Valerian x Shelle - Jen procházím. - část 1.

(dům Shelle)

Shelle

Po zvláštním setkání dny plynuly jeden za druhým. Pak už to byly týdny, kdy se Shelle snažila zařídit bydlení pro sebe a…Ano, hřebce, na kterého se chodila tajně dívat do městských stájí. Podle správce, byl nejezditelný a brzo měl být poslaný, čert ví kam. Nakonec jí přálo štěstí. Na dům dostala příspěvek od Rena. Nevrátil se, prostě se po něm slehla zem. Jenže po sobě něco zanechal, což našla o několik týdnů později. Hromadu zlatých pod prknem v podlaze. Bylo to akorát, aby mohla konečně bydlet ve svém a nechat tuto kapitolu za sebou. Později sebrala i své poslední zlaté a onoho hřebce si za směšnou cenu koupila. A světe div se, jak kdyby to čtyřnohý pán věděl, že ho zachránila, kráčel za ní až do svého nového domu jako beránek. Po nebezpečném hřebci nebyla ani památka a brzo Shelle zjistila, že je to jen přerostlé hříbě, které jen potřebovalo trochu jiné zacházení. Dnešní den strávila ve svém novém domě, aniž by si uvědomila, kolik hodin se přehrabovala starými krámy po původním majiteli. Je tu ještě hodně práce, než to bude alespoň trochu v obytelném stavu, na rozdíl od stáje, která je v dokonalém pořádku a konečně má černý hřebec svůj vlastní domov. Schválně vybírala dům ne podle toho, jak vypadá uvnitř, ale podle většího pozemku, aby měla dostatek prostoru, sama toho moc nepotřebuje, vlastně by ji stačila jen stará matrace a pár hudebních nástrojů, takže proč ne? Je k večeru a ona už má práce po krk, pořád má v hlavě příšerný chaos, to co se událo poslední dobou, ji k tomu moc nepřidává. Raději vyjde ven před dům jen v černém tílku na ramínka a upnutých jeanách, přece jen je teplý letní večer. Protáhne se na prahu otevřených dveří a zamíří si to rovnou před branku, kde popojde jen kousek podél plotu, na poněkud rušnější křižovatku chodníků a smekne klobouk, z nějž se uvolní dlouhá hříva sněhově bílých vlasů. Hodí jej před sebe vzhůru nohama, promne si šíji, a aniž by příliš váhala co, začne zpívat svou oblíbenou píseň. Nechá se pohltit prvními tóny linoucí se z jejich rudých rtů a najednou jakoby všechny starosti zmizely v nenávratnu. Očka se pod tlakem blaženého pocitu zavřou a plně se opře do svého melodického hlasu, aby přilákala co nejvíc kolemjdoucích. Je pravdou, že všechny peníze padly na koupi domu, takže je načase zajistit sobě i Vientovi peníze na obživu, no spíš pro sebe, přece jen hřebec má prozatím celkem dost pastvy kolem domu. Sem tak zaslechne i přes svůj hlas cinknutí drobáků do klobouku, tuší ale, že pro dnešní večer to moc velká sláva nebude. Nejspíš to bude místem, park je většinou lepší volbou, nechce se však příliš vzdalovat od domu, aby nepozapomněla na povinnosti, jež ji ještě čekají. Momentálně ji hlavně čeká spousta odpadků, jenž je potřeba vyklidit.

Valerian

Kráčí ulicí do míst, kde už skoro začíná venkov a zděné zástavby střídají spíš obytné domy s prostornými pozemky nebo zahradami. Je už po poledni a všechny zadané pochůzky má vyřešené, ale chtěl se podívat ještě na něco, co roste jen tam venku. Není to jeho styl procházet se na sluníčku a hledat kytičky, ale má k tomu jiný, osobní důvod a je zvědavý, jestli ho to praští do nosu samo od sebe jako tenkrát poprvé. V podpaží si nese knihu, která je v posledních dnech zdrojem jeho vědomostí, na sobě lehkou bílou košili, tmavé společenské kalhoty a černé polobotky. Vlasy pečlivě přihlazené jako vždycky a ostrý neproniknutelný výraz neopouští jeho tvář ani na chvíli. Do uší ho však praští známý hlas. Sice ji potkal jenom jednou, ale na to řvaní už nikdy nezapomene. Vůbec na ten její tón... oči... +Hmm...+ Zamručí si jen v duchu, když se začne blížit ke zdroji zpěvu a očima už ji rovnou vyhledává. Ani neví, proč za ní jde. Když tehdy odešel z toho bytu, nepředpokládal, že by ji kdy znovu vyhledal nebo dokonce ona jeho. Tohle město nebylo velké, ale Valerián měl hodně vlastní práce. Antonio i Kastel o tom věděli a mohli ho poslat, aby ji zabil, ale to se nestalo. A ona nikdy nepřišla k nim, aby splatila svůj dluh upírce. Valerián měl teď jiné starosti, dost osobní a stejně jde za hlasem jako krysa za píšťalou. Shelle tam stojí s kloboukem před sebou a jako vandračka vydělává způsobem, který by on označil za žebrání. +Vážně?+ Pomyslí si znovu a počká si na chvilku, až bude mít Shelle zavřené oči, aby se k ní poměrně neslyšně přiblížil. Z náprsní kapsy vyndá poměrně příjemně naditý váček se zlatkami a s razantním cinknutím ho hodí před sebe na zem do její klobouku. 

"Na. A už toho nech. Kdo se na to má koukat." Řekne jí svým ledovým hlasem a mračí se na ní, zatímco stojí asi tak metr od ní. Rty semknuté do úzké čárky. Jako kdyby šlo o jeho reputaci.

Shelle

Každou buňku jejího těla pohlcuje skladba, jež vyjadřuje její momentální pocity, zahalena do neurčitých slov, které dávají ten pravý smysl jenom jí samotné. Levou stranu tváře, kterou zdobí nevzhledná jizva, zakrývá závoj bílých vlasů, asi už jen ze zvyku, ovšem občas je patrná, když podporujíc svůj hlas pohodí hlavou. Stává se jí hodně často, že se zabere do zpívání natolik, aby mohla přehlédnout příchozí, možná i proto se tím celkem dá uživit. Zarazí se ale v okamžiku, kdy k ní dolehne hlas, slyšela ho jen jednou, ale přesné ví, jaká tvář se za ním skrývá. Pár sekund přemýšlí, jestli se jí to náhodou nezdá, než se její očka pomalu otevřou a ona s pozvednutým obočím, pohlédne do klobouku a pak do jeho tváře.

"Každý se nějak živíme a já nemusím alespoň nikomu sloužit." Použije stejně ledový tón, který je ale podbarven jistou formou vzdoru. Tuší, že si možná ze startu rýpla až moc, svá slova brát zpátky rozhodně nechce, navíc si připadá vůči jeho pohledu o něco silnější. 

"Ostatní většinou platí, abych zpívat nepřestala." Dodá ještě nakonec a ještě jednou se s úšklebkem podívá na váček peněz. Má sto chutí mu je vrátit, přece jen je to moc a tohle by si nejspíš nevzala od nikoho. Nechá prozatím peníze penězi a založí si ruce na hrudi, aby si jej mohla přeměřit pohledem.

"Tebe bych tu čekala ze všech nejméně." Tajně totiž doufala, že jej nějakou chvíli neuvidí, hlavně do doby, než se alespoň trochu podaří srovnat myšlenky a dostane ho z hlavy úplně. Zatím se jít o nepovedlo.

Valerian

Dobrá odpověď... i když on by to jako posluhování rozhodně neoznačil. Přesto navztekaně našpulí rty, když se střetneme s jejím pohledem a chvílí se s ní poměřuje. To její rýpnutí se rozhodne okázale přejít. Prozatím. Koneckonců to v jejím případě udělal už nespočetněkrát a to se viděli jenom jednou. 

"Já ti platím, aby ses tu přestala ponižovat." Řekne jí a myslí to smrtelně vážně. Tón jeho hlasu je překvapivě poměrně příjemný. Pořád jí hledí ostře do očí, tohle je pro něj nepřijatelné. Copak je tohle nějaká koncertní síň? Pak si povzdechne a konečně od ní zrak odvrátí k vlastním manžetovým knoflíčkům, které si poupraví. Na první pohled jsou drahé. 

"Jen procházím. Něco testuju." Řekne jí neurčitě a pak se porozhlédne kolem. Žádný dav čumilů se nekoná, jen pár dětí se rozuteče pryč... +Parchanti...+ Pomyslí si otráveně, než k ní oči otočí zpátky. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by sám měl někdy děti. Neměl nervy na nikoho, kromě sebe, natož tolik trpělivosti, aby se jich nesnažil hned nějak zbavit. A internát by byla asi ta příjemnější varianta. Ještě že Kastel nebo Antonio děti neměli, stačil ten blonďatý kluk. 

"Tohle ale taky není nejlepší ulice na takovéhle... hmm... vydělávání." Prohodí a nemluví o tom, že to je spíš okraj, kde by se večer mohl potloukat kde kdo. Spíš šlo o absenci kohokoliv. Kde by ho napadlo, že tady Shelle pořídila barák?

Shelle

Připočítá si bod k dobru za své rýpnutí, sice jej neokomentoval, ale to našpulení rtů je jasným znamení, že se trefila alespoň trošku tam, kam měla. Koutek rtů jí pocukne v náznaku úsměvu, ten ale velmi rychle zmizí, aby neprozradila víc ze své hlavy, než by chtěla. Přešlápne z jedné nožky na druhou a natáhne se pro klobouk, jenž značně ztěžknul pod tíhou váčku a znovu se nesouhlasně ušklíbne. 

"Co je na nezávislosti ponižujícího? Dokážu se postarat sama o sebe, to mi ke spokojenosti celkem stačí." Opáčí mu, aby ji konečně přestal vytýkat způsob života, pro který se rozhodla. Nikdy, za nic na světě by to vyměnit nechtěla. Ano, měla se zeptat na práci v jistém klubu, ale ona se rozhodla nepřipravit se o ten pocit volnosti, je pro ni velmi důležitý. Nečeká na nic, vytáhne váček a vtiskne mu jej do ruky. 

"Vezmi si to zpátky, stejně v tom budu pokračovat, tak ať zbytečně neutratíš." Prohodí s jistým pobavením dál se tím nezabývajíc. Vysvětlení, co tu dělá, přejde jen nepatrně pozvednutým obočí, i kdyby se chtěla vyptávat, zrovna z něj toho moc nedostane, proč se tedy snažit? Další jeho otázky ji však velmi zaskočí a je to patrné i na alabastrové, jemně řezané tváři. Není si jistá, jestli si nemá vymyslet jiný důvod, proč by tu mohla být, než že zde bydlí. Hluboko ukrytý pud sebezáchovy se hlásí o slova, zaplaší ho zatřepáním hlavou. Není žádný pádný důvod mu to neříct. 

"Dala jsem si pauzu od vyklízení svého domu, nechtělo se mi chodit daleko." Vysvětlí mu prostě a jednoduše. Není, co by měla skrývat.

Valerian

"Tomuhle říkáš nezávislost a mojí práci posluhování? Nemáš to nějaké zpřeházené?" Rozhodí dlaní v gestu a ani na okamžik nemění výraz svojí tváře. Jeho oči jsou pořád studené jako ledovec. Už si ale mohl všimnout, že Shellin mozek fungoval trochu jinak. 

"Ponižující je tohle žebračení na ulici. Copak ve městě není divadlo?" Vysvětlí jí to polopaticky, když to tou složitější formou nechápe. Ženská... A pak mu Shelle vrazí ty peníze zpátky, ale on kolem nich ruku nesevře a nechá je spadnout zpátky na zem. Celkem nezúčastněně se na ně podívá dolů ke špičkám svých bot a zasune si při tom ruce do kapes. Pak pohledem vystoupá zpátky k ní. 

"Radši to seber, byla by jich škoda. Budu radši s vědomím, že je utrácíš ty, než ti haranti, co nás sledují z poza rohu." Řekne jí a opět to myslí vážně, ale ona je jak zabedněná nebo co. A pak se jeho oči překvapením malinko rozšíří, když jimi vystoupá na fasádu za jejími zády. Jednu dlaň z kapsy vytáhne a ukáže štíhlým prstem na dům, než ji zase zastrčí zpátky do kalhot. 

"To je docela velké a neudržované. Tak si ty peníze nech. Mě tady k ničemu nejsou." Znovu stáhne světlé obočí. Peněz má víc, než dokáže utratit. Rozhodně tady na tomhle místě... Momentálně nefinancuje ani vlastní dům a služebnictvo. A tahle ruina by podobných váčků potřebovala stovky. Kupodivu si narážky na stav domu nechá pro sebe a městská stáž by kvůli tomu měla vyhlásit státní svátek.

Shelle

Zamračí se, když dál pokračuje ve shazování jejího způsobu života. Párkrát klepne botou do země a nadechne se k odpovědi, kterou si předem vůbec nerozmyslela. 

"Jo já když se rozhodnu, že se mi nechce, tak do práce nemusím a navíc si dělám, co chci a kdy chci. V divadle bych musela zůstat zavřená." Zavrtí hlavou, to on nedokáže vidět s nadhledem a nedokáže pochopit její rozpoložení mysli. Nakonec nad tím jen mávne rukou. Zahledí se na váček s penězi, jasně hodil by se jí a jak, zvlášť teď, brala by to ale jako ponížení vzít si je, zrovna od něj. 

"Ne díky, zrovna od tebe almužnu nechci. Beru si peníze jen od těch, kterým se můj zpěv líbí, ne od těch…" Odmlčí se, přemýšlí jak to správně nazvat. 

"Od těch, kteří jsou mnou znechuceni." Sekne otráveným hlasem, než protočí velké očka v sloup. 

"A vůbec, dokážu se o sebe postarat sama, stejně jako o dům." Připadá jí, jakoby si myslel, že je malá nesvéprávná holka a to jí rozhodně není příjemné. Dokud ji nehodlá respektovat, chtít to zrovna po něm je asi bláhové, nebude s ním ztrácet čas. Otočí se na podpatku, vytáhne pár drobných z klobouku, usadí si jej na hlavu, čímž skryje své dlouhé prameny, kromě těch pár na levé tváři, peníze schová do kapsy a bez dalšího slova si to mašíruje ke svému domu, aniž by se na něj ohlédla.

Valerian

"To je rozhodně velmi dospělý přístup." Pronese ofrněně nad jejím vysvětlením. 

"Tak si dál namlouvej, že takhle jsi svobodná jako pták. Stejně už jsi zapustila kořeny." Kývne bradou směrem k domu. Jakmile si jednou pořídíte nemovitost, už se o ni musíte starat, musíte zůstat na jednom místě. Jedině byste měli dost peněz a služebnictvo. Valerian nic z toho nemusel. Všechno bylo Antonia a byl to on, kdo byl doopravdy volný. Při jejích dalších slovech se hlasitě, upřímně rozesměje. Tak jako se už hrozně dlouho nesmál, možná celé roky. Když se po chvíli ovládne musí nad ní jen zavrtět hlavou. 

"Jsem znechucený tím, co tady děláš. Nebo spíš, jak. Ne tvým zpěvem, ty trdlo." Dodá už zase velmi vážně, protože není pravda, že nedokáže ocenit její talent. A pak se pochybovačně ušklíbne, když si dům znovu prohlédne. 

"Ano vypadá k pohledání, ještě muškáty." Pronese povzneseně, ale pak ho do očí praští probíhající překrásný kůň. Okamžitě zvážní a dlouho si ho velmi zaujatě prohlíží. 

"Jezdíš?" Zeptá se pak nakonec, aniž by ze zvířete spustil oči. Tohohle by klidně okamžitě koupil a vůbec ne za malou cenu. Ani si nevšimne, že se mezitím vydala pryč a když mu to dojde, jen mávne rukou a sám se otráveně otočí na podpatku. Kde vzala na takového koně? Tím zpěvem si vydělala na dům a zvíře? To těžko, to by jí neuvěřil ani duševní mrzák.

Shelle

Už se ani neohlédne, nemá za potřebí se bavit s někým, kdo nedokáže respektovat rozhodnutí někoho druhého. Zastaví se až o pár kroků dál u plotu a sleduje se širokým, naprosto uvolněným úsměvem hřebce, jak dovádí na zahradě. +Už jenom kvůli němu to za to stojí.+ Proběhne jí hlavou, na nic nečeká, hbitě se přehoupne přes plot s tichým vrznutím, jenž hřebci samozřejmě neunikne. Ten se rozběhne za ní, chvilku vypadá jako malé rozverné hříbě a zabrzdí těsně před ní. Skloní hlavu, aby se mohl nechat pohladit. Vztáhne k němu své dlaně, škrabajíc všechny místa, které nejvíc zbožňuje. 

"My to zvládneme, jako všechno." Šeptne mu do velkého ucha a on místo souhlasů stáhne její klobouk z hlavy a odhodí jej stranou, než do drobné dívky dloubne nozdrami. Rozesměje se upřímně, opravdu ji připadá, že má vedle sebe malé hříbě a ne dospělého koně, který byl pro ostatní dokonale nebezpečný. Chvilku váhá, jestli nemá dál pokračovat s prací, ale nakonec všechny starosti hodí za hlavou a jedním švihnutím se vyhoupne na jeho neosedlaný hřbet, prameny bílých vlasů lechtají černou srst. Pobídne jej zlehka ven z pozemku otevřenou branou, míříc směrem, kterým Valerian odcházel, dost pochybuje, že by ho mohla znovu potkat.

Valerian

Kráčí ulicí svým původně vytyčeným směrem, ale klapot kopyt na dláždění ho brzy dožene a nakonec ho míjí i ona na svém koni. Chtě nechtě k ní musí zvednout oči, když jsou bokem vedle sebe. Vypadá to dokonale, nádherný kůň, nádherná žena, kontrastující barvy... jejich hřívy, které se vzájemně proplétají. Škoda jen že se s ním musí pořád dohadovat. Moment... škoda? Proč by měla být? Valerianovi se nestávalo moc často, že by vyvedl z míry sám sebe, ale teď se mu to dokonale povedlo. 

"Mohla jsi jet kamkoliv na ostrově a jedeš zrovna v mých stopách? Mám věřit, že je to náhoda?" Rýpne si jen, co je to možné a pro sebe zavrtí hlavou, když si dál vykračuje. Taky má svého koně, i když ne tady. Dobrý nápad, měl by si nějakého sehnat, pokud jsou tady nějaké dobré chovy. Rozhodně si to dá jako jeden z cílů nejbližších dní, i když on by preferoval spíš bělouše nebo siváka. Nějakého pořádného grošáka se silným krkem, velkými kopyty a ideálně drezúrního. Už si to zvíře skoro maluje před očima, ale kdo ví proč mu do představ leze taky ona a společné vyjížďky s ní... Pcha, leda tak proto, aby jí ukázal, kdo je lepší jezdec! Málem u toho zapomene na to, proč sem přišel, stejně jako na knihu ve svých rukách. Čím víc ho Shelle dráždí, tím spíš toho svého koně chce teď hned. Rozhlédne se, jako kdyby ho mohl spatřit na ulici, ale to byl nesmysl. Jeho kůň nemůže být jen tak ledajaký, dokonce se nemusí nacházet ani v tomhle městě.