Asahi x Dmitry - Obávám se, že já mám času dostatek. - část 1.

(hostinec)

Dmitry

Vysoký muž, pečlivě upravený. Nečekejte od něj ale žádný přirozený úsměv ani pohled, tohle všechno je u něj nemyslitelné. Když záchvěv ve tváři je přesně promyšlený tah, jako na šachovnici, kde nakonec dá mat a zjistí vše, co potřebuje. Emoce jsou něco, co skoro vůbec nezná, tedy zná jen ze svého vlastního článku a možná i při poslechu vážné hudby. Dalo by se říct, že ji jako jedinou dokáže milovat. Byl na zemi velmi vážený člověk, který si své známé držel hodně od těla. Nikdo přesně nevěděl, odkud pochází, co dělá ve svém volném čase, ani kde vlastně bydlí. Věděl moc dobře, že příliš mnoho informací, by mu mohlo zkazit pečlivě vybudovaný respekt, který získal ve svém povolání novináře. Vážili si ho, vždy měl své články vypracované na hodinu přesně, někdy i s předstihem. Psal velmi ucelené rozhovory a názory na politickou situaci, později i na dění za oponou. Poslední roky jeho kariéry ho dostaly právě sem. A bylo toho víc.

Vyrůstal v Rusku a patřil ke smetánce, nikdy neměl nedostatek. Možná proto se toužil stát někým jiným, ne jen obrazem svého otce, který byl váženým advokátem. Miloval psaní, ale jeho rodina se to v něm snažila za každou cenu potlačit, možná proto se nakonec stal takovým uhlazeným gentlemanem, který se dozví vždy všechno, co potřebuje. To se odráží i na jeho osobním životě, který v podstatě nemá. Většinou se upíná a dodržování svých vlastních rituálů v přesnou hodinu a v přesném pořadí. Takže když už ráno vychází jeho postava na ulici a hledí přísně modrýma očima před sebe v přesně padnoucím obleku, má za sebou už ranní běh, sprchu a kávu s denním tiskem, samozřejmě v přesném minutovém rozmezí. Povahou je velmi striktní a nekompromisní diplomat, který většinou dosáhne svého, díky zdvořilým frázím, jež vždy zasáhnou přesné místo, aby se dozvěděl, vše co potřebuje. Každý den to samé, bez jakékoliv změny.

Je to přesně sto dvacet hodin, čtyřicet osm minut a šest sekund, kdy se poprvé objevil na ulici, vlastně se spíš probral z kómatu způsobeného ránou do hlavy. Vzpomíná si na drobné útržky, kdy se dostal do střetu mezi jednotlivými členy ruské mafie a někdo ho zachránil. Už druhý den mu bylo jasné, kdo to udělal a proč, není nad to se zbavit nehodícího se svědka. Naštěstí je hodně přizpůsobivý a stačí mu jen pár běžných věcí, aby mohl své denní rituály dodržet. Ráno po probuzení si byl v šest zaběhat a po krátkém posilování si dopřál sprchu. Je přesně sedm, když schází ze svého pokoje v hostinci do lokálu, aby si mohl dopřát ranní kávu a přečíst noviny, které si zakoupí u barmana. Usadí se ve svém přesně padnoucím saku, šedé kravatě a bílé košili na místo, jež si hned první ráno vybral, zkontroluje čas na hodinkách, aby se ujistil, že je všechno jak má být. Je vidět, odkud pochází a že jeho rodnou zemí je Rusko. Výraz v jeho tváři prozrazuje, že všechny myšlenky zůstanou pečlivě zavřené v hlavě a neproniknou na jeho striktní výraz. Pak už sedí naprosto vzpřímeně, rozevře noviny, aby si mohl přečíst nejnovější zprávy, a u toho v pětiminutových intervalech popíjí kávu. Tvář má téměř bez jakéhokoliv mimického pohybu, vlastně mu jen oči těkají po řádcích, tváří se u toho způsobně a elegantně. Jakmile odbude osmá hodina má noviny přečteny, sáhne tedy automatickým pohybem po svém diáři a zapíše si pár poznámek k dalšímu článku, vlastně jsou to detaily z těch, které právě přečetl.

Asahi

Není moc obvyklé, aby v těchto hodinách navštěvoval hostinec, ale je tady domluvený s majitelem, že sem nosí nějaké po domácku udělané čaje, jako náhradu za ty hrozné, co tady kdysi pil a sem tam si to někdo skutečně kupuje. Je to už několik měsíců, co se Asahi zabydloval ve svém novém domě poblíž jezírka, který kdysi ukazoval Shelle. Od té doby se s ní ale viděl jenom málo. Měl hodně práce a musel na čas odjet mimo město, aby mohl založit svou bylinkovou zahradu a začít prodávat všechno, co vypěstoval. Nebyl lékař, ale byl zkušený léčitel a bylinkář a pomalu si tvořil klientelu. Dařilo se mu nosit svoje produkty taky sem do hostince a ještě do některých obchodů ve městě a se Shelle si hodně psal. Někdy prakticky denně. I díky tomu věděl o jistém muži, co toužil být upírem, ale od takových se Asahi držel dál. Světlo to dělalo za něj. Je už docela zima, na sobě má dneska tradiční kimono světlounce modré barvy a výšivkou volavek v bílé barvě a přes ramena bílý vlněný šál. Přes ruku nese košík, což je jeho nedílná součást, pokud vyráží ven a s úsměvem v očích konečně vstoupí do hostince. Od jezera je to sem asi hodina a většinou tu vzdálenost chodí pěšky. Tváře má teď červené od studeného počasí, které venku panuje a s tichými kroky přechází celý lokál, aby na jeho konci stanul u baru přímo vedle muže, co si tam čte noviny. Jinak nikde nikdo. Ani majitel za barem... postaví se na špičky, aby na pultu viděl co nejdál. Nic. +Říkal, že tady bude...?+ Napadne ho.

Dmitry

Píše úhledným písmem plynulým pohybu rukou, jakoby to byl jen stroj, co ovládá jeho prsty. Dává si záležet, aby jeho poznámky byly v přesném pořadí a sledu, který bude později potřebovat. Zdá se, že nepřemýšlí nad tím, co píše, přitom má pečlivě rozmyšlené, jak by měly poznámky vypadat. Když dokončí vše, co chtěl, schová draze vyhlížející pero od náprsní kapsy saka, zaklapne notes a zkontroluje hodiny. Zamračí se a oči dostanou ještě víc chladného nádechu, než před chvílí. Trochu znervózní, když si uvědomí, že to stihl napsat o pět minut dříve, než kdykoliv jindy, to pro něj znamená neskutečný problém a překážku. Najednou neví, co má dělat a tak jen prkenně sedí a pohlédne na mladíka, který v kimonu přikráčel k baru, a ani nepozdravil, jak nezdvořilé. 

"Dobré ráno přeji." Prohodí svým hlubokým strojeným hlasem, aby se alespoň on zachoval podle osnov slušného vychování, a dál mu nevěnuje svůj pohled, jen uchopí šálek a vypije poslední doušek kávy, které mu samozřejmě taky nevyšel, znejistí ještě víc, i když tvář zůstává naprosto kamenná. Má ještě tři minuty, než se zvedne a bude muset jít do svého pokoje, aby uklidil noviny, vzal si kufřík a vyrazil do práce. Zatím má v plánu tu ty tři minuty sedět bez hnutí. Stejně mu hlavou létá myšlenka na mladíka vedle. Rozhodně tady ještě nepotkal nikoho, kdo by byl takto oblečený.

Asahi

Skoro se lekne, když na něj ten muž promluví, lehce sebou trhne a obrátí k němu svoje obrovské tmavomodré oči. Pořád se usmívají, i když tvář je neměnná jako vodní hladina. Pomalu tady zapomínal na zvyky, které panovaly jinde po světě. Tady v hostinci se cizí lidé vzájemně většinou nezdravili a jeho nenapadlo, že pokud někdo nevypadá vyloženě jako místní, zdejší zvyky mít ještě nemusí. 

"Ah promiňte! Dobré ráno." Pozdraví okamžitě a ihned zčervená, protože si uvědomí svou nezdvořilost. Zároveň s tím pozdravem se mírně ukloní, jak je zvyklý pro změnu on a navíc se tím chce taky trochu víc omluvit. Ten muž už se na něj nedívá, ale Asahi na něj ještě několik okamžiků hledí s hlavou v mírném záklonu. To oblečení, je to tedy někdo nový ze Země? Nebo ho dosud jen neviděl? Mluví s málokým, ale oči má většinou doširoka otevřené. 

"Promiňte…" Rozhodne se ho znovu oslovit. 

"Neviděl jste majitele hostince? Já... něco pro něj mám a..." Vyzní do ztracena, protože ten muž vypadá velmi přísně a především tak, jako by nechtěl být rušen. Pořád na něj upírá svůj hluboký pohled a svírá košík v obou drobných dlaních, ale taky má svou práci a nechce se mu tady čekat, pokud majitel třeba odjel. A jestli tu ten muž posedává a snídá, tak ho mohl vidět.

Dmitry

Sedí bez hnutí a hledí svýma modrýma, dravčíma očima plnýma ledu před sebe. Po minutě zkontroluje své hodinky a zjistí, že čas plyne tak pomalu, když mu to snad poprvé v životě nevyšlo a něco má hotové dřív. +Za to může určitě tohle prokleté místo.+ Pomyslí si bez změny výrazu ve tváři. Položí ruce v přesném úhlu na desku baru a vypadá spíš jako robot, nebo nějaká umělecká socha s ostrými rysy. Až po chvíli si uvědomí, že na něj ten mladíček v kimonu promluvil. Pomalu otočí svůj pohled jeho směrem a shlédne na něj s mírně pozvednutým levým obočím. Nasadí svůj typický strohý, zdvořilý úsměv a znovu koukne na hodinky. 

"Odešel před dvaadvaceti minutami a říkal, že za chvíli bude zpátky, což pravděpodobně bude patnáct až třicet minut, podle jeho schopnosti odhadovat čas." Podá mu možná až příliš dostačujíc odpověď, to všechno stihl vypozorovat za těch pár dnů, co tady sedává. Jistě, vypadá, že okolí příliš nevnímá, je ale spíše tichým pozorovatelem a detaily jsou pro něj velmi důležité, vlastně nejdůležitější na světě. Dál už nic neřekne, jen se zase podívá před sebe a dovolí si klepnout po sobě ukazováčkem a prostředníčkem a desku stolu v náznaku netrpělivého gesta. V tom ale k němu dokráčí mladík s dopisem od novin a předá mu ho ve značném spěchu. Převezme si ho od něj s mírnou zdvořilou úklonou, v přesném pořadí se podívá na adresáta a pak opatrně, aby nepoškodil obálku, dopis otevře. Uvnitř jsou instrukce, že má dělat rozhovor s bylinkářem. Zatváří se pohoršeně, takhle mu měnit denní rozpis, to se přece nedělá. +Kde to mám ale hledat?+ Napadne ho, než se podívá zkoumavě na mladíka vedle sebe. 

"Mohu mít otázku? Tedy jestli vás tím nepřipravím o čas?"

Asahi

Jak se jeho obličej otáčí směrem k tomu cizinci, cítí větší a větší tíhu v žaludku, až si myslí, že možná rovnou omdlí. Ten pohled, ty oči... viděl toho v životě hodně, ale nic podobného v poslední době. Asi si moc odvykl. Bylo to zvláštní, protože na ostrově se pohybovalo mnoho entit daleko temnějších, než byl tento člověk, ale možná měl za sebou nějakou minulost, která tohle způsobila. Je na čase sebrat všechnu svou nefilimskou odvahu a ten pohled ustát bez mrknutí oka. +Jen si udrž úsměv a příjemný výraz, nic víc!+ Povzbuzuje se v duchu. Teď je to on, komu letí obočí vzhůru a jeho výraz se změní na překvapený. Několikrát zamrká a honem si to v hlavě přepočítá. 

"A-aha. Arigato." Vydechne a na okamžik sleduje tu scénku s poštou a s otevíráním obálky. Není tady co jiného pozorovat, tak pozoruje jeho, oči upřené na jeho ruce. Znovu sebou trhne, když na něj ten muž znovu promluví. 

"Ah? Obávám se, že já mám času dostatek." Řekne zcela upřímně, protože... řekněme si to na rovinu, konflikty a život ohrožující situace nevyhledává a jeho dlouhověkost... no… Po několika desítkách let si prostě zvyknete, že život plyne maličko jinak a že obyčejní lidé okolo vás odcházejí jaksi rychleji. Navíc v Japonsku plynul čas vždycky úplně pomalu, tedy tak mu to přišlo ve srovnání s ostatními zeměmi, které viděl. Přikývne na znamení, že se může ptát a nakonec košík vyzdvihne na barovou desku, protože pro něj začíná být těžký. Zase tolik času by mít nechtěl, přece jenom i on potřeboval peníze na zvelebování domečku, jenže někde se začít muselo.

Dmitry

Hledí na něj upřeně, vypadá jakoby snad ani nemrkal. Ruce zůstávají stále na barové desce bez pohybu, posunout je jinam, už by byl mimo svůj styl. Je spokojený s tím, že ten neznámý mu oznámí, že má dostatek času. Zjistí, že mladík má i dostatek zdvořilosti, aby byl tou správnou osobou na jednoduchou otázku, kdyby se ukázalo, že ne, nejspíš by se zvedl a odkráčel najít někoho jiného, aby mu mohl položit tu samou. 

"Jste velmi laskav, pane." Začne pomalu a zvolna hlasem v přesné kadenci zdvořilosti, kterou má nastavenou snad už od malička. 

"Mohl byste mi prozradit, kde najdu pána, který provozuje bylinkářství ve svém domě? Mám s ním provést rozhovor a adresu mi nějakým, mě nepochopitelným, způsobem zapomněli sdělit." Optá se jej s téměř neznatelným pozvednutím pravého koutku na pár přesně vypočítaných sekund, aby mu dokázal svou náklonnost v jeho ochotě jej vůbec vyslechnout. Když vidí, že zvedá pro něj evidentně těžký košík na bar, vystřelí jeho ruka v elegantním, přesto rychlém gestu ve zdvořilé pomoci, aby to neměl tolik těžké. Přitom nechtěně zavadí o jeho ruku, zarazí se samozřejmě, přece jen náhodný kontakt je pro něj vždy překvapující. 

"Je mi líto, odpusťte." Prohodí automaticky a opět se strnule narovná na barové židli, když si upravuje úhledný uzel na kravatě.

Asahi

Nepotřebuje zase tolik času, aby si začínal všímat jeho osobitého vystupování a způsobu jeho jednání. Dokonce by možná za chvíli byl schopný předvídat situace. Je pro něj totiž docela čitelný. Od malička ho učili jak jednat s komplikovanými a vysoko postavenými muži a na jejich různé vrtochy je celkem zvyklý. Otázka je, jestli jde jen o to naučit se s ním komunikovat nebo je to třeba nedobrý člověk... Hledí na něj s hlavou nakloněnou k jednomu rameni a zkoumavým pohledem v očích, zatímco mu tyto myšlenky běží hlavou. Když ze sebe dostane svou otázku, ještě to chvilku trvá, než se tiše zasměje svým poměrně vysokým, ale milým hláskem. Pak si přiloží dlaň ke rtům, jako by si chtěl odkašlat a sklopí na okamžik oči, než je k němu zase zvedne. 

"To hledáte nejspíš mě. To druhé bylinkářství je vysloveně obchod. Ten já nevedu. Lidé za mnou chodí přímo domů." Řekne mu a usmívá se na něj s hvězdami v očích. Pak se ale stane ta věc s košíkem. Jak ho zvedá, stočí oči také za jeho zvedající se rukou a v momentě, kdy se dotknou, mu od sebe klesnou rty stejně jako povolí jeho sevření a košík by mu skoro vypadl. Nicméně on ho zachytí a postaví na bar. Kami na to ještě několik okamžiků hledí, než k němu zvedne další pohled s lehce nachovými tvářemi. 

"To nic, to... děkuji." Řekne spěšně a skryje oči za řasami. Dlaně sepne před sebou a pak se rozhlédne. Barman nikde. 

"Tak... já to tady asi nechám a pro košík a peníze si přijdu někdy jindy." Pokrčí nakonec trochu bezradně rameny. Všimne si toho, co dělá se svou kravatou. Ten uzel není tam, kde by měl být. Teď je to on, komu automaticky vylétnou ruce nahoru, krok k němu, dotyk na látce, aby ji upravil do požadované výšky a další nesmělý, plachý pohled, než zase odstoupí. 

"Tak..." Hlesne.

Dmitry

Vyčkává na odpověď, je zvláštně neklidný, i když je to patrné spíš jen pro něj. Vždycky si se vším dokázal poradit, ale samozřejmě se musí první začít orientovat v prostředí, což se mu tady ještě úplně nepovedlo. Bere to jako své vlastní selhání. Měl by být mnohem přizpůsobivější a musí rychle dohnat nedostatky, které na tomto místě má. Další překvapení pro něj má mladíček, který jak se nakonec ukáže, je přesně ta osoba, kterou hledal. Překvapení lze vyčíst jen s mírně pozvednutého obočí a jisté spokojenosti v očích, opravdu neobvyklý jev. 

"Ach výborně, nejspíše jste mi ušetřil spoustu času a kroků." Oznámí mu se strojeným úsměvem na jemném strništi, které má své přesné kontury a vypadá upraveně. To co se stane potom ho, ale dokonale vykolejí. Upravuje mu kravatu, dotýká se ho, má sto chutí cuknout a vzdálit se od jeho rukou. Samozřejmě to neudělá, bylo by to značně neslušné. Chvíli pozoruje jeho prsty a pak tvář, jak kdyby se snažil odhadnout, co to znamená. S mírně nakloněnou hlavou na stranu mu kývnutím poděkuje, když prsty zkontroluje přesnou pozici uzlu, konečně vypadá tak jak by měl. 

"Děkuji, ušetřil jste mně ostudy." Prohodí, než se zvedne z barové židle a popadne svůj notes, aby ho měl po ruce. 

"Doufám, že si na mne uděláte pár minut času a odpovíte mi na otázky, ovšem pokud by vás to příliš neobtěžovalo, rád bych si udělal pár fotek i u vás." Zkusí použít svůj zdvořilý takt, aby měl článek se vším všudy, a trpělivě si počká na jeho odpověď.

Asahi

Úsměv? Pořád si není jistý, jestli je upřímný nebo ne nebo co se za tím skrývá, ale jeho nefilimské já mu nic výstražného nevysílá. Tedy ne ohledně úsměvu. Jinak je v pozoru prakticky od začátku, ale nedaří se mu přijít na to proč. Nakonec se zase zářivě usměje a z očí vykouzlí dva půlměsíce.

"Jsem rád, že jsem vám mohl pomoci." Řekne mu upřímně a lehce se při tom pojaponsku poukloní. Následuje další překvapený pohled.

"Ostudy? To snad ne, tak hrozné to opravdu nebylo a po pravdě, kolik lidí tu nosí kravatu...?" Vydechne a udělá drobný krůček vzad, když se jeho protějšek začne zvedat. Pravdou bylo, že v jeho zemi záleželo na každém malém detailu, ale taky a to tenhle muž samozřejmě znal i z té své, jak Asahi viděl, ale taky se neslušelo mluvit o tom nahlas. Zdvořilé bylo dělat, že se nic z toho nestalo. Zároveň s tím, jak roste cizincova výška, tak on sám zaklání hlavu. Jeho požadavek pro změnu dokonale překvapí Asahiho samotného. 

"Jistě, já... samozřejmě..." Vykoktá. Nemá žádný problém s tím, aby k němu přišel, stejně jako kdokoliv jiný, kdo ho potřebuje, ale... 

"Promiňte, totiž... vy se mnou chcete dělat rozhovor? Proč?" Upírá na něj velké oči a pak jimi několikrát zamrká, jak mu něco dojde. 

"Um, pardon já.. jsem Asahi. Kano Asahi." Konečně se představí a nejdřív se znovu ukloní, než k němu natáhne svou droboučkou dlaň.

Dmitry

Zůstává stát ve svém vzpřímeném postoji, s rukama podél těla. Jeho dopověď na kravatu ho opět překvapí, svým způsobem má pravdu. Byl tady velký rozdíl v tom, kdo co nosí a rozhodně si na ten fakt ještě nezvykl. 

"Potkal jsem jich zatím pět." Odpoví mu určitě na jeho otázku. Samozřejmě, že si pamatuje přesné číslo, jinak by to ani nebylo přípustné. Pobaví ho jeho nejistota, vlastně i trochu potěší. Rád působí na lidi svými otázkami tímto dojmem, dává mu to jistý pocit kontroly nad sebou samým. V očích se mu při té myšlence jen blýskne, pohled však zůstává stejně dravě chladný jako doposud. Toho se snad nikdy nezbaví. Chce mít navrch a dopřát ostatním trochu pocit lovené kořisti. 

"Omlouvám se za sovu nezdvořilost, mé jméno je Dmitry Tarasov a jsem redaktorem pro zdejší noviny, právě mi přišel dopis o nutnosti rozhovoru s vámi, pane Kano." Vysvětlí mu to hned, aby nedošlo k žádnému nedorozumění, to by si opravdu nemohl dovolit, on rozhodně ne. Přijme jeho dlaň, kterou stiskne rázně, ale ne příliš silně, vlastně přesným tlakem, kterému byl učen, aby to bylo sebevědomé, ovšem ne nepříjemné. Poté mu pokyne nataženou paží, aby se vydali na cestu, jelikož s jeho návrhem souhlasil. Vyčká, než vyjde první a připojí se k němu. Mladík v něm vzbudil jistý zájem, hlavně svým chováním. Viděl už pár takových jako je on, je to ale jiné, něco ho na něm zaujalo. Sám si ještě není jistý, co přesně to je, musí se to ovšem dozvědět. Potřebuje vědět víc.

Asahi

Znovu - po kolikáté už - mu klesne brada, když na něj hledí a pak se znovu tiše rozesměje. Nedá mu to, prostě se neudrží. 

"Pět? Vy je počítáte? A kolik jste potkal lidí například... hmm... s květinou v ruce?" Zkusí to, ale nezní to nijak uštěpačně, spíš jako uvolněný humor. Asahi nikdy nikoho takového nepotkal. Připadalo mu neuvěřitelné, že má někdo takovou paměť, i když se to většinou pojilo s konkrétními syndromy. Pak ale honem zvážní. To jméno zní... kam ho zařadit? Je Rus? Nebo tak něco? Radši se nebude ptát... Jeho stisk by možná někdo označil jako adekvátní, nicméně na něj samotného je to skoro moc. Pokusí se na sobě nedat nic zdát, jen ruku stáhne a znovu spojí před sebou s tou druhou. 

"Nutnosti rozhovoru? To zní jako bych pěstoval nelegální rostliny." Znovu se tiše rozesměje. Pane Kano… Tak nezvyklé označení pro něho jako on. Pak mu Dmitry ukáže směr z hostince a on se tedy bez odmlouvání vydá ven. Košík nechá stát na baru doufaje, že ho nezcizí někdo, kdo nemá. 

"Um, pane Dmitry chcete tam jet nebo chcete jít pěšky? Já totiž většinou chodím pěšky." Řekne mu před hostincem. Není moc zvyklý mluvit na lidi jejich příjmením, tak použije jméno křestní. Snad to nebude moc vadit? 

"Je to u jezera, asi hodinu cesty odsud." Řekne mu a znovu musí zaklonit hlavu, zatímco si přitahuje bílý šál blíž k tělu. Je skutečně lezavé počasí takhle po ránu. Za tu hodinu si ale mohou hodně popovídat.