Valerian x Shelle - Jen procházím. - část 2.

(jezero)

Shelle

Byla si téměř jistá, že po jejím odchodu zmizí, co nejdál. Jízda na hřebci, ji ale vypudí z hlavy všechny myšlenky na něj, vlastně přestane vnímat svět, do té doby, než k ní opět dolehne jeho hlas. Jemným tlakem stehen zpomalí hřebce téměř na místě a shlédne na něj z výšky, konečně si připadá, že má alespoň na chvilku navrch. 

"Doufala jsem, že jsem tě odradila natolik, že už jsi dávno pryč." Odpoví mu s trochu samolibým úsměvem na tváři, hřebec trochu neklidně pohodí hlavou, otočí ji jeho směrem a velké oko si jej upřeně prohlíží. Přemýšlí, jak velkou hrozbou pro něj může neznámý být. Nechá jej ještě chvilku kráčet vedle něj. Měla by nejspíš odjet někam daleko, hodně daleko a nechat ho na pokoji, aby si užil mlčení ve svém vlastním světě. Ani neví, proč to udělá, nepřemýšlí nad tím, kdyby se jen trochu zamyslela, neudělá to. Přes všechno natáhne ruku jeho směrem s jasnou nabídkou místa za ní na neosedlaném koňském hřbetě. 

"Jestli se nebojíš?" Neubrání se rýpnutí na jeho adresu. Tak nějak čeká, že ji pošle do háje, s tím se ale rozhodně dokáže smířit. Nejspíš chce jen sama sobě dokázat, že Valerian o její přítomnost nestojí. Jak kdyby jediný pocit vyřešil úplně všechny zmatené pocity, které má v hlavě.

Valerian

Povytáhne obočí, když mu Shelle řekne, jak doufala, že už bude dávno někde pryč. 

"Já kráčím pryč, to ty jsi mi v patách." Zamračí se, když k ní zase zakloní hlavu, zatímco stále kráčí dopředu svým tempem a především způsobem, který říká Patří mi polovina města. Co polovina, celé město! Koně se snaží ignorovat, i když tyhle zvířata on nepodceňuje. Rozhodně se na něj snaží nedívat a neměnit výraz svojí tváře. Pak se vedle jeho hlavy objeví její malá dlaň s jasnou nabídkou a donutí ho, aby se zastavil na místě a skutečně překvapeně k ní vzhlédl. Už už se nadechuje, že rozhodně odmítne - čistě ze vzpurnosti - ale pak dodá něco o tom, jestli se nebojí. On? To myslí vážně? Tak a teď už je to osobní. Není na to oblečený a asi to nebude úplně pohodlné, ale natáhne k ní svoji dlaň, přistoupí blíž ke koni a celkem zkušeně se vyhoupne nahoru za ní. Někde vzadu v hlavě počítal s možností, že se to hřebci nebude líbit, ale očividně akceptuje všechny, které akceptuje jeho paní. +Konečně je tady někdo s mozkem.+ Pomyslí si a dokonce to ani nebylo myšleno zle vůči Shelle. Prostě jen vůči zbytku lidstva. Chtě nechtě se vlastním tělem a boky přitiskne k ní. 

"Copak to teď děláme?" Vydechne jí někde u ucha, když se jeho dlaně přimknou k jejímu drobnému pasu, ale je schopný udržet se i nohama, ruce v podstatě nepotřebuje. Oba dva jednají tak, jak by nikdy jindy nejednali, to si dovede přiznat dokonce i on.

Shelle

Jeho poznámku přejde bez povšimnutí, nemá důvod na ni reagovat. Překvapí ji, že se nakonec přece jen vyhoupne na celkem široký a pohodlný hřbet hřebce. Najednou ji dojde, co to vlastně dělá. Trochu se zarazí, ale to už spočinou jeho ruce na tílkem zahaleném pasu a může jen vydechnout, a musí se přemlouvat, aby mlčela. Vzít to teď zpátky, vypadala by jako zbabělec ona. Padne otázka, na kterou sama rozhodně odpověď nezná, nebo možná někde v hloubi duše tuší, ale není to nic, co by chtěla říct nahlas. 

"Potřebuješ z hlavy vyhnat tu zarputilost ohledně pouličních umělců." Houkne, když mírně stočí tvář jeho směrem, pobaveně se ušklíbne a pobídne hřebce, který se okamžitě odrazí do cvalu, aby se vzápětí mohl tryskem rozběhnout po ulici a za hranicí pozemku zahnout na prázdnou louku, kde se mu bude běžet lépe. Ovládá jej jen tlakem lýtek a koordinuje tím tak cestu kam míří, vlastně spíš letí. Podle toho, jak se Valerian vyhoupl na hřbet, soudí, že už nějaké zkušenosti s ježděním má, tak třeba ho po cestě nevytratí, i když to by možná nebylo na škodu. +Bylo by zábavné ho sledovat, jak se válí v trávě.+ Nemůže si odpustit podobné myšlenky.

Valerian

Kdyby kůň nevyrazil cvalem vpřed, něco by jí odpověděl, vážně ano. Valerian byl dobrý jezdec, ale dokonce i on se musel věnovat sezení, aby nespadl a soustředit se na jízdu. Tenhle názor mu z hlavy nikdo nedostane, naopak je přesvědčený o tom, že změní ten její. Nikdy dřív by mu na tom nezáleželo, co si holka jako Shelle myslí, ale teď bylo všechno jinak. Je mu jasné, že by jí nic neudělalo větší radost než to, kdyby to neuseděl a spadl, ale to se nestane, pokud se kůň nezačne stavět na zadní nebo skákat jak šílenec. Veze je neochvějně vpřed a neklopýtne ani na louce, která může být plná nečekaných nerovností. Město nechávají za sebou, míjejí osamělejší stavení a malé farmy a kromě stád ovcí a jiných domácích zvířat tady není snad nikdo a nic. Valerian už tohle místo zná dost dobře na to, aby věděl, že společně míří směrem k jezeru. Není si jistý, jestli Shelle míří přímo tam nebo na jiné podobné místo, ale krajina se rychle míhá a jezero se blíží. I kdyby nechtěl, musí se tisknout k jejímu tělu a pohyb koně by klidně mohl simulovat něco úplně jiného. Vzhledem k tomu, co se mezi nimi stalo v Renově bytě se není čemu divit, že ho to napadlo. Čím dál tím víc se soustředí na ni, než na jízdu a před očima se mu vybavují vzpomínky, i když jich bylo jenom tak málo. Nakloní se nosem víc k jejím vlasům, rukama zesílí svůj stisk a víc jí k sobě přitiskne, než by musel. Přesto pořád dává pozor na to, aby ho nezapomněli někde v trávě. Jezero je na dohled. Už je jasné, že míří zrovna sem.

Shelle

Shelle se pro sebe usměje, když hřebec okamžitě naskočí do cvalu a ona ucítí pevnější sevření kolem svého pasu. Zároveň v ní jeho blízkost vyvolá příjemné pocit, které rozhodně cítit nechce. Nenápadné lechtání v podbřišku jí naznačuje, jak moc se jí společný pohyb a teplo jeho těla zamlouvá. Nechce podobné pocity, odmítá je, a přesto tam jsou. Věří hřebci, že je při první nerovnosti nevyklopí. Byla zvyklá na něm takovým způsobem jezdit. Ostatně právě proto ho ve stájích vyřadili, nesnesl na sobě sedlo, ani žádný jiný postroj. Byl na jejich potřeby příliš divoký a zároveň nikdy pořádně nedospěl. Vlastně tak, jako ona. Když ucítí Valerianovy rty ve svých vlasech, už neovládne sama sebe. Nechá víčka klesnout a tiše vydechne skrze plné rty. Po chvilce oči otevře a všimne si, že už jsou u jezera. Byli tu najednou až příliš rychle. Přehodí nohu přes krk a seskočí dolů, aby se vymanila z jeho sevření a zase se pořádně uklidnila. Je protivný, nepříjemný a vůbec na tom černém hřebci není sexy. Dokonce se ani její čtyřnohý přítel nebrání. +Kruci.+ Pomyslí si, než od něj prudce odvrátí pohled a poodejde kousek blíž k jezeru. Dlaněmi si objímá protilehlé paže a snaží se přeprat své vlastní pocity.

Valerian

I když se s nimi celý svět chvěje pod otřesy mohutných koňských kopyt, stejně ten její povzdech slyší a už nepochybuje o tom, čemu patří. Je to jasné a je zvláštní, že mu to došlo až tady, na koňském hřbetě. Zároveň se oba dva bez problémů udrží nahoře, jako kdyby to tak mělo být a jemu to připadá jako dokonalá asociace jejich povah. Najednou jsou však u jezera a jakmile hřebec zastaví, Shelle na nic nečeká a seskočí dolů. Valerianovi to na tváři vykouzlí doopravdy rozčarovaný výraz. Nelíbí se mu, že o ni přišel a nelíbí se mu ani to, že mu nedopřává svou přítomnost. Vztek se v něm vždycky hromadil rychle. Na rozdíl od Shelle mu ani nedojde, že ho kůň přijal a nepokouší se ho shodit dolů. Teď se mu bohužel nemůže věnovat. Nazlobeně sleduje její záda, jak tam tak stojí, jako kdyby si tohle celé vymyslel on sám. Taky přehodí nohu přes krk koně a sklouzne dolů. Vyrazí přímo k ní a hřebec se mu v tom ani nesnaží zabránit. Jako kdyby mu o něco šlo nebo věděl něco, co oni dva nemohou. Dlouhým krokem ji dojde a popadne ji za paži, aby ji otočil směrem k sobě. Vidí, jak se jí zablýskne v očích a stejně jako kdyby vzápětí na to zkrotla a její pohled zjihl. Jen tak nevinně se ho zeptá Copak a on má pocit, že odtud vyletí až na měsíc. Chtěla odejít, ale on jí v tom zabránil, prostě musela zastavit a jestli z ní něco nevypadne, vymámí z ní svoje odpovědi sám, ať to stojí, co to stojí.

Shelle

Vůbec nevnímá svět kolem, jen si v hlavě snaží srovnat myšlenky a to, co vlastně cítí. Ta chvilka na koni pro ni byla neskutečná a o to víc, jí to vyděsilo. Pak se jí však dostane prudkého otočení a v očích já už zase naštvaně jiskří. Nesnáší, když se k ní někdo chová takto. 

"Nekoukej na mě tak. Jen chci vědět, co se tu děje, Valeriane." Vysloví jeho jméno tvrdě, ale i přesto je v tom jistá melodičnost, fakt se ale snažila, aby k němu byla hrubá. Taky se mu snaží vysmeknout, protože jeho blízkost na ni působí a to ji štve ještě víc. 

"První na mě vybafneš u dveří, pak se mi snažíš ublížit, aby sis polechtal ego nad Renem." Odmlčí se, když si vzpomene na muže, jenž je dlouho pryč. Nakonec ale zavrtí hlavou, aby vyhnala myšlenky na všechno ostatní. „

"Pak se snad snažíš se mnou vyspat, nakonec mi hodíš milodar, abych nemusela zpívat venku, jakoby to bylo to neodpornější, co jsi mohl vidět." Zarazí se, když se přistihne, že na něj křičí a její tváře mírně zrudnou vztekem. Vypadá trochu komicky při své drobné postavě, když se tak vzteká. 

"Vzala jsem tě sem jen proto, abych zjistila, o co ti ksakru jde!" Zamručí ještě naposledy, než se vytrhne z jeho sevření a hledí na něj s neobvyklým plamenem v měsíčních očích, který její tváři dodají konečně alespoň malý náznak lidskosti, tedy kromě nevzhledné jizvy na levé tváři, která nyní září do okolí.

Valerian

Jeho obočí se začne mračit čím dál tím víc. 

"Jak mám tomuhle všemu rozumět, hm?" Promlouvá k ní poměrně tichým hlasem, ale je jasné, že nemá daleko k tomu, aby vybuchl jako bonbón Mentos hozený do Coca Coly. Nakonec její paži pustí, narovná se v zádech, ale oční kontakt nepřerušuje. 

"Tak od začátku, protože evidentně ani jeden z nás nechápe nic z toho, co dělá ten druhý." Vymyslí na jeho poměry velmi dlouhou větu a zvolna si založí ruce na prsou.

"Tak mi vysvětli, co jsi si slibovala od toho, když jsi mě vzala na koně a zároveň se snažila, abych se tě nedej bože nedotkl. Co má znamenat tohle místo." Obsáhle dlaní ruky prostor kolem nich. 

"A proč tady mám teď proboha stát jako tvrdé y, když jsi mě sem dotáhla, abys mohla hned na to zase odjuchat pryč, hm? Přijde ti to zábavné?" Pozoruje jí jako nějaký zajímavý genetický pokus, zatímco na něj sype vlastní otázky a snaží se být nepříjemná, což se od něj odráží jako hrách od stěny. 

"Nevěděl jsem, že tam budeš a proč bych tě nemohl použít jako návnadu na něj? Já ho nesnáším, on mě nesnáší - jsme si kvit. Co se stalo mezi náma potom je další věc a ta všechno změnila." Znovu se rozohní a zvedne na ni hlas, zatímco udělá další prudké gesto dlaní, než si ruce zase založí a navztekaně přešlápne. Jak on by jí nejradši přetrhl! A pak to nevydrží a rozkřikne se na celé jezero. 

"Je to příšerný! Někdo jako ty s takovým darem stojí na ulici jako bezdomovec a kráká do oken lidem, co o něj ani nezakopnou, když bys mohla mít vyprodaný haly! Sakra!" To nechápe, jak dobře to s ní myslí? Doopravdy to nechápe? Nejradši by s ní zatřásl, aby se probudila. To snad není pravda! To už na něj řve i ona a vypadají jako manželé, co po roce sňatku zjistili, že to spolu vážně nedávají. 

"No tak teď to víš!" Křikne po ní znovu, ona se mu vytrhne, on ji znovu popadne a dřív, než si stačí uvědomit vlastní činy, tiskne ji ke svému tělu a líbá na tu drzou pusu, co se do ní vejde. Nejradši by s ní praštil o trávu a vzal si ji tak, aby konečně přestala křičet a dala pokoj. Zvedne se v něm neskutečná vlna vášně, což se odráží ve způsobu, jakým si bere její rty. Dravě a nekompromisně, zatímco prsty svírá její paže.

Shelle

Křičí na ni, jako vážně tu na ni řve? +Co si o sobě sakra myslí?+ Proběhne jí hlavou, když jí v první chvíli nedochází to, co tím vlastně myslí. Pomalu si přebírá jeho slova hledíc na něj nasupeně. Neupouští ze svého vzdorovitého postoje, pohled jí ovšem trochu změkne, když začne křičet něco o talentu a jeho mrhání. Najednou, aniž by cokoliv stihla říct, se ocitne v jeho náručí. Jeho rty ji drtí v drsném, i když omamujícím polibku. První jí napadne, že by jej nejradši něčím přetáhla a chvilku se opravdu vzpouzí, proti němu nemá ale nejmenší šanci. Ten pocit ji přejde jako mávnutím kouzelného proutku, když podlehne přívalu vášně z jeho strany. Celé tělo, které bylo doteď vzpřímené a vzdorovité mírně povolí v jeho sevření, víčka samovolně klesnou a pod nimi zmizí její stříbrný pohled. Trvá to dlouho, než se pokusí oddálit od jeho rtů a jemně přerušit jeho polibek, aby se mohla nadechnout a uklidnit svůj poněkud roztřesený hlas. Zvedne k němu své očka, které jsou stále trochu zmatené, avšak začíná jí pomalu docházet, co se tu děje. 

"Tahle pomsta se ti moc nedaří." Vypadne z ní první věc, která ji napadne, i když ji v hlavě pálí milion otázek, jež nebyly vyřčeny. Nemůže říct, cokoliv jiného, ani se jinak pohnout. Nejspíš by si ho totiž jen přitáhla zpátky k sobě a řekla mu, ať si s ní dělá, co chce.

Valerian

Cítí jak mu povoluje pod rukama a skutečně se do celého polibku ponoří. Vnímá jen její chuť a vůni a vlastní bouřící se emoce, což se mu rozhodně nestává každý den. Už by ji skoro začal tlačit dolů na trávu, když ucítí, jak se od něj jemně oddaluje, a protože jeho vztek pomalu dohasíná, nechá ji. To co ale uslyší vzápětí s ním nefalšovaně otřese. Právě se tady vyznal snad úplně ze všeho jako největší idiot a ona si myslí, že tohle všechno dělá proto, aby se pomstil Renovi? Necítí nic z toho? Nic? Nepozná jak opravdové to je? Najednou ji pustí a spěšně se k ní otočí zády. Dlouhými kroky se rozejde k cestě s úmyslem beze slova odejít od jezera. Nesmí na něm poznat, že ho to někde uvnitř píchlo a že je mu z toho těžko u žaludku, nesmí. Za žádnou cenu. Nikdo nesmí poznat jeho zraněné emoce. Nikdy. Hluboce se nadechne a výraz jeho tváře je kamenný a neproniknutelný, když se dostane na cestu a snaží se zmizet z toho místa a z její spalující blízkosti. Jestli si s ním něco začne a on si ji začne vodit k nim domů, neví, co bude dělat. Prostě to neví... Pokud se Ren ještě kdy objeví. Upřímně o tom pochybuje, ale teď, když ji nemůže mít, mu ta představa nedá pokoj. Ze všech ženských na světě to musí být zrovna ona, kdo v něm probouzí dávno pohřbené city. Tak to tedy ne!

Shelle

Zarazí se, když uslyší, co z jejich rtů jde za slova. Tuší, že v tom bude něco jiného, než pomsta, jakoby se ale nemohla udržet, když mu má cokoliv říct a musí jej vždycky trochu popíchnout. Sleduje beze slova jeho záda, jak se od ní naštvaně vzdaluje. Najednou cítí uvnitř sebe, jakoby ji neviditelná ruka drtila veškeré orgány a nemůže se ani nadechnout. Cítí tlak v očích, jak se do koutků tlačí vlhkost, má co dělat, aby ten pocit dokázala potlačit, připadá si příliš slabá. Hřbetem dlaně utře osamělou slzu, jež si při svém putování našla cestičku z vnitřního koutku ven z oka. Přešlápne nejistě z jedné nožky na druhou, není si jistá tím, co chce udělat. Něco v chaotické mysli zničehonic přeskočí na tu správnou vlnu a ona pískne přes prsty na hřebce, který se rozběhne jejím směrem. Vyhoupne se na jeho hřbet a pobídne jej, aby dohnal Valeriana dupajícího kolem. Trvá to jen okamžik, než stane před ním a položí mu dlaň na hruď, aby se zastavil. Byl to dobrý nápad, když teď ale stojí před ním, vlastně neví, co chtěla udělat. 

"Já…Byla hloupost, to co jsem řekla a…" Odmlčí se, její hlas je nyní trochu nejistý a roztržitý stejně jako stříbrný pohled. 

"Vážím si toho, co jsi chtěl pro mě dnes udělat." Nerozmýšlí se, když si zlehka stoupne na špičky a políbí jej na tvář. Snad i doufá, že ji alespoň praští, aby přišla k rozumu. 

"Díky a měj se hezky." Vypadne z ní nakonec zcela upřímně, možná by šlo i slyšet ten obrovský kámen, který spadl na zem, jak se jí ulevilo. Musela mu to říct, jinak by si nemohla vážit sama sebe. Tím, ale splnila vše, co chtěla, proto svou drobnou dlaň spustí k tělu a s kývnutím hlavou směrem k Vientovi se pomalu vydá zpátky k jezeru, kde nejspíš stráví celý den, možná i noc.

Valerian

Zakáže si jakékoliv další myšlenky na tohle téma a místo toho si do hlavy nasadí vzpomínky na nedávné přepadení rodného domu Kastel, na všechny ty coury, co postřílel v patře... jako zvířata. Nepomáhá to. Ani neslyší cválajícího koně, který se najednou mihne kolem koutku jeho oka a zastaví se před ním, i s ní na hřbetě. Vytřeští na ni bledé oči, když Shelle seskakuje dolů a jde k němu. Potlačí touhu prostě ji obejít nebo do ní dokonce strčit a jen se zastaví s rukama podél těla. Jeho pohled je neurčitý, ale čelisti má zatnuté. To je vidět. Upírá pohled do jejích očí. Byla to hloupost? Řekla to naschvál, aby ho nazlobila? No povedlo se jí to. Neví jestli ho to vytáčí ještě víc nebo z toho začíná mít radost, ale něco v jeho pohledu trochu změkne. Když se pak Shelle vytáhne na špičky, jen aby se rty lehce dotkla jeho tváře, jen zavře oči, dokud ten motýlí dotyk nezmizí. Už se neohlédne, ale hlavu má zaměstnanou na plný úvazek, když kráčí od jezera pěšky pryč, na čele ustaranou vrásku. A to mu rozhodně není podobné. V jeho životě se objevil někdo, na koho bude bohužel myslet a říkat si, co dělá a jestli je v pořádku. Jedna malá, drzá holka. A dokonce mu i přes své přesvědčení poděkovala za to, co pro ni chtěl udělat. Překvapilo ho to, vypadala tak paličatě, že by podobnou věc nikdy neudělala, ale ono se to stalo a vlastně to na něj udělalo dojem. Dneska odešli každý sám, ale on ví, kde Shelle bydlí. Ještě neví, jak s tím naloží, ale nezapomene na ni.