Asahi
"Myslím si, že ty chemické sloučeniny jde plně nahradit silou přírody. Tedy, ona je to samozřejmě taky chemie, ale nemluvím o té základní, ale spíš o vysloveně produktech člověka. Někdo by namítal, co třeba antibiotika, ale víte, že jsou rostliny s podobným účinkem? Tady na ostrově rozhodně, jsou samozřejmě trochu magické, chcete-li používat to slovo. Navíc… slyšel jste o tom, že léčit může Světlo samo o sobě?" Řekne mu a pohled od jeho zvláštních očí neodvrátí, i když to někde uvnitř něj řádně cukne a žaludek se mu otočí vzhůru nohama. Prostě na něj působí jako autorita, ale... nemůže couvnout. Prostě nemůže. To něco mezi nimi se prohloubí, jak ani jeden z nich nechce ucuknout a jemu samému se na tvářích objeví lehký nach. Nakonec pohled přeci jen otočí ke svému šálku, který vezme do obou malých dlaní a donese k ústům. Horká tekutina je příjemná a rozlévá se uvnitř jeho těla. "Míchání léčivých tinktur je asi taky chemie…" Prohodí tiše spíš pro sebe, ale snad lze pochopit, jak to myslel.
"Jak se vám líbí dům?" Hlesne po chvíli najednou docela plaše, ale stále se dívá někam dolů do stolu. V domě panuje naprosté ticho a klid. Opodál se na malém stolku povaluje svitek s nějakou nehotovou kaligrafií a zvenčí se ozve zvuk prvních dopadajících kapek deště. Promne rty jemně o sebe a když je ticho delší, než by se mohlo zdát, přece jen k němu strčí ty sušenky, ale ani teď se na něj nepodívá. Najednou je strašně nesvůj... neumí pojmenovat proč. Celou dobu byl v pořádku a nad věcí a teď?
"Nemáte hlad?" Řekne po další chvíli, nevědíc, čím by ho tak ještě mohl pohostit... Přeci jen k němu pak pohled obrátí. Pořád by se o někoho staral…
Dmitry
Oplácí mu pohled, a když zaregistruje nach v jeho tvářích, zvedne se mu koutek rtů ve zvláštním, trochu dravým náznakem úsměvu. Jakoby se v něm na chvilku něco zlomilo a nechal na světlo proniknout něco málo ze svého nitra, ale mohl to taky být jen pouhý stín, u něj jeden nikdy neví. Je však dost patrné, jak moc ho Asahi zaujal a že ho baví je vyvádět z míry. "Světlo? Máte s tím nějaké zkušenosti? Slyšel, ale zatím neviděl na vlastní oči." Mírně přivře oči, když si ho prohlíží a samozřejmě ho napadne možnost, že by byl Asahi nositelem světla. Když pohled velkých očí sklopí, udělá to samé i on a ochutná čaj, který je minimálně skvělý, lepší rozhodně nikdy nepil. Je příjemně uklidňující jak svou vůní, tak i chutí.
"No, myslím si, že bych tím tady mohl být hotov, ještě bych vás poprosil o to, jestli bych si mohl udělat nějaké ty fotografie i s vámi samozřejmě." Pokračuje dál, jelikož je to už opět on v plném sebevědomí. Na chvilku měl pocit, že ztrácí půdu pod nohama, to se mu ale podařilo zaplašit celkem rychle. Na podobné pocity vůbec není zvyklý, a proto se jim tolik brání. Na nabízené jídlo jen zavrtí hlavou a zkontroluje své hodinky jednoduchého stylu.
"Na jídlo mám ještě hodinu a dvacet pět minut čas." Oznámí mu, jakoby to bylo úplně normální a při jeho otázce se znovu rozhlédne po domě.
"Velmi příjemné bydlení, jednoduché ale přesto detailně propracované, až tedy na ty židle." Rozmluví se víc, než by sám čekal a znovu se objeví jeho omluvný výraz.
"Ale kvůli tomu tady přece nejsme." Dodá ještě spěšně, aby zamaskoval své rozhození nastalou situací.
Asahi
Pořád má před sebou ten jeho pohled... jako orel nebo vlk nebo... hledá to správné slovo ve své mysli, zvíře, přirovnání... koho loví? Co ho ale dostane je fakt, jakým mu oznámil, kdy bude jíst. Tohle nejspíš nikdy v životě neslyšel a jako léčitele ho jako první napadne, jestli netrpí třeba cukrovkou nebo nějakým jiným problémem, kde je vyžadována přísná dieta, ale pak si vzpomene na víc střípků z dnešního dne a začne mu to pořádně docházet. Tohle bude psychické… "Vy držíte nějakou speciální dietu?" Vylétne z něj přesto zcela bezelstně a už zase na něj zírá, teď snad ještě z větší blízkosti, než před tím. Trochu ho zlobí, že vytrvale odmítá všechno, co mu tady nabízí. Pak zmateně přikývne.
"A-ano... i se mnou? Dobře..." Je jasné, že s tím nepočítal, ale přijde mu nezdvořilé odmítnout. V jeho zemi nebylo příliš zdvořilé kohokoliv fotit, obzvlášť lidi, jako byl on, ale nikdy by to neřekl nahlas a ani by nemluvil o svém minulosti. Židle...?? Ach židle...!
"Víte, v mojí zemi to nebývá zvykem. Nebývalo… Tohle je vaše židle." Opraví se honem na to téma a ukáže na polštář pod ním, ale když mu Dmitry oznámí, že kvůli tomu tady nejsou radši s vysvětlováním přestane. Do střechy domu se najednou opře velmi silný déšť. Ještě jednou se honem napije, než zvolna vstane a teď na něj shlíží ze své byť minimální výšky.
"Řekněte, kde... jak..." Splyne mu ze rtů a znovu zčervená víc, než by měl kdy v plánu. Dostal ho. Ono to není moc těžké, ale stejně...
Dmitry
Už už by se začal i zvedat ale, když k němu dolehnou jeho slova, zarazí se uprostřed pohybu. Chvíli na něj jen nechápavě hledí a pak si uvědomí, jak většina tvorů reaguje na jeho časový harmonogram. Zavrtí hlavou, než se rozhodne mu přece jen odpovědět. "Ne, mám jen rád svůj harmonogram." Odpoví mu zcela upřímně a zvedne se na nohy, aby se znovu rozhlédl, kde to bude nejlepší. Je tu spousta míst, kde by byly nádherné fotky. Je pro něj vlastně hrozně těžké se rozhodnut.
"Původně jsem měl v plánu vyfotit vás na zahradě, ale ten déšť mi trochu překazil plány." Vysvětlí mu a tváří se u toho jako bůh pomsty, když hledí ven na ty prokleté kapky. +Co si to vlastně dovolují?+ Nakonec se ale přece jen rozhodne pro kompromis.
"No, mohli bychom udělat jednu mezi dveřmi, aby byla vidět i zahrada a druhou třeba u toho stolku s čajem a poslední nad tím svitkem na stole." Rozjel se víc, než čekal, ale to si uvědomí až posléze a honem se zase vrátí do své role z toho zapáleného postoje. S Asahim to nejde tak snadno, jak by si přál a to ho vyvádí z míry ještě víc.
"Tedy jestli to není problém?" Zeptá se svou typickou zdvořilostí a začne si chystat svůj fotoaparát, který se mu doteď houpal na krku jen tak bez využití, jakoby si ani nepřipouštěl, že by s ním Asahi nemusel souhlasit. Jistě by vymyslel další možnosti, které tento dům nabízí, ale…Ne, chce tyto konkrétní. Bude ho muset případně přemluvit.
Asahi
+Svůj harmonogram??? Eh...+ Diví se v duchu, protože neumí vymyslet jediný důvod, k čemu to může být tak dobré, jíst jen kdy se má a ne kdy je hlad nebo chuť. Připadá mu to, jako kdyby se ze života pana Dmitryho vytratila všechna radost. Jako kdyby ani necítil chuť jídla na jazyku. Jak by pak mohl poznat třeba takové umami? Sleduje jeho profil zatímco propaluje kapky deště nespokojeným pohledem a instinktivně se přikrčí, protože to vypadá, že by se mohl začít zlobit. Pak mu Dmitry začne vysvětlovat, kde všude chce snímky pořizovat. Vyprskne smíchy a honem si přiloží dlaň na ústa. Nechtěl být nijak neuctivý a většinou se skvěle ovládal, ale myslel si, že to bude tak jedna fotografie a to bude všechno. "Ještě, že mě nechcete fotit třeba v ložnici." Další spontánní reakce, samozřejmě vtip! Ani neví, co to do něj vjelo, ale Dmitry vypadal, že nafotí celý dům. Opravdu si pak bude složitě vybírat, co noviny otisknou? Nicméně se zarazí a radši se k němu obrátí zády, aby šel zaujmout svou polohu ve dveřích do zahrady. Jakmile je otevře, místnost naplní čerstvý, chladný vzduch a šumění deště zesílí. Obrátí se k němu opět čelem a postaví se jako profesionální fotomodelka... těžko říct, kde na tom byl, ale prostě umí stát tak, aby to vypadalo dobře. A křehce. Tedy po japonsku. Vypadá jako elegantní stvoření, s rukama mírně sepnutýma před tělem a s vážným výrazem ve tváři.
Dmitry
Pohledem kontroluje vybraná místa a přemýšlí o hře světla a stínu, aby to vypadalo, co nejlépe. Přece jen už má s focením své zkušenosti a není toho málo. Hlavně si pro jistotu udělal pár kurzů pro fotografy, aby nemusel při každém rozhovoru s sebou tahat někoho dalšího. Navíc by to zničilo pro něj podstatnou auru vyzařující z jeho osoby. Ideální je, když mezi nimi nikdo nestojí. Vůbec mu nedochází, že je to taky proto, že tu nikoho jiného nechce. Pohledem zkontroluje nastavení fotoaparátu a pozvedne ledově modré oči až ve chvíli, kdy se zmíní o posteli, zvláštně se mu v nich zablýskne, když si ho prohlédne. "Pokud po tom toužíte, nevidím v tom problém." Prohodí, aniž by se jakkoliv zatvářil, nenechá se tím absolutně vyvést z míry a zvedne fotoaparát k oku, když už stojí ve dveřích, aby se ujistil, že fotka bude mít tu správnou atmosféru. Koutek rtů mu vystřelí vzhůru, když si uvědomí, že se mu zamlouvá to, co vidí.
"To bude vypadat dobře." Ozve se z jeho rtů a pořídí pár snímků a několik i detailních jeho tváře, kde dominují nejvíc velké oči. Za pár minut, má z tohoto místa snímků dost a pokyne mu hlavou, že se může přesunout, sám si zatím nastavuje clonu pro světlo v blízkosti stolku s čajem. Už teď si je jistý, že bude dlouho zírat na jeho fotky. Stačilo mu vidět jeho osobu přes objektiv a společně s deštěm v dokonale upravené zahradě…Viděl někdy něco, co by pro něj mělo větší kouzlo?
Asahi
Na tu jeho odpověď o touze raději nic neřekne, ale v očích mu vesele zajiskří. Chytl se a zavtipkoval? Nebo mu to jen vrací? Každopádně už to není ta zcela ledová reakce, co na počátku, když se setkali. Asahiho by zároveň nenapadlo, že by to Dmitry mohl třeba myslet vážně. V tomhle dovedl být i po všech těch letech dokonale naivní. Stojí ani se nehne, zatímco ho oslňuje světlo z fotoaparátu. "Arigato Dmitry-san!" Řekne mu zvesela, když pochválí jeho budoucí fotografii a zároveň si samozřejmě dobře všímá toho pozvednutého koutku úst. Hýbou se snad ledy? Tedy spíš ledovce? Přikývne, když je pan novinář hotový a přejde ke stolku, kde jsou celkem vhodně rozmístěné všechny propriety. Klekne si na paty, jako prve s rukama způsobně složenýma v klíně a hledí teď na něj odspodu jako štěně. Elegantní štěně. Na tom si dává obzvlášť záležet.
"Fotíte rád Dmitry-san?" Zeptá se, zatímco se snaží nemrkat. Nechtěl by mu fotky pokazit nějakým nevhodným chováním.
"Vypadáte, že ano. Jste takový... zapálený…" Vydechne a v očích mu znovu zazáří. Provokuje ho a ani neví, kde se to v něm bere. Použil to slovo schválně, ve srovnání se vším tím ledem. Zajímalo by ho, jestli si je Dmitry své změny vědom nebo ho tím zaskočí a hned bude všechno jako na začátku. +Nebo zareaguje podobně jako s tou ložnicí.+ Pomyslí si a něco ho zalechtá v žaludku.
Dmitry
Ještě párkrát zkušeně přihodí jednu páčku a protočí kolečkem, když nastavuje foťák přesně, jak by měl být. Nakonec ho opět zvedne k oku a podívá se přes hledáček na Asahiho. Ten tvor má tak neskutečně fotogenický potenciál, že i on to musí uznat a to je co říct. Trochu ho vyruší jeho otázka a tak vyhlédne zpoza kraje fotoaparátu a podívá se na něj upřeně, chvíli jen mlčky. "Ano fotím rád, je to nejdetailnější zachycení, které je po ruce. Některé detaily si rád vychutnám." Vysvětlí mu a je jasné, že o detailech je celý jeho život a k tomu ještě něco navíc, co se právě teď objevilo. Vlastně i jeho myšlenky jsou přesně poskládané a ví, co chce a v jakém pořadí. V tento okamžik se mu ale do hlavy vkrádá ještě jedna a to je on. Jen nepatrným náznakem se mu to dorazí v očích, když se na něj podíval. Nadechne se, aby mohl vzápětí dlouze vydechnout, přece jen se potřebuje soustředit, aby z fotek něco bylo, byl by je velmi nerad zkazil. Prst na spoušti se mu nepatrně zachvěje v náznaku nervozity, tu však dokáže velmi rychle zvládnout. Něco mu na té fotce ale vrhá špatný stín. Zamračí se, než přejde k němu a skloní se k jeho tváři. Uchopí jemnou bradu mezi palec a ukazováček a natočí ji tak, aby ten protivný stín už nekazil nic. Spokojeně se téměř neznatelně pousměje.
"Tak je to dokonalé." Řekne si možná spíše pro sebe a opět se vzdálí, aby mohl snímky dokončit. Uvědomí si, jak moc si dotek na Asahiho kůži užil a že by klidně rád udělal znovu. Samotného ho překvapí, jak silný ten pocit byl.
Asahi
Snaží se neudělat na něj obličej, když mu vysvětluje něco ohledně detailního zachycování, nic ošklivého jen takového dobíravého, ale nakonec se téměř ovládne. On sám měl velmi vytříbený smysl pro detail a doufal, že je to vidět všude kolem, ale bylo to poprvé po dlouhé době, kdy se tím chtěl někomu zavděčit. Kdy nechtěl, aby Dmitry objevil něco, co dokonalého nebylo. Takhle by přemýšlet neměl, bylo to marnotratné. Zamračení... Skoro zvážní a něco v žaludku ho zalechtá, když se k němu snese Dmitryho dlaň, aby ho uchopila za bradu. Zcela poslušně ji otočí tam, kam on chce a vydrží tak, ale jemně se zachvěje v ramenou a chloupky na předloktích se mu postaví, což naštěstí není vidět. Prý dokonalé... lehounce znachoví, když se podívá zpátky do objektivu. Nakonec je hotova i tato série a tak se znovu postaví a přejde ke stolku se svou kaligrafií... "Není dokončená." Řekne mu tiše, když se malou dlaní dotkne rýžového papíru a zaujatě si ji začne prohlížet.
"Vlastně si nejsem jistý, jestli je to hodno nějakého vystavování, já..." Hlas se mu lehce zachvěje. V tomhle si moc nevěří. Asi to není zlé, ale vždycky na sebe kladl velké nároky. Vychovali ho tak. Aby všechno bylo perfektní. Otočí k němu tvář s otazníky v očích a je jasné, že odpovědi hledá u něj, i když bylo téměř jisté, že Dmitry japonské kaligrafii rozumět nebude.
Dmitry
Zkontroluje nastavení, když odfotí poslední ze série. Je plně zaujatý přístroj, než aby si všiml, že už se stihl přestěhovat. Před očima má stále tu poslední, kde září lehce nachové tváře. Mělo to zvláštní kouzlo, nedokáže to ani popsat. Není schopný od něj v první chvíli dotrhnout oči. Co se to s ním děje? Vůbec to nechápe. Není to na první stránku do novin, ale je to něco co si rozhodně přidá do své soukromé sbírky, kde moc fotek není. "Je to dokonalé, i když to ještě není hotové." Ujistí ho, když shlédne na stolek, u kterého právě sedí a je jasné, že slova chvály z jeho úst nejsou slyšet příliš často. Dnešek je ale asi něčím výjimečný, protože je to už několikátý ,,kompliment“, který vyslovil, hodně neobvyklé.
"Myslím, že to bude mít skvělou atmosféru." Dodá ještě, než se opět věnuje nastavení. Je to pro něj no dalo by se říct, že srdcová záležitost, aby fotky zachytil, co nejvěrněji a nejpřesněji, kdyby tomu tak nebylo, nemohl by snad ani spát a cítil by se tak nějak neklidně. Uvědomuje si, že jakmile dokončí své fotky, bude se muset posbírat a odejít. V tomto domě cítí ale podivný klid a sám si není jistý, jestli je to místem nebo jeho majitelem. Snaží se myšlenky zahnat někam do útrob, aby mu nepřekážely, jde to ale hodně těžko. Jindy by se těšil do svého pokoje, kde by mohl pracovat, tentokrát se mu ale od práce a hlavně z Asahiho společnosti nechce.
Asahi
Podezřívá ho, že se ani pořádně nepodíval a lehce na něj našpulí rty, ale nakonec se musí usmát, když ho několik delších okamžiků pozoruje, jak se hrabe v nastavení fotoaparátu naprosto zaujatý sám sebou a tím přístrojem. Hlavu při tom naklání k jednomu rameni a nakonec se zářivě usměje, když je opakovaně pochválen. "Tak dobře, jak chcete. Vy jste odborník, pane." Řekne mu s novou dávkou jemného veselí v hlase a znovu se tak nějak nastaví pro závěrečné snímky. Teď už na něj ale dělá cílené obličeje, jako by byli někde v ateliéru pro modelky a nakonec se zvonivě rozesměje. Pokusí se ovládnout, ale moc to nejde. Už dlouho se takhle rozpustile nechoval. Vlastně si příliš neuvědomuje, co se to s ním děje. Uměl se pohybovat v přítomnosti mnoha druhů mužů a v Japonsku byla sešněrovanost natolik běžná, že nechápe, proč si chce z Dmitryho utahovat, ale je to spíš tím, že by ho rád rozesmál. Nějak rozveselil.
"Mám dojem, že se z vás červenám pane Tarasove." Použije naschvál jeho druhé jméno a nakonec se opře zády o stěnu za sebou. Oči i úsměv mu září, když hledí upřeně do jeho tváře.
"Tak." Zhodnotí, když aparát přestane blýskat a oči z něj nespouští. Za chvíli Dmitry odejde a pravděpodobně už nebude mít důvod se sem vracet nebo si s ním povídat. Asahi se přistihne, že je mu to podivně líto. Neví ale, jak by někoho takového, jako je on, přilákal zpět, aniž by to nevyznělo cíleně nebo divně. Snad se mu alespoň dostane do rukou ten výtisk s jeho fotografií.
Dmitry
Dokončí poslední fotku, je evidentně spokojený sám se sebou, což se odráží ve výrazu v jeho tváři, není už tak upjatá, jako při jeho příchodu. Nepatrně se ušklíbne, když si v hlavě přehraje všechny jeho obličeje, které na své tváři vyloudil za těch pár okamžiků. "Zdá se, že vy jste zase rád za fotoaparátem, pane Kano." Vrátí mu to svým sebejistým hlasem, zakryje objektiv a spustí fotoaparát zpátky na svou hruď. Pár okamžiků stojí jen mlčky a propluje ho pohledem.
"Já ten pocit nemám, já to vidím. A za svými názory si většinou dost stojím." Zkonstatuje nakonec naprosto klidně, než se krátce rozhlédne po domě. Nastal čas se rozloučit, i přes fakt, že to není zrovna to, co by se mu chtělo udělat. Jak jednou okusil jeho společnost, nelíbí se mu představa, že by ji měl opouštět. Práci ale dokončil, navíc se blíží hodina, kdy jeho rozvrh říká, že by se měl vrátit do hostince, převléct se a věnovat se svému odpolednímu běhu.
"Má práce je zde hotova. Zbývá mi už jen poděkovat za sdílnost a ochotu věnovat mi svůj čas." Dodá ještě, než přešlápne z nohy na nohu a vykročí směrem, odkud do domu přišel. Ruce skryje pod lemy saka do kapes kalhot a na jeho tváři se usadí opět ten přísný a neprostupný výraz, se kterým se pohybuje po okolí již od svého příchodu sem. Ten, který na pár vteřin záhadně zmizel v Asahiho společnosti. Chtěl by toho tolik říct, hlavně o tom, že by se rád zastavil znovu a přesto má pocit, že by to bylo příliš.
Asahi
Rty mu klesnou jemně od sebe, když na něj tak zaútočí slovy, že to přímo vidí. Zrudne o to víc, ale jeho oči jsou pořád v pobavené notě. Přesně do chvíle, kdy mu Dmitry oznámí, že jeho práce je zde u konce a s díky se prostě jen tak otočí a rozejde směrem ke dveřím. Teď už doslova zírá na jeho záda s pusou otevřenou a něco uvnitř něj zpanikaří. To odejde prostě jen tak? Jen takhle? Je to hotové, mějte se a... "Dmitry-san!" Vydechne najednou naléhavě a pohne se, jako by chtěl udělat krok k němu, ale zarazí sám sebe. Těžce vydechne a skloní pohled k zemi. Nakonec ale oči zvedne opět k němu a spěšně ho dojde. Natáhne k němu svou dlaň na rozloučenou, zatímco se dívá přímo do těch ledových očí.
"Na shledanou." Řekne mu měkce. Měli by se alespoň rozloučit, tak se to přeci dělá. Jenže on nechce udělat jenom to.
"A…" Co mu má říct? Stavte se na čaj? Nevypadá jako někdo, kdo by se chtěl s lidmi nějak zvlášť znovu vídat, je přece jen náplň jeho práce, nic víc. Honem hledá slova ve své zmatené hlavě, jako by to měla být poslední šance jak ho zastavit a srdce se mu divoce rozeběhne. Netuší proč. Jenom ví, že to udělat musí. Možná by měl získat nějaký čas tím, že mu zabalí alespoň ty sušenky nebo…
"Snad ty noviny budu držet v rukou mezi prvními." Vydechne nepřímí požadavek, který ale snad jasně dá najevo, že by chtěl, aby mu je přinesl zrovna on. V Japonsku by ten náznak pochopen byl, ale Dmitry nebyl Japonec. Kličkování v drobných nápovědách mu mohlo být zcela cizí.
Dmitry
Už je skoro u dveří, když zaslechne své jméno s japonskou příponou tónem, který se mu bůh ví, proč zarývá hluboko do hlavy. Zastaví se téměř na místě, než se otočí jeho směrem a s pozvednutým obočím na něj hledí, jakoby na něco čekal. Pak přijde jen rozloučení a natažená dlaň jeho směrem. Uvědomí si, že by si přál slyšet něco jiného. Opět ho to překvapí a zároveň i vyděsí. "Ach ano ovšem. Na shledanou." Stiskne mu dlaň tentokrát sice energicky, ale už o něco jemněji, než při jejich seznámení a pak svou ruku stáhne a vnoří ji opět do své kapsy. Jeho chladné, dravé oči se opírají skoro až hrubě do těch velkých před ním. Při jeho nepřímém požadavku mu ostrý výraz naruší celkem příjemné pousmání. Tohle už zní mnohem lépe, než to rozloučení. Uvidí se znovu.
"Osobně vám ho velmi rád přinesu." Odpoví mu stejně neurčitě, než se otočí a vyjde do deště, který ho za chvíli úplně promočí na kost. Přesto všechno si ale neodpustí zastavit se uprostřed zahrady a ještě na pár okamžiků si vychutnat dokonalou propracovanost. Nakonec vzhlédne s úšklebkem k nebi a vyrazí beze spěchu zpátky k hostinci, kde ho čeká jeho harmonogram, který už stejně poruší o několik desítek minut. Je nesvůj, ale není to tak hrozný pocit, jak očekával. Dokonce to na pár vteřin vypadá, že z toho má zvláštní radost.
Asahi
Cítí se pod tím jeho pohledem strašně zranitelný, ale zírá na něj očima jako talíře, dokud se nedočká odpovědi. Kladné odpovědi. Zřetelně si oddychne a ramena se mu svěsí úlevou. Musel být hrozně napnutý a ani si to neuvědomoval. Doma v Japonsku by vůbec nebylo slušné na někoho takhle zírat, i když si Dmitry začal, ale tady pravidla moc neplatila. Ne v tuto chvíli. Pak ale Dmitry přeci jen vykročí do deště. Měl mu s sebou dát deštník! Na co myslel? Jak mohl být tak hloupý a nepodat mu ho, když odtud odcházel? Bude mokrý a nastydne a všechno to bude jenom Asahiho vina! V Japonsku se deštníky povalovaly všude a byly k dispozici pro každého a on ho nedá někomu, kdo opouští jeho dům? Má chuť za ním vyběhnut a běžet až k brance jenom aby mu ho podal a sám klidně nastydne, ale nakonec to neudělá. Už ho nechce obtěžovat. Sleduje jeho záda a jemně se pousměje, když se zastaví a prohlíží si zahradu. Hledí za ním, dokud mu nezmizí za brankou domečku. Pak za sebou dveře přeci jen zavře, opře se o ně zády a rozhlédne se po zbylých známkách jeho přítomnosti. Neobyčejné setkání… Pořád ho ještě rozechvívá a to se mu nestalo velice dlouho. Škoda, že tohle, co cítil, bylo tak nemožné…
Žádné komentáře:
Okomentovat