Saga
Saga se musí pořádně zamyslet, aby mohl Aquimu vysvětlit, co vlastně cítil. Byl to zvláštní pocit, jindy by se s ním asi nesvěřil, ale teď cítí, že opravdu může. "Znáš ten pocit, kdy se ti zdá, že tě někdo pozoruje? To mrazení podél páteře. To jsem cítil." Odpoví mu s mírným pokrčením rameny. Nemá strach, nemyslí si, že by tu bylo něco, co by jim nebo Aquimu chtělo ublížit. Pak dojde na Tamakiho, který je z Aquiho paf a zdá se, že budoucí císař si nejspíš ani neuvědomuje, jak moc silné pouto mezi nimi může být. Sám Saga už to několikrát viděl u lidí kolem sebe. Jeho otcové byli také jeden z důkazů, co všechno láska dokáže. Přežili toho tolik a byli šťastní. On sám moc dobře cítí hloubku citů, které chová k Hirotovi a to se znají v podstatě jen krátce. Kdyby to však bylo jinak, z čajovny neodejde. Teď si uvědomuje, že to mělo ještě další důvod, prostě to ví. Je rád, že Aquiho pobavil. Všechno je to pravda, Hiroto na něj ze začátku neskutečně prskal, aby si vzápětí uvědomil, že to opravdu chce. Na tu noc nikdy nezapomene, a když mu některé obrazy vyvstanou před očima, usměje se také. Tyhle vzpomínky by si chtěl uchovat na dlouhá léta. Možná by si to všechno mohl někam napsat a třeba z toho nakonec vznikne příběh, jako napsal Kamijo. Nechává Aquiho, aby se srovnal s myšlenkami, které se mu pravděpodobně prohání hlavou a uvědomil si, že ty nevyřčené věci můžou být často mnohem důležitější, než ty, které slyší. Bude to možná další cenná lekce, díky které se v jeho uvažování o sobě samém něco malinko změní. Aqui na to má podle něj ideální povahu, aby v podobném umění vynikal, a podle něj je to i částečně dědičné. Aki to uměl taky, podle toho co slyšel od svých otců, o tom vůbec nepochybuje. Nakloní hlavu mírně na stranu, jakoby pořád čekal, až se ho budoucí císař začne ptát na věci, které chce opravdu slyšet. Další část umění, které se pár let učil a nechával se inspirovat Kamijiovým výcvikem v paláci. On moc dobře věděl, co říct a jak se pohnout, aby z něj všichni nespustili oči. Saga to viděl několikrát a ne jen u něj, i když Ruki měl svůj velmi specifický styl, který ovšem taky fungoval. Nakloní se téměř neznatelně blíž, když Aqui skloní pohled, ale vnímá drobné mimické záchvěvy, které mu naznačují, že by chtěl vědět víc.
"To bych po vás ani nikdy nežádal. Každá si musí najít svůj vlastní styl, který u něj funguje. Musí to jít z nitra a nebýt to jen naučený gesta. Pak by to nefungovalo." Ujistí ho, že měnit ho opravdu nechce. Spíš jen podpořit to, co se uvnitř něj skrývá.
"To nelíbilo, líbíte se mu vy, takový jaký jste." Saga se krátce zamyslí, než se pootočí ke stolu a sáhne po šálku. Začne jim nalívat další dávku čaje a u toho se na Aquiho podívá.
"Stačí jen pohled přes rameno." Vydechne tiše, jak kdyby se tady dělo úplně něco jiného. I jeho hlas je tak podbarvený a dostává nevtíravě smyslný podtón.
"Jen drobné náznaky, že je to to jediné, co doopravdy chcete." Promne si rty o sebe a pak skoro stydlivě skloní pohled ke konvici, než ho zase stočí k němu s mírně pootevřenými rty.
"Uvnitř sebe cítíte pocit, že být s ním a třeba se ho dotýkat je to to jediné, co doopravdy chcete." Vydechne podruhé, než k němu natáhne ruku se šálkem, který mu vloží do dlaní a po jeho kůži téměř neznatelně sklouzne prsty.
"Věřte mi, že tohle má mnohem větší efekt, než okaté svádění, které se kde kdo snaží používat." Ví sám, kolik mužů tím dokáže pobláznit. Vlastně jednoho z nich už potkal, ale odjel s jeho sestrou. S Tetsuyou strávil nejednu chvilku, mohl by jim vyprávět spoustu věcí, ale nechce to dělat. Měl také své zásady, které by neporušil.
"Někdy stačí jen ukázat pocit, že každý pohyb je jen kvůli němu, že i tlukot vašeho srdce i dech mu patří. Někdo by mohl říct, že tím ztrácí svou osobnost, ale já si to nemyslím. Pokud to věnujete správné osobě, nikdy se vám takový pocit nevrátí. Takové odevzdání nevěnujete jen tak někomu." Aqui tuhle dovednost může hnát mnohem dál, ale jen vůči Tamakimu, jinde by to nefungovalo tak dobře.
"Někdy stačí jen náznak toho, že chrání vaši křehkost. Vaše budoucnost je jedna věc, ale pocit, který cítíte, když jste s ním, je věc druhá." Myslí tím jeho budoucí císařské já vedle toho, které se projeví, když je zavřený za dveřmi od okolního světa.
Aqui
Mrazení po zádech… Aqui už na to nic neřekne, ale najednou ví jistě, že ten smích slyšel. Že to nebyl jenom výplod jeho fantazie. A ani otcovy. Sena tady s nimi pořád byl, ovlivňoval dění okolo Aquiho a z nějakého důvodu nemohl odejít na druhý břeh a být tam v klidu. "Když mluvíš o těch poutech, někdo tady zůstává. Pomáhá mi, ale věřím, že tu není ani tak kvůli mně, ale kvůli otci. Aby se mu klidněji žilo. Víš… myslím si, že na něj čeká. Myslíš, že je něco takového možné?" Zeptá se ho. A potkají se pak jako mladí nebo je budou dělit všechny ty roky, které Aki prožil a Sena nemohl? Kde by Aquiho napadlo, že jeho otec v paláci není sám a že ten odchod na druhou stranu může být najednou mnohem složitější? Potěšilo by ho, kdyby tušil, že Saga přemýšlí o tom, že i je dva svedl osud. Sice ne jako milence, ale možná jako budoucí nejlepší přátele. Aqui nikoho takového neměl a i když by mu Sagu v paláci asi nevybrali, kdo lepší by se mohl najít? Byl to syn někoho, koho Aki důvěrně dobře znal. A pak se začnou bavit o svádění. Lépe řečeno o tom, jak by Aqui lépe svedl Tamakiho. Aqui se u toho červená, ale poslouchá dobře.
"Pohled přes rameno?" Zopakuje po něm, ale sleduje, co přesně Saga dělá a jak se u toho tváří. Má pocit, že až to sám vyzkouší, bude vypadat spíš komicky. Vnímá barvu Sagova hlasu a cítí, jak na něj zase jdou rozpaky, ale přikývne, když ho nabádá, že to musí působit velmi důvěryhodně. To bude, Tamaki pro něj není nikdo cizí a Aquiho city jsou opravdové. To Saga to musel mít v čajovně mnohem těžší. Saga mu podává šálek a najednou se ho dotkne tak, až Aquim projede silné zabrnění, ucukne a uhne rychle pohledem. Cítí se provinile, jako kdyby provedl něco Tamakimu za zády, ale jenom chvíli a pak se zasměje.
"Není divu, že tě z čajovny nechtěli pustit a není divu, že Hiroto podlehl." Složí mu tichý kompliment. Prostě to fungovalo. Tak jako měl kdysi jeho otec Senu a přesto musel být i s někým jiným… Nakonec byli jenom muži. Znovu přikývne, když Saga dodá, že svádění by nemělo být moc okaté.
"Ano, když jsem s ním. Venku císařem, ale s ním prostě sebou." Zopakuje znovu tiše. Pro dnešek už mu to asi stačí, najednou chce hrozně moc utíkat za Tamakim a taky se mu ulevilo po tom čaji.
"Už je mi dobře. Děkuji." Ukloní se mu, jako kdyby byl Saga nějaký jeho sensei a neměl se klanět spíš on jemu.
"Uvidíme se zítra. Děkuji za všechno." Řekne mu a prostě vyběhne z kuchyně. Ještě před chvílí se do ní ploužil a byl na umření a teď se mu najednou povedlo dostat do hlavy i jiné myšlenky, než na rodinu, mrtvou matku a vlastní beznaděj. A mohl za to jedině Saga. +Děkuji.+ Pošle mu v duchu ještě jednu myšlenku, než doběhne až do ložnice. Vypadá, jako kdyby bylo ráno, je plný energie a jakmile za sebou bouchne dveřmi a najde očima Tamakiho, odkašle si, hrozně zvážní a nahodí mnohem elegantnější chůzi. Vydrží to asi do půlky pokoje, než se rozeběhne a skočí k němu na postel.
"Neuvěřil bys, co se dneska všechno stalo." Vybafne na něj a z ruky mu bere svitek, který právě četl. Jen tak mimochodem se ho dotkne jako před tím Saga jeho, ale pořád mu u toho cukají koutky. Tamaki nemá nejmenší šanci pochopit, o co tady jde, nebo že to byl nějaký konkrétní pokus, ale to dneska Aqui prostě nedokáže.
"Co jsi tady dělal, pořád pracujete?" Zeptá se ho, jako kdyby sám nebyl budoucí císař a neměl pracovat, až se z něj bude kouřit. Kdyby ho viděli Die s Toshiyou, oba by se plácli do čela.
Saga, Tamaki
"Podle toho, co jsem o nich slyšel, je to jisté. Zůstává tu kvůli němu a kvůli tobě. Takové pouto překoná hranice života. Vážně tomu věřím a taky věřím tomu, že takové pouto může najít každý." Nemá problém s tím, mu říct svůj vlastní názor na podobné věci. Věří v osud a věří na spřízněné duše a ano, je přesvědčený o tom, že pro něj je právě touto osobou Hiroto. Jen se pousměje, když se ho Aqui zeptá na jistý pohled, ale vidí na něm, že pečlivě poslouchá a že by se nějaké věci rád naučil. Chce mu ukázat, jak by to celé mohlo vypadat a vidí na něm, že to působí. Saga měl úplně jinou školu, dokázal ten pocit dát neznámým lidem. Nebylo to jednoduché, ze začátku ho to stálo opravdu hodně, aby na něm dotyčný nepoznal, že se mu třeba nelíbí. Jenže Kamijo byl v tomto nepřekonatelný. Kdyby chtěl, i teď by mu všichni leželi u nohou. Saga se mu zlehka ukloní, když dostane od Aquiho kompliment.
"Arigato můj pane." Prohodí tichým hlasem, aniž by se přestal usmívat.
"Kamijo mě naučil opravdu hodně, stejně jako Ruki. Oba dva mi byli od začátku oporou. Přiznám se, že mě hodně trápilo, že jsem je v tom nechal. Jenže jsem nemohl jinak." Je mu to líto od samého začátku, kdy překročil práh čajovny, ale stejně by se nerozhodl jinak.
"A Hiroto..." Odmlčí se na chvilku.
"Vlastně jsem byl překvapený i já sám." Zasměje se tomu. Přikývne podruhé, když mu Aqui prozradí, jak se s Tamakim cítí.
"A právě proto jsem přesvědčený, že k sobě patříte. Pokud druhá osoba vidí na dno vaší duše a dokáže z vás vytáhnout právě tuto stránku, tak k vám patří." Je znát, že je o tom opravdu přesvědčený. I Hiroto z něj dostává stránku, kterou donedávna neznal. Pamatuje si, jak moc se smáli a není to tak dlouho. Ani se nestihne nadechnout a Aqui už mizí za dveřmi. Ještě chvíli pozoruje cestu, kterou odešel a pak jen zavrtí hlavou.
"Jen si to hezky vyzkoušej." Vůbec nepochybuje o tom, kam běží. Sám si vezme šálek s čajem a vydá se za Hirotem. Celé to nacvičování svádění mu jen podbízí myšlenku na to, že by to na něm šel zase vyzkoušet a taky...By mu měl říct, co všechno se dneska přihodilo.
Mezitím Tamaki se v jejich ložnici válí na posteli a pečlivě studuje svitky, které mu dal Toshiya. Jsou tam různé detaily, které si potřebuje nutně zapamatovat. Jak byl v určitém ohledu lehkovážný, tohle bere smrtelně vážně. Je to znát na výrazu jeho tváře, když se tím probírá. Oči se mu zvednou, jakmile uslyší kroky a uvidí Aquiho mezi dveřmi. Koutky mu hned vyskočí nahoru a pak mu začnou oči klouzat po jeho těle. Něco je jinak, cítí to. Nedokáže říct, proč si to myslí, ale ví, že to přitahuje jeho pohled, který z něj nedokáže spustit. Ten okamžik částečně pomine, když se Aqui rozběhne k němu a skončí na posteli taky. Tamaki se zasměje a pak pozvedne obočí nahoru.
"Co se stalo?" Zeptá se hned, než si ho přitáhne k sobě a políbí ho do vlasů. Zarazí se, kdož dojde na dotek a klesne k tomu místu očima. Ten pocit, který jím projel, byl nepopsatelný.
"Hm, snažím se. Potřebuju si všechno zapamatovat." Pousměje se, i když je to vážná věc.
"Ale už mi z toho jde hlava kolem. Víš, možná bych potřeboval trochu rozptýlit." Nadhodí a pozoruje Aquiho tvář, aby zjistil, jak se cítí. Všiml si, že není ve své kůži, ale nechtěl se ptát, dokud mu to Aqui nebude chtít říct sám.
"Bylo mi tu smutno." Nakloní hlavu trochu na stranu, vezme ho za bok a přitáhne si ho s jemným trhnutím blíž k sobě.
"Vždycky je mi smutno, když se mnou nejsi." Povzdechne si se zamilovaným úsměvem, když se mu podívá upřeně do těch nádherně modrých očí, ve kterých se dokonale ztratí.
Aqui
Ještě na chodbě, když Aqui utíkal za Tamakim, uvažoval nad Sagovými slovy o tom, že skutečně věří tomu, že je Sena s nimi a že podobná láska může čekat i je. Může to znít smutně, ale jemu to spíš vyčaruje úsměv na tváři. Ne snad, že by si přál, aby jeho a Tamakiho něco rozdělilo, ale kdyby se to snad někdy mělo stát, cítil se líp, když věděl, že Tamaki by neodešel úplně. Čekali by na sebe, dokud by se v jiném čase zase nesetkali. Sena na to taky jistě čeká. Saga se bál, že své otce nechal na holičkách, když od nich odešel, ale teď oba dva věděli, že se to muselo stát a proč a on nepochyboval, že až se o všem dozvědí, budou na něj doopravdy pyšní. Až tohle skončí a oni se vrátí domů, hned pro ně pošle nebo Sagu pošle za nimi a pak budou nadšeně probírat, co jejich syn všechno dokázal. Kdyby ho tohle všechno nenaučili, dneska by tady nebyl a nezachránil ho. Ano, to jim řekne. Že ho Saga zachránil v jeho nejčernějších dnech. Když se Aqui ocitne v jeho a Tamakiho ložnici a běží k němu na postel, vůbec by ho nenapadlo, že Tamaki okamžitě vycítil nějakou změnu. Jak by mohl? Aqui stačil udělat sotva dva kroky a z té jeho zamýšlené kočičí chůze taky mnoho nebylo. I tak si ale všiml pohledu, který mu Tamaki věnoval. Bylo to příjemné vědět, že na něj takto působí a zároveň nechápal, jak to dělá. Jenže nadšení je silnější, než on a tak to svádění nevydrží ani chvilku. Tamaki je zvědavý a hned si ho přitáhne k sobě a i když si Aqui vzpomněl na dotek a hned ho zkusil, stejně to zase byl zlomek toho, co mu ukazoval Saga. I tak se Tamaki chytl a na chvíli věnoval svou pozornost jenom tomu místu. +To není možné...+ Diví se tomu Aqui v duchu. Vždyť to celou dobu kazil? Chce mu odpovědět na první otázku, ale Tamaki si protiřečí hned v první větě a on se mírně poodtáhne, aby se mu podíval do očí. "Říkáš, že se musíš soustředit, takže tě nemohu rozptylovat. Víš, co se stane, až Toshiya zjistí, že si to nepamatuješ?" Připomene mu, jaké to s ním potom je a co všechno jim ještě naschvál přidá. Usměje se, když mu Tamaki řekne, že mu tady bylo smutno a ani by nemusel dodávat, že je to tak pokaždé.
"Mě je bez tebe taky smutno." Ubezpečí ho, že na tom není jinak, když spolu nemohou trávit čas. Tohle byly v jistém ohledu vlastně velmi svobodné chvilky. Zvedne dlaň a pohladí ho po skráni. Trochu u toho odhrne jeho černé vlasy stranou.
"Vždycky jsem ti chtěl říct, už od prvních chvil, že když jsem se na tebe podíval, tvoje oči mi připomínaly moře a tvoje vlasy divokou námořní bouři. Jenže jsem v tu dobu na moři nikdy nebyl a připadalo mi, že nemohu vědět, o čem mluvím. Rozhodně ne vedle někoho, jako jsi ty. A teď, když už jsem s tebou po moři plul a něco viděl, mohu říct, že jsem měl pravdu. Už ti to můžu říct nahlas." Řekne a taky se utápí v jeho pohledu. Pořád se u toho usmívá.
"To ale není to, co jsem ti chtěl říct původně." Rozesměje se, když se trochu probere.
"Mluvil jsem se Sagou a…" Na chvíli se odmlčí.
"Jak se to vůbec stalo?" Zeptá se sám sebe. Trochu zvážní.
"On… dovedl říct věci, které mě přiměly podívat se na všechno trochu jinak. Podívat se na sebe samého jinak. Moje beznaděj hrozila, že mě v sobě utopí a on mi nastavil zrcadlo a donutil mě se do něj konečně kouknout. Nevím, jak na to došlo, ale svázal nás ostud. Složil mi slib věrnosti a bratrství. Prostě tak. Neplánovaně." Na chvilku přestane.
"Přijal jsem to." Podívá se do Tamakiho očí.
"Nikdo to nesmí vědět. Ale chtěl bych, aby jednoho dne byl pro mě to, co je pro mého otce Ricko." Najednou má strach, aby se Tamaki nezlobil. Co kdyby mu bylo líto, že v něm tohle probudil někdo jiný?
Tamaki
Tamakiho ani na chvilku nenapadne, o čem Aqui přemýšlí. Totiž to, jak na něj působí a že něco z toho chtěl udělat vlastně schválně. Podvědomě vnímá spíš drobnou změnu v jeho chování, možná i trochu toho sebevědomí, které tam předtím nebylo. Nechce se ho ptát, protože by mohli začít zase vzpomínat na Aquiho mámu a jeho otce a to by asi nebylo nejlepší. Nechá Aquiho, ať se o tom rozmluví sám, až bude chtít. Ušklíbne se pobaveně, když zmíní Toshiyu. Samozřejmě umí veškeré instrukce nazpaměť, jen chce trénovat dál, aby si byl sto procentně jistý. "Tak mě naseká do salátu, já vím." Protočí nad tím očima v sloup, než se zasměje.
"Ale já se nedám." Doplní ještě. Kdyby mu chtěl Totchi opravdu něco udělat, tak snadné to mít nebude. Jeho výraz se změní na spokojený, když mu Aqui potvrdí, že mu smutno bylo taky. Rád to od něj slyší, i když se počítal s tím, že mu jeho slova vrátí.
"Neboj, já nikdy nedovolím, aby ti bylo dlouho smutno." Ujistí ho, že se od něj nehodlá vzdalovat, dokud nebude opravdu muset. Přivře spokojeně víčka, protože Aquiho dotek na tváři je víc, než příjemný. Nechal by se hladit klidně i týden v kuse a vrněl by pořád stejně. Vzápětí však přijde vyznání, které ho donutí doširoka otevřít oči a překvapeně několikrát zamrkat. Nikdy by si nepomyslel, že ho podobná slova tolik zasáhnout, ale ono se to děje. Nejradši by ho unesl někam hodně daleko, jen aby se ujistil, že se mu nic nestane. Dokonce má pocit, že se po jeho slovech lehce červená.
"Aqui-koi." Broukne měkce a pohladí ho po tváři.
"Nic krásnějšího mi nikdy nikdo neřekl." Vydechne podruhé, protože zatím není schopný poskládat cokoliv navíc. Tolik ho zaskočil a láska k němu snad ještě roste, pokud je to vůbec v lidských silách cítit ještě něco silnějšího.
"Mohl jsi to říct i předtím, věřil bych ti každé slovo." Dodá ještě, než se zamilovaně usměje.
"Jinak už to nikdy nebude, budu stát po tvém boku a věřit ti úplně ve všem, Aqui-koi." Nakloní se, aby ho mohl líbnout na čelo a pak se odtáhne. Aqui mu chce ještě něco říct. Vyslechne si ho do posledního slova a uvnitř sebe cítí zvláštní pocit. Možná na vteřinu opravdu žárlil na to, co se mezi Sagou a Aquim událo. Z druhé strany si moc dobře uvědomuje, že Aqui potřeboval pomoc a možná bylo nejlepší, že to byl někdo, koho do nedávna neznal. Je všechny, kteří s ním trávili čas předtím, by mohl svým způsobem obvinit, že je to jen proto, jak dlouho se znají. Saga byl ale někdo cizí, kdo si získal jejich důvěru a možná proto se mu povedlo Aquiho přesvědčit o jiném pohledu na věc. Tamaki možná na vteřinu zabojoval se svými pocity, ale fakt, že Aquimu Saga pomohl, daleko předčí veškerý náznak sobeckosti, který v sobě najednou objevil. Krátce vydechne a pak se upřímně usměje. Zvedne dlaň, aby ho mohl pohladit po tváři.
"Až Sagu potkám, moc mu poděkuju." Začne jako první, aby bylo jasné, že se nezlobí nebo cokoliv podobného a že má radost.
"Potřebuješ kolem sebe osoby, kterým důvěřuješ a kdo ti bude krýt záda, za každé situace." Palcem mu přejede přes spodní ret.
"Neboj, nikomu to nepovím, dokud se proto nerozhodneš sám." Ujistí ho, že to bude uchovávat v tajnosti, dokud nepřijde ten správný čas.
"Nečekají nás jednoduché časy, všechno se bude hodně komplikovat. Saga si to uvědomuje a to, že ti slíbil věrnost, jen dokazuje, že to zas to stojí." Mrkne na něj, protože všichni, co kolem sebe Aqui má počítají s tím, že se to může ošklivě zvrhnout a jdou do toho. Na chvilku se zarazí a prohlédne si Aquiho ještě jednou.
"Hm, Aqui-chan. To vaše bratrství…" Odmlčí se na moment, když si promne rty o sebe.
"Co všechno budete probírat? Bude tě i něco učit?" Najednou ho napadne, že ta změna, kterou vnímal, má možná jistou souvislost.
"Když jsi sem před chvilkou přišel, všiml jsem si něčeho jiného, co se mi líbilo." Krouží pomalu kolem svého pocitu, který měl, když Aqui vplul do místnosti. Nakloní se k němu trochu blíž a dlouze se nadechneš jeho vůně.
"Budeš mě svádět?" Ví, odkud Saga pochází, to není tajemstvím a kdyby to na něj začal zkoušet Aqui, rozhodně se nebude bránit.
"Možná bych se zvládl chvíli jen koukat." Chce ho přivést do rozpaků a zároveň trochu popíchnout, aby to chtěl zkoušet.
Aqui
Aqui se musí upřímně a trochu rozverně usmát, když mu Tamaki řekne, že nikdy nedovolí, aby byl dlouho sám. "Nikdy na to nezapomeň." Řekne mu přece jenom, protože neví, co by dělal, kdyby Tamaki někdy odešel, ale zároveň si vzpomene na slova Sagy o osudové lásce, o tom, že tomu doopravdy věří a tom, že on a Tamaki to tak mají. Nečekal by, že jeho slova budou mít na Tamakiho takový vliv, ale už by asi měl. Aqui měl rád poezii, ale sám ji nepsal. Nebyl si jistý, jestli by jeho slova nevyzněla spíš směšně než tak, jak je zamýšlel, ale vypadalo to, že to co řekl Tamakimu, se mu opravdu líbilo.
"Je to pravda. Vážně jsem si to myslel už tehdy, jenom jsem si nedovolil mluvit o něčem, co jsem nikdy neviděl. Ne před někým, kdo strávil na moři celý život. Mohlo by ti tehdy připadat, že to říkám jenom pro to, abych ti udělal radost, protože to máš rád. Teď je všechno jiné." Stojí si na svém. Přivře oči pod dotekem Tamakiho rtů, než spolu začnou mluvit o Sagovi. Aqui netušil, jestli je nejlepší chvíle, ale zároveň chtěl Tamakimu říct všechno a taky se mu trochu pochlubit. Tamaki byl jeho láska, ale Aqui nikdy neměl v paláci upřímné přátele. Většina dětí jeho věku se mu spíš posmívala a jeho sestra ho před nimi bránila. Uruha byl vždycky jiný a navíc teď už vědí, že taky posedlý. S kým tam mohl mluvit? A teď tady byl Saga a on se těšil jako malý, že by takového kamaráda konečně mohl mít. Bylo to něco úplně jiného, než co měl s Tamakim. Všimne si chvilkové pochybnosti nebo podobného pocitu, který Tamakim projede, ale zároveň nevidí odmítání nebo snad vzdor. Mohl by se na něj zlobit, žárlit, ale tak mu to nepřipadalo. Chápe jeho snahu být ten, co pro něj dělá zázraky, ale některé věci se asi stát musely. Tamaki to tak nakonec taky vidí a pohladí ho a dokonce řekne, že Sagovi poděkuje. Aquimu se uleví a na okamžik zavře oči, než se na něj znovu usměje. Přikývne.
"Ano, sami na to nikdy stačit nebudeme, ale zároveň je nutné, aby jednoho dne chtěli sloužit výhradně mně a ne jen mému otci." Nemyslí to vůči tátovi nijak zle nebo s douškou rebelství vůči němu, jenom… jednoho dne se změní staré pořádky a lidé ho musí následovat kvůli němu, ne kvůli stávajícímu císaři. Tak to bohužel bylo. Slabého prince by odmítli a došlo by k povstání. V takových chvílích přicházely ke slovu nové dynastie a on si neuměl představit, že by odkaz jeho děda a otce skončil kvůli němu. Zrovna kvůli němu, kterému šance nikdo nedával. To se prostě nestane. Je čím dál tím víc rozhodnutý, že se císařem stane. Ať to stojí, co to stojí. Znovu přikývne. Nečeká je lehká cesta a to nejen za trůnem. Zatím především za záchranou jeho sestry. Saga vypadal jako někdo hodně cenný, i když by si ho asi každý nevybral. Všechno ale nebylo jenom o meči. Je hodně zamyšlený, když Tamaki z ničeho nic broukne a začne o tom jejich bratrství. Podívá se na něj, co chce říct a chvilku mu trvá, než mu ten jeho pohled začne docházet. Trochu zčervená a zároveň se znovu uculí.
"Jistě, že mě bude učit, je toho hodně, co se musím naučit." Řekne tónem hlasu, jako kdyby šlo o školu a Saga byl něco jako Inoran. Předstírá, že nemá ani ponětí o tom, o čem Tamaki mluví. Vytáhne obočí nahoru a beze slov se ho ptá pohledem Vážně? To když mu říká, že si něčeho všiml. Zároveň se mu ale líbí, že i Tamakimu se to líbilo.
"Nemyslím si, že se to podobalo čemukoliv, co Saga umí." Rozesměje se Aqui a tím všechno prozradí. Cítí narůstající rozpaky.
"Ale já nevím, jestli bych to zvládl, víš?" Řekne mu najednou tiše, když schovává pohled za řasami a při tom ho nenápadně pohladí po dlani tak, aby látka jeho kimona sklouzla níž. Je to jedna z těch malých drobností, o kterých Saga mluvil. Nebyla to náhoda, prostě to zkouší. A chce, aby Tamaki pochopil a zároveň ho z toho nemohl obvinit, protože by to náhoda být mohla. Tak se ta hra hraje.
Žádné komentáře:
Okomentovat