Asahi x Dmitry - Obávám se, že já mám času dostatek. - část 2.

(Asahiho dům)

Dmitry

Pozvedne koutky úst v nepatrném úsměvu, když se zmíní o nelegálních rostlinách a mírně zavrtí hlavou. 

"Omlouvám se, asi jsem to špatně podal. Jde o to, že můj zaměstnavatel je přesvědčen o nutnosti obeznámit naše čtenáře o různých možnostech, co se léčení týká." Pokusí se mu vysvětlit záměr, i když mu samotnému vysvětlen nebyl. Neměl ale nikdy problém odůvodnit si článkovým vlastním způsobem, tak proč to teď nepoužít? 

"Jinak s tou květinou jich bylo osm, celkem vysoké číslo vzhledem ke zdejším poměrům." Zkonstatuje bez většího zájmu, nedochází mu, že to bylo svým způsobem dobírání a vydá se za ním směrem ke dveřím, které mu samozřejmě podrží, aby mohl pojít jako první. 

"Nebudu se bránit chůzi, spíše naopak, můžeme alespoň udělat rozhovor po cestě, nebudu vás tak dlouho obtěžovat." Opáčí mu, když s ním srovná krok, aby jej nepředbíhal ani nezaostával. Prostě kráčí jak jinak, než přesně po jeho boku svírajíc svůj notes v dlani, jakoby se bál, že by mohl cestou někde ztratit. U něj velmi nemožná záležitost. 

"Tak tedy pokud můžu začít? Naše čtenáře by jistě zajímalo, jak dlouho se své praxi věnujete?" Optá se, nehodlá si samozřejmě po cestě nic zapisovat, na to mu stačí jeho detailní paměť, nic víc nepotřebuje. Poznámky si udělá až později, jakmile na to bude mít čas. Sice by nic z toho nezapomněl, ale jde spíš o to, aby si ujasnil koncept celého článku. Pracuje tak už dlouho a vždycky se mu jeho způsob osvědčil, není důvod to měnit.

Asahi

Naslouchá jeho slovům ohledně důvodu psaní tohoto článku a sezná je jako zcela vhodné k tomu, aby byl milý a rozhovor poskytl. Pak mu ale Dmitry vyrazí dech podruhé. On si pamatuje i ty květiny? Není to nějaký druh poruchy? Něco jako Aspergerův syndrom? Kam ukládá všechny ty informace? Jak je možné, že žádné nezapomene? Vždyť musí mít v hlavě naprosto přeplněno, to se z toho nezblázní? Má sto chutí vyptávat se dál na různé lidi s různými doplňky, ale bojí se, že by to Dmitry nemusel pochopit. Zvedne k němu děkovný pohled, když mu podrží dveře a proklouzne kolem něj ven. 

"Dobře, mám čerstvý vzduch rád." Souhlasí a vykročí tedy po známé a hojně používané cestě k jezeru. První otázka přijde záhy a nutno dodat, že je okamžitě zapeklitá. Prostě si to nepamatuje. Jak se na takový fakt asi bude tvářit muž jako on s tak dokonalou pamětí? Zatváří se hodně přemýšlivě a je jasné, že si v duchu něco počítá. 

"Já ani nevím, odkud začít, ale... to už bude snad sto let." Vyhrkne nakonec a těžko říct, jestli to Dmitry vezme obrazně nebo mu dojde jeho dlouhověkost. Sázel by na to první. Zvedne k němu hlavu s nic neříkajícím úsměvem. Tenhle rozhovor mezi nimi bude asi těžší, než by se na první pohled mohlo zdát. A Asahi rád býval tajemný. Čekal, kdo na co přijde a kdo ne. Dmitry vypadal, že by mohl poznat víc, než ostatní lidé, uvidí se.

Dmitry

Vykročí stejným směrem, který určí jeho nynější společník a vlastně i důvod jeho otázek. Krátce těkne pohledem po obou stranách ulice, aby si ujasnil, kterým směrem to vlastně jdou, přece jen je tu jen chvíli a taky by se mohlo stát, no spíš má vnitřní obavy, i když naprosto zbytečné, že nebude vědět, kudy se vrátit. Položil již první otázku, ovšem dopověď na ni se mu příliš nelíbí, takové neurčité a celkem nezpracovatelné. No poradí si s tím jako vždycky. Pro člověka jako on, je vlastně dost nemyslitelné, že by si něco nepamatoval přesně. 

"Hm, tak tedy proč jste se rozhodl zrovna pro tento obor?" Položí bez dalších okolků rovnou druhou otázku, souvislost z jeho odpovědí a faktem kým je, mu samozřejmě nedojde. Zatím se tu setkal spíše s lidmi, i když slyšel o možnostech tohoto světa, stále mu to ale přijde nereálné a nepodložené. Kráčí vedle něj v přesném rytmu, ruce mu jen nepatrně kmitají kolem těla, hledíc před sebe, sem tam si dovolí kradmý pohled na Asahiho, aby zjistil, jak se tváří a mohl si dovodit detaily, které by mu tím mohl prozradit i beze slov. Všímá si každé mimické změny, každého záchvěvu ve tváři. Napoví mu to kolikrát více, než slova, je to prostě jeho přirozenost. Po očku se jeho pohled vždycky stočí k Asahimu. Nedokáže se přinutit, aby si ho neprohlížel. Něco k němu jeho pohled vždycky přitáhne a vnímá, že z něj vyzařuje něco speciálního, i když neví, co by to mohlo být.

Asahi

Samozřejmě následuje další otázka, kterou vysloveně čekal. Je to vlastně přirozené. Přívětivýma očima se rozhlíží po světě kolem sebe, radujíc se zdánlivě z každé maličkosti a pak se rozhodne vzít to celé za úplně jiný konec. 

"Víte... celé to začalo už když jsem byl velmi mladý. Pracoval jsem jako učitel pro jednu vysoce postavenou rodinu, která mi umožnila naučit se poměrně hodně věcí. Vždycky jsem tíhl k tak trochu alternativní, přírodní medicíně a samozřejmě jako učitel nemám vystudovanou medicínu. Navíc jsem se dostal do rukou jednomu teď už vzdálenému příteli, který měl právě tohle jako koníček. Oba jsme měli vášeň pro rostliny obecně a slabost pro pomoc lidem a tenhle koktejl to celé vykrystalizoval a odstartoval. Nejdřív jsem se učil anatomii a fyziologii, pak všechno o rostlinách a nakonec si to sedlo do... no do tohohle. Je to v podstatě koníček víc, než práce." Vysvětlí mu velkou oklikou a způsobně uhne stranou, když kolem projíždí plně naložený vůz. Bez košíku je trochu nesvůj. Musí spolu vypadat strašně zvláštně. Přísný muž v obleku a on... on je on. V kimonu... Ruce má teď schované pod šálem, který si přidržuje u těla a usmívá se na děti hrající si opodál i na ptáčky dovádějící v kaluži po dešti. Je to jeho způsob života, radovat se za maličkostí, které druzí ani nevnímají. 

"Je tady ve městě několik studovaných lékařů. To já nejsem." Upřesní, i když to není nutné.

Dmitry

Poslouchá každé jeho slovo a sleduje přitom i výraz ve tváři. Vnímá drobné záchvěvy a mimické znaky, které mu napovídají, jaks e cítí, když o práci mluví. Tohle mu šlo vždycky dobře, i když sám emoce neprojevoval, anebo jen velmi málo. Tam, kde dlouho žil to jinak nešlo, zároveň byla potřeba, aby dokázal odhadnout, kdo proti němu stojí. 

"Hm, velmi zajímavé." Vyjde z jeho úst, skoro se ani nepohnou, a když se znovu podívá před sebe, koutek mu téměř neznatelně vystřelí vzhůru. 

"Setkáváte se i s lidmi, kteří přijdou s negativním přístupem, jen z představy, že to zkusí?" Vypadne z něj další otázka, tentokrát je to spíš jeho osobní zájem, to však rozhodně přiznávat nebude, zajímalo by ho, jak se s takovými lidmi vypořádává. Přece jen by mu to později mohlo pomoci. Je zvědavý, co mu odpoví, prozradí ho jen klepnutí prstů o desky černého notesu. Sám se tváří pořád stejně diplomaticky a zdvořile, možná i trochu odtažitě, ale u něj nic nového pod sluncem. Nakonec přece jen zjišťuje, že ho to téma začíná zajímat, jelikož byl vždy zvědavý, co lidé na alternativních metodách vidí. Asahiho poslední věta ho zaujme ještě více. Pomalu se na něj podívá.

"Někdy je zápal mnohem užitečnější, než vzdělání." Skoro to znělo, jak kdyby ho chtěl podpořit. Samotného ho to zaskočí a tak se znovu podívá před sebe a pokračuje dál v cestě.

Asahi

Ale samozřejmě! Řekne víc optimisticky, než by se takové otázce asi slušelo, ale jinak to neumí. 

"Je spousta velmi skeptických lidí, ale já se domnívám, že i kdyby věřili, že moje pomoc je jen psychologie a placebo, pokud to funguje? Síla mysli je podle mě neuvěřitelná a síla přírodních bylin... to přece znali všichni naši předci." Vysvětluje svůj postoj k celé věci. Je velmi sdílný. Vždycky byl. Dmitry má však pravdu, že pokud někdo přijde nastavený tak, že tu pomoc nechce přijmout a v podstatě jenom otravuje, protože slušně to ani moc nazvat neumí, tak se nedá dělat nic. To byl pro Asahiho vždycky problém, protože se podobných typů neuměl zbavit a pak trpěl jejich návštěvu, dokud je to samotné nepřestalo bavit. 

"Víte, když někdo nechce, nepomůže mu ani tým těch nejlepších lékařů na světě." Dodá další svůj názor. Když se někdo rozhodne, že nechce… no, byli zase u té psychologie. 

"Někdy k uzdravení stačí jen si popovídat se spřízněnou duší, Dmitry..." Osloví ho něžně, ale oči má upřené na cestu před sebou. Těžko říct, jestli to byla nějaká narážka nebo ne. Pak ale spatří opodál u cesty jakousi rostlinu, kterou sezná víc, než zajímavou a přidá do kroku, aby k ní přešel, zastavil se a klesl do podřepu. Ze záhybů širokých rukávu vytáhne malý nožík na bylinky a tuto rostlinu uřízne, aby ji zvedl a přiložil její květ k nosu, zatímco se po něm nadšeně ohlíží. 

"Tuhle bych tady nečekal!" Volá na něj.

Dmitry

Mírně pozvedne obočí, když sleduje jeho postoj k celé věci. Nikdy nedokázal být tak optimistický a dá se říct i odvázaný z takových maličkostí, vlastně ani z velkých věcí. Trochu ho to přivádí do nejistoty, ale jen někde uvnitř a trochu mu i závidí, když si to uvědomí, nepatrně mu tvář zkamení. Tohle mu nikdy nebylo dovoleno, proto si na to zvykl a přizpůsobil se tomu. Postupně od podobných projevů upustil úplně. Kde kdo by to mohl použít proti němu a to si nemohl dovolit. 

"Jsou i případy, kterým pomoci nedokážete?" Optá se zničehonic, aby zaplašil myšlenky na tu narážku na spřízněnou duši, a taky by ho zajímalo, jestli je alternativní umění všemocné, jak se všude tvrdí nebo je to jen reklamní tah. Nechce přemýšlet nad tím, že podle některých každý spřízněnou duši má. Napadlo ho, co by se stalo, kdyby na někoho takového narazil, ale skoro mu naskakuje husí kůže, když si jen představí, že by se to stalo. To už se ale jeho společník odtrhne a míří k neznámému plevelu, který spatřil z dáli. Zrušil tím pádem jeho vypočítané tempo a rozhodil ho víc, než by si mohl vůbec představit. Ostře řezaná tvář se mu stáhne do zvláštně nezdravého rozrušení, to ale vzápětí vystřídá profesionální výraz a rozejde se směrem k němu, aby zjistil, co tam našel. 

"Něco vzácného?" Zeptá se zvědavě, z druhé strany vědomostí není nikdy dost a navíc ho zaujala jeho práce s rostlinou, která je velmi sebejistá.

Asahi

Zvolna se zase postaví a zcela spontánně k němu zvedne ruku, aby mu květ rostliny strčil až k nosu - vlastně skoro do obličeje. 

"Tady moc neroste, spíš v horách. Má hodně prospěšných účinků, škoda, že jich tady není víc. Na to, kolik neduhů umí vyléčit, je až příliš ojedinělá, takže jsou léky z ní bohužel vzácnější a taky dost drahé." Na chvíli se zatváří lítostivě, protože by nejraději léčil zadarmo, ale to by brzy umřel hlady. Kdysi dávno zkoušel nechávat léky zadarmo alespoň těm nejpotřebnějším, ale brzy se to rozkřiklo, začal je vyžadovat každý a stěžovat si, že ten je dostal a tamten ne a pak lhali, že jsou na tom hůř. Asahi si z toho vzal velké ponaučení a takové dobré skutky už prostě nedělal, leda že nehrozilo, že se to dostane dál. Přesto se na něj usmívá jako na nejlepšího přítele, ale pak se v duchu vrátí k jeho otázce. Zamyslí se a pak přikývne. 

"Ano, jsou tací, ale... víte, když někdo pomoc nechce, nemůžete ho k tomu přinutit, to nejde. Pokud nemáte souhlas a touhu, nejde to. Někdy je to na dlouhou spolupráci." Vydechne v odpověď a zase se vydá po cestě dál. Čas plyne rychleji, než by se dalo čekat. 

"Už tam brzo budeme. Taková červená zídka, ta patří k mojí zahradě." Řekne mu a jezero už mají po levé ruce. Asahi vyhlíží typickou prohnutou střechu svého malého japonského ráje.

Dmitry

Sleduje skepticky tu květinu, která vypadá sice jinak, než všechny kolem ale rozhodně, i kdyby byl normální, nesdílel bz jeho nadšení. Tváří se však naprosto profesionálně, ovšem do té doby, než k němu natáhne kytku a málem si v ní vykoupe nos. Mírně sebou trhne dozadu, aby se oddálil od kytky i jeho ruky, vlastně spíš od té ruky. Je to pro něj zvláštní pouštět k sobě někoho tak blízko, hlavně když ho nezná. Uvědomí si své pochybení v chování a nasadí svůj, dá se říct, že i milý omluvný úsměv, oči však zastávají pořád stejné. 

"Promiňte mi za tu nezdvořilost." Prohodí sebejistým hlasem, který neztrácí nic ze své hluboké drsnosti a sám si ke květu pomalu přivoní. Doufá, že pochopí, co na tom je tak neskutečně zajímavé, zatím ho to ale míjí účinkem. 

"Věřte mi, pane Kano, že tento fakt platí ve více oborech." Ujistí ho o něco uvolněněji, než původně plánoval, možná na něj ten člověk začíná mít vliv. +To není dobré.+ Proběhne mu hlavou, než s ní mírně zatřepe. 

"Ale vraťme se k rozhovoru. Máte i jiné koníčky, než bylinky?" Optá se. Další z otázek, u kterých mu kladli na mysl, aby na ně nezapomínal. Zvedne pohled ke krajině kolem a pátrá po červené zídce, kterou skutečně spatří, vpadá to jako velmi krásné místo, pokud by nebyl Dmitry a neřešil, kde jaký detail. Začíná být ovšem zvědavý, jak to vypadá za zídkou.

Asahi

Asahi už si začal pomalu všímat, že ač se na první pohled Dmitry chová jakkoliv příjemně a zdvořile, jeho oči jsou neměnné a nebo velmi přísné a studené. Jako by mu v nich cosi chybělo... Oheň tam je, ale nehřeje... Mimo veškeré svoje přemýšlecí plány začne okamžitě vymýšlet, jak jej zažehnout, ale zatím si to nechává pro svoje soukromé úvahy. Když před ním tak ucukl, jen se měkce rozesmál a teď už jsou skoro u branky. Jeho omluvu vzal v potaz lehkým kývnutím hlavy. 

"Já mám strašnou spoustu koníčků." Řekne mu, zatímco z jiné skryté kapsy kimona vytáhne velký ozdobný klíč a začne branku odemykat. Branka tiše vrzne a vpustí je do jeho zelené zahrady, na první pohled zenová oáza klidu a skutečného míru, kterým prostupuje i jeho Světlo. S asijským mostkem, rybníčkem s koi kapříky a lotosovými květy a úhlednými kameny s vlnkami v písku. Dům je typicky japonského stylu s projmutou střechou, papírovými nebo přírodními stěnami a kamennými lucernami v zákoutích zeleně. Tu a tam jsou i nějaké sošky malých bůžků nebo vychytralých lišek a drobné oltáře. 

"Tak například miluju noční oblohu. Můžu pozorovat hvězdy celé hodiny. Naučil jsem se čajový obřad, snažím se cvičit kaligrafii, tvořit ikebanu..." Vyjmenovává jako by o nic nešlo... 

"A co vy Dmitry? Co děláte rád vy?" Obrátí k němu velké oči, zatímco ho vede ke dveřím domku, u kterých stojí asi metr a půl vysoká soška draka. Toho asijského samozřejmě.

Dmitry

Je trochu nesvůj z jeho přítomnosti, ten člověk je na něj až příliš přímý a optimistický, nejspíš i víc, než dokáže snést. Podvědomě se jeho povaze snaží bránit a zároveň ho podivně přitahuje. Nic jiného mu nezbude, i když moc dobře cítí, že se dobrá nálada přenáší i na něj a tohle je pro něj totální španělská vesnice, no nejspíš asi japonská. Když zapadne klíč do branky a otevře se před ním pohled na zahradu, málem by mu spadla i čelist. Celá zahrada je pečlivě upravena do detailu, což se mu rozhodně zamlouvá a dokázala by si představit tady relaxovat. Je to přesně podle jeho gusta, nic přehnaného a zároveň dokonale upravené. Málem se v těch úvahách i ztratí, než si uvědomí, že mu odpověděl na otázku. 

"Hm, to jsou velmi netradiční koníčky a taky celkem náročné, pokud vím." Zkonstatuje, když si vzpomene na své strohé znalosti v těchto oborech, alespoň ale ví, o co se jedná a není za úplného hlupáka. Zastaví se doslova na fleku, když se ho zeptá, co za koníčky má on. Hledí na něj jak na svatý obrázek. +Co se mě má co ptát, já tu dělám rozhovor?+ Proběhne mu naštvaně hlavou, ten andělíček se z něj snaží tahat jeho vlastní myšlenky. S tím se tak nárazově špatně vypořádává. Marně vzpomíná, kdy se ho na něco podobného někdo ptal. 

"Rád běhám, čtu a pracuji." Prohodí a nejistota v jeho hlase je sice drobná, za to od jeho běžného vystupování znatelná. Najednou má pocit, že toho dělá málo. Vyjmenoval první tři věci, které ho napadly. Tři rituály, bez nichž si život nedokáže představit, rozhodně se ale nejedná o věci, které by dělal, s bůh ví jakým nadšením, snad možná kromě práce.

Asahi

Samozřejmě po něm pokukuje, když se mu otevře pohled na zahradu, protože je to jeho pýcha a rád sleduje lidi a jejich reakce na ni. Zatváří se nanejvýš spokojeně, když se v jeho očích odrazí překvapení a snad i zalíbení. U vchodových dveří, přikývne na jeho konstatování o náročnosti koníčků. 

"Ano, ale já mám času dost." Pronese do neurčita. Všimne si i toho, jak Dmitry zareagoval na dotaz ohledně koníčků. Jako kdyby… prostě žádné neměl. Nic mu nepřirostlo k srdci? 

"Běháte... to máte asi dobrou kondici?" Zamyslí se nad tím, že jemu by něco takového asi taky neublížilo.

"Čtete?" Řekne nadšeně. 

"A co nejraději?" Vyptává se dál a chvíli to vypadá, že se role brzo otočí a novinářem bude on. Jakmile se jednou dostane k nadšenému vyptávání, většinou jen tak neskončí. A umí s tím být i docela otravný. 

"S tou prací opatrně." Řekne mu pak s nabádavým úsměvem a dveře do domu se otevřou. 

"Prosím." Řekne mu se zdvořilou úklonou a nechá ho vejít jako prvního. Je hned za ním a jak za nimi dveře zavře, zuje si za nimi boty. Dům je velmi vzdušný, moc nábytku v něm není. 

"Prosím, posaďte se!" Vybídne ho ihned, zatímco přechází do kuchyně spojené s obývacími prostorami a cestou ze sebe odmotá šál, který odloží na jakousi skříňku. 

"Dáte si čaj?" Ptá se okamžitě, ale na odpověď ani nečeká a okamžitě sáhne po konvici na vodu. 

"Dělám výborný čaj, uvidíte. Zelený? Myslím, že ho potřebujete..." Švitoří si pro sebe a vytáhne se na špičky, jak něco hledá v horních poličkách, kam nevidí. 

"Sušenky? Dělal jsem je sám! Jsou zázvorové..." Pokračuj dál, evidentně nadšený svojí návštěvou a nechává Dmitryho, aby se posadil na zabutony u malého lakovaného stolku a prohlížel si typický dobový japonský interiér.

Dmitry

Zatím se věnuje pohledem zahradě a snaží se najít nějaký nesourodý detail, který by ho ujistil, že to není dokonalé, jak to na první pohled vypadá. Toho ale musí nakonec nechat, protože je zasypávám otázkami, které už pomalu nestačí ani vnímat. Je to pro něj zvláštní a příliš rychlé. Nebyl zvyklý na otázky a Asahi jich má v zásobě zdá se hodně. 

"Ano kondici mám v pořádku, většinu čtu naučné knihy." Odpoví mu velmi krátce a stručně, když už konečně dorazí ke dveřím. Otevře je před ním a nechá ho vstoupit jako prvního. Automaticky si zuje boty, přece jen něco o tom četl a nechce vypadat, ani by mu to jeho osobnost nedovolila, jako buran. Rozhlédne se a uvědomí si holý fakt, že tu vlastně není kde sedět, žádnou židli nikde nevidí. Začnou se mu pomalu vybavovat podrobné informace z jedné z knih, vlastně to mohl čekat a tušit. Asahi ho ale nenechá dlouho nad tím přemýšlet a řekne mu, aby se usadil. Stojí ho to hodně přemlouvání, ale nakonec se přece jen posadí na určené místo na paty, cítí se hodně nesvůj. Neubrání se ale tomu, aby se znovu rozhlédl po domě. Až na ty židle se mu to zamlouvá, je to jednoduché a zároveň propracované do detailu. Jestli to tak u něj jde říct, vypadá spokojeně. Takže se tváří jako vždycky. 

"Děkuji, jste laskav, ale bude mi stačit jen čaj." Ujistí ho naprosto vážně. Téměř neznatelně pozvedne obočí nad oznámením, že zelený čaj potřebuje, jakoby se ho beze slov ptal, jesuito myslí vážně a jak to vůbec myslí. Pak radši pokračuje ve svých otázkách, kvůli kterým je tady. 

"Jaký máte názor na klasickou medicínu a jejich postupy?" Zeptá se a doufá, že jeho otázkám už bude konec aspoň na chvíli, aby se mohl zase vrátit do svého klidu.

Asahi

+Kondici mám v pořádku???+ Zavrtí nad tím v duchu hlavou, pro sebe se usmívaje. Je k němu přeci jen pořád zády. Voda už na plotně začíná vřít a zrovna sype sušenky do misky, když mu Mikhail oznámí, že čaj bude stačit. No, stejně mu je dá. Třeba mu přijdou k chuti později... Pomalu se k němu otočí čelem, opře se zády o linku a upře na něj obrovské oči v nic neříkajícím zkoumavém pohledu. Jako by se snažil přečíst každý detail jeho tváře a dohlédnout až na dno jeho duše. Ten pohled je jako rentgen a podvědomě tak trochu použije svou nefilimskou auru, aby malinko přišel na kloub tomu, koho že má ve svém domě. Pak ale konvice zapíská a on se vrátí zpátky na zem, trhne sebou a obrátí se tváří zpět k lince. Příprava čaje chvíli trvá, ale nakonec se čaj rozvoní domem a on se k němu vydá s tácem, na kterém je starodávně vyhlížející konvice, dva malinké kalíšky a samozřejmě miska se sušenkami. Úhledně si klekne na paty po jeho pravici a všechno to vyskládá na stůl. Pak k němu kalíšek přisune a sáhne po konvici, aby nalil. Pohyby jsou naučené, neskutečně elegantní... Odhalí jemné, bílé zápěstí - jen na okamžik, a pak ho zase ukryje pod látkou rukávu. 

"Prosím." Řekne tiše a lehce se poukloní. Pak k němu znovu zvedne pohled. 

"Plně ji respektuji. Myslím, že věda je úžasná. Co moc rád nemám je chemie..." Odtuší a jemně pootevře rty, když ho začne podrobovat dalšímu zkoumavému pohledu, tentokrát z této bezprostřední blízkosti. +Kdo jsi Dmitry?+ Vyšle svou myšlenku, ale ne, nic takového jako je telepatie neumí...

Dmitry

Sedí stejně prkenně jako v hostinci, záda skoro nepřirozeně napřímená a sem tam si dovolí přestat sledovat jeho záda a prozkoumat další detaily domu, které ho rozhodně zajímají. Nedostane ale příliš prostoru, jelikož vnímá pohled zpovídaného. Jak kdyby se ty oči, plné nekonečného oceánu dostávaly mnohem dál. Je to nesmysl, ale… Oplatí mu ho upřeně a něco mu v tomto případě připadá jinak, nehodlá tomu věnovat příliš pozornosti, soustředí se spíš na jeho dopověď, aby si ji opět zapamatoval. Zatím se ale nic neděje, zaměří se tedy na poslední přípravy čaje a jeho vůně mu přijde velmi sympatická. Vždycky byl spíše vyznavačem kávy, tomuto ale neodolá ani on, zatím však jen svým pohledem. 

"Děkuji." Vysloví, když se jeho šálek naplní a zvedne svůj dravčí modrý pohled k němu. Většinou se setkal s těmi, kteří klasickou medicínu odsuzovali úplně, jeho postoj je proto pro něj překvapivý. Vlastně celá jeho osoba a přesto z něj vyzařuje jen pozitivní energie. Ne, nikoho jemu podobného ještě nepotkal. 

"Myslíte si, že jsou i neduhy u kterých je chemie nezbytná?" Následuje další otázka, tentokrát spíš jeho osobní, než aby sloužila pro jeho článek. Začíná se cítit trochu nesvůj pod jeho zkoumavým pohledem, ty velké oči ho zvláštně zneklidňují a zároveň je to takové příjemné zneklidnění. Sám je trochu zmatený, co se tu kolem něj děje. Chvíli by dokonce přísahal, že se mu podíval do jeho skryté duše, ale to byl rozhodně jen hloupý pocit, kterým se snaží vyhýbat. Připouští však někde v koutku mysli, že na tomto ostrově je možné úplně všechno. Pořád se tomu zdráhá uvěřit, ale ví, že by si měl dávat pozor.