Valerian x Shelle - Umím jen pár salónních triků... - část 1.

(město)

Shelle

Od posledního setkání s Valerianem uběhlo několik dlouhých dní. Do hlavy se jí dostával pořád, možná proto se rozhodla něco vyzkoušet. Už před hodinou započala přípravy na dnešní večer ve svém novém domě. Jasně, moc toho tam ještě nemá, ale není to nic na závadu, spíš naopak, nemá moc z čeho vybírat. Nakonec to vyhrají typické černé džíny, ale s tím rozdílem, že vypadají celkem nově a nejsou roztrhané, společně s rudým korzetem působí slušněji než obvykle. Dlouhé sněhově bílé vlasy jí spadají volně do pasu, vytvářejí kontrast s oblečením a má je jako vždy učesané přes levou tvář, kde i trochu zahalují velké stříbrné oko. Koukne na sebe do zrcadla a tiše si povzdechne. 

"Jo holka lepší už to nebude." Ledabyle práskne rukou do stolku, než vyjde ven z domu a zamíří rovnou ke kavárně, kde by měla za pár minut hrát. Kráčí pomalu, jako by jí bylo jedno, jestli přijde včas nebo ne. Nejspíš by byla raději, kdyby to celé zmeškala. Nakonec dorazí skoro na minutu přesně a rovnou se usadí za piano, beze slova, bez představení. Její štíhlé prsty se rozběhnou po klávesách, jakoby to bylo to nejjednodušší na světě. Po krátké předehře se kavárnou rozezní její neskutečně melodický hlas s písní, která citlivější posluchače nutí vzpomínat na dávné časy a drahé vzpomínky v jejich hlavách, stejně jako ona má před zavřenýma očima své vlastní obrazy pro které je skladba napsána. Je to jednoduchý koktejl, který by mohl znít neurčitě, její hlas však dokonává své a nutí každého, aby si myslel, že je skladba právě pro něj.

Valerian

Dozvěděl se o tom v podstatě náhodou, ale město není zase tak veliké a navíc má časté pochůzky pro Antonia, takže už zná poměrně hodně lidí. Překvapilo ho to, že dala nakonec na jeho slova a zkusila to, hodně ho to překvapilo. Ona by samozřejmě tvrdila, že to udělala jenom kvůli sobě a nemá to nic společného s tím, co jí řekl, to je mu jasné. Váhal jestli se tam má objevit, ale nakonec se rozhodl, že to udělá. Dopřeje si společenské zpoždění a dorazí v podstatě o nějakých dvacet minut déle, zrovna, když je Shelle uprostřed nějaké skladby. Její hlas, stejně jako piáno, se nese až ven před lokál a uvnitř je poměrně narváno. Těžko říct jestli kvůli ní nebo to tady takhle vypadá každý večer, žádnou reklamu nikde venku neviděl. Vůbec by se ale nedivil, kdyby sem lákala davy jako siréna. Proč toho dávno nevyužila, to vážně nechápe. Pro dnešní večer si zvolil černé společenské kalhoty a polobotky a rudou košili bez saka s rukávy vyhrnutými k loktům. Nic extra, ale ani jako šupák. Proplete se davem za dveřmi a zamíří při stěně k jednomu ze zadních opuštěných stolků pro dva. Nebyl volný, ale už je. Má svoje konexe a taky zlý výraz, který obyčejně stačí. Má na ni poměrně slušný výhled, pokud si do něj zrovna někdo nestoupne, ale přeci jen je tam spíš kvůli tomu, co má možnost slyšet a ta melodie je tak podmanivá, že na první otázání neslyší ani servírku, která se ho ptá, co by si rád objednal. Nakonec skončí u skleničky šampaňského, aby řádně oslavil tuto premiéru, dlaní si opře bradu, loket o stůl a jedno nohu dá v kotníku přes tu druhou. Tady se to mezi těmi vandráky ztratí…

Shelle

Jeden tón za druhým za sebe klade svým hlasem v přímé návaznosti. Je to jakoby dýchala, je to něco, co dává jejímu životu smysl. Je to jediný svět, který je schopná vnímat se všemi náležitostmi. Někteří říkají, že je to její prokletí, ona to poslední dobou ale vnímá spíš jako dar. Jediný, který má. První skladba skončí a majitel kavárny se rozhode do toho vstoupit a představit ji. Opře se tedy prozatím lokty o piano a rozhlédne se měsíčníma očkama po celém lokálu. Je tu hodně lidí, nějak si toho při příchodu nevšimla, to je nejspíš dobře, byla by nervózní. Naštěstí na to neměla čas. Nějak ani nevnímá, co ten člověk říká, jen ví, že už by měla zase začít, v tom ji pohled padne k jednomu ze stolků, kde sedí Valerian, i kdyby byla napůl slepá, ho by přehlédnout nemohla. Už jen to, jak se na ni dívá, jí způsobuje příjemné mrazení podél páteře. Nedá na sobě znát mírnou nervozitu a jen se nepatrně usměje, když sklopí oči ke klavíru a kavárnou se rozezní první tóny další skladby, tentokrát rychlejší. Je to rytmická skladba, ale má v sobě zvláštně nebezpečný nádech, který střídá klidná melodie, jakoby se snažila posluchače ujistit, že jsou prozatím v bezpečí. Jen ona sama moc dobře ví, čí je tato melodie, komu patří ona stránka v notesu podepsaná přezdívkou na konci. Trvá to několik minut, než piano opět utichne a ona vstane, když si vybere svůj nárok na pauzu. Kývne hlavou na obsluhu, aby jí donesli její oblíbené pití, a zamíří rovnou ke stolu, kde Valerian sedí 

"Ty jsi poslední, koho bych tu čekala." Prohodí evidentně s dobrou náladou, ale neposadí se, jen zůstane opřená o opěrku židle u jeho stolu. Prohlíží si výraz v jeho tváři a snaží se odhadnout, co si o tom všem myslí.

Valerian

Valerian nakonec svěsí dlaň, kterou měl opřenou o bradu a začne prsty vyťukávat rytmus do desky stolu. Při tom hledí kamsi před sebe k zemi. Ta melodie se mu zvláštně zarývá do mysli a ne a ne se jí zbavit, když se některý motiv zopakuje, dokonce si ji začne tiše pobrukovat, ale pak piáno utichne. Zvedne bledé oči ke klavíru, kde majitel kavárny zrovna představuje Shelle a slabě se pousměje. Však on jí to říkal, takhle se dostane do podvědomí lidí ve městě a zakázky se za chvíli jen pohrnou. Nakonec odvrátí pohled od její útlé postavy oděné do černé a rudé a napije se ze své skleničky, aby ji zvedl přes sebe a okamžik si zaujatě prohlížel barvu sektu. V tom se ale její hlas ozve v jeho bezprostřední blízkosti a on k ní zvedne oči. 

"Ah, Wild Rose je tady." Pronese tiše, svým hlubokým hlasem a očima sklouzne k židli. Tváří se, jako že ji neslyšel přicházet, ale i když je zatím pořád jenom obyčejným člověkem, uši měl trénované opravdu dobře. 

"Jestli máš chviličku?" Dodá pak, když malinko zvedne obočí nahoru. Chvíli uvažuje, jestli si má zarýpat, že na něj přece jen dala, ale nakonec... 

"Sluší ti to." Řekne ještě tišeji. Není zvyklý skládat ženám komplimenty. Komukoliv... Po pravdě to vůbec neumí. Má dojem, že by zněl pitomě, kdyby řekl cokoliv jiného a i kdyby nezněl, ona by tvrdila, že ano. Na to už ji trochu zná.

Shelle

Opírá se o opěrku a přemýšlí, jestli se na těch pár minut posadit. Přijde jí to zvláštní, že po jejich posledním setkání za ním přišla jen tak, přece jen vůbec netuší, co se mu honí hlavou, což je trochu matoucí i pro ni, které je to většinou jedno. Na její tváři je patrný náznak váhání, i když se velmi snaží, aby to nebylo vidět. Nechce mu ukázat své slabosti a zároveň má pocit, že by mohla. Když zaslechne jeho oslovení, jen protočí očka do stropu a tiše se uchechtne, nejspíš by mu to něčím peprným oplatila, ale v tom se jí zeptá, jestli si sedne. Krátce se ohlédne k majiteli, ten ale souhlasně pokývá hlavou a pauzu se rozhodne vyplnit klavíristou, který tu běžně hraje. 

"Jasně, mám kupodivu volnější program." Znovu se upřímně usměje, než odsune židli a usadí se na ni s dlaněmi položenými na stole, mezi kterými po chvilce přistane panák vodky. V tom jakoby do ní uhodil blesk, když i přes rámus zaslechne jeho kompliment. Zmateně mu pohlédne do tváře, je na něm vidět, že tohle asi často neříká. 

"Ehm, díky. Tobě taky." Hlas jí trošku přeskočí, jak je zmatená z jeho dnešního chování. Otevře rty, chtěla původně něco říct, ale nakonec je jen zavře a zahledí se na dno panáka s čirou tekutinou. 

"Řekla jsem si, že některé rady je dobré vyzkoušet." Vypadne z ní téměř neslyšně, není si úplně jistá, jestli se mu chtěla opravdu přiznat, nebo jen neví, co říct. Možná za to může jeho kompliment, který jí dokonale vyvedl z míry. Mohla by se opravdu líbit někomu, jako je on? Po tom všem, co mu na ní vadí a po tom, co se hádali? A proč jí na tom vlastně záleží? Měla by si konečně pořádně přiznat, že jí to není jedno.

Valerian

Protočila oči, haha, její nová přezdívka je zpečetěná. Když už se jí dneska nechce posmívat nahlas, musí to udělat alespoň v duchu a ona mu to jistě mileráda oplatí. Trochu provokativně mu zajiskří v pohledu, ale to už sleduje, jak si Shelle sedá a upře na ni dlouhý, nicneříkající pohled. Ten druhý pianista je vedle ní jako děcko v prvním ročníku hudebky, ale to už by ji moc přechválil, kdyby to řekl nahlas. Tahle harpyje si to po svém posledním útoku na jeho osobu nezaslouží, ne teď. Jemu taky? Znovu zvedne obočí nahoru. 

"Mně to sluší vždycky, dávám si záležet. Nikdy bych nešel ven jako šupák." Odvětí jí přesvědčeně, ale z jeho uvolněného výrazu je patrné, že ho ten kompliment z její strany potěšil. Nahlas nemůže připustit, že by si nebyl vědom svých vizuálních kvalit, takže je ta odpověď očekávatelná. Vodka? Uh - no sedí to k ní. Ostrá holka, ostré pití. Její poslední větu chvíli převaluje na patře, když se zahledí na dlouhé prsty jejích malých dlaní. Pak se trochu víc narovná v zádech a odloží skleničku se šampaňským. 

"A jaký z toho máš pocit...?" Zeptá se nakonec a je to asi tak poprvé po... šesti letech? ... co ho zajímá, jak se někdo cítí. Někdo jiný kromě Antonia. Mohl vymyslet sto a jednu kousavou poznámku ohledně toho, jak jí to říkal a že ho měla poslechnout hned nebo to dokonce vymyslet sama, ale nakonec prostě jenom projevil zájem. Bylo to nezvyklé, ale upřímné a ani ho to moc neděsí.

Shelle

Po chvilce si dovolí zvednout pohled a upřímně se zasmát, nad komentářem k jeho oděvu. 

"Tady někomu stouplo ego, asi si příště ten kompliment odpustím." Odmlčí se krátce, když si skousne spodní ret. Je vidět, že ji to těší a zároveň má pořád potřebu ho nepatrně svými poznámkami popíchnout. Prostě jí to baví. Nakonec jí to ale nedá a slova z ní vypadnou, jakoby se nechumelilo. 

"A nezapomínej, že jsi právě pozval ke svému stolu jednoho ze šupáků z řad pouličních umělců." Nemohla si to odpustit, to by nebyla ona a je pravda, že se cítí konečně zase ve své kůži a v naprosto uvolněné náladě. Otázka ji překvapí stejně jako kompliment. Zajímá ho, jaký z toho má pocit? Vážně se děje něco hodně divného. Dlouho otálí s odpovědí, než pozvedne panáka a svým typickým způsobem, kdy si sklenku přesune na místo pod palcem levé dlaně, přiloží ji k pravému koutku a protočí ji přes rty po dlani až doprostřed. Zároveň zakloní hlavu, a když se kraj panáka dostane doprostřed, obrátí tak do sebe jeho obsah na ex. 

"Bude ti stačit tahle odpověď?" Optá se jej, když jí vodka zahřeje hrdlo a příjemně projde teplo celým drobným tělem. To už ale zmerčí mávnutí majitele a hbitě vstane ze židle. Valerian ani netuší, jak je pro ni těžké být v uzavřené místnosti mezi tolika lidmi. Jak moc špatně se jí koncentrují myšlenky. Cítí se jako divoké zvíře zavřené v kleci. 

"Užij si to." Mrkne na něj a rozejde se znovu k pianu, kde pokračuje ve svém koncertu.

Valerian

Nakloní hlavu jemně k rameni, když se Shelle rozesměje a sám malinko zvedne koutek úst. 

"To těžko, moje ego je dost vysoko a výš to moc nejde." Opáčí jí sice zamračený, ale evidentně jen ze zvyku, je totiž celkem pobavený. 

"To už ale není tak docela pravda..." Vydechne zvolna na její komentář o pouličních umělcích a přejede si přitom jazykem po horním rtu. Je to teď trochu nepřesvědčivý komentář, protože Shelle má samozřejmě pravdu a on se jí věnuje z úplně jiných důvodů. O kohokoliv jiného by si neopřel ani kolo, kdyby snad nějaké někdy měl. Trochu na ni zazírá, když předvede svůj salónní trik s pitím vodky a musel by to vidět ještě asi třikrát, aby pochopil, cože to přesně dělala, ale to už se Shelle zvedá a jde zase hrát. Kdyby tady nikdo nebyl, asi by se to pokoušel zopakovat, ale jedno mu to o ní řeklo. Pije často a to by neměla. Valerian pití alkoholu neodsuzoval, ale zároveň zkresloval smysly a to neměl rád. Rozhodne se zůstat až do konce představení, které proběhne poměrně nerušeně a on si u toho vyřídí dokonce několik doručených dopisů a jedno krátké obchodní setkání. Jestli bude Shelle chtít, najde si ho i potom, co dohraje. On však naslouchá každé notě. Má rád umění a o tohle nehodlá přijít. Nemůže, když už ji k tomu přesvědčil a jemu velmi záleží na tom, aby poznala i tuhle druhou stranu pohledu na věc. Jeho stranu.

Shelle

Nic jiného od Valeriana ani nečekala. Jeho slova okomentuje jen protočením očkama. Přesto se pousměje, jakmile se k němu otočí zády. Tohle chování ji jindy neskutečně vytáčelo, ale u něj…je to sexy, prostě je. Doslova se mazlí s pianem, když se za něj posadí. Dává nahlížet okolí do vlastního světa, ale je to jen pro ty vnímavější. Ostatním to přijde jako dobrá hudba, to je jí jasné. Po téměř celou dobu má očka zavřená, kromě pauz mezi jednotlivými skladbami, kdy si neodpustí stříbrným pohledem zabloudit ke stolu, kde se při přestávce zastavila. Jedna píseň střídá druhou a domluvený čas pro její koncert se chýlí ke konci. Když nechá doznít poslední tón svého hlasu a dlouze vydechne, cítí se celkem unaveně, ani si nikdy neuvědomila, jak to může být vyčerpávající. Vstane ze židličky, věnuje obecenstvu teatrální úklonu, než odejde k baru, kde si objedná dvojitého panáka a usadí se na barovou židli s mírně staženým obočím a sklopenou hlavou. Tolik vzpomínek na jednou v uzavřeném prostoru, to ji moc neprospělo. Vybírala ty nejlepší skladby a je to na ní patřičně znát. Uvnitř jejího nitra se odehrává bouře, navenek vypadá, že je mimo tento svět. Prohrábne si dlouhé prameny opírajíc si čelo do dlaně; snaží se ignorovat hlas jednoho ,,fanouška“, který do ní ustavičně něco hustí už od chvíle, kdy se posadila. 

"Jo to je fajn, ale teď mě nech na pokoji." Řekne poněkolikáté a její hlas zní už o něco ostřeji, než normálně. Zavrtí nad jeho chováním hlavou a raději do sebe kopne panáka na ex, objednávajíc si zvednutou rukou dalšího.

Valerian

Na jeho řečičky už Shelle nic neřekne a prostě si odejde, což by ho jindy neskutečně vytáčelo, ale u ní mu to přijde… sexy. Prostě je. Nesleduje ji celou dobu při hraní, ale dobře poslouchá a když je po všem, ještě je pořád v podniku. Shelle nešla zpátky k němu, i když ho musela od piána vidět a tak vstane a chystá se pryč, jenže… Jeho velká dlaň se objeví na rameni toho otrapy, který jí očividně přidělává vrásky na čele a prudkým trhnutím, kdy mu celé rameno zhmoždí, ho ze židle stáhne, tak tak, že ho neodhodí na zem jako hadrového panáka. 

"Zmiz odsud nebo je po tobě." Zasyčí na něj šeptem a doprovodí to takovým pohledem, že to toho chudáka nemůže nechat na pochybách, že by to skutečně udělal. Ten jen zvedne ruce v obranném gestu, něco zamumlá a klidí se stranou. Kolem Shelle se najednou udělá trochu víc místa, ze všech stran. On sám zaujme místo na barové stoličce vedle ní. Už nepije šampaňské. Teď má v dlani prostě jen vodu s plátkem citronu, kterou před tím vzal kdo ví kde. Upře pohled někam před sebe. Pro zatím nemluví. Shelle vypadá celkem... ustaraně? Vyčerpaně? Ví on? Kdo se v tom má vyznat. Copak je nějaká čtečka pocitů? Ještě k tomu dámských? Má co dělat sám se sebou, ale jedno pozná… v hlavě se jí honí nějaká divočina. Nechává jí její prostor pro přemýšlení a sám se babrá v otázce, proč už dávno není doma. Očima při tom propaluje všechny, kdo by se k ní snad chtěli dostat.

Shelle

Další panák na sebe nenechá dlouho čekat, musí se trochu vyhrabat z toho příšerného výsměchu, který se ozývá nad jejími myšlenkami v hlavě. Vidí toho spoustu a pár z nich není zrovna příjemných. Nejspíš si jednu z písní, která rozbrečela několik přítomných, mohla odpustit. Příliš jí to připomíná věci minulé a toho se chtěla vyvarovat, nechala se ovšem unést. Tak je to vždycky, když se ocitne ve svém vlastním světě, pak se hrabe minulost na světlo. Její hlava prostě funguje jinak. Najednou vedle sebe neslyší to otravné naléhání od neznámého. Překvapeně se rozhlédne kolem sebe a zjistí, že jediný kdo je v blízkosti, je Valerian, překvapení ještě vzroste. 

"Mám tě začít platit jako bodyguarda?" Neodpustí si trochu urýpanou poznámku a usměje se, moc vesele to prozatím nevypadá. Pak ale nad svými slovy mávne rukou, jakoby mu chtěla naznačit, že to moc vážně nemyslí. Ani ji nenapadne dělat si hlavu s tím, co si o ní teď musí myslet. Protočí raději mezi prsty další dvojitou vodku. +Aaa, vítej alkoholová Shelle, asi mi i bylo smutno.+ Ozve se po dlouhé době hlas uvnitř hlavy, který jí poslední dobou obtěžuje spíš, když je sama, než ve společnosti někoho druhého. Už si celkem naivně myslela, že má pokoj. S Valerianem se o slovo nehlásila, ale dnes je tady a drásá jí nervy.

Valerian

Nad její otázkou jemně pokrčí rameny a nejspíš ho měla vyvést z míry mnohem víc. 

"Antonio to dělá, ale tady, na ostrově plném příšer, ti zdaleka nepomůžu od všech." +Zatím.+ Pronese a v duchu si dodá dovětek, protože až se stane, co si přeje tak moc... všechno bude jinak. 

"Umím jen pár salónních triků..." Dodá pak a má tím na mysli svou nově objevenou schopnost, ale zatím o ní neřekl nikomu. Vůbec nikomu. Jen tomu Darienovi, co byl chytrý až na půdu a jeho komentář by si domyslel i bez něho. O svém perfektním tréninku zatím mlčí i před ní. Kdyby byli na Zemi, rozhodně by se ho bál kde kdo, včetně nájemných zabijáků, ale… některé věci prostě neříkáte nahlas. Pak se k ní pootočí a divný pohled mu sklouzne na několikátý panák v její ruce. Obočí mu vystoupá výš. 

"Počkám si na to, jaká budeš opilá a jestli budeš otravná, nařežu ti." Upozorní a svoje tvrzení myslí naprosto vážně. Znovu se jí zadívá do očí. Něco v nich má, ale on neumí číst v pocitech druhých lidí. Ani trochu. Vlastně vůbec neví, co by měl říct. Místo toho donese ke rtům sklenku s vodou a napije se. 

"Co bude teď?" Pronese nakonec a ta otázka může patřit naprosto čemukoliv, co se mezi nimi událo nebo co si řekli. Teď nejspíš není ta nejlepší chvíle na to ptát se jí na podobné otázky, když vypadá tak divně a ještě tolik pije, ale na druhou stranu se říkalo, že opilci jsou upřímní… Ani trochu mu nedojde, že on se na podobné věci ženských nikdy neptal.

Shelle

Zadívá se na dno své sklenky, která je prozatím na půl prázdná, vypila jen trochu, pálení už začíná být spíš protivné, než hřející. Poslouchá ho spíš na půl ucha, podstatné detaily jí ale neuniknou, jen se nad některými nepatrně ušklíbne. 

"To byl vtip, víš, jaký mám na to názor." Prohodí neurčitě k tématu o ublížení její osobě, pořád svůj názor nezměnila, možná už by opravdu měla klid. Depresivní nálada se u ní celkem kvalitně usadila, místo toho, aby byla spokojená se svým dnešním výkonem. Je to těžké, když se nedokáže bránit myšlenkám, které pohlcují její hlavu a snaží se o to, aby se zavřela někde doma a pak by nejspíš skládala. Potřebuje to ze sebe nutně dostat, ale neví jak. Nejspíš už zapomněla, jaké následky mají tyto vystoupení. 

"Až budu opilá, což se opravdu načekáš, tak se zvednu beze slova a jdu domů. Nemám ve zvyku být otravná, takže si nech zajít chuť." Rýpne si, tentokrát jí ale koutky opravdu cuknou v upřímném úsměvu, když si vzpomene na jejich první setkání. Ani sama neví, proč ji ta vzpomínky pobavila. 

"Záleží, co tím teď myslíš?" Optá se ho narovinu a upře na něj své stříbrné očka, v nichž je vidět v pozadí zvláštní temný stín.

Valerian

Stočí k ní pohled, který jasně říká, že k tomu nařezání má hodně blízko a zavrtá se jí jím do obličeje. Natočí se k ní celým tělem, jeden loket opřený o barovou desku, druhou dlaň zapřenou o stehno. 

"Pokud tě nechám..." Odtuší nazpět jako nevinnost sama a pak znovu pokrčí rameny. Sice se tváří, jako že ho to vůbec nezajímá, ale jedná úplně opačně. Záleží mu na ní, jenom to ve své hlavě ještě nepojmenoval a tak mu vadí i věci, na které má ve svém věku nárok a jemu do nich vlastně nic není. Co on taky ví o životě ve dvou? Vůbec nic, pokud by nepočítal Antonia… 

"Tvoje vystupování, ty... to všechno, co jsi zkoušela u jezera a asi to... nevyšlo?" Nadhodí a pátrá, pátrá v jejích očích, co to jde, ale nemá to smysl. Nikdy neporozumí tak jako ostatní. Nakonec jen zavrtí hlavou. Ne nad ní, ale prostě nad tou marnou snahou. Hodilo by se umět orientovat v sociálních rolích, ale na to měl vždycky Antonia a ten tady teď nebyl. +A ani nebude.+ Pomyslí si žárlivě. 

"Zapomeň na to. A měj hezký večer." Vydechne tiše a sáhne do náprsní kapsy svého saka, aby položil na barovou desku útratu. Samozřejmě za ně za oba. 

"Drobné si nechte..." Odtuší, i když vůbec nepočítal, co tam pokládal a pak sklouzne z barovky na nohy, takže je snad ještě vyšší, než před chvílí. 

"Jestli tě v noci po cestě domů někdo přepadne, přijdu tě přetrhnout." Dodá a v podstatě jí tím říká, že jí stejně bude hlídat, i kdyby mezi nimi nakonec vůbec o nic nešlo. Musela by mu vyloženě říct, že už ho nechce nikdy vidět.

Shelle

Poslouchá jej a jeho slova jí donutí přemýšlet, hodně přemýšlet o tom, co vlastně od toho všeho čeká, co tím doopravdy sleduje. Je ale natolik zmatená, že se ztrácí sama v sobě, ve svém vnitřním chaosu. To Valerian mění dost z jejího pohledu na svět a přitom v tom zůstává dost podobný chaos. Jen se v něm musí vyznat a to je dost nadlidský úkol.

"Já nevím, jestli to vyšlo a nevyšlo, ale přišel jsi až sem." Nepatrně se pousměje, lepší odpověď od ní čekat nemůže, sama to totiž neví. Chtěla ho vidět, to si dokáže přiznat, co tím však sleduje…Těžká otázka. V tom se ale zvedne a řekne ať se má hezky. Má pocit, jakoby jí někdo uhodil do hrudi a ona se nemůže nadechnout, tak moc je jeho odchodem překvapena. Mrká jako malá panenka a sleduje jeho počínání, platí i za ni? Proč? Proč by to sakra dělal, když se hodlá vypařit? 

"Při mém štěstí, mi určitě někdo ublíží, vždy si vzpomeň, co se stalo a to jsem jenom šla do bytu." Připomene mu, ale na její tváři není vidět ani známka pobavení spíš naopak, mrzí ji, že hodlá odejít, její tvář je ale neutrální bez výrazu. 

"Proč zase utíkáš?" Vypálí na něj otázku bez jakékoliv přípravy, snad jakoby ji chtěla stihnout, než jí zmizí z dohledu. Kašle na to, co si o ní bude myslet nebo co si budou myslet ostatní kolem, musela se zeptat. Chce tomu přijít na kloub, ale zároveň má pocit, že by to neměl chtít. Valerian je podle ní rozhodně nebezpečný a přesto jí to k němu táhne.