Tomohisa x Daichi - Nepřístojnosti si nech na později… - část 4.

 (ložnice)

Daichi

Daichi je rád, když Tomohisu svým prohlášením potěšil. Ten kompliment se mu očividně povedl a dokonce ho i pobavil a tak si počítá body k dobru. Málem by nad sebou protočil očima v sloup, když si neuvědomil, že Tomo ho jíst samozřejmě viděl. No, i když to asi není nic proti tomu, když u toho nikdo není a on si nakládá na talíř, kde co, na co má zrovna chuť.

"To jsem jedl spořádaně, abych nedělal ostudu." Přizná se mu, že to umí i jinak a nejspíš by to v nejbližší době vidět neměl, aby náhodou neztratil iluze. V dalších chvíli už nemá vůbec myšlenky na jídlo, jen na tělo a osobu před sebou. Nemůže pořád uvěřit tomu, že se to skutečně děje, ale i kdyby to byly jen jeho představy, jen se modlí, aby to jen tak nepřestávalo. Tak moc si to užívá a ano, už chvíli to jde rozhodně vidět a hlavně cítit. 

"Myslím, že se mi bude líbit úplně všechno." Zvládne jen vydechnout a očka mu těkají na každou část těla, tedy když se zrovna nelíbají. Už jen to, jak cítil Tomohisovy prsty ve svých vlasech, nutí jeho kolena se znovu třást. Ne, tohle dlouho neustojí, tím si je jistý. Je znát, že ho svým dotekem v klíně překvapil a zdá se, že příjemné. Rozhodně v tom bude pokračovat, dokud jen bude moct. Moc se mu nechce opouštět jeho blízkost, ale nechá se v podstatě usadit a pak i položit. Sleduje Tomohisu nad sebou. Ten pohled je naprosto úchvatný a jeho rty jdou znovu úžasem od sebe. Jak po světě může vůbec chodit někdo tak krásný, to doteď nechápe. Prádlo jde dolů a jemu očka sklouznou mnohem níž, aby si všechno, co se rýsuje, pořádně prohlédl. Vyschlo mu z toho v krku a vzrušení už úplně pohltilo jeho tělo i mysl. Udělá mu místo částečně mezi svými stehny a dlaněmi chytne jeho boky, aby si ho mohl přitáhnout kousek blíž. Nechává se společně s polibky posouvat nahoru a snaží se dohánět Tomohisovo vášnivé tempo, které ho úplně pohlcuje.

"Líbí, neskutečně se mi tu líbí." Myslí samozřejmě jeho a vůbec ne vybavení pokoje, které je jistě nádherné, ale nemá čas to studovat.

"Moc hezky voníš." Broukne ještě, protože jeho vůně i vůně povlečení se mu dostávají do hlavy a jen tak to z ní nedostane. Tiše si povzdechne, protože začíná přicházet o kalhoty. Stydí se a zároveň si nepřeje nic jiného, než aby sundal i prádlo a mohl ho cítit na své kůži úplně všude. 

"Pitoměji jsem se obléct vážně nemohl." Protočí nad svými kalhotami očkama v sloup.

"Ale aspoň jde vidět, že jsem to netušil." Vtipkuje dál, aby si Tomo náhodou nemyslel, že to měl celou dobu v plánu. Lehce se prohne v bedrech, jakmile se ho dotkne přímo v klíně a jeho hlas naplní ložnici. Podobné doteky jsou neskutečně elektrizující, než aby dokázal reagovat jinak. Podívá se na něj zamlženým pohledem a nepřítomně se pousměje.

"Bude mi potěšením." Zopakuje jeho slova a první jen hravě zaklene prsty za lem a zlehka za něj zatahá. Pak už začne jeho prádlo pomalu stahovat a očka tím směrem samozřejmě zaletí taky. Prudce se nadechne, protože Tomohisovy rty už se mu propalují do kůže. Prsty svírá látku povlečení a má pocit, že ji za chvíli musí roztrhnout, jak moc za něj tahá. Prudce otevře oči, jakmile doteky přestanou a ohlédne se na něj s nepřítomným úsměvem. 

"Kde ses tu vzal?" Zeptá se pobaveně a hlavně vzrušeně. Nechá se přitáhnout k němu, vzápětí se přitiskne na vypracované tělo a znovu najde jeho rty. Ani neví, jak se mu to stalo ale nožku už má přehozenou přes jeho boky a chodidlem ho hladí po lýtku. Prsty ho hladí po tváři, a když se na chvíli zase odtáhne, přejede jimi i po rtech. 

"Co mi ještě vezmeš?" Zeptá se ho zdánlivě nesmyslně.

"Myšlenky už jsi mi vzal, srdce…K tomu nemáš daleko…" Odmlčí se na moment, než ho zase líbne rty.

"Vlastně bych ti dal úplně všechno." Asi není moudré to říkat rovnou, ale nemůže si pomoct, jeho přítomnost s ním hrozně cvičí. Prsty sklouzne po jeho tváři, přes hrudník, až do Tomohisova klína, kde ho znovu sevře a po chvíli mu dopřeje pár pomalých pohybů nahoru a dolů.

Tomohisa

Tak spořádaně…

"Slíbil jsi, že mi ostudu nikdy neuděláš." Připomene mu, ale je to pobavená připomínka. Nemyslí to tak, že by si Dai nemohl v soukromí dělat, co chce. To, jak je z něj Daichi opojený, je přímo hmatatelné. Tomohisa by si nikdy nemyslel, že je něco takového vůbec možné, kdyby to teď nezažíval. Samozřejmě věděl, jak někteří dospívající lidé přehnaně reagují třeba na oblíbené celebrity, ale připadalo mu, že tohle je něco úplně jiného. Mnohem vyzrálejšího a opravdovějšího. Nerad by shazoval rozbouřené hormony dospívajících, ale Daichi moc dobře věděl, co dělá a co chce. Tomohisa se znovu potěšeně usměje, když mu Dai řekne, že se mu tady moc líbí a taky že mu voní. Jinak by to mezi nimi přece ani být nemohlo. 

"Taky krásně voníš." Ubezpečí ho, protože před chvílí byl velmi blízko místům, která by mohl takto pochválit. 

"Kdo ví, třeba jsi to měl promyšlené jako všechno ostatní. Chtěl jsi, aby to tak vypadalo nebo jsi mě možná chtěl napínat." Prohodí, ale ve skutečnosti si nic takového nemyslí. Dai se oblékal prostě jenom tak, aby mu to slušelo. 

"Ještě jsi mi ani neřekl, jak je možné, že jsi dneska vypadal zrovna takhle…" Prohodí. 

"Doufám, že jsi kvůli mně nezruinoval svoje konto." Dodá ještě, ale kdyby snad zjistil, že ano, zařídí Daichimu nějaké nákupy, při kterých by mu to vynahradil. A on zase může utratit úplně všechno, aby mu to pro Tomohisu tolik slušelo. A tak pořád dokola a dokola… Jakmile jsou oba dva nazí a on se ocitne zase nahoře u něho, Dai prohodí tu veselou poznámku a on nenuceně pokrčí rameny. 

"Jdu jenom kolem, myslel jsem si, že se stavím." Řekne mu, než znovu a znovu ochutná jeho rty. Ucítí Daichiho nožku okolo své, stejně jako jeho jemné hlazení, ale ještě mnohem víc si uvědomuje spíš jejich klíny, které se teď o sebe otírají. Už by oba dva nemohli být vzrušenější a tak Tomohisa spodní rukou přidržuje Daichiho tělo u sebe, zatímco to volnou ho hladí po zádech a boku a pomalu míří i na jeho mnohem drobnější pozadí. Daichi ho pohladí po rtech a při tom pronese tu otázku. Tomohisa musí na chvíli všeho nechat a zkoncentrovat svoje myšlenky, aby mu mohl odpovědět, ale Daichi ještě pokračuje. Jeho slova jsou opravdu nádherná. Tomohisa si nemyslí, že by mu kdy někdo řekl něco krásnějšího. 

"K srdci nemám daleko? S tím se nemůžu spokojit, víš? Myslel jsem si, že to už mám." Řekne a nechce, aby to znělo nějak přehnaně sebevědomě, ale přece cítí, co se mezi nimi celý večer děje. Daichi se rozhodl dávno a on se rozhodl částečně, když ho vzal na ten večírek a částečně při něm. Je vším, co by kdy mohl potřebovat. A navíc mu to sluší. Vážně by mu rád řekl ještě něco dalšího, jenže Daichiho malá ruka už klouže po jeho těle přímo dolů do klína a připomene mu, proč přesně jsou přímo na tomhle místě. Tomohisa si poprvé celkem hlasitě povzdechne a pak už na nic nečeká a najde si vchod do Daichiho těla, který začne trápit. Nedělá mu žádné potíže dostat se opatrně dál, co chvíli si musí naslinit prsty, aby to Daichiho náhodou nebolelo, ale daří se mu hledat plno správných míst a doslova se kochá pohledem na to, jak si to jeho láska užívá. Ano, jeho láska. Už se nebojí si to přiznat a po dnešní noci se nebude ani bát říct to nahlas. Nakonec je toho škádlení i na něj moc a zatouží po něčem mnohem větším. Přesune obě ruce na Daichiho boky a pomůže mu nahoru na svůj klín, zatímco se sám položí na záda. Neví, jestli mu to takhle nebude vadit, ale neskutečně mu to sluší, jak mu ty vlasy padají do očí.

Daichi

Daichi se malinko zarazí při Tomohisových slovech a podívá se mu do tváře. Pár vteřin vážně přemýšlí, jestli to myslí vážně nebo ne, ale pak se tiše zasměje.

"Tohle mi nedělej, já se pak leknu a bude se tě pořád dokola vyptávat, jak jsi to myslel." Plácne ho zlehka dlaní do prsou, aby svá slova potvrdil. Je pro něj dost těžké se vůbec soustředit. Doufá, že tomu nebude jednou otrávený, jak se na něj Dai kouká. Přece jen by to mohlo někomu vadit, jak moc je do něj zahleděný, nebo by to mohl někdo poznat. Bude se vážně snažit, aby se to nestalo, ale je si jistý, že to nebude zrovna jednoduché. Šťastně se pousměje, jakmile mu kompliment oplatí. 

"Děkuji." Broukne tiše a v očích mu září, jak moc je za podobná slova rád. 

"Ale no ták, podívej se na mě. Já od prvního okamžiku nad tebou jen tiše vzdychám a snil jsem o tom, že s tebou budu aspoň na chvíli v jedné místnosti. Jak bych to mohl mít promyšlené?" Je jasné, že si na něj sice mohl myslet, ale přece jen nebylo reálné, aby spolu byli. To si myslel před celým tímto večerem. Párkrát zamrká, když dojde na to, jak se mohl tak obléknout. Yusuke ho nabádal, aby byl v tomto ohledu opatrný, jenže…

"Nechci ti lhát nebo cokoliv zastírat." Zrudne nepatrně a chvíli si mne rty o sebe.

"To tvůj otec mi pomohl. Viděl, jak moc mi na tom záleží a tak mě poslal na nákupy. Já…" Vypadá hodně nejistě, když o tom mluví. 

"Nechtěl jsem to přijímat, ale nechtěl jsem ti udělat ostudu. Víš, nic podobného jsem nikdy v šatníku neměl a ještě nemám našetřeno." U nich bude mít vážně dobrou výplatu, i když je to jen stáž, ale stejně by tu musel chvíli pracovat, aby na něco podobného měl.

"Vážně moc jsem se ti chtěl líbit." Zvedne k němu opatrně oči a doufá, že to tím celé nezkazil. 

"Promiň, neměl jsem to na sobě dát znát." Mohl zapírat a něco si vymyslet, ale lhát mu vážně nechce. Snad bude pravda lepší, než kdyby tu spřádal pohádky o tom, jak podobné kousky našel ve výprodeji. Určitě by mu to nevěřil. Pořád má v očích jakési provinění, dokud Tomo neprohodí, že jen procházel kolem. Zasměje se a prohlédne si ho.

"Doufám, že budeš procházet častěji, vážně si to užiju." Je zatím ještě schopný odpovídat, ale to nebude mít dlouhého trvání. Prudce se nadechne, jakmile ucítí dotek na svém pozadí a má tendenci se k němu ještě víc tisknout. Mírně se pousměje. 

"Já tě chtěl ještě chvíli napínat, víš? Máš ho přece, od chvíle, kdy ses mi k němu podepsal." Připomene mu jejich první setkání v jednom ze salónků. Daichi už tam věděl, že se na nikoho jiného nebude koukat stejně. Trochu se poodsune. Potřebuje místo mezi jejich těly, aby se tam dostal svou dlaní a mohl tam chvíli zůstat. Hrozně se mu líbí, jak Tomo reaguje na jeho doteky a chce ho slyšet mnohem víc. Proto se začne pravidelně pohybovat, aby mu způsobil, co nejvíce příjemných pocitů. Sám cítí jeho dlaň dál a dál, a když se dostane až mezi polovičky, tiše si zasténá a zavře oči. Snaží se trochu posunout, aby měl Tomo co nejlepší přístup. Víčka nechává zavřená, slastně se usmívá a bez obtíží se podvoluje jeho vlhkým dotekům a pouští ho, co nejdál to půjde. Překvapeně vyjekne, jakmile se s ním zatočí svět a on se ocitne nahoře. Zapře se předloktími o pevnou hruď a krátce se zasměje.

"A kde jsem se tu vzal já?" Zeptá se pobaveně a už dost udýchaně. Mírně se nakloní a věnuje jeho hrudníku několik dlouhých polibků. Pozadím se otře o jeho chloubu, na kterou pak začne pomalu dosedat. Pocity nejsou ze začátku úplně příjemné, ale už nechce čekat. Brzo je však nahradí neskutečná slast, která zaplaví celé jeho tělo a nutí ho se zlehka třást. Ani si neuvědomí, že svými nehty zanechává drobné zarudlé skvrny na hrudníku pod sebou. Nic bolestivého, jen se přestává ovládat. Stačí mu jen chvilka, aby zlehka rozpohyboval boky v pravidelném rytmu. Je to tak neskutečně příjemné, že nechává znovu víčka klesnout a mírně zaklání hlavu.

Tomohisa

Tiše se uchechtne. Jak by to myslel? Přece tak, jak to řekl. Dai je roztomilý, když se snaží do něj plácat, i když si je Tomohisa jistý, že by v sobě našel i větší sílu. To přiznání je opravdu krásné. Když si uvědomí, že i to málo mu stačilo a teď jsou spolu přímo v posteli… Pak dojde na to oblečení a Tomohisa vlastně ani nečekal, že by se o tom začali víc bavit, chtěl ho spíš pochválit, jenže Dai začne s tím, že mu nechce o ničem lhát a jemu dojde, že to nebylo jenom tak. V první chvíli ho napadnou spíš jeho bratři nebo Sena, už jenom proto, že všichni tři rozuměli módě anebo v ní pracovali, ale jeho otec?? Ještě k tomu po tom, čím sám prošel a nutně musel vědět, že dědic je Tomohisa a tudíž ho nejspíš čeká něco podobného? Nerozuměl tomu ani trochu, ale teď nebyla ta nejlepší chvíle všeho nechat a začít to rozebírat víc. Kromě toho na tohle Daichi nebude znát odpověď. Na to se bude muset zeptat přímo barona. Trochu nad tím krčí obočí, ale samozřejmě rozumí Daichiho důvodům a nenapadlo by ho, aby se kvůli tomu na něj zlobil. Spíš mu to mělo dojít samotnému a měl mu na to dát on osobně. Lhal by, kdyby měl tvrdit, že nad tím nebude později dost přemýšlet, ale pro tuhle chvíli na to chce a musí zapomenout. Znovu se usměje a přikývne, aby Daichiho ubezpečil, že se nic špatného nestalo. Kdyby si rozhodil milence, měli by po všem, ale nejde jenom o to. Už mu na něm prostě záleží.

"Neomlouvej se mi. Opravdu nemáš za co." Řekne mu tiše a pohladí ho konečky prstů po rtech. Když se potom začnou bavit o srdci, Daichi mu připomene jednu malou událost, ke které mezi nimi došlo, když spolu byli poprvé chvíli sami. Ne snad, že by na to zapomněl, ale když mu to takhle řekl, Tomohisa se opravdu kouzelně usměje.

"Podepsal jsem si tě." Zopakuje po něm tiše. Napadne ho, že by se to mělo spíš vytetovat, ale nikdy by po Daichim nechtěl, aby kazil svou kůži něčím takovým. Však oni to vědí a to stačí. Přesně tak, jak si řekli v té zahradě. Když se Daichi ocitne nahoře na jeho těle a položí mu tu otázku, Tomohisa se tiše zasměje. 

"Nevím, asi jsi šel taky kolem." Řekne mu pobaveně a zvedne jednu dlaň, aby ho mohl pohladit po tváři. V jeho očích už je jasně zamilovaný pohled. Daichi se k němu skloní a olíbá jeho hruď. Jeho vlasy Tomohisu šimrají a on musí hned zvednout ruce a zabořit je do nich. Dokonce na chvíli zvedne hlavu, aby ho do nich mohl i políbit. Ucítí oblinky jeho poloviček na svém klíně a musí se zase položit a hluboce si povzdechnout. Daichi zrovna na nic moc nečeká a rovnou ho začne pohlcovat jeho nitro. Před tím si hráli dost, ale stejně… Tomohisovi se zatmívá před očima a má pocit, že to snad ani nemůže vydržet. Nechává Daichiho, aby si všeho řídil, dokud si na plno nezvykne a nezačne se sám pohybovat. Jednu svoji ruku přesune na jeho bok a druhou dosáhne až na jednu jeho polovičku. Neomezuje ho, jenom ho hladí a svírá v závislosti na míře slasti. Nemůže toho dělat zase tak moc, ale Daichi se nestydí a očividně si poradí sám. Chvíli se na něj prostě jenom dívá, zatímco se napíná pod jeho nehty a nakonec to nevydrží a sáhne do jeho klína, aby ho znovu začal dráždit. Nechce ho hnát rychle na vrchol, ale nevydrží se ho nedotýkat nebo jen tak ležet.

"Jsi krásný." Podporuje ho svými slovy, aby se klidně nebál trochu víc odvázat, pokud by chtěl. Ještě ho nezná a neví, jak to má nejraději, ale jemu momentálně stačí jenom ho takhle vidět a asi bude brzy po všem. +To zvládneš.+ Pobízí i sám sebe.

Daichi

Daichi měl trochu obavy, jak Tomo vezme fakt, že mu oblečení koupil jeho otec. Tak nějak tušil, co se dělo mezi Senou, Yusukem a Nijirem a věděl, jak můžou být podobné věci ošemetné. Nebyl by rád, kdyby se zrovna tohle dostalo mezi ně, když tak pěkně začali. Tomo ale pořád a znovu dokazuje, že  si vybral úplně nejlíp a že stálo a to si na něj počkat, i když netušil, že by se to někdy mohlo splnit. Kdyby to šlo, pomyslel by si něco o tom, že u něj vystoupal ještě mnohem výš.

"Jsem rád, že nemusím." Broukne tiše a teď je stokrát radši, že v tom nelhal. Kdyby si něco vymyslel a později to prasklo, mělo by to podle něj mnohem horší důsledky, než v tento okamžik pravda. Možná je to taky tím, v jaké situaci se nacházejí. Dál o tom však přemýšlet nechce. Je čas si užít každou sekundu, kterou teď pro sebe mají a možná taky pocit, že dneska nebude muset zpátky do své postele. Kouzelně se usměje a přikývne. Tomo si ho vlastně podepsal už dávno, ale jejich první, oficiální setkání mělo nádherné kouzlo. Takový ten okamžik, který vyprávíte za šedesát let a zní to jako z knížky nebo romantického filmu. 

"Ten podpis už nikdo nesmaže." Ujistí ho, že je to pro něj něco, co nikdy nikdo nedokáže zopakovat. Promne si rty o sebe, ještě pořád na nich cítí jeho dotek. Když ho Tomo pohladí po tváři, spokojeně přivře víčka a vyjde mu jí vstříc. Má pocit, že místo, kde před chvíli byl ještě hoří po doteku Tomohisovy kůže. Chce jich mnohem, víc a zároveň není schopný malinko přibrzdit, aby si je mohl dostatečně vychutnat. Jistě, bude na to ještě dost času, ale stejně by chtěl všechno a hned. Pozoruje Tomohisu pod sebou, když na něj dosedne a konečně se spojí. Je to opojný pocit na pár vteřin si připustit, že teď je to celé na něm. Není to o tom, že by takovou roli měl v povaze, ale teď si ten okamžik opravdu užívá. Pak už se nechá plně ovládat svou vlastní slastí, přesto však nezapomíná na fakt, že tu není sám. Užívá si pohled do tváře pod sebou, a když se k tomu přidá i dlaň v klíně, je asi pět vteřin od vrcholu. Snaží se opravdu moc, aby oddálil a vydržel ještě chvilku. Tomohisova slova v něm však odpálí velkolepý ohňostroj, který ho na chvíli připraví o vnímání celého světa. Teda kromě jeho lásky. Nepřestává s pohyby ani po svém vlastním vyvrcholení, snaží se tu nádhernou chvíli prodloužit alespoň o pár sekund, než se vyčerpaně, avšak naprosto šťastně zhroutí do náruče pod sebou. No možná spíš na něm zůstane tak trochu neesteticky viset. 

"Já jsem krásný? Měl bys vidět sebe tak, jak tě vidím já." Podaří se mu ze sebe dostat s krátkými přestávkami, jak jeho plíce bojují o každou molekulu kyslíku. Nakonec si opře čelo o jeho hruď a snaží se to celé rozdýchat. Povede se a tak si podepře předloktím bradu a podívá se do tváře Tomohisy, která vypadá neskutečně. Konečky prstů ho pohladí po líci a nepřestává se usmívat. 

"Pořád nevěřím, že se to děje. Je to snad až moc krásné, než aby to bylo skutečné. Ale i kdyby nebylo, stejně mě z té postele budeš jen těžko dostávat." Je to takové sladké vyhrožování, ale cítí se pořád stejně hravě, aby mu to šlo samo.

"A možná ti taky trochu budu krást košile nebo trika." Práská na sebe spoustu věcí, pro které má slabost. Tomo před ním ve výsledku asi bude muset zamykat šatník, jinak mu za chvíli nic nezbude a Dai bude mít všechny jeho kousky nastrkané pod polštářem. Tolik k zavilosti na osobě, kterou mu jeho nádherná láska způsobila.

Tomohisa

Tomohisu to vážně ani na chvíli nenapadlo. Byla to vlastně logická úvaha, ale přesto. Vlastně mu to moc nedochází ani ve chvíli, kdy mu Daichi říká, že je rád, že se mu nemusí omlouvat, ale kdo by přemýšlel, když ho má zrovna na klíně? Musel by být impotentní… Nakonec je to opravdu rychlejší, než by si oba dva přáli a on cítí ve své dlani lepkavou tekutinu Daichiho štěstí. Jenom to mu stačí, aby se podíval na vrchol za ním a ze všech sil se snaží udržet oči otevřené, aby mu neuniklo nic z toho, jak Daichi v takové chvíli vypadá. Možná to netrvalo dlouho, ale je to intenzivnější, než cokoliv, co kdy zažil a po náročném dni je to to pravé uvolnění, než půjdou spát. Společně spát. Uvědomí si, že se ráno probudí vedle sebe a nemíní ho odtud pustit jenom proto, aby ho náhodou někdo neviděl vycházet z jeho pokoje. Nechce to tady v domě tajit, naopak. Musí se s otcem důkladně poradit, co budou dělat dál. Pevně obejme Daichiho drobné tělo a drží ho u sebe, když se k němu tak schoulí. Cítí, jak se pořád jemně třese a má nutkání ochránit ho před celým světem. Pousměje se, když po něm začne opakovat to s tou krásou a už trochu chápe, jak ho Daichi celou dobu vidí, ale přesto… 

"Je to skutečné." Ujistí ho, že tomu věřit může a taky se na něj usměje. Tiše se zasměje, když mu Daichi slibuje, že se z postele jen tak nedostanou. 

"To není nic, čemu by se normální chlap bránil, hm?" Jeho odtud dostanou tak možná nutné povinnosti, ale jinak na tom bude hodně podobně. Povytáhne obočí nahoru, když mu Daichi slíbí, že mu bude brát oblečení. Tuší, co je tím důvodem a naštěstí ho měl hodně, protože byl prostě trochu narcis, stejně jako zbytek rodiny, ale… 

"Zajímalo by mě, co z toho si vybereš jako první." Prohodí. Jeho skříň je docela veliká. Aby se tam Daichi na pár dní neztratil. Opatrně ho posune vedle sebe, ale jeho sevření je pořád hodně pevné. Chce jim oběma jenom udělat pohodlí. Jednou rukou šmátrá po peřině, ale nakonec se po ní musí podívat. Málem ji skopli až na zem, ale povede se mu ji přes ně přitáhnout. Začíná na něj jít příšerná lenost. Doufá, že Dai není ten typ, co se před spaním musí nutně jít osprchovat. Konec konců zítra to tu někdo převlékne a sprcha by ho moc probrala. Je mu teď příjemně a zavírají se mu oči a zítra má v plánu bezpočet dalších koleček, ale až budou trochu odpočinutí a nerad by Daichimu ublížil. 

"Doufám, že se ti v mém náručí bude dobře spát. Bylo by hezké, kdyby to tak mohlo být každou noc, nemyslíš?" Naznačí mu, jak moc vážně to myslí. Toshiya se už zařídil podobně, jeho otec na tom intenzivně pracuje a Dori byl stoprocentně u Kaoru. O Hydovi a Hirotovi zatím nic nevěděl. Sáhne po telefonu, aby přes aplikaci vypnul všechna světla v pokoji a teď sem proudí jenom to měsíční ze zahrady za jejich hlavami, Za chvíli nechá zatáhnout taky žaluzie, ale byl by raději, kdyby Daichi usnul jako první a on ho mohl ještě chvíli pozorovat. Nějak si ho potřebuje důkladně zapamatovat.

"Oyasumi, Dai-koi." Řekne mu a políbí ho na čelo. Ten malý ďábel by určitě nešel spát ani ráno a jemu je jasné, že bude muset být tím rozumnějším, kdo se bude muset starat. To mu nevadí. Nikdy nebyl zase tak přehnaně dominantní, ale měl rád věci ve svých rukou. Tak jako teď. Doslova… Pousměje se pro sebe a začne mu tiše broukat. Za chvíli se rolety skutečně tiše zatáhnou a on z něj už vidí jenom obrys vlasů, ale tlukot jeho srdce vnímá moc dobře. Tohle bude zase jeho nová závislost.