obýváku a popsaným stěnám se rozhodně nehodí. Nemá moc vkus, ale tohle ví určitě.

Valerian

Ztuhne jako socha z mramoru, když se Shelle vydá směrem k němu a sleduje jí jako vlk na číhané. Nakonec se ocitne až těsně u něj a dá mu pusu na tvář. Přivře trochu oči a spěšně přemítá, jak si to má celé vyložit. To je nějaký konkrétní projev náklonnosti na to, co jí právě řekl? Má tomu přikládat nějakou váhu? Nemluvil s ní zrovna v rukavičkách a ona prostě přijde a dá mu pusu na tvář? Jeden by nemohl být zmatenější, to se mu nemohl nikdo divit. Po její větě se ušklíbne a nechá jí odejít za vlastním cílem. Knihy už se mu procházejí o poznání líp. Má tušení, že oni dva si stejně zbydou, že k sobě prostě patří, protože kterákoliv jiná by mu chrstla cokoliv ze sklenice do obličeje. Kdyby si tedy přála zemřít… Po čase uslyší nějaké šílené zvuky z předsíně. Jako by někdo něco... táhl??? Protočí oči v sloup, odhodí knihu a okamžitě se vydá za ní. Samozřejmě mu ihned dojde, o co se to tady snaží. Její drobná postava proti skříni je vážně komická. +To jsi mohla spíš zapřáhnout toho koně, od čeho ho máš?+ Pomyslí si. 

"Prosím tě uhni nebo si ublížíš..." Odstrčí jí od skříně a podívá se na ní obličejem Jednou mě z tebe zavřou do blázince, než se o skříň začne starat sám. Na rozdíl od ní má nějakou sílu a i když nosí bílé košile, tohle hravě zvládne.

Shelle

Tak fajn, už je jí jasné, že si vzala moc velké sousto. Se svojí drobnou postavou snad ani není možné, že s tou skříní pohnula, ale podařilo se. Svaly se jí napínají, jak se snaží dostat ji až ven a zbavit se toho odporného kusu nábytku. V tom se za ní ale ozve hlas a překvapeně se otočí jeho směrem s pozvednutým obočím. Nečekala ho, myslela si, že bude ještě chvíli konsternovaně stát v knihovně. 

"Ale já bych to ten kousek dotáhla." Snaží se bránit, ale v tu chvíli je odstrčena stranou a podívá se na něj naoko uraženě s rukama založenýma na prsou. 

"Aaa, pán je gentleman." Neodpustí si rýpavou poznámku a sleduje ho, jak se ze skříní potýká. Dokonce se i opře bokem o stěnu, aby si ten pohled mohla co nejvíce vychutnat. Ještě před pár dny by ji nenapadlo, že budou u ní a on se tady bude tahat se skříní. Neudrží se nakonec a upřímně se nahlas rozesměje svým neskutečně melodickým smíchem. Jenom ta představa, co si myslela ještě nedávno, jí natolik pobavila, že musela dát svým myšlenkám volné pole působnosti. 

"Nechtěl bys dělat hodinového manžela? Za příplatek i s odstraněním neschopných partnerů." Zdá se, že je ve velmi dobré náladě, což se odráží i na jejím stylu rýpání, které je v tuhle chvíli naprosto uvolněné.

Valerian

"Jasně, odtáhla a venku by to na tebe spadlo. To v případě toho většího štěstí..." Odsekne kysele a když mu ona odsekne zpátky vrhne po ní pohled Ještě chvíli a vrátím jí na původní místo. Jemu to odstrkávání jde mnohem líp a dokonce se u toho ani moc nepotí. Schody před domem budou horší, ale naklopí si skříň na sebe a celkem v pohodě ji dostane až na zahradu. Teprve tam si uvědomí, že na sobě stále nemá košili a tudíž dělá polonahého stěhováka celé ulici. +Bože, tohle si budu muset vymazat z paměti. Na vždycky.+ Pomyslí si a pak se Shelle rozesměje. Dělá si srandu? No on ji snad zabije... Prudce se k ní otočí čelem a z očí mu létají blesky, ale takové, trochu jiné, než na začátku. Ano, zlobí se, ale ne tak moc, je to takové škádlení. Samozřejmě nemůže tušit, že se smála něčemu trochu jinému. 

"Tak hodinový manžel? Za hodinu tě ošukám tak, že nedáš nohy k sobě a přestaneš vymýšlet tyhle hovadiny." Opráší si dlaně o sebe a vydupe kolem ní po schodech zase nahoru. 

"Máš v plánu snažit se posunout o centimetr ještě jiný kus nábytku? Třeba stoličku?" Rýpne si taky a zmizí uvnitř. Když pomyslí, že by tady třeba bydleli společně… Nesmysl. V téhle barabizně a s tím, jak vyhazuje všechno, co má trochu stylu? Nikdy!

Shelle

Protočí očka v sloup nad jeho konstatováním, co by se nejspíš opravdu stalo venku. 

"No jistě, a tebe by to strašně mrzelo, zvlášť po mých poznámkách." Neodpustí si další a stále z něj nespouští oči, když už má skříň vytaženou na zahradě. Byla by škoda se nedívat, no vážně. Očka jí těknou směrem k dvěma ženám kráčejícím podél plotu, samozřejmě jim polonahý Valerian na zahradě neujde, kdyby nebyly tak daleko, přísahala by, že slintají. 

"Ale koukej, máš i svůj fanklub." Dodá ještě, když zase stočí pohled jeho směrem a kouká, jak si to dupe směrem k ní a zase vyhrožuje. Stojí pořád na stejném místě, možná v až příliš sebevědomém postoji. 

"Náhodou, postavu na to máš." Řekne naprosto vážně a samozřejmě jej sjede pohledem od hlavy až k patě s mírně našpulenými rty, jakoby jeho vzhled hodnotila ve své hlavě, přitom přemýšlí, jak by asi vypadal pod sprchou. Zatřepe hlavou, aby se dokázala soustředit na realitu, zrovna ve chvíli, kdy si rýpe on do ní. 

"To uslyšíš, až se o to pokusím." Nahodí upřímným a odzbrojující úsměv, který jasně dává najevo, že ona nic takového dopředu neplánuje, prostě se jí ten kus nábytku přestane líbit a letí z domu, stejně jako skříň. Nakonec by to možná udělala ještě dneska, když ho u toho viděla. No kdo by nechtěl? Teprve v tu chvíli se otočí směrem k obýváku, aby zjistila, co tam ještě zbylo. 

"Ale jako stěhováka tě beru, všemi deseti." Zavolá na něj a svým postojem mu dává najevo, že přemýšlí, co by mohl ještě odtáhnout. Čistě pro pocit, že by ho tím třeba trochu popíchla.

Valerian

Mezi dveřmi se ohlédne přes rameno a spatří ty dvě ženské za plotem, co najednou hrozně dělají, že se vůbec nedívají. Nechápavě zavrtí hlavou a zapadne dovnitř do domu. Její poznámku slyší, ale čert ví, jestli to byla lichotka a jak ji tak zná, tak rozhodně ne. Tseh... chtěl by vidět Rena, jestli vypadá líp... a jestli ano, nevyleze z posilovny další měsíc. Kromě toho mu nějaké cizí ženské byly upřímně ukradené, v tomhle byl vážně na hlavu a ohlédl se jen proto, že ho na ně Shelle upozornila. Tolik k jeho normálnosti. Teď stojí ve dveřích do místnosti, ze které před tím tahala skříň a rozhlíží se po ní, co tam vlastně je. Nakonec pokrčí rameny a obrátí k ní svojí tvář. 

"Nemysli si, že tady budu lítat jako pejsek, jak tě napadne." Zamává na ní ukazováčkem a opře se zády o rám dveří. 

"Chodíš vůbec někdy spát ty můro jedna?" Zeptá se jí, protože už je hodně hodin. On je tady hodně hodin. Knihovna, sex, rozhovory a tohle... Začíná být lehce zralý na postel, ale samozřejmě před ní nehodlá dát nic najevo, i kdyby měl zůstat vzhůru celý příští týden. Nakonec zvedne pomalu jednu dlaň a dotkne se pramene jejích vlasů, které jí lemují tvář. Ta její jizva se mu podivně líbí. Celkem nepokrytě si jí teď prohlíží. To, že by jí to mohlo být nepříjemné, ho samozřejmě ani nenapadne.

Shelle

Stojí uprostřed místnosti a vypadá, že je v úplně jiném světě. Najednou má hlavu plnou melodie, která ji napadla, když si přehrává tu scénku se skříní. Nevnímá moc, to co říká, tedy spíš jí to dojde až později. Ohlédne se přes rameno. 

"Škoda, já se těšila, že mi i zaštěkáš." Možná už to trochu přehání, ale nemůže si pomoct ho trochu nepoškádlit, když ji k tomu tak krásně nahrává. Pak se ale podívá na hodiny a nepatrně se protáhne jako kočka. 

"No, občas i chodím, snad nejsi unavený?" Zeptá se ho a do hlasu se jí vkrade nepatrný náznak starosti, sama ani netuší, kde se to v ní bere. Na chvíli se ještě zahledí na zeď před sebou, ale to už bere její pramen do dlaně a donutí jí zase vnímat realitu. Tedy spíš realitu, která obsahuje jen jeho samotného. 

"Copak?" Optá se s mírným úsměvem a ani neví, jestli chce znát odpověď. Všechno je tak nějak jednodušší, když to neřeší. Nakonec ho popadne beze slova za ruku a odtáhne ho do své ložnice, která sousedí s koupelnou. Samozřejmě mu ji ukáže, kdyby měl zájem, a jeho ruku pustí až uprostřed ložnice, sama se rozejde směrem k posteli a zaleze si pod deku, kde se schoulí do klubíčka, aniž by na něj čekala. Normálně během pár sekund usne, až tolik byla utahaná. Očividně se s ním cítí natolik v bezpečí, že se nebojí propadnout do říše snů, i když je pořád tady a dokonce jí nebudí ani noční můry.